// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti

Ochrana osobnosti

14.12.2018 00:05

ÚS: Dokazování v řízení o přípustnosti převzetí do zdrav. ústavu

Zahájí-li soud znovu řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu proti vůli umístěné osoby, které bylo zastaveno, protože tato osoba byla mezitím ze zdravotního ústavu propuštěna, ale prohlásila podle § 72 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), že na projednání věci trvá, je soud, nejsa vázán lhůtou 7 dnů podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 77 odst. 1 z. ř. s. , povinen podle § 70 odst. 1 z. ř. s. ke zjištění zdravotního stavu a zjištění, zda držení osoby ve zdravotním ústavu bylo nutné, jmenovat znalce, jímž nemůže být lékař, který pracuje v daném zdravotním ústavu. Objektivní zjištění důvodnosti tohoto držení, možné pouze na tomto základě, je předpokladem uplatnění práva na náhradu škody nebo nemajetkové újmy takovou osobou v případě jeho neoprávněnosti, k němuž její prohlášení, že trvá na projednání věci, zpravidla směřuje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2647/16, ze dne 20. 11. 2018


05.11.2018 00:02

Použití záznamu rozhovoru jako důkazu podle právní úpravy od 1. 1. 2014

Zákon č. 89/2012 Sb. nově umožňuje pořízení nebo použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu také s ohledem na výkon a ochranu jiných subjektivních soukromých práv, a to zpravidla v řízení před orgánem veřejné moci a podle předpisů veřejného práva. Toto omezení absolutního osobnostního práva je však nutné – vzhledem k tomu, že jde o výjimku z práva na ochranu osobnosti člověka - vykládat restriktivně, neboť nelze připustit, aby bylo možné používat podobizny a zvukové či obrazové záznamy týkající se člověka nebo jeho projevů osobní povahy v řízení před orgánem veřejné moci (a pro tyto účely je pořizovat) vždy (bez dalšího), když je to na prospěch právům nebo právem chráněným zájmům jiné osoby. Uvedený zákonný důvod k použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.

Základním kritériem, jež má vést k rozhodnutí o použitelnosti či nepoužitelnosti zvukových či obrazových záznamů týkajících se člověka nebo jeho projevů osobní povahy a pořízených soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v občanském soudním řízení, je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a rozhodování o tom, který z těchto zájmů je v konkrétním případě jejich střetu převažujícím. Střet zájmu na ochraně osobnosti toho, jehož projev je bez jeho souhlasu zachycován, se zájmem na ochraně toho, kdo tento projev zachycuje (a posléze použije), nelze ovšem řešit v obecné rovině. Rozhodování o tom, do jaké míry je určitý zájem v dané konkrétní situaci převažující, je třeba ponechat na zvážení soudu, a to v každém jednotlivém případě. Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, budou rozhodující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník, uplatňující informace z nahrávky, k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným způsobem než za cenu porušení soukromí druhé osoby.

Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimečný prostředek, jeho použití jako důkazu v občanském soudním řízení může připadat v úvahu pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, ze dne 14. 8. 2018


26.10.2018 00:02

ÚS: K ochraně soukromí a důstojnosti při odběru moči

I. Důstojnost člověka je v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (spolu se svobodou a rovností) zakotvená v obecné rovině jako objektivní hodnota, na které je Listina základních práv a svobod, vymezující základy právního postavení jedince, založena. Proto musí být vždy východiskem pro uplatňování veřejné moci bez ohledu na to, zda se proti tomu její nositel (fyzická osoba) nějak vymezí, brání či klade odpor. Povinnost státu respektovat tuto hodnotu při vymezení a naplňování kompetencí jeho orgánů je přímo vyjádřená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a současně jsou tím objektivně vymezeny hranice jednání orgánů veřejné moci i tam, kde to není výslovně uvedeno. Stejně tak ale čl. 1 Listiny základních práv a svobod, zdůrazňující objektivní nezadatelnost a nezcizitelnost základních práv a svobod, omezuje v obecné rovině samotného nositele základních práv a svobod, a právní řád mu proto může stanovit hranice, které by neměl překračovat jako svobodná, rozumem a důstojností nadaná lidská bytost. V čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je naopak lidská důstojnost (spolu se souvisejícími hodnotami osobní cti, dobré pověsti a jména) zakotvena i jako subjektivní právo domáhat se jejího respektování vůči orgánům veřejné moci „stanoveným postupem“ podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i tím, že toto právo uplatní formou svého sebeurčení.

II. Povinnost odevzdat vzorek moči za účelem kontroly dodržování pravidel výkonu uloženého trestu je ústavně konformní, jestliže zde existuje důvodné podezření, že osoba ve výkonu trestu mohla omamnou či psychotropní látku užít či užívat. Vzhledem k tomu, že nejde o závažný zásah do lidského organismu, nýbrž přirozený každodenní fyziologický proces (vyprazdňování), není třeba na jeho nařízení a provedení, stejně jako na možnost preventivních kontrol, klást takové požadavky jako v případech odběru jiného biologického materiálu, popř. při jiných zásazích do ústavně zaručených práv a svobod.

III. Dozor při poskytování vzorku moči může vést k narušení soukromí a důstojnosti, jehož intenzitu pociťuje každý vyšetřovaný v rámci svého sebeurčení být sám sebou, které zahrnuje i rozhodování o jeho identitě, individualitě, integritě, společenské roli apod., zcela subjektivně; je proto věcí vyšetřovaného, aby se proti jemu nelibému postupu, zasahujícího tu nejintimnější sféru jeho života, ohradil.

IV. Z hlediska ústavnosti neobstojí jiný postup, než vyhovění požadavku vyšetřované osoby, aby v prostoru, jehož účelem je zachování jinak z povahy věci omezeného soukromí v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody, byla při takovém intimním tělesným úkonu přítomna osoba stejného pohlaví. Postupy orgánů veřejné moci, které se s takovým požadavkem náležitým způsobem nevypořádají, představují porušení práv zakotvených v čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 309/16, ze dne 9. 10. 2018


20.09.2018 00:01

Neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby dle o. z.

I. Přesto, že nyní účinný občanský zákoník používá jen pojem pověst právnické osoby (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se nezměnil; nadále lze mít zato, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena. Není proto důvod, proč měnit východiska, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty týkající se předpokladů, za nichž lze zásah do (dobré) pověsti hodnotit jako neoprávněný.

II. Text požadované omluvy za zásah do pověsti může být formulován tak, aby vystihl podstatu závadného jednání a nemusí obsahovat doslovnou citaci jednotlivých tvrzení, která se žalobce dotýkají.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, ze dne 19. 6. 2018


13.07.2018 00:02

ÚS: Kolize svobody projevu a práva na ochranu osobnosti

I. Řešení kolize svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci. Zohledněny musí být zejména 1) povaha výroku (zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotící soud), 2) obsah výroku (například zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (například zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (například zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (například zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8) kdy tak učiní (například jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi. Jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Tento výčet relevantních faktorů ale není taxativní. V úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě uvedených kategorií zařadit.

II. Obsazení funkce generálního ředitele či jiných vedoucích funkcí v Národní galerii v Praze je otázkou veřejného zájmu. Osoby, které vykonávají nebo v minulosti vykonávaly uvedené funkce, si musí být vědomy, že činnost této státem zřízené a z převážné části také financované instituce podléhá kontrole ze strany veřejnosti, pročež i ony samy musí strpět v širokém rozsahu kritiku vztahující se k jejich působení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 4022/17, ze dne 11. 6. 2018


25.06.2018 00:01

Aplikace tiskového zákona na internetové zpravodajství

Ustanovení tiskového zákona nedopadají na zpravodajství přinášené internetem (vč. institutu „dodatečného sdělení“ dle § 11 tiskového zákona). Tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1870/2017, ze dne 21. 3. 2018


07.06.2018 00:02

Nárok na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké

Jestliže odvolací soud dovodil, že žalobou vymezená škodní událost (nesprávná diagnóza) není v příčinné souvislosti s následkem, jímž je ve smyslu uplatněného nároku na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké podle § § 444 odst. 3 obč. zák. smrt poškozené, avšak že jiné počínání lékaře, a to nedostatečná informace a poučení pacientky o možnostech dalšího podrobnějšího vyšetření, vedlo k tomu, že smrt poškozené, která již v té době byla neodvratná, nastala o několik měsíců dříve, než by se tak stalo při včasnějším nasazení onkologické léčby, což způsobilo újmu na osobnostních právech pozůstalých žalobců, je zřejmé, že odvolací soud rozhodl o jiném nároku, než který byl uplatněn v žalobě. Takový postup není bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, možný.

Odvolací soud dovodil, že porušením právní povinnosti ze strany žalované při poskytování lékařské péče nebyla nesprávnost diagnózy, nýbrž okolnost, že lékař pacientku nepoučil o potřebě dalších vyšetření; za škodlivý následek pak soud označil nikoliv smrt jako takovou (ta již vzhledem k závažnosti zdravotního stavu pacientky nemohla být nikterak odvrácena), nýbrž okolnost, že poškozená zemřela o několik měsíců dříve, než kdyby bylo na základě správné diagnózy přistoupeno k odpovídající léčbě. Zásah do rodinných vztahů žalobců tak nespočíval v tom, že by žalovaná způsobila neočekávanou smrt poškozené, nýbrž v tom, že opožděným nasazením odpovídající léčby nebyl o několik měsíců oddálen nevratně se blížící konec jejího života.

Z tohoto srovnání je zřejmé, že odvolací soud vztáhl porušení právní povinnosti k jinému počínání lékaře žalované a spojil důvody pro odškodnění s jiným typem následku, než jak jej žalobci vymezili v žalobě. Ostatně v návaznosti na toto odlišné vymezení skutku nárok logicky odlišně kvalifikoval právně, neboť namísto požadované náhrady typově náležející pod ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. rozhodl o zadostiučinění podle § 11 a 13 obč. zák. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti nesupluje, nýbrž doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody a jedná se o zcela svébytné a samostatné nároky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1725/2016, ze dne 28. 2. 2018


07.06.2018 00:00

Porušení nebo ohrožení osobnostního práva prezidentem republiky

S výkonem funkce prezidenta jako hlavy státu je mimo jiné spojena i realizace řady aktivit, jimiž je tato funkce blíže dotvářena; s ohledem na ústavní zakotvení postavení prezidenta republiky jako součásti moci výkonné je třeba i realizaci těchto jeho úloh posuzovat (s výjimkou alternativy případného excesu) jako výkon pravomocí státního orgánu.

Jestliže výkonem těchto pravomocí dojde k (neoprávněnému) dotčení osobnostní sféry člověka, pak je nezbytné vycházet z toho, že prezident republiky je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006 (dále jen „zákon o odpovědnosti“), přičemž není rozhodné, zda v rámci takovéto své činnosti rozhoduje či naopak nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 citovaného zákona totiž nutně zahrnuje výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán. Výkon této pravomoci prezidenta republiky je tak nezbytně třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti.

Ustanovení § 1 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti zakládá objektivní odpovědnost státu, který za podmínek stanovených tímto zákonem odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci, neboť stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (§ 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti). Přímá odpovědnost jednající osoby (včetně prezidenta republiky) v těchto případech dána není a zakládal by jí podle obecné úpravy deliktního práva pouze exces z výkonu jejích pravomocí.

Organizační složku povolanou v této věci jednat za stát určuje zákon o odpovědnosti ve svém § 6. Z uváděného právního předpisu vyplývá, že v žádném případě jí nemohla být v napadeném rozsudku odvolacího soudu označená Kancelář prezidenta republiky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5848/2016-186, ze dne 9. 5. 2018


15.05.2018 00:01

Běh promlčecí doby u práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích

Na určení počátku běhu promlčecí doby u práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. za neoprávněný zásah do zdraví člověka je třeba vzhledem k jednotnému a specifickému charakteru nemajetkové újmy na zdraví analogicky aplikovat závěry dovozené na základě § 106 obč. zák.

V poměrech projednávané věci je tedy nezbytné pro určení počátku běhu promlčecí doby zkoumat, kdy se u žalobce projevily následky non lege artis postupu žalované, tj. následky spojované se závislostí na léku Tramal respektive následky vyvolané nadužíváním tohoto léku, kdy se jeho zdravotní stav stabilizoval (ustálil) a kdy zároveň měl žalobce vědomost (měl objektivně informace k takové vědomosti), že non lege artis postup žalované a újma jemu vzniklá je ve vztahu příčiny a následku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 371/2017, ze dne 21. 2. 2018


09.03.2018 00:05

ÚS: Hodnocení spotřebitelského testu a ochrana dobré pověsti

Kritický projev sdružení založeného k ochraně spotřebitelů nelze zásadně v řadě aspektů klást naroveň jiným projevům veřejné kritiky, jež mají difamační potenciál. Tento projev sice vykazuje znaky komerčního projevu (commercial speech), ale jeho působení je nasměrováno nikoli soutěžně či reklamně s cílem zainteresovat spotřebitele ke koupi výrobku (sortimentu), ale v „obráceném gardu“. Účelem projevu je tu ochrana spotřebitele, spočívající ve varování před nežádoucími vlastnostmi, resp. parametry výrobků.

Ochrana spotřebitele jako slabší strany vůči prodávajícímu, resp. výrobci [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 (N 183/71 SbNU 201), sp. zn. I. ÚS 2063/17 ze dne 23. 11. 2017], kterou sleduje publikovaný test výrobků, vyžaduje v tomto konkrétním případě jinak zacílená kritéria, než je tomu u ochrany spotřebitele před reklamním projevem. Jedním z měřítek tu musí zůstat prvek přípustně laděné diskuse determinované vztahem kvality výrobku a ochrany veřejného zdraví jako veřejného statku. Druhým z kritérií musí být náležitá odbornost hodnocení testovaného produktu; místo tu má volba přiměřených prostředků hodnocení (nastavení stupnice kvalitativních parametrů testem porovnávaných výrobků), nikoli však evidentní nadsázka, přemíra exprese, sugestivnosti nebo dokonce zjevná manipulace s hodnocením v neprospěch prodejce či výrobce. Doležal T. v komentáři Melzer F., Tégl P. Občanský zákoník § 1-117. Velký komentář. Praha: Leges. 2013, s. 530 uvádí, že kritika (hodnotící soud) musí splňovat tři kritéria, aby byla právem přípustná: musí být věcná, musí být pravdivá (vyvozovat logické odpovídající závěry), musí být přiměřená co do obsahu, formy a místa.

Kritický projev požíval ústavní ochranu v intencích čl. 17 odst. 1, 2 Listiny. Byl přiměřeným prostředkem k dosažení sledovaného účelu, jímž byla ochrana spotřebitele; ta je též společensky aprobovaným legitimním cílem, vykonává-li ji zákonem předvídaný subjekt práva. Nelze dost dobře předpokládat nahrazení použité formy kritiky (uveřejnění testu více produktů s jejich komentářem) jiným informačním nástrojem mířícím na veřejnost. Při poměřování kritického projevu (a jeho hranic) ústavní garancí dobré pověsti právnické osoby se uplatní, a to ve prospěch závěru o přiměřenosti, všechny výše formulované požadavky na použitý druh projevu a konkrétní zjištění k němu se vážící, zejména dostatečně odborná úroveň textu. Ústavní soud sdílí názor odvolací instance, že k nežádoucímu excesu na straně žalovaného hodnotitele nedošlo. Zároveň je nutné vzít v potaz možnosti spotřebitele pochopit dané informace jasným a transparentním způsobem, což je jeden ze základních principů práva na ochranu spotřebitele a jednou ze základních povinností podnikatele vůči spotřebiteli. Podrobněji viz Vítová. B. Zákon o ochraně spotřebitele. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2016, s.103n.

Použitá škála hodnocení výrobků a grafické symboly plnící výstražnou funkci (černý trojúhelník, červené zvýraznění textu) náleží při korektním použití, tj. jako vyjádření kvalitativních poměrů výrobků, mezi hodnotící soudy spolu s komentářem k ní.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3819/14, ze dne 20. 2. 2018


22.01.2018 00:02

Náhrada za bolest a další nemajetkovou újmu dle § 2958 o. z.

I. Nárok na náhradu újmy na zdraví dle § 2958 o. z. tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za (i) bolest, (ii) ztížení společenského uplatnění a (iii) další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají, a tedy se i samostatně promlčují.

II. Smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (srov. též obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu § 2957 věty třetí o. z.), a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách (tzv. bolest v širším smyslu). Výkladem § 2958 o. z. nelze dovodit, že nyní má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů.

Dovolací soud proto uzavírá, že nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání.

III. Není vyloučeno, že při náročných léčebných procedurách může dojít k vybočení (excesu) a tím i k zásahu do osobnostních práv pacienta, jestliže by v důsledku počínání zdravotnického personálu či jiných osob byl pacient vystaven zátěži vymykající se obvyklým omezením a nepohodlí. Pak by ovšem šlo o újmu, kterou nevyvolalo samo o sobě ublížení na zdraví, za něž odpovídá prvotní škůdce, nýbrž o újmu, za niž odpovídají jiné osoby. Běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu jsou zahrnuty již v ohodnocení bolesti v širším smyslu.

IV. Další nemajetkové újmy jsou novou kategorií nároku náhrady za újmu na zdraví, kterou nelze jednoduše definovat, avšak jež má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací, které dosud odškodňovány nebyly. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (např. nečekaně závažné komplikace spojené s léčením a z nich plynoucí omezení, jako je mnohatýdenní přišití končetiny v nepřirozené poloze za účelem tvorby a přenosu laloků při rekonstrukční chirurgii, nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, sportovního utkání nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, potrat těhotné poškozené způsobený psychickým otřesem, nikoli škodnou událostí samotnou, atd.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, ze dne 1. 11. 2017


18.01.2018 00:00

Informování veřejnosti o probíhajícím trestním řízení

Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1413/2012 uvedl, že vydavatelka sice měla právo informovat veřejnost o probíhajícím trestním řízení, nicméně jí zveřejněné informace měly být objektivní, přesné, korektní a nezavádějící. V rámci objektivity měla dodržovat zásadu presumpce neviny a neuchylovat se k oslovování „kuplíř“ či „gang kuplířů“. Jednání, kdy není respektována presumpce neviny a s žalobcem je zacházeno jako s pachatelem, je v rozporu s právem na ochranu osobnosti. Tento názor zastává i odborná literatura, kdy „pokud proto odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu. Proto je také do této doby nepřípustné ho označovat jako kriminálníka, zločince, podvodníka, násilníka atp. V tomto stádiu je třeba zdržet se jakékoliv zpravodajské úvahy, která by se dotýkala viny této osoby, neboť vina je věc hodnocení, které náleží výlučně soudu.“ či „o určité fyzické osobě jako o pachateli určitého trestného činu je pak přípustné informovat veřejnost až po pravomocném odsuzujícím rozsudku“.

Vyložené zásady lze bez dalšího vztáhnout i na posuzovaný případ, kdy navíc žalovanému zcela zřejmě nesvědčí zákonná zpravodajská licence. Je zřejmé, že z kontextu celého textu uveřejněného na internetu vyplývá, že žalobce byl označen nejen za vyděrače, ale i za člena (nepochybně zločineckého) gangu. Tím žalovaný porušil povinnost dbát presumpce neviny, a to bez ohledu, zda předmětná kritika má reálný základ či nikoli.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1607/2017, ze dne 25. 10. 2017


22.12.2017 00:01

ÚS: K rozhodování soudu o omezení svéprávnosti člověka

Krajský soud po řádně podaném odvolání stěžovatelem a) nezjistil, zda hrozí střet zájmů posuzovaného stěžovatele a) a jeho opatrovníka, stěžovatele b), nebo zda k takovému střetu zájmů již došlo. Stěžovateli a) jmenoval kolizního opatrovníka a na základě jím podaného zpětvzetí odvolání odvolací řízení zastavil. Tím byl stěžovatel a) zbaven práva na přístup k soudu. Krajský soud proto porušil jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1581/16, ze dne 17. 10. 2017


13.10.2017 00:05

ÚS: K hranicím svobody vědeckého bádání

Přestože stěžovatelka publikovala výsledky vědecké práce, vycházela podle svého tvrzení z rozsáhlé analýzy studijních materiálů a používala metody obvyklé při vědeckém výzkumu, prezentovala své poznatky způsobem, který je hodnotícím soudem způsobilým zasáhnout do práv jiných osob. Ústavní soud pokládá za samozřejmé, že také svoboda vědeckého bádání (jako je tomu u všech lidských práv) má své hranice a končí tam, kde koliduje s jinými ústavními právy (např. s právem na život, lidskou důstojnost); přirozeným korektivem svobody vědeckého bádání jsou také etické normy. V posuzovaném případě Ústavní soud sdílí závěry obecných soudů, že stěžovatelka meze ochrany svobody vědeckého bádání překročila.
Ústavnímu soudu přitom nepřísluší posouzení vědecké hodnoty pojednání a nehodlá posuzovat věrohodnost archivních a jiných materiálů, z nichž stěžovatelka vycházela, ani závěry, ke kterým dospěla. Úkolem soudního přezkumu je pouze, a to výhradně k předloženému návrhu, zhodnotit způsob, jakým byla se zjištěnými poznatky seznámena široká veřejnost.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3393/15, ze dne 13. 9. 2017


02.10.2017 00:01

Újma na dobré pověsti právnické osoby způsobená odmítnutým insolvenčním návrhem

Dlužník se podle § 147 odst. 1 insolvenčního zákona může domáhat jak náhrady škody vzniklé v jeho majetkové sféře (skutečné škody i ušlého zisku), tak i náhrady jiné újmy, již utrpěl v důsledku insolvenčního návrhu, který byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele; jinou újmou se rozumí i imateriální újma způsobená zásahem do dobré pověsti právnické osoby – dlužníka, na něhož byl podán insolvenční návrh. Přiměřené zadostiučinění v penězích lze dotčené právnické osobě přiznat pouze tehdy, nepostačuje-li k sanaci způsobené imateriální újmy nepeněžitá forma zadostiučinění (zpravidla omluva).

Šikanózní insolvenční návrh, resp. insolvenční návrh obsahující nepravdivé údaje je způsobilý bez dalšího výrazně zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, proti které směřuje, a způsobit jí tak imateriální újmu, a to i v případě, kdy informace o zahájení insolvenčního řízení není uveřejněna v tisku či na zpravodajských internetových portálech, popř. prostřednictvím jiných médií. Takový insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti podnikatele – jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky.

Dojde-li k šíření informace o zahájení insolvenčního řízení i v médiích, bude zpravidla újma tím způsobená o to závažnější. V tom případě je třeba posuzovat, v jakých médiích a jakým způsobem byla informace o zahájení insolvenčního řízení uveřejněna; významné je (může být), zda šlo o média s celostátním (či dokonce mezinárodním) dosahem, jaký je jejich čtenářský okruh, kde a jak byla informace v těchto médiích umístěna, jaký byl její obsah atd.

Za určitých okolností může mít pro posouzení závažnosti způsobené imateriální újmy význam i osoba insolvenčního navrhovatele. Jde-li např. o insolvenčního správce jiného dlužníka (úpadce), u kterého se s ohledem na jeho odborné znalosti předpokládá, že si je vědom negativních důsledků neoprávněného insolvenčního návrhu, mohou být informace jím uváděné v insolvenčním návrhu vnímány širokou veřejností o to důvěryhodněji. Zveřejnění takového insolvenčního návrhu tudíž může být způsobilé přivodit údajnému dlužníku závažnější újmu na dobré pověsti, než je tomu v případě jiných („laických“) navrhovatelů.

Při určení závažnosti (rozsahu) způsobené újmy je dále třeba vzít v úvahu postavení dotčené právnické osoby – podnikatele na trhu; čím větším, známějším či významnějším je podnikatelem, tím bude zpravidla závažnější újma způsobená na jeho dobré pověsti.

Naopak pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku (ať už skutečná škoda či ušlý zisk); přiměřené zadostiučinění sanuje nehmotnou újmu, jejíž vznik, rozsah a závažnost nejsou závislé na existenci škody na majetku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, ze dne 28. 6. 2017


18.08.2017 00:01

ÚS: Nedodržení vyšetřovací zásady v řízení o omezení svéprávnosti

Obecné soudy porušily ústavně chráněné právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že nepostupovaly v řízení o omezení svéprávnosti v souladu s procesními předpisy a dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí, zatížily tak řízení nepřípustnou svévolí, nepředvídatelností a nepřezkoumatelností.

Obecné soudy musí v řízené o omezení svéprávnosti postupovat v souladu se zásadou oficiality a vyšetřovací tak, aby byl naplněn účel a smysl tohoto řízení. Předně musí určit, zda podání je podnětem nebo návrhem na zahájení řízení. Předtím, než uloží navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží, zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 4260/16, ze dne 11. 7. 2017


26.05.2017 00:01

ÚS: K rozhodování soudu o omezení svéprávnosti člověka

Civilní soudy jsou povinny posuzovat otázku omezení svéprávnosti důsledně (a v pochybnostech meritorně) na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem na omezování svéprávnosti v co možná nejmenší míře.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1584/16, ze dne 18. 4. 2017


05.05.2017 00:04

ÚS: Limity literární činnosti soudce a jeho svobody projevu

Literární a publikační činnost soudců, garantovaná v rámci jejich práva na svobodu projevu, by měla být vykonávána s jistou zdrženlivostí, tedy tak, aby neohrožovala nepřijatelným způsobem autoritu a nestrannost soudní moci, zajišťovala zachování důvěry veřejnosti v soudní moc a nezasahovala do práva účastníků řízení na spravedlivý proces.

Nestrannost soudní moci a ochrana její autority může být důvodem pro omezení práva na svobodu projevu, přestože ji čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (na rozdíl od čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) ve výčtu těchto důvodů výslovně neuvádí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2609/16, ze dne 11. 4. 2017


05.05.2017 00:03

ÚS: Pachová stopa jako důkaz ve světle zásady in dubio pro reo

1. Pravidlo in dubio pro reo přímo vychází z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Jeho obsahem je požadavek, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, kdy ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. Odsuzující rozsudek tedy může být vynesen až tehdy, pokud byly odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, přičemž není-li vina plně prokázána, musí být obžalovaný zproštěn obžaloby, neboť nedokázaná vina má stejný význam jako dokázaná nevina.

2. Pachové stopy představují nepřímý nebo také podpůrný důkaz, na jehož základě je však možno dospět pouze k závěru, že se určitá osoba v blíže neurčené době s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě. Nelze tedy pouze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se taková osoba též dopustila trestného činu, který se na daném místě stal; musí naopak existovat další skutečnosti, které vytvoří uzavřený řetězec důkazů, resp. nesmí existovat žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný, než osoba obviněná či později obžalovaná. Aby proto důkaz pachovou identifikací byl dostačující, je třeba, aby nebyl pro uznání viny důkazem jediným.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 4266/16, ze dne 27. 3. 2017


15.12.2016 00:00

Presumpce zvýšeného významu řízení pro účastníka

Při posuzování práva na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením se zvýšený význam pro účastníka presumuje v případě, že poškozený nepřiměřeně dlouhou délkou řízení vystupoval v řízení o ochraně osobnosti jako žalobce, nikoliv v případě, kdy vystupoval v procesním postavení žalovaného – tehdy soud vychází z toho, že řízení mělo pro účastníka význam standardní (neprokáže-li se něco jiného).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, ze dne 27. 9. 2016


< strana 1 / 8 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů