// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

01.11.2023 00:02

Znečištění vozovky provozní kapalinou motorového vozidla

Ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. spojuje dopad tohoto předpisu jen se zde vyjmenovanými, uplatněnými a prokázanými nároky poškozeného na náhradu újmy, které je pojistitel povinen za pojištěného škůdce nahradit v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního předpisu, jímž je především občanský zákoník. Pro nárok na pojistné plnění je rozhodující rozsah odpovědnosti osoby, za niž má pojistitel plnit, a rozsah plnění pak může být modifikován zejména ustanovením § 6 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. Pojistné plnění poskytované z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla však není neomezené a nehradí se z něj veškeré újmy, které poškozenému v důsledku škodní události vznikly, ale pouze nároky taxativně vypočtené v § 6 odst. 2 tohoto zákona, nejsou-li vyloučeny výčtem obsaženým v § 7 zákona; jeho rozsah se automaticky nerovná rozsahu plnění, k němuž je povinován provozovatel či řidič vozidla z titulu náhrady škody. Pokud zákon č. 168/1999 Sb., popř. jiný zákon určitý druh nároku výslovně nestanoví, je jeho náhrada z pojištění odpovědnosti vyloučena. Pojištěná osoba tak nemá podle zákona č. 168/1999 Sb. vůči svému pojistiteli odpovědnosti nárok na náhradu skutečné škody, která jí vznikla při havárii vlastního vozu tím, že musela nahradit náklady vynaložené na vyproštění, odtah a parkovné svého vozidla, jež způsobilo překážku provozu na dálnici. Stejně tak nenáleží třetí osobě, která by takové náklady vynaložila za pojištěného, přímý nárok na pojistné plnění.

Od uvedených případů je však nezbytné odlišit situace, kdy poškozené vozidlo pojištěné pro případ odpovědnosti za škodu způsobí skutečnou škodu na majetku jiného subjektu, tj. škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci [§ 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb.], například na vozovce, dopravním značení nebo svodidlech. Za škodu podle citovaného ustanovení je třeba pokládat i ztrátu či omezení užitné vlastnosti věci (komunikace), proto je poškozením i kontaminace vozovky provozní kapalinou motorového vozidla, jejímž okamžitým následkem je zhoršení sjízdnosti komunikace a (bez vyčištění vozovky) i postupná fyzická degradace jejího povrchu. Nejde jen o vytvoření dočasné překážky v provozu (jakou vytvoří například havarované vozidlo či jeho náklad, případně znečištění vozovky zeminou při polních či stavebních pracích), ale o negativní ovlivnění vlastností vozovky, které by bez odborného zásahu změnilo užitné vlastnosti komunikace trvale.

Znečištění komunikace je stav, který může bez dalšího odstranit sám jeho původce, zatímco u poškození komunikace lze vycházet z toho, že za opravu je třeba pokládat činnost, kterou musí vykonat subjekt disponující odbornými znalostmi a technologiemi. Byť tedy kontaminace vozovky provozní kapalinou motorového vozidla v zásadě je znečištěním, dosáhne-li značného rozsahu a závažnosti, ohrožuje-li bezpečnost silničního provozu a nelze-li ji odstranit bez zásahu odborného subjektu, je namístě pokládat ji za poškození komunikace.

Správce komunikace, který vynaložil náklady na odborné odstranění rozsáhlé olejové skvrny z vozovky, tak má nárok na jejich náhradu vůči provozovateli vozidla a současně přímý nárok na pojistné plnění (proti pojistiteli odpovědnosti) či na plnění z garančního fondu (proti České kanceláři pojistitelů) podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., neboť jde o náklady na odstranění škody na vozovce způsobené provozem motorového vozidla (§ 28 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2961/2022, ze dne 15. 8. 2023

06.09.2023 00:02

Naplnění podmínek pro liberaci škůdce podle § 2913 odst. 2 o. z.

I. Účelem a smyslem § 2913 odst. 2 o. z. je umožnit škůdci, aby se na základě zvláštních důvodů, jež mají objektivní povahu, zprostil povinnosti k náhradě škody založené bez ohledu na jeho zavinění porušením smluvní povinnosti. Možnost liberace škůdce je stanovena pro případ existence překážky bránící splnění jeho smluvní povinnosti, která je definována určitými předpoklady (pozitivními a negativními). Nejsou-li (pozitivní) předpoklady stanovené v § 2913 odst. 2 větě první o. z. kumulativně naplněny, resp. je-li naplněn kterýkoli z (negativních) předpokladů stanovených větou druhou tohoto ustanovení, nemůže jít o překážku ve smyslu tohoto ustanovení a taková překážka nemůže představovat liberační důvod. Za překážku lze přitom obecně považovat jakoukoli okolnost bránící dlužníkovi ve splnění jeho smluvní povinnosti. Překážka musí být kauzální k nemožnosti splnění příslušné smluvní povinnosti s tím, že musí jít o příčinu výlučnou. Soud tedy musí při posuzování otázky liberace dlužníka vždy nejprve řádně identifikovat, jaká skutková okolnost (překážka) dlužníkovi zabránila ve splnění jeho smluvní povinnosti, a následně u této překážky zkoumá naplnění jednotlivých předpokladů uvedených v § 2913 odst. 2 o. z.

II. O překážku vzniklou nezávisle na vůli škůdce půjde tehdy, vznikla-li mimo sféru jeho kontroly. Pro vymezení sféry, za kterou odpovídá škůdce (dlužník), je pak třeba vycházet především ze smluvního rozdělení rizika, zohlednit by se měly ale i obchodní zvyklosti, jakož i typická sféra odpovědnosti škůdce, tj. například finanční způsobilost plnit, vlastní sféra kontroly škůdce, riziko opatření věci, riziko použitelnosti věci, či personální riziko. Pro posouzení, zda překážka spadá do sféry kontroly škůdce (dlužníka), je tak v zásadě nutné určit příčinu vzniku dané překážky. Platí přitom, že za příčinu překážky lze považovat jedině takovou okolnost, u které bylo dokazováním postaveno na jisto, že bez ní by překážka vůbec nevznikla (conditio sine qua non). Vznikla-li překážka v důsledku současného působení několika příčin, je úlohou soudu rozlišit u každé z nich, zda spadá do sféry kontroly škůdce (je mu přičitatelná), či je naopak externího charakteru (vznikla mimo jeho sféru vlivu). Z hlediska přičitatelnosti okolnosti vzniklé ve sféře kontroly škůdce je přitom zásadně nerozhodné, zda se přičinil na vzniku příslušné okolnosti spadající do jeho sféry zaviněně, či nikoli. Pouze v případech, kdy překážka vznikla (zcela) mimo sféru kontroly škůdce, lze uvažovat o naplnění liberačního důvodu při současném naplnění dalších předpokladů kladených na překážku ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z.

III. Překážka je nepřekonatelná, pokud jejímu působení není ani nebylo možno zamezit. Při zjišťování otázky překonatelnosti překážky se zkoumá, zda škůdce mohl vznik překážky odvrátit a – pokud nemohl (překážka již nastala) – zda mohl alespoň překonat účinky příslušné překážky. Nejde však o absolutní nemožnost překonání příslušné překážky. Právní úprava vede škůdce primárně k tomu, aby vyvinul maximální možné rozumné úsilí k překonání překážky (ve smyslu jejího odvrácení, či alespoň překonání jejích účinků). Překonatelnost se proto posuzuje hlediskem toho, jaké úsilí lze po škůdci (resp. osobě v jeho postavení) rozumně požadovat.

IV. V rámci kritéria předvídatelnosti překážky soud zjišťuje, zda škůdce (posuzováno optikou rozumné osoby v jeho postavení) mohl vznik překážky (příp. též příčiny vedoucí k jejímu vzniku) v době uzavření smlouvy s určitou mírou pravděpodobnosti předpokládat, a zda je příslušná míra pravděpodobnosti adekvátní tomu, aby nesl za následný vznik překážky odpovědnost. Posouzení předvídatelnosti v sobě zahrnuje zjištění znalosti konkrétních skutečností, z nichž lze usuzovat na určitý následek, znalost kauzálních zákonů a míru pravděpodobnosti, se kterou má daná okolnost nastat. Jinými slovy řečeno, aby soud mohl dospět k závěru o předvídatelnosti překážky, musí být zjištěno, že škůdce (při posuzování z objektivizovaného pohledu rozumné osoby v jeho postavení) mohl v době uzavření smlouvy předpokládat vznik samotné okolnosti působící jako překážka splnění smluvní povinnosti (příp. též příčiny jejího vzniku), současně mohl předpokládat, že tato okolnost jako překážka působí (předpokládal kauzální souvislost s nemožností plnit), přičemž zjištěnou míru pravděpodobnosti, s níž mohl škůdce (rozumná osoba v jeho postavení) vznik překážky předpokládat, vyhodnotí jako adekvátní pro konstatování předvídatelnosti. Právní posouzení míry pravděpodobnosti z hlediska předvídatelnosti je věcí volné úvahy soudu podle konkrétních skutkových okolností. Soud však při této úvaze vždy přihlédne k účelu smlouvy a k závažnosti následku, který měl s určitou pravděpodobností nastat. Platí přitom, že čím závažnější následek hrozí, tím nižší míra pravděpodobnosti je z hlediska objektivní předvídatelnosti vyžadována a naopak. Mohl-li dlužník určitou překážku předvídat, měl tuto skutečnost zohlednit při uzavírání smlouvy, předvídatelné překážky představují jeho smluvní riziko.

V. Kategorie mimořádnosti překážky se do značné míry prolíná s kritériem předvídatelnosti. V rámci mimořádnosti soud zkoumá, zda (bez ohledu na předvídatelnost konkrétního následku v dané věci pro rozumnou osobu v postavení škůdce) k příslušné skutkové okolnosti (překážce) objektivně v typově podobných situacích (obvykle či s určitou četností) dochází, či zda se daná překážka svojí mimořádností zcela vymyká obvyklému chodu věcí. Jakkoli v konkrétním případě může být vznik překážky vysoce nepravděpodobný (pro škůdce nepředvídatelný), může jít o okolnost, která je v typově obdobných situacích natolik běžná (např. insolvence), že lze po škůdci (dlužníkovi) legitimně požadovat, aby se proti jejímu případnému působení smluvně zajistil. Taková okolnost není mimořádnou ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z.

VI. Lze tedy shrnout, že za překážku ve smyslu § 2913 odst. 2 věty první o. z. lze považovat skutkovou okolnost, která působí nemožnost splnění smluvní povinnosti škůdce, vznikla (zcela) mimo sféru jeho kontroly, jejímu působení není ani nebylo možno zamezit při vyvinutí úsilí, které lze rozumně požadovat na osobě v postavení škůdce, její vznik a skutečnost, že působí jako překážka, nemohla rozumná osoba v postavení škůdce v době uzavření smlouvy předpokládat (s adekvátní mírou pravděpodobnosti) a tato okolnost se svou mimořádností zcela vymyká okolnostem, k nimž v typově podobných situacích dochází.

VII. Hodnocení, zda konkrétní skutková okolnost (překážka) splňuje jednotlivé předpoklady uvedené v § 2913 odst. 2 o. z., představuje právní posouzení, které je oprávněn a povinen činit jedině soud. Soud tedy nemůže při svém právním posouzení pouze přijmout vyjádření znalce, který je oprávněn se vyjadřovat jen k otázkám odborným, které jsou součástí skutkových zjištění soudu, a jemuž nepřísluší posouzení výkladu jednotlivých předpokladů (pojmů) uvedených v § 2913 odst. 2 o. z. Je na soudu, aby znalci v rámci zadání znaleckého posudku položil takové otázky, jejichž zodpovězení (odborná skutková zjištění) soudu umožní učinit si úsudek o tom, zda lze takto zjištěný skutkový stav subsumovat pod shora provedený výklad jednotlivých předpokladů stanovených v § 2913 odst. 2 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 125/2022, ze dne 25. 4. 2023

25.08.2023 00:02

ÚS: Právo na život ve světle pokynu neoživovat pacienta

Byť mají stát a zdravotníci ve smyslu čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 31 Listiny základních práv a svobod povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, lékařský zákrok vůči svéprávné a vnímající osobě schopné o svém osudu rozhodovat lze ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně zásadně učinit pouze s jejím svobodným a informovaným souhlasem, a to i v případě, povede-li odmítnutí zákroku k její smrti.

V souladu s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně platí, že není-li pacient v době potřeby resuscitace ve stavu, v němž může vyjádřit svůj informovaný (ne)souhlas, je třeba brát zřetel na jeho dříve vyslovený pokyn „Do Not Resuscitate“, který učinil prostřednictvím institutu dříve vysloveného přání.

Z práva na život a ochranu zdraví ve smyslu čl. 6 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyplývá bezpodmínečná povinnost provést kardiopulmonální resuscitaci bez ohledu na stav konkrétního pacienta, byť by mohla o několik okamžiků oddálit okamžik fyzické smrti.

Přestože lékaři obecně nemají bezpodmínečnou povinnost provést kardiopulmonální resuscitaci, kterou považují za medicínsky neindikovanou, jednostranné vydání pokynu „Do Not Resuscitate“ ze strany lékařů bez informování či jakéhokoliv zapojení pacienta (či za určitých okolností jeho blízkých) do rozhodovacího procesu, může být v rozporu s jeho (případně jejich) participačním právem. S ohledem na konkrétní okolnosti tedy jednostranný pokyn „Do Not Resuscitate“ zásadně bude v rozporu s příslušnými odbornými standardy i právem pacienta (případně jeho blízkých) na nedotknutelnost osoby a respektování rodinného a soukromého života podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1594/22, ze dne 31. 7. 2023

25.08.2023 00:01

ÚS: Náhrada nákladů na výživu za osobu ve vegetativním stavu

Analytická právní věta

Princip plného odškodnění odráží povinnost aplikovat a interpretovat rozhodné právní normy způsobem, jenž realizuje náhradu újmy na zdraví, včetně jejích následků, s využitím všech dostupných právních prostředků a efektivně v místě i čase. V případech, kdy zákonná úprava nepostihuje veškeré možné situace, které v lidském životě mohou nastat, je úkolem soudů nedržet se pouze základních výkladových metod, nýbrž zohlednit ústavním pořádkem garantovaná práva jednotlivce, která zákonnými ustanoveními prozařují a jež mají soudy podle čl. 4 Ústavy České republiky chránit.

PRÁVNÍ VĚTY

Princip plného odškodnění ovšem nevyjadřuje nárok poškozeného či jeho sukcesora na absolutní výši náhrady, ať již poskytnuté mimosoudně nebo soudem přiznané. Odráží povinnost aplikovat a interpretovat rozhodné právní normy způsobem, jenž realizuje náhradu újmy na zdraví, včetně jejích následků, s využitím všech dostupných právních prostředků a efektivně v místě i čase.

Předmětem rozhodování obecných soudů byl nárok pozůstalé dcery na náhradu za výživné již (a po omezení žaloby jen) po dobu, kdy její matka, smrtelně zraněna následkem dopravní nehody, byla udržována při fyzické existenci ve vegetativním stavu. Poškozená tedy nebyla naprosto schopna úkonů či právních jednání, která by byť jen naznačovala skutečnou způsobilost k výkonu práv a plnění povinností rodiče ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

S obecnými soudy lze souhlasit potud, že nyní vzniklý právní stav není zákonem výslovně řešen. Ovšem právě v případech, kdy zákonná úprava nepostihuje veškeré možné situace, které v lidském životě mohou nastat, je úkolem soudů nedržet se pouze základních výkladových metod, nýbrž zohlednit ústavním pořádkem garantovaná práva jednotlivce, která zákonnými ustanoveními prozařují a jež mají soudy podle čl. 4 Ústavy chránit.

Nestalo-li se tak, pak nebyla stěžovatelce řádně poskytnuta soudní ochrana podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Hmotněprávním důsledkem vzniklého stavu je závěr o porušení základního práva stěžovatelky na respektování jejího soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 39/22, ze dne 25. 7. 2023

21.08.2023 00:01

Náhrada nákladů zdravotní pojišťovně zaměstnance

Okolností vylučující nárok zdravotní pojišťovny na náhradu podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění či snižující výši náhrady může být i počínání pojištěnce, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení nebo které se na tomto následku podílelo. Takové počínání pojištěnce nemusí být zaviněné a nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na jeho straně. Uvedené platí i v případě pojištěnce, k jehož poškození zdraví, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení, došlo pracovním úrazem [§ 380 odst. 1 (od 1. 10. 2015 potom § 271k odst. 1) zák. práce].

V této souvislosti se rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila na závěru, že rozsah odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nemá žádný vliv na rozsah jeho povinnosti (jako třetí osoby) k náhradě vůči zdravotní pojišťovně podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Významné tedy není, zda zaměstnanec, který pracovní úraz utrpěl, svým jednáním zaviněně porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zda s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, neboť tyto okolnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda se zaměstnavatel zcela nebo zčásti zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem zaměstnance podle ustanovení § 367 (od 1. 10. 2015 podle § 270) zák. práce, nikoli však pro stanovení rozsahu povinnosti zaměstnavatele jako třetí osoby k náhradě nákladů na hrazené služby vynaložených zdravotní pojišťovnou v souvislosti s péčí o jejího pojištěnce, který utrpěl pracovní úraz.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 619/2022, ze dne 24. 5. 2023

11.08.2023 00:02

ÚS: Nemajetková újma zvlášť zranitelné oběti znásilnění

1. Prožití duševních útrap způsobených znásilněním není třeba prokazovat znaleckými posudky; je nutné odlišit „duševní útrapy“ (§ 2956 občanského zákoníku), které představují spíše netrvalou psychickou újmu způsobenou samotným invazivním aktem znásilnění, od „posttraumatické stresové poruchy“ (§ 2958 občanského zákoníku), která mívá pro znásilněnou osobu trvalejší zdravotní následky a k prokázání které by lékařského posudku mohlo být třeba. Uvedené kategorie představují odlišné následky, které nelze směšovat a které mohou zakládat rozdílné nároky. V adhezním řízení soud bez dalšího dokazování neučinil právní závěr o existenci posttraumatické stresové poruchy stěžovatelky, a závěr o absenci duševních útrap nevysvětlil dostatečně, ačkoliv vyplývá z charakteru prokázaného skutku.

2. Z ústavněprávního hlediska navíc není rozhodné, pod jaký konkrétní zákonný pojem soud traumatizující zážitek znásilněné stěžovatelky podřadí – považuje-li jej za „duševní útrapy“ ve smyslu obecného ustanovení § 2956 občanského zákoníku, nebo za „další nemajetkovou újmu“ podle speciálního § 2958 občanského zákoníku; po poškozeném však nelze požadovat, aby svůj nárok kvalifikoval podle hmotného práva, neboť taková kvalifikace a rozhodnutí o přiměřenosti odčinění imateriální újmy je výlučnou odpovědností soudce, kterou nelze přenášet na účastníka nebo na znalce, zejména za situace kdy zjištěný skutkový stav soudu umožňoval právně posoudit intenzitu způsobených duševních/psychických útrap stěžovatelky coby zvlášť zranitelné oběti, aniž by byl dán důvod vyžadovat další důkaz k jejímu subjektivnímu vnímání znásilnění.

3. Přestože stěžovatelka byla v postavení zvlášť zranitelné oběti, soud ji v rozporu s požadavky kasačního nálezu (sp. zn. II. ÚS 3003/20) znovu odkázal s celým zbývajícím nárokem na občanskoprávní řízení, aniž by bylo třeba dále prokazovat negativní dopady prokázaného skutku do osobnostních práv stěžovatelky (nejen na její psychiku).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1222/22, ze dne 27. 6. 2023

24.07.2023 00:02

Nárok na odčinění nemajetkové újmy v případech tzv. wrongful birth

I. Protiprávní jednání (pochybení při prenatální diagnostice) poskytovatele zdravotních služeb může být posouzeno jako zásah do osobnostních práv rodičů.

Uplatnění žalob na odčinění nemajetkové újmy způsobené pochybením poskytovatele zdravotních služeb při prenatálním vyšetření, narodí-li se posléze dítě postižené genetickou vadou, k jejímuž zjištění prenatální vyšetření směřovalo (tzv. žaloby typu wrongful birth), je v českém právním řádu přípustné. Předpokladem vzniku tohoto nároku je prokázání pochybení při prenatálním vyšetření, dále vznik nemajetkové újmy, při níž se musí rozlišit, do jakých dílčích osobnostních práv bylo zasaženo, a konečně prokázání existence příčinné souvislosti mezi neoprávněným zásahem do konkrétního dílčího osobnostního práva a nemajetkovou újmou. Vzhledem k tomu, že může jít o zásahy do různých dílčích osobnostních práv, je třeba všechny tři předpoklady splnit ve vztahu ke každému dílčímu osobnostnímu právu.

V posuzované věci žalovaná protiprávním jednáním spočívajícím v pochybení při prenatálním genetickém vyšetření způsobila, že nebylo odhaleno postižení plodu genetickou chorobou, ač s největší pravděpodobností odhaleno být mohlo, čímž zasáhla do jejich osobnostního práva. Jedná se o zásah do práva žalobců na sebeurčení představovaného zde právem na plánované rodičovství. Mezi protiprávním jednáním žalované a zásahem do osobnostního práva žalobců je dán vztah příčiny a následku (příčinná souvislost). Jsou tak splněny všechny předpoklady ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit tuto nemajetkovou újmu.

Žalobci tak mají právo na přiměřené zadostiučinění za zásah do jejich osobnostního práva na reprodukční sebeurčení. Je však třeba dát zapravdu námitce žalované uplatněné v dovolání, že si soudy zcela neujasnily, zda žalobci žalobou požadují náhradu újmy pouze za zásah do tohoto osobnostního práva, anebo současně i újmy jiné, spočívající v zásahu do soukromého a rodinného života tím, že trvale pozorují handicap svého dítěte, prožívají obavu o jeho vývoj a budoucnost a jejich rodinný život se podstatně změnil. Ze skutkových tvrzení uvedených v žalobě i dalších podání v průběhu řízení vyplývá, že žalobci požadují (i) náhradu za život s postiženým dítětem a nikoli pouze za zásah do jejich reprodukčního sebeurčení. Soudy, byť se věci věnovaly velmi pečlivě, neposoudily správně otázku, za jaké zásahy do osobnostních práv žalobci náhradu nemajetkové újmy požadují, nerozlišily tak do jakých dílčích osobnostních práv mělo být zasaženo a v důsledku toho nezjistily řádně skutkový stav věci.

II. Vzhledem k tomu, že dosud není postaveno najisto, v jakém rozsahu došlo k neoprávněnému zásahu do dílčích osobnostních práv žalobců (zda pouze do práva na reprodukční sebeurčení nebo i do práva na soukromý a rodinný život ve výše uvedeném smyslu), je posouzení otázky konkrétní výše přiměřené náhrady náležející žalobcům předčasné. Lze však podotknout, že dojde-li k neoprávněnému zásahu do osobnosti člověka, má poškozený právo se domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byly odstraněny následky tohoto zásahu (§ 82 odst. 1 o. z.), případně aby mu bylo podle § 2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Lze se ztotožnit se závěrem soudů, že v posuzovaném případě jiné než peněžité zadostiučinění nezajistí skutečné a dostatečně účinné odčinění újmy způsobené žalobcům, ať již jde o zásah do reprodukčního sebeurčení nebo i o zásah do práva na rodinný život.

Obecně pak platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu nebo k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti. Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality, který je potřeba použít tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných (které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod. Jinými slovy, způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií.

Nárok rodičů za zásah do jejich dílčích osobnostních práv je proto třeba zařadit do určité hierarchie hodnot, od jejichž dotčení se náhrada nemajetkové újmy odvíjí. V případě zásahu do soukromého života podle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přitom Evropský soud pro lidská práva považuje zásah za závažný v rozsahu od 3 % do 20 % (se střední hodnotou 10 %) té nejzávažnější újmy, jíž je porušení práva na život, k němuž Evropský soud pro lidská práva přiřazuje částku 100 000 EUR. Při zasazení uplatněného nároku do hierarchie hodnot a dodržení principu proporcionality se lze inspirovat i rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2202/2021, ze dne 16. 5. 2023

18.07.2023 00:01

K odpovědnosti za škodu vzniklou pádem stromu

I. Domáhá-li se žalobkyně v posuzované věci náhrady škody způsobené pádem stromu, bude nejprve nutné zjistit, zda strom spadl v důsledku samovolného působení (§ 2937 odst. 1 o. z.) nebo jeho pád způsobily vnější vlivy (např. při porušení zákonem stanovené prevenční povinnosti § 2900 a násl. o. z. či porušení jiné zákonné povinnosti § 2910 o. z.).

II. Základní norma povinnosti hradit újmu je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v § 2910 o. z. a spočívá na principu, že majetkovou škodu či nemajetkovou újmu má nahradit ten, kdo ji způsobil svým zaviněným protiprávním jednáním. Porušením zákonné povinnosti je i porušení obecné prevenční povinnosti; povinnost hradit újmu tím způsobenou však přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Tradičně se tato úprava používá i při posouzení odpovědnosti vlastníka za škodu způsobenou v důsledku špatného stavu porostů na pozemku v jeho vlastnictví.

III. Obecně platí, že každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Povinným subjektem ve smyslu § 2900 o. z. je jen ten, kdo koná, tedy aktivně jedná ve vnějším světě. Proto ustanovení nedopadá, na rozdíl od předchozí úpravy obsažené v § 415 obč. zák., na pasivní chování subjektu, tedy opomenutí jednání. Ustanovení § 2901 o. z. pak upravuje čtyři základní situace, v nichž každému vzniká povinnost zakročit. Tato povinnost stíhá čtyři okruhy osob. Zejména jsou to ti, kdo porušili právní povinnost tím, že nezakročili, ač vytvořili nebezpečnou situaci, dále ti, kteří mají nebo mohou mít nad nebezpečnou situací kontrolu, to znamená schopnost nebezpečnou situaci ovládnout a schopnost její následky zmírnit anebo nebezpečí zcela odvrátit. Třetí okruh pak tvoří osoby, jejichž osobní poměr k ohrožené osobě odůvodňuje povinnost k zakročení, a čtvrtý zahrnuje osoby, které nelze podřadit pod žádnou z výše uvedených skupin, jejich osobní schopnosti a možnosti však umožňují nebezpečí odvrátit a náklady na to jsou rozhodně nižší než hrozící negativní následky vzniklé situace.

Z toho je zřejmé, že dopad ustanovení zakládajících povinnost tzv. generální prevence není omezen jen na vlastníka věci, od jejíhož stavu či působení vznikla škoda. Povinným subjektem může být i osoba, která má k věci fakticky či právně takový vztah, že po ní lze požadovat obezřetné počínání týkající se věci, např. domnělý vlastník či poctivý držitel.

IV. Ustanovení § 2937 odst. 1 o. z. obsahuje zcela novou úpravu zakládající povinnost k náhradě újmy, pro kterou je rozhodující naplnění tzv. kvalifikované okolnosti, vycházející z více či méně samovolného působení věci, která je způsobilá vyvolat škodu. Jde o situaci, kdy věc působí sama od sebe, tj. z vnitřních důvodů, okolností či vlastností, které nejsou vyvolány způsobem jejího užívání. I když tu zákon nepožaduje bezprostřední vnější podnět a věc má způsobit újmu „sama o sobě“, je zřejmé, že každou vnitřní příčinu něco zvenčí aktivovalo. Tímto spouštěčem však nemůže být přímo působení člověka na věc, neboť toto ustanovení nechrání před jednáním člověka. Osobou povinnou k náhradě je ten, kdo měl mít nad věcí dohled. Není rozhodující, zda jej skutečně vykonával, nýbrž zda byl povinen tak činit. Dohledem může být pouhá kontrola věci bez jejího používání i její aktivní využití, při němž se pak dohled vlastně mění na požadavek správného zacházení. Pro případ, že nelze osobu povinnou dohledem určit (buď tu vůbec není anebo je tu neřešitelný spor o konkrétní osobu), přenáší zákon povinnost k náhradě škody pomocí fikce na vlastníka věci. Věc však nezpůsobí újmu sama od sebe, dojde-li k ní v důsledku přímého (bezprostředního) vlivu člověka, který ji použije ke své činnosti a újma je např. důsledkem chybné nebo neodborné manipulace. V těchto případech dochází k újmě v důsledku vlastnosti věci, jejíž škodní potenciál je ale aktivován působením člověka a takové případy je nutno posoudit podle § 2910 o. z.

V. Uzavřel-li v této věci odvolací soud, že žalovaný za škodu neodpovídá jen z toho důvodu, že nebyl vlastníkem pozemku, jehož byl předmětný strom součástí, není jeho právní posouzení správné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2864/2022, ze dne 23. 3. 2023

10.07.2023 00:02

Odpovědnost nájemce bytu za škodu způsobenou na spodním bytě

Nájemce bytu odpovídá za škodu způsobenou na spodním bytě (není-li sjednáno ve smlouvě o nájmu něco jiného) v případech zanedbání prevenční povinnosti (např. nájemce bytu zapomněl uzavřít vodovodní kohout a přeteklo umyvadlo), škod způsobených jeho vlastním spotřebičem přineseným do pronajatého bytu (např. pračka, myčka nádobí ve vlastnictví nájemce,) a v případech zanedbání povinné (běžné) údržby bytu ve smyslu § 2257 o. z. a nařízení vlády č. 308/2015 Sb. Současně platí, že u porušení povinnosti plynoucí ze zákona ve smyslu § 2910 o. z. se zavinění presumuje (§ 2911 o. z.) s tím, že podle standardů náležité péče odlišné pro osobu běžných vlastností a osobu se zvláštní znalostí, dovedností nebo pečlivostí (§ 2912 o. z.) se může škůdce odpovědnosti zprostit, prokáže-li, že újmu nezavinil. Nájemce bytu se tedy může zprostit odpovědnosti za škodu způsobenou vytopením spodního bytu po prasknutí ventilu pod umyvadlem v horním bytě, prokáže-li, že újmu nezavinil, tj. že neporušil povinnost provádět pravidelné prohlídky vodovodních kohoutů, které nejsou vodovodním výtokem, udržovat je ve funkčním stavu a provádět jejich pravidelné výměny, a prokáže-li, z jakého konkrétního důvodu ventil praskl.

Jestliže tedy bylo v projednávané věci ohledně důvodu havárie zjištěno, že rozlomení chybně namontovaného a vadného ventilu nemohl nájemce bytu předvídat ani při dodržení pravidelných kontrol vodovodních kohoutků a že ani při pravidelné kontrole nemohl rozpoznat vadu materiálu ventilu či jeho chybnou instalaci (přičemž nelze pominout, že současně platí povinnost pronajímatele byt předat ve stavu způsobilém k užívání - § 2205 ve spojení s § 2242, 2243 o. z.), nelze dovodit, že by škoda vznikla v důsledku porušení zákonné povinnosti nájemce provádět běžnou údržbu předmětu nájmu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1999/2022, ze dne 27. 3. 2023

16.06.2023 00:06

ÚS: Rozhodování o ztížení společenského uplatnění

I. Pokud soudy nepřistoupily k zadání revizního znaleckého posudku, nelze v jejich postupu prima facie shledat porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Takový postup by však měl navazovat na řádné osvětlení závěrů znalce v rámci jeho výslechu. Soudy by také měly v odůvodnění dostatečně a přesvědčivě zdůvodnit, proč považují závěry obsažené ve znaleckém posudku za jasné a úplné a proč nepřistoupily, i přes návrhy stěžovatelky, k provedení revizního znaleckého posudku. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je však v tomto směru nedostatečné. Soud se tak dopustil procesního pochybení v podobě tzv. opomenutého důkazu.

II. Soudům nelze z čistě formálního hlediska vytknout, že i za situace, kdy stěžovatelkou napadená rozhodnutí byla vydána již za účinnosti nového občanského zákoníku (který k 1. 1. 2014 zrušil vyhlášku č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění), postupovaly při stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění v souladu s přechodnými ustanoveními občanského zákoníku podle úpravy obsažené ve vyhlášce 440/2001 Sb. Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. však umožňovalo soudům ve zvlášť výjimečných případech, hodných mimořádného zřetele, výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit. Při rozhodování o odčinění újmy na zdraví měly obecné soudy i podle této právní úpravy stanovit peněžitou náhradu ve výši odpovídající zásadám slušnosti, tak jak je za současného právního stavu výslovně upraveno v § 2958 občanského zákoníku.

III. V posuzovaném případě soudy sice v dané věci aplikovaly § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a přistoupily k navýšení odškodnění na dvojnásobek základního bodového ohodnocení, při určení výše odškodnění však vycházely především ze znaleckého posudku a jeho bodového ohodnocení obsaženého v posudku. Zmiňují sice to, že stěžovatelka vedla před úrazem velmi aktivní život, z rozhodnutí však není zřejmé, jakým způsobem se tato okolnost projevila ve výsledné přiznané částce. V úvahách soudu chybí i přihlédnutí ke skutečnosti, že k úrazu došlo v roce 2012 a napadená rozhodnutí byla vydána v průběhu let 2020-2022.

IV. Není možné odhlédnout od toho, že současná právní úprava a soudní praxe opustila dosavadní princip určení výše náhrady za vznik překážky lepší budoucnosti. Soudy při určování výše odškodnění vycházejí z Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Obecné soudy měly podpůrně při úvaze o přiměřené výši odškodnění vzít v potaz i tuto Metodiku. V odůvodnění rozhodnutí se však žádné takové úvahy soudu při určení výše odškodnění neobjevují. Úvaha soudů týkající se určení výše náhrady podle pravidel slušnosti tak není dostatečná.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2221/22, ze dne 2. 5. 2023

12.06.2023 00:01

Liberační důvod z objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou Policií ČR

Ze znění § 95 odst. 1 věta za středníkem zákona o policii vyplývá, že jediným liberačním důvodem z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou Policií ČR v souvislosti s plněním jejích úkolů je, že škoda byla způsobena osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok Policie ČR vyvolala.

V daném případě byla škoda způsobena žalobcům jako vlastníkům (nikoliv však uživatelům) domu, kde byla domovní prohlídka provedena, a žalovaná spatřuje naplnění výše uvedeného liberačního důvodu v tom, že žalobci dobrovolně přenechali dům do užívání osobě důvodně podezřelé z páchání závažné trestné činnosti, proti které je oprávněný a přiměřený služební zákrok Policie ČR veden. Jak však sama žalovaná ve svém dovolání výslovně uvádí, dle § 1012 o. z. je základním právem vlastníka se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat, tedy jej (úplatně či bezúplatně) přenechat do užívání třetích osob. Realizace tohoto základního práva vlastníka tedy nemůže představovat protiprávní jednání, aniž by dle § 1012 věta druhá o. z. tímto výkonem práva vlastníka byla nad míru přiměřenou poměrům závažně rušena práva jiných osob, nebo aby hlavním účelem takového výkonu vlastnického práva bylo jiné osoby obtěžovat nebo poškodit, což však v daném případě ze skutkových zjištění nijak nevyplývá. Skutečnost, že žalobci přenechali svůj dům do užívání třetí osobě, tudíž jejich protiprávní jednání nepředstavuje a nemůže tak naplňovat ani liberační důvod podle § 95 odst. 1 věta za středníkem zákona o policii.

Pokud žalovaná ve svém dovolání poukazuje na to, že žalobci přenechali svůj dům osobě, která (následně) byla stíhána pro závažný trestný čin a vůči níž byl oprávněný a přiměřený služební zákrok Policie ČR (domovní prohlídka) veden, pokouší se tak rozšiřovat dopad liberačního důvodu podle § 95 odst. 1 věta za středníkem zákona o policii nejen na protiprávní jednání přímo poškozeného (v daném případě žalobců), ale i na protiprávní jednání dalších osob, na které se však tento liberační důvod nevztahuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1083/2022, ze dne 10. 3. 2023

05.06.2023 00:02

Poškození sítě elektronických komunikací výkopovými pracemi

I. Základní norma povinnosti hradit škodu je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v § 2910 o. z. a spočívá na principu, že újmu (majetkovou škodu či nemajetkovou újmu) má nahradit ten, kdo ji způsobil svým zaviněným protiprávním jednáním. Vedle toho zákon ukládá povinnost nahradit újmu i v některých zvláštních případech bez ohledu na porušení zákona a na zavinění, jak předpokládá § 2895 o. z. s tím, že to zákonodárce zvlášť stanoví. Jedním z takových případů je i odpovědnost za škodu způsobenou prováděním prací, jak ji upravuje § 2926 o. z. Podle judikatury dovolacího soudu má tato odpovědnost objektivní charakter bez ohledu na protiprávnost, což je podtrženo i výslovnou zmínkou o oprávněnosti provádění či zajišťování prací. Protože § 2926 o. z. nehovoří o možnosti liberace, je tak založena tzv. odpovědnost absolutní, tj. bez možnosti zproštění se odpovědnosti. Podmínkou ovšem je, že škoda vznikla na nemovité věci (zpravidla sousední, i když zákon takové omezení přímo neformuluje) – buď byla sama nemovitost poškozena, anebo byla její držba znemožněna či podstatně ztížena.

II. Kabelová síť elektronických komunikací není součástí pozemku, je částí liniové stavby ve smyslu § 509 o. z., a nelze ji (její část) přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, proto je nemovitou věcí. Právo na vybudování inženýrské sítě na pozemku je zpravidla součástí výkonu práva služebnosti inženýrské sítě podle § 1267 a násl. o. z. a tato služebnost je věcným právem, tedy podle § 498 odst. 1 o. z. nemovitou věcí.

Ustanovení § 2926 o. z. tak dopadá na posuzovaný případ poškození nemovité věci (sítě elektronických komunikací) výkopovými pracemi za pomoci buldozeru. Odvolací soud je aplikoval správně včetně závěru o nemožnosti liberace (tzv. absolutní odpovědnost). Tento přísný typ povinnosti hradit škodu v určitém omezeném okruhu skutečností (dotčení nemovitosti stavební činností) je odůvodněn společenským zájmem na dostatečné ochraně vlastníka před technickým působením provozovatele činností, které mají potenciál působit škody i při zvýšené opatrnosti, a je tedy výrazem snahy o spravedlivé rozložení rizika, respektive spravedlivou alokaci škod. Ve vztahu k poškozenému je proto nepodstatné, zda žalovaná učinila opatření k zabránění vzniku škody, tj. zda a nakolik pečlivě zjišťovala u objednatele výkopových prací, jestli se pod povrchem dotčených pozemků nenachází vedení inženýrských sítí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 627/2022, ze dne 27. 2. 2023

30.05.2023 00:01

Náhrada nákladů spojených s odstraněním vozidla

Účelem ustanovení § 19b odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je umožnit naplnění veřejného zájmu sledovaného dočasným zákazem nebo omezením stání nebo zastavení silničních vozidel za současného šetření vlastnického práva osob, a to oprávněním vlastníka komunikace vozidlo z pozemní komunikace sice odstranit, avšak současně s povinností je po naplnění účelu dočasného zákazu či omezení vrátit (zásadně) na původní místo, odkud bylo odstraněno. Daná úprava představuje reakci zákonodárce na dřívější judikaturu dovolacího soudu, podle níž jsou vlastníci místních komunikací po odpadnutí důvodu veřejného zájmu povinni vracet odtažená vozidla zpět na místo, odkud byla odstraněna.

Podle judikatury Nejvyššího správního soudu není technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla donucovacím ani sankčním prostředkem, účelem jeho přiložení není vynutit splnění právní povinnosti nebo zabránit pachateli přestupku v dalším porušování právní povinnosti. Jeho prostřednictvím nelze trestat pachatele přestupku či provozovatele vozidla za porušení právní povinnosti tím, že mu je znemožněno po určitou dobu volně nakládat s vozidlem. Ostatně v situacích, při nichž je podle zákona možné technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla přiložit, je ve většině případů dán veřejný zájem na tom, aby bylo vozidlo co nejdříve odstraněno z místa, kde se neoprávněně nachází. Odborná literatura chápe technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla jako specifický zajišťovací prostředek, jehož smyslem je zajištění důkazu pro následné řízení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.

Z popsaného účelu nasazení tzv. botičky je zřejmé, že se liší od účelu odtažení vozidla při dočasném omezení či zákazu stání nebo zastavení silničních vozidel podle § 19a a násl. zákona o pozemních komunikacích. Možnost dočasného odtažení vozidla vlastníkem komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb. však nevylučuje přiložení technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla podle zákona o obecní policii, naopak je na strážníkovi, jaký zvolí postup (jsou-li proto splněny zákonné předpoklady). Tedy zda po dohodě s vlastníkem pozemní komunikace zanechá vozidlo na místě pro účely jeho dočasného odstranění a následného vrácení tak, aby mohl být naplněn sledovaný veřejný zájem na uvolnění komunikace, nebo zda přiloží tzv. botičku, byť tím částečně zmaří veřejný zájem, pro který silniční správní úřad dočasně zakázal či omezil stání nebo zastavení silničních vozidel, aby upřednostnil jiný zájem - zjištění totožnosti osoby, která vozidlo na daném místě zanechala, popř. zda zvolí zcela jiný postup odpovídající dané situaci (např. uložení pokuty příkazem na místě). Ostatně obdobně je tomu i u trvalého zákazu stání či zastavení, kde přiložení technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla je zpravidla proti veřejnému zájmu na tom, aby bylo vozidlo odstraněno z místa co nejdříve. Přesto jsou strážníci pro účely zajištění důkazů pro následné řízení o přestupku, zejména za účelem zjištění totožnosti osoby, která vozidlo na daném místě zanechala, oprávněni tento zajišťovací prostředek použít, nevylučují-li to okolnosti uvedené v § 17a odst. 4 zákona o obecní policii.

V dané věci tedy strážníku obecní policie nebránila ustanovení § 19a a násl. zákona o pozemních komunikacích v použití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla ponechaného na místě, kde bylo zakázáno stání a jehož řidič nebyl na místě přítomen, podle § 17a odst. 1 písm. a) zákona o obecní policii. Nepožádal-li pak v daném případě nikdo o odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu předmětného vozidla do 30 dní od jeho přiložení, vzniklo žalobkyni oprávnění po dohodě s obecní policií vozidlo na náklady jeho provozovatele odstranit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 8/2022, ze dne 23. 2. 2023

23.05.2023 00:02

Bolestné za invazivní zákroky v souvislosti s léčbou původního zranění

Hodnocení primárních zranění podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví („Metodika“) zahrnuje i bolesti spojené s první operací u zlomenin a uzavřených poranění kostí či jiných systémů organismu. Případné další operace či jiné obdobné invazivní zákroky se hodnotí samostatně podle položek, které odpovídají charakteru zásahu při prováděném výkonu. Takto samostatně se odškodňují jen operace a svou intenzitou s nimi srovnatelné invazivní zákroky. Možné je přitom analogické použití položek uvedených v části B Metodiky, které se svou povahou a závažností nejvíce blíží příslušnému poškození zdraví, přičemž lze uvažovat i o poměrném krácení položek tam, kde obtíže způsobené aplikací lékařských přístrojů a postupů jsou méně bolestivé než ty, na něž míří příslušné položky, jsou-li užity pro ohodnocení primárních zranění. V ostatních případech jsou běžné zdravotnické zákroky obvykle spojené s léčením primárního zranění zahrnuty v příslušné položce tomuto zranění odpovídající a samostatně se neodškodňují. V případech, kdy se léčení zranění vzniklých v příčinné souvislosti se škodní událostí svou složitostí, délkou či bolestivostí podstatným způsobem vymyká obvyklému průběhu léčby srovnatelných zranění, je na místě základní ohodnocení bolesti odpovídajícím způsobem zvýšit, a to nejspíše navýšením bodového hodnocení relevantních položek v rozsahu zpravidla nepřevyšujícím 20 %. Základním hlediskem pro úvahu o analogickém použití položek Metodiky je srovnání povahy a závažnosti zdravotnických zákroků nejen s položkami takto analogicky použitými, ale i s položkami hodnotícími jiná poškození zdraví. V případě rozporů mezi znaleckými posudky či zjevné nepřiměřenosti závěrů znalce by k zodpovězení otázky, do jaké míry je bolest primárního zranění srovnatelná s bolestí způsobenou léčebnými zákroky, soud měl opatřit podklady v odborném posouzení lékaře vhodné specializace.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 455/2022, ze dne 23. 3. 2023

22.05.2023 00:02

K definici spotřebitele podle § 419 občanského zákoníku

Ze samotné definice spotřebitele, jímž podle § 419 o. z. je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná, vyplývá, že spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba - podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. Ustanovení na ochranu spotřebitele mají být aplikována i na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, avšak v těchto vztazích se jako podnikatel nechová (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11). K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se proto nepřihlíží i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3497/2021, ze dne 15. 2. 2023

15.05.2023 00:01

Informovaný souhlas pacienta s lékařským zákrokem

Poskytovatel zdravotní péče je před provedením zákroku povinen pacientovi poskytnout údaje o jeho aktuálním zdravotním stavu, o povaze a účelu navrženého léčebného postupu, o předpokládaném výsledku, o rizicích, s nimiž je zákrok spojen, a o jiných možnostech řešení zdravotních obtíží pacienta. Musí tak učinit natolik srozumitelně, aby pacient vzhledem ke svému postavení a zdravotnímu stavu pochopil podstatu informací a byl schopen se podloženě vyslovit, zda zákrok podstoupí.

Základní formou je ústní vysvětlení, neboť jen v některých případech je předepsána písemná forma. Ústní podání lékaře zároveň nejlépe umožňuje zprostředkovat potřebné informace způsobem, který zákon označuje za srozumitelný a pochopitelný, aby bylo možno rozumně předpokládat (i s přihlédnutím k pozici pacienta čelícímu zdravotním obtížím), že si pacient dokázal uvědomit obsah všech složek poučení. To platí i v případě obligatorní písemné formy nebo přistoupí-li poskytovatel zdravotní péče na žádost pacienta či z vlastní iniciativy k písemnému zachycení poučení a vyjádření souhlasu; základní údaje je zpravidla třeba i tehdy poskytnout ústně a nemůže je nahradit jen písemné sdělení. Bylo-li poučení dáno tímto kombinovaným způsobem, pak ve sporu o náhradu újmy odvozované od provedení zákroku bez informovaného souhlasu musí soud pečlivě posoudit veškeré konkrétní okolnosti, za jakých byl pacient informován a v jaké situaci, případně v jakých časových souvislostech vyslovil souhlas se zákrokem. Budou se lišit běžné rutinní či opakované výkony (měření tlaku, odběr krve, apod., pacient je již dříve patřičně poučen) od závažnějších zákroků, při nichž má zase význam rozlišení, zda jde o postupy předem plánované či zda jsou reakcí na úraz či náhlou indispozici pacienta. Má-li pacient kromě jiného též právo vzdát se podání informací o svém zdravotním stavu [§ 31 odst. 2 písm. f) bod 1 zdravotního zákona], má bezpochyby i právo v mezích možností určit, nakolik podrobně se bude předloženými údaji zabývat a jak s nimi naloží. V rámci práva na autonomii pacienta se tak zároveň musí projevit i jeho jistá odpovědnost za způsob, jakým ji využije.

Nelze tedy paušalizovat a trvat ohledně poučení pacienta bezvýjimečně na určitém obsahu či formě (není-li výslovně předepsána), nýbrž závěr, zda informace byla podána v souladu se zákonným požadavkem, je nezbytné učinit vždy individuálně a na základě zhodnocení všech okolností provázejících daný lékařský výkon i poměrů, které mu předcházely.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3100/2021, ze dne 20. 1. 2023

27.04.2023 00:01

Způsobení nemajetkové újmy porušením povinnosti advokáta

Porušením povinnosti advokáta a úmyslným zatajením této skutečnosti před klientem lze způsobit i nemajetkovou újmu. Nepřichází-li v úvahu podle jiných zvláštních zákonných ustanovení náhrada nemajetkové újmy na jiných než přirozených osobnostních právech, zakládá poškozenému právo na její náhradu § 2971 o. z. za splnění tam uvedených (poměrně přísných) podmínek (srov. NS 25 Cdo 1907/2021). Ten, kdo porušil důležitou právní povinnost, čímž u jiné osoby vyvolal dlouhodobý stres a pocity frustrace a osobního neštěstí, odpovídá za nemajetkovou újmu, která tím osobě vznikla (srov. NS 25 Cdo 1131/2019).

Promítnuto do nyní projednávané věci, samotné porušení povinnosti žalovaného jako advokáta mohlo žalobci způsobit nemajetkovou újmu a bez významu je v této souvislosti zjišťování toho, zda by žalobce byl v řízení úspěšný, když takové zjišťování má přímou souvislost s újmou majetkovou (škodou), nikoliv nemajetkovou. Nesprávný je tedy názor odvolacího soudu, že pro rozhodnutí v dané věci je zásadní, zda v případě řádného výkonu advokacie žalovaným by žalobce jako jeho klient byl v soudním řízení v dané věci úspěšný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1436/2022, ze dne 25. 1. 2023

21.04.2023 00:03

ÚS: Rozhodování o ztížení společenského uplatnění

I. Metodika k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění (podle § 2958 občanského zákoníku) není právní předpis ani výkladová pomůcka, která by vzešla z rozhodovací praxe obecných soudů. Aby obecný soud dostál požadavkům plynoucím z čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je při jejím využití povinen do svých úvah promítnout a korigovat její nedostatky tak, aby přiznal odčinění újmy na zdraví jednotlivce, spočívající ve ztížení společenského uplatnění, ve výši odpovídající zásadám slušnosti, jak mu ukládá zákon, kterým jediným je ve své rozhodovací činnosti podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán.

II. Princip předvídatelnosti soudního rozhodování požívá jako jeden ze základních principů materiálního právního státu ústavněprávní ochrany prostřednictvím samotného čl. 1 odst. 1 Ústavy, ale i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako součást práva na soudní ochranu. Aby mu obecné soudy dostály při rozhodování, jaká výše odčinění nemajetkové újmy v penězích je přiměřená, je třeba při srovnávání jiné rozhodovací praxe vzít v potaz nejen skutkovou obdobnost případu, nýbrž zasadit srovnávanou částku také do ekonomického kontextu doby jejího přiznání.

III. Není souladné s právem na rovné zacházení (čl. 3 odst. 1 Listiny) a ochranou lidské důstojnosti, aby se z věku jako neovlivnitelné osobní charakteristiky jedince vytvářelo pravidelně aplikované kritérium při posuzování výše přiměřeného odčinění nemajetkové újmy na zdraví.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1010/22, ze dne 8. 3. 2023

31.03.2023 00:05

ÚS: Škoda způsobená činností autorizovaného inspektora

I. Účelem institutu autorizovaného inspektora je „oprostit“ stavební úřady od některých činností, které mohou vykonávat efektivněji soukromé subjekty. Vydáním certifikátu a jeho oznámením stavebního úřadu autorizovaný inspektor stvrzuje, že ověřil projektovou dokumentaci a připojené podklady z hledisek uvedených v § 111 odst. 1 a 2 stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.), aby navrhovaná stavba mohla být provedena. K certifikátu je povinen připojit mj. vyjádření osob, které by byly účastníky stavebního řízení, včetně způsobu vypořádání jejich případných námitek. Bez toho není možné certifikát vydat a následně stavbu realizovat. Pro povolení provedení stavby tímto způsobem musí být vždy splněny zcela shodné podmínky, jaké platí pro „řádné“ stavební povolení.

II. Nepodařilo-li se autorizovanému inspektorovi při vypořádání námitek odstranit rozpory mezi osobami, které by jinak byly účastníky řízení, předloží jejich vyjádření spolu s projektovou dokumentací a závaznými stanovisky dotčených orgánů stavebnímu úřadu, který zajistí vypořádání námitek ve své působnosti nebo rozhodne o nezpůsobilosti stavby pro zkrácené stavební řízení. Právní úprava účinná do 31. 12. 2012 v dostatečné míře neřešila ochranu práv osob, které by byly účastníky řádného stavebního řízení, kdyby se vedlo. Proto došlo k její novelizaci zákonem č. 350/2012 Sb., který celý postup po oznámení certifikátu zpřesnil. Avšak i původní znění § 117 odst. 4 stavebního zákona poskytovalo stavebnímu úřadu kontrolní oprávnění ve vztahu k předloženému certifikátu autorizovaného inspektora.

III. Stavební úřad pochybil, připustil-li možnost provedení stavby podle certifikátu, jenž nesplňoval podmínky pro jeho vydání, a proto na něj nelze hledět jako na rozhodnutí správního úřadu. Nemovitosti stěžovatelů se nacházejí v takové blízkosti stavby, že nelze vyloučit vliv stavby např. na způsob jejich užívání a tím i přímé dotčení vlastnických práv stěžovatelů. Ti se tak měli stát účastníky stavebního řízení, avšak autorizovaný inspektor jim svým postupem znemožnil se ke stavbě vyjádřit. Stavební úřad toto pochybení autorizovaného inspektora nenapravil, ačkoliv touto možností disponoval.

IV. Stavební úřad jednoznačně spadá mezi státní orgány, za škodu jimiž způsobenou odpovídá stát podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu. Žaloba stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy směřující proti státu měla být obecnými soudy posuzována z hlediska možného nesprávného úředního postupu příslušného stavebního úřadu. Obecné soudy nejsou vázány právním posouzením žalobců, ale toliko skutkovým stavem, resp. tvrzeními o tomto stavu. Odpovědnost státu nevylučuje podle názoru Ústavního soudu ani znění § 146 odst. 2 věty první stavebního zákona, který stanovuje, že autorizovaný inspektor odpovídá za škodu způsobenou jeho činností. Toto ustanovení se totiž primárně týká vztahu mezi autorizovaným inspektorem a stavebníkem. Stejně tak stát nemůže eliminovat právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tím, že stanoví povinnost autorizovaného inspektora uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu (§ 146 odst. 2 věta druhá stavebního zákona).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 40/22, ze dne 14. 3. 2023

28.03.2023 00:02

Odpovědnost za schůdnost komunikace osazené fontánou

Okolnost, že se ve veřejném prostoru určeném k průchodu nachází v zájmu zpříjemnění a oživení prostranství různé objekty (lavičky, květináče, stromy), jež ze své podstaty brání průchodu v místě svého výskytu, by nebylo vhodné pokládat za riziko průchodu, lze-li se těmto prvkům rozumně vyhnout a nepředstavují-li tyto prvky pro chodce v jejich bezprostřední blízkosti reálně nerozeznatelnou či záludnou překážku a chodce neohrožují ani svým působením na okolí.

Okrasná fontána umístěná v úrovni terénu odlišená od okolního chodníku jiným druhem dlažby a mírným vyvýšením tak není sama o sobě závadou ve schůdnosti ve smyslu § 27 odst. 3 silničního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2136/2022, ze dne 15. 12. 2022