// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 12.12.2018

Vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu § 241 odst. 2 insolvenčního zákona

K vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 insolvenčního zákona se požaduje průkaz toho, že dlužník v době, kdy učinil odporovaný právní úkon, nebyl (objektivně vzato) ani v úpadku ve formě platební neschopnosti ani v úpadku ve formě předlužení. Účastníku, kterému je v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě ku prospěchu prokázání opaku, se musí dostat řádného poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní k vyvrácení domněnky úpadku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 86/2016, ze dne 27. 9. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 241 odst. 2 IZ

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 25. května 2015, č. j. 10 ICm 236/2014-87, rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“), o odpůrčí žalobě Mgr. R. L., insolvenčního správce dlužníka MORA – TOP s. r. o., směřující proti žalovanému BRANO a. s., za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci, tak, že:
1/ Určil, že vůči věřitelům (dlužníka) v (insolvenčním) řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOL 10 INS 15659/2013 jsou neúčinné:

- „dohoda o zápočtu“, uzavřená dne 22. prosince 2010 mezi dlužníkem a žalovaným (ve výroku blíže specifikovaná) [dále jen „dohoda o započtení“] (bod I. výroku odst. 1/),

- částečná úhrada pohledávky žalovaného za dlužníkem vyúčtované fakturou č. 1195500459, vystavenou dne 19. října 2011 na částku 71.483 EUR (dále jen „faktura z 19. října 2011“), uskutečněná dne 3. května 2013 ve výši 11.000 EUR (bod I. výroku odst. 2/),

- částečná úhrada pohledávky žalovaného za dlužníkem, vyúčtované fakturou z 19. října 2011, uskutečněná dne 10. května 2013 ve výši 23.200 EUR (bod I. výroku odst. 3/).

2/ Uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 498.084 Kč a 34.200 EUR (bod I. výroku odst. 4/).

3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 52.127 Kč (bod II. výroku).

4/ Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (bod III. výroku).

[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 66a odst. 9 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), z ustanovení § 239 odst. 1 a 3, § 236 odst. 1, § 237 odst. 1 a § 241 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

[3] Žaloba je ve smyslu § 239 odst. 3 insolvenčního zákona včasná a ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 směřuje správně proti žalovanému.

[4] Předmětné právní úkony dlužníka jsou vůči jeho věřitelům a majetkové podstatě dlužníka neúčinné, když podle závěrů znaleckého posudku ze dne 30. dubna 2014 je dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (od roku 2007), a to nejprve ve formě platební neschopnosti a později i ve formě předlužení. Započtením a úhradou pohledávek došlo ke zvýhodnění žalovaného na úkor dalších věřitelů.

[5] Dlužník a žalovaný tvořili koncern (ve smyslu § 66a odst. 9 obch. zák.), takže se aplikuje ustanovení § 241 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona.

[6] Ohledně započtení a úhrady plateb jsou dále splněny podmínky ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona. Předmětem dohody o započtení byla pohledávka žalovaného vůči dlužníku ze smlouvy o půjčce ze dne 30. září 2010 (dále jen „smlouva o půjčce“), přičemž půjčku v původní výši 11.143.446,48 Kč, se dlužník zavázal vrátit ve splátkách, přičemž první splátku měl uhradit do 30. dubna 2011. Dohoda o započtení ze dne 22. prosince 2010 je tedy bezpochyby zvýhodňujícím právním úkonem. Na tento závěr nemá vliv argumentace žalovaného, že k započtení pohledávek by mohlo dojít i jeho jednostranným právním úkonem.

[7] Částečné úhrady pohledávky žalovaného z 3. a 10. května 2013 jsou zvýhodňujícími právními úkony dlužníka ve smyslu § 241 odst. 1 insolvenčního zákona.

[8] Žalobou napadené právní úkony byly učiněny mezi osobami tvořícími koncern, takže platí „fikce“, že v daném momentu byl dlužník v úpadku.

[9] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. dubna 2016, č. j. 10 ICm 236/2014, 12 VSOL 156/2015-138 (KSOL 10 INS 15659/2013):

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. odstavcích 2/ až 4/ výroku ohledně částky 34.200 EUR (první výrok).

2/ Zrušil rozsudek insolvenčního soudu ve zbývající části v bodu I. odstavcích 1/ a 4/ výroku ohledně částky 498.084 Kč a v bodech II. a III. výroku a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok).

[10] Odvolací soud doplnil dokazování k úpadku dlužníka 1/ insolvenčním návrhem dlužníka, 2/ přihláškou pohledávky P9 věřitele M. P., 3/ přihláškou pohledávky P30, 4/ přihláškou pohledávky P82 věřitele PEVEKO, spol. s r. o., a 5/ přihláškou pohledávky P86 věřitele KVS EKODIVIZE a. s., načež – vycházeje z ustanovení § 359 obch. zák., z ustanovení § 3, § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona a z ustanovení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

[11] Žalobce (správně dlužník) a žalovaný byli nejméně od 16. února 2010 osobami tvořícími koncern dle ustanovení § 66a odst. 7 obch. zák. v tehdejším znění.

[12] Znalecký posudek ze dne 30. dubna 2014 (vypracovaný pro trestní řízení týkající se jednatelů dlužníka) ani znalecký posudek předložený žalovaným v odvolacím řízení (jenž je polemikou se znaleckým posudkem ze dne 30. dubna 2014) nemá odvolací soud za použitelný ve věci a nepokládá tak (na jeho základě) za správný ani závěr insolvenčního soudu, že žalobce prokázal existenci dlužníkova úpadku (v rozhodné době).

[13] Argumentace insolvenčního soudu je nepřesná, hovoří-li ve vazbě na ustanovení § 241 odst. 2 insolvenčního zákona (u koncernově propojených osob) o „fikci“; nepochybně jde o vyvratitelnou domněnku, stejně jako je v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona uvedena vyvratitelná domněnka platební neschopnosti (dlužníka). Mělo tedy být na žalovaném, aby prokázal, že dlužník v době provedení úkonu nebyl v úpadku.

[14] Podle zjištění, která odvolací soud učinil z důkazů provedených v odvolacím řízení (označených výše v odstavci [10]), k 3. a 10. květnu 2013, kdy částečně (částkami 11.000 EUR a 23.2000 EUR) hradil pohledávku žalovaného, byl dlužník v úpadku, „neboť měl více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti“.

[15] Z těchto důvodů je napadené rozhodnutí v bodu I. výroku odst. 2/, 3/ a 4/ ohledně částky 34.200 EUR věcně správné a potud je odvolací soud potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř.

[16] V další části (rozhodnutí) neměl insolvenční soud dostatek údajů o úpadku dlužníka v době uzavření dohody o započtení a nesplnil povinnosti vyplývající zejména z ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Proto odvolací soud zrušil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodu I. výroku odst. 1/ a 4/ ohledně částky 498.084 Kč a v bodech II. a III. výroku podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a/ a b/, odst. 2 o. s. ř. a věc potud podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

[17] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

[18] Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:

1/ Je v souladu s insolvenčním zákonem učinit závěr o neúčinnosti právního úkonu pouze s odkazem na tvrzený úpadek dlužníka, aniž by soud zkoumal, zda jde o právní úkon, prostřednictvím kterého zkracuje dlužník možnost uspokojení věřitelů nebo prostřednictvím kterého zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, a zda ke dni, kdy byl konkrétní právní úkon učiněn, byl dlužník v úpadku?

2/ Je podle občanského soudního řádu možné a přípustné, aby odvolací soud prováděl z vlastní iniciativy důkazy, které v řízení nenavrhoval žádný z účastníků, aniž by poskytl žalobci řádné poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.?

[19] V mezích ohlášeného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným právním otázkám následovně:

[20] K otázce č. 1.

Potud dovolatel s poukazem na ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona oběma soudům vytýká nesprávnost závěru, že platby v celkové výši 34.200 EUR jsou neúčinnými právními úkony dlužníka, jestliže předtím nezkoumaly (pravděpodobně spoléhajíce na skutkovou podstatu vymezenou ustanovením § 241 odst. 2 věty první insolvenčního zákona), zda tím dlužník zkrátil možnost uspokojení (jiných) věřitelů, nebo zda tím zvýhodnil některého z věřitelů na úkor jiných.

[21] Dovolatel míní, že „by neúčinným nemělo být jen právní jednání, které naplňuje pouze znaky některé ze skutkových podstat, jak jsou vymezeny v § 240 až § 242 insolvenčního zákona, ale především to, které naplňuje také obecnou definici obsaženou v ustanovení § 235 insolvenčního zákona“. K tomu „cituje“ z „rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 15 Cmo 72/2010“, tento text:

„právní úkony dlužníka uvedené v § 240, § 241 a § 242 insolvenčního zákona jsou pouze demonstrativním výčtem neúčinných právních úkonů dlužníka. Za neúčinný lze proto podle § 235 odst. insolvenčního zákona považovat též každý právní úkon dlužníka, který vede ke zkrácení uspokojení pohledávky některého z věřitelů, např. i takové jeho jednání nebo opomenutí, jímž by dlužník založil závazkový vztah z titulu bezdůvodného obohacení“.

[22] Odtud dovolatel shrnuje, že předtím, než učiní závěr o neúčinnosti právního úkonu, musí soud zkoumat, zda jsou naplněny předpoklady stanovené v § 235 insolvenčního zákona a zda současně s naplněním těchto předpokladů nejsou naplněny také předpoklady některé ze skutkových podstat vymezených v ustanoveních § 240 až § 242. Teprve za současného splnění obou těchto podmínek lze učinit závěr, že jde o neúčinný právní úkon.

[23] Žalobní tvrzení ohledně toho, zda dotčenými právními úkony dlužník zkrátil možnost uspokojení (jiných) věřitelů, nebo zda tím zvýhodnil některého z věřitelů na úkor jiných, má dovolatel nadto za nedostatečná, s tím, že odkaz žalobce na zákonné ustanovení nelze považovat za splnění břemene tvrzení.

[24] K otázce č. 2.

Potud dovolatel vytýká oběma soudům, že rozhodly v jeho neprospěch, aniž žalobce unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno, takže postupovaly v rozporu s § 118a odst. 3 o. s. ř., jestliže žalobce nepoučily o povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Na pochybení insolvenčního soudu, jenž žalobci takové poučení neposkytl, měl odvolací soud reagovat odstraněním tohoto nedostatku v odvolacím řízení (což se nestalo). Potud se odvolací soud odchýlil (míní dovolatel) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2007, sp. zn. 32 Odo 807/2006 [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], totiž platí, že:

„Jestliže soud prvního stupně rozhodl z důvodu neunesení důkazního břemene v neprospěch žalobkyně, aniž by ji ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil o její procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, dopustil se tímto nesprávným postupem vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na toto pochybení soudu prvního stupně měl reagovat odvolací soud, který měl tento nedostatek odstranit tím, že by žalobkyni řádně poučil o její důkazní povinnosti v odvolacím řízení.“

[25] Odvolací soud místo toho provedl z vlastní iniciativy (nad rámec žalobních tvrzení) nikým nenavržené důkazy. Jakkoli soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a kdy vyplývají z obsahu spisu, má dovolatel za to, že je porušením projednací zásady, provádí-li soud z vlastní iniciativy dokazování ke skutečnostem, které žádná strana netvrdila a které ani jinak nevyšly v řízení najevo. Potud dovolatel odkazuje na dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 863. Dovolatel usuzuje, že odvolací soud tímto postupem porušil princip rovnosti zbraní, když žalobce netvrdil ani v žalobě, že platby v celkové výši 34.200 EUR uskutečnil dlužník v době, kdy byl v úpadku.

[26] A konečně dovolatel uzavírá, že ani závěr odvolacího soudu o úpadku dlužníka v době uskutečnění obou plateb nemá vliv na definitivní závěr soudů o neúčinnosti namítaných právních úkonů, když soudy v řízení nezkoumaly, zda takto dlužník zkrátil možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodnil některé věřitele na úkor jiných (§ 235 insolvenčního zákona).

[27] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[28] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

[29] Ve vztahu k otázce ad 1/ dovolání přípustné není. Dovolatel na podporu svého názoru k této otázce odkazuje na závěry obsažené v „rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 15 Cmo 72/2010“. K tomu budiž především poznamenáno, že bez údaje o době vydání „rozhodnutí“ jde o odkaz nepřesný, neboť pod sp. zn. „15 Cmo 72/2010“ vydal Vrchní soud v Praze dvě rozhodnutí. Šlo jednak o rozsudek ze dne 23. září 2010, č. j. 15 Cmo 72/2010-34, jednak o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2014, č. j. 15 Cmo 72/2010-96. V daném kontextu je nicméně zřejmé, že dovolatel měl na mysli rozsudek ze dne 23. září 2010, neboť rozsudek ze dne 4. září 2014 již pasáž obdobnou té, již dovolatel „cituje“ v dovolání, neobsahuje. Nadto ve skutečnosti nejde o „citaci“, nýbrž o parafrázi textu, který se v rozsudku ze dne 23. září 2010 vyskytuje v tomto znění:

„Právní úkony dlužníka vyjmenované v § 240, § 241 a § 242 insolvenčního zákona totiž představují jen demonstrativní (příkladmý) výčet neúčinných právních úkonů v insolvenčním řízení, prostřednictvím kterých také nejčastěji dochází ke zkracování dlužníkových věřitelů. Jinými slovy řečeno, za neúčinný lze považovat každý právní úkon dlužníka, který vede ke zkrácení uspokojení pohledávky některého z věřitelů, tedy i takové jeho jednání nebo opomenutí, jímž by dlužník založil závazkový vztah z titulu bezdůvodného obohacení.“

[30] Argumentace dovolatele rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2010 je ovšem právně bezcenná již proto, že rozsudkem ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, posléze uveřejněným pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“), Nejvyšší soud onen rozsudek zrušil, maje (kromě jiného) za nesprávné i závěry citované dovolatelem v této věci.

[31] V R 60/2014 Nejvyšší soud uzavřel, že ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanoveními § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona; z této judikatury Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází. Srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněný pod číslem 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněný pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[32] Dovolatel se tedy mýlí, usuzuje-li, že jde o otázku dovolacím soudem neřešenou; současně jde o otázku, kterou napadené rozhodnutí řeší v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

[33] Ve vztahu k otázce ad 2/ je dovolání přípustné, když potud jde zčásti o věc dovolacím soudem neřešenou (co do možnosti soudu provádět dokazování z vlastní iniciativy) a zčásti je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[34] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona:


§ 120 (o. s. ř.)

(1) Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
(2) Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

(3) Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.


§ 205a (o. s. ř.)

Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
a/ se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;

b/ jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;

c/ jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;

d/ jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3;

e/ odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1;

f/ nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.


§ 211a (o. s. ř.)

Jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a.

§ 213 (o. s. ř.)

(1) Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
(…)

(5) Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a.


§ 213a (o. s. ř.)

(1) Má-li odvolací soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky navržené důkazy (§ 120 odst. 2 věta první), nebo opakuje-li dokazování (§ 213 odst. 2 a 3), provede dokazování sám.
(2) Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy (§ 213 odst. 4) buď sám, nebo prostřednictvím soudu prvního stupně anebo dožádaného soudu.


§ 2 (insolvenčního zákona)
Vymezení některých základních pojmů


Pro účely tohoto zákona se rozumí
(…)

d/ incidenčním sporem spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak stanoví tento zákon, projednávané v rámci insolvenčního řízení,

(…)


§ 3 (insolvenčního zákona)
Úpadek


(1) Dlužník je v úpadku, jestliže má
a) více věřitelů a

b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a

c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“).

(2) Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže

a/ zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo

b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo

c/ není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo

d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

(…)


§ 160 (insolvenčního zákona)

(1) Incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby.
(2) Jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení, přikáže předseda insolvenčního soudu takový spor jinému soudci insolvenčního soudu.

(…)


§ 241 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů


(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
(2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

(…)

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského soudního řádu v době rozhodování soudů obou stupňů. Ustanovení insolvenčního zákona v citované podobě, pro věc rozhodné, platila již v době zjištění úpadku dlužníka a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn.

[35] Ve výše ustaveném právním rámci se z uvozovací věty ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. především podává, že omezení, jež se ve sporném řízení (o něž jde) klade v odvolacím řízení dalšímu dokazování (důkazům), platí jen pro „důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně“.

[36] Již v rozsudku ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněném pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2010“), Nejvyšší soud uzavřel, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo.

[37] Insolvenční návrh a označené přihlášky pohledávek byly součástí insolvenčního spisu ještě předtím, než z insolvenčního řízení vzešel (jako spor jím vyvolaný) tento incidenční spor. Je-li (pro účely insolvenčního zákona) incidenční spor sporem vyvolaným insolvenčním řízením (o kterém tak stanoví insolvenční zákon), projednávaným v rámci insolvenčního řízení (§ 2 písm. d/ insolvenčního zákona, § 160 odst. 1 insolvenčního zákona), pak je odtud zjevné, že (v každém případě) ty skutečnosti nebo důkazy, které tvořily součást insolvenčního spisu před zahájením incidenčního sporu, jsou pro insolvenční soud který takový incidenční spor rozhoduje, přirozeným zdrojem poznatků jako skutečnosti nebo důkazy, jež mohou mít případně vliv na skutkový stav věci rozhodované incidenčním sporem, a v tomto ohledu je lze bez dalšího považovat za skutečnosti nikoli nové (skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu incidenčního sporu). Úprava, která činí z incidenčního sporu spor rozhodovaný „v rámci insolvenčního řízení“ zásadně soudcem, který vede insolvenční řízení (srov. § 160 insolvenčního zákona), má těžit právě z toho, že soudce rozhodující incidenční spor bude dobře obeznámen se všemi okolnostmi týkajícími se průběhu insolvenčního řízení (a bude je moci i aplikovat). K tomu Nejvyšší soud poukazuje i na obsah důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120), [K § 159 – 164 (Díl 8: Incidenční spory)]:

„Osnova přistupuje k zařazení incidenčního sporu do rámce insolvenčního řízení (ve shodě s některými cizími úpravami, zejména americkou) na základě požadavku hospodárnosti, vyžadující určitého soustředění projednání všech otázek, týkajících se řešení úpadku (srov. § 109 odst. 1 i § 4 písm. d/ návrhu). Současně tím bude nepochybně dosaženo větší rychlosti při řešení úpadku, protože projednání incidenčních sporů jinými soudy nebo soudci je notoricky zdrojem podstatných průtahů“.

[38] Důkazy provedené odvolacím soudem tedy neměly povahu těch, jejichž provedení v odvolacím řízení by zapovídala úprava obsažená v § 205a o. s. ř. nebo v § 211a o. s. ř. Právní posouzení věci zformulované na základě takového dokazování odvolacím soudem, nicméně neobstojí (ve výsledku šlo o dokazování zbytečné).

[39] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle kterého to, že je dána některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“)].

[40] Odvolací soud se pokusil závěr o vyvratitelné domněnce úpadku dlužníka formulované v § 241 odst. 2 insolvenčního zákona nahradit (na základě onoho dokazování v odvolacím řízení) pozitivním závěrem o tom, že dlužník byl v rozhodné době v úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 insolvenčního zákona. To plyne z jeho argumentace reprodukované výše v odstavci [14]. Závěr, který k tomu přijal, totiž že k 3. a 10. květnu 2013, kdy částečně (částkami 11.000 EUR a 23.2000 EUR) hradil pohledávku žalovaného, byl dlužník v úpadku, „neboť měl více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti“, však neprokazuje úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, nýbrž pouze vyvratitelnou domněnku platební neschopnosti dlužníka ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. K (ne)schopnosti dlužníka ony závazky (dluhy) uhradit (což je – ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona – jeden z předpokladů jeho úpadku ve formě platební neschopnosti) se napadené rozhodnutí nevyjadřuje a nahrazení tohoto předpokladu vyvratitelnou domněnkou úpadku předpokládá, že ten, komu je v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě ku prospěchu prokázání opaku (zde žalovaný), musí být v dotčeném ohledu řádně poučen o své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní.

[41] Pro poměry dané věci tak úvaha odvolacího soudu vedla pouze k rozmnožení počtu vyvratitelných domněnek úpadku dlužníka pro dobu, kdy dlužník učinil předmětné právní úkony. Ve vazbě na úpravu obsaženou v ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona navíc odvolací soud tímto způsobem založil (pro dovolatele) prostor k vyvrácení domněnky úpadku snazším způsobem, než jaký platí ohledně domněnky úpadku v § 241 odst. 2 insolvenčního zákona. Domněnka platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona se totiž pokládá za vyvrácenou, jakmile se prokáže schopnost dlužníka uhradit ty splatné závazky (dluhy), které takovou domněnku založily (srov. opět R 83/2012). K vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 insolvenčního zákona se požaduje průkaz toho, že dlužník v době, kdy učinil odporovaný právní úkon, nebyl (objektivně vzato) ani v úpadku ve formě platební neschopnosti ani v úpadku ve formě předlužení.

[42] Poté, co odvolací soud vyloučil jako důkaz prokazující (podle insolvenčního soudu) úpadek dlužníka v rozhodné době znalecký posudek ze dne 30. dubna 2014, se tedy (ponechá-li Nejvyšší soud stranou chybnou aplikaci § 3 odst. 2 insolvenčního zákona odvolacím soudem) ohledně úpadku dlužníka prosazovala opět jen vyvratitelná domněnka platební neschopnosti ve smyslu § 241 odst. 2 insolvenčního zákona, takže se dovolateli (žalovanému) mělo dostat (též v intencích závěrů obsažených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a závěrů obsažených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní k vyvrácení domněnky úpadku. Ze spisu je přitom zjevné, že se tak (v důsledku chybného úsudku odvolacího soudu o prokázaném úpadku ve formě platební neschopnosti) nestalo.

[43] Zbývá dodat, že Nejvyšší soud shledává neopodstatněnou námitku dovolatele, že tím, kdo neunesl (pro chybějící žalobní tvrzení) břemeno tvrzení a důkazní břemeno, byl žalobce. Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že žalobní tvrzení vystihují (jak patrno ze spisu) vše, co je žalobce povinen tvrdit, dožaduje-li se vyslovení neúčinnosti právního úkonu učiněného ve smyslu ustanovení § 241 insolvenčního zákona dlužníkem ve prospěch osoby, která s ním tvoří koncern.

[44] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem neobstálo co do úsudku, že byl prokázán úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti a jelikož absence takového úsudku způsobuje deficit poučení o povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti k vyvrácení domněnky úpadku dle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona vůči dovolateli, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek v dotčeném výroku zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů