// Profipravo.cz / Zahájení řízení, žaloba

Zahájení řízení, žaloba

26.08.2019 00:02

Zpětvzetí společného návrhu manželů na povolení oddlužení

I. Podají-li manželé (dlužníci) společný insolvenční návrh a vezme-li jeden z těchto manželů insolvenční návrh zpět ještě před rozhodnutím o úpadku nebo předtím, než jiné rozhodnutí o (společném) insolvenčním návrhu již nabylo právní moci, insolvenční soud ve vztahu k tomuto manželu zastaví insolvenční řízení; souhlas druhého manžela (druhého insolvenčního navrhovatele) s takovým zpětvzetím se nevyžaduje bez zřetele k tomu, že manželé spojili s insolvenčním návrhem i společný návrh manželů na povolení oddlužení.

II. Pravidlo vyjádřené v § 394a odst. 3 insolvenčního zákona, podle kterého mají manželé „postavení nerozlučných společníků“ po dobu trvání insolvenčního řízení o návrhu na povolení oddlužení, se nevztahuje na procesní úkon, směřující nikoli k tomu, aby insolvenční řízení o návrhu na povolení oddlužení trvalo, nýbrž k tomu, aby ohledně jednoho z těchto manželů účinky návrhu na povolení oddlužení pominuly (skončily). Ve vztahu k tomuto dispozitivnímu úkonu má proto každý z manželů (ve vztahu k sobě) postavení samostatného společníka.

Jinak řečeno, podají-li manželé (dlužníci) společný návrh manželů na povolení oddlužení (§ 394a odst. 3 insolvenčního zákona), nevyžaduje se k tomu, aby jeden z těchto manželů vzal za sebe takový návrh účinně zpět, souhlas druhého manžela.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 78/2017, ze dne 30. 4. 2019

19.08.2019 00:02

Zpětvzetí žaloby učiněné z týchž důvodů jako předchozí neúčinné zpětvzetí

Rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby podle § 96 odst. 6 o. s. ř. představuje překážku věci rozhodnuté pro řízení o dalším zpětvzetí žaloby učiněném z týchž důvodů jako neúčinné zpětvzetí žaloby.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1063/2019, ze dne 17. 6. 2019

28.06.2019 00:03

ÚS: Určitost žaloby ve světle práva na přístup k soudu

Při hodnocení určitosti a úplnosti žalobního návrhu je třeba dát přednost takovému výkladu vůle žalobce, který umožní věcné projednání žaloby, jejíž případné nedostatky se lze pokusit odstranit v rámci důkazního řízení, přičemž riziko neúspěchu takové snahy nese zásadně žalobce. Odmítnutím žaloby v takové procesní situaci dojde k odepření práva žalobce na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které rovněž zahrnuje právo stran sporu přednést své argumenty a dozvědět se, jak je soud zhodnotil a proč jim nevyhověl.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2338/18, ze dne 28. 5. 2019

05.12.2018 00:02

Uplatnění neúčinnosti právních úkonů podle § 111 IZ od 1. ledna 2014

I. Vzhledem k době, ve které žalovaná banka odepsala peněžní prostředky z účtu dlužníka (21. listopadu 2011 až 5. ledna 2012), a vzhledem k datu zjištění úpadku dlužníka (1. října 2013) je v dané věci pro posouzení, zda šlo vskutku o neúčinné právní úkony dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona, rozhodné znění uvedeného ustanovení účinné do 31. prosince 2013. Vzhledem k tomu, že insolvenční správce podal žalobu dne 17. dubna 2014, je pro posouzení, jakým způsobem měl uplatnit (zákonnou) neúčinnost právních úkonů dlužníka, rozhodné ustanovení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014.

II. Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že lze-li odporovat právnímu úkonu dlužníka, jímž v době před zahájením insolvenčního řízení zvýhodní některého ze svých věřitelů, je nutno stejný úkon, učiněný dlužníkem (dokonce až) poté, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení (v němž posléze bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka), považovat za právní úkon neúčinný ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona.

III. S účinností od 1. ledna 2014 (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb.) se neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce.

IV. Hmotně právní i procesně právní účinky žaloby zůstávají zachovány i tehdy, je-li žaloba projednatelná, ačkoli neobsahuje všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, a žalobce uvede rozhodné skutečnosti v průběhu řízení.

I pro odpůrčí žalobu podle § 235 a násl. insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu.

V posuzované věci měl soud prvního stupně vyzvat žalujícího insolvenčního správce postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř., aby odstranil nesoulad mezi vylíčením rozhodujících skutečností (uplatněním odpůrčího nároku) a žalobním petitem, jenž neobsahoval (výslovný) požadavek na určení neúčinnosti dotčených právních úkonů.

V. „Odčerpání“ peněžních prostředků z účtu dlužníka žalovanou bankou je zde plněním dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru; skutečnost, že banka, která vedla účet dlužníka, zmíněné částky (sama) odepsala v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě o revolvingovém úvěru z účtu, na tomto závěru nic nemění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, ze dne 30. 8. 2018

27.11.2018 00:02

Alternativní petit a tzv. alternativa facultas u nároku na náhradu škody

Podstatou žalobního petitu formulovaného jako alternativa facultas je, že žalobce projevuje ochotu přijmout od žalovaného namísto plnění, které mu podle právního předpisu nebo smlouvy náleží, plnění jiné, na které nemá podle hmotného práva nárok; dává tím žalovanému na výběr, jakým způsobem svou povinnost splní. Z toho pak plyne, že je-li primárnímu petitu vyhověno, stanoví soud též plnění náhradní; jestliže však primárnímu petitu vyhovět nelze, nelze současně přiznat ani nárok na náhradní plnění.

V posuzované věci byl primárním petitem uplatněn nárok na náhradu škody uvedením do původního stavu a na úvaze žalovaného bylo ponecháno, zda se této povinnosti zprostí zaplacením peněžité částky. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. přitom v takovýchto případech stanovil prioritu relutární (peněžité) náhrady; jen požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, lze škodu nahradit naturální restitucí, tj. uvedením v předešlý stav (srov. § 442 odst. 2 obč. zák., přičemž podle § 2951 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, má naturální restituce přednost, i tak ovšem záleží na poškozeném, jaký způsob náhrady bude požadovat). Zákon sám (hmotné právo) tedy v případě odpovědnosti za škodu alternativní plnění nestanoví, neboť výběr způsobu náhrady má v rukou žalobce, jinými slovy sekundární plnění tak, jak je formuluje žaloba, nemá původ v hmotněprávním základu věci, a napadeným rozhodnutím tedy nebylo rozhodnuto o žalobě s alternativním petitem, ale právě s alternativou facultas.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2311/2018, ze dne 29. 8. 2018

30.08.2018 00:01

Označení insolvenčního správce v žalobě o náhradu škody

Odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí, je osobní majetkovou odpovědností insolvenčního správce. Odtud zcela samozřejmě plyne, že plnění, k jehož úhradě je případně zavázán ve sporu o takovou náhradu škody nebo jiné újmy, je následně uspokojováno (exekučně vymáháno) z osobního majetku insolvenčního správce.

Ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobila tím, že při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka porušila povinnosti, které jí jsou uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při výkonu funkce nepostupovala s odbornou péčí, má (musí) být žalovaná fyzická nebo právnická osoba označena jako kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba (stejně, jako kdyby taková osoba vedla soukromoprávní spor, který se insolvenčního řízení vůbec netýká).

Jde-li o fyzickou osobu, má být v žalobě označena (v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř.) jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě rodným číslem. Je-li žalovaná fyzická osoba ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy ve smyslu § 37 odst. 1 insolvenčního zákona přesto označena jako insolvenční správce příslušného dlužníka s údajem o sídle insolvenčního správce (a bez údaje o bydlišti), je žaloba vadná, jelikož zakládá rozpor mezi tím, čeho se žalobce po skutkové stránce domáhá (vyvození osobní majetkové odpovědnosti fyzické osoby za škodu nebo jinou újmu způsobenou při výkonu funkce insolvenčního správce) a tím, že žalovaný je označen jako představitel majetkové podstaty dlužníka, kteréžto označení vylučuje (zůstane-li zachováno i v soudních rozhodnutích o žalobě) uspokojení (exekučního vymožení) případně přiznaného nároku z osobního majetku insolvenčního správce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, ze dne 7. 6. 2018

13.04.2018 00:04

ÚS: K posouzení otázky tzv. totožnosti skutku

I. Zamítá-li Nejvyšší soud dovolání nebo mění-li anebo zrušuje rozsudek odvolacího soudu (§ 243f odst. 4 občanského soudního řádu), musí podle pravidel řádně vedeného soudního řízení podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky rozsudek vyhlásit veřejně, a to i když ve věci rozhodoval bez jednání (§ 243a občanského soudního řádu); k tomu je povinen obeslat účastníky řízení a vhodným způsobem o tom vyrozumět veřejnost.

II. Posuzují-li obecné soudy v souvislosti s námitkou promlčení otázku, zda byla přes změny ve skutkových tvrzeních žalobce v průběhu soudního řízení zachována tzv. totožnost skutku, musí v souladu právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vzít do úvahy individuální okolnosti případu i konkrétní právní úpravu; aby šlo o tentýž skutek, musí nově uváděná tvrzení vycházet ze stejné „životní události“ a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně uváděnými tvrzeními, a to zejména ve vztahu k tzv. následku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2551/16, ze dne 27. 3. 2018

01.02.2018 00:00

Rozhodování o zpětvzetí žaloby v meritorním rozhodnutí

Výrok týkající se neúčinnosti zpětvzetí žaloby může být součástí rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby má povahu usnesení, a je-li začleněno do rozsudku soudu, stává se formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.).

V posuzované věci žalobci zůstaly zachovány veškeré opravné prostředky, podal odvolání a následně i dovolání. V případě, že by soud prvního stupně rozhodl o zpětvzetí žaloby samostatným usnesením, došlo by v konečném důsledku pouze k prodloužení řízení a vzniku dalších nákladů, což by postrádalo rozumný smysl a bylo by v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti civilního řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3697/2017, ze dne 31. 10. 2017

24.06.2016 00:01

ÚS: Odmítnutí žaloby pro její nesrozumitelnost a neurčitost

Nemá-li být postupem soudů porušeno právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), jsou soudy ve sporech o plnění ze smlouvy vždy povinny hledat a zvolit takovou interpretaci žaloby, jakož i smlouvy samotné, která umožňuje meritorní projednání žaloby a vynucení povinnosti, k jejímuž plnění se smluvní strana ze své svobodné vůle zavázala.

Není přípustné, aby soud skrýval věcné zamítnutí poskytnutí soudní ochrany nároku žalobce za odmítnutí jeho žaloby, a krátil tak práva obou stran sporu, které mají mít možnost přednést své argumenty a dozvědět se, jak je soud zhodnotil a proč jim nevyhověl či vyhověl.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3564/15, ze dne 7. 6. 2016

14.06.2016 00:02

K určitosti žalobního petitu v případě plurality účastníků

I. Nezbytnou náležitostí projednatelnosti žaloby není výslovné vymezení, zda jde o závazek společný (solidární, dílčí či nedělitelný) nebo o závazek samostatný. Posouzení, zda jde o závazek společný či samostatný, příp. o jaký společný závazek se jedná (zda je závazek solidární, dílčí či nedělitelný), je posouzením podle hmotného práva a žalobkyně proto tuto skutečnost nemusí uvádět. Absence této skutečnosti nezpůsobuje neurčitost petitu ani neprojednatelnost žaloby.

II. Pro pluralitu oprávněných se ustanovení § 261a odst. 3 o. s. ř. nepoužije. Občanský soudní řád ani v žádném jiném ustanovení neupravuje vykonatelnost rozhodnutí s dělitelným plněním, je-li více osob oprávněných. Při zkoumání, zda rozhodnutí (jiný titul) je materiálně vykonatelné, nelze přehlédnout souvislost s hmotněprávní úpravou; jinak řečeno, o nevykonatelný titul by šlo jen tehdy, jestliže by rozsah plnění více věřitelům nebyl řešitelný analogickým užitím norem hmotného práva.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1168/2015, ze dne 4. 4. 2016

22.04.2016 00:02

ÚS: Elektronické podání žaloby do datové schránky

Pouze v případech, kdy soud nemůže bezpečně ověřit autenticitu odesílatele podání, jako je tomu u nezaručených e-mailových zpráv zasílaných běžnou elektronickou poštou, je následný kvalifikovaný autorizační postup ve formě doručení vlastnoručně podepsaného písemného originálu namístě. Naopak, v případě doručování prostřednictvím datové schránky je požadavek další autorizace bezúčelný, jak uznal i zákonodárce novelou § 42 občanského soudního řádu účinnou od 1. ledna 2014, neboť datová schránka není anonymním úložištěm dat, nýbrž je striktně individuálně přidělena.

Rozhodl-li se stát pro povinné zřízení datových schránek určitým subjektům, bylo by již nad únosnou míru, aby je zatěžoval dalšími povinnými administrativně-technickými požadavky. Bezpečnostní argument nutného připojení uznávaného elektronického podpisu neobstojí v testu proporcionality, stojí-li na straně jedné rizika, která však musí eliminovat stát jako provozovatel datových schránek, a na straně druhé vyšší stupeň administrativně-technické zátěže pro soukromé subjekty.

Jestliže Obvodní soud pro Prahu 8 nepřihlédl - s přepjatě formalistickým odůvodněním, postrádajícím navíc oporu v zákoně – k podání stěžovatelky doručenému z datové schránky s tím, že vyžadoval jeho doplnění ještě písemným originálem, odňal tímto postupem stěžovatelce právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 289/15, ze dne 7. 3. 2016

01.03.2016 00:00

Posouzení pasivní legitimace ve sporu o plnění ze směnky

Povinností soudu je (umožňují-li to učiněná skutková zjištění) posoudit uplatněný nárok podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení, tedy nejen z hlediska právního názoru předestřeného soudu samotným žalobcem. Soud proto vyhoví žalobě, kterou se směnečný věřitel domáhá plnění ze směnky po žalovaném jakožto výstavci směnky vlastní, i tehdy, dospěje-li k závěru, že žalovaný sice není výstavcem směnky, je však ze směnky zavázán jako směnečný rukojmí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2716/2013, ze dne 30. 11. 2015

20.04.2015 00:01

Označení organizační složky zahraniční osoby v žalobě

Soudní judikatura již dříve dospěla k závěru, že organizační složka zahraniční (fyzické nebo právnické) osoby umístěná na území České republiky a zapsaná do obchodního rejstříku nemá způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Ve všech záležitostech týkajících se organizační složky je totiž vždy nositelem práv a povinností zahraniční osoba, jíž je organizační složka součástí. Tzv. právní subjektivitu a tedy i způsobilost být účastníkem řízení má proto ve všech případech (včetně pracovněprávních) pouze zahraniční (fyzická nebo právnická) osoba a nikoli její organizační složka. Na těchto závěrech dovolací soud i nadále setrvává.

Údaj o tom, že se věc týká organizační složky, zákon nevyžaduje. Z toho plyne, že v žalobě sice může být tento údaj uveden, nicméně jestliže žalobce takový údaj v žalobě neuvede, nelze v tom spatřovat nedostatek (neúplnost nebo nesprávnost) žaloby.

Okolnost, že věc se týká organizační složky zahraniční právnické osoby, žalobce může vyjádřit tím, že za označení účastníka řízení připojí údaj o organizační složce. Údaj, že věc se týká organizační složky, však může být v žalobě vyjádřen i jinak (při vylíčení rozhodujících skutečností, v označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, apod.).

Připojí-li žalobce za označení účastníka řízení údaj o jeho organizační složce, není takový postup na újmu určitosti označení účastníka řízení a nelze z něj ani dovozovat, že by za účastníka řízení byla označena jen organizační složka. Jestliže žalobce označil účastníka řízení v souladu s ustanovením § 79 odst. 1, větou druhou a třetí o. s. ř., nevzbuzuje údaj o organizační složce tohoto účastníka žádnou pochybnost o tom, kdo je účastníkem řízení. O vadnou žalobu (neúplné podání) jde tehdy, jestliže účastník řízení je označen jen obchodní firmou (zahraniční) právnické osoby a chybí údaj o její právní formě, popřípadě též uvedení jejího sídla, byť za těmito údaji následuje údaj o její organizační složce. Protože tento nedostatek brání pokračování v řízení, je soud povinen pokusit se zjednat nápravu postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. Podle ustanovení § 43 o. s. ř. soud postupuje také tehdy, jestliže v žalobě není jednoznačně vyjádřeno, zda byla za účastníka řízení označena (zahraniční) právnická osoba nebo její organizační složka. Jen tehdy, byla-li mimo jakoukoliv pochybnost za účastníka řízení označena samotná organizační složka, soud řízení podle ustanovení § 104 odst. 1, věty první o. s. ř. zastaví. V takovém případě jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť je zřejmé, že za účastníka byl označen ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1592/2013, ze dne 4. 12. 2014

12.03.2015 00:00

Vada žaloby ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř.

Nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Není tedy správné spojovat následky podle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř., požadovaly-li soudy doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli pro procesní stránku věci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 4. 12. 2014

26.09.2014 00:00

ÚS: Odůvodnění rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby

Absence řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zakládá nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí a zpravidla i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování veřejné moci zakazuje. Postačuje uvedení základních důvodů, které obecný soud vedly k přijetí rozhodnutí a které jsou způsobilé jeho výrok srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1324/14, ze dne 21. 8. 2014

11.07.2014 00:01

ÚS: Povinnost odůvodnit usnesení o změně žaloby

Rozhodl-li soud o zamítnutí návrhu na změnu žaloby, aniž by své rozhodnutí jakkoli odůvodnil, nesplnil povinnost vyplývající pro něj z § 169 o. s. ř. a jde tak o svévolnou aplikaci zákona porušující právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2403/13, ze dne 27. 5. 2014

25.03.2014 00:02

Odmítnutí žaloby pro vady po zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce

Zamítá-li soud žádost o ustanovení zástupce žalobci, jenž podal u soudu žalobu, která trpí vadami, bránícími pokračovat v řízení, může ho ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. usnesením vyzvat, aby žalobu opravil nebo doplnil, teprve v době, kdy usnesení o zamítnutí žádosti je v právní moci. Až v této době (v době, kdy žalobce již nemůže spoléhat na to, že mu bude soudem ustanoven zástupce z řad advokátů) lze od žalobce důvodně očekávat, že vady žaloby odstraní buď sám nebo prostřednictvím zástupce, kterého si zvolí, když teprve jeho nečinnost (neodstranění vady žaloby) v tomto období může být procesně sankcionována odmítnutím žaloby podle ustanovení § 43 odst. 2 věty první o.s.ř. Nepostupuje-li tímto způsobem, je odůvodněn závěr, že soud odňal žalobci možnost jednat před soudem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 987/2013, ze dne 26. 2. 2014

20.03.2014 00:03

ÚS: Posouzení podání přílohy bez elektronického podpisu

Městský soud chybně zhodnotil dosah zaručeného elektronického podpisu, když dospěl k závěru, že se tento nevztahuje na přílohu elektronické zprávy. Při výkladu ustanovení § 43 odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 42 odst. 3 věta druhá o. s. ř. nerespektoval, že smyslem a účelem příslušných ustanovení je záruka identifikace účastníka řízení a autenticity podání. Důvodem, proč mají být elektronická podání doplňována (ustanovení § 42 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) je snaha o odstranění pochybností ohledně totožnosti osoby, která podání učinila, tj. zabránit tomu, aby jménem podatele činil bez jeho vědomí či proti jeho vůli podání někdo jiný. Elektronické podání odeslané e-mailem a opatřené zaručeným elektronickým podpisem s přílohou, která je součástí tohoto elektronického podání a obsahuje rozvedený text námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, i když není samostatně opatřena zaručeným elektronickým podpisem, splňuje podmínky ustanovení § 42 odst. 5 o. s. ř.

Městský soud k přezkoumání námitek předložených soudním exekutorem přistoupil přepjatě formalisticky, čímž ve svém důsledku odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu a porušil jeho právo na spravedlivý (řádný) proces. V zájmu zajištění základního práva na přístup k soudu je přitom třeba i v případě pochybností o tom, zda je nutné podání doplnit, se přiklonit k výkladu příznivějšímu ve prospěch výkonu tohoto základního práva.

podle nálezu Ústavního soudu ze dne IV.ÚS 1829/13, ze dne 12. 2. 2014

23.08.2013 00:01

ÚS: Neúčinnost zpětvzetí návrhu na vypořádání SJM

Jakkoli je ustanovení § 96 odst. 4 o. s. ř., jímž nalézací soud a následně i soud odvolací zdůvodnily nevyhnutelnost zastavení řízení a nemožnost přihlédnout k mínění protistrany, jednoznačné a samo o sobě žádné pochybnosti nezakládá, neznamená to bez dalšího, že jeho doslovná interpretace, resp. bezpodmínečná aplikace nemohou v určitých případech vést ke stavu, kdy žalovaná strana, v jejíž dispozici není nakládat s návrhem (žalobou), se zcela bez své viny ocitne v takové nepříznivé procesní situaci, která má reálný vliv na možnost žalovaného dále svá práva formálně uplatňovat, a to zvláště v hmotněprávní rovině. V konečném důsledku to vede k porušení základního práva této strany domáhat se svých práv stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1860/12, ze dne 20. 6. 2013

17.08.2013 11:26

Rc 72/2012

Je-li žalobcem v žalobě za žalovaného označen pouze orgán státu (kraje, obce), přičemž se z jiných částí žaloby podává, že směřuje vůči státu (kraji, obci), je na místě takový stav posoudit jako vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. Je-li pak žalobcem posléze zjednána náprava spočívající v označení žalovaného jako České republiky (kraje, obce), lze odtud usuzovat na původně vadnou žalobu (§ 43 o. s. ř.), kterou žalobce sám zhojil.

(Usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011)