// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 17.01.2019

Odborná péče zprostředkovatele o věc převzatou k plnění závazku

Od zprostředkovatele, který převzal věc k plnění svého závazku založeného smlouvou o zprostředkování podle § 642 an. obch. zák., se vyžadovala zásadně obvyklá péče o převzatou věc. S ohledem na okolnosti případu či jednání smluvních stran však mohl být zprostředkovatel zavázán vynaložit na věc péči odbornou; k takové péči se mohl zavázat smluvně, povinnost mohla ale být založena i jiným jednáním zprostředkovatele, zejména tím, že vystupoval jako odborník na činnost, která převzetí a opatrování takové věci předpokládá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 997/2018, ze dne 26. 9. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 517 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 526 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 642 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: zprostředkovatelská smlouva; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 30. 11. 2011 domáhal po žalované zaplacení částky 110 600 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené žalovanou na vozidle Hummer H2, RZ 1AM 9234 ve vlastnictví žalobce (dále jen „vozidlo“). Podle žaloby vykonávala žalovaná pro žalobce zprostředkovatelskou činnost podle zprostředkovatelské smlouvy ze dne 24. 11. 2010, jejímž předmětem bylo obstarat pro žalobce příležitost uzavřít kupní smlouvu na prodej vozidla třetí osobě. Žalobce předal žalované vozidlo bez zjevných známek poškození interiéru a exteriéru. Žalovaná při plnění závazku nepostupovala řádně, když vozidlo vystavovala ve venkovních prostorách své provozovny v bezprostřední blízkosti dálnice, kde bylo vozidlo vystaveno nadměrnému vlivu posypových solí, které způsobily korozi chromových součástí vozidla, a dále byla v důsledku neodborného zacházení ze strany žalované poškozena baterie vozidla.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2016, č. j. 56 Cm 224/2011-364, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 20. 7. 2016, č. j. 56 Cm 224/2011-372, žalobu zamítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení (výrok II) a o nákladech státu (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 24. 11. 2010 uzavřena písemná smlouva o zprostředkování, podle které žalovaná vyvíjela pro žalobce zprostředkovatelskou činnost. Žalovaná převzala vozidlo bez zjevných známek poškození. Vozidlo bylo umístěno u žalované v období od listopadu 2010 do června 2011, nejprve ve vnitřní části provozovny žalované, následně bylo vystavováno na různých místech venkovních prostor provozovny žalované. V průběhu této doby byla vozidlu věnována obvyklá péče, vozidlo bylo pravidelně myto, přesto došlo k poškození chromovaných částí vozidla korozí. Znaleckým posudkem znaleckého ústavu SVÚOM Praha s.r.o. bylo prokázáno, že k poškození chromovaných částí vozidla nedošlo při běžném provozu, ale vystavením vozidla v provozovně žalovaného v bezprostřední blízkosti silnice, čímž došlo k bezprostřednímu působení chloridů z posypových solí na vozidlo. Poškozena byla i baterie vozidla v důsledku jejího nedostatečného nabíjení. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Vzhledem k tomu, že se žalovaná zavázala po dobu trvání smluvního vztahu s žalobcem mít vozidlo u sebe a pečovat o něj bez nároku na úplatu, je třeba použít přiměřeně ustanovení § 517 obch. zák., podle kterého je opatrovatel povinen věc pečlivě opatrovat a dbát s přihlédnutím k její povaze a svým možnostem, aby na ní nevznikla škoda; vyžaduje-li opatrování věci zvláštních opatření, je opatrovatel povinen je učinit, jestliže jsou uvedeny ve smlouvě nebo byl-li na ně upozorněn uložitelem před uzavřením smlouvy. V projednávané věci tedy byla žalovaná povinna o vozidlo pečovat tak, aby na něm nevznikla škoda. Pokud však tato péče vyžadovala zvláštních opatření, bylo na žalobci, aby si takovou zvláštní péči ve smlouvě vymínil a žalovanou na ni upozornil. Žalovaná postupovala tak, jak je její běžnou praxí, o vozidlo bylo pečováno jako o ostatní vozy nabízené žalovanou k prodeji. Žalovaná neměla důvod pochybovat o tom, že jedná s dostatečnou péčí, když doposud k žádné újmě na vystavovaných vozech nedošlo, přestože byly vystavovány i nepoměrně delší dobu, než vozidlo žalobce. Na nutnost nadstandardní péče o vozidlo, resp. o jeho chromované části, měl žalobce žalovanou upozornit, případně takový postup sjednat ve smlouvě, což neučinil. Stejný závěr platí i v případě autobaterie, k jejímuž poškození došlo tím, že nebyla nabíjena speciální nabíječkou na gelové baterie, nikoli porušením standardní péče. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná neporušila svoji smluvní povinnost pečovat řádně o svěřené vozidlo, když zvláštní požadavky ohledně autobaterie a umístění vozidla uvnitř provozovny nebyly uvedeny ve smlouvě, ani na ně nebyla žalovaná před uzavřením smlouvy upozorněna.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 3 Cmo 212/2016-408, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil v části výroku I, ve které byla žaloba zamítnuta ohledně částky 7 600 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části výroku I rozsudek změnil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 103 000 Kč s příslušenstvím, a dále rozhodl o nákladech účastníků řízení a o nákladech státu. Odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně, že pokud žalobce nedal žalované speciální pokyny, jak vozidlo správně ošetřovat, nemůže nést žalovaná odpovědnost za poškození vozidla. Podle odvolacího soudu se od podnikatele, který je zákonodárcem považován za profesionála, očekává vyšší úroveň znalostí, zkušeností a pečlivosti než u běžných osob, nepodnikatelů. Vystupuje-li někdo jako podnikatel, dává tím najevo, že je v oblasti svého podnikání schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s touto oblastí podnikání spojena. Od osoby, která se prezentuje jako specialista na americké vozy, mohou ostatní očekávat, že při skladování a nabízení takového vozu k prodeji bude postupovat s vědomostmi a odborností, které lze u specialistů předpokládat. Povinnost uložitele upozornit opatrovatele na speciální požadavky týkající se péče o převzatou věc podle § 517 obch. zák. nastupuje tehdy, když opatrovatel neprovádí opatrování věcí jako předmět podnikání. V projednávané věci, jelikož je žalovaná specialistou v oboru prodeje vozidel, nastupuje obecná povinnost odborné péče (tzv. „due diligence“), která se předpokládá u podnikatelů, kteří tyto činnosti provádí v rámci svého předmětu podnikání (jako žalovaná). Žalovaná se prezentuje při nabízení svých služeb jako specialista na americké vozy, což byl také důvod, proč žalobce nabízel vozidlo prostřednictvím žalované. Nelze tedy než předpokládat, že žalovaná profesionálem na americké vozy skutečně je a musí jí být známo, zda při nabízení a skladování vozidla Hummer je nutné speciální zacházení. To se týká jak otázky poškození chromových částí vozidla, tak i poškození autobaterie. Ze znaleckého posudku znaleckého ústavu SVÚOM Praha s.r.o. plyne, že poškození chromových částí vozidla bylo způsobeno působením chloridů po dobu zimního období, kdy bylo vozidlo u žalované. Autobaterii ve vozidle pak žalovaná nedobíjela speciální nabíječkou vyžadovanou pro tento typ baterie, čímž došlo k jejímu poškození. Žalovaná tímto postupem porušila svou povinnost profesionála jednat s řádnou péčí o vozidlo, které měla svěřeno do prodeje. Došlo-li k poškození chromovaných částí vozidla a autobaterie v důsledku nedostatečné péče o vozidlo žalovanou po dobu nabízení vozidla v prostorách žalované, je dána i příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním žalované. V řízení tedy bylo prokázáno, že žalobci v důsledku zanedbání péče žalovanou o vozidlo vznikla škoda, jejíž výši odvolací soud určil podle znaleckého posudku společnosti DEKRA, kterým doplnil dokazování.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolaní odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to otázky, co se rozumí obecnou povinností odborné péče prodejce ojetých vozů ve vztahu k náhradě škody. Podle žalované je v dané věci naprosto klíčové určení rozsahu odborné péče prodejce ojetých vozů a vymezení okamžiku, kdy lze tuto péči hodnotit jako nedostatečnou. Odvolací soud přehlédl, že předmětem podnikání žalované je prodej ojetých vozů, nikoli opatrování nebo dokonce skladování věcí za úplatu. Tím prakticky popřel smysl tohoto druhu podnikání, kdy nabízení vozidel na co nejviditelnějších místech venku je podstatou tohoto prodeje. Zohledněna nebyla ani skutečnost, že žalobce je sám podnikatel ve stejném oboru a nabízí ojetá americká vozidla, navíc znal provozovnu žalovaného a způsob nabízení vozidel, přičemž nikdy nepožadoval umístění svého vozidla uvnitř prodejny v areálu provozovny žalované. Žalovaná neuzavřela se žalobcem smlouvu o opatrování či skladování věci, pouze se zavázala umístit vozidlo ve své provozovně. Smlouva uzavřená mezi účastníky nestanovila povinnost žalované umístit vozidlo uvnitř budovy či zajistit je proti povětrnostním vlivům. Vystavení vozidla v provozovně žalované byl postup zcela souladný se zvyklostmi prodeje ojetých automobilů, je zcela obvyklé, že vozidla nabízená k prodeji jsou umístěna na co nejviditelnějších místech. Podle odvolacího soudu žalovaná vystavila vozidlo nadměrnému působení chloridů, odvolací soud však nevysvětlil, co se rozumí onou nadměrností ve vztahu k nabízení vozů k prodeji na venkovních místech. Odvolací soud také přehlédl, že vozidlo žalobce v době předchozího provozu podléhalo jistému opotřebení. Je nepochybné, že pokud by v předmětné době bylo vozidlo používáno obvyklým způsobem a bylo vystaveno běžnému provozu nebo i jen vlivu počasí, bylo by zatíženo a poškozeno daleko více, než vystavením v provozovně žalované, kde bylo pravidelně myto, aniž by jezdilo. Judikované uznání žalovaného nároku by u žalobce i jiných podnikatelů v oboru způsobilo do budoucna neřešitelná rizika odpovědnosti a mohlo mít až likvidační důsledky. Také ve vztahu k autobaterii postupovala žalovaná po celou dobu trvání smlouvy vždy zcela standardně a podle obvyklých postupů, na čemž nic nemění skutečnost, že baterie vyžadovala nabíjení speciální nabíječkou. O potřebě použití speciální nabíječky navíc žalobce nic netvrdil, ani na to žalovanou neupozornil. Z uvedených důvodů žalovaná Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, anebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, neboť neotevírá žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 1 a 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, a to i v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba ohledně částky 7 600 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalovaná takovou osobou není v rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, neboť daným výrokem bylo rozhodnuto ve prospěch žalované (došlo k zamítnutí žaloby). V uvedené části je dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné, Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Ve zbývající části dovolání subjektivně přípustné je, Nejvyšší soud proto posuzoval, zda je přípustné též z hledisek objektivní povahy.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Dovolací soud předně uzavřel, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání žalované objektivně přípustné proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech účastníků řízení a o nákladech státu, a proto je v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

Dovolání žalované však bylo shledáno přípustným ve vztahu k té části výroku o věci samé rozsudku odvolacího soudu, kterou byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 103 000 Kč s příslušenstvím, neboť v této části napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to otázky, jakou péči je zprostředkovatel povinen vynaložit na věc, kterou převzal k plnění svého závazku založeného smlouvou o zprostředkování podle § 642 an. obch. zák., jež nebyla dosud rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v podobném kontextu řešena.

V projednávané věci došlo k uzavření smlouvy o zprostředkování i k provedení zprostředkovatelské činnosti podle této smlouvy před 1. 1. 2014, proto je třeba právní vztah účastníků posoudit podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Smlouvu o zprostředkování uzavřeli účastníci jako podnikatelé a při uzavření smlouvy bylo zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti (tento závěr nebyl v dovolacím řízení zpochybněn), proto se vztah účastníků řídí obchodním zákoníkem (§ 261 obch. zák.).

Podle § 642 obch. zák. smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi).

Podle § 517 obch. zák. opatrovatel je povinen věc pečlivě opatrovat a dbát s přihlédnutím k její povaze a svým možnostem, aby na ní nevznikla škoda. Vyžaduje-li opatrování věci zvláštních opatření, je opatrovatel povinen je učinit, jestliže jsou uvedeny ve smlouvě nebo byl-li na ně upozorněn složitelem před uzavřením smlouvy. Opatrovatel je povinen dát věci pojistit proti škodám, jen když to stanoví smlouva.

Podle § 526 obch. zák. ustanoveními § 517 až 525 se řídí přiměřeně určení práv a povinností stran i v případech, kdy podle ustanovení tohoto zákona, týkajících se jiných smluv než smlouvy o uložení věci, je jedna strana povinna bez nároku na úplatu pečovat pro druhou stranu o věc, kterou má u sebe, ledaže z těchto ustanovení vyplývá odlišná úprava.

Povinnost opatrovat převzatou věc předpokládá provedení takových opatření, která jsou nutná k zachování věci a k její ochraně před poškozením či zničením. Opatrování věci se neomezuje pouze na její vhodné uložení, ale vyžaduje i aktivní jednání ze strany opatrovatele a provedení opatření nutných k ochraně věci před poškozením, včetně ochrany před působením vnějších vlivů. Splnění této povinnosti opatrovatele je předpokladem k tomu, aby věc mohla být po ukončení závazku druhé straně řádně vrácena (k tomu srov. i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 1923, sp. zn. Rv I 667/23, Vážný 3068).

Rozsah a kvalita péče, která musí být při opatrování věci vynaložena, je závislá na tom, zda je vyžadována péče obvyklá či odborná. Obchodní zákoník v této souvislosti rozlišuje mezi smlouvou o uložení věci (§ 516 obch. zák.) a smlouvou o skladování (§ 527 obch. zák.). V případě smlouvy o uložení věci opatrovatel opatruje věc, kterou má u sebe v souvislosti s obchodním stykem se složitelem. Opatrování věci v tomto případě není primárním závazkem opatrovatele, ale je až důsledkem realizace prvotního obchodního vztahu mezi opatrovatelem a složitelem. Na opatrovatele jsou proto kladeny nižší nároky a vyžaduje se od něj pouze taková pečlivost, jakou lze obecně požadovat na podnikateli s ohledem na povahu opatrované věci. U smlouvy o skladování je naproti tomu opatrování věci předmětem vlastního závazku skladovatele, skladování se děje za úplatu a profesionálně, proto se také od skladovatele vyžaduje, aby převzatou věc opatroval s odbornou péčí (srov. Tomsa, M. in. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník, Komentář. 10. vydání, Praha : C. H. Beck, 2005, s. 1238 a 1243, Marek, K., Tollnerová, P. in. Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. Praha : Wolters Kluwer a. s., 2009, s. 1602, či Raban, P. in. Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 381 a 388).

Tím ovšem není řečeno, že by se od smluvní strany, jež pečuje o věc, kterou má u sebe ve smyslu § 526 obch. zák., nemohla vyžadovat odborná péče, popř. vyšší míra péče než obvyklá. K takové péči se může smluvní strana zavázat ve smlouvě, může být ale založena i jiným jednáním dotčené strany, zejména tím, že vystupuje jako odborník na činnost, která převzetí a opatrování takové věci předpokládá.

Uvedené závěry se vztahují též na zprostředkování. Smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost, aby měl zájemce příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou. Za účelem výkonu zprostředkovatelské činnosti může zprostředkovatel převzít od zájemce věc, kterou má v takovém případě povinnost opatrovat podle § 517 obch. zák. Od zprostředkovatele se vyžaduje zásadně obvyklá péče o převzatou věc, s ohledem na okolnosti případu či jednání smluvních stran však může být zprostředkovatel zavázán vynaložit na věc péči odbornou. Poruší-li zprostředkovatel povinnost pečovat o převzatou věc, je povinen nahradit škodu tím způsobenou zájemci (§ 373 obch. zák.).

V projednávané věci ze skutkových závěrů odvolacího soudu plyne, že žalovaná podniká v oboru prodeje automobilů, při nabízení svých služeb se prezentuje jako specialista na americké vozy. Na základě smlouvy o zprostředkování ze dne 24. 11. 2010 žalovaná převzala od žalobce americké vozidlo zn. Hummer a nabízela je k prodeji ve své provozovně. Vzhledem k tomu, že žalovaná v době uzavření zprostředkovatelské smlouvy vystupovala jako odborník na prodej amerických vozů (a žalobce si ji právě proto vybral za smluvního partnera), byla povinna o převzaté vozidlo žalobce pečovat s využitím odborných znalostí a zkušeností týkajících se amerických vozidel a jejich specifických provozních vlastností. Mezi takové vlastnosti je třeba počítat i vyšší náchylnost chromových (či chromovaných) částí vozidla ke korozi či vybavení vozu speciální autobaterií. Za této situace bylo třeba, aby žalovaná při opatrování vozidla provedla i opatření jdoucí nad rámec obvyklé péče a zabezpečila vozidlo před vnějšími vlivy, které mohly způsobit předčasnou či nadměrnou korozi chromových částí vozidla, a dále, aby nabíjela autobaterii vozidla způsobem, který je pro ni vyžadován.

Odvolací soud tedy posoudil věc správně, dospěl-li k závěru, že žalovaná měla v daném případě povinnost opatrovat vozidlo žalobce s odbornou péčí, kterou porušila tím, že je umístila v zimním období ve venkovní části své provozovny, kde bylo vystaveno nadměrnému působení chloridů z posypových solí, a dále tím, že autobaterii ve vozidle nedobíjela speciální nabíječkou vyžadovanou pro tento typ baterie. Porušení této povinnosti zakládá odpovědnost žalované za škodu, kterou tím žalobci způsobila.

Námitky žalované uvedené v dovolání nejsou důvodné. Skutečnost, že žalovaná nepřevzala vozidlo ke skladování, ale proto, aby je nabízela k prodeji, nemá – z výše uvedených důvodů – vliv na závěr o její povinnosti opatrovat o vozidlo s odbornou péčí a zohlednit přitom jeho specifické provozní vlastnosti. Stejně tak není významné, že žalovaná s vozidlem nakládala obvyklým způsobem a pečovala o ně stejně jako o všechna ostatní vozidla, protože ve vztahu k vozidlu žalobce se od ní vyžadovala vyšší než obvyklá úroveň péče. Na tento závěr pak nemá žádný vliv ani případné zjištění, zda je žalobce v oboru prodeje automobilů sám odborníkem. Další námitky žalované, že vozidlo v době předchozího provozu podléhalo opotřebení, že vystavení vozidla vlivu posypových solí nelze považovat za nadměrné a že by vozidlo v běžném provozu bylo poškozeno více, pak zpochybňují již jen skutková zjištění odvolacího soudu, který dospěl k jednoznačnému závěru, že poškození chromových částí vozidla bylo způsobeno působením chloridů po dobu zimního období, kdy se vozidlo nacházelo u žalované. Skutková zjištění, na kterých spočívá napadené rozhodnutí, však v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit nelze. Skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem je dovolací soud vázán a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).

Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Za situace, kdy žalovaná netvrdila a kdy dovolací soud z obsahu spisu neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostní vady) ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud povinen v případě přípustného dovolání přihlížet (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. v rozsahu, v němž bylo přípustné, zamítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů