// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 29.11.2018

Vrstva štěrku po opravě vozovky jako závada ve sjízdnosti

Přítomnost materiálu na vozovce, jenž při určité (povolené) rychlosti projíždějícího vozidla snižuje koeficient adheze a způsobuje ztrátu směrové stability projíždějícího vozidla, je dostatečně výraznou změnou ve sjízdnosti vozovky. Vozovka v takovém stavu pak pro vozidla rychleji projíždějící v rámci povolené rychlosti neumožňuje bezpečný pohyb, a tato změna, bez upozornění na ni, se stává pro řidiče nepředvídatelnou. Závěr odvolacího soudu, že škodu na zdraví si v posuzované věci poškozená při dopravní nehodě způsobila sama vysokou rychlostí, přehlíží skutkové zjištění, že štěrk na vozovce právě při určité rychlosti znemožňuje bezpečný pohyb vozidla. Veškeré okolnosti, bez nichž by ke škodnému následku nedošlo, jsou přitom příčinou vzniku škody.

Způsob jízdy žalobkyně sice také představoval příčinu vzniklé škody, avšak odvolací soud nezohlednil obě dvě skutkové okolnosti, zcela podstatné pro vyvolání ztráty směrové stability vozidla v zatáčce (štěrk na vozovce a rychlost vozidla), bez nichž by ke smyku vozidla nedošlo. Vedle vrstvy štěrku i způsob jízdy při průjezdu zatáčkou přispěl ke ztrátě směrové stability vozidla. Ta okolnost, že se vozidlo poškozené pohybovalo zřejmě povolenou rychlostí, jež byla v daném místě 90 km/hod., nemá z hlediska § 441 obč. zák. zásadní význam vzhledem k tomu, že poškozené se přičítají veškeré okolnosti na její straně, jež přispěly ke škodlivému následku, přičemž se nemusí jednat přímo o porušení její právní povinnosti. Na druhé straně stálá dopravní značka „pozor smyk“ před táhlou zatáčkou není upozorněním na aktuální závadu a neznamená, že při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu a dopravně technickému stavu komunikace může řidič předvídat změnu sjízdnosti vozovky z důvodu vrstvy štěrku po provedené opravě.

Vzhledem k tomu, že jednou ze dvou hlavních příčin vzniku škody zde lze podřadit pod pojem „závada ve sjízdnosti“, je založena objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, a neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že škodu si výlučně způsobila poškozená a nese ji sama. Rozsah, v jakém sama poškozená přispěla svým způsobem jízdy ke škodlivému následku, nepřevyšuje vliv závady ve sjízdnosti na vznik škody. Protože příčiny vzniku škody spočívají na obou stranách a jedna příčina bez druhé by škodu nevyvolala, byl vzájemný vztah mezi nimi, a tedy i podíl odpovědnosti každého z nich stanoven jednou polovinou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3836/2017, ze dne 28. 8. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 441 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 27 odst. 2 zák. č. 13/1997 Sb.
§ 26 odst. 6 zák. č. 13/1997 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. 12. 2014, č. j. 13 C 569/2007-706, zamítl žalobu obou žalobců na náhradu škody na zdraví a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí částečný mezitímní rozsudek ze dne 27. 2. 2012, č. j. 13 C 569/2007-357, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 29 Co 215/2012-423, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 18. 10. 2005 v 17.05 hodin došlo k dopravní nehodě, když žalobkyně v osobním autě odbočovala z vedlejší silnice č. III/23633 na hlavní silnici č. II/236 a při průjezdu křižovatkou přejela do protisměru, kde se střetla s protijedoucím nákladním automobilem, a oba žalobci utrpěli řadu zranění. Bylo zjištěno, že v oblouku křižovatky v nájezdu z vedlejší na hlavní silnici zůstal po provedené opravě silnice nepřichycený štěrk „na výšku kameniva“, bylo to větší množství zbytkové drti, než by odpovídalo běžným postupům při opravě vozovky. Žalobkyně tvrdila, že v prostoru křižovatky dostala smyk na štěrku v rychlosti cca 50 km/h, přesná rychlost jejího vozidla při vjezdu do křižovatky nebyla zjištěna, znaleckým dokazováním včetně revizního posudku bylo vyloučeno, že by vozidlo žalobkyně mohlo dostat na vrstvě štěrku smyk při rychlosti kolem 50 km/h, a bylo prokázáno, že mezní rychlost pro projetí předmětnou křižovatkou na vrstvě štěrku byla 68 km/h, v rychlosti 50 km/h by nemohlo dojít ke ztrátě směrové stability vozidla. Na vedlejší silnici ve směru jízdy žalobkyně byla trvalá výstražná dopravní značka „nebezpečí smyku“, jinak zde nebylo žádné upozornění na práce na silnici, jež proběhly téhož dne mezi 8. a 9. hod. ranní. Soud dospěl k závěru, že vrstvu štěrku na vozovce nelze považovat za závadu ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 a § 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. vzhledem k tomu, že ke smyku na vrstvě štěrku mohlo dojít až v rychlosti vyšší než 68 km/h a na nebezpečí smyku upozorňovala dopravní značka. Pokud žalobkyně dostala na štěrku smyk, musela jet vyšší rychlostí než 68 km/h a svoji jízdu a rychlost tak nepřizpůsobila stavebnímu a dopravně technickému stavu vozovky. Není proto dána odpovědnost žalovaného 2) jako vlastníka komunikace za škodu způsobenou závadou ve sjízdnosti, vyloučena je i odpovědnost tehdy žalované 3) - příspěvkové organizace pověřené správou a údržbou silnic žalovaného 2) a nebylo prokázáno porušení povinností zhotovitele opravy vozovky - žalované 1), neboť přechodné dopravní značení bylo odstraněno po skončení opravy podle pokynu příslušného dopravního inspektorátu. Soud proto uzavřel, že žalovaní za škodu na zdraví žalobců neodpovídají.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 29 Co 14/2015-777, který změnil rozsudek soudu prvního stupně č. j. 13 C 569/2007-706, ve vztahu k žalobkyni a) tak, že její žaloba vůči žalovaným 1) a 2) je co do základu po právu, a ve vztahu k žalobci b) jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, č. j. 25 Cdo 4626/2015-824, zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení, v němž odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 29 Co 14/2015-841, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Vyložil pojem „závada ve sjízdnosti“ ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, s tím, že objektivní odpovědnost vlastníka komunikace může být založena, jestliže aspoň jednu z hlavních příčin vzniku škody lze pod tento pojem podřadit. Dovodil, že vrstvu štěrku na vozovce nelze považovat za závadu ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 a § 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., neboť jak bylo v daném případě zjištěno, při průjezdu křižovatkou mohlo ke smyku vozidla na štěrku dojít až při rychlosti přesahující 68 km/hod., a pokud takovou rychlostí žalobkyně projížděla křižovatku, znamená to, že nepřizpůsobila svou jízdu stavu vozovky a dopravní značce upozorňující na možnost smyku. Přesnou rychlost vozidla žalobkyně při vjezdu do křižovatky nelze určit, avšak bylo vyloučeno, že by při jí tvrzené rychlosti 50 km/hod. mohlo vozidlo dostat na štěrku smyk. Není proto dána objektivní odpovědnost žalovaného 2) a ani odpovědnost žalované 1), která při opravě vozovky zachovala předepsané postupy a při značení vozovky v místě dopravní nehody postupovala v souladu se správním rozhodnutím, takže neporušila své právní povinnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2017, č. j. 29 Co 14/2015-841, podali žalobci dovolání podle § 237 o. s. ř. s tím, že otázka vlivu více příčin na vznik škody a otázka závady ve sjízdnosti v závislosti na rychlosti vozidla nebyla dosud na shodném či srovnatelném skutkovém základě dovolacím soudem řešena a ve skutkově nejblíže podobných případech (sp. zn. 25 Cdo 2101/2000 a 25 Cdo 739/2017), se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Namítají nesprávné posouzení rozsahu, v jakém se na vzniku škody podílelo jednání žalobkyně (§ 441 obč. zák.) a žalované 1), která po opravě vozovky na ní zanechala vrstvu štěrku, jež byla příčinou změny jejích adhezních vlastností (§ 415, § 420 obč. zák.). Rekapitulují průběh řízení a poukazují na to, že podle skutkových závěrů soudů nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že žalobkyně měla daný úsek projíždět rychlostí nižší než 68 km/hod., a pro absenci přenosného dopravního značení, upozorňujícího na provedenou opravu vozovky, žalobkyně neměla žádnou informaci o změně ve sjízdnosti komunikace, aby tomu bylo třeba přizpůsobit jízdu, přičemž stálá dopravní značka „nebezpečí smyku“ není upozorněním na aktuální výskyt změn ve sjízdnosti po provedené opravě. Neoznačení problematické zóny pracovního místa po snad ještě nedokončené opravě vozovky bylo další příčinou vedoucí ke vzniku nehody. Dovozují, že žalovaná 1) porušila prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.) a povinnosti podle § 28 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., když znečištění komunikace po dokončení opravy bezodkladně neodstranila ani na něj neupozornila. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení, případně změnu rozsudku odvolacího soudu ohledně základu nároku žalobců.

Žalovaná 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a označila dovolání žalobců za nepřípustné, neboť z dokazování vyplynula pouze jediná příčina dopravní nehody, a to na straně žalobkyně, navíc nebylo prokázáno porušení právních povinností žalované 1). Ostatní námitky žalobců jsou skutkového charakteru a dovolací soud není oprávněn je přezkoumávat. Navrhla proto odmítnutí dovolání.

Žalovaný 2) navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání s tím, že se nejedná o otázku v soudní praxi dosud nevyřešenou, navíc odkazy žalobců na rozhodnutí dovolacího soudu na danou věc nedopadají. Příčinou nehody žalobkyně byla jízda nepřizpůsobená stavu vozovky, tedy porušení její právní povinnosti.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobců je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro vymezení pojmu závady ve sjízdnosti podle zákona č. 13/1997 Sb., a otázky vlivu více příčin na vznik škody která na obdobném skutkovém základě nebyla dosud dovolacím soudem řešena.

Vzhledem k datu, kdy bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

Podle § 26 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „silniční zákon“) dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle § 26 odst. 6 silničního zákona závadou ve sjízdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve sjízdnosti dálnice, silnice nebo místní komunikace, kterou nemůže řidič vozidla předvídat při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle § 27 odst. 2 citovaného zákona vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace odpovídá za škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

Jak vyplynulo ze skutkových zjištění, vozidlo žalobkyně při projíždění pravotočivé zatáčky dostalo smyk, jenž způsobil změnu směrové stability vozidla, což následně vedlo ke střetu s protijedoucím vozidlem. Na vozovce byla prokázána vrstva štěrku, jež tam zůstala po provedené opravě vozovky, jejíž existence sama o sobě nepředstavuje vždy závadu ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 silničního zákona. Znalecky byla prokázána hraniční rychlost 68 km/hod. pro bezpečný průjezd křižovatkou v daném místě a čase, přesná rychlost vozidla žalobkyně při průjezdu křižovatkou nebyla zjištěna. Je však jednoznačné, že rychlost jízdy vozidla na vozovce, na níž se vyskytovala vrstva štěrku po provedené opravě, měla zásadní vliv na vyvolání smyku v zatáčce.

Odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu zcela správně vyložil v obecné rovině obsah pojmu „závada ve sjízdnosti“ z hlediska zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a to v podstatě tak, že závadou ve sjízdnosti je natolik významná změna sjízdnosti komunikace, že řidič ani při obezřetné jízdě nemůže výskyt takové závady předpokládat a účinně na ni reagovat. V daném případě vrstvu nezaježděného štěrku na vozovce odvolací soud vyloučil jako závadu ve sjízdnosti z důvodu, že při průjezdu křižovatkou mohlo vozidlo dostat na štěrku smyk až při rychlosti od 68 km/hod., a pokud žalobkyně jela rychlostí 68 km/hod. a vyšší, dovodil, že svou rychlost nepřizpůsobila stavu vozovky, který znala, a dopravní značce upozorňující na nebezpečí smyku.

Přítomnost materiálu na vozovce, jenž při určité – povolené - rychlosti projíždějícího vozidla snižuje koeficient adheze a způsobuje ztrátu směrové stability projíždějícího vozidla, je dostatečně výraznou změnou ve sjízdnosti vozovky. Vozovka v takovém stavu pak pro vozidla - rychleji projíždějící v rámci povolené rychlosti - neumožňuje bezpečný pohyb, a tato změna - bez upozornění na ni – se stává pro řidiče nepředvídatelnou. Závěr odvolacího soudu, že škodu na zdraví si žalobkyně při dopravní nehodě způsobila sama vysokou rychlostí, přehlíží skutkové zjištění, že štěrk na vozovce právě při určité rychlosti znemožňuje bezpečný pohyb vozidla. Jak vyplývá z konstantní judikatury, veškeré okolnosti, bez nichž by ke škodnému následku nedošlo, jsou příčinou vzniku škody (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2360/2003). Způsob jízdy žalobkyně sice také představoval příčinu vzniklé škody, avšak odvolací soud nezohlednil obě dvě skutkové okolnosti, zcela podstatné pro vyvolání ztráty směrové stability vozidla v zatáčce (štěrk na vozovce a rychlost vozidla), bez nichž by ke smyku vozidla nedošlo. Vedle vrstvy štěrku i způsob jízdy při průjezdu zatáčkou přispěl ke ztrátě směrové stability vozidla. Ta okolnost, že se vozidlo žalobkyně pohybovalo zřejmě povolenou rychlostí, jež byla v daném místě 90 km/hod., nemá z hlediska § 441 obč. zák. zásadní význam vzhledem k tomu, že poškozenému se přičítají veškeré okolnosti na jeho straně, jež přispěly ke škodlivému následku, přičemž se nemusí jednat přímo o porušení jeho právní povinnosti (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1426/2003, ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 10425, a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1668/2014, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 14702). Na druhé straně stálá dopravní značka „pozor smyk“ před táhlou zatáčkou není upozorněním na aktuální závadu a neznamená, že při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu a dopravně technickému stavu komunikace může řidič předvídat změnu sjízdnosti vozovky z důvodu vrstvy štěrku po provedené opravě (§ 26 odst. 6 silničního zákona). Vzhledem k tomu, že jednou ze dvou hlavních příčin vzniku škody lze podřadit pod pojem „závada ve sjízdnosti“, je založena objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, a neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že škodu si výlučně způsobila žalobkyně a nese ji sama (§ 441 obč. zák.). Rozsah, v jakém sama žalobkyně přispěla svým způsobem jízdy ke škodlivému následku, nepřevyšuje vliv závady ve sjízdnosti na vznik škody. Protože příčiny vzniku škody spočívají na obou stranách a jedna příčina bez druhé by škodu nevyvolala, byl vzájemný vztah mezi nimi, a tedy i podíl odpovědnosti každého z nich stanoven jednou polovinou (§ 441 obč. zák.).

Dovolání žalobců proti výroku ve vztahu k žalované 1) pro otázku porušení prevenční povinnosti (§ 415 obč. zák.) a povinnosti odstranit znečištění komunikace podle § 28 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. není přípustné. Žalovaná 1) byla zhotovitelem opravy vozovky a jak dovodil odvolací soud, nárok na náhradu škody uplatněný proti ní není opodstatněný, neboť v řízení bylo prokázáno, že při provádění opravy vozovky zachovala předepsané technologické postupy včetně ponechání nezaježděného štěrku na vozovce a přechodné dopravní značení odstranila po provedené opravě podle pokynu příslušného dopravního inspektorátu. Za této situace jednání žalované 1) nelze po právní stránce kvalifikovat ani jako porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák., neboť použití tohoto ustanovení přichází v úvahu, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001).

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným 2) není správné. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o tomto nároku je možné rozhodnout [§ 243d písm. b) o. s. ř.], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozhodl o základu nároku žalobkyně a) vůči žalovanému 2) a ve výroku ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným 2), jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání proti výroku ve vztahu k žalované 1) bylo odmítnuto (§ 243c o. s. ř.), neboť nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť napadené rozhodnutí v tomto rozsahu nezávisí na vyřešení právní otázky, nýbrž na zjištěném skutkovém stavu.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě nákladů řízení ve vztahu žalobců a žalovaného 2) nebylo rozhodováno, neboť v řízení se dále pokračuje.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná 1) má právo na náhradu nákladů, sestávajících z odměny advokáta 23.620 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, 2, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 23.920 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů