<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<!-- generator="FeedCreator 1.7.2" -->
<rss version="0.91">
    <channel>
        <title>Profiprávo.cz - Procesní shrnutí</title>
        <description>aktuální články z kategorie Procesní shrnutí</description>
        <link>http://www.profipravo.cz/index.php?page=list&amp;id_category=12&amp;csum=7ea4ae37</link>
        <lastBuildDate>Tue, 27 Oct 2026 13:31:54 +0100</lastBuildDate>
        <generator>FeedCreator 1.7.2</generator>
        <language>cs</language>
        <item>
            <title>Určení vlastnictví dědiců k majetku nevypořádanému v řízení o pozůstalosti (22.10.2026)</title>
            <link>http://www.profipravo.cz/index.php?page=article&amp;id_category=12&amp;id_article=267165&amp;csum=526bd647</link>
            <description><![CDATA[I. O nabytí dědictví zůstavitelovými dědici (těmi, kdo prokázali své dědické právo) se rozhoduje v řízení o pozůstalosti, ledaže zákon stanoví jinak. V jiném soudním řízení se o nabytí dědictví rozhoduje v řízení o žalobě podané podle § 189 odst. 1 z. ř. s., tedy v řízení, jehož účastníky jsou zůstavitelovi dědici, a o majetku, k němuž se v původním řízení o pozůstalosti nepřihlíželo z důvodu jeho spornosti (ve smyslu § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s.). Uvedené závěry judikatury k rozhodování o nabytí dědictví v řízení o žalobě podle § 189 odst. 1 z. ř. s. se uplatní pouze ve sporech mezi dědici. Neuplatní se ve sporu mezi dědici na straně jedné a „třetí osobou“ na straně druhé, v němž se dědici domáhají ochrany svých (tvrzených) práv k majetku patřícímu do pozůstalosti, který nebyl – nikoliv však z důvodu spornosti – v pravomocně skončeném řízení o pozůstalosti vypořádán.

II. Zanechal-li zůstavitel více dědiců, nebyla-li aktiva pozůstalosti mezi nimi vypořádána ohledně věci, o kterou jde v občanském soudním řízení vedeném s jinou osobou (osobou, která není zůstavitelovým dědicem), a nebyla-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že by šlo o sporný majetek (ve smyslu § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s.), pak platí, že všichni zůstavitelovi dědici mají až do vypořádání pozůstalosti ohledně této věci z pozůstalosti celé vlastnické právo (srov. § 1236 o. z.). Bylo-li řízení o pozůstalosti pravomocně skončeno, aniž v něm byla tato věc vypořádána, soud v takovém sporu vysloví, že jde o majetek ve vlastnictví dědiců, a nestanoví jednotlivé podíly dědiců. Podíly jednotlivých dědiců lze stanovit jen pozůstalostním soudem formou dodatečného projednání pozůstalosti ve smyslu § 193 z. ř. s.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1196/2026, ze dne 17. 9. 2026
]]></description>
            <author>-mha-</author>
            <pubDate>Thu, 22 Oct 2026 00:02:00 +0100</pubDate>
        </item>
        <item>
            <title>Platba exekutorovi a překážka věci rozhodnuté (21.10.2026)</title>
            <link>http://www.profipravo.cz/index.php?page=article&amp;id_category=12&amp;id_article=267163&amp;csum=c867b6b7</link>
            <description><![CDATA[I. Novou tvrzenou skutečností, pro kterou lze posoudit nový návrh na zastavení exekuce, aniž by byla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, nemůže být jakákoliv skutečnost, ale pouze taková, která je pro posouzení návrhu na zastavení exekuce právně relevantní. Jinými slovy, nemůže se jednat o skutečnost, která na předchozím posouzení návrhu na zastavení exekuce nemůže nic změnit.

II. Z hlediska exekučního řízení není rozdíl, zda je peněžité plnění na vymáhanou povinnost hrazeno exekutorovi, nebo oprávněnému (§ 46 odst. 4 věta první e. ř.). V obou případech se plnění hrazené na vymáhanou povinnost od doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému do skončení exekuce považuje za vymožené plnění, tedy stejně jako plnění získané prováděním exekuce způsobem podle § 59 odst. 1 e. ř. To platí i v exekuci prováděné prodejem zástavy. Nedůvodný je proto argument, že v případě složení částky rovnající se vymáhané pohledávce na účet soudního exekutora „se nejedná o prostředky získané prostřednictvím zpeněžení zástavy, ze kterých by se mohl zástavní věřitel promlčené pohledávky uspokojit“. Není přitom určující ani to, zda lze prostředky složené na účet exekutora považovat za „výtěžek dražby“; jde o vymožené plnění.

III. Složení peněžních prostředků povinným na účet soudního exekutora na úhradu vymáhané pohledávky v průběhu exekuce má z procesního hlediska za následek vymožení plnění, z hmotněprávního hlediska zánik vymáhané pohledávky (v rozsahu poskytnutého plnění). Žádný z těchto důsledků nemá (nemůže mít) vliv na posouzení důvodnosti námitky promlčení vymáhané pohledávky jako důvodu pro zastavení exekuce. Složení peněžních prostředků povinným na účet soudního exekutora tak nepředstavuje novou právně relevantní skutečnost pro posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté při novém návrhu povinného na zastavení exekuce z důvodu promlčení vymáhané pohledávky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2196/2025, ze dne 29. 9. 2026
]]></description>
            <author>-mha-</author>
            <pubDate>Wed, 21 Oct 2026 00:02:00 +0100</pubDate>
        </item>
        <item>
            <title>Vypořádání SJM zůstavitele po skončení řízení o pozůstalosti (15.10.2026)</title>
            <link>http://www.profipravo.cz/index.php?page=article&amp;id_category=12&amp;id_article=267149&amp;csum=33dff367</link>
            <description><![CDATA[I. Nové (opětovné) posouzení dohody zůstavitelova manžela a jeho dědiců o vypořádání společného jmění, pravomocně schválené usnesením soudu v řízení o pozůstalosti (§ 162 odst. 1 z. ř. s.), jakož i rozhodnutí o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela vydaného v řízení o pozůstalosti (§ 162 odst. 2 z. ř. s.), popřípadě rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví (konkrétních věcí z pozůstalosti) zůstavitelovými dědici podle ustanovení § 185 z. ř. s., není přípustné ani v tzv. sporném řízení, samozřejmě ze strany osob, pro něž jsou tato rozhodnutí závazná.

Dohoda o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela, uzavřená a pravomocně schválená usnesením soudu v řízení o pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 162 odst. 1 z. ř. s., a ani rozhodnutí o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela vydané podle ustanovení § 162 odst. 2 z. ř. s., však nebrání tomu, aby bylo provedeno další (nové) vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela, objeví-li se po právní moci usnesení o pozůstalosti další (jiný) majetek, který patřil do společného jmění zůstavitele a jeho manžela a ohledně kterého dosud vypořádání nebylo provedeno. Takovéto vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela se provede v řízení o pozůstalosti nebo, při splnění předpokladů k žalobě podané podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s., v tzv. sporném řízení. V případě, že takový majetek nebude zjištěn, soud řízení o takovém návrhu (nebo žalobě) z důvodu uvedeného v ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. nezastaví; takový návrh nebo takovou žalobu soud jako nedůvodné zamítne.

II. „Dodatečné“ provedení řízení o pozůstalosti je ve smyslu ustanovení § 193 z. ř. s. možné jen ohledně majetku, který dosud nebyl předmětem pozůstalostního řízení (a nebyl tedy v něm znám), protože se objevil až po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o pozůstalosti skončeno. „Dodatečné“ provedení řízení o pozůstalosti ovšem není přípustné, jde-li o majetek, který byl již v řízení znám, avšak se k němu z „důvodu spornosti“ v pozůstalostním řízení nepřihlíželo; práv k tomuto majetku, včetně práva na vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela a dědického práva ohledně tohoto majetku, se mohou účastníci domáhat žalobou (§ 189 odst. 1 z. ř. s.).

S účinností ode dne 1. 1. 2014 platí, že prostřednictvím žaloby podané ve smyslu ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. se řeší nejen to, zda v pozůstalostním řízení „sporný“ majetek ve skutečnosti patřil do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, do aktiv pozůstalosti nebo do pasiv pozůstalosti (jak tomu již bylo podle dosavadní právní úpravy), ale rovněž (obligatorně) ohledně tohoto majetku (na rozdíl od dosavadní právní úpravy) vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela a vypořádání dědického práva účastníků; ustanovení § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s. totiž neumožňuje, aby po právní moci usnesení o pozůstalosti byl v pozůstalostním řízení takový majetek dodatečně projednán. 

Uplatnění práva žalobou ve smyslu ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. nemůže být realizováno „určením“, zda sporný majetek skutečně patřil (nebo nepatřil) do pozůstalosti, ale vždy požadavkem na vyřešení všech nároků účastníků, které k tomuto majetku (podle svého přesvědčení) mají.

III. Práv k majetku, k němuž se z „důvodu spornosti“ v pozůstalostním řízení nepřihlíželo, se účastníci ve smyslu ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. nemohou domáhat, dokud nebude z „důvodu spornosti“ z pozůstalostního řízení postupem podle ustanovení § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé a § 173 věty druhé z. ř. s. vyřazen. Je-li však, zejména z výsledků mimosoudního jednání stran, nepochybné, že jde o majetek zcela jistě „sporný“, je třeba pokládat uplatnění práv účastníků pozůstalostního řízení k tomuto majetku žalobou za možné a přípustné, i když se (zatím) nestal předmětem pozůstalostního řízení, a tedy ani nebyl (nemohl být) z něho vyřazen z „důvodu spornosti“.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 570/2026, ze dne 15. 9. 2026
]]></description>
            <author>-mha-</author>
            <pubDate>Thu, 15 Oct 2026 00:02:00 +0100</pubDate>
        </item>
        <item>
            <title>Vydání plnění poskytnutého podle neuznaného cizího rozhodčího nálezu (15.10.2026)</title>
            <link>http://www.profipravo.cz/index.php?page=article&amp;id_category=12&amp;id_article=267148&amp;csum=0474a387</link>
            <description><![CDATA[Sama skutečnost, že cizí rozhodčí nález nebyl nikdy zrušen a nadále existuje, nemůže sama o sobě opodstatnit závěr, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění poskytnutém podle tohoto nálezu není bez dalšího důvodný, pakliže nedošlo rovněž k jeho uznání.

Teprve jeho uznání na základě posouzení podmínek podle § 122 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém ve spojení s ustanoveními Newyorské úmluvy, k němuž soud může dospět i v rámci řešení předběžné otázky, může vyvolat účinky, jako by se jednalo o tuzemské rozhodnutí. Až tehdy se může na takový nález vztahovat závěr, podle kterého účastník řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební povinnost, nemůže v jiném řízení úspěšně uplatňovat nárok na vrácení částky zaplacené podle tohoto rozhodnutí s tvrzením, že ve skutečnosti žádnou platební povinnost neměl.

Dospěje-li soud k závěru, že podmínky pro uznání cizího rozhodčího nálezu nejsou splněny, posoudí, zda na straně příjemce plnění došlo na úkor toho, kdo plnil, k tvrzenému bezdůvodnému obohacení a zda existuje závazek k jeho vydání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2659/2025, ze dne 25. 8. 2026
]]></description>
            <author>-mha-</author>
            <pubDate>Thu, 15 Oct 2026 00:01:00 +0100</pubDate>
        </item>
        <item>
            <title>Rozhodování o opatrovnictví při přezkumu omezení svéprávnosti (05.10.2026)</title>
            <link>http://www.profipravo.cz/index.php?page=article&amp;id_category=12&amp;id_article=267120&amp;csum=2dae8de7</link>
            <description><![CDATA[I. Při zjištěné změně okolností podle § 60 o. z., která odůvodňuje změnu samotného rozhodnutí o omezení svéprávnosti, zejména jeho rozsahu, zůstává jmenování dosavadního opatrovníka dřívějším pravomocným rozsudkem zásadně nedotčeno. Právní úprava totiž preferuje kontinuitu opatrovnictví a každý zásah do již ustaveného opatrovnického vztahu musí být opřen o podstatné důvody týkající se ochrany práv a zájmů opatrovance. Není proto nutné ve výroku nového rozhodnutí stávajícího opatrovníka znovu jmenovat ani „potvrzovat“ či dokonce „ponechávat v platnosti“. Postačí, aby soud v odůvodnění jasně uvedl, že opatrovníkem nadále zůstává na základě dřívějšího pravomocného rozhodnutí dosavadní opatrovník, a vyložil skutkové a právní důvody tohoto závěru, s tím, že nebyly zjištěny okolnosti odůvodňující zásah do osoby opatrovníka. Ve výroku rozsudku soud naopak uvede, jaká má v souvislosti se změnou rozsahu svéprávnosti stávající opatrovník nově vymezená práva a povinnosti týkající se jeho zástupčího oprávnění.

Nedochází-li pozdějším rozhodnutím ke změně osoby opatrovníka, soud o tom žádný samostatný výrok nevydává. Rozhodne-li soud, že omezení svéprávnosti je třeba zachovat ve stejném rozsahu a prodlužuje se pouze doba jeho trvání, o dosavadním opatrovníkovi ve výroku pozdějšího rozsudku nerozhoduje, není-li dán důvod k jeho odvolání. Osoba dříve jmenovaná opatrovníkem může být odvolána jen výrokem rozhodnutí soudu (§ 463 odst. 2 o. z.), a současně musí být opatrovanci jmenován opatrovník nový.

II. Při změně rozsahu (či navrácení) svéprávnosti a stejně tak při jakékoliv změně osoby opatrovníka nebo rozsahu jeho zástupčího oprávnění musí výrok pozdějšího rozhodnutí obsahovat též údaj o tom, v jakém konkrétním (přesně vymezeném) rozsahu je tím měněno dřívější pravomocné rozhodnutí. V tom rozsahu, v němž nemohou obě rozhodnutí vedle sebe koexistovat, je nezbytně nutné vyslovit, že nové rozhodnutí (buď zcela, nebo v konkrétně vymezeném rozsahu) mění rozhodnutí dřívější. Jen tak je bez pochybností patrné, jaký rozsah omezení svéprávnosti a jaké opatrovnické oprávnění aktuálně platí a jaký je vzájemný vztah dřívějšího a pozdějšího rozhodnutí. Nepřesné je proto vyslovit, že novým rozsudkem došlo ke změně (celého) předchozího rozsudku, neboť přinejmenším výroky o náhradě nákladů původního řízení, jež nejsou nikdy vydávány s výhradou změny poměrů, nemohou být novým rozhodnutím dotčeny.

Prodlužuje-li se pouze doba stávajícího omezení svéprávnosti, aniž došlo ke změně poměrů týkajících se míry svéprávnosti nebo opatrovnictví, změní soud dřívější rozsudek ve výroku nového rozsudku jen co do délky trvání omezení svéprávnosti. 

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 533/2026, ze dne 18. 8. 2026
]]></description>
            <author>-mha-</author>
            <pubDate>Mon, 05 Oct 2026 00:02:00 +0100</pubDate>
        </item>
        <item>
            <title>Správa pozůstalosti po advokátovi; označení osoby spravující pozůstalost (05.10.2026)</title>
            <link>http://www.profipravo.cz/index.php?page=article&amp;id_category=12&amp;id_article=267121&amp;csum=3f520797</link>
            <description><![CDATA[I. Smyslem a účelem právní úpravy obsažené v § 27 zákona o advokacii, zejména v jeho odstavci 5, je zajistit kontinuitu ochrany práv a právem chráněných zájmů klientů advokáta, který zemřel. Toto ustanovení proto nelze vykládat jako nástroj primárně sloužící k ochraně majetkových zájmů dědiců zemřelého advokáta ani jako běžný institut správy pozůstalosti ve prospěch osob povolaných k dědění. Při střetu zájmů klientů a dědiců zemřelého advokáta je třeba přiznat interpretační přednost takovému výkladu, který naplňuje ochranný účel právní úpravy ve prospěch klientů, nikoli výkladu, jenž by podřizoval klientské spisy a související prostředky běžnému pozůstalostnímu režimu k ochraně majetkových nároků dědiců.

Návrh na jmenování nástupce zemřelého advokáta správcem té části pozůstalosti, kterou zemřelý advokát používal k výkonu advokacie, je oprávněna podat výlučně Česká advokátní komora. Je zcela na jejím diskrečním posouzení, zda návrh podá; zákon jí v tomto směru zakládá fakultativní právo, nikoliv obligatorní povinnost. Bez odpovídajícího návrhu České advokátní komory není pozůstalostní soud (soudní komisař) oprávněn správce části pozůstalosti z řad advokátů jmenovat.

II. Nebyl-li zemřelému advokátovi, který vykonával advokacii samostatně, takový správce části pozůstalosti jmenován a správu celé pozůstalosti vykonává soudem jmenovaný správce pozůstalosti, je tento správce po dobu trvání řízení o pozůstalosti jako jediný oprávněn a povinen uspokojovat splatné pohledávky věřitelů zůstavitele (§ 1703 o. z.), a je proto pasivně věcně legitimován i v řízení o náhradě škody, kterou zůstavitel způsobil svým klientům porušením povinností advokáta. Za závazky zůstavitele přitom neodpovídá svým vlastním majetkem, ale toliko majetkem v pozůstalosti; nic by na tom neměnilo ani jmenování zvláštního správce části pozůstalosti z řad advokátů.

III. Osoba spravující pozůstalost má být v záhlaví rozhodnutí označena s dodatkem, že jedná jako správce pozůstalosti, popřípadě jako jiná osoba spravující pozůstalost po zůstaviteli označeném alespoň jménem a datem úmrtí, aby bylo zřejmé, že v řízení sice vystupuje vlastním jménem, ale na účet „pozůstalosti“ (budoucích dědiců). Do výroku rozsudku naopak označení správce pozůstalosti spíše nepatří, neboť by – zvláště ve spojení s povinností plnit „z pozůstalosti“ – mohlo svádět k nesprávnému závěru, že omezení plnění z pozůstalosti je stanoveno bez jakéhokoliv časového ohraničení, ačkoliv je zákonem časově limitováno jen po dobu trvání pozůstalostního řízení. Z výroku proto musí být patrno, že do pravomocného rozhodnutí o dědickém právu je možno přisouzenou pohledávku (včetně přiznaných nákladů řízení) vymáhat jen z pozůstalosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 508/2026, ze dne 12. 8. 2026
]]></description>
            <author>-mha-</author>
            <pubDate>Mon, 05 Oct 2026 00:01:00 +0100</pubDate>
        </item>
        <item>
            <title>Prokázání vymahatelnosti přihlášené pohledávky v exekuci (01.10.2026)</title>
            <link>http://www.profipravo.cz/index.php?page=article&amp;id_category=12&amp;id_article=267110&amp;csum=4140fe87</link>
            <description><![CDATA[I. Samotná skutečnost, že pro pohledávku věřitele, který ji do řízení přihlašuje podle § 336f o. s. ř., se již v době podání přihlášky vede exekuce, není způsobilá nahradit splnění povinnosti stanovené v § 336f odst. 3 o. s. ř. Zjištění (ať již například sdělením věřitele, soudního exekutora či nahlížením do Centrální evidence exekucí), že pro přihlašovanou pohledávku je vedena u jiného soudního exekutora exekuce, vymahatelnost takové pohledávky neprokazuje, pokud nejsou zároveň rozhodné listiny v kvalifikované podobě založeny v exekučním spise soudního exekutora, který exekuci prodejem nemovité věci provádí. Vymahatelnost přihlašované pohledávky posuzuje sám soudní exekutor, resp. exekuční soud, na základě obsahu daného exekučního spisu.

II. Neobsahuje-li přihláška všechny zákonem požadované náležitosti nebo k ní nejsou připojeny rozhodné listiny, vyzve soud podle § 43 o. s. ř. věřitele k jejímu doplnění ve stanovené lhůtě s poučením o případném odmítnutí přihlášky podle § 336f odst. 4 o. s. ř. Závěry dřívější judikatury Nejvyššího soudu, podle nichž není třeba věřitele vyzývat k doplnění přihlášky či dodatečnému předložení listiny prokazující vymahatelnost pohledávky a k neúplným, nesrozumitelným či nejasným přihláškám se bez dalšího nepřihlíží, nejsou po novelizaci § 336f o. s. ř. zákonem č. 396/2012 Sb., účinné od 1. ledna 2013, nadále využitelné. 

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1543/2026, ze dne 16. 9. 2026
]]></description>
            <author>-mha-</author>
            <pubDate>Thu, 01 Oct 2026 00:02:00 +0100</pubDate>
        </item>
        <item>
            <title>Mezitímní rozsudek při námitce úplného uspokojení nároku (01.10.2026)</title>
            <link>http://www.profipravo.cz/index.php?page=article&amp;id_category=12&amp;id_article=267111&amp;csum=840d2177</link>
            <description><![CDATA[Vydání mezitímního rozsudku podle § 152 odst. 2 o. s. ř. předpokládá, že právní základ nároku je dán alespoň v nepatrné části a že nárok nezanikl. Je-li mezi stranami veden spor o výši nároku či způsob jejího určení a žalovaní se brání tím, že nárok byl již zcela uspokojen poskytnutým plněním, stává se určení rozhodné výše nutným předpokladem pro zodpovězení otázky, zda nárok vůbec ještě existuje. V takovém případě nelze mezitímním rozsudkem vyslovit, že žalobní nárok je ve svém právním základu opodstatněný, aniž by měl soud za zjištěné, že výše nároku převyšuje částku již zaplacenou žalovanými.

Připouští-li soud variantu pozdějšího zamítnutí žaloby konečným rozsudkem (dospěl-li by k závěru, že žalovaní či někteří z nich již nejsou povinni plnit), jde o závěr rozporný s účinky mezitímního rozsudku, jenž lze vydat toliko v situacích, kdy je nárok dán alespoň v nepatrné části; mezitímní rozsudek proto v takové situaci vydat nelze.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1677/2025, ze dne 24. 8. 2026
]]></description>
            <author>-mha-</author>
            <pubDate>Thu, 01 Oct 2026 00:01:00 +0100</pubDate>
        </item>
        <item>
            <title>Poddlužnická žaloba proti pojistiteli z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (30.09.2026)</title>
            <link>http://www.profipravo.cz/index.php?page=article&amp;id_category=12&amp;id_article=267109&amp;csum=66129a67</link>
            <description><![CDATA[V řízení o poddlužnické žalobě podle § 315 odst. 1 o. s. ř. proti pojistiteli z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je nerozhodné, že pojistitel nenese odpovědnost za újmu přiznanou poškozenému vůči pojištěnému škůdci exekučním titulem. Podstatné je, zda pojistitel měl ke dni doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí či exekučního příkazu platební povinnost z titulu závazku z pojistné smlouvy vůči pojištěnému, který je ve vykonávacím či exekučním řízení povinným. Taková povinnost koresponduje s právem pojištěného podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., aby za něj pojistitel uhradil poškozenému újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením.

Skutečnost, že pojistitel uvedenou povinnost splní za pojištěného škůdce úhradou přímo poškozenému, nic nemění na právním důvodu jeho závazku vůči pojištěnému. Z toho, že výrok o povinnosti k náhradě újmy z adhezního řízení není pro pojistitele závazný, nelze dovozovat, že pojistitel není povinen plnit z jiného právního důvodu.

Pro posouzení důvodnosti poddlužnické žaloby je třeba zkoumat konkrétní smluvní a zákonné podmínky pojistného plnění za újmu, kterou pojištěný způsobil provozem vozidla. Teprve na tomto skutkovém základě lze učinit právní závěr, zda a v jakém rozsahu svého závazku byl či je pojistitel v pozici poddlužníka. Rozsah pojistného plnění nemusí odpovídat celé újmě přiznané poškozenému exekučním titulem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 771/2026, ze dne 19. 8. 2026
]]></description>
            <author>-mha-</author>
            <pubDate>Wed, 30 Sep 2026 00:02:00 +0100</pubDate>
        </item>
        <item>
            <title>Vyloučení odcizených či ztracených věcí z exekuce (24.09.2026)</title>
            <link>http://www.profipravo.cz/index.php?page=article&amp;id_category=12&amp;id_article=267097&amp;csum=571545d7</link>
            <description><![CDATA[Excindační žaloba podle § 267 o. s. ř. nemá vindikační charakter; je svou povahou určovací žalobou, u níž je naléhavý právní zájem žalobce dán již ze zákona, a rozhodnutí, kterým soud žalobě vyhověl, je důvodem zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) postihujícího vyloučený majetek. Výrok rozhodnutí, jímž bylo vyhověno excindační žalobě, v sobě proto nezahrnuje rovněž povinnost vydat vyloučené věci; ta plyne až z rozhodnutí o (částečném) zastavení exekuce.

Nemožnost vydat věci vedené v soupisu soudního exekutora sama o sobě nebrání vyhovění excindační žalobě. Vlastnické právo k věci zaniká zánikem věci, nikoliv však bez dalšího jejím odcizením, popř. ztrátou. Jsou-li v soupisu soudního exekutora nadále vedeny věci prokazatelně ve vlastnictví žalobce, které soudní exekutor ex officio nevyškrtl, a není najisto postaveno, že zanikly, je třeba žalobu věcně vyřídit, jelikož žalobce nemá jiný právní prostředek obrany proti neoprávněnému vedení svého majetku v soupisu soudního exekutora. Odlišná situace by nastala, kdyby věci již nebyly součástí soupisu, neboť by tím odpadl předmět žaloby. Vyhovění excindační žalobě přitom nebrání podání žaloby o náhradu škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1378/2026, ze dne 17. 8. 2026
]]></description>
            <author>-mha-</author>
            <pubDate>Thu, 24 Sep 2026 00:02:00 +0100</pubDate>
        </item>
    </channel>
</rss>
