// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka
Půjčka a výpůjčka
30.05.2010 16:51
Rc 84/2009
Smluvní ujednání o povinnosti vypůjčitele zaplatit půjčiteli hodnotu předmětu výpůjčky v případě jeho ztráty (nevrácení) není neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2008, sp. zn. 25 Cdo 3053/2006)
07.05.2010 00:01
K bytu jako předmětu výpůjčky (bezplatného užívání)
Může-li být předmětem výpůjčky i nemovitost, zastává dovolací soud názor, že jím může být i jeho reálně vymezená část, tj. soubor místností zde označený jako „byt číslo 1 …“. Prostřednictvím uvedeného institutu tak lze řešit případy, kdy vlastník jako půjčitel přenechává jinému jako vypůjčiteli byt po dohodnutou dobu z jakéhokoliv důvodu do bezplatného užívání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 376/2009, ze dne 24. 2. 2010
02.02.2010 00:01
K dohodě o hrazení ceny zboží za jiného
Při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka. Dokud nedošlo k předání peněz či k bezhotovostnímu převodu sjednané částky, nevznikl mezi smluvními stranami právní vztah z půjčky.
V posuzovaném případě nemohl být právní vztah účastníků poměřován ustanovením § 657 obč. zák. již proto, že mezi účastníky nedošlo k předání žalované částky. Žalobkyně žalovanou částku žalovanému nepředala, ani ji nepřevedla na jím určený účet, nýbrž podle dohody (postupně) za něho hradila cenu zboží (stavebního materiálu a prací), které mu bylo dodáváno při rekonstrukci jeho domu. Plnila tak to, co po právu měl plnit sám. Sama skutečnost, že mezi účastníky bylo sjednáno, že žalovaný žalobkyni v dohodnuté době uhradí, co za něho dodavatelům zaplatila, nečiní z popsaného právního vztahu účastníků právní vztah upravený § 657 obč. zák., tj. půjčku.
Obecně se uplatňující princip autonomie v občanskoprávní oblasti, zvláště pak smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí. Ve snaze co nejúplněji realizovat své individuální potřeby a zájmy mohou uzavřít i smlouvy, které nejsou v občanském zákoníku, popř. ani v jiném občanskoprávním předpise zvlášť upraveny. Na případy, kdy smluvní ujednání nelze podřadit pod žádný smluvní typ upravený v jeho části osmé, pamatuje občanský zákoník svým ustanovením § 51.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4047/2008, ze dne 16. 12. 2009
23.06.2009 00:00
K důkaznímu břemenu (půjčka), k povaze soukromé listiny
I. Ve sporu o vrácení půjčené částky má žalobce břemeno tvrzení, že se žalovaným dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce, že mu poskytl finanční prostředky a že žalovaný dluh řádně a včas nezaplatil. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o půjčce a že podle ní bylo dlužníku plněno, spočívá na věřiteli. Jsou-li tyto skutečnosti prokázány, pak věřitel unesl důkazní břemeno.
Důkazní břemeno ohledně existence právní skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, leží na dlužníkovi.
II. V případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé litiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny.
Oproti listině veřejné, kde důkazní břemeno leží na tom, kdo popírá její správnost, u soukromé listiny stačí „formální“ popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány soukromou listinou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 472/2007, ze dne 30. 4. 2009
03.04.2009 00:01
K předání půjčené částky převodem na bankovní účet třetí osoby
Při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka. Nelze ani vyloučit, aby se smluvní strany dohodly, že peníze, které již byly dlužníkovi předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky. Jestliže konstantní judikatura, ve shodě s odbornou literaturou, nevyžaduje fyzické předání předmětu půjčky dlužníkovi, bylo by zbytečným a neodůvodněným omezením autonomie vůle smluvních stran nepřipustit určení bankovního účtu třetí osoby jako místa, kam má být předmět půjčky převeden, pokud se na tom strany smlouvy o půjčce dohodnou. Uskutečněním převodu pak je splněna podmínka předání předmětu půjčky dlužníkovi podle § 657 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, ze dne 11. 11. 2008
10.02.2009 00:00
K určitosti uznání dluhu – úroků z půjčky
Uznání dluhu (§ 558 obč. zák.) je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a nasl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Má-li mít právní důsledky v podobě přetržení promlčení (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.), je nutné, aby došlo k uznání práva jak co do důvodu, tak co do výše. Pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu výslovně obsažen. Stejně tak uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná. Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§ 40 odst. 1 obč. zák.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Uznáním dluhu proto není např. závazek dlužníka, byť písemný, vrátit v určitém termínu půjčené peníze (závazek ze smlouvy o půjčce), nýbrž je třeba, aby dlužník písemně uznal, že splní svůj dluh, uvedl důvod jeho vzniku a výši (rozsah), v jaké jej uznává.
Lze zde souhlasit s odvolacím soudem, že posuzovaná písemnost nesplňuje náležitosti uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. s účinky podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák; chybí v ní jak výslovné vyjádření příslibu žalované coby dlužníka zaplatit věřiteli předmětné úroky z půjčky, tak nesplňuje požadavek určitosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť z ní nelze zjistit výši částky, ze které se úroky vypočítávají.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1344/2006, ze dne 30. 9. 2008
20.01.2009 00:01
K ujednání o povinnosti vypůjčitele zaplatit hodnotu nevrácené výpůjčky
Kogentní úpravě obecné odpovědnosti za škodu neodporuje ujednání o povinnosti vypůjčitele zaplatit půjčiteli hodnotu předmětu výpůjčky v případě jeho ztráty (nevrácení). Základním pochybením odvolacího soudu zde v tomto směru je závěr, že právní vztah odpovědnosti za škodu předchází závazkovému vztahu sjednanému přímo v příslušné smlouvě.
Stejně jako si účastníci smlouvy mohou sjednat zajištění závazků či smluvní pokutu, nebrání jim žádné ustanovení občanského zákoníku, aby si sjednali též způsob řešení situace, kdy nedojde k vrácení předmětu výpůjčky. Zákonná úprava odpovědnosti za škodu takové ujednání nevylučuje, resp. okolnost, že odpovědnostní vztahy se řídí zákonem, aniž by účastníci bez dalšího mohli odpovědnost předem vyloučit, omezit či naopak založit, nezpůsobuje neplatnost smluvního ujednání, jehož smyslem je vypořádat vztahy účastníků smlouvy o výpůjčce.
Občanskoprávní odpovědnost za škodu při porušení smluvní povinnosti vrátit vypůjčenou věc nastupuje teprve tehdy, neřeší-li smlouva důsledky tohoto porušení a je-li jím zároveň způsobena škoda. Z toho je zřejmé, že zavázal-li se v dané věci žalovaný k úhradě hodnoty předmětu výpůjčky, dojde-li k jeho ztrátě, je uplatněný nárok po právní stránce nárokem na plnění ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou. Je tudíž nadbytečné zabývat se věcí i z hlediska odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni podle § 420 obč. zák.
I když nesplnění smluvní povinnosti (jakožto porušení právní povinnosti) může být také jedním z předpokladů obecné odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák., nepřichází aplikace tohoto ustanovení v úvahu v případě, že na účastníku závazkového právního vztahu je požadováno splnění jeho povinnosti ze smlouvy, tedy jestliže uplatněný nárok na plnění v požadované výši vyplývá přímo ze smluvního závazku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3053/2006, ze dne 21. 10. 2008
01.10.2008 00:00
K absenci ujednání o době vrácení poskytnuté půjčky
I. Ve smyslu § 657 obč. zák. není podmínkou platnosti smlouvy o půjčce, která může být uzavřena i ústně, doba vrácení půjčky; splatnost půjčky může věřitel přivodit tím, že požádá dlužníka o splnění dluhu.
II. K určitosti dohody o započtení poskytnuté půjčky – bez právního shrnutí
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1989/2007, ze dne 25. 6. 2008
25.09.2008 00:01
K zapůjčení peněz formou bezhotovostního platebního styku
I. Peníze lze dlužníku zapůjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku (srov. 29 Odo 350/2003)
II. Smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, což znamená, že k této smlouvě nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním (slovy zákona „přenecháním“) předmětu půjčky dlužníku.
III. Věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích § 657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal mu je).
S přihlédnutím k tomu, že způsob zapůjčení předznamenává také okruh skutečností, jež mají být v soudním řízení dokazovány, patří i on mezi rozhodující skutečnosti, jež mají být vylíčeny v žalobě o zaplacení půjčených peněz (§ 79 odst. 1 o. s. ř.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 475/2006, ze dne 24. 7. 2008
25.09.2008 00:01
K promlčení půjčky bez splatnosti, k „vrácení“ půjčky převodem nemovitosti
I. Pro smlouvu o půjčce je charakterické, že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově určených a dlužník se zavazuje vrátit mu věci stejného druhu. V případě půjčky je tedy pojmově vyloučen závazek dlužníka vrátit věřiteli věc individuálně určenou.
Sjednali-li účastníci smlouvy o půjčce, že dlužník věřitelům vrátí nemovitosti, které od nich předtím koupil, nebo jim vrátí půjčenou částku 410.000,- Kč, je platnou pouze ta část, jíž se dlužník zavázal vrátit dluh v penězích. Ujednání účastníků, podle něhož jednou z alternativ plnění bylo vrácení nemovitostí, způsobuje částečnou neplatnost smlouvy ve smyslu § 41 obč. zák., neboť důvod neplatnosti se vztahuje na část právního úkonu, jež je oddělitelná od ostatního jeho obsahu.
II. Nebyla-li splatnost dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoli. Ten je pak povinen splnit ve smyslu § 563 obč. zák. dluh prvního dne poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán.
Může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu (může-li požádat dlužníka o splnění dluhu), pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Prvá objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den, následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.
Přijetí názoru odvolacího soudu o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu, ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by zde znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 846/2006, ze dne 24. 7. 2008
14.07.2008 00:00
Ke vzniku půjčky při předání částky bezhotovostním převodem
Smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu. Vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky. Při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 454/2006, ze dne 29. 5. 2008
10.03.2008 00:02
Ke splatnosti úroků z půjčky splácené ve splátkách při absenci dohody
Obecně platí, že příslušenství pohledávky sdílí její právní osud (§ 121 odst. 1 a 3 obč. zák.). Jestliže si účastníci smlouvy o půjčce, která měla být splácena ve splátkách, nedohodli splatnost úroků z půjčky, je pro určení okamžiku splatnosti úroků rozhodující, kdy nastala splatnost pohledávky samé.
Plnění pohledávky (dluhu) ve splátkách je v podstatě plněním po částech ve smyslu § 566 obč. zák. s tím rozdílem, že výše a splatnost jednotlivých splátek je předem určena. Při plnění ve splátkách jde vlastně o dvojí dobu splatnosti. Jednak je stanovena doba plnění jednotlivých splátek a zároveň je doba splatnosti celé pohledávky určena poslední splátkou.
Je-li v případě plnění ve splátkách určena splatnost celé pohledávky poslední splátkou, pak (při absenci jakéhokoli ujednání účastníků smlouvy o splatnosti úroků) jsou nutně i úroky splatné až v okamžiku splatnosti celé pohledávky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1631/2005, ze dne 30. 1. 2008
06.03.2008 00:02
K moderaci náhrady škody z nevrácení vypůjčené věci
Není pochyb o tom, že vypůjčitel nese odpovědnost za škodu způsobenou půjčiteli tím, že porušil závazkový vztah ze smlouvy o výpůjčce a vypůjčený automobil nevrátil, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů své smluvní povinnosti nedostál.
Na druhé straně je v dané věci zřejmé, že ke vzniku škody na vozidle samotném (a tedy i k porušení smluvní povinnosti vozidlo vrátit) vypůjčitel ničím nepřispěl, neboť vypůjčené vozidlo užil k soukromé cestě do Francie se souhlasem osoby k tomu oprávněné, před krátkodobým opuštěním v daném místě je řádně zabezpečil a jednal tak ve vztahu k ochraně cizího majetku dostatečně obezřetně. Okolnost, že i přes takové jednání vypůjčitele bylo vozidlo odcizeno a následně zničeno třetí osobou, je proto relevantním kritériem z pohledu hodnocení, jak ke škodě došlo ve smyslu ustanovení § 450 obč. zák., a při soudním rozhodování o rozsahu náhrady škody odůvodňuje možnost tzv. moderace.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 691/2006, ze dne 31. 1. 2008
10.12.2007 00:02
K doložení zajištěné pohledávky z půjčky v řízení o soudním prodeji zástavy
Podle ustálené judikatury soudů je smlouva o půjčce považována za tzv. reálnou smlouvu. Znamená to mimo jiné, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. 21 Cdo 2217/2003). Z pohledu doložení zajištěné pohledávky v řízení o soudním prodeji zástavy ve smyslu ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. z toho vyplývá, že zástavní věřitel musí soudu doložit nejen to, že uzavřel smlouvu o půjčce, ale také skutečnost, že předmět půjčky (půjčené peníze nebo jiné věci určené podle druhu) dlužníku opravdu odevzdal. Bez toho, že by bylo doloženo odevzdání předmětu půjčky dlužníku, nelze považovat tvrzenou zajištěnou pohledávku z půjčky ani za prokázanou (postavenou za řízení na jisto), ani za osvědčenou (pravděpodobnou).
Zástavní věřitelka v projednávané věci doložila zajištěnou pohledávku z půjčky tím, že soudu prvního stupně předložila úředně ověřený opis smlouvy o půjčce (s notářsky legalizovaným podpisem dlužnice) a úředně ověřený opis dodatku I. smlouvy o půjčce (s notářsky legalizovaným podpisem zástupce dlužnice), aniž by také předložila doklady o tom, že sjednaný předmět půjčky (částku 700.000,- Kč) také skutečně dlužnici předala (odevzdala). Předmětným zástavním právem podle tvrzení zástavní věřitelky zajištěná pohledávka proto nebyla z hlediska ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. za řízení náležitě doložena.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, ze dne 30. 10. 2007
10.12.2007 00:01
K určitosti a závaznosti důvodu dluhu uvedeného v uznání dluhu
I. Vzhledem k tomu, že uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dlužníka uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který tento jednostranný právní úkon učinil, případně věřiteli, jemuž byl tento úkon adresován, byl zřejmý jak důvod, tak výše uznávaného dluhu, není-li to seznatelné již z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a soud nemůže interpretací obsahu právního úkonu podle § 35 odst. 2 obč. zák. učiněný písemný projev vůle měnit či nahrazovat.
Důvod vzniku závazku uvedený v uznávacím prohlášení nelze při jeho výkladu vzhledem k nutnosti zachování písemné formy (§ 40 odst. 1 obč. zák.) nahrazovat důvodem jiným. Jinými slovy, uznání dluhu zakládá pouze vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu z právního důvodu, který je v uznávacím prohlášení uveden, nikoli dluhu z jiného právního důvodu.
II. K povaze půjčky – bez právního shrnutí
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 362/2005, ze dne 28. 6. 2007
19.11.2007 00:02
K době, na kterou lze dohodnout úroky z peněžité půjčky
Ustanovení § 658 odst. 1 ani jiné ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu nestanoví, na jakou dobu lze při peněžité půjčce dohodnout úroky. Vzhledem k jeho dikci, která neobsahuje jednoznačný příkaz či zákaz ve vztahu k vymezení předmětné doby, jakož i k jeho povaze, z níž nevyplývá, že se od něho nelze odchýlit, je možné dovodit, že jde o ustanovení dispozitivní povahy, jež smluvní strany nikterak neomezuje v možnosti upravit si obsah jejich úrokového závazkového právního vztahu v rámci smluvní autonomie (pokud jde o dobu, na niž se úroky sjednávají; srov. § 2 odst. 3 obč. zák. ).
Nelze tedy vyloučit, aby si smluvní strany při peněžité půjčce dohodly úroky i za dobu, po kterou bude jistina dlužníkem skutečně užívána (do jejího faktického vrácení věřiteli), tedy i za dobu, v níž se dlužník případně ocitne v prodlení se splněním svého závazku, neboť jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí. Instituty smluvních úroků a úroků z prodlení jsou přitom obojí příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst. 3 obč. zák.), avšak mají odlišné funkce a mohou existovat vedle sebe.
S právním závěrem odvolacího soudu, že úroky podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze zásadně dohodnout jen na dobu do sjednaného dne splatnosti jistiny, že od tohoto okamžiku již smluvené úroky nenabíhají a nastupují úroky z prodlení, se proto nelze ztotožnit. Z hlediska posouzení doby, za kterou byly při peněžité půjčce dohodnuty úroky, bude proto vždy určující obsah smlouvy, jak si jej smluvní strany upravily.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 657/2005, ze dne 27. 6. 2007
13.08.2007 00:02
K rozlišení mezi smlouvou o úvěru a smlouvou o půjčce
Smlouva o půjčce má určité odlišné pojmové znaky než smlouva o úvěru. Zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit.
Ze smlouvy o úvěru lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám (např. úhradou faktur jeho dodavatelům), avšak smlouvou o půjčce lze přenechat peníze pouze dlužníkovi (popřípadě jeho zástupci). Smlouva o půjčce vznikne na rozdíl od smlouvy o úvěru až plněním věřitele. Předmětem smlouvy o úvěru jsou peněžní prostředky, je možno je poskytnout i převodem z účtu na účet, avšak na základě smlouvy o půjčce, věřitel přenechává dlužníkovi peníze, jako věci určené podle druhu, a tudíž přenechává pouze bankovky a mince.
I když obvykle je stranou, která se zavazuje poskytnout úvěr, zpravidla banka, obchodní zákoník umožňuje, aby věřitelem byla i jiná osoba, ať už právnická nebo fyzická. Věřitel nemusí být ani podnikatelem, protože smlouva o úvěru patří mezi tzv. absolutní obchody, které se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu.
Vyplynulo-li ze skutkových zjištění v dané věci, že dlužná jistina ve výši 6 260 177 Kč se skládá z částky 5 660 177 Kč, kterou žalobkyně poskytla žalovanému na úhradu dluhu žalovaného u Č. s. a. s. a 600 000 Kč na zaplacení projektové dokumentace ve prospěch Ing. arch. S., jako věřitelům žalovaného, a na tato skutková zjištění odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, aplikoval místo ustanovení § 497 a násl. obch. zák., upravující smlouvu o úvěru, ustanovení § 657 a násl. obč. zák. o smlouvě o půjčce, rozhodl v rozporu s hmotným právem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 922/2007, ze dne 24. 5. 2007
30.07.2007 00:01
K reálné povaze smlouvy o půjčce; k privativní novaci
I. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsenzuální) povahu. Vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky. Ke skutečnému odevzdání předmětu půjčky (v dané věci peněz) nemusí nutně dojít pouze v době uzavření smlouvy o půjčce. K předání peněz může dojít i bezhotovostním převodem na účet dlužníka a nelze ani vyloučit, aby se smluvní strany dohodly, že peníze, které již byly dlužníkovi předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky.
II. Zjištění, že poté, kdy účastníci upustili od záměru uzavřít spolu kupní smlouvu, jíž by prodávající kupujícím prodala své pozemky, došlo mezi nimi k dohodě, že prodávající si zálohově vyplacenou kupní cenu (představující plnění bez právního důvodu, které mělo být kupujícím vydáno) dočasně ponechá jako půjčku, o čemž byla sepsána smlouva o půjčce, nelze právně posoudit jinak, než že došlo k privativní novaci (dohoda mezi věřitelem a dlužníkem, kterou se zřizuje nový závazek při současném zrušení jejich dosavadního závazku, se nazývá privativní novace; v podstatě jde o dohodu o jiném plnění).
Zákon předepisuje písemnou formu dohody o privativní novaci (§ 570 občanského zákoníku) jako podmínku její platnosti v případě, že písemně byl zřízen původní závazek nebo je-li původní závazek promlčený. Písemné formy je třeba i tam, kde je předepsána jako náležitost pro nový závazek, jenž se dohodou podle § 570 obč. zák. zřizuje; jinak lze dohodu uzavřít ústně i konkludentně.
V posuzované věci nebylo zjištěno, že by původní závazek na vydání plnění z bezdůvodného obohacení byl zřízen písemně. Písemné kvitance o předání a převzetí záloh kupní ceny nelze ztotožňovat s písemností, na níž je zachycen závazek vydat plnění z bezdůvodného obohacení. Protože pro smlouvu o půjčce není písemná forma předepsána, odvolací soud nepochybil, dovodil-li, že dohoda o tzv. privativní novaci nemusela být účastníky uzavřena písemně.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 209/2005, ze dne 28. 3. 2007
11.04.2007 00:01
Ke smluvní pokutě, k úrokům z půjčky a dobrým mravům
I. Protože úroky při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, kdežto u smluvní pokuty jde o majetkovou sankci za porušení smluvní povinnosti, uplatní se při zvažování souladu ujednání o úrocích a ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy zásadně jiná hlediska.
II. Nepřiměřeným úrokem z půjčky je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák.
III. Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít výši zajištěné částky, z níž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.
Smluvní pokuta sjednaná zde ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě proto není neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaní se nemohou bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohli zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost vrátit půjčenou částku splnili v co nejkratší době.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 27.2.2007
09.03.2007 00:01
K nemravným úrokům z půjčky (10% u půjčky na jeden den)
Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, nelze tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem (srov. 21 Cdo 1484/2004).
To platí i pro danou věc. Byla-li půjčka poskytnuta na jediný den (a skutečnost, že k jejímu vrácení došlo až se značným časovým odstupem, je pro posouzení přiměřenosti smluveného úroku bez významu, neboť pro tento případ byl věřitel chráněn dohodnutou smluvní pokutou) a smluvený úrok činil 10% půjčené částky, je z porovnání s obvyklou úrokovou mírou peněžních ústavů (které musí být základním východiskem pro úvahy o případné rozporu s dobrými mravy) zcela zřejmé, že tato míra byla překročena téměř dvěstěpadesátkrát. Ujednání o takto vysokém úroku ovšem nelze než považovat za hrubě odporující dobrým mravům, jak je chápe současná judikatura, a tedy za neplatné podle § 39 ObčZ.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005, ze dne 24.1.2007