// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti

Ochrana osobnosti

13.10.2017 00:05

ÚS: K hranicím svobody vědeckého bádání

Přestože stěžovatelka publikovala výsledky vědecké práce, vycházela podle svého tvrzení z rozsáhlé analýzy studijních materiálů a používala metody obvyklé při vědeckém výzkumu, prezentovala své poznatky způsobem, který je hodnotícím soudem způsobilým zasáhnout do práv jiných osob. Ústavní soud pokládá za samozřejmé, že také svoboda vědeckého bádání (jako je tomu u všech lidských práv) má své hranice a končí tam, kde koliduje s jinými ústavními právy (např. s právem na život, lidskou důstojnost); přirozeným korektivem svobody vědeckého bádání jsou také etické normy. V posuzovaném případě Ústavní soud sdílí závěry obecných soudů, že stěžovatelka meze ochrany svobody vědeckého bádání překročila.
Ústavnímu soudu přitom nepřísluší posouzení vědecké hodnoty pojednání a nehodlá posuzovat věrohodnost archivních a jiných materiálů, z nichž stěžovatelka vycházela, ani závěry, ke kterým dospěla. Úkolem soudního přezkumu je pouze, a to výhradně k předloženému návrhu, zhodnotit způsob, jakým byla se zjištěnými poznatky seznámena široká veřejnost.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3393/15, ze dne 13. 9. 2017


02.10.2017 00:01

Újma na dobré pověsti právnické osoby způsobená odmítnutým insolvenčním návrhem

Dlužník se podle § 147 odst. 1 insolvenčního zákona může domáhat jak náhrady škody vzniklé v jeho majetkové sféře (skutečné škody i ušlého zisku), tak i náhrady jiné újmy, již utrpěl v důsledku insolvenčního návrhu, který byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele; jinou újmou se rozumí i imateriální újma způsobená zásahem do dobré pověsti právnické osoby – dlužníka, na něhož byl podán insolvenční návrh. Přiměřené zadostiučinění v penězích lze dotčené právnické osobě přiznat pouze tehdy, nepostačuje-li k sanaci způsobené imateriální újmy nepeněžitá forma zadostiučinění (zpravidla omluva).

Šikanózní insolvenční návrh, resp. insolvenční návrh obsahující nepravdivé údaje je způsobilý bez dalšího výrazně zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, proti které směřuje, a způsobit jí tak imateriální újmu, a to i v případě, kdy informace o zahájení insolvenčního řízení není uveřejněna v tisku či na zpravodajských internetových portálech, popř. prostřednictvím jiných médií. Takový insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti podnikatele – jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky.

Dojde-li k šíření informace o zahájení insolvenčního řízení i v médiích, bude zpravidla újma tím způsobená o to závažnější. V tom případě je třeba posuzovat, v jakých médiích a jakým způsobem byla informace o zahájení insolvenčního řízení uveřejněna; významné je (může být), zda šlo o média s celostátním (či dokonce mezinárodním) dosahem, jaký je jejich čtenářský okruh, kde a jak byla informace v těchto médiích umístěna, jaký byl její obsah atd.

Za určitých okolností může mít pro posouzení závažnosti způsobené imateriální újmy význam i osoba insolvenčního navrhovatele. Jde-li např. o insolvenčního správce jiného dlužníka (úpadce), u kterého se s ohledem na jeho odborné znalosti předpokládá, že si je vědom negativních důsledků neoprávněného insolvenčního návrhu, mohou být informace jím uváděné v insolvenčním návrhu vnímány širokou veřejností o to důvěryhodněji. Zveřejnění takového insolvenčního návrhu tudíž může být způsobilé přivodit údajnému dlužníku závažnější újmu na dobré pověsti, než je tomu v případě jiných („laických“) navrhovatelů.

Při určení závažnosti (rozsahu) způsobené újmy je dále třeba vzít v úvahu postavení dotčené právnické osoby – podnikatele na trhu; čím větším, známějším či významnějším je podnikatelem, tím bude zpravidla závažnější újma způsobená na jeho dobré pověsti.

Naopak pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku (ať už skutečná škoda či ušlý zisk); přiměřené zadostiučinění sanuje nehmotnou újmu, jejíž vznik, rozsah a závažnost nejsou závislé na existenci škody na majetku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, ze dne 28. 6. 2017


18.08.2017 00:01

ÚS: Nedodržení vyšetřovací zásady v řízení o omezení svéprávnosti

Obecné soudy porušily ústavně chráněné právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že nepostupovaly v řízení o omezení svéprávnosti v souladu s procesními předpisy a dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí, zatížily tak řízení nepřípustnou svévolí, nepředvídatelností a nepřezkoumatelností.

Obecné soudy musí v řízené o omezení svéprávnosti postupovat v souladu se zásadou oficiality a vyšetřovací tak, aby byl naplněn účel a smysl tohoto řízení. Předně musí určit, zda podání je podnětem nebo návrhem na zahájení řízení. Předtím, než uloží navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží, zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 4260/16, ze dne 11. 7. 2017


26.05.2017 00:01

ÚS: K rozhodování soudu o omezení svéprávnosti člověka

Civilní soudy jsou povinny posuzovat otázku omezení svéprávnosti důsledně (a v pochybnostech meritorně) na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem na omezování svéprávnosti v co možná nejmenší míře.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1584/16, ze dne 18. 4. 2017


05.05.2017 00:04

ÚS: Limity literární činnosti soudce a jeho svobody projevu

Literární a publikační činnost soudců, garantovaná v rámci jejich práva na svobodu projevu, by měla být vykonávána s jistou zdrženlivostí, tedy tak, aby neohrožovala nepřijatelným způsobem autoritu a nestrannost soudní moci, zajišťovala zachování důvěry veřejnosti v soudní moc a nezasahovala do práva účastníků řízení na spravedlivý proces.

Nestrannost soudní moci a ochrana její autority může být důvodem pro omezení práva na svobodu projevu, přestože ji čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (na rozdíl od čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) ve výčtu těchto důvodů výslovně neuvádí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2609/16, ze dne 11. 4. 2017


05.05.2017 00:03

ÚS: Pachová stopa jako důkaz ve světle zásady in dubio pro reo

1. Pravidlo in dubio pro reo přímo vychází z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Jeho obsahem je požadavek, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, kdy ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. Odsuzující rozsudek tedy může být vynesen až tehdy, pokud byly odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, přičemž není-li vina plně prokázána, musí být obžalovaný zproštěn obžaloby, neboť nedokázaná vina má stejný význam jako dokázaná nevina.

2. Pachové stopy představují nepřímý nebo také podpůrný důkaz, na jehož základě je však možno dospět pouze k závěru, že se určitá osoba v blíže neurčené době s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě. Nelze tedy pouze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se taková osoba též dopustila trestného činu, který se na daném místě stal; musí naopak existovat další skutečnosti, které vytvoří uzavřený řetězec důkazů, resp. nesmí existovat žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný, než osoba obviněná či později obžalovaná. Aby proto důkaz pachovou identifikací byl dostačující, je třeba, aby nebyl pro uznání viny důkazem jediným.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 4266/16, ze dne 27. 3. 2017


15.12.2016 00:00

Presumpce zvýšeného významu řízení pro účastníka

Při posuzování práva na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením se zvýšený význam pro účastníka presumuje v případě, že poškozený nepřiměřeně dlouhou délkou řízení vystupoval v řízení o ochraně osobnosti jako žalobce, nikoliv v případě, kdy vystupoval v procesním postavení žalovaného – tehdy soud vychází z toho, že řízení mělo pro účastníka význam standardní (neprokáže-li se něco jiného).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, ze dne 27. 9. 2016


27.04.2016 00:02

Nemajetková újma způsobená osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům

Každá osoba, která by byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, aniž by jí byl ustanoven opatrovník, jehož prostřednictvím by mohla nadále právní úkony vykonávat, by mohla důvodně pociťovat citelný zásah do svého práva na důstojnost, neboť by k ní bylo státem přistupováno jako k pouhé věci, nikoli jako k člověku. Nemajetková újma odškodnitelná podle zák. č. 82/1998 Sb. vzniká takové osobě zpravidla ve chvíli, kdy se dozvěděla o nesprávném postupu soudu a jeho důsledcích.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 520/2014, ze dne 17. 2. 2016


15.02.2016 00:03

Výše náhrady nemajetkové újmy v rámci ochrany osobnosti

Není vyloučeno, aby se poškozená osoba v podané žalobě domáhala přímo náhrady nemajetkové újmy v rámci ochrany osobnosti, aniž by vedle toho musela požadovat i morální zadostiučinění. V případech, kdy je zřejmé, že přiznání morální satisfakce je nepostačující a ztrácí svoji účinnost a funkčnost, popřípadě se taková satisfakce nejeví jako dostačující nebo fakticky možná, může se osoba poškozená domáhat přímo zadostiučinění v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013.

Jinak řečeno, pokud primární způsob zadostiučinění je v době rozhodování soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je povinností soudu tím pečlivěji zvažovat přiznání zadostiučinění finančního. Pouhá skutečnost, že o morální satisfakci poškozená vůbec nežádala, resp. ji ani nežalovala, není důvodem pro přiznání nižšího finančního zadostiučinění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4364/2013, ze dne 25. 11. 2015


19.11.2015 00:00

Žádost o poskytnutí informace o likvidaci odebraného biologického vzorku

I. Žalobce jako žadatel požádal policii, jejímž útvarem s celostátní působností je i jím adresovaný Kriminalistický ústav Praha, o poskytnutí informace, zda byl zlikvidován „vzorek DNA“, který mu byl odebrán ve věznici. Svůj dotaz tak nepochybně směřoval na informaci o likvidaci biologického vzorku (své tělní tkáně) odebrané podle § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., nikoliv na informaci o genetickém vybavení, kterou na základě odebraného biologického vzorku policie získala, ani na informaci o likvidaci informace o genetickém vybavení.

Vzhledem k tomu, že informace o likvidaci biologického vzorku se netýká určeného nebo určitelného subjektu údajů ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., není osobním údajem, není důvodu zabývat se při posuzování žádosti o poskytnutí informace o likvidaci odebraného biologického vzorku otázkou, zda ve smyslu § 8a zákona č. 106/1999 Sb. je nutno informaci poskytnout v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu (zejm. zákonem č. 101/2000 Sb.). Z téhož důvodu ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. nepřichází do úvahy ani postup podle § 83 odst. 1 či odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb. Žádost o poskytnutí informace o likvidaci odebraného biologického vzorku je proto třeba posuzovat jako žádost o poskytnutí informace podle § 13 zákona č. 106/1999 Sb.

II. Policie jako celek je samostatným povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb. Policie má ze zákona povinnost poskytovat fyzickým i právnickým osobám informace vztahující se k její působnosti. Do její působnosti patří i odběr biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení. Žádost o informace lze podat u každého útvaru policie. Jedním z útvarů policie je i Kriminalistický ústav Praha. Po žadateli o informace nelze požadovat, aby vždy věděl, který konkrétní útvar policie jím požadovanou informací disponuje. Je věcí vnitřní organizace policie, který její útvar za splnění zákonných podmínek (včetně stanovených lhůt) žádost vyřídí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3629/2014, ze dne 16. 9. 2015


27.08.2015 00:03

ÚS: Svoboda projevu tisku vs. zásada presumpce neviny

Analytická právní věta

V případě, že tisk informuje o probíhajícím trestním řízení, je chráněna na jedné straně svoboda projevu vydavatele podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod a v tomto rámci přichází v úvahu i použití zjednodušení v podobě tzv. novinářské zkratky, na druhé straně však musí být respektován princip presumpce neviny upravený v čl. 40 odst. 2 Listiny a poskytnuta ochranu osobnostním právům osoby, proti níž se vede trestní řízení tak, aby z podané informace neplynuly závěry o její vině.

PRÁVNÍ VĚTY

I. Zásada presumpce neviny se v horizontálních právních vztazích, tedy vztazích mezi subjekty v rovném postavení, uplatní jako jeden z ústavně aprobovaných důvodů pro omezení ústavně zaručené svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Jejím účelem je jednak zamezení tomu, aby bylo v důsledku uplatňování svobody projevu zasahováno do příslušného trestního řízení způsobem vyvolávajícím pochybnosti o nestrannosti orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů, a nedošlo tak k ohrožení důvěry v rozhodování soudní moci. V tomto širším smyslu působí presumpce neviny jako jedna ze záruk spravedlivého procesu. Její význam je však třeba spatřovat rovněž v ochraně osobnostních práv osoby, proti které je vedeno trestní řízení (resp. vůči níž existuje podezření, že se dopustila trestného činu). V tomto aspektu je zásada presumpce neviny obsažena již v čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy, přičemž čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy představují toliko její bližší specifikaci. Obecně platí, že presumpce neviny nebrání informování o trestním řízení nebo o okolnostech, které mohou opodstatňovat závěr o tom, že se někdo dopustil trestného činu, plynou z ní ovšem určité meze pokud jde o způsob, jakým má k takovémuto projevu dojít.

II. Svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byl kdokoliv v očích veřejnosti fakticky shledán vinným bez možnosti se efektivně bránit proti obviněním vůči své osobě. V demokratickém právním státě se závěr o vině nesmí odvíjet od veřejného mínění, nýbrž musí být procesně adekvátním způsobem prokázán v trestním řízení. Ve své podstatě nejde o nic jiného, než o elementární úctu k osobě čelící takovému podezření a jejím právům. Informování veřejnosti o trestním řízení, jakož i na něj navazující veřejná diskuse, nesmí být vedeny v tom smyslu, že otázka viny je předem rozhodnuta. To neznamená, že předmětem veřejné diskuse nemůže být přímo otázka viny, tedy zda se určitá osoba svým jednáním dopustila nebo nedopustila trestného činu, a že v tomto směru zásadně nelze veřejně zaujmout jakýkoliv názor. Vždy však musí být zřejmé, že žádný takto prezentovaný názor, byť sebevíce odůvodněný a skutkově podložený, ještě s jistotou neznamená, že se tato osoba trestného činu skutečně dopustila, a že s konečnou platností může o vině rozhodnout jen soud. Není přitom nezbytné, aby tyto skutečnosti byly obsaženy v každém projevu výslovně. Postačí, pokud vyplynou z jeho celkového vyznění či kontextu předmětného projevu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 577/13, ze dne 23. 6. 2015


01.07.2015 00:00

Zásah do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby pravdivou informací

Pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby, ledaže by údaj byl podán takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti, čímž působí difamačně.

Posouzení souvislostí napadené věty v novinovém článku má význam i pro posouzení žalobního nároku, kterým se žalobkyně domáhala zveřejnění omluvy, v němž mělo být uvedeno, že napadená věta (výrok v článku) není pravdivá. V případě, že soud zjistí, že výrok uveřejněný žalovanou je pravdivý, nemůže samozřejmě žalované uložit povinnost, aby uveřejnila omluvu, v níž je obsaženo tvrzení o nepravdivosti takového výroku, nicméně v případě, kdy přes svou pravdivost působí dotčený výrok difamačně ve smyslu § 19b odst. 3 obč. zák. 1964, je zcela na místě, aby soud postupoval v souladu s právním názorem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, podle kterého může soud upravit znění navržené omluvy tak, aby odpovídala prokázanému závadnému jednání žalované a smyslu institutu omluvy jako takovému. Může tedy vypustit určité slovní spojení či celou větu či znění omluvy zkonkretizovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3132/2014, ze dne 25. 2. 2015


22.05.2015 00:03

ÚS: Odpovědnost za uveřejnění tzv. převzatých tvrzení

Při řešení střetu mezi právem na ochranu osobnosti (čl. 10 Listiny) a svobodou projevu (čl. 17 Listiny) platí, že vydavatel je odpovědný za uveřejnění i tzv. převzatých tvrzení. Současně je však třeba přihlédnout též k tomu, kdo je autorem původního tvrzení, převzatého novinářem. Jiná je totiž situace, kdy novinář převezme názor „nahodilé třetí osoby“, a jiná, cituje-li názor člověka, který o dané věci musel mít dostatečné a relevantní informace (neboť se jakožto odborník v daném oboru přímo podílel na vypracování znaleckého posudku). Od novináře, který je laikem a nikoliv specialistou na danou oblast a který nemá a v konečném důsledku ani nemá mít ambici informovat čtenáře o odborných záležitostech, jelikož daný článek je určen pro nejširší okruh čtenářů a nikoliv pro odborníky, nelze ostatně ani důvodně očekávat, že jím poskytované informace a jejich celkové vyznění bude zcela přesné a objektivní.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2296/14 ze dne 14. 4. 2015


27.02.2015 00:02

ÚS: Rovnováha mezi svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti

Při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou – typicky „hvězdy showbyznisu“), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně, 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Tento výčet však není konečný, neboť v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2051/14, ze dne 3. 2. 2015


24.10.2014 00:01

VS: Nedovolený zásah do osobnostních práv

Pokud fyzická osoba v době nedovoleného zásahu do osobnostních práv není subjektem práv a povinností, odpovědnost původce zásahu za protiprávní porušení či ohrožení osobnosti této fyzické osoby nemůže vzniknout. Skutečnost, že následky zásahu přetrvávají po narození fyzické osoby a mají dopad i do její osobnostní sféry, není pro vznik odpovědnosti podstatná, neboť zákonnou náležitostí vzniku odpovědnosti je existence protiprávního zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, nikoli jeho následky.

podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1Co 27/2014, ze dne 19. 6. 2014


04.07.2014 00:03

ÚS: Právo na ochranu osobnosti vs. svoboda projevu

Výroky politického oponenta na adresu starosty obce jako reakce na jeho článek v místním tisku rekapitulující jeho působení v obci, které mají charakter hodnotících soudů a týkající se výlučně profesní sféry kritizovaného starosty, byť obsahující výrazy „tuny balastu“, „bezobsažná megalomanská spoušť banalit“ jsou chráněny svobodou projevu; pokud by se ve veřejném prostoru zapovědělo hodnotit takovéto projevy politických představitelů, prostor pro svobodné šíření názorů a myšlenek by byl nepřijatelně zúžen. Za situace, kdy žádný z výroků stěžovatele neobsahuje skutkové tvrzení, které by uvádělo o starostovi obce nepravdivé údaje, či se obsahem jakkoli dotýkalo jeho soukromé sféry, není dán prostor pro zásah soudů, které by vystupovaly jako arbitři správnosti, relevance či vhodnosti hodnotových preferencí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1511/13, ze dne 20. 5. 2014


06.11.2013 00:02

Ke zpoplatnění žaloby na ochranu osobnosti

I. Žalobu ve věci ochrany osobnosti směřující proti dvěma žalovaným, z nichž každý by se podle obsahu žaloby měl dopustit odlišného neoprávněného zásahu do práv chráněných ustanovením § 11 násl. obč. zák., nelze považovat za jeden poplatný úkon z hlediska ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

II. Zpoplatnění žaloby na ochranu osobnosti, pokud není současně uplatňována náhrada nemajetkové újmy v penězích, je nutno posuzovat podle položky 4 bodu 6. Sazebníku poplatků. Právo na ochranu osobnosti je chápáno jako jednotné právo, jehož porušení spočívající ve vzniku nemajetkové újmy vyžaduje, aby neoprávněný zásah představovaný porušením nebo pouhým ohrožením osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce tohoto zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ustanovení § 13 proto zakotvuje triádu právních prostředků obrany spočívající v požadavku upuštění od neoprávněných zásahů, odstranění nepříznivých následků, resp. protiprávního – závadného stavu a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Uplatnění těchto nároků (nebo jen některých z nich) při nezměněném skutkovém stavu v jedné žalobě je nutno hodnotit jako realizaci integrálního nároku na ochranu osobnosti, aniž by bylo namístě konstruovat kumulaci nepeněžitých plnění s následky vyplývajícími z ustanovení § 6 odst. 5 zákona o soudních poplatcích ve spojení s ustanovením § 6 odst. 2 téhož zákona.

Jestliže je však současně s návrhem podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. spojen též návrh na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., pak takovouto žalobu je nutno zpoplatnit podle položky 3 Sazebníku poplatků. To je třeba dovodit jak ze znění této položky, které je nutno interpretovat tak, že v případě, že návrh na zahájení řízení (v daném případě na ochranu osobnosti) obsahuje (mimo jiné též) návrh na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., tak i z již zmíněného bodu 6. položky 4.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1215/2013, ze dne 25. 9. 2013


20.09.2013 00:00

ÚS: Promlčení nároku na náhradu újmy dle § 13 odst. 2 obč. zák.

Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.

Za situace, kdy rozhodná ustanovení občanského zákoníku ne zcela dostála požadavku předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, jelikož se jejich interpretace v čase natolik proměňovala, že během několika let orgán sjednocující judikaturu obecných soudů dospěl k oběma pólovým závěrům (promlčitelné – nepromlčitelné právo), by bylo v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva.

Za účelem dodržení shora uvedených principů je nutno posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3403/11, ze dne 8. 8. 2013


09.07.2013 00:02

K zásahům do osobnostních práv postupem lege artis

I. Osobnostní práva jsou značně široká, nezahrnují v sobě pouze ochranu života a zdraví, ale i další složky osobnostních práv jakými jsou např. lidská důstojnost či soukromí. Lze si jistě představit jednání, které z lékařského hlediska bude posuzováno jako jednání lege artis, a tudíž nebude zásahem do práva na život a zdraví, ale současně může být zásahem do jiné složky osobnostního práva, např. do práva na soukromí. Proto je zřejmé, že pokud se žalobkyně domáhá ochrany osobnosti do vícero složek (do ochrany života a zdraví, soukromí a lidské důstojnosti), je potřeba je zkoumat všechny složky osobnostních práv jednotlivě. Jinak řečeno, skutečnost, že byl postup shledán z medicínského hlediska lege artis, pak automaticky neznamená, že jiná dílčí složka osobnostních práv nemohla být tímto postupem neoprávněně zasažena.

II. Zásahy jako ostříhání vlasů či připoutání na mobilní WC mohou být zásahem do lidské důstojnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3223/2011, ze dne 14. 5. 2013


09.07.2013 00:01

K ochraně lidské důstojnosti hendikepovaného člověka

V Listině základních práv a svobod, potažmo i v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně je stanoveno, že lidé jsou si v důstojnosti rovni a každého důstojnost je chráněna bez diskriminace. Lidská důstojnost je tedy pro všechny fyzické osoby stejná bez ohledu na jejich společenský status a je tedy chráněna před zásahy, jež by vedly ke snížení lidské důstojnosti, tak aby bylo s člověkem zacházeno jako s předmětem.

Proto není možné, aby byla lidská důstojnost u hendikepovaného člověka na jiné úrovni než u člověka zdravého. Respektování lidské důstojnosti je nezbytné pro všeobecný rozvoj fyzické osoby, pro kvalitu jeho života i plné využití jeho osobnostních práv, a proto je třeba maximálně se vystříhat zásahů do této osobnostní sféry. Proto rozsah lidské důstojnosti nelze snižovat ani podle druhu onemocnění, zvlášť ve vztahu k mentálně postižené osobě, která sama nemá možnosti se účinně těmto útokům bránit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3223/2011, ze dne 14. 5. 2013


< strana 1 / 8 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články