// Profipravo.cz / Rozhodčí řízení

Rozhodčí řízení

12.07.2019 00:02

ÚS: Dopady uplatnění neplatné rozhodčí doložky před a po 11.5.2011

1. Zásada pacta sunt servanda je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost, která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a též judikatury Ústavního soudu.

2. Rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález na základě ní vydaný není způsobilým exekučním titulem. Pokud přesto byla exekuce zahájena a je v ní pokračováno, je nutné exekuci v každé její fázi zastavit, a to i tehdy, jestliže povinný neplatnost rozhodčí doložky v průběhu rozhodčího řízení nenamítal.

3. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011 (tzn. před vydáním sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce), činili tak v období neustálené změny judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se na ně ustanovení o stavění promlčecí lhůty. Protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu a nemůže s ním být spjato stavění promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.

4. V případě promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy mezi nebankovní úvěrovou společností (podnikatelem profesionálem) a dlužníkem (spotřebitelem) může soud prohlásit vznesení námitky promlčení dlužníkem za rozporné s dobrými mravy pouze ve výjimečných situacích. Za rozporné s dobrými mravy proto nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky z důvodu vlastní předluženosti, stejně tak není v rozporu s dobrými mravy ani pasivita dlužníka při řešení závazku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 996/18, ze dne 4. 6. 2019

01.07.2019 00:02

Vrácení části poplatku Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR

Podle ustanovení § 5 Pravidel o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory je Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Rozhodčí soud“) povinen vrátit žalobci 50 % rozdílu zaplaceného poplatku z hodnoty žaloby a minimálního poplatku v případě, kdy žalobce vezme zpět rozhodčí žalobu ve lhůtě alespoň 7 dnů před (byť opakovaně) nařízeným prvním jednáním.

To platí i v posuzovaném případě, ve kterém poté, co bylo již dvakrát nařízeno první jednání ve věci, které však na žádost obou stran sporu (z důvodu jednání stran o smírném řešení věci) bylo pokaždé (tj. dvakrát) Rozhodčím soudem odročeno, vzal žalobce svou žalobu zpět z důvodu mimosoudního narovnání sporu (a to ještě před tím, než bylo Rozhodčím soudem nařízeno další první jednání ve věci).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 991/2017, ze dne 27. 3. 2019

24.05.2019 00:03

ÚS: Sjednocení rozhodovací praxe

I. Jestliže soudní exekutor či exekuční soud dospěje k závěru, že náklady exekuce a exekučního řízení má nést povinný (v situaci, kdy exekuční řízení bylo zastaveno z důvodu, že exekuční titul byl vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky a návrh na nařízení exekuce byl podán po sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů stran této otázky), pak je třeba, aby tento svůj závěr odklánějící se od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu dostatečně fundovaně podložil. Neučiní-li tak, resp. založí-li svoji argumentaci na poukazech na nepřiléhavou rozhodovací praxi Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jehož integrální součástí jsou i principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany oprávněné důvěry v právo.

II. I za stavu, kdy povinný nemá nést náklady exekuce vedené s vědomím oprávněného o její protiprávnosti, lze při rozhodování o nákladech řízení na zastavení exekuce zohlednit, že povinný si nepochybně půjčil a svůj dluh protiprávně nesplácel.

III. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí týkajícímu se bagatelní částky, nelze jeho přezkum ze strany Ústavního soudu zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva nebo svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. Zájem na respektování judikatury Ústavního soudu je sice okolností, způsobilou dovodit nutnost meritorního posouzení ústavní stížnosti i v případě bagatelní částky, ale pouze tam, kde je dán ústavní přesah jednotlivého případu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2117/18, ze dne 16. 4. 2019

06.05.2019 00:01

Věcná příslušnost v řízení o zrušení rozhodčího nálezu

Změny procesního práva působí výlučně ode dne nabytí účinnosti novely a právní účinky procesních úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy, zůstávají zachovány.

Jestliže tedy žalobkyně podala dne 26. dubna 2017 žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, učinila tak úkon, s nímž procesní předpisy účinné v době podání žaloby spojovaly účinek v podobě zahájení řízení u věcně příslušného soudu (dle § 41 zákona o rozhodčím řízení ve znění do 29. září 2017). Procesní účinky tohoto úkonu pak zůstaly zachovány i po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. (ke dni 30. září 2017), kterým byl mimo jiné změněn § 41 zákona o rozhodčím řízení upravující věcnou příslušnost soudů k řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Uvedená novela procesního předpisu tak nemohla způsobit změnu soudu věcně příslušného k projednání žaloby, jestliže konkrétní řízení již bylo zahájeno žalobou u věcně příslušného soudu podle znění § 41 zákona o rozhodčím řízení účinného v době podání žaloby.

Opačný závěr by představoval prolomení obecného pravidla nepravé zpětné účinnosti procesních předpisů; jednalo by se totiž o pravou retroaktivitu procesního předpisu, která je v rozporu s principy demokratického právního státu, zejména s požadavkem na právní jistotu účastníků řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4101/2018, ze dne 11. 2. 2019

08.04.2019 00:00

Neplatnost rozhodčí doložky kvůli netransparentnímu určení rozhodců

Jestliže rozhodčí smlouva (doložka) obsahuje ujednání, jímž strany určují počet i osoby rozhodců nebo stanoví způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, musí ve vztahu ke všem v úvahu připadajícím rozhodcům vyhovovat ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.; jinak řečeno, každý rozhodce ad hoc, jehož strany povolaly v případě majetkového sporu k rozhodnutí, musí být určen transparentně. Netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění účinném do 29. 2. 2012) také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě.

Ačkoliv posuzovaná rozhodčí doložka jmenovitě určuje osm rozhodců, obsahuje i ujednání, podle nějž se rozhodcem ad hoc může stát i advokát ze seznamu vedeného Českou advokátní komorou, kterého zvolí věřitel. Odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jestliže své rozhodnutí založil na závěru, že rozhodčí doložka není jako celek neplatná, pokud vedle osmi jmenovitě určených rozhodců obsahuje i netransparentní ujednání o určení osoby rozhodce „ve zvláštní situaci“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 40/2018, ze dne 24. 1. 2019

26.02.2019 00:01

Rozhodování o regresním nároku ručitele v rozhodčím řízení

Regresní nárok ručitele není právem souvisejícím s právním vztahem mezi věřitelkou a dlužníkem, tj. vztahem z půjčky, ani právem souvisejícím s dohodou o ručení. Rozhodčí doložka v listině obsahující smlouvu o půjčce a dohodu věřitele s ručitelem o zajištění pohledávky z půjčky se tak bez dalšího nevztahuje na spor o náhradu za plnění poskytnuté věřiteli ručitelem namísto dlužníka. Není pochyb o tom, že majetkový spor ručitele a dlužníka může být podřízen rozhodčímu řízení; to však předpokládá existenci rozhodčí smlouvy (doložky) uzavřené těmito stranami.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1054/2018, ze dne 28. 11. 2018

19.02.2019 00:02

Zrušení rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 1 ZRŘ ve znění do 30. 11. 2016

Soud se mohl, aniž se toho žalobce dovolal, zabývat podle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 30. 11. 2016, tím, zda jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) až d) nebo h) zákona, pouze v případě, že byl předmětný rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a současně návrh na jeho zrušení podal spotřebitel.

Tuto výjimku, jíž se zákonodárce ve prospěch spotřebitele odchýlil mimo jiné od zásady dispoziční, nelze rozšiřovat též na jiné osoby, kterým je za jiných okolností zákonem přiznávána vyšší míra ochrany, např. na slabší smluvní stranu ve smyslu § 433 občanského zákoníku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, ze dne 12. 12. 2018

19.02.2019 00:01

Posouzení mravnosti rozhodčím nálezem přisouzeného plnění jako celku

Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že důvodem pro zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Současně však dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (zde uložení veškerých povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele.

Ačkoli tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).

Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že přisoudil-li rozhodce oprávněnému plnění, které není v rozporu s dobrými mravy, není možné, aby byl rozhodčí nález shledán nezpůsobilým exekučním titulem a exekuce byla zastavena. Proto je namístě zabývat se posouzením přiměřenosti výsledku rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty, na smluvní úrok z poskytnuté částky), s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele i k míře indicií, které podporují závěr o ekonomické provázanosti rozhodce s oprávněným. Zohlednit je rovněž třeba i způsob ustanovení rozhodce, míru a odůvodněnost pasivity povinného – spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, případně v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení.

Toto zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maiori ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, ze dne 27. 11. 2018

08.02.2019 00:04

ÚS: Priorita výkladu, který nezakládá neplatnost rozhodčí doložky

1. Jedním ze základních principů výkladu smluv je přednost výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li samozřejmě oba tyto výklady možné [viz § 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2124/14 (N 13/80 SbNU 163) a další].

2. Postup obecných soudů, které zamítly návrh stěžovatelky na nařízení exekuce proti vedlejšímu účastníkovi řízení, neboť rozhodčí doložku, jež v jedné části splňovala požadavky na ni kladené z pohledu transparentnosti (určovala konkrétního rozhodce, který měl spor rozhodovat), v druhé části však nikoliv (neboť ponechávala výběr rozhodce na vůli jedné smluvní strany), považovaly za absolutně neplatnou jako celek, i přesto, že daný spor nakonec skutečně rozhodoval rozhodce, který byl z pohledu nároků kladených na transparentnost rozhodčích doložek určen v rozhodčí doložce řádně, je tak třeba hodnotit jako přehnaně formalistický, ve svém důsledku zasahující do autonomie vůle smluvních stran.

3. Ústavní soud přitom nesdílí názor Nejvyššího soudu vyslovený např. v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2012 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2504/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4529/2014, že by částečná neplatnost ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč. zák.) vnášela tak značnou nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, že by kvůli tomu musela být rozhodčí doložka sankcionována neplatností jako celek. Naopak, s ohledem na výše uvedený výklad a principy smluvní volnosti je třeba zaujmout takové stanovisko, podle něhož bude vůle stran chráněna v maximální možné míře.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1336/18, ze dne 8. 1. 2019

18.01.2019 00:03

ÚS: Nejednotnost rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčí doložky

Analytická právní věta

Rozhodný okamžik z hlediska sjednocení rozhodovací praxe ohledně absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy nebo doložky neobsahující konkrétní určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení pro rozpor se zákonem představuje 11. květen 2011, kdy bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010; v případě pozdějšího nařízení exekuce, jejího následného zastavení z důvodu nepřípustnosti založené na nezpůsobilosti exekučního titulu je potřebné náležitě zkoumat a odůvodnit zachování potřebné míry pečlivosti ze strany oprávněné při posuzování otázky zavinění nákladů exekuce; opačný postup může znamenat porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek.

PRÁVNÍ VĚTY

I. Jestliže soudní exekutor či exekuční soud dospěje k závěru, že náklady exekuce a exekučního řízení má nést povinný (v situaci, kdy exekuční řízení bylo zastaveno z důvodu, že exekuční titul byl vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky a návrh na nařízení exekuce byl podán po sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů stran této otázky), pak je třeba, aby tento svůj závěr – odklánějící se od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu –, dostatečně fundovaně podložil. Neučiní-li tak, resp. založí-li svoji argumentaci na poukazech na nepřiléhavou rozhodovací praxi Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jehož integrální součástí jsou i principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany oprávněné důvěry v právo.

II. Chce-li soudní exekutor či exekuční soud užít moderačního práva, které mu poskytuje § 150 o. s. ř., nelze se spokojit s pouhým odkazem na pasivitu jednoho z účastníků řízení, musejí tak učinit při zohlednění všech relevantních skutkových okolností dané věci. K těm patří i fakt, že oprávněný si měl být (s ohledem na své postavení profesionála v oblasti poskytování úvěrů) vědom toho, že od počátku v exekučním řízení uplatňuje nezpůsobilý exekuční titul a tento protiprávní stav nadále vědomě udržoval.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2728/17, ze dne 12. 11. 2018

24.10.2018 00:01

Zastavení exekuce rozhodčího nálezu na návrh povinného-spotřebitele

Zákon o rozhodčím řízení nelze obcházet v představě, že lze ochranu nalézt v následném řízení exekučním. Pakliže se tak má – až zde – stát, pak jen tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu. Tak by tomu bylo tehdy, jestliže by exekuce exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, který nebyl v předepsaném nalézacím řízení zrušen, vedla k vynucení povinnosti, která je ve zcela zjevném rozporu s hmotným právem.

Proto není namístě vyhovět návrhu povinného-spotřebitele na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jenž je odůvodněn tím, že hmotněprávní jednání, které bylo podkladem pro vydání exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, dále rozhodčí smlouva, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, jakož i rozhodčí nález ve svém celkovém a společném úhrnu směřují k poškození povinného-spotřebitele, jestliže plnění, které exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu povinnému ukládá (a jež je vykonáváno), nelze posoudit jako povinnost, která je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, pakliže během řízení nevyplynuly ani žádné jednotlivé okolnosti, na jejichž základě by bylo možné učinit závěr o neplatnosti rozhodčí smlouvy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, ze dne 1. 8. 2018

13.08.2018 00:02

Souhlas valné hromady dle § 196a obch. zák. s uzavřením rozhodčí smlouvy

K platnému uzavření rozhodčí smlouvy nebyl zapotřebí předchozí souhlas valné hromady podle § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1590/2018, ze dne 5. 6. 2018

13.06.2018 00:02

Dohoda stran rozhodčího řízení o postupu při doručování

Ustanovení § 19a, jež se stalo součástí zákona č. 216/1994 Sb. s účinností od 1. 1. 2014, nevylučuje, aby se i nadále strany rozhodčího řízení dohodly na postupu při doručování.

Tuto zákonnou úpravu doručovacích adres účastníků rozhodčího řízení nelze ani při doručování od 1. 1. 2014 upřednostnit v aplikaci před pravidly, jež si strany rozhodčí smlouvy sjednaly v rámci své zákonem dané smluvní volnosti ještě před tímto datem (v období od 1. 4. 2012 do 31. 12. 2013). Opačný postup by byl porušením principu legitimního očekávání.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2347/2017, ze dne 21. 3. 2018

13.06.2018 00:00

Podání žaloby k rozhodčímu soudu v případě neplatné rozhodčí doložky

Žalobkyně se samotným podáním návrhu na vydání rozhodčího nálezu k Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky („rozhodčí soud“) dobrovolně podřídila pravidlům, podle nichž rozhodčí soud rozhoduje, aniž by na tento závěr měla vliv skutečnost, že rozhodčí řízení skončilo usnesením o zastavení řízení, v němž rozhodčí soud konstatoval, že nemá pravomoc k meritornímu rozhodnutí věci z důvodu neplatné spotřebitelské rozhodčí doložky.

Žalobkyně se na rozhodčí soud obrátila s návrhem dobrovolně, podáním návrhu zahájila rozhodčí řízení a podřídila se tak Řádu vydanému rozhodčím soudem v souladu s § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Pravidla Řádu nadto musela být žalobkyni známa, neboť Řád je veřejně dostupný (publikovaný v Obchodním věstníku i na internetových stránkách rozhodčího soudu) a žalobkyně s rozhodováním dle Řádu v případném rozhodčím řízení souhlasila uzavřením rozhodčí doložky a poté samotným podáním návrhu k rozhodčímu soudu. Na právní režim projednání sporu před rozhodčím soudem nemá vliv to, že rozhodčí doložku rozhodčí soud v průběhu rozhodčího řízení shledal neplatnou. V souladu se zákonem o rozhodčím řízení v takovém případě rozhodčí řízení končí usnesením o zastavení rozhodčího řízení podle § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a nelze proto souhlasit s argumentací žalobkyně, že na základě neplatné rozhodčí doložky nelze zahájit rozhodčí řízení a že usnesení rozhodčího soudu nebylo rozhodnutím, nýbrž pouhým oznámením o nedostatku jeho pravomoci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, ze dne 12. 2. 2018

27.03.2018 00:02

Adhezní způsob uzavírání rozhodčí smlouvy se spotřebitelem

Jen z pouhé formulářové podoby rozhodčí smlouvy uzavřené se spotřebitelem podle zákona o rozhodčím řízení není možno dovodit její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 o. z.), a tím ani důvod pro zastavení exekuce.

Uzavírání rozhodčích smluv „formulářovým způsobem“ není neobvyklý, nestandardní a pro zakotvení rozhodčího řízení naopak z praktických důvodů užívaný prvek, který zákon ani v kontextu smluv, v nichž na jedné ze smluvních stran vystupuje spotřebitel, nijak výslovně nelimituje, pakliže je jinak zachována vyšší míra ochrany slabší strany.

V dané věci je rozhodné, že povinná netvrdí žádné zvláštní, mimořádné okolnosti, které by proces uzavírání rozhodčí smlouvy provázely, ba ani nedokládá, že by v daných poměrech a vzhledem k jedinečnosti souzené věci byla uzavřena natolik nespravedlivá či „nemravná“ rozhodčí smlouva, která by způsobovala významnou nerovnováhu v jejích právech, nebo která by ji výrazně limitovala co do efektivního uplatnění práva na spravedlivý („rozhodčí“) proces. Uzavřenou rozhodčí smlouvu nelze shledat neplatnou, pakliže ji povinná označila za rozpornou s dobrými mravy pouze proto, že jí oprávněná (úvěrující) předložila k podpisu rozhodčí smlouvu na předem předtištěném formuláři, který obsahoval konkrétní jména třinácti „ad hoc“ rozhodců, jejichž jména při takovém výběru podle jejího názoru „nemohla nikterak ovlivnit“. Rozhodčí řízení je založeno na zásadě smluvní volnosti, která ponechává plně v moci stran, zda mezi sebou uzavřou rozhodčí smlouvu a vyjmou tak svůj spor o majetkové právo z pravomoci soudu, a pokud povinná s takovým postupem souhlasila, nelze zde rozpor s dobrými mravy – bez dalšího – dovozovat. Povinná totiž neuvádí, co jí konkrétně překáželo, jestliže by v době uzavírání úvěrové smlouvy měla za to, že nabízení rozhodci jsou „ekonomicky závislí“, jim ve standardním kontraktačním procesu čelit; bylo nepochybně na ní, aby předtím, než uzavřela předmětnou smlouvu, vznesla takovou výhradu a vedla kontraktační proces způsobem, který by tomu odpovídal. Nabídka jmenovitě určených rozhodců byla toliko standardní ofertou.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 23. 1. 2018

27.03.2018 00:01

Ekonomická závislost rozhodce z důvodu opakovaného ustanovování

Opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv bez dalšího nedokládá ekonomickou závislost rozhodce; sama o sobě „opakovatelnost“ bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzeno žádného jeho osobního vztahu k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. Možnou podjatost, tj. nedostatek objektivní nezávislosti (nebo též objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve spojení s konkrétními okolnostmi dané věci.

Vztah ekonomické závislosti rozhodce jest však ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, tj. pakliže rozhodce např. současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, potažmo jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej tedy spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být, a to by bylo v úplnosti zcela nepřijatelné, totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje.

Ostatně jistou „opakovanost“ osoby rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně předpokládá – a nelze ji tudíž už proto považovat nejen za „nemravnou“, natožpak bezprostředně vedoucí k úspěšné námitce vyloučení rozhodce z rozhodování – jestliže v ustanovení § 8 odst. 3 co do spotřebitelských vztahů ukládá rozhodci povinnost sdělit, zda v posledních třech letech vydal rozhodčí nález, nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla některá ze stran.

K vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci proto nemůže postačovat jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě, jako možný rozhodce navrhován.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 23. 1. 2018

13.02.2018 00:02

Oprávnění rozhodce určit za sebe jiného rozhodce před 1. 4. 2012

Také pro poměry sjednání rozhodčí doložky za účinnosti zákona o rozhodčím řízení do 1. 4. 2012 platí (ve shodě se závěrem usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. 20 Cdo 1330/2016), že „byl-li rozhodčí smlouvou povolán jmenovitě určený rozhodce (fyzická osoba) nejen k rozhodnutí sporu, nýbrž i k případnému určení jiného rozhodce za sebe, pak tímto původně určeným rozhodcem vydaný rozhodčí nález nelze posuzovat jako vydaný někým, kdo k tomu neměl pravomoc. Otázku, zda by totéž platilo i pro nález vydaný nikoli jím, nýbrž jím určeným rozhodcem jiným, zde již posuzovat netřeba“.

Případná neplatnost eventuálního pravidla pro určení rozhodce nemůže přivodit neplatnost celé rozhodčí doložky, jestliže rozhodčí nález vydal jmenovitě určený rozhodce, o jehož kompetenci věc rozhodnout není jakýchkoli pochybností.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4543/2017, ze dne 23. 11. 2017

24.01.2018 00:01

Náhrada nákladů řízení v případě zastavení řízení dle § 106 odst. 1 o.s.ř.

V případě zastavení řízení soudem dle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. (tedy z důvodu, že věc má být rozhodnuta výlučně v řízení před rozhodci) je namístě při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikace ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.

Žalobkyně nese procesní odpovědnost za zastavení řízení, byla-li uzavřena platná rozhodčí doložka. Žalobkyně musí být srozuměna s tím, že podá-li žalobu k obecnému soudu, může se žalovaná domáhat dohodnutého postupu, tzn. namítne uzavření rozhodčí smlouvy (doložky). Na uvedeném nic nemění, že žalovaná má právo, nikoli povinnost nedostatek pravomoci soudů namítat. Jestliže tedy žalobkyně podala žalobu u soudu za situace, kdy si strany smluvně vyloučily projednání případného sporu před soudy, s tím, že spoléhala na to, že žalovaná nenamítne, že má být věc projednána v rozhodčím řízení, nebo že bude s projednáním věci před soudem souhlasit (prohlásí, že na rozhodčí smlouvě netrvá), a nebyl zde důvod pro to, aby soud žalobu projednal i přes existenci rozhodčí smlouvy, pak je nutno uzavřít, že z procesního hlediska žalobkyně zavinila, že řízení v dané věci muselo být zastaveno. Žalobkyně je tak podle § 146 odst. 2 o. s. ř. povinna nahradit náklady řízení žalované. V jednání žalované, která využila svého procesního práva a důvodně namítla nedostatek pravomoci soudu, přitom spatřovat její procesní zavinění zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. nelze.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2148/2016, ze dne 25. 10. 2017

17.01.2018 00:01

Přerušení řízení o žalobě podle části páté občanského soudního řádu

V řízení podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.) soud posuzuje věc vkladu práva do katastru nemovitostí pouze z hledisek, kterými se řídí při rozhodování o návrhu na povolení vkladu katastrální úřad. Také soud proto zkoumá rozhodčí nález jako listinu, na jejímž základě má být vklad povolen, jen z toho hlediska, zda splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru a zda je závazný i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno, a neposuzuje jej z pohledu skutečností, které podle zákona o rozhodčím řízení představují důvody pro zrušení rozhodčího nálezu soudem, jež není oprávněn v řízení podle části páté občanského soudního řádu řešit.

Probíhá-li občanské soudní řízení podle části třetí občanského soudního řádu, jehož předmětem je návrh na zrušení rozhodčího nálezu, podle něhož má být proveden zápis práva do katastru nemovitostí vkladem, je to - obdobně jako ve vkladovém řízení vedeném u katastrálního úřadu - důvodem pro přerušení řízení o žalobě podané podle části páté občanského soudního řádu ve smyslu ustanovení § 245 a § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť v probíhajícím řízení o zrušení rozhodčího nálezu je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu o zápisu práva do katastru nemovitostí vkladem. V případě zrušení rozhodčího nálezu by se totiž na tento nález pohlíželo, jako by nebyl nikdy vydán, a proto by nemohl být listinou, na jejímž základě by bylo možné povolit vklad práva do katastru nemovitostí.

Řízení o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, kterou se žalobce domáhá, aby bylo vyhověno návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí, tedy má být ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno do doby, než bude pravomocně skončeno soudní řízení ve věci zrušení rozhodčího nálezu, na základě kterého má být navrhovaný vklad práva proveden.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3366/2017, ze dne 31. 10. 2017

10.10.2017 00:02

Arbitrabilita nároku společníka na podíl na zisku vůči obchodní společnosti

Pro posouzení arbitrability nároku je stěžejní povaha takového nároku, nikoli obecná povaha řízení jako takového, přičemž povaha řízení (zda jde o sporné či nesporné řízení) není sama o sobě pro závěr o arbitrabilitě věci určující.

Nárok společníka na podíl na zisku vůči veřejné obchodní společnosti je nárokem, o němž je možné platně uzavřít rozhodčí smlouvu.

Ustanovení § 82 odst. 3 obch. zák. výslovně svěřovalo společníkům možnost upravit ve společenské smlouvě rozdělení zisku a nesení ztrát odlišně od zákona, což svědčí o dispozitivnosti tohoto ustanovení. Jestliže tedy zákon společníky nijak neomezuje v ujednáních ve společenské smlouvě odlišných od § 82 obch. zák., pak nelze ani dovodit, že by jim zákon zapovídal uzavřít smír a tedy i sjednat rozhodčí doložku ve společenské smlouvě ohledně nároků vyplývajících z majetkové účasti společníků na společnosti, jak společníci učinili v řešeném případě.

K závěru o arbitrabilitě majetkových sporů mezi společníky a společností souvisejících s jejich majetkovou účastí na společnosti se přiklání také odborná literatura.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1782/2017, ze dne 11. 7. 2017