// Profipravo.cz / Ostatní
Ostatní
06.06.2018 00:05
NSS: Pravděpodobnost záměny ochranné známky
Existence pravděpodobnosti záměny ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, není vyloučena ani v případě, že se přihlašované označení vztahuje na výrobky, zatímco starší ochranná známka na služby, jestliže tyto výrobky a služby mají úzkou souvislost (zde s oborem informačních technologií) a nejedná se tedy o zcela odlišné produkty.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, čj. 9 A 346/2014-60)
19.02.2018 00:01
Uživatel práv průmyslového vlastnictví dle § 2 zák. č. 221/2006 Sb.
Uživatelem práv průmyslového vlastnictví podle § 2 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, který je oprávněn svým jménem tato práva vymáhat, může být i ten, kdo se stal jejich uživatelem podle jiných než českých právních předpisů.
Oním „zvláštním právním předpisem“ uvedeným v ustanovení § 2 odst. 1 ZVPPV nemohou být míněny jen (v poznámce pod čarou příkladmo uvedené) české právní předpisy upravující práva průmyslového vlastnictví. Podle tohoto ustanovení je třeba poskytnout ochranu všem vlastníkům či uživatelům práv průmyslového vlastnictví, která jsou na území České republiky vymahatelná. To jsou nejen průmyslová práva vzniklá podle národních právních předpisů uvedená v poznámce pod čarou, ale též práva vzniklá podle předpisů evropských nebo podle mezinárodní úmluvy. Vlastníkem i uživatelem takového práva může být jakýkoli zahraniční právní subjekt, a je obvyklé, že dispozice s těmito právy (například formou licenční smlouvy) činí podle práva své domovské země. Uživatele práva průmyslového vlastnictví nelze zbavit možnosti vymáhat tato práva v České republice jen proto, že mu oprávnění užívat právo průmyslového vlastnictví bylo poskytnuto v souladu s právem jeho domovského státu (či v souladu s jiným právem, které si účastníci daného smluvního vztahu zvolili). Z uvedeného plyne, že pojem „zvláštní právní předpis“ se musí vztahovat nejen na právní předpisy upravující jednotlivá práva průmyslového vlastnictví, ale též na právní předpisy upravující licenční smlouvu jako smluvní typ. Závěr odvolacího soudu, že aktivní legitimaci žalobkyni zakládá též v souladu s německým právem ústně uzavřená licenční smlouva, je tudíž správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1780/2017, ze dne 6. 12. 2017
14.02.2018 00:03
Zadostiučinění podle zákona o vymáhání práv průmyslového vlastnictví
I. Tzv. prostředníku podle úpravy obsažené v zákoně o vymáhání práv průmyslového vlastnictví nelze uložit, aby poskytl zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva průmyslového vlastnictví. Podle § 5 odst. 1 a 5 zákona o vymáhání práv průmyslového vlastnictví se oprávněná osoba může domoci přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu jen vůči porušovateli, nikoli vůči prostředníkovi.
II. Ustanovení § 19b obč. zák. bylo obecným ve vztahu ke speciálnímu ustanovení § 5 zákona o vymáhání práv průmyslového vlastnictví, které upravuje možnost domáhat se (mimo jiné) náhrady nemajetkové újmy za poškození dobré pověsti ve zvláštních případech, totiž tehdy, byla-li pověst poškozena porušením práv průmyslového vlastnictví. Speciální právní úprava má přednost před úpravou obecnou. Platí proto, že ochrany dobré pověsti právnické osoby poškozené zásahem do práv průmyslového vlastnictví se nelze domáhat podle § 19b odst. 3 obč. zák.
Je třeba vždy důsledně zkoumat, jak je uplatněný nárok vymezen, a to na základě skutkových tvrzení uvedených v žalobě ve spojitosti s žalobním petitem, a rozlišit mezi nárokem, který je založen na skutku, jenž je primárním zásahem do dobré pověsti právnické osoby (typicky šíření dehonestujících informací o daném subjektu), a nárokem, jímž může být, je-li přiznán, odčiněna morální újma vzniklá jako „druhotný produkt“ porušení práva průmyslového vlastnictví.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2213/2017, ze dne 29. 11. 2017
23.01.2018 00:00
Oprávnění vymáhat práva z průmyslového vlastnictví podle § 2 VPPV
Oprávnění vymáhat práva z průmyslového vlastnictví podle § 2 odst. 1 zák. č. 221/2006 Sb. (v posuzované věci právo „prosazovat“ známkoprávní nároky v řízení) je odvozeno od vlastnictví předmětu průmyslového vlastnictví či od práva jeho užívání; samotné vymáhání práva průmyslového vlastnictví však není jeho užíváním. Poskytnutí „oprávnění prosazovat v zemích Evropské unie práva ze známky, zejména podávat žaloby pro porušení práv ke známce“ tak není užíváním práva průmyslového vlastnictví ve smyslu § 2 odst. 1 zák. č. 221/2006 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2360/2015, ze dne 25. 10. 2017
19.12.2017 00:01
Práva majitele starší ochranné známky
V rozsudku ze dne 21. února 2013, ve věci C-561/11, dospěl Soudní dvůr k závěru, že článek 9 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství je třeba vykládat v tom smyslu, že se výlučné právo majitele ochranné známky Společenství zakázat všem třetím stranám užívat v obchodním styku označení totožná nebo podobná s jeho ochrannou známkou vztahuje na třetí stranu, jež je majitelem pozdější ochranné známky Společenství, aniž je nutné, aby tato pozdější ochranná známka byla nejdříve prohlášena za neplatnou.
Ustanovení § 8 odst. 2 OchrZ je třeba vykládat ve stejném duchu. Z ustanovení § 12 odst. 1 OchrZ vyplývá, že skutečnost, že je nějaké označení zapsáno jako ochranná známka, neznamená, že vlastník starší ochranné známky nemůže zakázat užívání pozdější ochranné známky, která je shodná či podobná se starší ochrannou známkou. Proto i co se týče národní ochranné známky, platí, že práva majitele ochranné známky podle § 8 OchrZ se vztahují na třetí stranu, jež je majitelem pozdější ochranné známky, aniž je nutné, aby tato pozdější ochranná známka byla nejdříve prohlášena za neplatnou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2159/2015, ze dne 26. 9. 2017
16.11.2017 00:01
Neplatnost koncesní smlouvy podle § 30 koncesního zákona
I. Jelikož neplatnost koncesní smlouvy podle § 30 koncesního zákona není stanovena pouze na ochranu některého účastníka, jde o neplatnost absolutní. Zásada, podle níž neplatnosti právního úkonu se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, se v případě absolutní neplatnosti právního úkonu neuplatní.
Neplatnost koncesní smlouvy podle § 30 koncesního zákona lze konstatovat bez ohledu na to, zda ÚOHS uložil zákaz jejího plnění podle § 25 odst. 2 koncesního zákona, neboť obě zákonná ustanovení mají jiný účel. Zatímco zákaz plnění koncesní smlouvy a s ním spojené důsledky uvedené v § 25 odst. 5 koncesního zákona mají za účel chránit hospodářskou soutěž, předchozí stanovisko Ministerstva financí k uzavření koncesní smlouvy je v § 30 koncesního zákona vyžadováno v rámci rozpočtového dozoru.
II. Pojmy „služby“ a „dílo“ uvedené v § 16 odst. 1 koncesního zákona mají stejný obsah jako tytéž pojmy použité v předpisech soukromého práva, neboť koncesní zákon neobsahuje žádnou zvláštní úpravu, která by stanovila jinak.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 772/2016, ze dne 28. 8. 2017
09.08.2017 00:01
Informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb
Ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), je nutno vykládat tak, že se použije i na situaci, kdy se v samostatném řízení žalobce domáhá informací o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo duševního vlastnictví, poté, kdy bylo pravomocně ukončeno řízení, v němž bylo vysloveno, že bylo porušeno toto právo duševního vlastnictví.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2765/2012, ze dne 23. 5. 2017
04.08.2017 00:02
NSS: Vymezení předmětu místního šetření demonstrativním způsobem
Vymezení předmětu šetření na místě v obchodních prostorách v pověření podle § 21f zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, pomocí slova „zejména“ či obdobným demonstrativním či všezahrnujícím způsobem představuje vadu pověření k tomuto šetření. Tato vada však sama o sobě nezakládá nezákonnost místního šetření jako celku, pokud Úřad pro ochranu hospodářské soutěže provedeným šetřením nepřekročí rámec vstupního podezření, jež jej k nařízení šetření vedlo.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, čj. 6 As 113/2017-83)
19.04.2017 00:02
Konflikt práva k obchodní firmě a práva z ochranné známky
I. Práva plynoucí z ochranné známky vznikají zápisem ochranné známky do příslušného rejstříku, jejich obsahem je právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky anebo službami, pro které je zapsána, a bránit takovému užívání ostatním, s výjimkami uvedenými v zákoně o ochranných známkách. Jednou z výjimek je právě omezení vlastníka ochranné známky právy třetích osob k obchodní firmě. Kolizi těchto práv řeší § 10 odst. 1 písm. a) ZOZ tak, že vlastník ochranné zámky není oprávněn zakázat třetím osobám užívat v obchodním styku jejich obchodní firmu, pokud je užívání v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže. Z uvedeného plyne, že obě práva jsou rovnocenná, obstojí vedle sebe. Omezení práv k obchodní firmě právy vlastníka ochranné známky dříve platný obchodní zákoník neřešil a výslovnou úpravu nemá ani současný zákoník občanský. Jsou-li však obě práva rovnocenná, je třeba jejich konflikt řešit z pohledu vlastníků obou práv v principu stejně.
Právo k obchodní firmě samo o sobě nemůže být důvodem pro odepření práv vyplývajících z ochranné známky. To však platí pouze za předpokladu, že užívání takového práva je v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže, že tedy není nekalým soutěžním jednáním.
II. Užívá-li vlastník svoji ochrannou známku tak, že naplní definiční znaky nekalé soutěže, pak je třeba proti takovému užívání ochránit toho, kdo je takovým jednáním zasažen, a to způsoby uvedenými v § 2988, větě první, o. z., tedy i uložením povinnosti zdržet se užívání zapsané ochranné známky.
III. Právo k obchodní firmě patří mezi tzv. práva na označení a je považováno za jedno z tzv. průmyslových práv. Speciálním předpisem, upravujícím vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, je zákon č. 221/2006 Sb., který s účinností od 1. ledna 2008 upravil ve svém ustanovení § 6 zvláštní působnost soudu ve věcech průmyslového vlastnictví. Podle § 6 odst. 1 písm. a) rozhoduje Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, a o nárocích podle části první tohoto zákona.
Podle § 39 odst. 2 zákona o soudech a soudcích je Městský soud v Praze věcně a místně příslušným soudem jako soud prvního stupně ve věcech průmyslového vlastnictví a ochrany práv k odrůdám. Zákon o soudech a soudcích určil v uvedeném ustanovení nejen výlučnou místní příslušnost Městského soudu v Praze, ale též jeho výlučnou příslušnost věcnou. Městský soud v Praze se totiž stal s účinností od 1. ledna 2008 zvláštním soudem, který má působnost krajského soudu, přitom jako jediný v České republice rozhoduje v občanském soudním řízení v prvním stupni v senátě. Městský soud v Praze je současně soudem Společenství.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, ze dne 8. 3. 2017
06.01.2017 00:02
Právo předchozího uživatele nezapsaného označení
Pro závěr o existenci práva předchozího uživatele nezapsaného označení, jímž jsou omezeny účinky ochranné známky podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách, není podstatný rozsah (místní dosah) užívání nezapsaného označení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3782/2015, ze dne 26. 10. 2016
22.12.2016 00:01
Posouzení platnosti smlouvy o obměně majetku
Pro účely posouzení platnosti smlouvy o obměně majetku není zapotřebí zkoumat, jakým způsobem byl majetek zařazen do pohotovostních zásob.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1096/2015, ze dne 18. 10. 2016
18.10.2016 00:01
K porušování práva duševního vlastnictví na tržnici
Soudní dvůr vydal dne 7. července 2016 ve věci C-494/15 rozsudek, jímž odpověděl na položené předběžné otázky takto:
1. Článek 11 věta třetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „prostředník, jehož služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví“ ve smyslu tohoto ustanovení, zahrnuje osobu, která má pronajatu tržnici a jednotlivá prodejní místa v této tržnici pozajímá trhovcům, z nichž někteří svou plochu využívají k prodeji padělků výrobků chráněných ochrannými známkami.
2. Článek 11 věta třetí směrnice 2004/48 musí být vykládán v tom smyslu, že podmínky pro vydání soudního zákazu ve smyslu tohoto ustanovení vůči prostředníkovi, který poskytuje službu spočívající v pronajímání prodejních míst na tržnici, jsou totožné s podmínkami, které Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 12. července 2011, L´Oréal a další (C-324/09, EU:C:2011:474), a které platí v souvislosti se soudními zákazy, jež mohou být vydány vůči prostředníkům na on-line tržišti.
V odůvodnění k odpovědi na druhou otázku Soudní dvůr odkázal na závěry rozsudku ze dne 12. července 2011, L´Oréal a další, C-324/09, EU:C:2011:474. Připomněl, že v bodě 135 tohoto rozsudku konstatoval, že podrobná úprava vydávání soudních zákazů, kterou musí členské státy stanovit podle článku 11 věty třetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (dále jen „Směrnice“), jako je úprava podmínek, které je třeba splnit, a postupu, kterým je třeba se řídit, spadá do vnitrostátního práva. Tato pravidla vnitrostátního práva musí být stanovena tak, aby bylo možné uskutečnit cíle Směrnice. Za tím účelem musí být soudní zákazy účinné a odrazující. Současně musí být spravedlivé a přiměřené. Nesmí tedy být nákladné a nesmí vytvářet překážky právně dovolenému obchodu. Po prostředníkovi nelze požadovat, aby nad svými zákazníky vykonával obecný a soustavný dohled. Prostředník naproti tomu může být donucen k přijetí opatření, která přispějí k zamezení dalšímu porušování stejného druhu a stejným obchodníkem. Soudní dvůr uzavřel, že soudní zákaz ve smyslu článku 11 věty třetí Směrnice smí být vydán pouze tehdy, zajišťuje-li spravedlivou rovnováhu mezi ochranou duševního vlastnictví a absencí překážek právně dovolenému obchodu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1184/2013, ze dne 28. 7. 2016
09.08.2016 00:00
Zneužití dominantního postavení vlastníka sítě zpětného odběru
Dominantní postavení na trhu jednoho soutěžitele není samo o sobě postižitelné a protiprávní. Je zakázáno pouze zneužití tohoto dominantního postavení. Bez ohledu na důvody, pro které dominantní postavení některý soutěžitel má, znamená to především, že takový subjekt má zvláštní odpovědnost nedovolit, aby jeho jednání ohrozilo skutečnou soutěž na společném trhu. Ke zneužití dominantního postavení musí dojít k újmě jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů.
Za zneužití dominantního postavení soutěžitele nelze považovat, že dominantní soutěžitel (vlastník sítě zpětného odběru elektrozařízení) neuzavřel požadovaný obchod (prodej sebraného elektroodpadu) s žádným subjektem; zákon neukládá povinnost prodeje sebraného elektroodpadu dalším subjektům.
Systém kolektivního zpětného sběru vyřazených elektrospotřebičů nelze považovat za přenosovou síť, obdobný rozvod nebo jiné infrastrukturní zařízení ve smyslu § 11 písm. f) zákona o ochraně hospodářské soutěže. Za zneužití dominantního postavení soutěžitele tak nelze považovat ani jednání vlastníka sítě zpětného odběru elektrozařízení, kterým brání v jejím využití jinému soutěžiteli.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5730/2015, ze dne 1. 6. 2016
07.06.2016 00:01
Odpovědnost za možnou ztrátu z prodeje investičního nástroje
Nedohodnou-li si zákazník a investiční zprostředkovatel zvláštní povinnost investičního zprostředkovatele informovat zákazníka o možném vývoji na trhu s investičním nástrojem v době od nákupu investičního nástroje do jeho případného prodeje, neodpovídá investiční zprostředkovatel zákazníkovi za možnou ztrátu z prodeje investičního nástroje.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3695/2013, ze dne 27. 10. 2015
18.04.2016 00:01
Postup zadavatele v případě veřejné zakázky malého rozsahu
V případě, kdy zadavatel veřejné zakázky postupuje podle § 18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách v rozhodném znění (nyní viz § 18 odst. 5), platí pro nabývání majetku státu ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., podle něhož při úplatném nabývání majetku lze cenu sjednat pouze do výše rovnající se ocenění tohoto majetku podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. platí, že majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Pro případ překročení ceny nabývaného majetku se uplatní ustanovení § 12 odst. 5 věta druhá zákona č. 219/2000 Sb., podle něhož je dohoda o ceně neplatná v rozsahu rozdílu, o který sjednaná cena přípustnou výši překročila.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 459/2014, ze dne 28. 1. 2016
09.03.2016 00:00
Důsledky novely č. 210/1993 Sb. na ručení Fondu národního majetku
Vypuštěním ustanovení o ručení Fondu národního majetku České republiky (dále jen „Fond“) ze zákona č. 92/1991 Sb. s účinností ke dni 13. srpna 1993 byl nastolen právní režim, v němž za ty závazky, které přešly v rámci privatizace na nabyvatele privatizovaného majetku později než dne 12. srpna 1993, Fond neručí. A to nikoliv pouze na základě zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž neručí za tyto závazky vůbec; vypuštění ustanovení o ručení Fondu ze zákona č. 92/1991 Sb. je třeba v kontextu vývoje právní úpravy § 15 odst. 3 chápat jako speciální úpravu, jíž bylo ručení Fondu zrušeno a která vylučuje aplikaci § 477 odst. 3 obch. zák. na ty závazky, k jejichž přechodu na nabyvatele podniku (jeho části) došlo v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb.
Jestliže tedy nebylo důsledkem novelizace zákona č. 92/1991 Sb. zákonem č. 210/1993 Sb. časově neomezené ručení Fondu, nýbrž naopak právní režim, v němž Fond za závazky přešlé v rámci privatizace po dni 12. srpna 1993 neručí, pak ani ručitelský závazek Fondu, jenž vznikl za účinnosti § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 544/1992 Sb., v době od 8. prosince 1992 do 12. srpna 1993, se v důsledku novelizace zákona č. 92/1991 Sb. provedené ke dni 13. srpna 1993 zákonem č. 210/1993 Sb. nemohl stát závazkem časově neomezeným. Ani v zákoně č. 210/1993 Sb., ani v dalších novelách zákona č. 92/1991 Sb., není pro takový důsledek podklad.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 22/2013, ze dne 16. 12. 2015
24.02.2016 00:02
Posouzení zápisné způsobilosti průmyslového vzoru
Posouzení zápisné způsobilosti (zejména novosti a individuální povahy) průmyslového vzoru při žalobě na jeho ochranu soud neprovádí, a to ani za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad průmyslového vlastnictví z jiného než žalovaným namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace (byť v rámci posuzování rozsahu ochrany může zkoumat naplnění podmínky, která je svým slovním vymezením shodná s podmínkou zkoumanou i při posuzování zápisné způsobilosti – např. celkový dojem působící na informovaného uživatele).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4219/2013, ze dne 15. 12. 2015
08.12.2015 22:52
Požadavek na písemnou formu souhlasu k užívání vynálezu chráněného patentem
Z jazykového výkladu ustanovení § 14 odst. 1 zákona o vynálezech vyplývá, že souhlas (licence) k využívání vynálezu chráněného patentem je nutné poskytnout písemnou formou. Z doslovné dikce citovaného ustanovení § 14 odst. 1 zákona o vynálezech je zřejmé, že zákonodárce považuje souhlas k využívání vynálezu chráněného patentem za licenci. V zákoně o vynálezech tedy mají pojmy „souhlas k využívání vynálezu chráněného patentem“ a „licence“ shodný obsah. Z toho lze dovodit, že jakýkoliv souhlas k využívání vynálezu chráněného patentem musí být písemný, neboť takový souhlas je dle zákonodárce licencí, přičemž licenční smlouva musí mít obligatorně písemnou formu v souladu s ust. § 508 odst. 2 obchodního zákoníku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1372/2015, ze dne 19. 6. 2015
11.05.2015 00:00
Důkazní břemeno k prokázání, že zadržené zboží je určeno pro evropský trh
Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 ze dne 22. července 2003 musí být vykládáno v tom smyslu, že zboží pocházející ze třetího státu, které je napodobeninou výrobku chráněného v EU právem z ochranné známky nebo kopií výrobku chráněného v EU autorským právem, právem s ním souvisejícím nebo (průmyslovým) vzorem nemůže být kvalifikováno jako „padělky“ nebo „nedovolené napodobeniny“ ve smyslu uvedeného nařízení pouze na základě toho, že vstoupilo na území EU v režimu s podmíněným osvobozením od cla. Toto zboží lze kvalifikovat jako „padělky“ nebo „nedovolené napodobeniny“, je-li prokázáno, že je určeno k prodeji v EU.
Je-li celním úřadem zboží v celním režimu vnější tranzit zadržené s podezřením na porušení práva duševního vlastnictví, tíží důkazní břemeno k tvrzení, že zboží je určeno k uvedení na vnitřní trh členského státu Evropské unie žalobce, tj. toho, kdo tvrdí, že jeho práva duševního vlastnictví jsou porušována.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1612/2014, ze dne 17. 12. 2014
05.03.2015 00:02
K porušování práv z průmyslového vzoru
Pokud se týká k výkladu pojmu „informovaný uživatel“, jehož pohled je zásadní pro vyřešení otázky, zda dochází k porušování práv z průmyslového vzoru, je třeba konstatovat, že ochranu může mít pouze takový zapsaný průmyslový vzor, který nevyvolává u informovaného uživatele odlišný celkový dojem. Vychází se při tom z celkového dojmu podobnosti dvou řešení a nehledí se na rozdíly v podrobnostech. Celkový dojem informovaného uživatele se může lišit od dojmu, kterým průmyslový vzor působí na běžného spotřebitele, neboť informovaný uživatel si může všimnout rozdílů, které pro běžného spotřebitele nejsou vůbec patrné.
Pojem „informovaný uživatel“ lze chápat jako pojem označující uživatele, který vykazuje nikoli průměrnou pozornost, ale zvláštní ostražitost, ať už z důvodu své osobní zkušenosti či rozsáhlé znalosti daného odvětví, a kdy přívlastek „informovaný“ naznačuje, že uživatel, ačkoli není návrhářem či technickým odborníkem, zná různé průmyslové vzory existující v dotyčném odvětví, má určitý stupeň znalostí prvků, které tyto průmyslové vzory obvykle obsahují, a v důsledku svého zájmu o dotyčné výrobky vykazuje při jejich užívání relativně vysoký stupeň pozornosti.
Dovolatelce lze přisvědčit, že pojem „informovaný uživatel“ nelze v žádném případě ztotožňovat s pojmem průměrný spotřebitel, popř. běžný uživatel, běžný spotřebitel, konečný spotřebitel, apod., neboť jde o termíny kvalitativní rozdílné. Odlišný celkový dojem je nutné poměřovat očima informovaného uživatele, nikoli např. běžného spotřebitele, neboť u informovaného uživatele se předpokládá, že je schopen si všimnout určitých rozdílů posuzovaných průmyslových vzorů, které u něho vyvolají odlišný celkový dojem. Při právním posouzení odvolací soud pochybil, považoval-li za „informovaného uživatele“ tzv. průměrného spotřebitele (tj. běžného spotřebitele či běžného uživatele) a nekladl vůbec důraz právě na informovanost „informovaného uživatele“, na jeho znalosti a osobní zkušenosti, na jeho zvláštní pozornost či zvláštní ostražitost.
Pro posouzení, zda dochází k porušování práv z průmyslového vzoru žalobce, je důležitý celkový dojem podobnosti dvou řešení (výrobků žalobce a žalované) a nikoli skutečnost, že lze zjistit rozdíly v podrobnostech. Soud měl objektivně posoudit celkový dojem předmětných výrobků (v tomto případě interiérových dveří) a řádně při tom rozlišit, zda posuzované výrobky žalované mají podstatné odlišné prvky, které ve svém souhrnu vytváří u informovaného uživatele celkově odlišný dojem ve vztahu k výrobkům a průmyslovému vzoru žalobce, či zda se jedná pouze o nepodstatné detaily, jichž si informovaný uživatel (s jeho znalostmi, osobními zkušenostmi, při jeho zvláštní pozornosti či zvláštní ostražitosti) ani nepovšimne. Vzhledem k tomu, že odvolací soud chybně nepoměřoval odlišný celkový dojem předmětných dveří žalobce a žalované z pohledu informovaného uživatele, Nejvyšší soud považuje závěr odvolacího soudu, že výrobky žalované spadají do rozsahu ochrany průmyslového vzoru žalobce a porušují práva žalobce, za nesprávný.
S ohledem na tato pochybení v právním posouzení věci je nutno považovat za nesprávné také rozhodnutí odvolacího soudu, že jednání žalované naplňuje současně i všechny zákonné podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. a je jednáním nekalosoutěžním.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2887/2013, ze dne 25. 11. 2014