// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 12.11.2018

Bezúhonnost jednatele ve smyslu živnostenského zákona

Při posuzování, zda je osoba bezúhonná ve smyslu § 6 odst. 2 živnostenského zákona, bude nezbytné zkoumat, zda úmyslný trestný čin, za jehož spáchání byla pravomocně odsouzena, měl souvislost s aprobovanou podnikatelskou činností konkrétního podnikatele.

Ze žádného zákonného ustanovení však nelze dovodit, že by trestná činnost měla souviset toliko s vlastním podnikáním osoby, jejíž bezúhonnost se posuzuje.

Spáchá-li posuzovaná osoba úmyslný trestný čin v souvislosti s podnikatelskou činností určité jiné osoby, přičemž provozuje nebo následně započne provozovat vlastní podnikatelskou činnost, respektive vykonává nebo má vykonávat funkci ve voleném orgánu obchodní korporace, ve stejném oboru, nelze tuto osobu nadále považovat za bezúhonnou ve smyslu živnostenského zákona. Uvedený závěr přitom platí bez ohledu na vztah mezi odsouzeným (pachatelem trestného činu) a podnikatelem, s jehož činností trestný čin souvisel, tj. zda byl odsouzený členem statutárního orgánu podnikatele, jeho zástupcem či jeho zaměstnancem; podstatná je především souvislost trestného činu s podnikatelskou činností této osoby.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že dopustil-li se jednatel podvodu v rámci pracovního poměru vůči svému zaměstnavateli (podnikateli), a následně se stal jednatelem společnosti s ručením omezeným, jež podniká ve shodném předmětu činnosti jako jeho předchozí zaměstnavatel, nelze jej považovat za bezúhonného ve smyslu živnostenského zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3547/2017, ze dne 12. 9. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 6 odst. 2 zák. č. 455/1991 Sb.
§ 46 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb.
§ 155 odst. 1 o. z.

Kategorie: společnost s ručením omezeným; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „rejstříkový soud“) usnesením ze dne 1. 2. 2016, č. j. C 22655/RD12/KSCB, Fj 27722/2015/KSCB, zahájil ve věci společnosti GARLIC s. r. o., identifikační číslo osoby 02930277 (dále též jen „společnost“), řízení o dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem (výrok I.), rozhodl o výmazu jednatele společnosti K. Č. a zápisu dne zániku jeho funkce 8. 10. 2015 (výrok II.) a uložil společnosti povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok III.).

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti potvrdil rozhodnutí rejstříkového soudu ve výrocích II. a III.

Soudy vyšly z toho, že:

1) Společnost vznikla zápisem do obchodního rejstříku dne 23. 4. 2014. Funkci jednatele společnosti od jejího vzniku vykonával K. Č., předmětem podnikání společnosti je (mimo jiné) hostinská činnost.

2) Rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 2 T 88/2015-333, jenž nabyl právní moci dne 8. 10. 2015 (dále jen „trestní rozsudek“), Okresní soud v Pelhřimově uznal K. Č. vinným ze spáchání přečinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.

3) Jednání, za něž byl K. Č. trestním rozsudkem pravomocně odsouzen, spočívalo v tom, že nejméně v období od 24. 6. 2012 do 1. 3. 2013 jako zaměstnanec na pozici šéfkuchaře hotelu, který je oprávněn nakupovat zařízení kuchyně a hotelu a spotřební předměty sloužící k provozování hotelu a kuchyně, opakovaně předložil svému zaměstnavateli společnosti MHA, s. r. o., identifikační číslo osoby 25156896, k proplacení fiktivní faktury za nerealizované či jen částečně realizované dodávky zboží, čímž se na úkor svého zaměstnavatele obohatil nejméně o 331.740,90 Kč.

Odvolací soud, shodně s rejstříkovým soudem, uzavřel, že právní mocí trestního rozsudku K. Č. zanikla funkce jednatele společnosti, neboť přestal splňovat jednu z podmínek vyžadovanou pro výkon funkce § 46 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích; dále též jen „z. o. k.“), a to podmínku bezúhonnosti ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Vycházeje z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 9 As 69/2008, odvolací soud konstatoval, že pro ztrátu bezúhonnosti ve smyslu § 6 odst. 2 živnostenského zákona je rozhodující souvislost dané trestné činnosti s aprobovanou podnikatelskou činností konkrétního podnikatele. Odvolací soud přitom neměl žádné pochybnosti o tom, že trestný čin K. Č. bezprostředně souvisel s podnikatelskou činností jeho zaměstnavatele společnosti MHA, s. r. o. s předmětem podnikání (mimo jiné) v hostinské činnosti.

Výklad zastávaný společností, podle něhož trestná činnost, jež má za důsledek ztrátu bezúhonnosti dle živnostenského zákona, musí souviset s vlastním podnikáním dotčené fyzické osoby, dle odvolacího soudu nemá oporu v § 6 odst. 2 tohoto zákona a v plné šíři nerespektuje účel uvedeného ustanovení. Nadto by mohl vést k absurdním závěrům, např. že jednatel, který byl pravomocně odsouzen pro trestný čin úvěrového podvodu spáchaný při zajišťování úvěru pro společnost, je nadále osobou bezúhonnou, neboť výkon funkce jednatele není podnikáním.

Konečně k námitce společnosti odvolací soud s odkazem na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 69/2008 uvedl, že pro posouzení bezúhonnosti jako podmínky pro výkon funkce jednatele není rozhodující, zda posuzovaný spáchal trestnou činnost v době, kdy tuto funkci vykonával.

Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, opírajíc jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelka má za to, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda dojde ke ztrátě bezúhonnosti ve smyslu § 6 odst. 2 živnostenského zákona v případě, kdy posuzovaná osoba spáchá jako zaměstnanec trestný čin vůči svému zaměstnavateli - podnikateli - v době předcházející vlastnímu podnikání posuzované osoby.

Podle dovolatelky přestane být osoba bezúhonnou v případě, spáchá-li trestný čin v rámci vlastní podnikatelské činnosti, případně alespoň spáchá-li jej v době, kdy je členem orgánu obchodní korporace nebo ve prospěch podnikající osoby či jako její zástupce. K. Č. však trestný čin spáchal toliko vůči svému zaměstnavateli v rámci pracovního poměru, přičemž tento vztah zcela postrádá jakoukoliv souvislost s podnikáním ve smyslu § 6 odst. 2 živnostenského zákona.

Dovolatelka je tak přesvědčena, že K. Č. je nadále bezúhonným dle živnostenského zákona a jeho funkce jednatele společnosti nezanikla.

Dovolatelka dále brojí proti postupu odvolacího soudu, jenž se v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu - dovolatelka odkazuje na rozsudek ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2944/2012 - a přes námitky společnosti nezabýval tím, že usnesení rejstříkového soudu je nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečného odůvodnění (§ 169 odst. 4 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené (a v rozhodování Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky, zda lze považovat za bezúhonnou ve smyslu živnostenského zákona osobu, jež byla pravomocně odsouzena pro trestný čin podvodu spáchaný v rámci pracovního poměru vůči svému zaměstnavateli (podnikateli).

Dovolání však není důvodné.

Podle § 6 odst. 2 živnostenského zákona se za bezúhonnou pro účely tohoto zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena.

Z § 46 odst. 1 z. o. k. se podává, že členem orgánu obchodní korporace nemůže být také ten, kdo není bezúhonný ve smyslu zákona o živnostenském podnikání, a ani ten, u koho nastala skutečnost, která je překážkou provozování živnosti.

Podle § 155 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), platí, že byl-li členem voleného orgánu povolán ten, kdo k tomu není podle zákona způsobilý, hledí se na jeho povolání do funkce, jako by se nestalo. Ztratí-li člen voleného orgánu po svém povolání do funkce zákonnou způsobilost být členem voleného orgánu, jeho funkce zaniká; zánik funkce právnické osobě oznámí bez zbytečného odkladu.

Zákon o obchodních korporacích v § 46 stanoví - nad rámec podmínky svéprávnosti určené § 152 odst. 2 o. z. - další podmínky, které musí člen (voleného) orgánu obchodní korporace splňovat, aby mohl vykonávat svou funkci. Jednou z těchto podmínek je i bezúhonnost ve smyslu živnostenského zákona.

Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/08 uvedl, že smyslem a účelem podmínky bezúhonnosti, omezující základní právo na podnikání, je ochrana základních práv a svobod třetích osob, jež by mohla být podnikáním provozovaným v rozporu s právem a dobrými mravy dotčena.

Nejvyšší správní soud pak v judikatuře navazující na citovaný nález Ústavního soudu konstatoval, že výklad § 6 odst. 2 živnostenského zákona je třeba provést se zřetelem na smysl a účel podmínky bezúhonnosti. Souvislost trestného činu s podnikáním je tedy nutné vykládat s ohledem na aprobovanou činnost konkrétní podnikatelské osoby (srov. rozsudky ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 9 As 69/2008, nebo ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 9 As 229/2014).

V usnesení ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4154/2010, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (jenž, byť byl přijat ve vztahu k zákonu č. 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku, plně se prosadí i při výkladu zákona o obchodních korporacích), podle něhož je pro posouzení podmínky bezúhonnosti podstatné, zda byl jednatel pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin související s podnikáním, nikoliv zda v předmětu podnikání, jehož se trestný čin týkal, stále podniká.

Z výše citované judikatury se podává, že při posuzování, zda je osoba bezúhonná ve smyslu živnostenského zákona, bude nezbytné zkoumat, zda úmyslný trestný čin, za jehož spáchání byla pravomocně odsouzena, měl souvislost s aprobovanou podnikatelskou činností konkrétního podnikatele.

Ze žádného zákonného ustanovení však nelze - oproti mínění dovolatelky - dovodit, že by trestná činnost měla souviset toliko s vlastním podnikáním osoby, jejíž bezúhonnost se posuzuje. Naopak, dovolatelkou zastávaný výklad přímo odporuje smyslu a účelu podmínky bezúhonnosti pro výkon funkce člena orgánu obchodní korporace.

Spáchá-li posuzovaná osoba úmyslný trestný čin v souvislosti s podnikatelskou činností určité jiné osoby, přičemž provozuje nebo následně započne provozovat vlastní podnikatelskou činnost, respektive vykonává nebo má vykonávat funkci ve voleném orgánu obchodní korporace, ve stejném oboru, nelze tuto osobu nadále považovat za bezúhonnou ve smyslu živnostenského zákona.

Uvedený závěr přitom platí bez ohledu na vztah mezi odsouzeným (pachatelem trestného činu) a podnikatelem, s jehož činností trestný čin souvisel, tj. zda byl odsouzený členem statutárního orgánu podnikatele, jeho zástupcem či jeho zaměstnancem; podstatná je především souvislost trestného činu s podnikatelskou činností této osoby.

Ke shodnému závěru přitom dospívá i teorie: „Nemusí se ale jednat jen o trestné činy, jejichž skutková podstata přímo souvisí s podnikáním (např. poškozování spotřebitele), ani je dotyčný nemusí páchat při provozu vlastního oboru podnikatelské činnosti. Bezúhonnost tak nebude dána u podnikatele, který s využitím brutálního fyzického násilí bude nutit obchodního partnera k úhradě dluhu. Ke ztrátě bezúhonnosti dojde též, jestliže se někdo dopustí trestného činu podvodu jako nepodnikatel v rámci pracovního poměru a po okamžitém ukončení pracovního poměru se bude chtít ve stejném oboru realizovat jako jednatel společnosti s ručením omezeným.“ (viz Patěk, D. in Černá, S., Štenglová, I., Pelikánová, I. a kol., Právo obchodních korporací, Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 166).

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že dopustil-li se K. Č. podvodu v rámci pracovního poměru vůči svému zaměstnavateli (podnikateli), a následně se stal jednatelem společnosti s ručením omezeným, jež podniká ve shodném předmětu činnosti jako jeho předchozí zaměstnavatel, nelze jej považovat za bezúhonného ve smyslu živnostenského zákona.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, podle něhož K. Č. zanikla funkce jednatele společnosti podle § 155 odst. 1 o. z., neboť přestal splňovat podmínku bezúhonnosti vyžadovanou § 46 odst. 1 z. o. k. ve spojení s § 6 odst. 2 živnostenského zákona, je jeho právní posouzení věci správné.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval (tvrzenou) nepřezkoumatelností rozhodnutí rejstříkového soudu, přehlíží, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

S ohledem na uvedené závěry, jakož i odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že rozhodnutí rejstříkového soudu (jakkoliv bylo stručné) nebylo na újmu uplatnění práv dovolatelky; postup odvolacího soudu - který se nadto s námitkou společnosti stran přezkoumatelnosti rozhodnutí rejstříkového soudu vypořádal - byl tudíž správný.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud v řízení neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů