// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 22.12.2016

Uplatnění pohledávek na výživném ze zákona v insolvenčním řízení

Postupem dle § 203 insolvenčního zákona musí uplatnit svoji pohledávku vůči insolvenčnímu správci i věřitelé z titulu pohledávek na výživném ze zákona. Odpovědnost za včasné uplatnění pohledávek z titulu výživného je na věřiteli, nikoli na insolvenčním správci či jiné osobě.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 71/2014, ze dne 30. 9. 2016

vytisknout článek




Dotčené předpisy:
§ 169 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 203 IZ ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Usnesením ze dne 19. dubna 2013, č. j. KSBR 27 INS 2155/2008-B-163, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o rozvrhu výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dlužníka tak, že zjištěné pohledávky insolvenčních věřitelů budou uspokojeny poměrně do výše zjištěné pohledávky koeficientem 0,0159493, přičemž k uspokojení zjištěných pohledávek bude použito částky 66 692 Kč, a u každého věřitele uvedl částku, která mu má být vyplacena (bod I. výroku). Dále uložil insolvenčnímu správci, aby provedl rozvrh ve lhůtě 10 dnů ode dne právní moci usnesení a aby mu podal písemnou zprávu o provedení rozvrhu do 15 dnů ode dne právní moci usnesení (bod II. výroku)
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Usnesením ze dne 10. září 2008, č. j. KSBR 27 INS 2155/2008-A-17, zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs.

2/ Usnesením ze dne 6. listopadu 2012, č. j. KSBR 27 INS 2155/2008-B-157, jež nabylo právní moci dne 12. listopadu 2012, schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce.

3/ Insolvenční správce předložil 5. dubna 2013 návrh na vydání rozvrhového usnesení s tím, že pro uspokojení věřitelů bude použito částky 66 692 Kč, když tyto prostředky vyplývají z konečné zprávy.

Insolvenční soud, vycházeje z § 306 odst. 1 a 3 a § 307 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), shledal návrh správce věcně správným, proto podle něj vydal rozvrhové usnesení.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud předeslal, že účelem rozvrhového usnesení je určení, které pohledávky a v jakém rozsahu budou z výtěžku zpeněžení uspokojeny, a že základním předpokladem jeho vydání je pravomocné usnesení o schválení konečné zprávy. Právní mocí takového usnesení je s končenou platností vyřešeno, jaká částka je k dispozici pro uspokojení věřitelů.

V návaznosti na to odvolací soud uzavřel, že námitka dlužníka, podle níž částka 66 692 Kč by měla být zaplacena jako výživné jeho dětem a manželce, měla zaznít při jednání o konečné zprávě, která musí mimo jiné obsahovat i přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň (mezi něž patří právě i pohledávky věřitelů na výživném ze zákona). K tomu dodal, že nabude-li usnesení o schválení konečné zprávy právní moci, je vyloučeno, aby se insolvenční soud při vydání rozvrhového usnesení zabýval problematikou, k jejímuž řešení je primárně určena konečná zpráva.

Odvolací soud tak shrnul, že v této fázi řízení se již nelze zabývat tím, zda bylo či nebylo hrazeno výživné.

K tomu odvolací soud doplnil, že podle sdělení insolvenčního správce při provádění měsíčních srážek ze mzdy dlužníka byly vyživovací povinnosti zohledněny, pročež bylo na dlužníkovi, aby svou zákonnou vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem plnil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil společně s usnesením insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel formuluje následující otázky, které dle jeho názoru nebyly dosud Nejvyšším soudem vyřešeny:

1/ „Zda můžou nezletilé děti (a ostatní osoby, ke kterým má dlužník vyživovací povinnost), jejichž pohledávky mají dle zákona naprostou přednost před pohledávkami ostatních věřitelů, utrpět újmu v důsledku pochybení insolvenčního správce (tedy osoby s odbornými znalostmi) a v důsledku pasivity dlužníka.“

2/ „Zda i v případě, kdy ještě nedošlo k uskutečnění rozvrhu výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, nelze s nastalou situací nic učinit, tedy zda je soud skutečně povinen přehlédnout skutečnost, že z pohledávek nezletilých dětí a manželky na výživném nemá být uspokojeno ničeho, zatímco ‚druhořadé‘ pohledávky ostatních věřitelů uspokojeny být mají.“

Dovolatel především zdůrazňuje, že po celou dobu insolvenčního řízení měl a nadále má vyživovací povinnost vůči své manželce a nezletilým dětem a že tato skutečnost se nezměnila ani po ztrátě zaměstnání 1. července 2012. Vzhledem k tomu, že následně neměl žádné příjmy na to, aby svou vyživovací povinnost plnil, vznikly od daného data manželce a dětem dovolatele pohledávky na výživném. Nepovažuje za správné, že v rozvrhovém usnesení nejsou nijak zahrnuty mezi věřitele jeho manželka a děti, přestože jejich pohledávky mají dle § 169 odst. 1 písm. e/ a § 169 odst. 2 insolvenčního zákona přednost. Za necelé dva roky jsou tyto nároky bezpochyby vyšší, než je částka ve výši 66 692 Kč (určená k rozvrhu mezi věřitele).

Podle dovolatele bylo insolvenčnímu správci známo, že dovolatel přišel o zaměstnání a že tak nemůže poskytovat výživné dětem ani manželce, a přesto toto nijak v konečné zprávě neuvedl, ačkoli zahrnutí jejich pohledávek do ní je nezpochybnitelné.

Dovolatel nesouhlasí s tím, že měl uvedené námitky vznášet při jednání o konečné zprávě a že by předmětné pohledávky na výživném neměly být uspokojeny pouze a jen kvůli pochybení insolvenčního správce či pasivitě dovolatele. Míní, že taktový názor je v rozporu „s účelem zákona a s dobrými mravy“. Daný výklad dle dovolatele odporuje účelu § 169 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona, jehož smyslem je, aby majetek dlužníka v prvé řadě sloužil k uspokojení pohledávek osob, ke kterým má vyživovací povinnost.

Ke své pasivitě dovolatel uvádí, že nevěděl, kdy je oprávněn tyto skutečnosti namítat a že soud opakovaně neúspěšně žádal o ustanovení právního zástupce, aby mohl hájit zájmy nejen své, ale především své rodiny.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro řešení otázek dovoláním předestřených, jimiž se v daných souvislostech dosud nezabýval.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Pro danou věc jsou rozhodná níže označená ustanovení insolvenčního zákona v jeho znění účinném do 31. prosince 2013, tj. naposledy ve znění zákona č. 185/2013 Sb.

Podle § 169 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona jsou pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou pohledávky věřitelů na výživném ze zákona.

Podle § 169 odst. 2 insolvenčního zákona není-li dále stanoveno jinak, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.

Podle § 203 insolvenčního zákona se pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň uplatňují vůči insolvenčnímu správci pořadem práva tak, jako by insolvenční správce byl v nich dlužníkem (odstavec 1). Neuplatní-li dlužníkův zaměstnanec pracovněprávní pohledávku uvedenou v § 169 odst. 1 písm. a/ v jiné výši, pokládá se jeho pohledávka za uplatněnou ve výši vyplývající z účetnictví dlužníka nebo z evidence vedené podle zvláštního právního předpisu (odstavec 2). Insolvenční správce uspokojí pohledávky podle odstavce 1 z majetkové podstaty (odstavec 3). Neuspokojí-li insolvenční správce pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti insolvenčnímu správci; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním správce nebo náhodou, která se mu přihodila (odstavec 4). Po právní moci rozhodnutí o žalobě podle odstavce 4 určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud; současně rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby nebo insolvenčního správce, kterým se rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, doručuje, a to zvlášť (odstavec 5).

Podle § 302 insolvenčního zákona v závěru zpeněžení majetkové podstaty insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu konečnou zprávu. Předložení konečné zprávy nebrání, jestliže

a/ dosud nejsou ukončeny incidenční spory, pokud jejich výsledek nemůže podstatně ovlivnit závěr konečné zprávy,

b/ se nepodařilo zpeněžit všechen majetek náležející do majetkové podstaty, pokud dosud nezpeněžený majetek může být z majetkové podstaty vyňat (odstavec 1).

Konečná zpráva insolvenčního správce musí podat celkovou charakteristiku jeho činnosti s vyčíslením jejích finančních výsledků. Konečná zpráva musí obsahovat zejména

a/ přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, které insolvenční správce již uspokojil a které ještě uspokojit zbývá,

b/ přehled výdajů vynaložených v souvislosti se správou majetkové podstaty se zdůvodněním výdajů, které nejsou obvyklé,

c/ přehled zpeněžení majetkové podstaty s výsledkem, jehož bylo dosaženo,

d/ uvedení majetku, který nebyl zpeněžen, s odůvodněním, proč k tomu došlo,

e/ výsledky částečného rozvrhu, pokud k němu došlo,

f/ přehled plnění zajištěným věřitelům s promítnutím do rozvrhu,

g/ přehled jednání a právních úkonů, významných pro průběh insolvenčního řízení (odstavec 2).

Konečná zpráva insolvenčního správce musí vyústit ve vyčíslení částky, která má být rozdělena mezi věřitele, a v označení těchto věřitelů, s údajem o výši jejich podílů na této částce (odstavec 3).

Podle § 304 insolvenčního zákona insolvenční soud přezkoumá konečnou zprávu insolvenčního správce a jeho vyúčtování a odstraní po slyšení insolvenčního správce chyby a nejasnosti v ní obsažené (odstavec 1). O konečné zprávě insolvenčního správce po její úpravě uvědomí insolvenční soud účastníky řízení tím, že ji zveřejní vyhláškou. Současně je uvědomí o tom, že do 15 dnů od zveřejnění konečné zprávy v insolvenčním rejstříku mohou proti ní podat námitky; námitky se podávají u insolvenčního soudu dvojmo s tím, že jedno vyhotovení se doručuje insolvenčnímu správci k vyjádření (odstavec 2). K projednání konečné zprávy insolvenčního správce a jeho vyúčtování nařídí insolvenční soud jednání. Termín a místo tohoto jednání uvede ve vyhlášce na úřední desce; předvolání k tomuto jednání insolvenční soud zvlášť doručí insolvenčnímu správci, dlužníku, věřitelům, kteří podali námitky proti konečné zprávě, a věřitelskému výboru (odstavec 3). Na jednání o konečné zprávě a vyúčtování insolvenčního správce projedná insolvenční soud námitky, které byly proti ní vzneseny. Na základě toho rozhodne buď tak, že

a/ schválí předloženou konečnou zprávu a vyúčtování, nejsou-li námitky vůči nim důvodné,

b/ nařídí doplnění nebo změnu konečné zprávy nebo vyúčtování, jestliže shledá, že některé z námitek proti nim jsou důvodné, avšak nemění její základní obsah,

c/ odmítne přijmout konečnou zprávu, shledá-li že námitky proti ní vznesené důvodně zpochybňují zprávu jako celek; v tomto případě uloží insolvenčnímu správci, aby předložil novou konečnou zprávu ve lhůtě, kterou určí (odstavec 4).

Rozhodnutí podle odstavce 4 insolvenční soud vyvěsí na úřední desce soudu. Zvlášť toto rozhodnutí doručí insolvenčnímu správci, dlužníku a věřitelům, o jejichž námitkách bylo rozhodováno. Odvolání proti tomuto rozhodnutí mohou podat věřitelé, jejichž námitkám nebylo vyhověno (odstavec 5).

Podle § 305 insolvenčního zákona se před rozvrhem uspokojí dosud nezaplacené pohledávky, které se uspokojují kdykoli v průběhu konkursního řízení; a to pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jím postavené na roveň a zajištěné pohledávky v rozsahu stanoveném v § 298 a § 299 odst. 1 (odstavec 1). Nestačí-li dosažený výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty k uspokojení všech pohledávek, uvedených v odstavci 1, uspokojí se nejdříve odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, poté pohledávky věřitelů podle § 168 odst. 1 písm. e/ a § 169 odst. 1 písm. g/, poté pohledávky věřitelů z úvěrového financování, poté náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty, poté pohledávky věřitelů na výživném ze zákona a poté pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví; ostatní pohledávky se uspokojí poměrně. Výtěžku zpeněžení podle § 298 odst. 2 lze však použít k uspokojení jiných pohledávek až po uspokojení pohledávky zajištěného věřitele (odstavec 2). Z výtěžku zpeněžení vyčlení insolvenční správce před rozvrhem částku na předpokládané výlohy, spojené s ukončením řízení (odstavec 3).

Podle § 306 insolvenčního zákona po právní moci rozhodnutí o schválení konečné zprávy předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu návrh rozvrhového usnesení, v němž uvede, kolik má být vyplaceno na každou pohledávku uvedenou v upraveném seznamu přihlášených pohledávek (odstavec 1). Insolvenční soud přezkoumá věcnou správnost návrhu předloženého insolvenčním správcem. Poté vydá rozvrhové usnesení, v němž určí částky, které mají být věřitelům vyplaceny (odstavec 2). Všichni věřitelé zahrnutí do rozvrhu se uspokojují poměrně vzhledem k výši jejich pohledávky tak, jak byla zjištěna (odstavec 3). Vydání rozvrhového usnesení nebrání, jestliže ohledně některé z pohledávek z upraveného seznamu přihlášených pohledávek nejsou dosud splněny podmínky pro její výplatu nebo jde-li dosud o pohledávku spornou; jde zejména o pohledávky,

a/ kterých se týká odvolání proti konečné zprávě,

b/ ohledně kterých dosud nebyl skončen incidenční spor (odstavec 4).

Pro zařazení do rozvrhu je u pohledávek vázaných na podmínku rozhodný stav ke dni vydání rozvrhového usnesení (odstavec 5).

K povaze usnesení o schválení konečné zprávy a rozvrhového usnesení (a k jejich vzájemnému vztahu) se Nejvyšší soud vyslovil po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí v usnesení ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 118/2016. V něm vysvětlil, že i v poměrech insolvenčního zákona se uplatní judikatura k povaze usnesení o schválení konečné zprávy a rozvrhového usnesení (a k jejich vzájemnému vztahu) formulovaná při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Jde o následující závěry:

1/ Konečná zpráva neřeší otázku způsobu a rozsahu uspokojení pohledávek konkursních věřitelů; o tom rozhoduje konkursní soud v rozvrhovém usnesení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 1111/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2007, pod číslem 170, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2106/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 49, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3905/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2013, pod číslem 141).

2/ Rozvrh (ve smyslu rozvrhu konečného) patří k závěrečným úkonům konkursního řízení při jeho normálním průběhu. Jakmile dojde k jeho realizaci, je již možné konkurs zrušit. Podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu konečného) spočívá v tom, že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se rozdělí mezi konkursní věřitele podle pravidel stanovených v § 32 ZKV. Děje se tak usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesením; tímto usnesením se tudíž rozvrh nenařizuje, ale provádí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2008, pod číslem 168).

3/ Podstata věcného přezkumu správnosti rozvrhového usnesení vůči konkursním věřitelům tkví v posouzení, zda podle pravidel určených zákonem o konkursu a vyrovnání bude mezi konkursní věřitele rozvržen dosažený výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty způsobem, jenž bude odpovídat jejich zjištěným pohledávkám (v návaznosti na výsledky přezkumného jednání a incidenčních sporů vyvolaných popěrnými úkony) [srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2106/2010].

4/ Nabude-li právní moci usnesení o schválení konečné zprávy, je zásadně vyloučeno, aby se soudy problematikou, k jejímuž řešení je konečná zpráva primárně určena, zabývaly v konkursu později, např. při vydání rozvrhového usnesení či při vydání usnesení o zrušení konkursu. Námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá [např. usnesení ze dne 23. října 2003, sp. zn. 29 Odo 777/2002, uveřejněné pod číslem 48/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 1750/2008, usnesení ze dne 17. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 4838/2008, anebo usnesení ze dne 26. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1505/2011].

V poměrech upravených insolvenčním zákonem pak podrobněji formulovaná pravidla upravující náležitosti konečné zprávy (§ 302 insolvenčního zákona), vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (§ 303 insolvenčního zákona), proces projednání a schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (§ 304 insolvenčního zákona), a pravidla upravující náležitosti rozvrhu (§ 306 insolvenčního zákona) a způsob provedení rozvrhového usnesení (§ 307 insolvenčního zákona) výše popsané pojetí vztahu konečné zprávy a rozvrhu jen posilují (umocňují).

Jinak řečeno, i v poměrech upravených insolvenčním zákonem platí, že námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá.

Dále pak Nejvyšší soud ke vztahu konečné zprávy a uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a pohledávek jim na roveň postavených (§ 169 insolvenčního zákona, mezi něž patří i zde řešené pohledávky na výživném ze zákona dle § 169 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona), v usnesení ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSČR 59/2013, uveřejněném pod číslem 92/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil následující:

1/ Je-li způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, insolvenční správce hradí pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené v průběhu insolvenčního řízení, aniž by k tomu potřeboval souhlas či jiné rozhodnutí insolvenčního soudu. Je plně na odpovědnosti insolvenčního správce, aby podle stavu majetkové podstaty, výsledků jejího zpeněžování a stavu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň vyhodnotil, zda majetková podstata dovoluje plné uspokojení těchto nároků, či zda je bude možné uspokojit pouze poměrně nebo vůbec.

2/ Dospěje-li insolvenční správce k závěru, že pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené nebude možné uspokojit v plném rozsahu, určí rozsah jejich úhrady (pořadí a poměr úhrady jednotlivých nároků) insolvenční soud na základě návrhu insolvenčního správce podle § 305 odst. 2 insolvenčního zákona.

3/ Rozhodnutí podle § 305 odst. 2 insolvenčního zákona s konečnou platností určuje, které pohledávky za majetkovou podstatou a v jakém rozsahu budou v insolvenčním řízení uspokojeny, nepostačuje-li výtěžek zpeněžení majetkové podstaty k jejich plné úhradě.

4/ Po (byť i jen částečném) uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených na základě rozhodnutí dle § 305 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční soud zruší konkurs dle § 308 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, aniž by bylo v řízení vydáno rozvrhové usnesení (§ 306 odst. 1 insolvenčního zákona).

5/ V situaci, kdy výtěžek zpeněžení majetkové podstaty nepostačuje ani k plné úhradě pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, nahrazuje rozhodnutí podle § 305 odst. 2 insolvenčního zákona rozvrhové usnesení. A to na rozdíl od předchozí právní úpravy, která umožňovala, aby v rozvrhu byly uspokojeny též (nebo jen) pohledávky za konkursní podstatou (srov. ustanovení § 32 odst. 1 ZKV).

6/ Rozhodnutí podle § 305 odst. 2 insolvenčního zákona by tedy mělo v plném rozsahu vypořádat veškerý (po schválení konečné zprávy zbylý) výtěžek zpeněžení majetkové podstaty. Oproti úpravě (částečného) rozvrhu (srov. § 301 insolvenčního zákona) insolvenční zákon nepředpokládá, že by „konečnému“ rozhodnutí o poměru uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených předcházelo rozhodnutí o jejich „částečném vypořádání“. Právní úprava totiž insolvenčnímu správci umožňuje [na rozdíl od uspokojení pohledávek „běžných“ (nepřednostních, nezajištěných) věřitelů], aby tyto pohledávky průběžně hradil z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty (§ 296 odst. 1 insolvenčního zákona).

K vydání rozhodnutí dle § 305 odst. 2 insolvenčního zákona může insolvenční soud přistoupit až po schválení konečné zprávy. Jen na základě schválené konečné zprávy, obsahující náležitosti dle § 302 odst. 2 insolvenčního zákona, je totiž možné posoudit, zda bude v řízení realizován rozvrh, anebo zda bude zbývající výtěžek zpeněžení mezi věřitele rozdělen postupem dle § 305 odst. 2 insolvenčního zákona. Konečná zpráva totiž obsahuje nejen údaje o majetkové podstatě a způsobu jejího zpeněžení, ale zároveň i výčet pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, včetně údajů o tom, které z nich a v jakém rozsahu již byly uspokojeny. Zákonem stanovený postup při projednání konečné zprávy (srov. § 304 insolvenčního zákona) pak umožňuje věřitelům a dlužníku vyjádřit se jak ke způsobu zpeněžení majetkové podstaty, tak i k úplnosti a věcné správnosti přehledu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, stejně jako k rozsahu, v jakém již byly v průběhu insolvenčního řízení uspokojeny.

Výše shrnuté judikatorní závěry se pak do poměrů projednávané věci promítají následovně. Dovolatel namítá proti rozvrhovému usnesení, že částka určená k rozvrhu mezi věřitele měla být použita na uspokojení pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou – výživného ze zákona. Jak je však patrné ze shora uvedeného, tuto námitku mohl dovolatel (případně věřitelé těchto pohledávek) vznést nejpozději ve lhůtě k podání námitek proti konečné zprávě (k tomu srov. již např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2002, sp. zn. 1 Ko 433/2001, uveřejněné pod číslem 50/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 397/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 4555/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2254/2009, nebo naposledy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2016, sp. zn. 29 Cdo 3798/2014), neboť pravomocným schválením konečné zprávy dojde již k definitivnímu vyřešení otázky, zda bude realizován rozvrh (§ 307 insolvenčního zákona), anebo zda bude zbývající výtěžek zpeněžení mezi věřitele rozdělen postupem dle § 305 odst. 2 insolvenčního zákona. Později již není možné konečnou zprávu zpochybňovat.

Jinak řečeno, jedině kdyby dovolatel svou námitku vznesenou až v odvolání proti rozvrhovému usnesení (kde již zjevně nemohla vyvolat dovolatelem očekávané účinky) uplatnil včas kdykoli před zveřejněním konečné zprávy, případně nejpozději ve lhůtě k podání námitek proti ní, mohlo pouze a jen za takové situace v případě oprávněnosti a řádného uplatnění (viz dále) pohledávek z titulu výživného ze zákona dojít k jejich uspokojení přednostně před pohledávkami věřitelů, kteří jsou uspokojováni na základě rozvrhového usnesení, a to buď kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, nebo zde spíše vzhledem k výši výtěžku zpeněžení majetkové podstaty postupem dle § 305 odst. 2 insolvenčního zákona.

Již z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu obstojí.

K tomu Nejvyšší soud dodává, že dovolatel se mýlí, když tvrdí, že pohledávky jeho dětí a manželky z titulu výživného by měly být uspokojeny bez dalšího (na odpovědnost insolvenčního správce). Jak uvedeno výše, pohledávky z titulu výživného ze zákona jsou dle insolvenčního zákona pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona). Tyto pohledávky se neuplatňují přihláškou pohledávky, ale specifickým postupem dle § 203 insolvenčního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

S výjimkou pohledávek zaměstnanců (§ 169 odst. 1 písm. a/ a § 203 odst. 2 insolvenčního zákona) je tak nezbytné, aby věřitelé své pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, tedy i věřitelé z titulu pohledávek na výživném ze zákona, uplatnili vůči insolvenčnímu správci [od 1. ledna 2014 pak vůči osobě s dispozičním oprávněním, což je v případě způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem i tak insolvenční správce (§ 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona ve znění od 1. ledna 2014)].

V tomto případě tak poté, co dovolatel přišel o své příjmy, měla postupem dle § 203 insolvenčního zákona u insolvenčního správce svou pohledávku na výživném ze zákona uplatnit manželka dovolatele a za nezletilé děti pak jejich zákonný zástupce.

Tato svá práva však dovolatel, který svou pasivitu i výslovně přiznává, ani jeho manželka, nevyužili. Plná zodpovědnost za včasné uplatnění pohledávek z titulu výživného tak byla na dovolateli a jeho manželce, nikoli na insolvenčním správci či jiné osobě. To je plně v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva), jak na ni ve své rozhodovací praxi opakovaně poukazuje i Ústavní soud.

Pro úplnost budiž dodáno, že nastalá situace povede k jedinému; totiž k tomu, že i po zrušení konkursu postupem podle § 308 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona bude mít dlužník dluh na výživném vůči osobám, jimž je výživou povinován.

K námitkám dovolatele ohledně rozporu s účelem zákona a s dobrými mravy Nejvyšší soud podotýká, že jsou formulovány natolik obecně, že není zřejmé, v čem konkrétně dovolatel spatřuje tento rozpor. Navíc výše uvedené je plně v souladu s účelem a základními zásadami insolvenčního zákona (§ 1 a § 5), když není možné, aby byly nad rámec dikce zákona uspokojovány některé nároky, a to ani nároky z titulu výživného dětí vůči rodiči, když způsob jejich uplatnění i uspokojování výslovně insolvenční zákon upravuje.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články