// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 18.04.2024
Stanovení zadostiučinění za rozhodnutí o vazbě
Nejvyšší soud se otázkou využití práva nevypovídat již zabýval při posuzování, zda si tím účastník zavinil trestní stíhání (vazbu), a z tohoto důvodu nemá právo na náhradu újmy. Uzavřel, že zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze v okolnosti, že poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje se též, aby tento jeho postoj měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv. Jako příklad Nejvyšší soud uvedl situaci, v níž by poškozený měl k dispozici informace či důkazy, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno, respektive již zahájené trestní stíhání by bylo zastaveno. Ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk je projevem v civilním právu obecně akceptované zásady (neminem leadere a prevence vzniku újmy) a z ní vyplývající povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba, která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti své osobě (resp. možnosti, že bude vzata do vazby, odsouzena či jí bude uloženo ochranné opatření), měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ni nedopadly nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), lze od ní spravedlivě požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí odepřít náhradu škod (újem) jí vzniklých. Zavinění si trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření) vlastní nečinností je tak představitelné například v situaci, kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že trestní stíhání proti ní může být zahájeno.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále ustálila na kritériích, která pravidelně mohou indikovat vznik a rozsah způsobené nemajetkové újmy v případech zahájení trestního stíhání (a popřípadě vzetí do vazby) v řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem; jde o povahu trestní věci, délku trestního řízení (vazby) a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Za další okolnosti, k nimž je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout, byly shledány (mimo jiné) i okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo.
Okolností, která provází trestní stíhání poškozeného, může být i využití práva nevypovídat, vede-li k závěru, že si tím poškozený sice nezavinil sám vzetí do vazby, ale podílel se na vzniku újmy (např. tím, že vazba trvala déle, nebo následky způsobené vazbou v jeho osobnostní sféře byly závažnější). Pouhé odepření výpovědi ani zde nepostačuje, nýbrž musí mít na průběh trestního stíhání konkrétní, reálný vliv. V kontextu výše uvedeného by se například mohlo jednat o situaci, kdy by poškozený měl k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by měly vliv na průběh či trvání vazby, ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformoval, ač si mohl být vědom, že vazba může dále trvat.
Odvolací soud zde vyšel pouze ze skutečnosti, že při vazebním zasedání odmítla žalobkyně vypovídat, a uzavřel, že „mohla vlastním jednáním, jež lze od ní jako od osoby s částečným právnickým vzděláním rozumně očekávat, předejít nepříznivému následku, jenž u ní v souvislosti s pobytem ve vazbě nastal“. V takovém závěru odvolacího soudu však chybí vysvětlení, o jakou konkrétní okolnost se mělo jednat, jejíž zamlčení žalobkyní mohlo mít na vzetí žalobkyně do vazby a její průběh, a tedy na způsobenou újmu, reálný vliv. Ve vztahu k posouzení vlivu okolnosti odepření výpovědi při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3424/2022, ze dne 28. 2. 2024
Dotčené předpisy:
§ 9 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala po žalované náhrady újmy způsobené rozhodnutím o vazbě, vydaným Okresním soudem Brno-venkov dne 6. 5. 2016, sp. zn. 2 Nt 1207/2016, a to ušlého zisku ve výši 65 450 Kč, náhrady škody na zdraví ve výši (původně) 100 000 Kč a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 577 500 Kč (v sazbě 1 500 Kč za den trvání vazby), tj. celkem 742 950 Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši 8 % p. a. od 22. 6. 2018 do zaplacení. V průběhu řízení vzala žalobkyně svůj nárok zpět co do částky 192 500 Kč jako náhrady nemajetkové újmy z důvodu úhrady této částky žalovanou (v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 10. 2018, č. j. 15 C 111/2018-54) a co do částky 65 000 Kč jako ušlé mzdy s odůvodněním, že ohledně tohoto nároku neunesla důkazní břemeno.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 8. 2019, č. j. 15 C 111/2018-133, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 262 000 Kč (výrok I), co do částky 65 000 Kč řízení zastavil (výrok II), co do částky 223 450 Kč žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 15 C 111/2018-145, soud prvního stupně zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 223 450 Kč a z částky 65 000 Kč od 22. 6. 2018 do zaplacení (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 192 500 Kč od 22. 6. 2018 do 21. 9. 2018 (výrok II) a zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 262 000 Kč od 22. 6. 2018 do zaplacení (výrok III).
3. Po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyně podáním došlým soudu prvního stupně dne 6. 11. 2019 navýšila požadovanou náhradu újmy na zdraví ve výši 100 000 Kč na částku 582 294 Kč s úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 5. 2022 tuto změnu žaloby připustil.
4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 262 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, se zamítá, a ve výroku III, napadeném pouze co do částky 100 000 Kč, jej v takto vymezeném rozsahu potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), doplňující rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), žalobu, aby bylo žalobkyni zaplaceno dalších 482 294 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
5. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně a další dvě osoby byly dne 4. 5. 2016 zadrženy v budovách, kde se nacházela pěstírna marihuany, všechny odmítly vypovídat, při zadržení byla provedena domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor v objektu, přičemž bylo nesporné, že žalobkyně se rovněž v objektu zdržovala, Okresní soud Brno-venkov shledal u všech těchto tří osob (včetně žalobkyně) jednak důvody vazby útěkové, spočívající v tom, že jim hrozí vysoký trest a zároveň jsou občany státu, který není členem Evropské unie a občany k trestnímu stíhání nevydává, jejich pobyt na území České republiky nebyl uspokojivě vysvětlen a jejich propuštění na svobodu by mohlo zmařit náležité objasnění zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy a spravedlivé potrestání jeho pachatelů, jednak důvody vazby koluzní, neboť na svobodě by mohly ovlivňovat další svědky a bylo rovněž pravděpodobné, že nejsou jedinými pachateli skutku. Usnesením ze dne 6. 5. 2016, č. j. 2 Nt 1207/2016-12, proto rozhodl o vzetí všech tří obviněných do vazby od 4. 5. 2016. V průběhu trestního řízení žalobkyně uváděla, že je nevinná a že přijela pouze na návštěvu za přítelem, kterým byl jeden ze spoluobviněných. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2017, č. j. 52 T 5/2017-934, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2017, byla žalobkyně (na rozdíl od zbylých spoluobviněných) zproštěna obžaloby a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2017 byla propuštěna z vazby na svobodu. Žalovanápo předběžném projednání poskytla žalobkyni dobrovolně částku 192 500 Kč. Příčinná souvislost mezi zdravotními potížemi žalobkyně a výkonem vazby na území České republiky nebyla podle soudu prvního stupně prokázána.
6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je nesporné, že jsou splněny podmínky § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a přihlédl i k tomu, že proběhlo rozsáhlé trestní řízení, došlo ke vzetí do vazby všech obžalovaných, šlo o velmi závažnou trestnou činnost, na žalobkyni musela působit nejistota, jak ve věci bude rozhodnuto, i nejistota týkající se jejích dalších závazků, když sama připustila, že měla dluhy, na které si chtěla v České republice vydělat, což se jí nepodařilo, neměla zaměstnání a její psychika byla ohrožena také dlouhodobým pobytem ve válkou poznamenané zemi, šlo tedy celkově o velmi vážnou situaci. Soud proto zadostiučinění přiznané žalovanou ve výši 192 500 Kč svou úvahou zvýšil o částku 262 000 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že byl zamítnut návrh na zaplacení částky 223 450 Kč, soud doplňujícím rozsudkem zamítl i nárok na úroky z prodlení z této částky a zamítl také nárok na úroky z prodlení z částky 65 000 Kč, ohledně níž bylo řízení zastaveno na základě zpětvzetí žaloby, které však úroky z prodlení nezahrnovalo. U částky 192 500 Kč, která byla žalobkyni vyplacena žalovanou v průběhu řízení a ohledně níž soud zastavil řízení usnesením, jež nabylo právní moci dne 17. 11. 2018, soud žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 8 % ročně od 22. 6. 2018 do zaplacení, tj. do 21. 9. 2018. Ohledně úroku z prodlení z přisouzené částky 262 000 Kč soud dospěl k závěru, že jedna podmínka pro přiznání této částky, spočívající ve zproštění obžaloby, byla splněna dne 16. 8. 2017, kdy zprošťující rozhodnutí nabylo právní moci, avšak předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk je nutno splnit kumulativně, „splatnost nemohla nastat ani podle právního úkonu účastníků ani podle zákona, neboť bylo nutno zkoumat podmínky přiznání nároku a záleželo to tedy na splnění těchto podmínek a úvaze soudu a soud dospěl k závěru, až ve shora uvedeném rozsudku, že přiznal ještě …. další částku 262 000 Kč“, rozsudek doposud není v právní moci, podle názoru soudu tedy splatnost této pohledávky dosud nenastala, proto soud příslušenství pohledávky v tomto rozsahu nepřiznal.
7. Odvolací soud při projednání věci předně konstatoval, že mezi účastníky není sporné, že v důsledku rozhodnutí o vazbě v rámci trestního stíhání, které následně skončilo propuštěním žalobkyně z vazby po vydání zprošťujícího rozsudku, žalobkyni přísluší ve smyslu ustanovení § 31a OdpŠk přiměřené zadostiučinění za dobu 385 dní, které strávila ve vazbě, a že jí již bylo žalovanou po podání žaloby poskytnuto zadostiučinění ve výši 192 500 Kč, vyčíslené jako součin počtu dnů strávených ve vazbě a denní sazby 500 Kč. Přisvědčil námitce žalované, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s judikaturními závěry, přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, týkajícími se formy a výše odškodnění v případě nezákonného omezení osobní svobody, když pouze obecně konstatoval, že vzhledem k okolnostem případu a k tomu, jak se postupovalo i v jiných případech, přiznal částku vyšší, než byla vyplacena žalovanou, aniž konkrétně uvedl, k jaké denní částce za pobyt ve vazbě dospěl, resp. jak dospěl právě k této částce. Dospěl k závěru, že s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně stran povahy trestní věci, postrádajícím konkrétnější zjištění, nelze zcela souhlasit a pro dostatečné odůvodnění jeho závěru je třeba alespoň doplnit, že v daném případě byla žalobkyně spolu s dalšími obviněnými stíhána pro trestné činy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonané, dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 21 trestního zákoníku, za něž byla žalobkyně ohrožena poměrně vysokým trestem odnětí svobody s horní hranicí zákonného rozpětí až 10 let odnětí svobody. Neztotožnil se ani s hodnocením soudu prvního stupně ohledně dopadů do osobní sféry žalobkyně, zejména vyjádřil přesvědčení, že otázku pobytu žalobkyně ve válkou poznamenané zemi nelze považovat z pohledu dopadů do osobní sféry žalobkyně v souvislosti s posuzovaným vazebním stíháním za relevantní skutečnost, která by měla příčinnou souvislost s pobytem žalobkyně ve vazbě na území České republiky, stejně jako fakt, že žalobkyně měla ve své vlasti dluhy, a to pro původ těchto skutečností v době před uvalením vazby a mimo území České republiky. Relevantním naopak shledal postoj žalobkyně k vazebnímu řízení, který projevovala v jeho průběhu. Poukázal na to, že z usnesení o vzetí žalobkyně do vazby se podává, že při vazebním zasedání žalobkyně odmítla vypovídat, a dospěl k závěru, že byť je právo nevypovídat jedním z procesních práv obviněného, které mu nelze upřít, v případě žalobkyně je s podivem, že byla-li přesvědčena o své nevině, tohoto svého práva využila namísto toho, aby jako bývalá studentka právnické fakulty, u níž lze očekávat vyšší míru právního vědomí, naopak projevila snahu spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení k lepšímu osvětlení projednávané trestné činnosti, aby případně umožnila trestnímu soudu lépe vyhodnotit i okolnost její předpokládané účasti, resp. neúčasti na trestné činnosti, které by mohly vést k závěru, že u žalobkyně není důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti, a tudíž důvody jejího vzetí do vazby nejsou dány. Žalobkyně tak mohla vlastním jednáním, které od ní bylo lze jako od osoby s částečným právnickým vzděláním rozumně očekávat, předejít nepříznivému následku, jenž u ní v souvislosti s pobytem ve vazbě nastal. Za nepominutelnou vzal i skutečnost, že žalobkyně si s ohledem na místo pobytu v době zadržení, které se nacházelo v budově pěstírny s větším množstvím rostlin marihuany v živém i v usušeném stavu (2 000 kusů rostoucích a 18 kg usušených rostlin), a při výrobě marihuany v tomto objektu průmyslovým způsobem, musela být vědoma vysokého rizika trestního stíhání nejen ve vztahu k dalším obviněným, kteří byli posléze trestním soudem shledáni vinnými a odsouzeni, ale i ve vztahu ke své osobě. Tyto okolnosti vyhodnotil jako natolik závažné, že neumožňují navýšení zadostiučinění nad rámec výše, která již byla stanovena žalovanou a kterou odvolací soud shledal adekvátní a přiměřeně odpovídající obecně sdílené představě spravedlnosti.
8. Stran náhrady újmy na zdraví se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou na zdraví žalobkyně a pobytem ve vazbě, a nevzal za prokázané, že by žalobkyně trpěla v souvislosti s výkonem vazby psychickými poruchami. Znalecký posudek MUDr. L. W., MBA, znalce z oboru zdravotnictví, který žalobkyně předložila v odvolacím řízení, odvolací soud po jeho provedení vyhodnotil jako nepřesvědčivý a jako zcela nedostatečný a nevěrohodný podklad pro rozhodnutí soudu o žalobkyní uplatněném nároku na náhradu újmy na zdraví. Konstatoval, že posudek vychází pouze ze dvou lékařských nálezů ošetřující lékařky žalobkyně, z nichž se navíc podává, že psychické potíže žalobkyně mají vícero příčin. Při hodnocení odborné způsobilosti znalce ke zpracování posudku zohlednil, že znalec je sice oprávněn provádět stanovení nemateriální újmy na zdraví, avšak je specialistou z oboru urologie, což není specializace, do jejíhož předmětu by spadalo posuzování ztížení společenského uplatnění žalobkyně z důvodu jejích psychických obtíží, a přihlédl též ke konstatování znalce, že neměl možnost žalobkyni před zpracováním posudku fyzicky shlédnout a vyšetřit; doplnění dokazování o výslech tohoto znalce proto shledal nadbytečným. Uzavřel, že nebyl-li shledán důvodným základ nároku žalobkyně na náhradu újmy na zdraví, nemělo smyslu se již zabývat odůvodněností výše požadované náhrady, ať již v původní či zvýšené částce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
10. Odvolací soud se podle žalobkyně při řešení klíčové otázky, zda „může být odepření výpovědi v průběhu trestního řízení zohledněno ve výši nároku za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou toliko na základě samotného odepření této výpovědi“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně zejména od rozsudků ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015, a ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2337/2021. K tomu žalobkyně uvedla, že si je vědoma existence judikatury dovolacího soudu ohledně možnosti zohlednění odepření výpovědi při následném přisuzování náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonnou vazbou, nicméně zdůraznila, že odepření výpovědi podle dovolacího soudu nemůže být zohledněno bez dalšího. Namítla, že nebylo nijak vysvětleno, jak by v nynějším případě mohla případná výpověď dovolatelky mít konkrétní vliv na nezahájení či přerušení trestního stíhání nebo uvalení vazby, a zdůraznila, že zavinění si trestního stíhání je třeba vykládat restriktivně. Dovolatelka současně uvedla, že si je vědoma, že označená judikatura se vztahuje konkrétně k ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk a k hodnocení kritéria, zda si vazbu obviněný zavinil sám, tedy k hodnocení případné celkové absence nároku na odškodnění, má však za to, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí přistoupil k moderaci částky odškodnění prakticky stejně a že tedy je tato rozhodovací praxe aplikovatelná i v posuzovaném případě, kdy na základě odepření výpovědi soud rozhodl o snížení výše odškodnění namísto zamítnutí samotného nároku na odškodnění. Pokud dovolací soud shledá, že výše uvedená judikatura je z důvodu tohoto odlišení na věc neaplikovatelná, a odvolací soud se tedy od ustálené rozhodovací praxe odchýlit nemohl, navrhuje žalobkyně, aby předestřenou otázku posoudil jako v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud neřešenou.
11. Dále se měl odvolací soud dopustit chyby při práci se znaleckým posudkem, předloženým v průběhu odvolacího řízení. Podle žalobkyně soud sice může přezkoumávat závěry a přesvědčivost znaleckých posudků, avšak měl by se snažit pochybnosti překonávat, především prostřednictvím výslechu znalce, případně si měl vyžádat revizní znalecký posudek. Namísto toho znalecký posudek označil bez dalšího za nedostatečný a nevěrohodný podklad a nárok zamítnul. Žalobkyně připomněla, že v řízení rovněž navrhovala, aby znalce ustanovil soud, jejímu návrhu však nebylo vyhověno, vlastní zadání posudku tak bylo jedinou možností. Zdůraznila, že MUDr. W., který daný znalecký posudek vypracoval, disponuje podle seznamu znalců, tlumočníků a překladatelů kromě oboru znalecké činnosti zdravotnictví – zdravotnická odvětví různá – urologie, také oprávněním v oboru zdravotnictví – stanovení nemateriální újmy na zdraví, a nespatřuje důvod pochybovat o kompetenci znalce v jednom oboru jen proto, že je také specialistou na jiný obor. Odůvodnění napadeného rozsudku má za nepřesvědčivé, a to i s ohledem na skutečnost, že mají-li zdravotní potíže více příčin, nemůže to podle jejího názoru znamenat, že za tyto potíže není nikdo odpovědný.
12. Závěrem, v části nazvané „Úvahy obiter dictum“, žalobkyně poukázala na situaci řešenou v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2263/2019, resp. na výši tam přisouzeného zadostiučinění, a zdůraznila, že ve vazbě strávila 385 dnů, z toho 67 dnů byla umístěna samostatně, nehovoří česky, v době umístění do vazby jí bylo 28 let, byla tedy ve věku, kdy lidé zakládají rodiny a hledají své místo ve světě, hrozil jí trest odnětí svobody ve výši až 12 let, po zproštění obžaloby se vrátila do vlasti s tím, že byla v cizí zemi více než rok zbavena svobody státními orgány a po tuto dobu nebyla vůbec ekonomicky činná, ačkoliv to byl účel jejího příjezdu do České republiky. Přiznané odškodnění bylo určeno na základě metodiky, která má původ v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, vydaném v roce 2012 a reflektuje životní úroveň v České republice a členských státech Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod právě k tomu roku, resp. spíše v letech 2009–2011. Osoba držená ve vazbě není zbavena jen osobní svobody, jde také o zásah do její důstojnosti, vážnosti a cti, do jejího soukromí, osobního a rodinného života a často také do zdraví, ať již psychického či fyzického. Tyto statky požívají ústavní a mezinárodně-lidskoprávní ochrany, v kontinentálním nazírání základních práv a hodnoty jednotlivce jsou běžně brány jako hodnější ochrany než např. právo na majetek. Tyto statky jsou však umístěním do vazby zasaženy s nebývalou intenzitou; kvůli přesvědčení o vlastní nevině patrně i více než během výkonu trestu. Jakkoliv mohlo být rozhodnutí o vazbě na počátku vyšetřování trestné činnosti důvodné, tato skutečnost nemůže nijak umenšit vnitřní prožívání újmy na základních právech osobou, která se trestné činnosti, jež jí byla dávána za vinu, nedopustila.
13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
19. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví neobsahuje dovolání ani vymezení důvodu dovolání, ani uvedení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka pouze namítá chyby v řízení (vyčítá odvolacímu soudu, že měl pochybnosti o závěrech znaleckého posudku překonat výslechem znalce nebo vyžádáním revizního posudku). K takto namítaným vadám řízení, jež se vztahují pouze k tomuto nároku, by dovolací soud přihlížel podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by dovolání v této části přípustné. Tak tomu ovšem není, neboť dovolání v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
20. Dovolací důvod není vymezen ani v části V. dovolaní nazvané „Úvahy obiter dictum“, která je ve své podstatě obecnou kritikou výsledku řízení, aniž by byla jako dovolací důvod vymezena konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí.
21. Podané dovolání není přípustné v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícího se nákladů řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
22. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda a za jakých podmínek může být odepření výpovědi v průběhu trestního řízení zohledněno při určení výše nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 9 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
25. Podle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám.
26. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).
27. Nejvyšší soud se otázkou využití práva nevypovídat již zabýval při posuzování, zda si tím účastník zavinil trestní stíhání (vazbu), a z tohoto důvodu nemá právo na náhradu újmy. Uzavřel, že zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze v okolnosti, že poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje se též, aby tento jeho postoj měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv. Jako příklad Nejvyšší soud uvedl situaci, v níž by poškozený měl k dispozici informace či důkazy, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno, respektive již zahájené trestní stíhání by bylo zastaveno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015, a dále nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, a ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 1856/07). Ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk je projevem v civilním právu obecně akceptované zásady (neminem leadere a prevence vzniku újmy) a z ní vyplývající povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba, která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti své osobě (resp. možnosti, že bude vzata do vazby, odsouzena či jí bude uloženo ochranné opatření), měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ni nedopadly nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), lze od ní spravedlivě požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí odepřít náhradu škod (újem) jí vzniklých. Zavinění si trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření) vlastní nečinností je tak představitelné například v situaci, kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že trestní stíhání proti ní může být zahájeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2337/2021).
28. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále ustálila na kritériích, která pravidelně mohou indikovat vznik a rozsah způsobené nemajetkové újmy v případech zahájení trestního stíhání (a popřípadě vzetí do vazby) v řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem; jde o povahu trestní věci, délku trestního řízení (vazby) a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod č. 52/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Za další okolnosti, k nimž je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout, byly shledány (mimo jiné) i okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014).
29. Okolností, která provází trestní stíhání poškozeného, může být i využití práva nevypovídat, vede-li k závěru, že si tím poškozený sice nezavinil sám vzetí do vazby, ale podílel se na vzniku újmy (např. tím, že vazba trvala déle, nebo následky způsobené vazbou v jeho osobnostní sféře byly závažnější). Pouhé odepření výpovědi ani zde nepostačuje, nýbrž musí mít na průběh trestního stíhání konkrétní, reálný vliv. V kontextu výše uvedeného by se například mohlo jednat o situaci, kdy by poškozený měl k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by měly vliv na průběh či trvání vazby, ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformoval, ač si mohl být vědom, že vazba může dále trvat.
30. Odvolací soud vyšel pouze ze skutečnosti, že při vazebním zasedání odmítla žalobkyně vypovídat, a uzavřel, že „mohla vlastním jednáním, jež lze od ní jako od osoby s částečným právnickým vzděláním rozumně očekávat, předejít nepříznivému následku, jenž u ní v souvislosti s pobytem ve vazbě nastal“. V takovém závěru odvolacího soudu však chybí vysvětlení, o jakou konkrétní okolnost se mělo jednat, jejíž zamlčení žalobkyní mohlo mít na vzetí žalobkyně do vazby a její průběh, a tedy na způsobenou újmu, reálný vliv. Ve vztahu k posouzení vlivu okolnosti odepření výpovědi při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.
31. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v části týkající se zamítnutí žaloby na zaplacení částky 262 000 Kč a úroku z prodlení z této částky, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
32. Odvolací soud je nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
33. Na odvolacím soudu nyní bude, aby podle výše uvedených kritérií (včetně zohlednění důvodů, pro které došlo ke zproštění obžaloby) posoudil, zda jev posuzovaném případě možné přihlédnout k využití práva nevypovídat při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a to jak ve vztahu k vzetí žalobkyně do vazby, tak i ve vztahu k pokračování jejího vazebního stíhání. Přihlédne přitom k tvrzení žalobkyně o tom, že po svém zadržení s orgány činnými v trestním řízení spolupracovala a práva odepřít výpověď využila až v rámci vazebního jednání. Dospěje-li k závěru, že k této skutečnosti přihlédnout nelze, stanoví přiměřené zadostiučinění na základě zbylých zjištěných skutečností, a to včetně těch vedoucích k závěru, že žalobkyně si vzhledem k pobytu v budově pěstírny musela uvědomovat dosti vysoké riziko trestního stíhání.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-