// Profipravo.cz / Zvláštní řízení

Zvláštní řízení

12.05.2021 00:01

Neprovedení zhlédnutí soudcem v řízení o omezení svéprávnosti

V řízení o omezení svéprávnosti soud v souladu s ustanovením § 38 z. ř. s. vždy vyslechne a zhlédne posuzovanou osobu. Od zhlédnutí soud nemůže upustit. Právní úprava klade důraz na respekt k osobě posuzovaného, jehož projevem je i osobní kontakt soudu (soudce) s posuzovaným. Instrukce obsažená v ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s., že „soud posuzovaného vždy zhlédne“, proto zjevně obrací pozornost k soudci jako k té soudní osobě, jež je k tomuto úkonu povolána zásadně.

Ač zhlédnutí posuzovaného nelze podřadit pod procesní kategorii dokazování, přesto z ustanovení § 55 odst. 1 o. z. zřetelně vyplývá spojitost institutu zhlédnutí osoby s vlastním rozhodováním o osobním stavu. V konkrétní věci mohou být dány mimořádné důvody svědčící pro to, aby z tohoto pravidla bylo vybočeno a posuzovanou osobu nezhlédl soudce, nýbrž tak učinila jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce). Tak tomu může být podle Nejvyššího soudu například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno, která byla v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o přezkum svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem do svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je podle současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho zlepšení (např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy choroby, mentální retardace dané od narození či získané později, například jako následek úrazu, bez reálné možnosti zlepšení stavu apod.). Takový závěr o zdravotním stavu posuzované osoby ovšem musí vyplývat např. z předchozího či prezenčního znaleckého posudku, či má být alespoň jednoznačně potvrzován důkladným lékařským vyšetřením (aktuální lékařskou zprávou), a nesmí být jakkoliv zpochybněn ostatními provedenými důkazy a ani samostatnými poznatky ze zhlédnutí již provedenou jinou soudní osobou.

V posuzované věci nelze považovat za správné dožádání jiného soudu učiněné soudem prvního stupně ke zhlédnutí posuzované osoby, když důvod dožádání, resp. neprovedení zhlédnutí soudcem rozhodujícím ve věci samé, nebyl soudem prvního stupně náležitě vymezen.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 585/2019, ze dne 9. 2. 2021

12.05.2021 00:00

Rozšíření omezení svéprávnosti odvolacím soudem bez provedení zhlédnutí

Při rozhodování o omezení svéprávnosti v odvolacím řízení je třeba rozlišit dvě situace, a to ponechání rozsahu omezení svéprávnosti posuzované osoby v rozsahu, v jakém byla omezena soudem prvního stupně, nebo změnu tohoto rozsahu omezení. Pokud soud druhého stupně mění rozsah omezení svéprávnosti posuzované osoby, je nutno provést další doplňující dokazování, zejména zhlédnutí posuzované osoby, neboť před rozhodnutím o omezení svéprávnosti je soud povinen člověka zhlédnout.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 585/2019, ze dne 9. 2. 2021

26.03.2021 00:03

ÚS: Překážka litispendence ve věci rodičovské zodpovědnosti

Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, nemá žádnou diskreci ohledně postupu podle čl. 19 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000. Pravidla o přerušení a případném prohlášení nepřípustnosti mají imperativní charakter. Rozhodnout o své příslušnosti může pouze a jedině soud, který zahájil řízení jako první. Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, je pak rozhodnutím prvního soudu vázán a zásadně nesmí přezkoumávat jeho správnost či zákonnost.

Nezabývají-li se svévolně a bez řádného odůvodnění obecné soudy existencí dřívějších rozhodnutí soudů jiného členského státu v téže věci rodičovské zodpovědnosti v přímém rozporu s Nařízením Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, dopouští se tím porušení ústavně zaručeného základního práva účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2449/20, ze dne 9. 2. 2021

25.11.2020 00:02

Účastenství v řízení o svéprávnosti a v řízení ve věcech opatrovnictví

Účastenství je v řízení o svéprávnosti i v řízení ve věcech opatrovnictví člověka vymezeno materiálně, odvozuje se z hmotněprávní účasti ve vztahu, o němž se v řízení jedná. Účastníkem konkrétního řízení je ten, jehož hmotněprávní sféra může být výsledkem řízení dotčena. Protože zákon o zvláštních řízeních soudních pro řízení o svéprávnosti i pro řízení ve věcech opatrovnictví člověka účastníky výslovně nevymezuje, definice účastníků podle ustanovení § 6 odst. 2 z. ř. s., která coby lex specialis má přednost před definicí obecnou (§ 6 odst. 1 z. ř. s.), se v těchto řízeních neuplatní. Účastenství se proto řídí definicí podle ustanovení § 6 odst. 1 z. ř. s.

Odlišné předměty obou řízení se logicky promítají do okruhu účastenství. Účastníci jednotlivých řízení zpravidla nebudou totožní, což není způsobilá změnit ani zákonem uložená povinnost soudu (zahájit a) spojit řízení ve věcech opatrovnictví člověka s řízením o svéprávnosti.

Účastníkem řízení o svéprávnosti i řízení ve věcech opatrovnictví člověka je tedy navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (jehož práva nebo povinnosti jsou předmětem řízení). Těmito právy a povinnostmi se rozumějí jednak práva a povinnosti, o kterých má být přímo rozhodnuto, jednak práva a povinnosti, o nichž se ve výroku soudního rozhodnutí sice nerozhoduje, ale o nichž se přece jen jedná, a které výrokem soudního rozsudku mohou být dotčeny. Obligatorně je účastníkem – kromě navrhovatele, bylo-li řízení zahájeno na návrh – v případě řízení o svéprávnosti posuzovaný a v případě řízení ve věcech opatrovnictví člověka opatrovanec a opatrovník. O jejich právech a povinnostech je v řízeních vždy jednáno.

Osoba, která má být posuzovanému opatrovanci jmenována jako stálý opatrovník, není oprávněna (subjektivně legitimována) podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl posuzovaný omezen ve svéprávnosti, neboť není účastníkem řízení o svéprávnosti, se kterým bylo spojeno řízení ve věcech opatrovnictví člověka ke společnému řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1739/2020, ze dne 26. 8. 2020

27.10.2020 00:02

Formulace rozsudku omezujícího způsobilost samostatně právně jednat

I. Při vymezení rozsahu, v jakém soud omezuje způsobilost posuzované samostatně právně jednat v oblasti občanskoprávních majetkových vztahů, lze (a obvykle tomu tak je) rozsah omezení svéprávnosti definovat pomocí vyčíslení ekonomické hodnoty nepřímého předmětu právního vztahu. Již z povahy věci pak vyplývá, že je nezbytné vztáhnout tento limit vždy k právnímu jednání. Může se tak stát jak k právnímu jednání jedinému, tak k množině právních jednání, která jsou učiněna za konkrétní časové období, např. denní, týdenní, měsíční.

Z formulace výroku předmětného rozsudku vymezující rozsah, v jakém způsobilost posuzované samostatně právně jednat soud omezil tak, že „(…) není způsobilá nakládat s majetkem a spravovat jej nad rámec částky 4 000 Kč (…)“, není zřejmé, zda stanovený limit ve výši 4 000 Kč soud váže k jednomu právnímu jednání nebo k vícero právním jednáním, přičemž pro tento případ jejich množinu ani nedefinoval (typicky konkrétním časovým obdobím). Takto zformulované vymezení rozsahu, v jakém není posuzovaná způsobilá samostatně právně jednat pro oblast majetkových právních vztahů není v souladu s ustanovením § 155 odst. 1 a § 40 odst. 2 z. ř. s.

II. V rozsudku, jímž soud omezuje svéprávnost člověka, nelze zástupně, za použití zkratek (apod., atp., atd.), vymezit rozsah, v jakém je způsobilost člověka samostatně právně jednat omezována.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 844/2020, ze dne 29. 7. 2020

05.03.2019 00:02

Účastníci řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným

I. V řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným podle § 198 odst. 3 z. o. k. se určí okruh účastníků podle § 6 odst. 1 z. ř. s.

Společnost, jejíhož jednatele má jmenovat soud v řízení vedeném podle § 198 odst. 3 z. o. k., je osobou, o jejíchž právech nebo povinnostech se v takovém řízení jedná (ve smyslu § 6 odst. 1 z. ř. s.), a je tak (vždy) účastníkem řízení.

Pro tento závěr je přitom zcela bez významu, zda tu je osoba oprávněná za společnost v řízení jednat (nebo ji v řízení zastupovat). Skutečnost, že tu není osoba oprávněná za společnost jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat, je nanejvýš důvodem, pro nějž má být společnosti jmenován procesní opatrovník podle § 29 odst. 2 o. s. ř. (je-li tu nebezpečí z prodlení); to platí i pro řízení upravená zákonem o zvláštních řízeních soudních.

II. Společník bez dalšího (jen proto, že je společníkem) účastníkem řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným není (jeho práva a povinnosti řízením dotčeny nejsou).

Nicméně, jak Nejvyšší soud dovodil již v usnesení sp. zn. 29 Cdo 1202/2009, je-li řízení o jmenování člena představenstva akciové společnosti soudem podle ustanovení § 194 odst. 2 obch. zák. zahájeno návrhem prvního navrhovatele, je nutno další návrh na jmenování člena představenstva soudem, podaný osobou odlišnou od původního navrhovatele ohledně téže společnosti a téhož skutkového stavu před pravomocným skončením řízení o původním návrhu, považovat za přistoupení do řízení zahájeného tímto původním návrhem. Byť byl přijat v poměrech akciové společnosti v režimu obchodního zákoníku, tento závěr se obdobně uplatní i v poměrech společnosti s ručením omezeným v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.

Společník se tudíž řízení může účastnit v pozici (dalšího) navrhovatele.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1875/2018, ze dne 29. 11. 2018

19.06.2017 00:02

Zjišťování obsahu cizího procesního práva při posuzování vzájemnosti

Jestliže český právní řád podmiňuje určitý postup vůči cizinci materiální vzájemností, stává se tento postup závislým na očekávání stejného jednání ze strany orgánu státu, jehož je cizinec občanem, vůči občanům České republiky. Má-li orgán aplikovat právní normu, jejíž použití je závislé na vzájemnosti, neaplikuje v důsledku ní cizí právo a nestaví se ani do pozice cizího orgánu, ale posuzuje toliko otázku, zda existují dostatečné záruky, že by cizí orgány postupovaly určitým způsobem. Závěry ohledně vzájemnosti učiněné jsou více či méně pravděpodobnostní, neboť tuzemský orgán, při respektu k suverenitě jiných států, nemůže uzavřít, že by cizí orgán nutně jednal (by byl povinen jednat) v souladu s názorem orgánu tuzemského.

Posledně uvedené ovšem neznamená, že by soud mohl ohledně vzájemnosti činit závěry hypotetické, podložené domněnkami. Pro takové rozhodování je zásadní zejména zjištění ohledně obsahu cizích právních norem, zachovávané praxe, případně též sdělení Ministerstva spravedlnosti, přičemž nelze a priori soudům nařídit, kterou ze skutečností mají hodnotit za významnější. Současně nelze ani uzavřít, že by soudy při zjišťování vzájemnosti musely nutně zjistit obsah cizích právních norem, neboť obsah cizího práva je pro posouzení vzájemnosti (pouze) jednou z právně významných skutečností. Jestliže zákonná úprava v situaci použití cizího práva na základě kolizní normy počítá s možností nezjištění obsahu cizího práva, tím méně lze po soudech vyžadovat, aby obsah cizího práva zjistily v souvislosti se zjišťováním vzájemnosti pro potřeby vydání procesního usnesení (zde o uložení povinnosti složit jistotu).

Pokud však soudu není známa žádná dosavadní praxe ze strany orgánů cizího státu, sdělení Ministerstva spravedlnosti nepřinese poznatek o existující vzájemnosti, a nepodaří se ani zjistit obsah cizího práva, nebyla vzájemnost zjištěna.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4883/2016, ze dne 5. 4. 2017

10.02.2017 00:03

ÚS: Posouzení omezení svéprávnosti soudem

Při zkoumání míry způsobilosti člověka právně jednat vychází soud v řízení o svéprávnosti podle § 38 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce, ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování. Bez provedení nově nařízeného znaleckého zkoumání nemůže soud dospět k dostatečnému zjištění skutečnosti, zda jsou nadále dány důvody, pro které byla stěžovatelka před osmi lety zbavena svéprávnosti. Okolnost, že se stěžovatelka odmítá podrobit znaleckému zkoumání, sama o sobě neodůvodňuje závěr, aby zůstala ve svéprávnosti omezena. Takový postup soudu svědčí o nerespektování § 127 odst. 4 občanského soudního řádu, na jehož základě může předseda senátu dát účastníka ke znalci předvést, jestliže ho o možnosti předvedení poučil.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 934/16, ze dne 13. 12. 2016

13.01.2017 00:01

ÚS: Posouzení a odůvodnění nevhodnosti střídavé péče

Rozhodnutí soudů ve věci výchovy nezletilých dětí neobstojí ve světle požadavků čl. 36 odst. 1 a 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, pokud se nevypořádají s argumenty stěžovatele obsaženými v jeho návrhu svědčícími pro možnost střídavé výchovy dětí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 823/16, ze dne 6. 12. 2016

23.12.2016 00:03

ÚS: Předběžné opatření upravující poměry dítěte

I. Ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, kterým se odmítá odvolání proti usnesení o nařízení nebo prodloužení předběžného opatření upravujícího poměry dítěte podle § 452 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, je přípustná i v případě, že stěžovatel nevyčerpal žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu.

II. Uplynutí doby, na kterou bylo usnesením soudu prvního stupně podle § 460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních prodlouženo předběžné opatření upravující poměry dítěte, není důvodem, který by odvolacímu soudu umožňoval odmítnout odvolání proti tomuto usnesení.

III. Věcným projednáním odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým se podle § 460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních prodlužuje předběžné opatření upravující poměry dítěte, a potvrzením tohoto usnesení je – za předpokladu, že potvrzující usnesení odvolacího soudu je ústavně konformní – zhojen zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jenž spočíval v bezdůvodném odmítnutí odvolání směřujícího proti nařízení nebo dřívějšímu prodloužení tohoto předběžného opatření.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2950/16, ze dne 7. 11. 2016

16.09.2016 00:02

ÚS: K řízení o určení, zda tu manželství je či není

Analytická právní věta

Bezvýjimečná povinnost soudu zastavit řízení o určení, zda manželství je či není, v důsledku smrti jednoho účastníka řízení zasahuje vzhledem k potřebě právní jistoty v této oblasti do práva na soudní ochranu, práva na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života a práva vlastnit majetek.

PRÁVNÍ VĚTY

Ustanovení § 376 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, neumožňuje po smrti fyzické osoby určit, zda manželství uzavřené touto osobou vzniklo, či nevzniklo; tím je omezeno, příp. zcela vyloučeno spravedlivě ochránit subjektivní práva dotčených osob, která se odvíjejí od manželství, jako právního vztahu. Jeho aplikace je způsobilá porušit základní práva těchto osob na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2, příp. čl. 32 Listiny základních práv a svobod), vlastnit majetek a majetek dědit (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a proto je rozporné s ústavním pořádkem (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 16/15 ze dne 23. 8. 2016

03.08.2016 00:00

Rozhodování o návrhu na obnovení omezení svéprávnosti

Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného - člověka omezeného ve svéprávnosti - došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o. z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k mírnějšímu a pro posuzovaného méně omezujícímu opatření.

Ustanovení § 55 odst. 2 o. z. umožňuje soudu, aby přistoupil k navrácení plné svéprávnosti při stanovení mírnějšího opatření (např. jmenování opatrovníka posuzovanému podle § 465 odst. 1 věty první o. z.), nezávisle na tom, zda takové opatření posuzovaný navrhuje či snad brojí proti jeho případnému užití.

Přitom právě užití mírnějších a pro posuzované osoby méně omezujících opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jejich zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je přitom zapotřebí, aby soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil odpovídající skutková zjištění, jež kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzovaného (např. výslech svědků, podaných zpráv stávajícím opatrovníkem posuzovaného atd.). Mění se tedy do jisté míry - oproti dosavadní praxi, vycházející z poněkud odlišné právní úpravy - optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah (také) právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30Cdo 944/2016, ze dne 25. 5. 2016

13.05.2016 00:03

ÚS: Povaha pokuty za nepředání dítěte druhému rodiči

1. Primární účel pokuty uložené podle ustanovení § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nespočívá v sankcionování povinného rodiče za dobrovolné nesplnění povinnosti, nýbrž je prostředkem donucení povinného, aby respektoval právní poměry založené vykonávaným titulem. Jejím uložením je totiž sledována ochrana zájmu jednoho z účastníků řízení na respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu a má tak zásadně charakter prostředku směřujícího k ochraně práva na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy).

2. Pokud ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný rodič nemůže plnit povinnost stanovenou soudem z důvodu negativního postoje samotných nezletilých dětí, přičemž nebylo prokázáno, že by příčinou jejich negativního postoje bylo chování či úmyslné ovlivňování ze strany tohoto rodiče, nelze považovat podmínky pro uložení pokuty za naplněné. Uložení této pokuty totiž nesmí vést k prosazení „násilné“ změny vůle (přání) nezletilých dětí ke stykům s jejich otcem, a to za situace, kdy ke změně nedošlo ani přes adekvátní výchovné působení ze strany matky, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, specializovaného pracoviště pro asistovaný styk rodičů s dětmi či přímo krajským soudem prostřednictvím pohovoru s oběma nezletilými.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3489/15, ze dne 19. 4. 2016

28.04.2016 18:16

Zhlédnutí posuzovaného v řízení o svéprávnosti

Zhlédnutí posuzovaného podle § 55 odst. 1 o. z., a podle § 38 odst. 2 z. ř. s. v řízení o jeho svéprávnosti, provede zásadně soudce.

stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 201/2015, ze dne 13. 4. 2016

14.05.2015 00:02

KS: Odevzdání dítěte do ústavní výchovy

Odevzdání dítěte do ústavní výchovy předběžným opatřením je možné jen postupem dle § 452 z.ř.s., nikoli postupem dle § 74 (eventuálně § 102) a § 76 o.s.ř.

podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 21Co 14/2015, ze dne 12. 1. 2015

30.04.2015 00:03

ÚS: Soudní přezkum detence v psychiatrické nemocnici

V řízení o přípustnosti dalšího držení v ústavu se rozhoduje o zbavení osobní svobody umístěného člověka, což je závažný zásah do jeho základních práv. Tomu musí odpovídat i vysoká míra ochrany procesních práv. Rozhodnutí soudu musí obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Soudce by měl umístěného člověka osobně zhlédnout a umožnit mu se k věci vyjádřit, a to zpravidla v rámci jiného soudního roku konaného přímo ve zdravotním ústavu. Rozsudek je nutno doručit i osobně umístěnému člověku, a zároveň učinit jiná vhodná opatření, aby se umístěný člověk mohl vhodnou formou s obsahem rozhodnutí seznámit.

Výše uvedené povinnosti obecných soudů v řízeních o přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu, obdobně jako v řízení o omezení svéprávnosti, by měly zohlednit i organizační předpisy a správa justice. Jde totiž o významnou, důležitou a často náročnou rozhodovací agendu a soudcům by měly být vytvořeny náležité podmínky pro její řádné vykonávání.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1974/14, ze dne 23. 3. 2015

17.04.2015 00:03

ÚS: Náhrada souhlasu zákonných zástupců s hospitalizací

I. Osobní svoboda, jejíž ústavní garance je zakotvena v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, představuje v demokratickém a právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a svým jednáním usilovat o vlastní štěstí. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole. Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek jejího omezení představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci.

II. Nařízením předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (nyní § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) nebylo možné nahradit souhlas zákonných zástupců nezletilého dítěte s jeho hospitalizací. Takovýto právní následek jednoznačně vylučoval (a i dnes vylučuje) § 38 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (o zdravotních službách), který taxativně stanoví případy, kdy lze k hospitalizaci pacienta přistoupit i bez jeho souhlasu. Zbavení osobní svobody nezletilého za účelem vyšetření jeho duševního stavu pro účely řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, nebo k zamezení tomu, aby s ohledem na svůj duševní stav ohrozil sebe nebo někoho jiného, bylo navíc možné dosáhnout i jinak. Příslušné procesní instituty, upravené v § 58 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), a § 191a násl. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (nyní § 75 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních), mu v této souvislosti poskytovaly vyšší míru ochrany před neoprávněnými zásahy do jeho osobní svobody a měly se aplikovat přednostně. Jejich existence tak rovněž vytvářela překážku pro takový výklad § 76a občanského soudního řádu, v témže znění, podle něhož by se umístěním nezletilého „do vhodného prostředí“ rozuměla i jeho případná hospitalizace.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 916/13, ze dne 17. 2. 2015

03.06.2014 00:01

Přímý zápis do obchodního rejstříku na základě notářského zápisu

I. Z ustanovení § 127 odst. 4 a § 141 odst. 1 obch. zák. lze za použití argumentu a contrario dovodit, že pro rozhodnutí valné hromady o odvolání jednatele není vyžadována forma notářského zápisu. Žádné ustanovení zákona ovšem nebrání tomu, aby průběh valné hromady byl osvědčen notářským zápisem podle § 77 notářského řádu.

II. Listinou, na jejímž podkladě provede rejstříkový soud zápis (výmaz) skutečnosti v obchodním rejstříku bez vydání rozhodnutí postupem podle § 200da odst. 5 o. s. ř., může být též notářský zápis osvědčující průběh valné hromady podle § 77 notářského řádu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2778/2013, ze dne 21. 5. 2014

04.02.2014 00:01

Změna místní příslušnosti ve věcech péče o nezletilé

Soudy vedou řízení týkající se péče o nezletilé děti až do jejich zletilosti. V době nezletilosti dítěte vyvstává potřeba rozhodnout ve věcech péče o nezletilé dítě v mnoha situacích, např. jde-li o změnu výchovného prostředí nebo výši výživného, resp. styk rodiče s dítětem. Místní příslušnost soudu se řídí zásadou perpetuationis fori vyjádřenou v § 11 odst. 1 o.s.ř., totiž že místní příslušnost obecného soudu dítěte určená podle okolností, které tu byly v době prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení. Je proto vyloučeno, aby soud, jehož místní příslušnost byla založena prvním rozhodnutím ve věci péče o nezletilé dítě, při podání dalšího návrhu na zahájení řízení reagoval na změnu okolností, podle nichž se posuzuje místní příslušnost soudu, vyslovením místní nepříslušnosti podle § 105 o.s.ř. Změna okolností daná změnou bydliště dítěte, může být pouze důvodem k přenesení příslušnosti na jiný soud, je-li to v zájmu dítěte, podle § 177 odst. 2 o.s.ř. Účelem této úpravy je zajištění důsledné ochrany nezletilého dítěte, neboť o dítěti by měl vždy rozhodovat ten soud, který si může v rámci svého obvodu zjistit o dítěti co nejvíce informací, zejména za součinnosti s orgánem sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníkem dítěte. Rozhodným hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je zájem dítěte, uvažovaný především ve vztahu ke konkrétnímu řízení.

V teorii ani v soudní praxi není pochyb o tom, že ust. § 177 odst. 2 o.s.ř. představuje výjimku ze zásady perpetuationis fori podle níž místní příslušnost obecného soudu dítěte určená podle okolností, které tu byly v době prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení. Přenesením příslušnosti nedochází ke změně věcné příslušnosti, ale pouze místní příslušnosti, což znamená, že za významné jsou považovány změny těch okolností, které obecně zakládají místní příslušnost soudu. Ty jsou v ustanovení § 88 písm. c) o.s.ř. redukovány na bydliště nezletilého dítěte. Pravidlo pro určení místní příslušnosti ve věcech péče o nezletilé tak má zajistit, aby o poměrech dítěte rozhodoval ten soud, který má nejlepší předpoklady pro jejich zjištění, čímž se současně naplňuje i zájem na rychlosti a hospodárnosti řízení. Stejné východisko se pak uplatňuje i pro přenesení příslušnosti, tedy aby nadále o poměrech dítěte rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky, rozuměno zejména z hlediska blízkosti. Tím se současně realizuje i zájem dítěte, aby jeho poměry byly v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou upraveny soudem, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době. Zájem dítěte jednak dochází v naplnění požadavku, aby o jeho poměrech rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky a jednak slouží jako korektiv, který i když by jinak byly dány místní souvislosti, ponechávající soudu prostor pro uvážení, který soud věc projedná a rozhodne. Přenesení příslušnosti tak bude bránit např. pouhá snaha jednoho z rodičů o „legalizaci“ pobytu dítěte v jiném místě (často značně vzdáleném), než je původní bydliště, vedená snahou o omezení či znemožnění styku dítěte s druhým z rodičů.

Při posuzování zájmu dítěte je třeba vycházet rovněž z Úmluvy o právech dítěte, jejíž čl. 3 odst. 1 Úmluvy deklaruje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na výklad, který k otázce zájmu dítěte (v procesní rovině) zaujal v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3430/2011 (Rc 102/2012). Nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a dlouhodobého řešení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, ze dne 19. 12. 2013

28.01.2014 00:00

K registračnímu principu v řízení o zápisu do obchodního rejstříku

O situaci předvídanou § 200d odst. 1 písm. e/ a odst. 3 o. s. ř. v projednávané věci nešlo. Rejstříkový soud posuzoval návrh dovolatelky podle § 200da odst. 1 o. s. ř., který rejstříkovému soudu ukládá zkoumat i to, zda připojené listiny skutečně osvědčují existenci zapisované skutečnosti. Nestačí pouhé zjištění, že listiny připojeny byly, ale soud zkoumá i jejich obsah. Postup dle § 200d odst. 3 o. s. ř. se v této situaci neuplatní, a přestože řízení podléhá registračnímu principu, nepřezkoumává soud pouhé „splnění předepsaných formálních náležitostí“ listin, jak tvrdí dovolatelka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1953/2013, ze dne 19. 12. 2013