// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 29.03.2017
Nevyužívání kvalifikace ze strany zaměstnavatele
Zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 235 odst. 3 písm. d) zák. práce nevyužívá kvalifikaci, kterou si zaměstnanec zvýšil, tehdy, jestliže převážná část pracovních činností vykonávaných zaměstnancem nevyžaduje znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti, které zaměstnanec získal v rámci zvýšení své kvalifikace; okolnost, zda vykonávaná práce vyžaduje či nevyžaduje zvýšenou kvalifikaci, je přitom nutno posuzovat podle obsahu (náplně) práce a nelze na ni usuzovat jen z kvalifikačních požadavků, které zaměstnavatel obecně stanoví pro druh práce vykonávané zaměstnancem a které vždy nemusí konkrétnímu obsahu (náplni) práce zaměstnance odpovídat.
Jestliže zaměstnanec práci fakticky nevykonává, resp. jestliže převážná část pracovních činností vykonávaných zaměstnancem nevyžaduje znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti, které zaměstnanec získal v rámci zvýšení své kvalifikace, pak je naplněn liberační důvod uvedený v ustanovení § 235 odst. 3 písm. d) zák. práce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4531/2016, ze dne 4. 1. 2017
Dotčené předpisy:
§ 234 zák. č. 262/2006 Sb.
§ 235 zák. č. 262/2006 Sb.
Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 92.581,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. od 11.7.2014 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný byl u ní zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 21.1.2002 jako "konstruktér, programátor a svářečský technolog" a že dne 26.8.2011 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o zvýšení kvalifikace zaměstnance. V ní se žalovaný zavázal "absolvovat kurz svářečských technologů na VTU Brno, fakultě strojního inženýrství v rozsahu 10 týdnů od 29.8.2011 do 4.11.2011", setrvat v zaměstnání po dobu 4 let od ukončení tohoto kurzu a v případě, že pracovní poměr žalovaného skončí před uplynutím dohodnuté doby, uhradit žalobkyni poměrnou část nákladů za dobu od ukončení pracovního poměru do uplynutí 4 let od ukončení kurzu. Jelikož žalovaný ukončil u žalobkyně pracovní poměr dohodou ke dni 30.11.2013 a nedodržel tak dobu 4 let setrvání v pracovním poměru po ukončení kurzu, žalobkyně požaduje po žalovaném, aby jí vrátil poměrnou část nákladů spojenou s kurzem ve výši 92.581,- Kč.
Žalovaný namítal, že žalobkyně nevyužívala v posledních 12 měsících po dobu nejméně 6 měsíců kvalifikaci, jíž žalovaný na základě kvalifikační dohody dosáhl, a že proto mu nevznikla povinnost k úhradě nákladů z kvalifikační dohody.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 7.10.2015 č.j. 204 C 54/2014-73 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 30.976,- Kč k rukám advokáta Mgr. Libora Rojara. Z provedených důkazů dospěl k závěru, že, ačkoliv žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 30.1.2012 "Dodatek č. 4" k pracovní smlouvě, kterým došlo ke zvýšení platu žalovaného a ve kterém je uvedeno, že žalobce bude vykonávat "pracovní činnosti v profesi konstruktér, programátor a svářečský technolog" a že z "Hodnotící zprávy" ze dne 10.7.2013 vyplývá, že dozor svařování zabezpečuje kromě R. T. i žalovaný, nebyl navržen žádný konkrétní důkaz, který by prokazoval faktický výkon práce svářecího technologa či zástupce svářecího dozoru žalovaným. Soud prvního stupně uzavřel, že, i když žalovaný nesplnil podmínku "Dohody o zvýšení kvalifikace" setrvat u žalobkyně v pracovním poměru po dobu 4 let, nevznikla mu povinnost hradit poměrnou část nákladů na zvýšení kvalifikace, neboť žalobkyně nevyužívala v posledních dvanácti měsících, po dobu nejméně šesti měsíců kvalifikaci žalovaného, kterou na základě kvalifikační dohody dosáhl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 8.3.2016 č.j. 60 Co 514/2015-142 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 58.821,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Forala. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně v tom, že "práci svářečského dozoru měl u žalobkyně vykonávat R. T. a práci zástupce svářečského dozoru měl vykonávat, ale nevykonával, žalovaný". Žalovaný tedy byl pověřen jako zástupce svářečského dozoru a v době nepřítomnosti R. T. měl tuto práci vykonávat; jestliže "práci svářečského dozoru nevykonával, porušoval tím své pracovní povinnosti vyplývající ze změněné pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce], což nemůže jít k tíži žalobkyně". Odvolací soud dále dovodil, že žalovaný "musel" vědět, že má práci zástupce svářečského dozoru vykonávat, neboť si z toho důvodu zvýšil kvalifikaci, a tato vědomost vyplývala i z faktu, že žalovaný se podílel jako svářečský dozor na auditu ze dne 9.7.2013. Jestliže žalovaný pracovní poměr u žalobkyně ukončil z vlastní iniciativy dohodou o skončení pracovního poměru ke dni 30.11.2013 před uplynutím 4 let od ukončení kurzu, vznikla žalovanému podle ustanovení § 235 odst. 2 zákoníku práce povinnost zaplatit žalobkyni poměrnou část nákladů na zvýšení kvalifikace.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud v rozporu s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeném v "rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 165/98" uvedl, že "pro vznik povinnosti zaměstnance k úhradě nákladů dle kvalifikační dohody v případě předčasného ukončení pracovního poměru není podstatné, zda převážná část pracovních činností vykonávaných zaměstnancem nevyžaduje znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti, které dotyčný zaměstnanec získal v rámci zvýšení své kvalifikace". Dovolatel má za to, že, "pokud si zaměstnanec kvalifikaci úspěšně zvýší, je jistě nejen v jeho zájmu, ale i v zájmu zaměstnavatele, aby své nově nabyté znalosti a dovednosti mohl pravidelně a v podstatné míře uplatňovat ve své pracovní činnosti". Ohledně vykonávání práce zástupce svářečského dozoru v době nepřítomnosti R. T. žalovaný uvedl, že "při absenci konkrétních a včasných pokynů k vykonávání práce nelze nekonání práce svářečského dozoru posuzovat v neprospěch žalovaného ve vztahu k liberačnímu důvodu podle ustanovení § 235 odst. 3 písm. d) zákoníku práce". Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době od 1.1.2014, posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1.1.2014 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, co se z pohledu ustanovení § 235 odst.3 písm. d) zákoníku práce rozumí nevyužíváním kvalifikace, které zaměstnanec dosáhl na základě kvalifikační dohody. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, představuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem ke skutečnosti, že kvalifikační dohoda byla uzavřena dne 26.8.2011 a že pracovní poměr účastníků skončil dnem 30.11.2013 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "zák. práce").
Uzavře-li zaměstnavatel se zaměstnancem v souvislosti se zvyšováním kvalifikace kvalifikační dohodu, je její součástí zejména závazek zaměstnavatele umožnit zaměstnanci zvýšení kvalifikace a závazek zaměstnance setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po sjednanou dobu, nejdéle však po dobu 5 let, nebo uhradit zaměstnavateli náklady spojené se zvýšením kvalifikace, které zaměstnavatel na zvýšení kvalifikace zaměstnance vynaložil, a to i tehdy, když zaměstnanec skončí pracovní poměr před zvýšením kvalifikace; závazek zaměstnance k setrvání v zaměstnání začíná od zvýšení kvalifikace (srov. § 234 odst. 1 zákoníku práce). Nesplní-li zaměstnanec svůj závazek z kvalifikační dohody pouze zčásti, povinnost nahradit náklady zvýšení kvalifikace se poměrně sníží (srov. § 235 odst.2 zák. práce). Povinnost zaměstnance k úhradě nákladů z kvalifikační dohody nevzniká, jestliže zaměstnavatel nevyužíval v posledních 12 měsících po dobu nejméně 6 měsíců kvalifikaci zaměstnance, které zaměstnanec na základě kvalifikační dohody dosáhl [srov. § 235 odst. 3 písm. d) zák. práce].
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalovaný pracoval u žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 21.1.2002, že účastníci uzavřeli kvalifikační dohodu ze dne 26.8.2011, ve které se žalobkyně zavázala umožnit žalovanému zvýšení kvalifikace absolvováním kurzu "svářecích technologů", a žalovaný se zavázal, že při ukončení pracovního poměru před uplynutím doby čtyř let od ukončení kurzu z důvodů na jeho straně uhradí podle rozsahu doby trvání pracovního poměru poměrnou část zaměstnavatelem vynaložených nákladů a že na základě dodatku č. 4 k pracovní smlouvě ze dne 30.1.2012 byl žalovanému změněn druh práce tak, že žalovaný bude vykonávat pracovní činnost v profesi konstruktér, programátor, a svářečský technolog. Dohodou ze dne 5.11.2013 došlo k ukončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně ke dni 30.11.2013.
Smyslem kvalifikační dohody podle ustanovení § 234 zák. práce je stabilizace zaměstnance, jemuž zaměstnavatel umožnil zvýšení kvalifikace a který se za to zavázal setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu v pracovním poměru. Stabilizace takového zaměstnance v pracovním poměru je v zájmu zaměstnavatele na návratnosti prostředků, které vynaložil v souvislosti se zvyšováním kvalifikace svých zaměstnanců, neboť zaměstnanec, který porušil svůj závazek z dohody uzavřené se zaměstnavatelem podle ustanovení § 234 zák. práce setrvat u zaměstnavatele v pracovním poměru po sjednanou dobu, je povinen uhradit mu náklady spojené se zvýšením nebo prohloubením kvalifikace, jimiž jsou například školné nebo náhrada cestovních výdajů, popřípadě - jde-li o zvyšování kvalifikace - mzda nebo plat. Povinnost zaměstnance k úhradě nákladů vynaložených zaměstnavatelem na zvýšení kvalifikace nevznikne, jestliže nastanou skutečnosti uvedené v ustanovení § 235 odst. 3 písm. a) až d) zák. práce; ustanovení § 235 odst. 3 písm. d) zák. práce spojuje takový následek s tím, že zaměstnavatel nevyužíval v posledních dvanácti měsících po dobu nejméně šesti měsíců kvalifikace, kterou zaměstnanec dosáhl.
Zaměstnavatel nevyužívá kvalifikace zaměstnance zpravidla tehdy, jestliže z porovnání druhu práce, kterou zaměstnanec vykonává podle pracovní smlouvy, s druhem práce, kterou by podle své kvalifikace mohl vykonávat, vyplývá rozdíl spočívající v tom, že zaměstnanec může, a to případně i u jiného zaměstnavatele, vykonávat práce významnější. Přitom je třeba vzít v úvahu, že kvalifikace zaměstnance zahrnuje možnost výkonu různých pracovních činností, z nichž často zaměstnanec všechny konkrétně v pracovním poměru u zaměstnavatele nevykonává, a že s výkonem práce vyžadujícím odbornou kvalifikaci jsou též zpravidla spojeny činnosti, které samy o sobě zvláštní kvalifikaci nevyžadují. O nevyužívání kvalifikace zaměstnance jde proto jen v tom případě, kdy zaměstnavatel v převážné míře přiděluje zaměstnanci práce, při nichž zaměstnanec získanou kvalifikaci nemůže uplatnit a které by mohl vykonávat i zaměstnanec s nižší kvalifikací, popřípadě bez zvláštní kvalifikace.
Z uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 235 odst. 3 písm. d) zák. práce nevyužívá kvalifikaci, kterou si zaměstnanec zvýšil, tehdy, jestliže převážná část pracovních činností vykonávaných zaměstnancem nevyžaduje znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti, které zaměstnanec získal v rámci zvýšení své kvalifikace; okolnost, zda vykonávaná práce vyžaduje či nevyžaduje zvýšenou kvalifikaci, je přitom nutno posuzovat podle obsahu (náplně) práce a nelze na ni usuzovat jen z kvalifikačních požadavků, které zaměstnavatel obecně stanoví pro druh práce vykonávané zaměstnancem a které vždy nemusí konkrétnímu obsahu (náplni) práce zaměstnance odpovídat (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.12.1998 sp. zn. 21 Cdo 195/98).
V posuzované věci odvolací soud dovodil, že nelze považovat za nevyužívání kvalifikace ze strany zaměstnavatele to, že žalovaný, i když fakticky nevykonával práci zástupce svářečského dozoru, byl k této práci zaměstnavatelem pověřen. S tímto názorem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí. Jestliže zaměstnanec práci fakticky nevykonává, resp. jestliže převážná část pracovních činností vykonávaných zaměstnancem nevyžaduje znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti, které zaměstnanec získal v rámci zvýšení své kvalifikace, pak je - jak vyplývá z výše uvedeného - naplněn liberační důvod uvedený v ustanovení § 235 odst. 3 písm. d) zák. práce a zaměstnanec není povinen zaměstnavateli uhradit náklady spojené se zvýšením kvalifikace (jejich poměrnou část).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný (v souladu se zákonem); protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-