// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti

Ochrana osobnosti

25.06.2018 00:01

Aplikace tiskového zákona na internetové zpravodajství

Ustanovení tiskového zákona nedopadají na zpravodajství přinášené internetem (vč. institutu „dodatečného sdělení“ dle § 11 tiskového zákona). Tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1870/2017, ze dne 21. 3. 2018


07.06.2018 00:02

Nárok na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké

Jestliže odvolací soud dovodil, že žalobou vymezená škodní událost (nesprávná diagnóza) není v příčinné souvislosti s následkem, jímž je ve smyslu uplatněného nároku na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké podle § § 444 odst. 3 obč. zák. smrt poškozené, avšak že jiné počínání lékaře, a to nedostatečná informace a poučení pacientky o možnostech dalšího podrobnějšího vyšetření, vedlo k tomu, že smrt poškozené, která již v té době byla neodvratná, nastala o několik měsíců dříve, než by se tak stalo při včasnějším nasazení onkologické léčby, což způsobilo újmu na osobnostních právech pozůstalých žalobců, je zřejmé, že odvolací soud rozhodl o jiném nároku, než který byl uplatněn v žalobě. Takový postup není bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, možný.

Odvolací soud dovodil, že porušením právní povinnosti ze strany žalované při poskytování lékařské péče nebyla nesprávnost diagnózy, nýbrž okolnost, že lékař pacientku nepoučil o potřebě dalších vyšetření; za škodlivý následek pak soud označil nikoliv smrt jako takovou (ta již vzhledem k závažnosti zdravotního stavu pacientky nemohla být nikterak odvrácena), nýbrž okolnost, že poškozená zemřela o několik měsíců dříve, než kdyby bylo na základě správné diagnózy přistoupeno k odpovídající léčbě. Zásah do rodinných vztahů žalobců tak nespočíval v tom, že by žalovaná způsobila neočekávanou smrt poškozené, nýbrž v tom, že opožděným nasazením odpovídající léčby nebyl o několik měsíců oddálen nevratně se blížící konec jejího života.

Z tohoto srovnání je zřejmé, že odvolací soud vztáhl porušení právní povinnosti k jinému počínání lékaře žalované a spojil důvody pro odškodnění s jiným typem následku, než jak jej žalobci vymezili v žalobě. Ostatně v návaznosti na toto odlišné vymezení skutku nárok logicky odlišně kvalifikoval právně, neboť namísto požadované náhrady typově náležející pod ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. rozhodl o zadostiučinění podle § 11 a 13 obč. zák. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti nesupluje, nýbrž doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody a jedná se o zcela svébytné a samostatné nároky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1725/2016, ze dne 28. 2. 2018


07.06.2018 00:00

Porušení nebo ohrožení osobnostního práva prezidentem republiky

S výkonem funkce prezidenta jako hlavy státu je mimo jiné spojena i realizace řady aktivit, jimiž je tato funkce blíže dotvářena; s ohledem na ústavní zakotvení postavení prezidenta republiky jako součásti moci výkonné je třeba i realizaci těchto jeho úloh posuzovat (s výjimkou alternativy případného excesu) jako výkon pravomocí státního orgánu.

Jestliže výkonem těchto pravomocí dojde k (neoprávněnému) dotčení osobnostní sféry člověka, pak je nezbytné vycházet z toho, že prezident republiky je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006 (dále jen „zákon o odpovědnosti“), přičemž není rozhodné, zda v rámci takovéto své činnosti rozhoduje či naopak nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 citovaného zákona totiž nutně zahrnuje výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán. Výkon této pravomoci prezidenta republiky je tak nezbytně třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti.

Ustanovení § 1 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti zakládá objektivní odpovědnost státu, který za podmínek stanovených tímto zákonem odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci, neboť stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (§ 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti). Přímá odpovědnost jednající osoby (včetně prezidenta republiky) v těchto případech dána není a zakládal by jí podle obecné úpravy deliktního práva pouze exces z výkonu jejích pravomocí.

Organizační složku povolanou v této věci jednat za stát určuje zákon o odpovědnosti ve svém § 6. Z uváděného právního předpisu vyplývá, že v žádném případě jí nemohla být v napadeném rozsudku odvolacího soudu označená Kancelář prezidenta republiky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5848/2016-186, ze dne 9. 5. 2018


15.05.2018 00:01

Běh promlčecí doby u práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích

Na určení počátku běhu promlčecí doby u práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. za neoprávněný zásah do zdraví člověka je třeba vzhledem k jednotnému a specifickému charakteru nemajetkové újmy na zdraví analogicky aplikovat závěry dovozené na základě § 106 obč. zák.

V poměrech projednávané věci je tedy nezbytné pro určení počátku běhu promlčecí doby zkoumat, kdy se u žalobce projevily následky non lege artis postupu žalované, tj. následky spojované se závislostí na léku Tramal respektive následky vyvolané nadužíváním tohoto léku, kdy se jeho zdravotní stav stabilizoval (ustálil) a kdy zároveň měl žalobce vědomost (měl objektivně informace k takové vědomosti), že non lege artis postup žalované a újma jemu vzniklá je ve vztahu příčiny a následku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 371/2017, ze dne 21. 2. 2018


09.03.2018 00:05

ÚS: Hodnocení spotřebitelského testu a ochrana dobré pověsti

Kritický projev sdružení založeného k ochraně spotřebitelů nelze zásadně v řadě aspektů klást naroveň jiným projevům veřejné kritiky, jež mají difamační potenciál. Tento projev sice vykazuje znaky komerčního projevu (commercial speech), ale jeho působení je nasměrováno nikoli soutěžně či reklamně s cílem zainteresovat spotřebitele ke koupi výrobku (sortimentu), ale v „obráceném gardu“. Účelem projevu je tu ochrana spotřebitele, spočívající ve varování před nežádoucími vlastnostmi, resp. parametry výrobků.

Ochrana spotřebitele jako slabší strany vůči prodávajícímu, resp. výrobci [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 (N 183/71 SbNU 201), sp. zn. I. ÚS 2063/17 ze dne 23. 11. 2017], kterou sleduje publikovaný test výrobků, vyžaduje v tomto konkrétním případě jinak zacílená kritéria, než je tomu u ochrany spotřebitele před reklamním projevem. Jedním z měřítek tu musí zůstat prvek přípustně laděné diskuse determinované vztahem kvality výrobku a ochrany veřejného zdraví jako veřejného statku. Druhým z kritérií musí být náležitá odbornost hodnocení testovaného produktu; místo tu má volba přiměřených prostředků hodnocení (nastavení stupnice kvalitativních parametrů testem porovnávaných výrobků), nikoli však evidentní nadsázka, přemíra exprese, sugestivnosti nebo dokonce zjevná manipulace s hodnocením v neprospěch prodejce či výrobce. Doležal T. v komentáři Melzer F., Tégl P. Občanský zákoník § 1-117. Velký komentář. Praha: Leges. 2013, s. 530 uvádí, že kritika (hodnotící soud) musí splňovat tři kritéria, aby byla právem přípustná: musí být věcná, musí být pravdivá (vyvozovat logické odpovídající závěry), musí být přiměřená co do obsahu, formy a místa.

Kritický projev požíval ústavní ochranu v intencích čl. 17 odst. 1, 2 Listiny. Byl přiměřeným prostředkem k dosažení sledovaného účelu, jímž byla ochrana spotřebitele; ta je též společensky aprobovaným legitimním cílem, vykonává-li ji zákonem předvídaný subjekt práva. Nelze dost dobře předpokládat nahrazení použité formy kritiky (uveřejnění testu více produktů s jejich komentářem) jiným informačním nástrojem mířícím na veřejnost. Při poměřování kritického projevu (a jeho hranic) ústavní garancí dobré pověsti právnické osoby se uplatní, a to ve prospěch závěru o přiměřenosti, všechny výše formulované požadavky na použitý druh projevu a konkrétní zjištění k němu se vážící, zejména dostatečně odborná úroveň textu. Ústavní soud sdílí názor odvolací instance, že k nežádoucímu excesu na straně žalovaného hodnotitele nedošlo. Zároveň je nutné vzít v potaz možnosti spotřebitele pochopit dané informace jasným a transparentním způsobem, což je jeden ze základních principů práva na ochranu spotřebitele a jednou ze základních povinností podnikatele vůči spotřebiteli. Podrobněji viz Vítová. B. Zákon o ochraně spotřebitele. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2016, s.103n.

Použitá škála hodnocení výrobků a grafické symboly plnící výstražnou funkci (černý trojúhelník, červené zvýraznění textu) náleží při korektním použití, tj. jako vyjádření kvalitativních poměrů výrobků, mezi hodnotící soudy spolu s komentářem k ní.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3819/14, ze dne 20. 2. 2018


22.01.2018 00:02

Náhrada za bolest a další nemajetkovou újmu dle § 2958 o. z.

I. Nárok na náhradu újmy na zdraví dle § 2958 o. z. tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za (i) bolest, (ii) ztížení společenského uplatnění a (iii) další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají, a tedy se i samostatně promlčují.

II. Smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (srov. též obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu § 2957 věty třetí o. z.), a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách (tzv. bolest v širším smyslu). Výkladem § 2958 o. z. nelze dovodit, že nyní má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů.

Dovolací soud proto uzavírá, že nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání.

III. Není vyloučeno, že při náročných léčebných procedurách může dojít k vybočení (excesu) a tím i k zásahu do osobnostních práv pacienta, jestliže by v důsledku počínání zdravotnického personálu či jiných osob byl pacient vystaven zátěži vymykající se obvyklým omezením a nepohodlí. Pak by ovšem šlo o újmu, kterou nevyvolalo samo o sobě ublížení na zdraví, za něž odpovídá prvotní škůdce, nýbrž o újmu, za niž odpovídají jiné osoby. Běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu jsou zahrnuty již v ohodnocení bolesti v širším smyslu.

IV. Další nemajetkové újmy jsou novou kategorií nároku náhrady za újmu na zdraví, kterou nelze jednoduše definovat, avšak jež má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací, které dosud odškodňovány nebyly. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (např. nečekaně závažné komplikace spojené s léčením a z nich plynoucí omezení, jako je mnohatýdenní přišití končetiny v nepřirozené poloze za účelem tvorby a přenosu laloků při rekonstrukční chirurgii, nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, sportovního utkání nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, potrat těhotné poškozené způsobený psychickým otřesem, nikoli škodnou událostí samotnou, atd.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, ze dne 1. 11. 2017


18.01.2018 00:00

Informování veřejnosti o probíhajícím trestním řízení

Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1413/2012 uvedl, že vydavatelka sice měla právo informovat veřejnost o probíhajícím trestním řízení, nicméně jí zveřejněné informace měly být objektivní, přesné, korektní a nezavádějící. V rámci objektivity měla dodržovat zásadu presumpce neviny a neuchylovat se k oslovování „kuplíř“ či „gang kuplířů“. Jednání, kdy není respektována presumpce neviny a s žalobcem je zacházeno jako s pachatelem, je v rozporu s právem na ochranu osobnosti. Tento názor zastává i odborná literatura, kdy „pokud proto odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu. Proto je také do této doby nepřípustné ho označovat jako kriminálníka, zločince, podvodníka, násilníka atp. V tomto stádiu je třeba zdržet se jakékoliv zpravodajské úvahy, která by se dotýkala viny této osoby, neboť vina je věc hodnocení, které náleží výlučně soudu.“ či „o určité fyzické osobě jako o pachateli určitého trestného činu je pak přípustné informovat veřejnost až po pravomocném odsuzujícím rozsudku“.

Vyložené zásady lze bez dalšího vztáhnout i na posuzovaný případ, kdy navíc žalovanému zcela zřejmě nesvědčí zákonná zpravodajská licence. Je zřejmé, že z kontextu celého textu uveřejněného na internetu vyplývá, že žalobce byl označen nejen za vyděrače, ale i za člena (nepochybně zločineckého) gangu. Tím žalovaný porušil povinnost dbát presumpce neviny, a to bez ohledu, zda předmětná kritika má reálný základ či nikoli.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1607/2017, ze dne 25. 10. 2017


22.12.2017 00:01

ÚS: K rozhodování soudu o omezení svéprávnosti člověka

Krajský soud po řádně podaném odvolání stěžovatelem a) nezjistil, zda hrozí střet zájmů posuzovaného stěžovatele a) a jeho opatrovníka, stěžovatele b), nebo zda k takovému střetu zájmů již došlo. Stěžovateli a) jmenoval kolizního opatrovníka a na základě jím podaného zpětvzetí odvolání odvolací řízení zastavil. Tím byl stěžovatel a) zbaven práva na přístup k soudu. Krajský soud proto porušil jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1581/16, ze dne 17. 10. 2017


13.10.2017 00:05

ÚS: K hranicím svobody vědeckého bádání

Přestože stěžovatelka publikovala výsledky vědecké práce, vycházela podle svého tvrzení z rozsáhlé analýzy studijních materiálů a používala metody obvyklé při vědeckém výzkumu, prezentovala své poznatky způsobem, který je hodnotícím soudem způsobilým zasáhnout do práv jiných osob. Ústavní soud pokládá za samozřejmé, že také svoboda vědeckého bádání (jako je tomu u všech lidských práv) má své hranice a končí tam, kde koliduje s jinými ústavními právy (např. s právem na život, lidskou důstojnost); přirozeným korektivem svobody vědeckého bádání jsou také etické normy. V posuzovaném případě Ústavní soud sdílí závěry obecných soudů, že stěžovatelka meze ochrany svobody vědeckého bádání překročila.
Ústavnímu soudu přitom nepřísluší posouzení vědecké hodnoty pojednání a nehodlá posuzovat věrohodnost archivních a jiných materiálů, z nichž stěžovatelka vycházela, ani závěry, ke kterým dospěla. Úkolem soudního přezkumu je pouze, a to výhradně k předloženému návrhu, zhodnotit způsob, jakým byla se zjištěnými poznatky seznámena široká veřejnost.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3393/15, ze dne 13. 9. 2017


02.10.2017 00:01

Újma na dobré pověsti právnické osoby způsobená odmítnutým insolvenčním návrhem

Dlužník se podle § 147 odst. 1 insolvenčního zákona může domáhat jak náhrady škody vzniklé v jeho majetkové sféře (skutečné škody i ušlého zisku), tak i náhrady jiné újmy, již utrpěl v důsledku insolvenčního návrhu, který byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele; jinou újmou se rozumí i imateriální újma způsobená zásahem do dobré pověsti právnické osoby – dlužníka, na něhož byl podán insolvenční návrh. Přiměřené zadostiučinění v penězích lze dotčené právnické osobě přiznat pouze tehdy, nepostačuje-li k sanaci způsobené imateriální újmy nepeněžitá forma zadostiučinění (zpravidla omluva).

Šikanózní insolvenční návrh, resp. insolvenční návrh obsahující nepravdivé údaje je způsobilý bez dalšího výrazně zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, proti které směřuje, a způsobit jí tak imateriální újmu, a to i v případě, kdy informace o zahájení insolvenčního řízení není uveřejněna v tisku či na zpravodajských internetových portálech, popř. prostřednictvím jiných médií. Takový insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti podnikatele – jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky.

Dojde-li k šíření informace o zahájení insolvenčního řízení i v médiích, bude zpravidla újma tím způsobená o to závažnější. V tom případě je třeba posuzovat, v jakých médiích a jakým způsobem byla informace o zahájení insolvenčního řízení uveřejněna; významné je (může být), zda šlo o média s celostátním (či dokonce mezinárodním) dosahem, jaký je jejich čtenářský okruh, kde a jak byla informace v těchto médiích umístěna, jaký byl její obsah atd.

Za určitých okolností může mít pro posouzení závažnosti způsobené imateriální újmy význam i osoba insolvenčního navrhovatele. Jde-li např. o insolvenčního správce jiného dlužníka (úpadce), u kterého se s ohledem na jeho odborné znalosti předpokládá, že si je vědom negativních důsledků neoprávněného insolvenčního návrhu, mohou být informace jím uváděné v insolvenčním návrhu vnímány širokou veřejností o to důvěryhodněji. Zveřejnění takového insolvenčního návrhu tudíž může být způsobilé přivodit údajnému dlužníku závažnější újmu na dobré pověsti, než je tomu v případě jiných („laických“) navrhovatelů.

Při určení závažnosti (rozsahu) způsobené újmy je dále třeba vzít v úvahu postavení dotčené právnické osoby – podnikatele na trhu; čím větším, známějším či významnějším je podnikatelem, tím bude zpravidla závažnější újma způsobená na jeho dobré pověsti.

Naopak pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku (ať už skutečná škoda či ušlý zisk); přiměřené zadostiučinění sanuje nehmotnou újmu, jejíž vznik, rozsah a závažnost nejsou závislé na existenci škody na majetku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, ze dne 28. 6. 2017


18.08.2017 00:01

ÚS: Nedodržení vyšetřovací zásady v řízení o omezení svéprávnosti

Obecné soudy porušily ústavně chráněné právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že nepostupovaly v řízení o omezení svéprávnosti v souladu s procesními předpisy a dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí, zatížily tak řízení nepřípustnou svévolí, nepředvídatelností a nepřezkoumatelností.

Obecné soudy musí v řízené o omezení svéprávnosti postupovat v souladu se zásadou oficiality a vyšetřovací tak, aby byl naplněn účel a smysl tohoto řízení. Předně musí určit, zda podání je podnětem nebo návrhem na zahájení řízení. Předtím, než uloží navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží, zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 4260/16, ze dne 11. 7. 2017


26.05.2017 00:01

ÚS: K rozhodování soudu o omezení svéprávnosti člověka

Civilní soudy jsou povinny posuzovat otázku omezení svéprávnosti důsledně (a v pochybnostech meritorně) na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem na omezování svéprávnosti v co možná nejmenší míře.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1584/16, ze dne 18. 4. 2017


05.05.2017 00:04

ÚS: Limity literární činnosti soudce a jeho svobody projevu

Literární a publikační činnost soudců, garantovaná v rámci jejich práva na svobodu projevu, by měla být vykonávána s jistou zdrženlivostí, tedy tak, aby neohrožovala nepřijatelným způsobem autoritu a nestrannost soudní moci, zajišťovala zachování důvěry veřejnosti v soudní moc a nezasahovala do práva účastníků řízení na spravedlivý proces.

Nestrannost soudní moci a ochrana její autority může být důvodem pro omezení práva na svobodu projevu, přestože ji čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (na rozdíl od čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) ve výčtu těchto důvodů výslovně neuvádí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2609/16, ze dne 11. 4. 2017


05.05.2017 00:03

ÚS: Pachová stopa jako důkaz ve světle zásady in dubio pro reo

1. Pravidlo in dubio pro reo přímo vychází z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Jeho obsahem je požadavek, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, kdy ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. Odsuzující rozsudek tedy může být vynesen až tehdy, pokud byly odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, přičemž není-li vina plně prokázána, musí být obžalovaný zproštěn obžaloby, neboť nedokázaná vina má stejný význam jako dokázaná nevina.

2. Pachové stopy představují nepřímý nebo také podpůrný důkaz, na jehož základě je však možno dospět pouze k závěru, že se určitá osoba v blíže neurčené době s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě. Nelze tedy pouze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se taková osoba též dopustila trestného činu, který se na daném místě stal; musí naopak existovat další skutečnosti, které vytvoří uzavřený řetězec důkazů, resp. nesmí existovat žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný, než osoba obviněná či později obžalovaná. Aby proto důkaz pachovou identifikací byl dostačující, je třeba, aby nebyl pro uznání viny důkazem jediným.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 4266/16, ze dne 27. 3. 2017


15.12.2016 00:00

Presumpce zvýšeného významu řízení pro účastníka

Při posuzování práva na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením se zvýšený význam pro účastníka presumuje v případě, že poškozený nepřiměřeně dlouhou délkou řízení vystupoval v řízení o ochraně osobnosti jako žalobce, nikoliv v případě, kdy vystupoval v procesním postavení žalovaného – tehdy soud vychází z toho, že řízení mělo pro účastníka význam standardní (neprokáže-li se něco jiného).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, ze dne 27. 9. 2016


27.04.2016 00:02

Nemajetková újma způsobená osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům

Každá osoba, která by byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, aniž by jí byl ustanoven opatrovník, jehož prostřednictvím by mohla nadále právní úkony vykonávat, by mohla důvodně pociťovat citelný zásah do svého práva na důstojnost, neboť by k ní bylo státem přistupováno jako k pouhé věci, nikoli jako k člověku. Nemajetková újma odškodnitelná podle zák. č. 82/1998 Sb. vzniká takové osobě zpravidla ve chvíli, kdy se dozvěděla o nesprávném postupu soudu a jeho důsledcích.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 520/2014, ze dne 17. 2. 2016


15.02.2016 00:03

Výše náhrady nemajetkové újmy v rámci ochrany osobnosti

Není vyloučeno, aby se poškozená osoba v podané žalobě domáhala přímo náhrady nemajetkové újmy v rámci ochrany osobnosti, aniž by vedle toho musela požadovat i morální zadostiučinění. V případech, kdy je zřejmé, že přiznání morální satisfakce je nepostačující a ztrácí svoji účinnost a funkčnost, popřípadě se taková satisfakce nejeví jako dostačující nebo fakticky možná, může se osoba poškozená domáhat přímo zadostiučinění v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013.

Jinak řečeno, pokud primární způsob zadostiučinění je v době rozhodování soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je povinností soudu tím pečlivěji zvažovat přiznání zadostiučinění finančního. Pouhá skutečnost, že o morální satisfakci poškozená vůbec nežádala, resp. ji ani nežalovala, není důvodem pro přiznání nižšího finančního zadostiučinění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4364/2013, ze dne 25. 11. 2015


19.11.2015 00:00

Žádost o poskytnutí informace o likvidaci odebraného biologického vzorku

I. Žalobce jako žadatel požádal policii, jejímž útvarem s celostátní působností je i jím adresovaný Kriminalistický ústav Praha, o poskytnutí informace, zda byl zlikvidován „vzorek DNA“, který mu byl odebrán ve věznici. Svůj dotaz tak nepochybně směřoval na informaci o likvidaci biologického vzorku (své tělní tkáně) odebrané podle § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., nikoliv na informaci o genetickém vybavení, kterou na základě odebraného biologického vzorku policie získala, ani na informaci o likvidaci informace o genetickém vybavení.

Vzhledem k tomu, že informace o likvidaci biologického vzorku se netýká určeného nebo určitelného subjektu údajů ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., není osobním údajem, není důvodu zabývat se při posuzování žádosti o poskytnutí informace o likvidaci odebraného biologického vzorku otázkou, zda ve smyslu § 8a zákona č. 106/1999 Sb. je nutno informaci poskytnout v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu (zejm. zákonem č. 101/2000 Sb.). Z téhož důvodu ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. nepřichází do úvahy ani postup podle § 83 odst. 1 či odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb. Žádost o poskytnutí informace o likvidaci odebraného biologického vzorku je proto třeba posuzovat jako žádost o poskytnutí informace podle § 13 zákona č. 106/1999 Sb.

II. Policie jako celek je samostatným povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb. Policie má ze zákona povinnost poskytovat fyzickým i právnickým osobám informace vztahující se k její působnosti. Do její působnosti patří i odběr biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení. Žádost o informace lze podat u každého útvaru policie. Jedním z útvarů policie je i Kriminalistický ústav Praha. Po žadateli o informace nelze požadovat, aby vždy věděl, který konkrétní útvar policie jím požadovanou informací disponuje. Je věcí vnitřní organizace policie, který její útvar za splnění zákonných podmínek (včetně stanovených lhůt) žádost vyřídí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3629/2014, ze dne 16. 9. 2015


27.08.2015 00:03

ÚS: Svoboda projevu tisku vs. zásada presumpce neviny

Analytická právní věta

V případě, že tisk informuje o probíhajícím trestním řízení, je chráněna na jedné straně svoboda projevu vydavatele podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod a v tomto rámci přichází v úvahu i použití zjednodušení v podobě tzv. novinářské zkratky, na druhé straně však musí být respektován princip presumpce neviny upravený v čl. 40 odst. 2 Listiny a poskytnuta ochranu osobnostním právům osoby, proti níž se vede trestní řízení tak, aby z podané informace neplynuly závěry o její vině.

PRÁVNÍ VĚTY

I. Zásada presumpce neviny se v horizontálních právních vztazích, tedy vztazích mezi subjekty v rovném postavení, uplatní jako jeden z ústavně aprobovaných důvodů pro omezení ústavně zaručené svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Jejím účelem je jednak zamezení tomu, aby bylo v důsledku uplatňování svobody projevu zasahováno do příslušného trestního řízení způsobem vyvolávajícím pochybnosti o nestrannosti orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů, a nedošlo tak k ohrožení důvěry v rozhodování soudní moci. V tomto širším smyslu působí presumpce neviny jako jedna ze záruk spravedlivého procesu. Její význam je však třeba spatřovat rovněž v ochraně osobnostních práv osoby, proti které je vedeno trestní řízení (resp. vůči níž existuje podezření, že se dopustila trestného činu). V tomto aspektu je zásada presumpce neviny obsažena již v čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy, přičemž čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy představují toliko její bližší specifikaci. Obecně platí, že presumpce neviny nebrání informování o trestním řízení nebo o okolnostech, které mohou opodstatňovat závěr o tom, že se někdo dopustil trestného činu, plynou z ní ovšem určité meze pokud jde o způsob, jakým má k takovémuto projevu dojít.

II. Svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byl kdokoliv v očích veřejnosti fakticky shledán vinným bez možnosti se efektivně bránit proti obviněním vůči své osobě. V demokratickém právním státě se závěr o vině nesmí odvíjet od veřejného mínění, nýbrž musí být procesně adekvátním způsobem prokázán v trestním řízení. Ve své podstatě nejde o nic jiného, než o elementární úctu k osobě čelící takovému podezření a jejím právům. Informování veřejnosti o trestním řízení, jakož i na něj navazující veřejná diskuse, nesmí být vedeny v tom smyslu, že otázka viny je předem rozhodnuta. To neznamená, že předmětem veřejné diskuse nemůže být přímo otázka viny, tedy zda se určitá osoba svým jednáním dopustila nebo nedopustila trestného činu, a že v tomto směru zásadně nelze veřejně zaujmout jakýkoliv názor. Vždy však musí být zřejmé, že žádný takto prezentovaný názor, byť sebevíce odůvodněný a skutkově podložený, ještě s jistotou neznamená, že se tato osoba trestného činu skutečně dopustila, a že s konečnou platností může o vině rozhodnout jen soud. Není přitom nezbytné, aby tyto skutečnosti byly obsaženy v každém projevu výslovně. Postačí, pokud vyplynou z jeho celkového vyznění či kontextu předmětného projevu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 577/13, ze dne 23. 6. 2015


01.07.2015 00:00

Zásah do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby pravdivou informací

Pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby, ledaže by údaj byl podán takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti, čímž působí difamačně.

Posouzení souvislostí napadené věty v novinovém článku má význam i pro posouzení žalobního nároku, kterým se žalobkyně domáhala zveřejnění omluvy, v němž mělo být uvedeno, že napadená věta (výrok v článku) není pravdivá. V případě, že soud zjistí, že výrok uveřejněný žalovanou je pravdivý, nemůže samozřejmě žalované uložit povinnost, aby uveřejnila omluvu, v níž je obsaženo tvrzení o nepravdivosti takového výroku, nicméně v případě, kdy přes svou pravdivost působí dotčený výrok difamačně ve smyslu § 19b odst. 3 obč. zák. 1964, je zcela na místě, aby soud postupoval v souladu s právním názorem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, podle kterého může soud upravit znění navržené omluvy tak, aby odpovídala prokázanému závadnému jednání žalované a smyslu institutu omluvy jako takovému. Může tedy vypustit určité slovní spojení či celou větu či znění omluvy zkonkretizovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3132/2014, ze dne 25. 2. 2015


< strana 1 / 8 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů