// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 12.04.2018
Škoda způsobená prodloužením doby trvání předběžného opatření
Podle právní věty rozsudku Rc 32/2009 „za škodu nebo jinou újmu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je vyloučena. To platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl.“
Ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř., jakož i závěry vyplývající z citovaného rozsudku Rc 32/2009, platily i v případě předběžného opatření vydaného podle § 76b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, samozřejmě s vědomím, že v tomto případě nebyla ukládána povinnost k podání návrhu na zahájení řízení, takže k naplnění dispozice ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř. mohlo dojít právě až ve spojení s podáním návrhu na prodloužení doby trvání předběžného opatření podle § 76b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které již zahájením řízení ve věci samé bylo podmíněno. Uvedenému závěru svědčí i ustanovení § 77a odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které výslovně vylučovalo odpovědnost navrhovatele toliko v případě předběžného opatření vydaného podle § 76a o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Citovaný rozsudek sice nedává přímo odpověď na otázku odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě rozhodnutím o prodloužení doby trvání předběžného opatření dle § 76b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, nicméně dovolací soud neshledává důvody, proč by odpovědnost za škodu způsobenou předběžným opatřením měla být u státu a navrhovatele předběžného opatření jiná poté, co soud rozhodl k návrhu navrhovatele o prodloužení doby trvání předběžného opatření.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 804/2016, ze dne 24. 1. 2018
Dotčené předpisy:
§ 76b o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
§ 77a o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
§ 8 zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 282 115 Kč jako náhrady škody a částky 100 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly vzniknout v důsledku usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 10. 2012, č. j. 0 Nc 3812/2012-20, o prodloužení doby trvání předběžného opatření podle § 76b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, nařízeného usnesením téhož soudu ze dne 3. 9. 2012, jímž byl nynější žalobce k návrhu bývalé manželky a v návaznosti na předchozí rozhodnutí Policie České republiky vykázán z obydlí, a to do dne právní moci rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů, nejdéle do 3. 9. 2013, ačkoliv navrhovatelka předběžného opatření žádala o jeho prodloužení toliko o 1 měsíc. Usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 10. 2012 k odvolání nynějšího žalobce odvolací soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Jablonci nad Nisou následně návrh na prodloužení předběžného opatření zamítl. Požadovaná náhrada škody byla představována náklady na zajištění bydlení ve výši 57 115 Kč a ztrátou z podnikání ve výši 225 000 Kč za dobu do pravomocného zamítnutí návrhu na prodloužení předběžného opatření.
2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, vznesla námitku promlčení a k samotné žalobě uvedla, že ve věci není pasivně věcně legitimovaná, neboť za případnou škodu způsobenou vydaným předběžným opatřením odpovídá jeho navrhovatel, nikoliv žalovaná. Krom toho žalovaná sporovala vznik škody a existenci příčinné souvislosti.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 26 C 356/2014-89, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 282 115 Kč a žalobu o zaplacení částky 100 000 Kč zamítl (výrok I), současně žalované uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
4. Soud prvního stupně žalobu na náhradu nemajetkové újmy zamítl, když shledal jako důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení.
5. Ve vztahu k nároku na náhradu škody ze skutkových zjištění soudu prvního stupně mj. vyplývá, že usnesením ze dne 5. 10. 2012, č. j. 0 Nc 3812/2012-20, Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl o prodloužení doby trvání předběžného opatření podle § 76b o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 nařízeného usnesením téhož soudu ze dne 3. 9. 2012, a to do dne právní moci rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů, nejdéle do 3. 9. 2013. Podle odůvodnění rozhodnutí navrhovatelka předběžného opatření žádala o prodloužení předběžného opatření toliko o 1 měsíc, avšak soud rozhodl o delší lhůtě trvání předběžného opatření. K odvolání nynějšího žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 19. 12. 2012, č. j. 36 Co 700/2012-41, usnesení okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť z návrhu navrhovatelky nevyplývá splnění podmínek pro prodloužení lhůty trvání předběžného opatření na dobu jednoho roku, odpůrce podmínky předběžného opatření nařízeného usnesením ze dne 3. 9. 2012 respektoval a z návrhu navrhovatelky nevyplývá, že by došlo mezi ní a žalobcem, popřípadě nezletilým synem k jakémukoliv kontaktu. Není zde tedy naplněna podmínka vážného ohrožení života, zdraví, svobody či důstojnosti navrhovatele. Okresní soud v Jablonci nad Nisou následně usnesením ze dne 13. 5. 2013, č. j. 0 Nc 3812/2012-44, které nabylo právní moci dne 31. 5. 2013, návrh na prodloužení předběžného opatření zamítl, když konstatoval, že nejsou dány podmínky pro prodloužení trvání předběžného opatření na dobu jednoho roku. Žalobce podmínky předběžného opatření nařízeného po dobu jednoho měsíce beze zbytku respektoval.
6. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že manželství žalobce bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 26. 9. 2012. Za trvání manželství byl postaven dům, ze kterého byl žalobce později vykázán. Žalobce byl vykázán po konfliktu s manželkou, která zavolala policii. V té době měl žalobce v domě dílnu a sklad věcí na auta, protože provozoval autodopravu. Z důvodu vykázání si žalobce nemohl odnést všechny náhradní díly, které potřeboval, aby mohl provádět opravy vozidel, a neměl ani náhradní dílnu. Protože nemohl vždy operativně opravit automobil, byla mu společností, pro kterou jezdil, dána výpověď a naposledy pro ni jezdil v prosinci 2012. Následně musel propustit zaměstnance, prodat automobily a podnikal až do začátku své nemoci se ziskem ve výši asi 1/3 minulých příjmů.
7. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a to v období dvou měsíců, kdy trvalo předběžné opatření, které bylo zrušeno odvolacím soudem v prosinci 2012. Další rozhodnutí v této věci bylo vydáno až v květnu 2013. Vzhledem k tomu, že bylo zrušeno předběžné opatření, se žalobce mohl vrátit, avšak na doporučení svého právního zástupce do nemovitosti nechodil. Podle soudu prvního stupně v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v době, která přesahovala navrhovaný jeden měsíc, vznikla žalobci škoda, za kterou odpovídá žalovaná. Škoda vznikla žalobci na nájemném, které musel žalobce hradit i po zrušení předběžného opatření, protože měl čtyřměsíční výpovědní dobu. Důvodným shledal i nárok na ušlý zisk, když soud prvního stupně souhlasil i s tím, že pro jistotu se žalobce zdržel toho, aby do nemovitosti vstoupil, když nebylo ještě soudem rozhodnuto.
8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. 25 Co 301/2015-111, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 282 115 Kč zamítl (výrok I), a žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
9. Odvolací soud přisvědčil námitce žalované, že žaloba proti státu je v dané věci nedůvodná. V posuzovaném řízení bylo usnesením soudu prvního stupně k návrhu prodlouženo trvání nařízeného předběžného opatření, odvolací soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, který návrh na prodloužení předběžného opatření zamítl. Jde tak o situaci, kdy předběžné opatření zaniklo z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno. Odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou předběžným opatřením, resp. jeho prodloužením, stíhá navrhovatele předběžného opatření (navrhovatele prodloužení předběžného opatření), jak plyne z ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř., a jde o odpovědnost objektivní, za výsledek. Navrhovatel se může odpovědnosti zprostit jen v případě, že by ke škodě či jiné újmě došlo i jinak. Zákonná úprava odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vychází z předpokladu, že zvláštní úprava obsažená v právních předpisech, na jejichž základě bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, nezakládá odpovědnost jiného subjektu. Zvláštní úprava obsažené v ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř. vylučuje obecnou úpravu odpovědnosti státu obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 32/2009 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), když za nepřípadnou považoval argumentaci žalobce, že by odpovědnost státu přicházela do úvahy v případě, kdyby bylo předběžné opatření vydáno bez návrhu, neboť v daném případě bylo posléze zrušené rozhodnutí vydáno k návrhu. Opatření na ochranu před domácím násilím podle § 76b o. s. ř. ve znění účinném v době posuzovaného řízení a rozhodnutí bylo možno vydat jen k návrhu účastníka. Totéž platí o jeho prodloužení (§ 76b odst. 4 o. s. ř.). Podle odvolacího soudu z žádného ustanovení neplyne, že by byl soud vázán návrhem co do doby prodloužení předběžného opatření, tedy že by v daném případě snad soud prodloužil předběžné opatření bez návrhu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním.
11. Podle dovolatele je ve smyslu § 237 o. s. ř. ve věci řešena otázka, která nebyla dovolacím soudem ještě řešena, příp. by měla být vyřešena jinak než v rozhodnutí dovolacího soudu R 32/2009.
12. Dovolatel poukázal, že na rozdíl od nařízení předběžného opatření v případě podání návrhu na prodloužení předběžného opatření občanský soudní řád nestanovil a ani nestanoví, v jakém časovém období musí být o návrhu na prodloužení rozhodováno. Ustanovení § 76b odst. 3 poslední věta o. s. ř. v tehdy platném znění toliko stanovila, že doba původně nařízeného předběžného opatření nemůže skončit dříve, než bude rozhodnuto o návrhu na prodloužení. Z uvedeného podle dovolatele vyplývá, že soud měl prakticky neomezený čas pro rozhodnutí o návrhu na prodloužení předběžného opatření, ačkoliv z logiky věci vyplývá, že rozhodování ve věci předběžného opatření bude prioritní. Ustanovení § 76b odst. 4 o. s. ř. v tehdy platném znění pak jednoznačně soudu ukládalo vzít při svém rozhodování v úvahu zejména trvání stavu ohrožení navrhovatele, obsah a důvody podaného návrhu na zahájení řízení ve věci samé, majetkové či jiné poměry účastníků, včetně vlastnických a jiných vztahů ke společnému obydlí, na které se vztahuje předběžné opatření, a další rozhodné okolnosti. Poslední věta uvedeného ustanovení pak omezila možnost prodloužení doby trvání předběžného opatření jen na důvody hodné zvláštního zřetele v případě, že navrhovatel neprokáže své majetkové či jiné poměry, včetně vlastnických a jiných vztahů ke společnému bydlení. Ani z jednoho rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou nevyplynulo, že by navrhovatelka tuto důkazní povinnost splnila. Navíc tato ani netvrdila, že by ji nebo děti žalobce kontaktoval, případně porušoval svou povinnost zdržet se vstupu do společného obydlí a jeho okolí. Přesto soud rozhodl o prodloužení předběžného opatření, a to na jeden rok, ačkoli návrh navrhovatelky směřoval k prodloužení toliko o jeden měsíc.
13. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je na základě ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř. vyloučena odpovědnost státu za škodu, neboť navrhovatelka podávala návrh na prodloužení v délce jednoho měsíc a tento nijak neodůvodnila. Podle dovolatele je sice pravdou, že zákon soudu neukládá vázanost návrhem navrhovatele, avšak ukládá mu povinnost v případě návrhu na prodloužení předběžného opatření podrobněji zkoumat návrh a okolnosti případu. Stav ohrožení navrhovatelky však dále netrval a důvodem podání návrhu byla snaha navrhovatelky získat co největší prospěch v rámci vypořádání společného jmění manželů po rozvodu, nikoli údajné napadání dovolatelem. Z návrhu ve věci samé bylo zřejmé, že věc zcela nesouvisí s vykázáním z nemovitosti, a také z tohoto důvodu měl být návrh na prodloužení trvání předběžného opatření odmítnut.
14. Podle dovolatele nemůže odpovídat navrhovatelka, neboť ona navrhovala prodloužení toliko o jeden měsíc a nemohla předpokládat, že soud bez jejího požadavku prodlouží jí požadovanou dobu o celých deset měsíců zcela ze své vůle. Kdyby došlo jen k prodloužení o jeden měsíc, nedošlo by na straně dovolatele ke škodě vzniklé ukončením spolupráce s obchodním partnerem.
15. Odpovědným za škodu může být podle dovolatele pouze stát, když soud bez jakéhokoliv důvodu prodloužil lhůtu předběžného opatření na nepřiměřeně dlouhou dobu, a to v rozporu s návrhem manželky na prodloužení předběžného opatření o jeden měsíc.
16. Konečně dovolatel poukázal, že rozhodnutí dovolacího soudu R 32/2009 se zabývá odpovědností za nařízení předběžného opatření. V projednávané věci však jde o prodloužení doby trvání předběžného opatření. Nadto se týkalo předběžného opatření podle § 76 o. s. ř., které neobsahovalo jakoukoli lhůtu, na kterou je možné předběžné opatření nařídit, zatímco vůči dovolateli bylo vydáno předběžné opatření podle § 76b o. s. ř. v tehdy platném znění, které jednak představuje podstatnější zásah do osobnostních práv, jednak jej bylo možno nařídit pouze na dobu jednoho měsíce a prodloužit jej v případě splnění tam uvedených předpokladů maximálně na dobu jednoho roku od nařízení. Z uvedeného je dle dovolatele zřejmé, že také zákonodárce spatřoval v postupu podle § 76b o. s. ř. v tehdy platném znění větší zásah do práv vykázané osoby a tím potřebu důkladnějšího prozkoumání oprávněnosti vydání, potažmo prodloužení, předběžného opatření. V rozhodnutí R 32/2009 se dovolací soud vůbec nezabýval otázkou doby trvání předběžného opatření, nýbrž zákonností jeho vydání. Naproti tomu v projednávaném případě je veden spor hlavně z důvodu délky trvání předběžného opatření. Uvedené rozhodnutí tak dle názoru dovolatele nelze na projednávaný případ použít a pro případ, že by dovolací soud dospěl k jinému závěru, měl by dovolací soud řešenou právní otázku posoudit jinak.
17. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudkem změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a žalované uložil uhradit žalobci náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a v případě dovolání ve věci samé obsahuje i náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
21. V případě dovolání do výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů dovolání neobsahuje základní obsahové náležitosti, zejména vymezení důvodu dovolání a v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.).
22. Protože v tomto rozsahu (výroku II rozsudku odvolacího soudu) trpí podané dovolání vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud v tomto rozsahu podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
IV. Přípustnost dovolání
23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Dovolání proti rozhodnutí ve věci samé (výroku I rozsudku odvolacího soudu) je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, zda a případně za jakých podmínek stát odpovídá za škodu způsobenou rozhodnutím o prodloužení doby trvání předběžného opatření vydaným podle § 76b odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Dovolání není důvodné.
27. Podle § 76b o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, je-li jednáním účastníka, proti kterému návrh směřuje, vážným způsobem ohrožen život, zdraví, svoboda nebo lidská důstojnost navrhovatele, předseda senátu předběžným opatřením uloží účastníku, proti kterému návrh směřuje, zejména aby a) opustil společné obydlí, jakož i jeho bezprostřední okolí, nezdržoval se ve společném obydlí nebo do něj nevstupoval, b) nevstupoval do bezprostředního okolí společného obydlí nebo navrhovatele a nezdržoval se tam, c) se zdržel setkávání s navrhovatelem, nebo d) se zdržel nežádoucího sledování a obtěžování navrhovatele jakýmkoliv způsobem (odstavec 1). Výjimky vyplývající z plnění povinností uložených předběžným opatřením účastníku, proti kterému návrh směřuje, stanoví soud, a to s přihlédnutím k jeho oprávněným zájmům (odstavec 2). Předběžné opatření podle odstavce 1 trvá jeden měsíc od jeho vykonatelnosti. Předcházelo-li rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření podle odstavce 1 vykázání podle zvláštního právního předpisu, počíná tato lhůta dnem následujícím po dni, v němž uplynula lhůta stanovená v tomto zvláštním právním předpise. V případě podání návrhu na prodloužení předběžného opatření podle odstavce 4 neskončí lhůta dříve, než soud o takovém prodloužení rozhodne (odstavec 3). Bylo-li před uplynutím doby uvedené v odstavci 3 zahájeno řízení ve věci samé, může předseda senátu na návrh navrhovatele rozhodnout o prodloužení doby trvání předběžného opatření. Ustanovení § 75 odst. 4 se použije přiměřeně; návrh na prodloužení doby trvání předběžného opatření musí rovněž obsahovat vylíčení rozhodných skutečností odůvodňujících prodloužení doby trvání předběžného opatření, údaj o majetkových či jiných poměrech, včetně vlastnických a jiných vztahů ke společnému obydlí. Soud při svém rozhodování vezme v úvahu zejména trvání stavu ohrožení navrhovatele podle odstavce 1, obsah a důvody podaného návrhu na zahájení řízení ve věci samé, majetkové či jiné poměry účastníků, včetně vlastnických a jiných vztahů ke společnému obydlí, na které se vztahuje předběžné opatření, a další rozhodné okolnosti. Předběžné opatření zanikne nejpozději uplynutím 1 roku od okamžiku jeho nařízení. Pokud navrhovatel neprokáže své majetkové či jiné poměry, včetně vlastnických a jiných vztahů ke společnému obydlí, může soud prodloužit dobu trvání předběžného opatření jen z důvodů zvláštního zřetele hodných (odstavec 4). Rozhodnutí o návrhu předběžného opatření podle odstavce 1 není podmíněno předchozím vykázáním podle zvláštního právního předpisu (odstavec 5).
28. Podle § 77a zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno nařízené předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla. Této odpovědnosti se navrhovatel nemůže zprostit, ledaže by ke škodě nebo k jiné újmě došlo i jinak (odstavec 1). Odstavce 1 až 4 neplatí, jde-li o předběžné opatření podle § 76a (odstavec 5).
29. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
30. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
31. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odstavec 2).
32. Podle publikované právní věty citovaného rozsudku R 32/2009 „za škodu nebo jinou újmu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je vyloučena. To platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl.“
33. Podle Nejvyššího soudu ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř., jakož i závěry vyplývající z citovaného rozsudku R 32/2009, platily i v případě předběžného opatření vydaného podle § 76b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, samozřejmě s vědomím, že v tomto případě nebyla ukládána povinnost k podání návrhu na zahájení řízení, takže k naplnění dispozice ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř. mohlo dojít právě až ve spojení s podáním návrhu na prodloužení doby trvání předběžného opatření podle § 76b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které již zahájením řízení ve věci samé bylo podmíněno. Uvedenému závěru svědčí i ustanovení § 77a odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které výslovně vylučovalo odpovědnost navrhovatele toliko v případě předběžného opatření vydaného podle § 76a o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.
34. S dovolatelem lze sice souhlasit, že citovaný rozsudek nedává přímo odpověď na otázku odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě rozhodnutím o prodloužení doby trvání předběžného opatření (§ 76b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013), nicméně dovolací soud neshledává důvody, proč by odpovědnost za škodu způsobenou předběžným opatřením měla být u státu a navrhovatele předběžného opatření jiná poté, co soud rozhodl k návrhu navrhovatele o prodloužení doby trvání předběžného opatření.
35. Uvedené musí platit tím spíše za situace, spojil-li zákon v ustanovení § 76b odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, prodloužení doby trvání předběžného opatření nad jeden měsíc (s dílčí časovou modifikací v případě návaznosti předběžného opatření na předchozí rozhodnutí policie o vykázání podle § 44 a násl. zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky) již se samotným podáním návrhu na jeho prodloužení. Prodloužení doby trvání předběžného opatření přitom nebylo spojeno s žádným rozhodnutím či úředním postupem, za něž by stát mohl podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídat. Vydané předběžné opatření v případě podání návrhu na jeho prodloužení pak v každém případě trvalo minimálně do té doby, dokud soud o návrhu na jeho prodloužení nerozhodl.
36. Ačkoliv to zákon výslovně neuvádí, z povahy a účelu předběžného opatření podle § 76b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, vyplývá, že předběžné opatření muselo trvat až do právní moci rozhodnutí o návrhu na jeho prodloužení, neboť v opačném případě by k zániku předběžného opatření mohlo dojít již na základě prvostupňového nepravomocného zamítavého rozhodnutí, přestože by následně odvolací soud předpoklady pro jeho vydání shledal. Případný zánik a posléze opětovné nařízení předběžného opatření by ovšem bylo v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy, která důsledně vychází z kontinuity trvaní ochrany života, zdraví, svobody a lidské důstojnosti navrhovatele (vedle § 76b odst. 3 věty druhé a třetí o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. též § 44 odst. 2 zákona o Policii České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Obdobně uvedené musí nutně platit i v případě, kdy k podanému odvolání (tak jako v posuzovaném řízení) bylo rozhodnutí o prodloužení doby trvání předběžného opatření odvolacím soudem zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena k novému rozhodnutí.
37. Z právě uvedeného současně vyplývá, že ani případné překročení návrhu navrhovatelky v rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 10. 2012, č. j. 0 Nc 3812/2012-20, o prodloužení doby trvání předběžného opatření není pro posouzení věci významné, neboť předběžné opatření tak jako tak trvalo až do právní moci usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 5. 2013, č. j. 0 Nc 3812/2012-44, kterým soud návrh na prodloužení doby trvání předběžného opatření zamítl. Usnesením soudu ze dne 5. 10. 2012 se na právním postavení nynějšího žalobce ničeho nezměnilo a nemůže tak být ani příčinou vzniku žalobcem tvrzené újmy.
38. Pouze pro úplnost ve vztahu k argumentaci dovolatele, že navrhovatel předběžného opatření nemůže nést odpovědnost za to, že soud překročil jeho návrh z hlediska doby trvání předběžného opatření, lze dodat, že nejpozději uplynutím doby trvání předběžného opatření v délce jednoho měsíce nebyl již navrhovatel předběžného opatření z hlediska doby jeho dalšího trvání zákonem nijak omezen a i v případě podání návrhu na prodloužení doby jeho trvání mu nic nebránilo v další dispozici s vlastním návrhem, a to včetně případného zpětvzetí návrhu na prodloužení doby trvání předběžného opatření (§ 96 o. s. ř.), jestliže by dospěl k závěru, že již nadále nejsou splněny zákonné předpoklady pro jeho další trvání. Jak bylo uvedeno již shora, až do právní moci rozhodnutí o návrhu na prodloužení doby trvání předběžného opatření byl pouze tento návrh důvodem dalšího trvání předběžného opatření.
VI. Závěr
39. Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzovaném řízení o vydání předběžného opatření podle § 76b o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, nebylo vydáno žádné rozhodnutí, za které by stát odpovídal podle § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk, a za takové rozhodnutí nelze považovat ani usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 10. 2012, č. j. 0 Nc 3812/2012-20, jímž soud rozhodl o prodloužení doby trvání předběžného opatření a které bylo následně k odvolání žalobce zrušeno, aby poté soud návrh na prodloužení doby trvání předběžného opatření pravomocně zamítl.
40. Jestliže tedy odvolací soud žalobní nárok na náhradu škody zamítl, je jeho rozhodnutí věcně správné.
41. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy tím, že dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl a že u žalované žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
Autor: -mha-