// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 09.07.2013
Výše přiznaného finančního zadostiučinění za zásah do ochrany osobnosti
Samotný zásah do ochrany osobnosti, na základě kterého se žalobce dožaduje ochrany svých osobnostních práv, nemůže být současně i okolností, která snižuje výši přiznaného finančního zadostiučinění; takové chápání zásahu by bylo kontraproduktivní a není v souladu se zákonem, ani v souladu s primární funkcí ochrany osobnosti, tj. satisfakční funkcí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3352/2012, ze dne 19. 6. 2013
(kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobců a) E. N., b) J. N., c) K. N., a d) nezletilé B. N., zastoupené svými rodiči E. N. a J. N., všech zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6, proti žalovanému Středočeskému kraji, identifikační číslo osoby 70891095, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, zastoupenému JUDr. Petrem Čápem, advokátem se sídlem v Dobříši, Advokátní kancelář Zámek Dobříš 1, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 82/2004, o dovolání žalobkyně d) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č.j. 1 Co 468/2008 – 205, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č.j. 1 Co 468/2008 – 205, se ve vztahu k nezletilé žalobkyni d) B. N. ve výroku označeném I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba co do částky 150.000,- Kč zamítnuta a jinak byl potvrzen, ve výroku II o nákladech řízení ve vztahu mezi touto žalobkyní a žalovaným, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobci se domáhali žalobou na ochranu osobnosti doručenou Krajskému soudu v Praze dne 16. června 2004 zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s komplikacemi zapříčiněnými při porodu žalobkyně c) K. N. nesprávným postupem původní žalované Nemocnice v Příbrami. Následkem těchto komplikací se žalobkyně c) K. N. narodila s těžkými poruchami mozku, projevujícími se výrazně sníženou hybností s neschopností naučit se mluvit a řadou dalších poruch. Lékaři navrhovali ústavní výchovu, žalobci a), b) však prosadili domácí péči, což ovšem znamenalo neobyčejně náročné rehabilitace, neustálý dohled nad dítětem a prakticky žádnou naději na zlepšení. V případě matky, žalobkyně b) J. N., došlo téměř k rezignaci na vlastní soukromý i profesní život. Celá rodina se střídá u výchovy žalobkyně c) K. N. a nejezdí na dovolené. Tento stav trvá po dobu třinácti let. Žalobci zdůraznili neodstranitelnost následků, které se jeví být prakticky horší než v případě úmrtí člena rodiny. V uvedeném žalobci spatřují zásah do práva na soukromí a rodinný život.
Krajský soud v Praze rozhodl ve věci nejdříve rozsudkem ze dne 15. listopadu 2004, č.j. 36 C 82/2004 – 56, který Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. dubna 2005, č.j. 1 Co 5/2005 – 82, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem byla skutečnost, že původní žalovaná Nemocnice s poliklinikami v Příbrami ztratila v průběhu řízení před soudem prvního stupně způsobilost být účastníkem řízení, když byla zrušena rozhodnutím zastupitelstva Středočeského kraje a jejím právním nástupcem se stal Středočeský kraj. Soud prvního stupně pochybil, když pokračoval s právním nástupcem žalovaného, aniž by předtím rozhodl o tom, s kým bude v řízení pokračováno podle ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř.
V následujícím řízení po odstranění uvedeného procesního pochybení Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. září 2005, č.j. 36 C 82/2004 – 98, tak, že uložil žalovanému zaplatit: žalobkyni c) K. N. 100.000,- Kč a co do částky 5,900.000,- Kč žalobu zamítl (výrok I.), žalobkyni d) B. N. 200.000,- Kč a co do částky 2,800.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.), žalobkyni b) J. N. 500.000,- Kč a co do částky 1,500.000,- Kč žalobu zamítl (výrok III.) a žalobci a) E. N. 400.000,-Kč a co do částky 1,100.000,- Kč žalobu zamítl (výrok IV.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv všech žalobců došlo v souvislosti s porodem žalobkyně c) K. N. dne 16. 9. 1991, kdy v důsledku postupu lékařů non lege artis utrpěla velmi těžké zdravotní následky. Tento závěr učinila Ústřední znalecká komise Ministerstva zdravotnictví, znalci 2. lékařské fakulty a znalec MUDr. K. Vážnost poškození dovozoval soud prvního stupně i z mimořádné výše soudem přiznané náhrady škody ve výši 1,892.331,- Kč a z částky 2,000.000,- Kč vyplacené nad tento rámec pojišťovnou. V uvedeném jednání shledal neoprávněný zásah do práva na soukromí a na rodinný život, s výjimkou žalobkyně c) K. N., a to zásah zcela nereparovatelný, který dokonce hodnotil v mnoha směrech jako horší než smrt, kdy se postupem času může rodina s danou situací vyrovnat. Intenzivnějším tento zásah spatřoval u žalobkyně b) J. N. a žalobce a) E. N. jako rodičů, oproti žalobkyni d) B. N. (dále též „čtvrtá žalobkyně“, nebo „dovolatelka“), která je sourozencem žalobkyně c) K. N. Vzhledem k trvalosti, vážnosti a neodstranitelnosti následků neoprávněného zásahu za přiměřený prostředek občanskoprávní ochrany podle ustanovení § 13 obč. zák. shledal zadostiučinění v penězích, přičemž jeho výši stanovil s přihlédnutím k okolnostem případu a k výši částek přiznávaných soudy na těchto náhradách. Ve vztahu k žalobkyni c) K. N. neshledal neoprávněný zásah do práva na rodinný život, ale do práva na zdraví. Při stanovení výše náhrady přihlédl rovněž k tomu, že podstatná část uplatněného nároku se opírá o náhradu škody (prakticky veškeré fyzické následky zásahu); právo na ochranu osobnosti postihuje pouze samotný fakt nedovoleného zásahu.
K odvolání všech účastníků řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 468/2008 – 170, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujících výrocích ve věci samé ve vztahu k žalobci a) E. N. co do částky 50.000,- Kč potvrzuje a co do částky 350.000,- Kč se mění tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 1), ve vztahu k žalobkyni b) J. N. co do částky 100.000,- Kč potvrzuje a co do částky 400.000,- Kč se mění tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 2), ve vztahu k žalobkyni c) K. N. co do částky 100.000,- Kč potvrzuje (výrok I. odst. 3) a ve vztahu k žalobkyni d) B. N. co do částky 200.000,- Kč se mění tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 4). Dále rozhodl tak, že rozsudek se v zamítavých výrocích ve věci samé ve vztahu ke všem žalobcům potvrzuje (výrok II.). Současně zavázal žalovaného na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zaplatit žalobci a) E. N. 13.175,- Kč, žalobkyni b) J. N. 13.175,- Kč, žalobkyni c) K. N. 13.175,- Kč. Ve vztahu k žalobkyni d) B. N. žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit na soudním poplatku 10.000,- Kč (výrok IV.). Konečně žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu ke všem žalobcům (výrok V.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že došlo postupem non lege artis tehdejšího OÚNZ Příbram k závažnému poškození zdraví žalobkyně c). Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že v souvislosti s porodem žalobkyně c) došlo nejen k zásahu do práva na její zdraví, ale rovněž i k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců a) a b), a to konkrétně do práva na soukromí. V souvislosti s prokazatelně potřebnou péčí o žalobkyni c), vyvolanou jejím zdravotním stavem, je jejich rodinný život omezen v řadě činností souvisejících s kulturními, sportovními a společenskými aktivitami, ale zejména nepochybně i ve zcela běžném fungování rodiny. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud shledal neoprávněný zásah do soukromí žalobkyně c), jejíž rodinný život byl narušen v důsledku poškození zdraví tak, že nebude mít možnost žít standardním způsobem, zejména chodit do školy, založit rodinu apod. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal neoprávněný zásah do soukromí a rodinného života žalobkyně d). Přitom vzal v úvahu, že se narodila až sedm let poté, co došlo k poškození zdraví žalobkyně c), a je tak pojmově vyloučeno, aby došlo v důsledku toho k jakémukoli zásahu do jejích osobnostních práv, jestliže v té době ještě nežila. Odvolací soud přitom nezpochybnil, že zdravotní stav její sestry bezesporu omezuje i žalobkyni d) v možnostech nejrůznější činnosti, že její rodiče objektivně nemají možnost věnovat se jí takovým způsobem, kterým by se jí věnovali nebýt zdravotního stavu její sestry, avšak tuto skutečnost nelze klást k tíži žalovanému, stejně jako hypotetickou úvahu o budoucí možné péči o žalobkyni c), kterou by žalobkyně d) měla převzít. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud vycházel ze zásady, že smyslem náhrady je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy, přičemž musí být ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. přiměřená. V této souvislosti odmítl názor soudu prvního stupně, že daný případ je v některých aspektech horší než smrt, neboť smrt je vždy žádným způsobem neodčinitelný následek. Dále odvolací soud přihlédl zejména k tomu, že od doby neoprávněného zásahu do podání žaloby uplynulo třináct let. Tato doba má podle jeho názoru výrazný vliv na výši náhrady nemajetkové újmy v penězích, neboť uplynutím doby, byť žalobci stále pociťují důsledky neoprávněného zásahu, z objektivního pohledu tyto následky odeznívají. S přihlédnutím k tomuto zásadnímu hledisku odvolací soud snížil částky přiznané na náhradě nemajetkové újmy v penězích ve vztahu k žalobci a) na 50.000,- Kč a žalobkyni b) na 100.000,- Kč, když stejně jako soud prvního stupně vycházel z toho, že život žalobkyně b) vzhledem k absenci jejího profesního zapojení byl intenzivněji dotčen. Ve vztahu k žalobkyni c) odvolací soud považoval soudem přiznanou náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč za přiměřenou hledisku ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., avšak nikoli za zásah do jejího zdraví, ale za zásah do jejího soukromí. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že podstatná část nároku žalobkyně c) se opírá o náhradu škody a v této souvislosti je třeba poukázat (nad rámec částek vyplacených pojišťovnou) na soudy přiznanou náhradu škody ve výši 1,892.331,- Kč a 3,060.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. O něm pak rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. září 2008, č.j. 30 Cdo 535/2007 – 161, kterým bylo uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, s výjimkou potvrzujícího výroku odstavce I. zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud mimo jiné konstatoval, že soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce podle ustanovení § 13 obč. zák. musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.). Připomněl, že občanský zákoník v ustanovení § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě přiměřené zadostiučinění v penězích. Určení výše zadostiučinění v penězích je předmětem volného uvážení soudu, ten je však povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích, pouze demonstrativně), a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 20, ročník 2007). Dovolací soud uvedl, že z uvedeného vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby (obdobně srovnej Karel Knap a Jiří Švestka, Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č. 6/1991, str. 330 násl.). Smyslem peněžitého zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby. Nejde však o reparaci celé nemajetkové újmy. Nároky uplatněné z titulu práva na ochranu zdraví a nároky na náhradu škody na zdraví jsou zcela samostatné nároky. Dovolací soud též poukázal na skutečnost, že důvodné nebylo odmítnutí práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích odvolacím soudem ve vztahu k žalobkyni d) B. N., neboť omezení žalobkyně d) v soukromém a rodinném životě jsou v příčinné souvislosti se zdravotními následky žalobkyně c) K. N., způsobenými neoprávněným zásahem žalovaného.
Ve věci pak opětovně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 468/2008 – 170 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé ve vztahu k žalobci a) E. N. nad částku 50.000,- Kč, co do další částky 150.000,- Kč potvrdil a co do částky 200.000,- Kč změnil tak, že ohledně této částky žalobu zamítl (výrok I. odst. 1), ve vztahu k žalobkyni b) J. N. nad 100.000,- Kč, co do částky 200.000,- Kč potvrdil a co do částky 200.000,- Kč změnil tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 2), a ve vztahu k žalobkyni d) B. N. co do částky 50.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a co do částky 150.000,- změnil tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 3). Dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé změnil jen ve vztahu k žalobkyni c) K. N. tak, že žalovaný je povinen zaplatit této žalobkyni další částku 200.000,- Kč; jinak tento rozsudek potvrdil (výrok II.) Dále rozhodl tak, že rozsudek se v zamítavých výrocích ve věci samé ve vztahu ke všem žalobcům potvrzuje (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výroky (III. až V.). Ve vztahu k uplatněnému nároku žalobkyně d) uvedl, že je „vázán závěry dovolacího soudu, který neshledává důvodným odmítnutí práva ve vztahu k ní a dovozuje, že i ona je v důsledku zdravotního postižení třetí žalobkyně omezena na plnohodnotném rodinném životě. Vzhledem k tomu, přestože v době neoprávněného zásahu čtvrtá žalobkyně ještě nežila (narodila se až za sedm let), jí odvolací soud přiznává náhradu nemajetkové újmy.“ Obecně pak konstatoval, že „i když žalobci následky neoprávněného zásahu pociťují stále, má podle názoru odvolacího soudu pro stanovení výše náhrady význam plynutí času. Pokud tento jeho závěr nebyl podle dovolacího soudu odůvodněn konkrétními okolnostmi, poukazuje odvolací soud na to, že kromě toho, že žalobci podali žalobu až třináct let poté, co k neoprávněnému zásahu došlo, že tedy včas nevykonávali svá subjektivní občanská práva, že běh času má svůj význam již jen z důvodu promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích.“. Jako k pomocnému hledisku pak přihlédl k částkám uvedeným v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně d) dne 3. dubna 2009 a téhož dne nabyl právní moci. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 468/2008 – 170 (v části týkající se částečného zamítnutí nároku čtvrté žalobkyně), podala tato žalobkyně dne 2. června 2009 včasné dovolání.
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 4380/2009 – 191, tak že zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 468/2008 – 170, ve vztahu k nezletilé B. N. a věc v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu projednání.
Dovolací soud uvedl, že v kasačním rozsudku ze dne 9. září 2008, č.j. 30 Cdo 535/2007-161 dovolací soud konstatoval a podrobně vyložil zásadu, že určení výše zadostiučinění v penězích (§ 13 odst. 2 obč. zák.) se musí opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska posuzovaného případu. Přes tuto skutečnost však napadené rozhodnutí tomuto požadavku fakticky nikterak nevyhovělo, neboť v zásadě uvádí pouze okolnosti (byť spíše jen v náznaku), které by přisouzenou náhradu nemajetkové újmy v penězích měly zřejmě podle jeho názoru limitovat. Rozhodně však obsah odůvodnění napadeného rozsudku v této souvislosti nenaplňuje podmínku vypořádání se s předpoklady pro určení výše relutární náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. Přitom je třeba zdůraznit, že dovolací soud se v předchozím zrušovacím rozsudku mimo jiné neztotožnil s úvahou odvolacího soudu, podle níž přihlížel ke (konkrétními okolnostmi však nijak neodůvodněnému) hledisku, že od doby, kdy vznikla nemajetková újma, do podání žaloby uplynulo třináct let s tím, „že z objektivního pohledu následky neoprávněného zásahu odeznívají.“ V (tehdy, pozn. dovolacího soudu) dovoláním napadeném rozsudku ze dne 10. března 2009 se v pasáži, v níž má být odůvodněno určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ve prospěch žalobkyně d), odvolací soud sice uvádedl vázanost závěry vyslovenými ve zrušovacím rozhodnutí dovolacím soudem, avšak, jak již bylo zdůrazněno, fakticky neuvedl jakékoliv relevantní skutečnosti, kterými by přezkoumatelně zdůvodnil výši takto přisouzené relutární satisfakce. Opakovaně však zmiňoval bez dalších konsekvencí, že se tato žalobkyně narodila sedm let po předmětném zásahu. Nebylo proto možno odpovědně zjistit jaké konkrétní a přezkoumatelné okolnosti byly odvolacímu soudu podkladem pro určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ve vztahu k žalobkyni d). Nebylo proto ve své podstatě možné se ani vyjádřit k tomu, jak, resp. jak dalece se na tomto rozhodnutí projevila skutečnost, pokud odvolací soud jako k pomocnému hledisku přihlédl k ustanovení § 444 odst. 3 obč.zák. Současně Nejvyšší soud poznamenal, že vzhledem k tomu, že pro určení výše požadované relutární náhrady jsou rozhodná výlučně hlediska vyplývající z ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák., která se upínají ke konkrétním jedinečným okolnostem posuzovaného případu, není opodstatněné porovnávat (jak to ve svém tehdejším dovolání jinak činila dovolatelka) výši relutární satisfakce přisuzované soudy v jiných sporech.
Vrchní soud v Praze následně rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č.j. 1 Co 468/2008 – 205, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k čtvrté žalobkyni B. N. tak, že zamítl v odstavci II výroku žalobu co do částky 150.000,- Kč; jinak rozhodnutí potvrdil (tj. do výše 50.000,- Kč). Současně rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění odvolací soud uvedl, že rodiče se objektivně nemohou čtvrté žalobkyni věnovat, tak jak by mohli, nebýt zdravotního vztahu její sestry a že jejich omezené časové možnosti mohou mít vliv na nejrůznější aktivity čtvrté žalobkyně, ať již společenské, kulturní či sportovní. Odvolací soud měl za to, že život čtvrté žalobkyně se nemohl nijak komplikovat, protože se narodila do rodiny, kdy její chod již byl 7 let narušen a soužití s hendikepovaným nelze považovat za nenormální. Navíc uvedl, že soužití s hendikepovanou sestrou přináší žalované i další podměty, jakými jsou respekt k životu, empatie, vytváření osobních vzorců chování pro budoucí život k vlastním rodičům, schopnost přizpůsobit své potřeby a zájmy potřebám a zájmům naléhavějším, a ve svém souhrnu nelze působení hodnotit pouze tak, že jen negativně ovlivňují zdravý osobnostní vývoj čtvrté žalobkyně.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č.j. 1 Co 468/2008 – 205, podala čtvrtá žalobkyně včasné dovolání k Nejvyššímu soudu. Má za to, že argumentace odvolacího soudu ohledně pozitiv života s postiženým člověkem je nepřípadná, ač je jistě pravdivá. To však nemění nic na tom, že k zásahu do života zde došlo a že jde o zásah velmi závažný, a proto všechny tyto pozitivní aspekty získá za cenu velmi závažného zásahu do práva na rodinný život. Rodiče se dovolatelce nebudou moci tak věnovat jak by mohli, nebudou ji podporovat v jejích aktivitách a pocítí tak rozdíl, ať již ve škole nebo v okruhu svých kamarádů. Přiznaná částka 50.000,- Kč je zcela neodpovídající v porovnání se vzniklou újmou a okolnostem případu. Dovolatelka proto navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
K podanému dovolání podala žalovaná vyjádření, kde uvedla, že částka určená odvolacím soudem je přiměřená a odvolací soud rozhodl správně. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl jako nedůvodné.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Podle ustanovení § 11 občanského zákoníku, má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku, fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Dovolatelka se domáhala ochrany osobnosti, především pak práva na soukromí a rodinný život podle ustanovení § 11 obč. zák, kdy v důsledku porodu vedeného ze strany žalované non lege artis, se narodila postižená K. N., sestra dovolatelky. Z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. května 2005 vyplývá, že součástí soukromého života je také i život rodinný, který v sobě musí zahrnovat právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, tak aby bylo možné taky rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Shodně se k právu na rodinný život chráněnému článkem 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vymezuje i judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, schválený k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud již v dříve zmíněných kasačních rozhodnutích uvedl, že při stanovení výše relutární náhrady obecně platí, že pojmenování a posouzení jednotlivých hledisek významných pro rozhodnutí o požadované náhradě nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 a 3 obč. zák., je nutno poukázat na skutečnost, že tyto jednotlivé aspekty je třeba vážit v jejich vzájemných souvislostech, přičemž musí jít o takové skutečnosti, které mohou mít opodstatněně pro rozhodnutí věci význam.
Dovolací soud přitom zejména v rozsudku č. j. 30 Cdo 4380/2009 – 191, konstatoval, že „smyslem peněžitého zadostiučinění podle § 13 odst. 2 obč. zák. je výhradně zmírnění následků nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby. Určení výše zadostiučinění v penězích se musí opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska posuzovaného případu. Takovému požadavku nevyhovuje rozhodnutí, jež v zásadě uvádí pouze okolnosti (byť spíše jen v náznaku), které by přisouzenou náhradu nemajetkové újmy v penězích měly zřejmě limitovat“.
Samotný zásah do ochrany osobnosti je zásahem, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení či v pouhém ohrožení ochrany osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě. Takový zásah je už ve své podstatě něčím negativním, a tudíž ze strany státu i ze strany fyzické osoby je něčím nežádoucím. Proto je takový zásah státem zakázán a také sankciován zákonnými prostředky. Ačkoli tento zásah je v průběhu času proměnlivý a může být doprovázen i pozitivními vlivy, je třeba ho hodnotit jako skutečnost, která nepříznivě ovlivňuje život a důstojnost fyzické osoby, a proto již z její podstaty není možné vyvodit pozitivní skutečnosti pro osobu, do jejíchž práv bylo objektivně a nezákonně zasaženo a která se ochrany před tímto zásahem domáhá u soudu. Není dobře myslitelné, aby zásah, proti kterému je poskytována právní ochrana, soud hodnotil jako skutečnost, která má dlouhodobě pozitivní účinky na dovolatelku a v důsledku toho je způsobilá snížit výši přiznaného finančního zadostiučinění. A to navíc za situace, kdy soud uvedené důsledky (empatie, respekt k životu atd.), tj. údajný pozitivní působení na dovolatelku nemá za prokázané, jsou to pouhé domněnky, byť v obecné rovině mohou být platné, jak připouští i dovolatelka. Dovolatelka je nepochybně doživotně ovlivněná nenapravitelnou situací, která v její rodině nastala a v konečném důsledku na ni může morálně působit, nicméně je třeba zvážit i její úsilí, tuto situaci (do níž se narodila) přijmout a vyrovnávat se s ní.
Jinak řečeno, samotný zásah do ochrany osobnosti, na základě kterého se dovolatelka dožaduje ochrany svých osobnostních práv, nemůže být současně i okolností, která snižuje výši přiznaného finančního zadostiučinění; takové chápání zásahu by bylo kontraproduktivní a není v souladu se zákonem, ani v souladu s primární funkcí ochrany osobnosti, tj. satisfakční funkcí.
Proto hodnocení odvolacího soudu je nepatřičné a nelze se totožnit s jeho závěrem, že v souhrnu tedy nelze působení těchto podmětů hodnotit jen tak, že pouze negativně ovlivňují zdravý osobnostní vývoj čtvrté žalobkyně a se zřetelem k tomuto a k hledisku přiměřenosti je odpovídající částka 50.000,- Kč, která je způsobilá přiměřeně nemajetkovou újmu zmírnit.
Finanční zadostiučinění požadované v konkrétním případě je prostředkem, který má za účel zmírnit nepříznivé následky zásahu vůči dovolatelce. K možným účinkům satisfakčních prostředků je třeba přistupovat uvážlivě a diferenciovaně a teprve na základě konkrétních zjištění dovozovat míru, v jaké mohl v konkrétním případě a ve vztahu k jedinečně určité fyzické osobě působit, resp. spolupůsobit na zmírnění následků zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4312/2011). Takto nicméně v daném případě postupováno nebylo.
Současně dovolací soud konstatuje, že se dovolatelka již dříve domáhala také preventivně - sankční funkce ochrany osobnosti (viz. č. l. 32), kterou odvolací soud nijak nepromítl do výše přiznaného finančního zadostiučinění. Přičemž jak již dříve uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011, že „preventivně - sankční funkci zadostiučinění nelze uplatňovat u každého zásahu do osobnostních práv; je však nicméně nezbytné posoudit vhodnost jejího použití v konkrétním případě, zvláště pak tehdy, kdy skutečně hrozní opakování podobných zásahů do ochrany osobnosti, a kdy je třeba žalovanou od podobných zásahů odradit. Proto za situace, kdy se dovolatelka domáhá preventivní a sankční funkce, je třeba adekvátně zdůvodnit, zda a proč se bude k této funkci přihlížet a jak se uplatnění této funkce promítne do celkové výše přiznané finanční náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu.“ Odvolací soud však otázku preventivně – sankční funkce v konkrétním případě nijak nezkoumal.
Odvolací soud tak nesprávně aplikoval ustanovení § 11 a 13 obč. zák., kdy nesprávně vyložil pojem „zásah do ochrany osobnosti“ a následně z něho vyvodil následky, které měly mít vliv na přiznání nižšího finančního zadostiučinění. Současně opominul vliv preventivní funkce peněžního zadostiučinění, tak jak je užíván v judikatuře dovolacího soudu
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud náležitě a komplexně nezhodnotil všechny rozhodné okolnosti pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a odst. 3 obč. zák., a proto nelze v dotčeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, považovat za správný. Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), zrušil (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
S přihlédnutím k ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 243b odst. 5 o.s.ř. dovolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze, a to právě z důvodu, že zásadním způsobem nebyl dodržen závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v předchozích dvou zrušovacích rozhodnutích. Dovolací soud si je vědom skutečnosti, že institut odnětí věci soudci je – již z povahy věci – krajním řešením, neboť se pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce. Ústavně právnímu výkladu citované procesní normy, který je zapotřebí již s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky v soudní praxi reflektovat, se dostalo ztvrzení nálezem Ústavního soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09 (in http://nalus.usoud.cz), který konstatoval, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, je-li důvod k obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se konalo před týmž senátem (samosoudcem) či soudem. Právě o takovýto případ se podle názoru dovolacího soudu v posuzované věci jedná, když senát odvolacího soudu, ačkoli tvrdil opak, již podruhé nerespektoval závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem, což mělo za následek nezanedbatelné prodloužení doby soudního řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-