// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost 16.08.2023
Konkludentní volba práva podle tzv. Římské úmluvy 1980
I. Dikce čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. „Římská úmluva 1980“, dále též jen „Úmluva“), materiály k ní, jakož i závěry nauky nezavdávají sebemenší pochybnost o tom, že volba práva, jímž se má hmotněprávní poměr stran řídit, může být učiněna konkludentně. Zda v právním jednání byla vskutku obsažena vůle stran zvolit si právo, musí soud posoudit se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu. Mezi tyto okolnosti spadá především obsah smlouvy, okolnosti doprovázející její uzavření, stejně jako i následné chování stran. Zjištěné okolnosti musí soud náležitě hodnotit a zvážit, zda jsou postačující (slovy Úmluvy: „s dostatečnou jistotou“) k závěru o tom, že dané právní jednání zahrnovalo vůli stran zvolit si právo. Otázku konsensu na volbě práva je třeba posuzovat autonomně, tj. nezávisle na právním řádu, jenž má být aplikován na otázky uvedené v čl. 3 odst. 4 Úmluvy, případně podle objektivního hraničního určovatele dle čl. 4 Úmluvy.
Dospěje-li soud k závěru, že konsensus byl učiněn, pak podle čl. 3 odst. 4 Úmluvy aplikuje na ujednání o volbě práva ustanovení zvoleného práva. Podle tohoto právního řádu posuzuje dané ujednání o volbě co do výkladu a platnosti (se zřetelem na případné vady vůle, rozpor doložky s dobrými mravy, zákonem či jinými nástroji obsahové kontroly, které se dle zvoleného právního řádu provádí).
II. Ve zde souzené věci má odvolací soud pravdu potud, že jednostranným úkonem (jednáním) některého z účastníků volbu práva bez dalšího učinit nelze, písemné prohlášení společnosti S. ze dne 25. 8. 2015 proto (samo o sobě) volbu práva nezaložilo. Pochybil však v tom, že se ve svých úvahách u tohoto argumentu zastavil, ačkoliv v něm (přiléhavě) použil relativizující slovní spojení „bez dalšího“. Doložka, „že dohoda je v souladu s dánskými zákony“, stejně jako skutečnost, že prohlášení bylo formulováno v dánském jazyce, eklatantně naznačují, že projev vůle implicite počítá s tím, že se smluvní vztah má řídit dánským právem. Jestliže se odvolací soud za těchto okolností nezabýval tím, zda volba práva nebyla sjednána konkludentně, je jeho právní posouzení v otázce, zda došlo k volbě práva, ve světle shora přijatých závěrů neúplné.
V zájmu hospodárnosti dalšího řízení Nejvyšší soud připomíná, že sama skutečnost, že žalovaná případně na zaslané prohlášení nijak nereagovala, ještě neznamená, že konsensus o volbě práva nemohl být dosažen. I tuto otázku je třeba řešit autonomně. Závazky mezi poskytovatelem a příjemcem zajištění vznikají v řadě evropských právních řádů na základě smlouvy, nikoliv jednostranného právního jednání (právního úkonu). Skutečnost, že právní postavení příjemce zajištění má být příslibem poskytovatele zajištění posíleno (aniž je příjemce povinen k úplatě za tuto majetkovou výhodu), se odráží i v aspektech samotné kontraktace. Podle některých právní řádů se tak s odkazem na zvyklosti právního styku neočekává akceptace nabídky na poskytnutí zajištění. Dohody, na základě které zajištění vznikne, tudíž může být dosaženo, ačkoliv oblát na nabídku nereaguje. Prohlásí-li přitom poskytovatel zajištění, že zajištění sice poskytne, ale daný závazkový vztah se bude řídit konkrétním právním režimem, pak jen stěží lze dospět k závěru, že pasivita obláta založí závazek ze zajištění, nicméně dohody o volbě práva nebude dosaženo. V těchto specifických případech může tedy dojít i pasivitou obláta k dosažení konsensu ohledně volby práva.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 923/2022, ze dne 26. 4. 2023
Dotčené předpisy:
čl. 3 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, vyhlášené pod č. 64/2006 Sb.m.s.
čl. 4 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, vyhlášené pod č. 64/2006 Sb.m.s.
čl. 13 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, vyhlášené pod č. 64/2006 Sb.m.s.
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Původní žalobkyně S., sídlem XY, se ve zde souzené věci domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 400 000 dánských korun (dále jen „DKK“) s úrokem z prodlení. Žalobu opřela o tvrzení, že tuto částku dne 11. 3. 2016 uhradila ve prospěch příjemce GE Money Bank, a. s., k čemuž dal pokyn člen jejího statutárního orgánu Ch. C. bez vědomí ostatních členů statutárního orgánu a v situaci, kdy byl zároveň jediným společníkem a jednatelem žalované. Účelem platby bylo uhrazení peněžitého závazku vůči GE Money Bank, a. s., za žalovanou coby zástavního dlužníka úvěru společnosti MG Trading, s. r. o., žalobkyni tedy vznikl vůči žalované nárok na zaplacení částky, kterou za ni uhradila, z titulu ručení, případně z důvodu vydání bezdůvodného obohacení.
2. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 23. 10. 2020, č. j. 48 C 68/2019-73, žalobu zamítl a Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
3. V průběhu odvolacího řízení odvolací soud usnesením ze dne 22. 10. 2021, č. j. 83 Co 46/2021-151, rozhodl na návrh původní žalobkyně, doložený smlouvou o postoupení pohledávky, podle § 107a občanského soudního řádu tak, že na místě dosavadní žalobkyně bude v řízení pokračováno se společností NOXON GROUP, s. r. o.
4. Poté, co doplnil dokazování českým překladem listiny dánsky psaného prohlášení o ručení ze dne 25. 8. 2015 (S.), odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně.
5. Dne 9. 6. 2010 uzavřely společnost GE Money Bank, a. s., jako zástavní věřitel a společnost J. C. C. (jejímž jediným společníkem a jednatelem byl tehdy V. K.), jako zástavce zástavní smlouvu k nemovitostem, kterou bylo - k zajištění pohledávky zástavního věřitele ze smlouvy o úvěru reg. č. 92610001480 ze dne 4. 6. 2010 za společností A. (jejímž jediným společníkem a jednatelem byl tehdy V. K.), ve výši 2 240 000 Kč s příslušenstvím - zřízeno zástavní právo k budově č. p. XY na pozemku parc. č. XY a na pozemcích parc. č. XY, XY v katastrálním území XY. Zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinky od 10. 6. 2010.
6. Kupní smlouvou ze dne 11. 8. 2014 prodala společnost J. C. C., zástavním právem zatížené nemovitosti za cenu 3 200 000 Kč žalované, která vznikla 30. 7. 2014 a jejímž jediným společníkem (do 27. 9. 2016) a jednatelem (do 16. 6. 2022) byl Ch. C. Podle smlouvy měla být cena zaplacena do 30 dnů od provedení zápisu „bezhotovostním převodem“, přičemž si žalovaná jako kupující „vyhrazuje právo“ splnit svůj závazek i jiným způsobem „s ohledem na možnou existenci vzájemných závazků“. Smlouva byla s účinky od 11. 8. 2014 vložena do katastru nemovitostí.
7. Dopisem ze dne 11. 5. 2015 upozornila GE Money Bank, a. s., žalovanou jako zástavního dlužníka na neplnění závazků společnosti MG Trading, s. r. o. (dříve Apelby, s. r. o.) ze smlouvy o úvěru č. 92610001480 a na možnost realizace zástavního práva. Věřitel sděluje, že pohledávku v aktuální výši 1 400 000 Kč je možno uhradit na vnitřní účet č. XY, v. s. 198548070.
8. V listině označené jako „S.“ (Společné a nerozdílné ručení), datované v Praze dne 25. 8. 2015, prohlašuje společnost S., jednající V. K. jako ředitelem (direktør), že se „stává solidárním ručitelem za závazky“ žalovaného „v souvislosti se splacením půjčky poskytnuté bankou GE Money Bank, a. s.“ dle smlouvy „č. reg. 92610001480“ se zůstatkem k „dnešnímu dni“ ve výši 1 4170 233,50 Kč pro MG Trading, s. r. o. Podle textu „Tato dohoda je v souladu s dánskými zákony“.
9. Dne 23. 2. 2016 společnost S., jednajíc Ch. C., který dle údajů evidovaných Dánským obchodním úřadem vykonával funkci ředitele (direktør) této společnosti v období od 1. 2. 2016 do 1. 3. 2016, dala pokyn advokátce Birgit M. Lemvighové k zaplacení 400 000 DKK bance GE Money Bank, a. s., za účelem „snížení pohledávky jištěné ve S. P. ev. č. XY“, a to z peněz složených k ní dne 2. 11. 2015 pro společnost „SHCG DK1 ApS“. Dne 11. 3. 2016 bylo z bankovního účtu B. M. L. u Bank Nordik převedeno 400 000 DKK na účet GE Money Bank, a. s., č. XY. Deklarovaným účelem převodu peněz je „REF.NR. 198548070 LIPA 47 SRO“. Společností GE Money Bank, a. s., byla platba přijata a zúčtována na úhradu pohledávky ze smlouvy o úvěru č. 92610001480 za společností MG Trading, s. r. o.
10. Dne 11. 3. 2019 podala společnost S. předmětnou žalobu. Smlouvou o postoupení (Assignment) ze dne 15. 9. 2021 postoupila společnosti NOXON GROUP, s. r. o., jednající V. K., „možnou“ (potential) pohledávku za žalovanou ve výši 400 000 DKK s úrokem z prodlení.
11. Odvolací soud konstatoval, že ve sporu má jít o závazkový vztah mezi osobou se sídlem na území Dánského království a osobou se sídlem na území České republiky, proto se při řešení otázky rozhodného práva použije primárně úprava obsažená v Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. 6. 1980 (tzv. „Římská úmluva 1980“, dále též jen „Úmluva“), vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 64/2006 Sb. m. s., kterou jsou (na rozdíl od nařízení Evropského parlamentu a Rady „Řím I“ a „Řím II“) současně vázány oba státy. Usoudil, že na vztah založený jednostranným prohlášením společnosti S. označeným jako „S.“ a následně provedenou úhradou 400 000 DKK na závazek společnosti Apelby, s. r. o., ze smlouvy o úvěru, zajištěný zástavním právem váznoucím na nemovitostech ve vlastnictví žalované, dopadá čl. 13 Úmluvy označený jako „Subrogace“ a otázku, zda, případně v jakém rozsahu má žalobkyně v důsledku svého jednání vůči žalované jako zástavnímu dlužníku právo, je tedy třeba řešit za použití práva rozhodného pro vztah mezi věřitelem a zástavním dlužníkem. Protože věřitel, dlužník obligační i zástavní dlužník jsou osobami se sídlem v České republice a smlouva o úvěru i zástavní smlouva byly uzavřeny v režimu českého práva, je právem, podle kterého by se měl posuzovat žalobou dovozovaný vztah, české právo. Odvolací soud dodal, že vztah by se řídil právem Dánského království pouze v případě, že by o volbě tohoto práva uzavřeli společnost S. a žalovaná, případně jejich právní nástupci, dohodu (čl. 3 Úmluvy). Jednostranným úkonem některého z účastníků takovou volbu bez dalšího učinit nelze, volbu práva proto nemůže založit písemné prohlášení společnosti S., že „dohoda je v souladu s dánskými zákony“, i kdyby představovalo vůli jednajícího podřídit vztah dánskému právu, což z textu bez dalšího nevyplývá.
12. Odvolací soud tudíž na vztah mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem v případě zástavní smlouvy uzavřené dne 9. 6. 2010 aplikoval - v souladu s ustanovením § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) - ustanovení § 152 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“). Argumentoval, že podle těchto ustanovení právu věřitele na uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy odpovídá povinnost zástavního dlužníka strpět prodej zástavy, která se váže na vlastnictví zástavy a může ji nést pouze vlastník zástavy, plyne tak z její povahy, že ji nelze převzít ujednáním s dlužníkem (dle § 531, § 534 obč. zák., resp. v době od 1. 1. 2014 dle § 1888 o. z.), ani k ní přistoupit ujednáním s věřitelem (§ 533 obč. zák., § 1892 o. z.) a rovněž nelze za její splnění ručit (ve smyslu § 546 obč. zák., § 2018 o. z.). Prohlášení společnosti S. datované dnem 25. 8. 2015 ostatně nepředstavuje prohlášení ručitele, neboť platí dle § 2018 odst. 1 o. z., že takové prohlášení musí být učiněno vůči věřiteli.
13. Odvolací soud dodal, že nelze vyloučit, aby se třetí osoba zavázala vůči zástavnímu dlužníku, že splní pohledávku zajištěnou zástavním právem. Plní-li pak třetí osoba to, k čemu se zavázala, nejde ve vztahu k zástavnímu dlužníku o plnění bezdůvodné. Zároveň platí, že zástavní dlužník nemá povinnost splnit zajištěnou pohledávku, a proto nedochází takovým plněním k obohacení na jeho straně, nýbrž na straně obligačního dlužníka. To, že se splnění zajištěné pohledávky a s tím související zánik zástavního práva pozitivně odrazí i v majetkových poměrech zástavního dlužníka, nemá podle názoru odvolacího soudu význam. Tak jako obligační dlužník nemá poté, co splní zástavou zajištěnou pohledávku, právo na náhradu proti zástavnímu dlužníku, nemůže mít toto právo proti zástavnímu dlužníku ani třetí osoba. Na plnění třetí osoby za obligačního dlužníka vůči věřiteli by mohlo být nahlíženo jako na složení obvyklé ceny zástavy ve smyslu § 170 odst. 1 písm. e) obč. zák., ze skutkových zjištění však plyne, že šlo o plnění na pohledávku ze smlouvy o úvěru a jako takové bylo věřitelem přijato.
14. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalovaná nemá vůči žalobkyni povinnost k zaplacení žalované částky, proto odvolací soud posoudil jako správný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud se při posuzování právní otázky rozhodného práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky výkladu projevu vůle, reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 (uveřejněným v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, pod č. C 16849).
16. Odvolací soud podle dovolatelky pochybil, jestliže opomenul, že volba práva ve smyslu čl. 3 Úmluvy nevyžaduje písemnou formu a tedy z faktu, že ručitelské prohlášení je podepsáno toliko ručitelem, nelze dovodit, že volba práva v něm učiněná je neplatná, resp. že nenastala. Odvolací soud ani soud prvního stupně nezohlednily, že dokument, na němž je založen žalobní nárok, byl nepochybně od počátku v dispoziční sféře žalované, která proti jeho obsahu ničeho nenamítala. Posouzení závazkového vztahu mezi účastníky podle českého práva má dovolatelka za nesprávné, neboť nemá oporu v provedeném dokazování a soudy obou stupňů, aniž vyslechly účastníky smlouvy, přes její odlišnou interpretaci stranami provedly vlastní výklad tohoto dokumentu, jenž byl však zcela vázaný na český právní řád.
17. Odvolací soud se měl odchýlit též od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, podle něhož plnění, jež nelze přiznat ze smlouvy, je třeba přiznat z bezdůvodného obohacení, je-li možno věc takto posoudit.
18. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
19. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje dovolání odmítnout. Ztotožňuje se se skutkovými a právními závěry soudu prvního a druhého stupně a vyjadřuje přesvědčení, že samotná volba práva by neměla žádný vliv na rozhodnutí ve věci samé, neboť jak podle českého, tak podle dánského práva není žalovaná v tomto řízení pasivně věcně legitimována a závazek hrazený žalobkyní společnosti Moneta Money Bank, a. s. (GE Money bank, a. s.) nebyl dluhem žalované.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
21. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Od dovolatelkou citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 se odvolací soud neodchýlil, neboť se otázkou, zda lze požadované plnění přiznat z titulu bezdůvodného obohacení, v napadeném rozhodnutí zabýval. Striktně vzato se při posuzování právní otázky rozhodného práva neodchýlil (nemohl odchýlit) ani od rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, v němž Nejvyšší soud vysvětluje postup při výkladu právního jednání za užití výkladových pravidel upravených v českém právním řádu. V obsahu dovolací argumentace se však otevírá otázka výkladu čl. 3 odst. 1 a odst. 4 Římské úmluvy, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Pro řešení této otázky Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je zároveň důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
25. Dovolací soud předesílá, že posouzení, zda má být rozhodné právo určeno podle Římské úmluvy, nebylo dovoláním zpochybněno, nepodléhá tedy dovolacímu přezkumu a dovolací soud z něho vychází.
26. Podle čl. 1 odst. 1 Úmluvy se tato úmluva použije na závazky ze smluv, které mají vztah k právu různých zemí.
27. Článek 3 Úmluvy (pod rubrikou „Svobodná volba práva“) stanoví, že smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Svou volbou mohou strany zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu, nebo pouze pro její část (odstavec 1). Existence a platnost souhlasu stran s volbou rozhodného práva se určuje v souladu s články 8, 9 a 11 (odstavec 4).
28. Článek 8 Úmluvy (pod rubrikou „Souhlas stran a materiální platnost“) stanoví, že existence a platnost smlouvy nebo některého ustanovení smlouvy se určuje podle práva, které by se na základě této úmluvy použilo, kdyby byla smlouva nebo ustanovení smlouvy platné (odstavec 1). Vyplývá-li však z okolností, že by nebylo přiměřené určovat účinky chování strany podle práva uvedeného v odstavci 1, může se strana za účelem zjištění, že neprojevila souhlas, odvolat na právo země, v níž se nachází její obvyklé bydliště (odstavec 2).
29. Článek 9 Úmluvy (pod rubrikou „Forma“) stanoví, že smlouva uzavřená mezi osobami, které se nacházejí v téže zemi, je formálně platná, splňuje-li formální náležitosti podle práva, které se na ni použije podle této úmluvy, nebo práva země, v níž byla uzavřena (odstavec 1). Smlouva uzavřená mezi osobami, které se nacházejí v různých zemích, je formálně platná, splňuje-li formální náležitosti podle práva, které se na ni použije podle této úmluvy, nebo práva jedné z těchto zemí (odstavec 2). Jednostranný právní úkon, který se týká již uzavřené nebo zamýšlené smlouvy, je formálně platný, splňuje-li formální náležitosti podle práva, které se na smlouvu použije nebo které by se na ni použilo podle této úmluvy, nebo práva země, v níž byl tento úkon učiněn (odstavec 4).
30. Podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy, upravujícího „působnost práva rozhodného pro smlouvu“, se právem rozhodným pro smlouvu podle článků 3 až 6 a článku 12 této úmluvy řídí zejména a) výklad, b) plnění závazků vyplývajících ze smlouvy, c) důsledky úplného nebo částečného porušení těchto závazků včetně stanovení škody, jsou-li stanoveny právem a v rámci pravomocí přiznaných soudu jeho procesním právem, d) různé způsoby zániku závazku, včetně promlčení a zániku práv v důsledku uplynutí doby, a e) důsledky neplatnosti smlouvy.
31. Na základě prvního protokolu o výkladu Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, který vstoupil v platnost dne 1. 8. 2004, má Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) pravomoc rozhodnout o žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 2009, Intercontainer Interfrigo SC [ICF] v. Balkenende Oosthuizen BV, MIC Operations BV, C-133/08, bod 20).
32. Soudní dvůr ve své rozhodovací praxi ke kritériím pro určení rozhodného práva uvedl, že jednotná pravidla stanovená v hlavě II Úmluvy zakotvují zásadu, podle které má přednost vůle smluvních stran, kterým byla v čl. 3 Úmluvy přiznána svobodná volba rozhodného práva. V případě neexistence volby práva rozhodného pro smlouvu smluvními stranami stanoví čl. 4 Úmluvy kolizní kritéria, na základě nichž musí toto právo určit soud. Tato kritéria se použijí na všechny druhy smluv. Článek 4 Úmluvy se opírá o obecnou zásadu zakotvenou v odstavci 1, podle které je pro zjištění, kterému vnitrostátnímu právu smlouva podléhá, třeba určit zemi, se kterou tato smlouva „nejúžeji souvisí“ (srov. shora citovaný rozsudek C-133/08, body 24 až 26).
33. Významným dokumentem, jenž napomáhá výkladu Úmluvy a z něhož sám Soudní dvůr ve své rozhodovací praxi opakovaně vychází (srov. rozsudek C-133/08, bod 23, nebo rozsudek ze dne 15. 3. 2011, Heiko Koelzsch v. Lucemburské velkovévodství, bod 40, C-29/10), je „Zpráva ohledně úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy“ vypracovaná milánským profesorem Mario Giulianem a profesorem pařížské univerzity Paulem Lagardem, uveřejněná v Úředním věstníku Evropské unie, C 282, sv. 23, ze dne 31. 10. 1980, s. 1 až 50, dostupném na webových stránkách eur-lex.europa.eu (dále jen „Giulianova a Lagardova zpráva“)
34. K čl. 3 odst. 1 Úmluvy se v tomto materiálu uvádí, že „volba práva stran musí být výslovná nebo se musí podávat s dodatečnou určitostí z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu. Tento výklad, který plyne z druhé věty čl. 3 odst. 1 Úmluvy, má významný dopad. Volba práva stran vychází zpravidla z výslovné klauzule smlouvy, kromě toho však existuje podle Úmluvy možnost, že soudce při zohlednění všech okolností daného případu učiní zjištění, že strany sjednaly volbu práva, ačkoliv to nebylo výslovně ve smlouvě prohlášeno. Tak se např. může jednat o formulářovou smlouvu, která má být posuzována podle určitého právního systému, i když o tomto bodě není učiněn žádný výslovný projev vůle: např. Lloydovo námořní pojištění. V jiných případech může skutečnost, že v dřívější smlouvě bylo učiněno mezi smluvními stranami ujednání o volbě práva výslovně, soudci umožnit, nenaznačují-li okolnosti změnu postoje stran, učinit i při absenci klauzule o volbě práva nepochybný závěr, že smlouva má podléhat témuž právu, jako již dříve zvolenému. V jiných případech může z volby sudiště v určité zemi s určitostí vyplynout, že strany chtěly smlouvu podřídit právu místa soudu, za předpokladu, že je tento závěr slučitelný s ostatními ustanoveními smlouvy, příp. se všemi okolnostmi konkrétního případu. Právě tak ve smlouvě obsažené odkazy na určité články francouzského Code civil mohou soudci umožnit, aby učinil závěr, že si strany zvolily vědomě francouzské právo, ačkoliv volbu výslovně neprovedly… Každopádně platí, že uvedené nezmocňuje soudce v žádném směru k tomu, aby volbu práva stran předstíral, neměly-li strany určitý úmysl provést takovou volbu práva. V tomto případě se aplikují na smlouvu ustanovení čl. 4 Úmluvy“ (Giulianova a Lagardova zpráva, s. 16-17).
35. V Giulianově a Lagardově zprávě, s. 28, se taktéž poznamenává, že „podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy se posuzuje vznik a účinnost smlouvy nebo jejího ujednání podle práva, které by se podle Úmluvy použilo, kdyby byly smlouva nebo ujednání účinné. Prvním odstavcem mají být zahrnuty všechny aspekty uzavření smlouvy kromě formy… toto ustanovení platí také pro vznik a účinnost dohody stran o volbě práva, jež má být aplikováno“.
36. Právní nauka s ohledem na dikci čl. 3 Úmluvy uzavírá, že ujednání o volbě práva může nastat jak výslovně, tak konkludentně. Nepostačí však volba domnělá nebo hypotetická, stejně jako ani shodná představa stran o platnosti určitého právního řádu (srov. SCHWIMANN, Michael. Internationales Privatrecht. Wien: Manz, s. 106; KRESBACH, Georg, RATHKOLB, Gregor. Das Europäische Schuldvertragsübereinkommen: EVÜ 1980. Wien: Linde, 1999, s. 50; Martiny, D. in SONNENBERGER, Hans Jürgen [red.]. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 10, Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuche [Art. 1-46], Internationales Privatrecht. 4. Aufl. München: C. H. Beck, 2006, čl. 27 EGBGB, marg. č. 2, 47).
37. Doktrína rozlišuje na jedné straně konsensus o volbě práva, který se posuzuje podle Úmluvy autonomně, a na straně druhé materiálně právní posouzení ujednání o volbě práva (zahrnující výklad, vady vůle, změnu okolností, rozpor se zákonem či dobrými mravy, a jiné obsahové kontroly), které se řídí v souladu s čl. 3 odst. 4 Úmluvy zvoleným právem (srov. SCHWIMANN, op. cit., s. 106-107; Martiny, D. in SONNENBERGER, op. cit., čl. 27 EGBGB, marg. č. 5, 45).
38. K základním předpokladům konsensu volby práva řadí literatura vědomí vůle jednat s právními následky (Erklärungsbewußtsein) a reálnou vůli zvolit si právo (realer Rechtswahlwille). Volba práva předpokládá, že lze z ustanovení smlouvy nebo okolností případu (chování stran nevyjímaje) uzavřít na skutečnou vůli stran, a to podle čl. 3 odst. 1 v. 1 Úmluvy „s dostatečnou jistotou“. K závěru o konkludentním uzavření dohody je tedy třeba zjišťovat a hodnotit veškeré okolnosti konkrétního případu, obzvláště zvážit obsah smlouvy, okolnosti jejího uzavření a chování stran. Až poté lze rozhodnout, zda je skutečná (reálná) vůle volby práva stran zjistitelná. K tomu srov. v podrobnostech Martiny, D. in SONNENBERGER, op. cit., čl. 27 EGBGB, marg. č. 45 a násl.; SCHWIMANN, op. cit., s. 106-107.
39. Indicie zmíněné ve shora citované pasáži Giulianovy a Lagardovy zprávy literatura dále rozvádí (srov. v podrobnostech SCHWIMANN, op. cit., s. 106, Martiny, D. in SONNENBERGER, op. cit., čl. 27 EGBGB, marg. č. 48 a násl.). Uvádí se v ní mimo jiné, že použití určitého jazyka může značit volbu práva jen při zohlednění i jiných okolností, a tudíž jazyk sám o sobě je slabou indicií. Volbu práva však může indikovat ujednání, kterým se smluvní strany dovolávají ustanovení nebo institutu určitého práva, případně výkladu podle určitého právního předpisu. Strany tím totiž dávají najevo, že jim na souladu s daným předpisem záleží (Martiny, D. in SONNENBERGER, op. cit., čl. 27 EGBGB, marg. č. 57, 63; MANKOWSKI, Peter, BAR, Christian von. Internationales Privatrecht. Band II, Besonderer Teil. 2., neu bearbeitete Auflage. München: C. H. Beck, 2019, § 1, marg. č. 144 a násl., 160; Spickhoff, A. in BAMBERGER, Heinz Georg [red.]. Bürgerliches Gesetzbuch: Kommentar. Band 5, §§ 1922-2385, CISG, IPR, EGBGB. 4. Auflage. München: C. H. Beck, 2020, Art. 3 Rom I-VO, marg. č. 24).
40. Dikce čl. 3 odst. 1 Úmluvy, materiály k ní, jakož i závěry nauky nezavdávají sebemenší pochybnost o tom, že volba práva, jímž se má hmotněprávní poměr stran řídit, může být učiněna konkludentně. Zda v právním jednání byla vskutku obsažena vůle stran zvolit si právo, musí soud posoudit se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu. Mezi tyto okolnosti spadá – v souladu se shora citovanou literaturou – především obsah smlouvy, okolnosti doprovázející její uzavření, stejně jako i následné chování stran. Zjištěné okolnosti musí soud náležitě hodnotit a zvážit, zda jsou postačující (slovy Úmluvy: „s dostatečnou jistotou“) k závěru o tom, že dané právní jednání zahrnovalo vůli stran zvolit si právo. Otázku konsensu na volbě práva je třeba posuzovat autonomně, tj. nezávisle na právním řádu, jenž má být aplikován na otázky uvedené v čl. 3 odst. 4 Úmluvy, případně podle objektivního hraničního určovatele dle čl. 4 Úmluvy.
41. Dospěje-li soud k závěru, že konsensus byl učiněn, pak podle čl. 3 odst. 4 Úmluvy aplikuje na ujednání o volbě práva ustanovení zvoleného práva. Podle tohoto právního řádu posuzuje dané ujednání o volbě co do výkladu a platnosti (se zřetelem na případné vady vůle, rozpor doložky s dobrými mravy, zákonem či jinými nástroji obsahové kontroly, které se dle zvoleného právního řádu provádí).
42. Ve zde souzené věci má odvolací soud pravdu potud, že jednostranným úkonem (jednáním) některého z účastníků volbu práva bez dalšího učinit nelze, písemné prohlášení společnosti S. ze dne 25. 8. 2015 proto (samo o sobě) volbu práva nezaložilo. Pochybil však v tom, že se ve svých úvahách u tohoto argumentu zastavil, ačkoliv v něm (přiléhavě) použil relativizující slovní spojení „bez dalšího“. Doložka, „že dohoda je v souladu s dánskými zákony“, stejně jako skutečnost, že prohlášení bylo formulováno v dánském jazyce, eklatantně naznačují, že projev vůle implicite počítá s tím, že se smluvní vztah má řídit dánským právem. Jestliže se odvolací soud za těchto okolností nezabýval tím, zda volba práva nebyla sjednána konkludentně, je jeho právní posouzení v otázce, zda došlo k volbě práva, ve světle shora přijatých závěrů neúplné.
43. V zájmu hospodárnosti dalšího řízení Nejvyšší soud připomíná, že sama skutečnost, že žalovaná případně na zaslané prohlášení nijak nereagovala, ještě neznamená, že konsensus o volbě práva nemohl být dosažen. I tuto otázku je třeba řešit autonomně. Závazky mezi poskytovatelem a příjemcem zajištění vznikají v řadě evropských právních řádů na základě smlouvy, nikoliv jednostranného právního jednání (právního úkonu). Skutečnost, že právní postavení příjemce zajištění má být příslibem poskytovatele zajištění posíleno (aniž je příjemce povinen k úplatě za tuto majetkovou výhodu), se odráží i v aspektech samotné kontraktace. Podle některých právní řádů se tak s odkazem na zvyklosti právního styku neočekává akceptace nabídky na poskytnutí zajištění [srov. v německém právu Busche, J. in SÄCKER, Jürgen a kol. (ed.). Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. München: C. H. Beck, § 151, marg. č. 5; akceptaci mlčením jako zvyklosti připouští též v obecné rovině dále BAR, Christian (ed.) a kol. Principles, Definitions and model rules of european private law. Draft Common Frame of Reference (DCFR), komentář k II.-4:204 DCFR, dostupný na webové stránce cbb.eu; v českém právním řádu se dokonce tyto některé případy změnily v závazky, které vznikají jednostranným právním jednáním, kupř. finanční záruka (§ 2029 a násl. o. z.) nebo slib odškodnění (§ 2890 a násl. o. z.)]. Dohody, na základě které zajištění vznikne, tudíž může být dosaženo, ačkoliv oblát na nabídku nereaguje. Prohlásí-li přitom poskytovatel zajištění, že zajištění sice poskytne, ale daný závazkový vztah se bude řídit konkrétním právním režimem, pak jen stěží lze dospět k závěru, že pasivita obláta založí závazek ze zajištění, nicméně dohody o volbě práva nebude dosaženo. V těchto specifických případech může tedy dojít i pasivitou obláta k dosažení konsensu ohledně volby práva.
44. Uzavřel-li by (hypoteticky) odvolací soud za těchto okolností, že konsensus o volbě práva byl dán, pak následně musí provést materiálně právní posouzení volby práva, tedy zabývat se zejména tím, zda dohoda o volbě práva je v souladu s dánskými právními předpisy a netrpí vadami vůle (čl. 3 odst. 4 Úmluvy). Až v dalším kroku posoudí samotnou dohodu dánským právem (čl. 8 a násl. Úmluvy), především ohledně otázky, zda dohoda o poskytnutí zajištění byla vůbec uzavřena. Jestliže by odvolací soud dospěl k závěru, že konsesus o volbě práva dán nebyl, pak musí určit rozhodné právo podle čl. 4 odst. 2 Úmluvy. Tímto právem se posoudí, zda dohoda byla vůbec uzavřena a co je jejím obsahem. Totéž právo je pak rozhodné pro určení právního režimu případného regresu ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
45. Dovolací soud zdůrazňuje, že nikterak nepředjímá, k jakému výsledku by měl odvolací soud dospět; to mu ostatně nepřísluší. Jde tu jen o to, aby byly zjištěny právně významné okolnosti a aby bylo jejich hodnocení náležitě provedeno.
46. Zmatečnosti uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
47. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
48. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
49. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-