// Profipravo.cz / Akciová společnost

Akciová společnost

15.02.2021 00:02

Zneužití vyloučení přednostního práva na upsání nových akcií

I. Přednostní právo akcionářů na upsání nových akcií představuje jedno ze základních práv spojených s akciemi, jehož účelem je umožnit akcionáři zachovat si podíl na základním kapitálu společnosti (a z toho plynoucí práva spojená s akciemi) v rozsahu, v jakém jej má před zvýšením základního kapitálu. Lze ho omezit či dokonce vyloučit pouze v případě, že důležitý zájem společnosti takový postup ospravedlňuje.

Soud musí při posuzování splnění podmínek vyloučení přednostního práva zkoumat, nakolik je vyloučení přednostního práva způsobilé tvrzený důležitý zájem společnosti naplnit a nakolik je pro naplnění tohoto zájmu nezbytné, resp. nakolik bude tento zájem ohrožen, nebude-li navrhované opatření schváleno. K uvedeným dvěma předpokladům (existence důležitého zájmu společnosti a nezbytnost zásahu do práva akcionářů, aby tento zájem mohl být naplněn) ještě přistupuje třetí podmínka, totiž aby míra důležitosti identifikovaného důležitého zájmu společnosti nebyla zjevně nepřiměřená významu práva, do něhož má navrhované opatření zasáhnout, a intenzitě tohoto zásahu (princip proporcionality).

II. Potřeba společnosti získat finanční prostředky pro realizaci určitého podnikatelského záměru sama o sobě zásadně neodůvodňuje omezení či dokonce vyloučení přednostního práva akcionářů postupem podle § 488 z. o. k., natož pak, aby představovala důležitý zájem společnosti ospravedlňující takový zásah do práv akcionářů. Jde o typickou situaci, kdy naopak přednostní právo musí být respektováno.

III. Potřeba snížit závazky společnosti (prostřednictvím jejich „kapitalizace“) sice může za určitých okolností představovat důležitý zájem společnosti ve smyslu § 488 odst. 1 z. o. k., nicméně v případě pohledávek akcionářů za společností bude obvykle toliko důvodem pro postup podle § 21 odst. 3 z. o. k. Řešení otázky, zda by zcela výjimečně mohla současně odůvodňovat vyloučení přednostního práva akcionářů (tedy zda je možné, aby valná hromada vyloučila přednostní právo všech akcionářů a současně určila jako zájemce, jenž upíše nové akcie, některého z akcionářů, který má pohledávku za společností), závisí na výkladu článku 72 směrnice, který může podat toliko Soudní dvůr Evropské unie.

V poměrech projednávané věci je však zcela zřejmé, že vyloučení přednostního práva ve svém důsledku odporuje § 244 odst. 1 a § 488 odst. 2 z. o. k., neboť bylo záměrně realizováno tak, aby dopadlo toliko na ostatní akcionáře. Obě předmětné pohledávky ze zápůjčky vznikly pouhý týden předtím, než představenstvo (jehož předsedou byl akcionář poskytnuvší první zápůjčku a současně předseda představenstva dalšího akcionáře, který společnosti poskytl druhou zápůjčku) vyhotovilo písemnou zprávu podle § 488 odst. 4 z. o. k., v níž jako jeden z důvodů pro vyloučení přednostního práva uvedlo právě kapitalizaci obou pohledávek. Popsané okolností naznačují, že obě pohledávky akcionářů za společností byly vytvořeny právě proto, aby jejich kapitalizací bylo možné odůvodňovat vyloučení přednostního práva zbývajících akcionářů.

IV. O záměru zneužít institut vyloučení přednostního práva k marginalizaci podílu zbývajících akcionářů svědčí i poslední, společností uváděný důvod pro tento postup, totiž „zvýšení transparentnosti akcionářské struktury“. Pod tímto obratem společnost rozumí významné snížení podílu dovolávající se akcionářky na základním kapitálu tak, aby její účast ve společnosti byla napříště toliko minimální. Takový cíl je přitom v přímém rozporu se smyslem a účelem přednostního práva a v žádném případě nemůže představovat důležitý důvod ve smyslu § 488 odst. 1 z. o. k.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 155/2019, ze dne 26. 11. 2020


04.02.2021 00:02

Přihláška pohledávky z ručení dle § 68 ZOK do insolvenčního řízení

„Sankční“ ručení podle § 68 z. o. k. vzniká teprve právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění určitých (konkrétních) povinností obchodní korporace. Rozhodnutí soudu o žalobě podle § 68 z. o. k. je tudíž konstitutivní.

Pohledávka věřitele za (bývalým) členem statutárního orgánu obchodní korporace z titulu ručení podle § 68 z. o. k. (jež vzniká právní mocí rozhodnutí soudu o žalobě podle označeného ustanovení) je pohledávkou, která se uplatňuje podáním přihlášky podle § 165 insolvenčního zákona. Věřitel může svoji pohledávku za (bývalým) členem statutárního orgánu obchodní korporace z titulu ručení podle § 68 z. o. k. přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek tohoto (bývalého) člena statutárního orgánu jen tehdy, vznikne-li jeho pohledávka (tj. nabude-li právní moci rozhodnutí o žalobě podle § 68 z. o. k.) před rozhodnutím o úpadku, resp. před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek. V opačném případě jde o pohledávku, jež je vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení.

V projednávané věci žalobce podal žalobu až poté, kdy byl zjištěn úpadek a kdy již uplynula propadná lhůta pro přihlášení pohledávek. Pohledávka žalobce z titulu ručení tudíž nevznikla (a již ani vzniknout nemůže) před rozhodnutím o úpadku, resp. před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek. Vznikne-li (právní mocí rozhodnutí, jímž soud vyhoví žalobě), půjde o pohledávku, jež se v insolvenčním řízení neuspokojuje a jež se tudíž ani netýká majetkové podstaty dlužníka (člena statutárního orgánu) ve smyslu § 140c insolvenčního zákona. Označené ustanovení proto nebrání zahájení řízení o žalobě podle § 68 z. o. k.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1169/2019, ze dne 11. 11. 2020


11.01.2021 00:03

Neplatnost usnesení valné hromady akc. spol. pro obcházení zákona

Ustanovení § 375 z. o. k. umožňuje hlavnímu akcionáři vytěsnit menšinové akcionáře za účelem zjednodušení akcionářské struktury a zefektivnění řízení akciové společnosti. Zákon k naplnění tohoto účelu vyžaduje, aby hlavním akcionářem byla jediná osoba, v jejíchž rukou se soustředí nejméně 90 % základního kapitálu a hlasovacích práv.

V poměrech projednávané věci svazek obcí na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené s jednotlivými akcionáři na dobu tří roků sice formálně splňoval požadavky stanovené pro hlavního akcionáře v § 375 z. o. k., avšak ve skutečnosti za hlavního akcionáře být považován nemohl. I když při zápůjčce se zapůjčitel zavazuje převést (a převádí) vlastnické právo k zastupitelné věci na vydlužitele, pojmovým znakem této smlouvy je závazek vydlužitele po čase vrátit zapůjčiteli věc stejného druhu. V době rozhodování valné hromady o přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře bylo proto zřejmé, že svazek obcí bude (po nuceném přechodu účastnických cenných papírů a po relativně krátkém čase ujednaném ve smlouvě o zápůjčce) povinen zapůjčené akcie vrátit původním akcionářům jako zapůjčitelům. Tím by však opět došlo k rozdělení akcionářské struktury mezi více subjektů, což popírá smysl a účel nuceného přechodu účastnických cenných papírů.

Podle § 428 z. o. k. se lze dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady pro rozpor s právními předpisy, stanovami a dobrými mravy. Pod pojem „rozpor s právními předpisy“ lze také řadit obcházení zákona. To lze vymezit jako situaci, kdy se někdo chová podle právní normy (secundum legem), ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího. Usnesení valné hromady, jímž zde byl schválen přechod všech ostatních účastnických cenných papírů na svazek obcí jako hlavního akcionáře, je tak neplatné pro obcházení zákona, neboť aprobuje jednání, které odporuje smyslu a účelu § 375 z. o. k. a ve svém důsledku bez zákonné opory zbavuje ostatní menšinové akcionáře proti jejich vůli účasti na akciové společnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 226/2019, ze dne 27. 10. 2020


04.01.2021 00:02

Rozhodování valné hromady akciové společnosti o rozdělení zisku

To, zda valná hromada může a má na určitém zasedání rozhodovat o rozdělení „celého“ zisku (tedy nejen zisku vytvořeného v uplynulém účetním období, ale také dosud nerozdělného zisku z minulých let a popř. i zisku akumulovaného ve fondech vytvořených ze zisku), anebo jen některé jeho části, záleží na obsahu pozvánky (zejména na vymezeném pořadu jednání a návrhu příslušného usnesení). Pozvánka na valnou hromadu je právním jednáním společnosti, a jako taková podléhá (mimo jiné) i požadavku na její určitost a srozumitelnost, jakož i pravidlům výkladu právních jednání. Vždy je přitom nutné mít na zřeteli smysl a účel právní úpravy pozvánky.

Je-li v pozvánce na valnou hromadu uvedeno, že na pořadu jednání je toliko rozdělení zisku za poslední účetní období, a odpovídá-li tomu i návrh usnesení valné hromady a jeho zdůvodnění, mohou akcionáři oprávněně očekávat, že valná hromada bude na takto svolaném zasedání rozhodovat jen a pouze o rozdělení zisku vytvořeného v uplynulém účetním období. V tomto kontextu pak také budou zvažovat výkon svých akcionářských práv. Takto svolaná valná hromada může rozhodnout i o rozdělení nerozděleného zisku z minulých let (vykázaného v položce rozvahy A. IV.), popř. o rozdělení fondů vytvořených ze zisku, toliko za splnění předpokladu upraveného v § 408 odst. 3 z. o. k., tj. projeví-li všichni akcionáři souhlas s tím, aby i o této záležitosti (neuvedené v pozvánce na valnou hromadu) valná hromada rozhodla.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 927/2020, ze dne 14. 10. 2020


04.01.2021 00:01

Uplatnění protestu proti usnesení valné hromady akciové společnosti

Protest proti usnesení valné hromady akciové společnosti může být uplatněn kdykoliv v průběhu zasedání valné hromady; je-li to nicméně možné, měl by být uplatněn před hlasováním o návrhu usnesení, jehož se týká, aby společnost mohla na uplatněné výhrady reagovat a případné nedostatky (přichází-li to v úvahu) napravit. Z projevu akcionáře musí být zjevné, že uplatňuje protest, nicméně akcionář není povinen užít podstatné jméno „protest“ či sloveso „protestuji“. Jako každé jiné právní jednání i protest je nutné posoudit podle obsahu; plyne-li z obsahu přednesu akcionáře, že namítá vady, pro které mohou být (některá či všechna) usnesení valné hromady shledána neplatnými, jde o protest, byť by tak nebyl označen.

Důvod, který nebyl uplatněn formou protestu, může vést k vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady v řízení zahájeném akcionářem toliko tehdy, je-li splněna některá z výjimek uvedených v § 424 odst. 1 z. o. k. V opačném případě soud v řízení o návrhu akcionáře na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady k důvodům, které nebyly uplatněny formou protestu na valné hromadě, nepřihlédne, a to ani tehdy, jsou-li tyto důvody dány a odůvodňují-li vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.

Soud je při posuzování platnosti usnesení valné hromady vázán návrhem a z jiných než navrhovatelem uplatněných důvodů nemůže platnost usnesení valné hromady posuzovat.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 927/2020, ze dne 14. 10. 2020


19.11.2020 00:02

Ratihabice právního úkonu učiněného členem statutárního orgánu

Právní úprava účinná do 31. 12. 2013 otázku dodatečného schválení právního úkonu učiněného členem statutárního orgánu obchodní společnosti „jejím jménem“ v rozporu se způsobem jednání zapsaným v obchodním rejstříku nezodpovídá. Jde tak o tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru v zákoně, kterou je třeba vyplnit analogickou aplikací pravidla obsaženého v § 33 odst. 2 obč. zák., které nejlépe odpovídá smyslu a účelu právní úpravy, tedy dovodit, že jednal-li člen statutárního orgánu za obchodní společnost sám, ačkoli dle způsobu jednání obchodní společnosti zapsaného v obchodním rejstříku tak měli činit dva či více jeho členů, je z tohoto právního úkonu zavázán jednající člen statutárního orgánu, ledaže obchodní společnost právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí.

Schválí-li obchodní společnost dodatečně právní úkon, který za ni učinil neoprávněný „zástupce“ (člen statutárního orgánu v rozporu s pravidlem „čtyř očí“), je tímto právním úkonem vázána od počátku (ex tunc).

Obchodní společnost může postupem podle § 33 odst. 2 obč. zák. dodatečně schválit právní úkon učiněný takovým neoprávněným „zástupcem“ (členem statutárního orgánu) i tehdy, nebyla-li třetí osoba (adresát právního úkonu) v dobré víře, že jednajícímu svědčí zástupčí oprávnění. Jinak řečeno, dobrá víra třetí osoby v zástupčí oprávnění jednajícího není podmínkou ratihabice podle § 33 odst. 2 obč. zák. Pravidlo upravené v § 33 odst. 3 obč. zák. „pouze“ znamená, že dodatečně neschválený právní úkon neoprávněného „zástupce“ (člena statutárního orgánu) učiněný vůči třetí osobě, která o nedostatku zmocnění věděla, neváže ani zastoupeného (obchodní společnost), ani neoprávněného „zástupce“ (jednajícího člena statutárního orgánu).

K dodatečnému schválení by mělo dojít bez zbytečného odkladu poté, kdy se o jednání, jakož i o tom, že je za ni učinil neoprávněný zástupce (člen statutárního orgánu), obchodní společnost dozví. Obchodní společnost se o těchto skutečnostech dozví tehdy, když se o nich dozví některý z členů statutárního orgánu odlišný od člena, který neoprávněně jednal, popř. jiná osoba, jejíž vědomost o této skutečnosti lze přičítat obchodní společnosti.

Obč. zák. neupravoval formu dodatečného schválení, volba formy dodatečného schválení závisí na obchodní společnosti. A to i tehdy, kdy zákon pro schvalovaný právní úkon formu stanoví. Vždy však musí být zjevné, že k tomu oprávněná osoba projevuje vůli jménem obchodní společnosti dodatečně schválit určitý právní úkon, učiněný za obchodní společnost neoprávněným zástupcem (členem statutárního orgánu).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 760/2019, ze dne 24. 8. 2020


18.11.2020 00:02

Ručení člena statutárního orgánu za dluh obchodní korporace

Pro aplikaci § 68 odst. 1 z. o. k. je – z časového hlediska – rozhodné, zda za účinnosti tohoto ustanovení došlo k jednání člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu korporace spočívajícího v tom, že neučinil v rozporu s péčí řádného hospodáře za účelem odvrácení úpadku obchodní korporace vše potřebné a rozumně předpokladatelné. Naopak to, zda za účinnosti tohoto ustanovení vznikl nebo se stal splatným zajišťovaný závazek, pro použitelnost citovaného ustanovení rozhodné není.

Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, že ručení podle § 68 odst. 1 z. o. k. žalované členky statutárního orgánu obchodní korporace nemůže zajišťovat pohledávku žalobkyně, neboť ta vznikla před 1. 1. 2014, není jeho právní posouzení věci správné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1916/2019, ze dne 24. 8. 2020


18.11.2020 00:01

Ztráta právního důvodu užívání prostor, ve kterých je sídlo společnosti

Ani v poměrech účinné právní úpravy není (již) ztráta právního důvodu užívání prostor, ve kterých je umístěno sídlo společnosti, sama o sobě skutečností zakládající povinnost společnosti navrhnout výmaz (popř. změnu) zápisu sídla do obchodního rejstříku. I po 1. 1. 2014 je při ztrátě právního důvodu užívání prostor, ve kterých je umístěno sídlo společnosti, rozhodnou skutečností (od níž začíná běžet složená lhůta podle § 11 odst. 2 a 3 z. v. r.) teprve rozhodnutí společnosti (příslušného orgánu společnosti) o změně jejího sídla.

Rovněž i v poměrech účinné právní úpravy ovšem platí, že dojde-li k zániku právního důvodu užívání prostor, ve kterých je umístěno sídlo společnosti, je povinností společnosti o změně sídla rozhodnout, neboť musí mít právní důvod užívání prostor, v nichž je uvedeno její sídlo, po celou dobu, po kterou jsou tyto prostory zapsané v obchodním rejstříku jako její sídlo. Nerozhodne-li společnost za těchto okolností o změně svého sídla, odporuje obsah zápisu v obchodním rejstříku donucujícím ustanovením zákona a dozví-li se o tom rejstříkový soud, vyzve společnost ke zjednání nápravy, k čemuž jí stanoví přiměřenou lhůtu. Nezjedná-li společnost ve stanovené lhůtě nápravu, rozhodne soud v zájmu ochrany třetích osob o zrušení společnosti s likvidací.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2277/2020, ze dne 27. 8. 2020


10.11.2020 00:00

Péče řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 obch. zák.

Odvolací soud se neřídil judikaturou Nejvyššího soudu, neboť svůj závěr, podle kterého žalovaný předseda představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, založil pouze na tom, že představenstvo postupovalo v souladu s dlouhodobými podnikatelskými záměry společnosti. Podnikatelské záměry na roky 2007 a 2008 sice byly schváleny dozorčí radou, nikdo však není podle § 194 odst. 4 obch. zák. oprávněn udělovat představenstvu společnosti závazné pokyny týkající se obchodního vedení (kterým je také rozhodnutí o změně způsobu vytápění). Nadto odvolací soud přehlédl, že na tvorbě dotčených podnikatelských záměrů se mj. podíleli právě žalovaný a další členové představenstva. Skutečnost, že žalovaný sledoval pokyny uvedené v podnikatelských záměrech společnosti, jej proto povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře nezbavovala.

Odvolací soud se v rozporu s judikatorními závěry nezabýval otázkou, zda žalovaný jednal s potřebnými znalostmi, tedy informovaně, zejména zda využil (v té době) dostupné informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážil možné výhody a nevýhody existujících variant změny způsobu vytápění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3994/2018, ze dne 21. 7. 2020


21.08.2020 00:01

Výkon činností nespadajících do působnosti statutárního orgánu

Otázku, zda je předmětem smluvního ujednání člena statutárního orgánu a obchodní korporace výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, je třeba posuzovat podle skutečné vůle stran. Uzavře-li jednatel se společností s ručením omezeným smlouvu, ve které se pro společnost zavázal vykonávat určitou činnost, nelze pro účely posouzení toho, zda tato činnost spadá do náplně funkce (působnosti) jednatele, vycházet pouze z toho, jak ji strany smlouvy označily (z textace smlouvy). Jen z toho, že činnosti takového jednatele jsou označeny ve více listinách odlišně, nelze dovozovat, že jde o rozdílné činnosti.

Vyšel-li tedy odvolací soud v projednávané věci z obecné formulace dodatku k pracovní smlouvě, podle kterého byl druh práce žalobce vymezen tak, že jde „o všechny činnosti, které nepatří do povinností jednatele dle příslušných právních předpisů,“ a to aniž se blíže zabýval tím, jaké činnosti měl žalobce podle pracovní smlouvy vykonávat a zda tyto činnosti skutečně (ne)spadají do působnosti jednatele společnosti s ručením omezeným, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4319/2018, ze dne 20. 5. 2020


20.08.2020 00:01

Plnění nad rámec odměny sjednané ve smlouvě o výkonu funkce

Účelem pravidla, podle něhož členu orgánu náleží za výkon funkce toliko plnění, jež mu schválí valná hromada (nejde-li o plnění, na něž plyne právo z právního předpisu), je zabezpečit kontrolu společníků nad odměňováním členů orgánů a zamezit tomu, aby zejména členové statutárního orgánu určovali odměny sami sobě bez ohledu na majetkové poměry společnosti a na kvalitu výkonu funkce odměňovanými členy orgánů. Valná hromada přitom může rozhodnout o schválení odměny členu orgánu i za období předcházející jejímu jednání. Z řečeného je zjevné, že valné hromadě nic nebrání, aby členu orgánu přiznala odměnu i nad rámec odměny, sjednané ve smlouvě o výkonu funkce. Uvedený závěr se ostatně podává i ze samotného znění § 66 odst. 3 obch. zák.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 372/2019, ze dne 20. 5. 2020


03.08.2020 00:02

Nedodržení formy smlouvy mezi jednočlennou společností a společníkem

I. Ustanovení § 13 z. o. k. chrání právní jistotu (předem neurčeného okruhu) třetích osob, zejména pak věřitelů společnosti a společníka, před případným nekorektním jednáním společníka a zástupce společnosti v jedné osobě; tím současně chrání i podnikatelské prostředí jako takové. Z popsaného smyslu a účelu § 13 z. o. k. vyplývá, že důsledkem nedodržení písemné formy s úředně ověřenými podpisy požadované tímto ustanovením je neplatnost dotčené smlouvy uzavřené mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem. Jelikož právní normy chránící právní jistotu patří mezi právní normy chránící veřejný pořádek, je na místě závěr, že porušení § 13 z. o. k. vede (zpravidla) i k narušení veřejného pořádku.

II. Ne každé odchýlení od právní normy chránící veřejný pořádek lze bez dalšího kvalifikovat jako její porušení, resp. jako narušení veřejného pořádku způsobující absolutní neplatnost právního jednání ve smyslu § 588 o. z. Zakázána (nepřípustná) jsou podle § 1 odst. 2, části věty před středníkem o. z. pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů, či jiných hodnot. Stejně jako v případě jiných hodnot (účelů) chráněných právními normami, i v případě veřejného pořádku je vždy třeba posuzovat, zda odchylné ujednání jde proti smyslu a účelu dané právní normy, či zda tento smysl a účel zachovává, byť tak činí prostřednictvím odchylné – autonomní – úpravy.

Rovněž v případě nedodržení požadavku stanoveného § 13 z. o. k. je tak nutné vždy posuzovat, zda s ohledem na okolnosti konkrétního případu nebyl naplněn smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené přesto, že jednající společník nedodržel postup podle označeného ustanovení.

Uzavře-li například společnost zastoupená jediným společníkem smlouvu se svým jediným společníkem v elektronické podobě s využitím elektronické identifikace prostřednictvím kvalifikovaného systému elektronické identifikace podle zákona č. 250/2017 Sb., a připojí-li jediný společník (jednající jak za společnost, tak i za sebe samého) uznávaný elektronický podpis, bude zpravidla na místě závěr, že smysl a účel požadavku § 13 z. o. k. byl naplněn a k narušení veřejného pořádku (přes nedodržení § 13 z. o. k.) nedošlo.

Řečené platí i tehdy, kdy sice společník svým jednáním smysl a účel § 13 z. o. k. nenaplnil, nicméně s ohledem na okolnosti konkrétní věci není pochyb ani o obsahu posuzovaného právního jednání, ani o tom, že a kdy bylo učiněno (a že následně nedošlo k „úpravě“ obsahu či data jediným společníkem); ani v tomto případě totiž nedochází k ohrožení práv či oprávněných zájmů třetích osob, a tudíž ani k narušení veřejného pořádku.

Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud bez dalšího, že posuzované právní jednání (zápočet vzájemných pohledávek) je absolutně neplatné podle § 588 věty první o. z., aniž by posoudil, zda s ohledem na okolnosti projednávané věci nelze považovat za jednoznačné, zda, kdy a jaké právní jednání (započtení) společnost a její jediný společník v projednávané věci učinili (a že následně nedošlo k „úpravě“ jeho obsahu či data), je jeho právní závěr o neplatnosti započtení předčasný.

III. Není-li požadavek ustanovení § 13 z. o. k. dodržen, může dotčený společník zjednat nápravu tím, že tuto vadu (absenci písemné formy, popř. úředního ověření podpisu) dodatečně zhojí. S ohledem na smysl a účel § 13 z. o. k. však bude mít tato konvalidace účinky ex nunc; účinky právního jednání nenastanou dříve, než je naplněna písemná forma a než jsou úředně ověřeny podpisy.

IV. Ačkoliv se § 13 z. o. k. výslovně vztahuje toliko na smlouvy (dvoustranná právní jednání), lze za pomoci argumentu a simili (per analogiam) dovodit, že dopadá i na právní jednání jednostranná, adresovaná společností zastoupenou jejím jediným společníkem tomuto společníku, popř. adresovaná jediným společníkem „své“ společnosti. Smysl a účel požadavku na písemnou právní formu a úřední ověření podpisu vyžaduje shodný přístup i k jednostranným právním jednáním.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 ICdo 36/2020, ze dne 10. 6. 2020


29.07.2020 00:02

Formální náležitosti žaloby o vyloučení akcií z exekuce

I. Esenciálním účelem excindační (vylučovací) žaloby podle § 267 o. s. ř. je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku, jenž byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí), takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného. V této souvislosti je třeba nahlížet na formální náležitosti vylučovací žaloby (jejího petitu) v otázce označení (specifikace) sporné věci (zde akcií), protože žaloba představuje (toliko) procesní prostředek k dosažení uvedeného účelu.

Požadavek judikatury na nezaměnitelnost a určitost předmětu vlastnického práva ve vylučovací žalobě proto nelze u sporu na vyloučení akcií z exekuce ztotožňovat s požadavky hmotného práva na obsahové náležitosti akcií. Nedostatek konkretizace sporných akcií pořadovými čísly tudíž nemůže být (bez dalšího) důvodem pro zamítnutí vylučovací žaloby.

Nelze rovněž formalisticky směšovat žalobní určení sporných akcií s tím, jak akcie označil exekutor v protokolu o soupisu věcí. Vyjádření petitu žaloby v posuzovaném případě je z tohoto hlediska postačující, neboť akcie jsou zde identifikovány natolik, že je lze spojit s konkrétním exekučním soupisem a současně nezaměnit s jinými do soupisu pojatými věcmi. Pro určitost žalobního petitu není významné, že v důsledku změny právního předpisu byla modifikována forma sepsaných akcií (nyní „na jméno“), protože v důsledku uvedené skutečnosti předmět excindačního sporu nezanikl.

Měl-li soud pochybnosti o určitosti žalobního petitu, pak mu procesní řád umožňuje postupovat formou poučení a výzev, nikoli žalobu bez dalšího zamítnout.

II. Podmínkou (ne)úspěchu vylučovací žaloby nemůže být skutečnost, že exekutorem sepsané (a ze soupisu nevyškrtnuté) věci nebyly exekutorovi odevzdány (vydány). Lze sice připustit, že akcie, které nebyly odevzdány, neměl exekutor (zatím) sepisovat, avšak pokud se tak stalo, nemá to význam pro opodstatněnost vylučovací žaloby, právě naopak - smysl a účel žaloby je tím zřetelnější. Exekutor se má vydání sepsaných věcí domáhat vůči třetí osobě exekučním příkazem k provedení exekuce odebráním věcí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 986/2019, ze dne 21. 4. 2020


15.07.2020 00:02

Jmenování likvidátora po zrušení společnosti s ručením omezeným soudem

I. Rozhodne-li o zrušení společnosti s ručením omezeným a o její likvidaci soud, jmenuje také likvidátora. Stejně jako v případě členů jiných volených orgánů je i v případě likvidátora zásadně nutné, aby se svým jmenováním souhlasil. Jinými slovy řečeno, likvidátorem nelze povolat (jmenovat) nikoho proti jeho vůli a likvidátor zásadně může ze své funkce odstoupit.

Výjimku z řečeného stanoví § 191 odst. 3 o. z. Jmenuje-li likvidátora soud a není-li zde jiná osoba ochotná vykonávat funkci likvidátora, může soud likvidátorem jmenovat i bez jeho souhlasu člena statutárního orgánu. Jelikož člen statutárního orgánu může být soudem jmenován likvidátorem i proti své vůli, nesmí ze své funkce odstoupit. Může však navrhnout soudu, aby ho funkce likvidátora zprostil, prokáže-li, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával.

II. Jmenování likvidátora z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců přichází do úvahy (jako poslední z možností) až tehdy, nemůže-li soud jmenovat likvidátorem žádného člena statutárního orgánu právnické osoby. Osobu zapsanou do seznamu insolvenčních správců proto soud (za podmínky stanovené v § 191 odst. 4 o. z.) jmenuje likvidátorem, aniž by bylo nutné, aby s tím tato osoba vyslovila ad hoc souhlas. Ani likvidátor jmenovaný z řad insolvenčních správců nemůže z funkce likvidátora odstoupit, může však (stejně jako člen statutárního orgánu) navrhnout soudu, aby ho funkce zprostil, prokáže-li, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával.

III. Jelikož ani zánikem práva vykonávat činnost insolvenčního správce, popř. pozastavením tohoto práva, ani zrušením povolení nebo zvláštního povolení podle § 13 zákona o insolvenčních správcích bez dalšího nezaniká funkce insolvenčního správce v insolvenčním řízení, když tyto skutečnosti jsou „pouze“ důvodem pro odvolání z funkce insolvenčním soudem, nezaniká v důsledku těchto skutečností (neznamenají-li zároveň ztrátu zákonné způsobilosti ve smyslu § 155 odst. 1 věty druhé o. z.) ani funkce likvidátora. Není však vyloučeno, aby soud likvidátora za této situace na jeho návrh funkce zprostil, prokáže-li, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával.

IV. Ustanovení § 191 odst. 4 o. z. nestanoví žádná kritéria, podle nichž má soud vybrat konkrétní osobu ze seznamu insolvenčních správců. Soud tak může vybrat jakoukoliv fyzickou osobu, veřejnou obchodní společnost nebo zahraniční společnost, jíž vzniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce, zapsanou v obecné části seznamu nebo ve zvláštní části seznamu, a není přitom vázán ani pořadím určeným dnem zápisu jejího sídla nebo provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců.

Uvedené samozřejmě neznamená, že by soud mohl při výběru osoby likvidátora podle § 191 odst. 4 o. z. postupovat zcela libovolně. I v tomto případě je totiž povinen dbát, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků a postupovat předvídatelně a v součinnosti s účastníky tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Při výběru ze seznamu insolvenčních správců by tudíž měl přihlížet k okolnostem konkrétní věci, mimo jiné i ke vzdálenosti sídla insolvenčního správce a sídla zrušené společnosti, předpokládané náročnosti likvidace, vytíženosti insolvenčního správce apod.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2916/2018, ze dne 15. 4. 2020


09.07.2020 00:01

Rozhodování o návrhu ČNB na zrušení banky dle § 36 odst. 1 zák. o bankách

Systematickým a teleologickým výkladem § 35 odst. 2 a § 36 odst. 1 zákona o bankách lze dospět k závěru, podle něhož je pravomocné rozhodnutí o odnětí licence – navrhne-li to ČNB – bez dalšího důvodem pro zrušení banky a nařízení její likvidace.

Soud rozhodující o návrhu ČNB na zrušení banky podle § 36 odst. 1 zákona o bankách se omezí pouze na zjištění, zda ČNB rozhodla o odnětí bankovní licence, zda se nejedná o rozhodnutí nicotné a zda takové rozhodnutí nabylo právní moci. Věcnou správnost (zákonnost) rozhodnutí o odnětí bankovní licence neposuzuje.

Obecně platí, že k nucenému zrušení právnické osoby soud přistoupí pouze tehdy, neodstranila-li právnická osoba konkrétní vytýkaný nedostatek ani v přiměřené lhůtě, kterou jí soud před vydáním rozhodnutí poskytl. V řízení o návrhu na zrušení banky podle § 36 odst. 1 zákona o bankách se však tento závěr neprosadí, neboť zákonem stanovený důvod pro zrušení banky v přiměřené lhůtě odstranitelný není, a to již proto, že soud o takovém návrhu musí rozhodnout do 24 hodin od jeho podání.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2104/2018, ze dne 15. 4. 2020


25.06.2020 00:02

Podání návrhu na zproštění funkce procesního opatrovníka právnické osoby

I poté, co je procesní opatrovník podle § 29 odst. 2 o. s. ř. právnické osobě ustanoven, je potřeba průběžně zkoumat, zda (objektivně) trvají důvody pro ustanovení opatrovníka (zda nedošlo ke změně poměrů a zda nadále platí, že právnická osoba nemůže před soudem vystupovat). Je tomu tak i proto, že (procesní) opatrovník vykonává svou funkci vždy jen po takovou dobu, po niž trvá důvod, pro který byl do funkce ustanoven. Jestliže takový důvod v průběhu řízení odpadne (např. tím, že právnická osoba si ustanovila statutární orgán), funkce opatrovníka bez dalšího zaniká, jeho oprávnění zastupovat účastníka tím končí a soud nadále jedná s účastníkem (právnickou osobou); účinky procesních úkonů, které do té doby opatrovník za účastníka učinil, zůstávají zachovány. Rozhodnutí o zproštění opatrovníka funkce (jež má povahu usnesení, kterým se upravuje vedení řízení) není třeba vždy vydávat, ukončení funkce je však třeba opatrovníku oznámit.

Ustanovením do funkce se opatrovníku nezakládá výlučné oprávnění za opatrovanou právnickou osobu v řízení jednat. Právnická osoba, jíž byl ustanoven procesní opatrovník, může v řízení (výjimečně) jednat i prostřednictvím jiných osob; tím není dotčen zákaz současného jednání více osob za právnickou osobu.

Podá-li jiná (od opatrovníka odlišná) osoba, jež o sobě tvrdí, že je (taktéž) oprávněna jednat za opatrovanou právnickou osobu, jejím jménem návrh na zproštění opatrovníka funkce, může soud takovému návrhu vyhovět jen, zkoumal-li, zda je ona osoba za právnickou osobu skutečně ve smyslu § 21 o. s. ř. oprávněna jednat, a dospěl-li k závěru, že je k jednání za právnickou osobu oprávněna. Jedině takový postup – v souladu se zásadou hospodárnosti řízení – umožňuje předcházet riziku vzniku zmatečnostní vady.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 616/2019, ze dne 24. 3. 2020


15.06.2020 00:02

Paušální náhrada výdajů člena představenstva dle obch. zák.

Má-li člen představenstva od akciové společnosti obdržet určitou částku jako paušální náhradu výdajů (nákladů) vynaložených při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce, aniž by byl povinen společnosti prokázat jejich vynaložení a účelnost, jakož i jejich výši, jde o plnění, jež sice souvisí s výkonem funkce, avšak na které mu nevznikl nárok ze zákona. Nevyplývá-li nárok na takové plnění z vnitřního předpisu společnosti či ze smlouvy o výkonu funkce, lze je poskytnout pouze se souhlasem valné hromady.

Jestliže posuzovaná smluvní ujednání o paušální náhradě za používání vlastního telefonu a počítače neobsahují žádná kritéria, kterými se mělo představenstvo při určení výše této náhrady řídit a jediný akcionář při výkonu působnosti valné hromady neschválil konkrétní výši paušální částky, anebo alespoň způsob jejího určení, přísluší členu představenstva v souladu s § 66 odst. 2 ve spojení s § 572 obch. zák. pouze právo na náhradu (prokázaných) nutně nebo účelně vynaložených nákladů při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce člena orgánu společnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1355/2018, ze dne 27. 2. 2020


15.06.2020 00:01

Administrativní úkony jako součást řídící činnosti představenstva družstva

Administrativní úkony související s řídící činností představenstva družstva lze jen velmi obtížně oddělovat od vlastní řídící činnosti, jsou její součástí. Představenstvo může (s péčí řádného hospodáře) administrativní úkony zajistit např. prostřednictvím zaměstnanců, nicméně nepřichází v úvahu, aby na tyto činnosti „najalo samo sebe“ na základě pracovní smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4482/2018, ze dne 10. 3. 2020


09.06.2020 00:02

Nahrazení prostého zápisu z jednání valné hromady notářským zápisem

I. Zajistí-li společnost dobrovolně (aniž by jí to ukládal zákon či společenská smlouva) osvědčení průběhu jednání valné hromady notářským zápisem dle § 77 notářského řádu a doručí-li tento notářský zápis společníkům v souladu s § 188 odst. 3 z. o. k. (popř. v souladu s odchylnou úpravou ve společenské smlouvě), poskytne společníkům více, než jí ukládá zákon či společenská smlouva. Prostý zápis z jednání valné hromady dle § 188 odst. 3 a § 189 odst. 1 z. o. k. již není nutné vyhotovit.

II. Povinnost vyhotovit zápis z jednání valné hromady a zaslat jej řádně a včas společníkům svědčí společnosti. Určuje-li zákon, že tak má učinit zapisovatel, upravuje toliko otázku, která osoba tak (v zastoupení společnosti) činí. Jinak řečeno, zapisovatel vyhotovuje zápis a zasílá jej společníkům jako (zákonný) zástupce společnosti.

Obdobně například zákon sice výslovně upravuje, kdo je oprávněn svolat valnou hromadu společnosti, nicméně pozvánka na valnou hromadu je právním jednáním společnosti, jež za společnost činí k tomu oprávněná osoba (jako její zástupce). To, že jde o právní jednání společnosti, ostatně potvrzuje výslovně § 193 odst. 2 z. o. k., jenž přičítá povinnost svolat valnou hromadu v souladu se zákonem a společenskou smlouvou společnosti.

Nesplní-li společnost povinnost vyhotovit zápis a zaslat jej společníkům ve lhůtě uložené jí zákonem v souladu s § 188 odst. 3 z. o. k. (popř. v souladu s ujednáním obsaženým ve společenské smlouvě), mohou se společníci domáhat jejího splnění žalobou podanou proti společnosti. Jde o řízení podle § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř., v němž v prvním stupni rozhodují krajské soudy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4108/2018, ze dne 10. 3. 2020


03.06.2020 00:02

Ručení člena statutárního orgánu obchodní korporace podle § 68 z.o.k.

I. „Sankční“ ručení člena statutárního orgánu obchodní korporace podle § 68 z. o. k. vzniká teprve právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění určitých (konkrétních) povinností obchodní korporace; jde tudíž o rozhodnutí konstitutivní.

II. Ve vztahu k „sankčnímu“ ručení podle § 68 z. o. k., které má soud založit svým rozhodnutím poté, kdy (ručením zajišťované) neuspokojené pohledávky nebo jejich neuspokojené části zanikly podle § 311 insolvenčního zákona, jde o tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru.

Tuto mezeru je (ve smyslu § 10 odst. 1 o. z.) nezbytné vyplnit analogickou aplikací pravidla obsaženého v § 2026 odst. 2 o. z.; tedy dovodit, že soud může podle § 68 odst. 1 z. o. k. – s odkazem na § 2026 odst. 2 o. z. per analogiam – založit ručení člena (nebo bývalého člena) statuárního orgánu obchodní korporace za splnění povinností obchodní korporace také tehdy, zanikla-li obchodní korporace (a spolu s ní i zajišťované pohledávky či jejich části) v důsledku zrušení konkursu na majetek korporace podle § 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1319/2018, ze dne 26. 2. 2020


< strana 1 / 25 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů