// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti

Ochrana osobnosti

03.02.2022 00:02

Odpovědnost autora článku zveřejněného vydavatelem internetových novin

Za neoprávněný zásah do osobnosti člověka způsobený textem (článkem) zveřejněným na internetu nebo v tisku nese občanskoprávní odpovědnost jeho autor, není-li zaměstnancem subjektu, který text publikoval a jehož případná odpovědnost tím není dotčena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 108/2020, ze dne 27. 10. 2021

25.01.2022 00:02

Nepřímá diskriminaci v přístupu ke vzdělání

Domáhá-li se žalobkyně zadostiučinění (ve formě finanční a ve formě omluvy) za to, že byla diskriminována v přístupu ke vzdělání, jde o nárok svým charakterem odpovídající ochraně osobnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1659/2021, ze dne 9. 12. 2021

24.01.2022 00:02

Nemajetková újma způsobená zásahem do pověsti právnické osoby

Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nemá právnická osoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z.

Tím však zároveň není vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost k odčinění nemajetkové újmy vzniklé právnické osobě zvlášť zákonem stanovena ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z., zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo (tj. např. poškození pověsti právnické osoby v hospodářské soutěži v důsledku nekalosoutěžního jednání jiného soutěžitele).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 327/2021, ze dne 30. 11. 2021

12.01.2022 00:02

Újma způsobená zásahem do osobnostních práv starostou obce

I. V případě neoprávněného zásahu obce do osobnostních práv člověka, nejde-li o výkon veřejné moci, přichází v úvahu obecná odpovědnost za újmu. Pro takový případ podle § 2914 věty první o. z. platí, že byl-li neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit obcí k realizaci její činnosti, odpovídá za škodu jím způsobenou (nejde-li o exces) obec.

Jestliže se starosta obce v rozhovoru vyjadřoval k okolnostem týkajícím se nakládání s obecními pozemky, činil tak zcela v rámci své pravomoci (i povinnosti, již mu ukládá § 103 odst. 1 zákona o obcích) reprezentovat obec navenek a informovat veřejnost o činnosti i záměrech obce, a to i v případě, že nejde o výkon veřejné moci, ale o nakládání s jejím majetkem. Odpovědnost za případný neoprávněný zásah do osobnosti žalobce tak nese podle § 81, § 82 a § 2914 věta prvá o. z. obec. Starosta by za újmu odpovídal v případě tzv. excesu.

II. Starosta měl v posuzované věci do osobnostních práv žalobce zasáhnout pronesením jediné věty, v níž vyjádřil domněnku, že byl (redaktorkou) osloven na základě akce žalobce, a současně názor, že důvodem toho je okolnost, že žalobci pokáceli túje, které bez souhlasu na obecních pozemcích vysadil. Avšak toto vyjádření má místní, časový, ale i věcný vztah k problematice týkající se majetku obce, na niž byl redaktorkou dotazován. Týká se totiž rekultivace zeleně na obecních pozemcích, která se u některých obyvatel setkala s nepochopením. Nebylo zjištěno, že by starosta předmětným vyjádřením sledoval konkrétní soukromý zájem; pouze konstatoval svůj názor (jakýsi povzdech), kterým však nijak nevybočil ze své pravomoci, neboť se týkal dané problematiky. Toto vyjádření pak není vulgární, takže ani v tomto směru nejde o exces. Excesem pak v daném případě není ani to, že starosta použil v předmětném výroku subjektivní obraty, neboť tato skutečnost sama o sobě neznamená, že hovoří sám za sebe a ve svém zájmu; vyjádřil tak pouze svou domněnku ohledně důvodu, pro který byl redaktorkou požádán o rozhovor.

III. Starosta jako jeden z orgánů obce vykonává funkci, která má veřejnoprávní charakter, a to i když jedná v rámci samostatné působnosti obce či správy jejího majetku. Při výkonu své funkce se musí řídit zákonem o obcích, respektovat vůli obce (subjektu spravovaného kolektivním orgánem – zastupitelstvem) a prezentovat ji navenek (byť by se jeho osobní názor od stanoviska obce lišil). Proto jej nelze považovat ani za jiného pomocníka ve smyslu § 2914 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2386/2020, ze dne 6. 10. 2021

17.12.2021 00:05

ÚS: Zásah do osobnostních práv nepravdivými informacemi

Při rozhodování o výši peněžitého zadostiučinění obecné soudy nerespektovaly kritéria, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře pro postup při určování přiměřené náhrady nemajetkové újmy v penězích a neposkytly tak ochranu základním právům stěžovatele. Navíc soudy svůj postup řádně nezdůvodnily a při svém rozhodování postupovaly mechanicky a formalisticky bez zvážení konkrétních okolností daného případu, a tedy nedostály požadavkům na náležité odůvodnění rozhodnutí.

Skutečnost, že se soudní praxe ustálila na určitých částkách náhrad za zásahy do osobnostních práv způsobených úmrtím či těžkým zdravotním postižením blízké osoby, nemůže vést k mechanickému či čistě aritmetickému srovnávání účinků těchto zásahů se zásahy do osobnostních práv nepravdivými informacemi bez ohledu na konkrétní okolnosti případů, resp. k závěru, že výše náhrad za zásahy do osobnostních práv nepravdivými informacemi má být automaticky nižší než u jiných zásahů do osobnostních práv.

Úvahu o výši nemajetkové újmy v penězích nelze také založit především na závěru o nepřiměřenosti výše nároku stěžovatele, neboť ani zákonné předpoklady ani judikatorní praxe neposkytuje přesná vodítka pro adekvátní výši žalovaného nároku v případě zásahu způsobeného zveřejněním nepravdivých a difamačních informací.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 668/21, ze dne 2. 11. 2021

15.12.2021 00:02

Přihláška nároku na náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv

Jestliže k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, od nějž poškozený odvozuje právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, došlo před rozhodnutím o úpadku osoby za takový zásah odpovědné (nejpozději však před uplynutím propadné lhůty k přihlášení pohledávek vymezené rozhodnutím o úpadku), je náhrada nemajetkové újmy v penězích pohledávkou, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou a pro kterou platí omezení uvedené v § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1745/2021, ze dne 30. 9. 2021

09.11.2021 00:01

K zásahu do osobnostního práva nesprávnou citací výroku

Dovolací soud ve vztahu k právu na ochranu osobnosti ve své judikatuře vychází z toho, že je nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor, podle něhož „samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti.“ To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K tomu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.

S dovolatelkou se lze ztotožnit v tom, že z hlediska jazykového, je-li někdo citován (je-li někomu přisuzován konkrétní výrok), je z hlediska posouzení pravdivosti tohoto tvrzení podstatné, zda ten, komu je daný výrok přisuzován, skutečně vyslovil či napsal právě tento výrok, nikoliv výrok jiný, byť obsahově obdobný, neboť právě v tom spočívá podstata citace. Nesprávnost citace (ať už chyba v osobě autora, nebo nepřesnost citace) shodně jako uvedení nepravdivého údaje však ještě nutně nemusí vést k zásahu do osobnostního práva. I v tomto případě je třeba posoudit, zda existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a zda tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Pouhá nepřesnost citace, či záměna autora výroku, nedosahuje takové intenzity, aby z hlediska právního vedla k zásahu do osobnostního práva, pokud autor, jemuž je tvrzený výrok přisuzován, uvedl výrok obsahově obdobný (či výroky obsahově obdobné).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3889/2020, ze dne 6. 10. 2021

10.09.2021 00:03

ÚS: Předběžné opatření omezující komerční projev

Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření je třeba zabývat se i tím, zda zásah do základních práv účastníka řízení vyvolaný předběžným opatřením je přiměřený.

I na projev komerčního charakteru dopadají záruky plynoucí z práva na svobodu projevu dle čl. 17 dost. 1 Listiny základních práv a svobod. Tyto záruky se přiměřeně uplatňují i v řízení o předběžném opatření. Má-li být komerční projev předběžným opatřením omezen z důvodu tvrzené nepravdivosti, musí se obecné soudy vypořádat v míře odpovídající charakteru řízení o předběžném opatření s tím, zda lze skutkový základ příslušného komerčního projevu skutečně hodnotit jako nepravdivý.

Z práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá i požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, který zahrnuje povinnost vypořádat se s námitkami účastníků řízení v míře odpovídající závažnosti příslušné námitky. Tento princip dopadá i na rozhodování o předběžných opatřeních, avšak s ohledem na charakter těchto rozhodnutí jsou požadavky na odůvodnění snížené. S námitkami účastníka řízení, že předběžné opatření nepřiměřeně zasahuje do jeho základních práv, je ovšem nezbytné se vypořádat.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1440/21, ze dne 23. 8. 2021

10.08.2021 00:01

Ochrana proti zásahu do práva na svobodu vyznání

I. Zaručuje-li náš právní řád občanům právo na svobodnou volbu náboženství a jeho nerušené praktikování, včetně práva nebýt vystaven hrubě urážlivým projevům směřujícím proti základům jeho víry a je-li současně právním řádem zaručena svoboda projevu, vyjadřování vlastních názorů a idejí bez cenzury, je zřejmé, že může docházet ke střetu těchto dvou práv při jejich výkonu. Zákonným limitem práva na svobodu projevu jednoho člověka jsou hranice stanovené čl. 17 odst. 4 Listiny a § 81 o. z. k ochraně svobody, důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí druhého. Stejně tak svoboda vyznání je omezena svobodou projevu, včetně projevů podporujících jiná vyznání či ateismus nebo kritizující určitá náboženství a jeho projevy či polemizující s nimi. Svoboda projevu se totiž vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které „jsou urážející, šokující nebo znepokojují stát či jakoukoli skupinu obyvatelstva“. Překročí-li realizace jednoho práva přijatelné hranice ochrany jiného práva, stává se původně dovolený výkon práva protiprávním jednáním.

Při střetu dvou základních lidských práv je nezbytné vždy v každém jednotlivém případě pečlivě vážit, kterému z nich je třeba dát přednost a poskytnout ochranu, neboť zmíněné hranice nemohou být pevně vymezené a konkrétně popsané zákazy a pokyny. Jestliže by šlo o projev hrubě urážlivý a znevažující, cíleně zaměřený proti náboženskému symbolu či projevu víry bez ospravedlnitelné pohnutky, bylo by namístě takovému projevu odepřít ochranu a poskytnout ji zasaženému právu na svobodu náboženství. Naopak by mohl být shledán oprávněným i projev pojednávající náboženský symbol kontroverzním i negativním způsobem, jestliže by byl veden snahou po dialogu, měl by vyjadřovat nějakou myšlenku či názor, a jeho cílem by nebylo pouze šokovat a urazit ty, pro něž je symbol posvátný. Takovému projevu by bylo namístě poskytnout ochranu na úkor ochrany náboženského cítění, této vnitřní složky práva na svobodu vyznání. Projevem realizace práva na svobodu projevu je mimo jiné i umělecké dílo, a není-li jeho hlavním cílem bez hlubšího smyslu útočit proti nějakému náboženství, urážet a znevažovat jeho symboly a představitele, pak nezasahuje do práva na svobodu vyznání.

II. Celá předmětná divadelní představení žalobci neviděli, informace o nich se k nim dostaly jen ze sdělovacích prostředků, přičemž některé z nich referovaly o uvedení daných her již v minulosti na jiných scénách. V médiích pak byly reprodukovány jen některé scény, vytržené z kontextu, nikoli celé hry. Ani v případě, že by žalobci vnímali předmětné scény bezprostředně jako diváci v celém kontextu uvedených her, nebyl by odůvodněn závěr o důvodnosti žaloby.

Odvolací soud se správně zabýval intenzitou a povahou možného působení her na výkon práva na svobodu vyznání žalobců. Použití úvahy o předpokládaném vnímání dané situace průměrným občanem České republiky, tedy zvažování, zda každá průměrná fyzická osoba by ve srovnatelné situaci jako žalobci za daných okolností pociťovala způsobenou újmu obdobným způsobem, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Referenční vzorek populace pro stanovení „průměrného občana“ musí vycházet vždy z konkrétní situace, za níž mělo k zásahu dojít. Kdyby se žalobci cítili dotčeni urážlivým projevem proneseným při katolické bohoslužbě či při jiné příležitosti, na níž by převažovaly osoby téže víry, bylo by namístě zvažovat vnímání průměrného českého katolíka (vyznavače příslušné víry). Protože však k uvedení předmětných divadelních her došlo v divadle přístupném vyznavačům jakékoli víry či bez vyznání a žalobci se s inkriminovanými scénami seznámili z celostátních veřejných sdělovacích prostředků, bylo v projednávané věci namístě posuzovat, jak mohly být scény reprodukované v televizi v rámci pořadu o jejich uvedení na festivalu vnímány průměrným občanem České republiky.

IIII. Odvolací soud správně dovodil, že daná představení měla vyjadřovat určitou myšlenku, kladla si za cíl obracet pozornost publika k palčivým tématům současné společnosti, k projevům násilí mezi různými kulturami a náboženstvími, tedy jejich cílem nebylo zasáhnout žalobce, ani širší skupinu obyvatelstva (křesťanskou), k níž se žalobci hlásí. Nešlo o samoúčelné, urážlivé a nesnášenlivé jednání. Uvedením daných her nemohlo dojít k zásahu do osobnosti žalobců ve smyslu § 81 o. z. a § 2910 o. z., a proto jim nemohla vzniknout nemajetková újma, kterou by žalovaní byli povinni odčinit podle § 2956 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1081/2020, ze dne 28. 4. 2021

09.08.2021 00:01

Zásah do soukromí výkonných a dalších umělců

I. Mezi osoby, které z povahy své činnosti vstupují do veřejného prostoru, musí snášet zvýšenou intenzitu zájmu o svou osobu či výsledky tvorby a jsou vystaveny i větší míře případné kritiky (na vrcholku pomyslné pyramidy v tomto smyslu stojí politici a veřejní činitelé), patří i výkonní umělci (herci, zpěváci, hudebníci, tanečníci, režiséři) a další umělci (spisovatelé, skladatelé, malíři, sochaři, apod.). Je dáno samotnou podstatou jejich profese, že umělecká tvorba je určena pro veřejnost, kterou má bavit, poučovat či jinak oslovovat, takže bez vzájemné interakce postrádá smysl. Součástí této komunikace je i zájem adresátů uměleckých děl získat informace nejen o díle samotném (jeho vzniku, významu, smyslu i možnostech jeho získání či jiného sdílení), ale i o jeho autorovi, protože umělecký projev zpravidla zahrnuje určitý vnos jeho osobnosti do prezentovaného díla. Činnost umělců je tedy zcela opodstatněně podrobována umělecké kritice, více či méně laickému hodnocení, oceňování v anketách či festivalech, tedy rozličným způsobům rozboru nejen samotného díla, ale i hodnocení osoby, která jej vytvořila. V tomto smyslu se tedy umělci nepochybně pohybují ve veřejné sféře a musí být připraveni snášet i zvýšený zájem o svou osobu.

Tento zájem veřejnosti však má své meze, které jsou dány právě okruhem informací, které ještě spadají do umělecké činnosti. Jinými slovy, umělec má nezadatelné právo na ochranu svého soukromí, a to prakticky v tom rozsahu, nakolik si je vymezí svým souhlasem s informováním veřejnosti o svém zázemí, vztazích a jiných záležitostech intimního charakteru. Do oblasti veřejného zájmu proto bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o jejich původu, rodinných poměrech či případně dalších momentech jejich života významných pro jejich tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní hodnocení činnosti umělce. Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho uměleckou profesí, tím spíše pak ne zprávy nepodložené či dokonce nepravdivé, jsou-li motivovány spíše snahou o ukojení nezdravé zvědavosti, nikoliv o vedení seriózní debaty nad uměleckou činností.

II. Jen z toho, že se výkonný umělec zúčastnil veřejné akce, kde mohl být fotografován, nevyplývá jeho souhlas s fotografováním v soukromí. Již samotný způsob, jakým zde byly pořízeny předmětné fotografie, byl spojen se zásahem do soukromí, neboť snímky byly pořizovány tajně při cíleném sledování.

III. I v případě umělců platí, že hlavní funkce peněžité náhrady za zásah do osobnostních práv je satisfakční. Preventivní (preventivně-sankční) funkce peněžité náhrady sice není vyloučena, nelze jí však bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.

IV. V situaci, kdy část informací o vztahu žalobců byla pravdivá a zčásti mohla být pokryta zpravodajskou licencí, zatímco nepravdivé nařčení z nemanželských mileneckých vztahů bylo zásahem do osobnostních práv, není možno vyhovět žalobě, která koncipuje omluvu jednotně a bez tohoto rozlišení ve vztahu k článku jako celku. Nejde přitom o formulační nedostatek žalobního petitu, který je soud oprávněn odstranit, pokud nezmění jeho význam, nýbrž o nedostatek tzv. satisfakční způsobilosti požadované omluvy, který již soud nemá možnost odstraňovat zmíněným procesním postupem. Formulace omluvy v žalobě způsobem, který netrpí nepřesností odstranitelnou jednoduchou úpravou textu bez dotčení jeho podstaty, je již věcí hmotněprávního posouzení, zda je žaloba opodstatněná, a nedostatek v tomto směru je řešitelný již jen rozhodnutím o věci samé. Jinými slovy, změna výroku samotným soudem (beze změny žaloby uplatněné žalobcem) způsobem, který by odstranil nezpůsobilost žalobního petitu vést k odpovídající satisfakci, by již byla zásahem soudu do předmětu řízení, neboť vymezení, v čem žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, náleží jen jemu coby pánu sporu (dominus litis).

Okolnost, že zčásti není široce pojatá omluva bez rozlišení jednotlivých tvrzení věcně opodstatněná, tj. že žaloba v určitém rozsahu není důvodná, nemůže vést soud k postupu, který by znamenal nepřípustné poučení o hmotném právu a narušil by rovnost stran mezi účastníky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 149/2020, ze dne 19. 4. 2021

29.04.2021 00:02

Svolení k rozšiřování podoby člověka

I. Občanský zákoník nijak nedefinuje podobu člověka, která je jeho ustanoveními chráněna před neoprávněným zachycením a rozšiřováním. Lze proto vyjít například z definice podávané v právnické literatuře, že tento pojem zahrnuje vše, jak se člověk vzhledově vyjevuje okolí navenek. Přitom se nejedná pouze o podobu obličeje člověka, nýbrž o jakoukoli součást vzhledu jeho tělesné stránky, zejména příznačných osobních rysů. Nutnou podmínkou pro uplatnění práva na ochranu podoby je, že osoba je na základě zobrazení identifikovatelná. Ztotožnění osoby nemusí přitom spočívat jen ve vlastním zobrazení; i když nelze zobrazenou osobu bezpečně určit z podobizny nebo zvukově obrazového snímku, půjde přesto o zobrazení podoby konkrétní osoby, jestliže její identita vyplývá z uvedení jména nebo eventuálně z jiných souvislostí, za nichž k použití snímku došlo.

II. Obecně platí, že podobu člověka je možné zachytit pouze s jeho souhlasem. Své právo oprávněný realizuje především dispozičním právním jednáním, jímž uděluje svolení k zachycení podoby. Nynější úprava zakládá v § 85 odst. 2 o. z. nevyvratitelnou domněnku souhlasu k rozmnožování a rozšiřování podoby člověka obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, pokud svolil k zachycení podoby za okolností, z nichž je zřejmé, že bude šířena. Pokud tak osoba učiní, vylučuje její svolení neoprávněnost zásahu spočívajícího v rozmnožování a šíření podoby. Při zkoumání toho, zda a jaký způsob šíření podoby mohla vzhledem k okolnostem zachycená osoba předpokládat, je třeba vycházet především z kritéria osoby průměrného rozumu, jak má na mysli § 4 odst. 1 o. z. Konkrétní okolnosti je třeba zkoumat ex ante, tedy tak, jak existovaly v situaci, kdy osoba poskytovala souhlas se zachycením své podoby. Obecně se tedy v § 85 odst. 2 o. z. jedná o rozšiřování podoby takovým způsobem a v takovém rozsahu (dalšími aspekty mohou být např. místo, čas nebo forma), které mohla za daných podmínek předpokládat osoba průměrných vlastností. Vzhledem k výjimečné povaze této zákonné domněnky se zde uplatní pravidlo spíše restriktivního výkladu.

III. Při každém použití podobizen a obrazových snímků, ať̌ k nim dochází na základě zákonných licencí, svolení či jiného oprávnění, vždy musí být zachovány dvě̌ základní podmínky: použít je lze vždy jen přiměřeným způsobem a nesmí se tak stát v rozporu s osobnostními zájmy oprávněného, jež je třeba bezpodmínečně̌ respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, stává se použití, které by bylo případně̌ samo o sobě přípustné, neoprávněným ve smyslu § 82 o. z. Přiměřeným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu a obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence. Souhlas zachycené osoby se nevyžaduje při využití záznamu k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob (tzv. licence výkonu a ochrany práv podle § 88 odst. 1 o. z.), nebo na základě zákona k úřednímu účelu a v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu (úřední licence a licence veřejných záležitostí podle § 88 odst. 2 o. z.) a konečně přiměřeným způsobem též k vědeckému, nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní a obdobné zpravodajství (licence vědecká, umělecká a zpravodajská podle § 89 o. z.), jestliže těmto privilegovaným účelům vyhovuje i svým ztvárněním. Užití samo o sobě přípustné však přesto může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry, například vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popřípadě do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen. Ani zákonem připuštěný důvod zásahu tedy nesmí být využit způsobem, který je nepřiměřený a dotýká se oprávněných zájmů člověka.

IV. Neoprávněné šíření podoby automaticky neznamená, že tím také došlo k zásahu do jiných dílčích osobnostních práv dotčené osoby, jako je například čest a důstojnost. Otázku případného dotčení takových jednotlivých dílčích práv je třeba u každého z nich posuzovat samostatně.

Pouhá omluva není v projednávané věci dostatečným prostředkem k nápravě újmy vyvolané kombinací zásahu do práva na ochranu podoby člověka a zásahu do cti žalobce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 801/2020, ze dne 11. 2. 2021

30.03.2021 00:01

Náhrada za dlouhodobé mediální zasahování do osobnostních práv

I. V obecné rovině platí, že zpravidla každý tiskový článek dotýkající se osobnostních práv osob, o nichž informuje nepřiměřeným a nedovoleným způsobem, představuje samostatný zásah, který je odškodnitelný samostatnou částkou, a pak i promlčecí lhůta počíná běžet nejdříve od okamžiku, kdy zásah vyvolá újmu. Nemajetková újma vzniká nikoliv z článku jako takového, ale z informace (obsahu), kterou článek sděluje, jestliže je způsobilá přivodit dotčené osobě zásah do soukromí či se nepříznivě dotknout její cti, vážnosti a důstojnosti, případně jestliže neoprávněným způsobem zachycuje a šíří podobu člověka. Jestliže ovšem určitá skupina článků sděluje tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil. S tím pak nutně souvisí i procesní aspekt věci, že poškozený v důsledku toho jen stěží může prokázat, v jakém rozsahu se články na újmě podílely, resp. v jakém rozsahu vznikla újma z každého konkrétního článku. Nelze na něj za takové situace klást nepřiměřený požadavek, aby kvantifikoval újmu odděleně ve vztahu ke každému z článků.

Dostatečně určité zjištění povahy a intenzity jednotlivých dílčích zásahů je významné jak pro vymezení celkového charakteru výsledného zásahu a pro stanovení výše náhrady, tak i z hlediska případného promlčení. Peněžitá náhrada za zásah do osobnostních práv je právem majetkové povahy, které podléhá promlčení. Občanský zákoník v § 612 jednoznačně stanoví, která práva vznikající ze zásahu do osobnosti člověka se promlčují a která naopak promlčení nepodléhají. Nově tedy již zákon sám výslovně stanoví, že v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech.

Na druhé straně z důvodu zachování principu právní jistoty v případech, kdy škůdce informuje o určité osobě (typicky veřejně známé) pravidelně, není možné přijmout ničím neomezený závěr o jednotnosti zásahu tvořeného zásahy dílčími, který by mohl vést k tomu, že by promlčecí lhůta de facto nikdy běžet nepočala, neboť by se její počátek běhu s každým dalším článkem odsouval. Je tedy nutné najít kritérium, oddělující jednotlivé články či jejich skupiny, tak aby bylo možno definovat, co tvoří jeden zásah (jedno jednání) se samostatným během promlčecí lhůty. Základním východiskem je téma článků, které může být jednotícím prvkem jak z hlediska obsahu nepřiměřeného zásahu, tak z hlediska povahy újmy, resp. důvodů, pro které dotčená osoba negativně vnímá zveřejňování citlivých údajů o své osobě. Články se stejným tématem se spolupodílejí na vzniku téže újmy, přičemž újma počne vznikat prvním článkem na dané téma a další články újmu prohlubují a rozšiřují. Samozřejmě tuto hranici většinou nelze zcela ostře a paušálně stanovit, neboť je obvyklou mediální praxí, že ačkoliv článek pojednává o jednom konkrétním tématu, je v něm zároveň zmiňována předchozí činnost (historie) osoby, popř. je činěn odkaz na předchozí články o ní, jak tomu bylo i v dané věci. Nicméně na základě pouhého odkazu na předchozí události zajisté ještě nelze konstatovat, že příspěvky referují o totožném tématu. Soudy tedy musí vždy pečlivě vážit, nakolik spolu články věcně souvisí, jak dlouhá doba mezi nimi uplynula, a nakolik je tak možné považovat je za jeden zásah.

Důležitý význam má i časové hledisko, neboť nastal-li mezi články, které referují o obdobném tématu, delší interval, pro nějž je třeba na následující článek hledět již jako na znovuobnovení negativního působení, nikoliv jen jako na navazující rozšíření předchozího zásahu, je nutno hovořit již o samostatných zásazích s odpovídajícím právním dopadem na běh promlčecí lhůty. Právně významným mezníkem z tohoto pohledu je i podání žaloby, jímž sám poškozený uzavírá rozsah působení sérií jednotlivých útoků, neboť tím vyjadřuje, že v žalobě vymezené počínání žalovaného považuje za nepřijatelné, přičemž i žalovaný z doručené žaloby (případně i z předžalobní výzvy, byla-li učiněna) zjistí, že je mu vytýkáno neoprávněné působení. Pokud přesto pokračuje ve své činnosti, posunuje intenzitu svého působení do vyšší roviny a od tohoto okamžiku lze považovat jím působenou újmu za samostatný nárok, byť by časově navazovala na předchozí zásahy. Jestliže by pak v téže činnosti pokračoval i poté, co mu bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se neoprávněných zásahů či mu byla uložena povinnost poskytnout za ně přiměřené zadostiučinění, opět jeho působení získá samostatnou povahu podtrženou tím, že vědomě nerespektuje soudní rozhodnutí, což nese odpovídající právní (například i exekuční) důsledky. Takto stupňované porušování osobnostních práv se projeví i ve výši náhrady.

II. V projednávané věci nelze při úvaze o výši náhrady přehlédnout, že od řady mediálních subjektů již žalobci na základě pravomocných soudních rozhodnutí získali za zásahy do osobnostních práv téhož druhu významné částky, celkově 6.420.000 Kč. Soudní praxe považuje i tuto okolnost za důvod k úpravě výše náhrady, neboť jestliže se opodstatněně přihlíží i k jiným formám satisfakce (např. odsouzení trestním soudem, konstatování porušení práva, jiné plnění), musí se do výsledné náhrady promítnout též peněžité plnění získané od jiných původců vzájemně provázaných zásahů.

III. Ochrana dětí musí spočívat především v odstranění nepříznivých zásahů do osobnostních práv, tedy uložení a vynucení povinnosti nepokračovat v neoprávněných zásazích, peněžitá náhrada má tu až druhotnou roli a tomu logicky odpovídá i její výše. Ani vysoká částka náhrady sama o sobě není zárukou, že se negativní působení na dítě neobjeví v budoucnu, tomu je způsobilé čelit spíše důsledné uplatňování zdržovacích nároků. Roli zde hraje i časové hledisko, neboť s plynutím času se potenciální riziko negativního vlivu protiprávních zásahů na zdravý vývoj dětí snižuje a tento časový odstup je přirozeně tím větší, čím je dítě v době zásahu mladší. V daném případě byla tedy důvodně nezletilým žalobcům přiznána částka nižší než žalobcům dospělým.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, ze dne 17. 12. 2020

24.03.2021 00:02

Zásah do osobnostních práv informacemi publikovanými bulvárním tiskem

I. Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze zásadně vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.

Není tak namístě jen proto, že k uveřejnění dehonestující informace došlo v periodiku bulvárního média, stanovovat relutární náhrady v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv. Jestliže je navíc soudem rozhodováno v době, kdy žalovaný již ukončil vydavatelskou činnost, není ve vztahu k němu výše náhrady vůbec odůvodnitelná odkazem na její preventivně sankční roli, neboť není od čeho žalovaného odrazovat.

II. Důvodná je námitka žalované, že vůči ní náhrada nemůže plnit preventivní roli. V době rozhodování odvolacího soudu již žalovaná ukončila svou vydavatelskou činnost, což odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice zmínil, ale měl za to, že vysoká náhrada odradí zprostředkovaně celý okruh vydavatelů bulvárního tisku. S touto úvahou se dovolací soud neztotožňuje, pokládá ji za zjednodušenou. Jsou-li určité pochybnosti o preventivně sankční funkci relutární náhrady přímo ve vztahu k subjektu, jenž se zásahu do osobnostních práv dopustil, tím méně je přijatelné založit rozhodnutí jen na naději, že výše náhrady v této věci zabrání v obdobném jednání do budoucna jiným, blíže nespecifikovaným vydavatelům bulvárních tiskovin.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, ze dne 16. 12. 2020

15.03.2021 00:02

Náhrada nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv

I. Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze zásadně vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.

II. Byť je při stanovení výše peněžité náhrady namístě kromě okolností na straně poškozeného vážit i zavinění a motivy, které původce zásahu ke zveřejnění závadné informace vedly, a do určité míry i jeho majetkové poměry, nemůže se tak stát způsobem, který by ve svém důsledku způsoboval neodůvodněné a nepřijatelné disproporce ve výši finanční satisfakce při srovnatelném zásahu, avšak různě situovaných a motivovaných původcích. Zejména v prostředí internetu mohou difamující informace být uveřejněny kýmkoli, kdo provozuje vlastní internetovou stránku, což nemusí být vždy velký mediální dům, který tak dosahuje vysokých zisků. Není žádný rozumný důvod pro to, aby se osobě poškozené „chudým“ škůdcem dostalo násobně nižší náhrady za obdobný zásah do téhož osobnostního práva než „šťastnějšímu“ poškozenému, jehož osobnost byla zasažena majetným původcem zásahu.

III. Okolnost, že dehonestující, nepravdivá nebo indiskrétní informace byla uveřejněna na hojně navštěvovaných internetových stránkách a její úplné odstranění je problematické, je jednou z okolností, které mohou být významné pro úvahu soudu o způsobu zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnosti člověka, případně o výši peněžité náhrady, stejně jako skutečnost, že původcem neoprávněného zásahu je mediální společnost, která svou podnikatelskou činnost založila na vyhledávání a zveřejňování skandálních nebo intimních informací o známých osobnostech. Ani v těchto případech však dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby jen proto, že k uveřejnění závadné informace došlo na webových stránkách bulvárního média, byla stanovena peněžitá náhrada v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 27/2020, ze dne 15. 12. 2020

15.03.2021 00:01

Ukončení zásahu do osobnostních práv obsahem webové stránky

Jestliže k výzvě dotčené osoby dehonestující, nepravdivé či indiskrétní informace ze svých internetových stránek odstraní přímo ten, kdo je na své stránky umístil (provozovatel zdrojové webové stránky), splní tím svou povinnost zdržet se závadného (protiprávního) jednání. Odstraní-li odkaz ze své databáze poskytovatel služeb vyhledávače, vyrozumí o přijatém rozhodnutí stěžovatele, případně i provozovatele zdrojové webové stránky.

Existenci snímků internetové stránky z doby, kdy na ní byla umístěna napadaná informace, případně i zmínek o předmětné informaci na jiných internetových stránkách nelze pokládat za pokračování v nežádoucím tvrzení. Ukládat provozovateli zdrojové internetové stránky, aby se zdržel šíření závadné informace, by bylo zcela neefektivní a nezpůsobilé dosáhnout sledovaného cíle. Je však třeba dodat, že „stopa“ konkrétní informace na internetu v čase slábne a postupně je k jejímu dohledání zapotřebí zadávat více konkrétních klíčových slov, takže s určitým časovým odstupem informaci najde již jen ten, kdo je s obsahem informace dostatečně seznámen.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 27/2020, ze dne 15. 12. 2020

26.02.2021 00:05

ÚS: Odpovědnost za výrok prezidenta republiky

Výrok prezidenta republiky pronesený v televizním diskuzním pořadu, má-li souvislost s činností prezidenta, spadá pod výkon funkce prezidenta republiky podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Poruší-li prezident svým výrokem, který je úředním postupem, práva jiného, odpovídá za újmu způsobenou tímto výrokem stát podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Naopak, nemá-li výrok souvislost s činností prezidenta a nepředstavuje tak výkon funkce prezidenta ani jeho úřední postup, nebrání čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ani čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky tomu, aby za svůj výrok nesl právní odpovědnost sám prezident jako soukromá osoba podle obecných soukromoprávních předpisů. Při hodnocení, zda výrok pronesený prezidentem takovou souvislost má, je třeba posuzovat časové kritérium (zda byl výrok pronesen ve funkčním období prezidenta), kritérium fóra (za jakých okolností a kde byl výrok pronesen) a kritérium obsahu výroku. Nezohlední-li obecné soudy, že výrok neměl souvislost s činností prezidenta, a rozhodnou o povinnosti státu odčinit újmu na osobnostních právech jiného způsobenou výrokem, za který prezident odpovídá sám jako soukromá osoba, poruší právo státu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť státu ukládají učinit něco, co mu zákon neukládá, tj. odčinit újmu za jednání, za něž stát neodpovídá.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3076/20, ze dne 2. 2. 2021

22.02.2021 00:01

Fakultativní místní příslušnost podle § 87 písm. b) o.s.ř.

Ve sporu o zadostiučinění za zásah do cti, vážnosti a důstojnosti zasláním nepravdivých informací elektronickou poštou je podle § 87 písm. b) o. s. ř. místně příslušným i soud, v jehož obvodu má žalobce v době zásahu bydliště (§ 80 o. z. a § 85 odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).

Při výkladu § 87 písm. b) o. s. ř. je třeba vyjít z poněkud užšího vymezení, a to vztaženého k místu, v němž se v době neoprávněného zásahu vyskytuje právě a jen poškozený, neboť zde dojde ke střetu zásahu s jeho osobnostní sférou. Nemůže jít ovšem o konkrétní místo, kde se poškozený zrovna fakticky nacházel v okamžiku, kdy se dozvěděl, že je o něm šířena nepříznivá informace a jaký je její obsah, ani kde se pohyboval následně poté, již stižen nepříznivým působením difamačního zásahu, neboť to jsou relativně nahodilé okolnosti, které mohou být leckdy těžko zjistitelné. Dostatečnou míru objektivizace proto může přinést místo bydliště (§ 85 o. s. ř.), místo přechodného, leč dostatečně dlouhodobého pobytu, či místo zaměstnání, k nimž lze spolehlivěji vázat onen negativní účinek na osobnostní práva poškozeného. Výstižným pojmenováním takového místa je centrum zájmů poškozeného, jak je uvádí Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2669/2020, ze dne 30. 11. 2020

01.02.2021 00:01

Zadostiučinění za nezákonné převzetí člověka do ústavní péče

Rozhodnutí soudu určující nezákonnost převzetí člověka do ústavní péče bez jeho souhlasu je především předpokladem pro jeho propuštění ze zdravotního ústavu. Satisfakci za zásah do osobnostních práv může představovat jen výjimečně, v případech, kdy zdravotnický personál vzhledem k okolnostem převzetí pacienta, jeho stavu a informacím, které měl k dispozici, mohl důvodně nabýt dojmu, že podmínky pro převzetí jsou splněny, ač tomu tak podle následných zjištění nebylo.

V případě detencí, které byly soudem shledány nezákonnými, přichází v úvahu přiznání zadostiučinění za zásah do osobnostních práv v závislosti na individuálních podmínkách každé věci, přičemž rozhodnutí soudu bude záviset na konkrétních skutkových zjištěních zejména o tom, za jakých okolností k převzetí pacienta došlo a z čeho odborný personál přijímajícího zdravotnického zařízení mohl usuzovat na splnění zákonných podmínek nedobrovolné detence.

V daném případě k zásahu do osobnostních práv žalobkyně převzetím do ústavní péče bez jejího souhlasu došlo jednoznačně mimo limity výkonu oprávnění stanoveného zákonem o péči o zdraví lidu, neboť pro takový postup nebyly splněny podmínky § 23 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu. V řízení nebyly tvrzeny ani prokázány žádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že žalobkyně příslušného dne ohrožovala sebe nebo své okolí. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě z provedeného dokazování nevyplývá žádný důvod, pro který by se mohli lékaři žalované domnívat, že žalobkyně, která sice jevila známky duševní choroby, může být nebezpečná sobě nebo svému okolí, jeví se její převzetí do ústavní péče zcela neodůvodněným. Za této situace je správný závěr soudů obou stupňů, že samotné rozhodnutí o nezákonnosti převzetí žalobkyně do ústavní péče nelze pokládat za dostatečné zadostiučinění, a je namístě, aby se žalobkyni dostalo písemné omluvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 590/2020, ze dne 27. 10. 2020

27.01.2021 00:01

Přiměřená forma zadostiučinění za zásah do cti

Reportáž navozující dojem, že označená osoba se dopustila trestného činu, ač ve skutečnosti pro něj není ani stíhána, je velmi významným zásahem do osobnostních práv, k jehož odčinění zpravidla nepostačí jiné formy zadostiučinění než peněžitá náhrada.

Příklon dotčené osoby k radikálním politickým směrům není okolností, která by bez dalšího vylučovala přiznání peněžité náhrady za zásah do její cti způsobený podáním zavádějící či nepravdivé informace o zapojení této osoby do závažné násilné trestné činnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3703/2019, ze dne 22.10. 2020

13.01.2021 00:01

Finanční příspěvek rodičů na plat asistenta pedagoga

I když státní rozpočet je primárním zdrojem financování platů pedagogických pracovníků, školský zákon výslovně předpokládá, že mohou nastat situace, kdy tento rozpočet nepokryje veškeré náklady potřebné na financování podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. V takovém případě však finanční prostředky nad rozsah prostředků ze státního rozpočtu hradí právnické osoby, vykonávající činnost škol a školských zařízení, z dalších finančních zdrojů. V projednávané věci je takovou právnickou osobou Základní škola XY, jako příspěvková organizace. Pokud tedy měla tato škola zákonnou povinnost hradit finanční prostředky na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou navštěvovala žalobkyně (jelikož tento plat již nepokryly prostředky ze státního rozpočtu), a to ze zákonem předpokládaných zdrojů (jak se v daném případě stalo), není jakýkoliv důvod stanovit tuto povinnost nad rámec zákona státu nebo kraji. Pokud § 160 odst. 6 školského zákona určuje, že další finanční zdroje škola získává zejména z vlastních příjmů, z prostředků zřizovatele, popřípadě jiných osob, takový výčet je demonstrativní, všechny v něm uvedené možnosti jsou si rovnocenné a nezakládají pro zmíněné subjekty žádné povinnosti.

Právní názor odvolacího soudu, že žák se speciálními vzdělávacími potřebami podle školského zákona ve znění do 31. 8. 2016 je ve smyslu antidiskriminačního zákona přímo diskriminován ze strany státu, pokud jeho rodiče finančně přispívají na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou tento žák navštěvuje, tak není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3821/2018, ze dne 14. 10. 2020