// Profipravo.cz / Výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy
Výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy
26.02.2024 00:01
Uplatnění nároku z důvodu porušení zákonného předkupního práva
Delší časový odstup mezi okamžikem, kdy se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem, kdy spoluvlastník svůj nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy, resp. není zjevným zneužitím práva; je totiž třeba zdůraznit, že obecný právní korektiv v tomto ohledu tvoří obecná tříletá promlčecí lhůta, v níž se může opomenutý spoluvlastník domáhat po nabyvateli nabídky společné věci ke koupi.
Ovšem v poměrech konkrétní věci může delší časový odstup při uplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1228/2022, ze dne 28. 11. 2023
25.09.2023 00:00
Neplatnost výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy
Rovněž u výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. b) o. z. se soud může (k tvrzení účastníků nebo vyplyne-li to ze spisu) zabývat otázkou neplatnosti výpovědi z nájmu bytu jako právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 ve spojení s § 588 o. z. Ačkoliv pro naplnění výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. a), b) o. z. není významné, jaká je intenzita potřeby bydlení pronajímatele, jeho či manželových příbuzných, může být tato okolnost významná (spolu s dalšími skutečnostmi) pro posouzení, zda výpověď z nájmu není neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3296/2022, ze dne 20. 6. 2023
01.08.2023 00:01
Zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany při placení směnky
Požadavek na zaplacení směnky je uplatněním práva; proto nelze zcela vyloučit ani možnost, že by šlo o zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany.
V poměrech dané věci Nejvyšší soud předesílá, že směnkou zajištěná pohledávka není pohledávkou ze spotřebitelského úvěru, ani pohledávkou mající spotřebitelský charakter; proto ani žalovaní (přímí směneční dlužníci) ve směnečném vztahu nevystupují jako spotřebitelé (nepožívají ochrany spotřebitele) [první žalovaný směnku podepsal jednak za společnost V (jako její jednatel), jednak jako fyzická osoba (směnečný rukojmí); druhá žalovaná (manželka prvního žalovaného) směnku podepsala (jen) jako fyzická osoba (směnečný rukojmí)].
Dále zdůrazňuje, že samotná skutečnost, že pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna současně blankosměnkou (vystavenou úvěrovým dlužníkem a avalovanou žalovanými) a bankovní zárukou (vystavenou bankou Č), rovněž neumožňuje přijmout závěr, podle něhož by cílem (účelem) takového jednání bylo něco jiného než zajištění pohledávky žalobce vůči společnosti V.
Rozhodl-li se (následně) žalobce, který nebyl ve své volbě (smluvně či jinak) omezen, že využije (poté, kdy se společnost V dostala do prodlení se splácením úvěru) k (náhradnímu) uspokojení pohledávky za společností V jen blankosměnku (a nikoli též bankovní záruku, jejíž platnost posléze zanikla uplynutím doby), ani tuto okolnost nelze (bez dalšího) hodnotit jako zneužití práva (natož jako zjevné zneužití práva, pro které by mohla být žaloba zcela nebo zčásti zamítnuta). Opačný závěr by totiž vedl k nepřijatelnému výsledku, podle něhož by byl (opatrný a svých práv dbalý) věřitel, který zajistil svou pohledávku za dlužníkem více způsoby, ve stejném (ne-li horším) postavení než věřitel, jenž se spokojil (jen) s jedním „zajištěním“. Současně z obsahu spisu neplynou žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno usuzovat, že požadavek na zaplacení (zajišťovací) směnky je (by mohl být) výkonem práva za účelem poškození žalovaných.
Přitom shora popsané jednání žalobce (zásadně) nelze hodnotit jako zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, ani na základě dovolací argumentace založené na (z ekonomického hlediska oprávněných) tvrzeních o rozdílných dopadech (případného) plnění z titulu zajištění bankovní zárukou do majetkových poměrů banky Č a (případného) plnění z titulu zajišťovací směnky do majetkových poměrů žalovaných, když takový stav bude při současném zajištění téže pohledávky bankovní zárukou a směnkou spíše pravidlem a nikoli výjimkou.
Konečně v poměrech dané věci nelze přehlédnout, že první žalovaný (jako jediný jednatel a společník společnosti V) měl povinnost vykonávat funkci statutárního orgánu s péčí řádného hospodáře, jejíž součástí je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost jednatele dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými; právě (a jen) on tak mohl ovlivnit chování společnosti V, včetně její schopnosti splatit dluh ze smlouvy o úvěru.
Proto Nejvyšší soud dospěl (na základě vyhodnocení všech výše zmíněných okolností) k závěru, podle něhož dovolateli označené právní jednání žalobce není zjevným zneužitím práva (§ 8 o. z.), které by odůvodňovalo (byť jen částečné) zamítnutí žaloby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3639/2022, ze dne 27. 4. 2023
06.03.2023 00:01
Rozpor státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy
Podle judikatury Ústavního soudu jsou na stát jako na účastníka soudního řízení, zvláště jde-li o řízení o náhradu škody, jež měl svou činností způsobit, kladeny vyšší nároky než na jiný subjekt. Stát jako subjekt sui generis, při respektu k hodnotám, na nichž je založen, totiž musí vystupovat též jako „vzor“ pro své občany, a to i tehdy, mělo-li by to být na úkor jeho eventuálního úspěchu v soudní při. Ve zcela výjimečných případech se tedy ve vztahu ke státu neuplatní jinak obecně dovozovaný závěr, že by eventuální výkon jeho práv jako účastníka řízení představovaný uplatněním námitky promlčení mohl odporovat tomuto jeho zvláštnímu postavení v podstatě jen tehdy, byl-li by činěn v rozporu se smyslem a účelem takových práv, tedy, byl-li by činěn jen jako přímá šikana druhého účastníka řízení, nýbrž taková námitka by mohla být rozporná s dobrými mravy i tehdy, byla-li by použita vůči účastníku řízení, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění byl nepřiměřeně tvrdý. Nejvyšší soud proto za současného poukazu na uvedenou judikaturu Ústavního soudu ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 2616/2022 přisvědčil závěru odvolacího soudu o rozporu státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy v situaci, kdy sice ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplynulo, že by hlavním a přímým úmyslem žalovaného státu při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce, zohledněn však byl žalobcův zvláště nepříznivý zdravotní stav, který mu ve včasném uplatnění práva zabránil, neboť se v rozhodné době jednalo o tzv. polymorbidního pacienta s podstatnou ztrátou zraku i přetrvávající téměř trvalou ztrátou sluchu, trpícího též řadou dalších vážných a život ohrožujících onemocnění, přičemž význam byl přikládán též zjištění, že si tento žalobce v rozhodné době neúspěšně snažil potřebnou právní pomoc zajistit, avšak narážel na svou ztíženou možnost plnohodnotné komunikace s úřady.
Na základě uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud uzavírá, že vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu může být výjimečně hodnoceno jako odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. i v případě, že hlavním a přímým úmyslem státu při uplatnění této námitky není žalobce poškodit, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně poškozeného (žalobce) vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý.
O takové zjištění se však v nyní posuzovaném případě závěr soudů obou stupňů o rozporu zmíněné námitky s dobrými mravy neopírá. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž vyplynulo, že žalobcův zdravotní stav sice nebyl v rozhodné době dobrý, neboť se u něj rozvinulo onemocnění, za nějž je odškodňován, tato skutečnost mu však nezabránila v tom, aby některé nároky odvozené od předmětného trestního stíhání uplatnil včas (odškodnění za vazbu a náhrada nákladů obhajoby), přičemž ani v pozdější době, kdy žalobce přistoupil k uplatnění dalších svých nároků, se jeho zdravotní stav nezlepšil. Konstatování odvolacího soudu, podle kterého úkon spočívající ve včasném uplatnění nároků na odškodnění za vazbu a na náhradu nákladů obhajoby byl oproti obdobnému úkonu vztahujícímu se k nárokům, jež jsou předmětem tohoto řízení, z hlediska právního a matematického „vcelku triviální“, přičemž na něm měl navíc zájem též žalobcův tehdejší advokát, přitom za daného skutkového stavu věci úvahu o existenci výše popsané závažné překážky, výjimečné mimořádností své povahy, přesvědčivě a dostatečně neodůvodňuje. Za těchto okolností tedy závěr odvolacího soudu o rozporu uplatněné námitky promlčení ze strany žalovaného státu s dobrými mravy neobstojí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, ze dne 30. 11. 2022
31.01.2023 00:00
Zneužití práva při realizaci zástavního práva formou veřejné dražby
Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem. Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma; za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu.
Uvedené závěry podporuje i odborná literatura, podle níž zákaz zneužití práva představuje jeden z korektivů výkonu subjektivních práv, který má zabránit takovému výkonu subjektivního práva, které je pouze formálně v souladu s objektivním právem. Jinými slovy řečeno, je zakázáno, aby nositel subjektivního práva realizoval své subjektivní právo za účelem, který je se zákonem neslučitelný. Podle uvedeného pravidla má být odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Pravidlo obsažené v ustanovení § 8 o. z. je dílčím projevem zásady poctivosti, její korektivní (korigující) funkce, která prosvítá právní úpravou.
V recentní judikatuře tyto úvahy Nejvyšší soud prezentoval v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3575/2021 nebo rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1070/2021.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 822/2022, ze dne 21. 10. 2022
27.01.2023 00:03
ÚS: Nárok na odměnu za právní zastupování
1. Postup obecných soudů, které se s námitkou stěžovatele, že žalobcem uplatněný nárok na odměnu za právní zastupování odporuje dobrým mravům, vypořádaly toliko strohým a značně zjednodušujícím konstatováním, že přiznání mimosmluvní odměny nelze poměřovat korektivem dobrých mravů, nebyl souladný s ustálenou judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, a za situace, kdy stěžovatel řádně uplatnil tuto dovolací námitku, bylo povinností Nejvyššího soudu se jí zabývat a řádně ji vypořádat, což se ovšem nestalo.
2. Ačkoliv se proto stěžovatel "stanoveným postupem", jak to vyžaduje čl. 36 odst. 1, odst. 4 Listiny, domáhal svého tvrzeného práva, Nejvyšší soud v nyní posuzované věci nerozhodl "zákonem stanoveným způsobem" podle čl. 90 Ústavy. Tím bylo porušeno právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1190/22, ze dne 10. 1. 2023
10.11.2022 00:01
Objektivní promlčecí doba dle obč. zák. při vědomém plnění nedluhu
Odvolací soud dovodil, že při vědomém plnění nedluhu, jež podle stávající právní úpravy (§ 2997 odst. 1 o. z.) zakládá výluku z nároku na vydání bezdůvodného obohacení, by odporovalo principu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.), aby se ochuzený dovolával ve svůj prospěch delší desetileté objektivní promlčecí doby.
Nejvyšší soud však neshledává důvod, pro který by běh delší (desetileté) objektivní promlčecí doby řídící se úpravou účinnou do 31. prosince 2013 (u bezdůvodného obohacení nabytého obohaceným úmyslně) měl být ignorován (jeho aplikace vyloučena) z příčin, pro který pozdější právní předpis (jenž ani nelze uplatnit na daný případ) dovoluje žalobu zamítnout věcně. Jinak řečeno, okolnost, že podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. nemá právo na vrácení bezdůvodného obohacení ochuzený, který jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen (ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl), nezakládá u bezdůvodného obohacení nabytého obohaceným úmyslně sama o sobě důvod vyloučit (pro rozpor s dobrými mravy) aplikaci ustanovení o delší objektivní promlčecí době (srov. i § 638 odst. 2 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, ze dne 28. 7. 2022
20.05.2022 00:04
ÚS: Neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru pod nátlakem
Analytická právní věta
Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti a spravedlnosti, i když by při striktním výkladu formálního práva dospěl k jinému závěru.
Pokud obecný soud dospěje k závěru, že dohoda o rozvázání pracovního poměru je z důvodu bezprávné výhrůžky (§ 587 odst. 1 občanského zákoníku) neplatným právním jednáním, musí vzít v potaz nejen specifické okolnosti daného případu, ale při svých závěrech o promlčení rovněž právě korektiv dobrých mravů.
PRÁVNÍ VĚTY
Účastníci soukromoprávních vztahů se musí s důvěrou spolehnout na ochranu autonomie skutečně svobodné vůle, neboť jde o jednu ze základních podmínek fungování právního státu, který je v moderním ústavním právu chápán pouze jako materiální právní stát.
Požadavek výkonu práv v souladu s dobrými mravy umožňuje zmírňovat nepřiměřenou tvrdost zákona, a dává prostor rozhodovat dle pravidel slušnosti a spravedlnosti, i když by soud při striktním výkladu formálního práva dospěl k jinému závěru. Pojem „dobré mravy“ nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných coby doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou; to ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy je proto nutno vykládat i jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či výjimečně dokonce contra legem.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2883/21, ze dne 19. 4. 2022
22.03.2022 00:02
Stanovení odměny advokáta podílem na výsledku věci
I. Pravidla profesionální etiky jsou stavovským předpisem a zakládají vztah mezi advokátem a Českou advokátní komorou, zejména kárnou odpovědnost advokáta v případě jejich porušení. Jakožto stavovský předpis však nejsou Pravidla profesionální etiky závazná pro jiné osoby. Právní úkon v rozporu s Pravidly profesionální etiky proto nelze považovat za právní úkon v rozporu se zákonem.
II. Stanovení odměny advokáta podílem na výsledku věci samo o sobě smlouvu mezi advokátem a klientem neplatnou podle § 39 obč. zák. nečiní, a není ani důvodem pro odepření právní ochrany advokátu podle § 265 obch. zák. Z hlediska posouzení souladu výše sjednané odměny advokáta s dobrými mravy, popř. se zásadami poctivého obchodního styku je podstatná zejména přiměřenost sjednané odměny obsahu a rozsahu poskytovaných služeb, případně jejich výsledku pro klienta.
Způsob určení odměny advokáta podílem na výsledku ji činí závislou na výsledku činnosti advokáta a míře jejího přínosu (měřeno ekonomickými kritérii) pro klienta, čímž se zpravidla riziko neúspěchu (jenž lze z pohledu klienta spatřovat v tom, že služby poskytované advokátem nepovedou k očekávanému výsledku) částečně přenáší na advokáta. To, zejména v podnikatelských vztazích, lze považovat za odpovídající povaze vztahu mezi advokátem a klientem. Z uvedeného hlediska hodnocení odvolacího soudu neobstojí, neboť odvolací soud nehodnotil ani ekonomický přínos (výsledek) činnosti advokáta pro klienta (společnost s ručením omezeným), ani do svých úvah nezahrnul posouzení, že odměna stanovená podílem na výsledku věci byla dohodnuta mezi dvěma podnikatelskými subjekty. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je přitom zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se v poměrech projednávané věci vůbec nepodává, v čem přesně odvolací soud spatřoval důvod neplatnosti účastníky sjednané odměny advokáta, jež byla stanovena podílem na výsledku věci (zda se jednalo o úplnou či pouze částečnou neplatnost dohody o odměně advokáta a zda šlo o neplatnost relativní či absolutní). Odvolací soud v tomto směru neodkázal ani na žádné ustanovení právních předpisů, jež by mělo být důvodem (samotné) neplatnosti dohody o odměně advokáta (sjednané mezi podnikateli) pro rozpor s dobrými mravy. Z odůvodnění potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu se tak z pohledu právního posouzení jeví jako jednoznačné pouze to, že v něm není nijak korigován závěr soudu prvního stupně, podle kterého sjednaná odměna advokáta je v části, v níž přesahuje 25 % z vymožené částky, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Tento závěr je však nesprávný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 444/2020, ze dne 16. 12. 2021
21.02.2022 00:00
Neplatnost ujednání o výši úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy
Sama skutečnost, že úrok z prodlení byl mezi podnikateli sjednán ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení (či v jakékoliv jiné výši), nezpůsobuje neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Teprve v případě, kdy smluvená sazba s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již nesměřuje k plnění (legitimních) funkcí úroku z prodlení, tj. funkce sankčně-motivační a reparační (kompenzační), nýbrž se stává neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, je na místě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy.
Jinak řečeno, jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy lze posoudit ujednání o úroku z prodlení tehdy, pokud jím věřitel nesleduje naplnění svých legitimních zájmů, nýbrž zneužívá smluvní svobody k újmě svého smluvního partnera. Vždy je tak potřeba vážit, zda příslušné smluvní ujednání představuje legitimní (nikoliv zjevně excesivní) nástroj věřitele pro případ prodlení dlužníka, anebo (legitimními zájmy neodůvodněnou) sankci sloužící jen k vykořisťování druhé smluvní strany. Přitom je třeba mít na zřeteli, že obecné vnímání hranice mravnosti je v podnikatelských vztazích (s přihlédnutím ke specifikům těchto vztahů a jejich subjektů) odlišné od vztahů nepodnikatelských.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 765/2020, ze dne 19. 10. 2021
02.07.2021 00:01
ÚS: K posouzení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy
Promlčení je zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a jeho namítnutí dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Vyhodnotil-li okresní soud námitku stěžovatelky na promlčení nároku vedlejší účastnice řízení – která si jako profesionálka mohla být vědoma, že smlouva o zápůjčce může být neplatná (pro nesplnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost stěžovatelky) a proto bude možno věc posoudit toliko jako bezdůvodné obohacení, s důsledkem v podobě odlišného určení počátku promlčecí lhůty, a přesto podala žalobu opožděně – k tíži stěžovatelky, když její námitku kvalifikoval jako odporující dobrým mravům, porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud svým rozhodnutím nikterak nezpochybňuje zásadu, že dluhy se mají plnit. Vznesla-li však stěžovatelka jak námitku neplatnosti smlouvy o zápůjčce, tak i námitku promlčení, nelze tyto instituty obcházet poukazem na rozpor s dobrými mravy, nebyly-li podmínky pro jeho uplatnění splněny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3358/20, ze dne 1. 6. 2021
11.06.2021 00:00
ÚS: Výkon práva odpovídající zákonu v rozporu s dobrými mravy
Ústavní soud považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti [srov. nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363) či bod 32. nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)]. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, či § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může vystupovat jako nejzazší korektiv autonomie vůle.
Základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami) tak, že prozařují normami podústavního práva. Zvláště při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení je třeba toto působení zohledňovat (srov. nález ze dne 18. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2103/20). Přitom není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3542/20, ze dne 11. 5. 2021
09.06.2021 00:00
Poměřování rozhodnutí soudu korektivem dobrých mravů
Zákon neumožňuje poměřovat rozhodnutí soudu korektivem dobrých mravů; ten by bylo možno použít jen v případě, že výkon práva účastníka by byl s dobrými mravy v rozporu. To platí o pro námitku zneužití práva. Soud nemůže nepřiznat závaznost pravomocnému rozhodnutí vydanému v jiném sporu proto, že účastník tvrdí, že v tomto jiném zřízení mělo být rozhodnuto jinak kvůli tomu, že jiný účastník zneužil právo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3614/2020, ze dne 25. 2. 2021
08.02.2021 00:02
Zneužití výkonu absolutních práv vlastníka ochranné známky
I. Vlastník ochranné známky je oprávněn zakázat uvádění výrobku dovezeného z členského státu Evropské unie (popř. státu tvořícího Evropský hospodářský prostor), v němž byl tento výrobek uveden na trh vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem, na trh v České republice s pozměněným obalem nesoucím ochrannou známku i tehdy, nesdělí-li dovozci v přiměřené lhůtě po oznámení záměru uvádět takový výrobek na trh v České republice (resp. po poskytnutí vzorku takového výrobku na vyžádání vlastníka ochranné známky) námitky proti tomuto záměru, pokud výkon práv vlastníka ochranné známky nepředstavuje zastřené omezení obchodu mezi členskými státy Evropské unie (popř. státy tvořícími Evropský hospodářský prostor).
II. Výkon absolutních práv vlastníka ochranné známky, včetně jeho práva zakázat další uvádění dovážených výrobků na trh v České republice ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o ochranných známkách (ve znění účinném do 31. 12. 2008), může podle konkrétních okolností věci představovat, stejně jako v případě výkonu jiných soukromých práv, zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. (resp. výkon práv zasahující bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů jiných ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 397/2020, ze dne 30. 11. 2020
29.01.2021 00:04
ÚS: K posouzení souladu regresního nároku s dobrými mravy
Základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami) tak, že prozařují normami podústavního práva. Zvláště při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení je třeba toto působení zohledňovat.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1916/20 ze dne 11. 12. 2020
07.01.2021 00:02
Ujednání o výši úroku z prodlení ve smlouvě uzavřené mezi podnikateli
I. Též podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by ujednání o výši úroků z prodlení bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka.
Postavení dlužníka jako podnikatele jej přitom takové ochrany nezbavuje. Ani v poměrech nové právní úpravy Nejvyšší soud neshledává důvod zbavovat podnikatele ochrany proti excesivním ujednáním o úrocích z prodlení, která se příčí obecným morálním zásadám demokratické společnosti, jen z důvodu, že je profesionálem v příslušné oblasti. V případě podnikatele, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, však zpravidla (s ohledem na jeho předpokládanou profesionalitu) nebude možné rozpor s dobrými mravy spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění vzniklého tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti.
II. Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V případě výše úroků z prodlení sjednané podle § 1970 o. z. je tedy třeba posuzovat soulad takového ujednání s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, které ke sjednání takového úroku z prodlení vedly a jež existovaly v době uzavření smlouvy. Nestačí tedy vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu, či ze srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou stanovenou nařízením vlády, neboť obecně (bez přihlédnutí k okolnostem projednávané věci) nelze stanovit paušální „hraniční sazbu nemravnosti“ úroků z prodlení.
Výrazná (mnohonásobná) odchylka sjednané výše smluvního úroku z prodlení od sazby stanovené nařízením vlády může být signálem rozporu takového ujednání s dobrými mravy, sama o sobě však (bez posouzení relevantních okolností jejího sjednání) takový rozpor ještě neznamená.
III. S ohledem na různorodost smluvních vztahů nelze předem obecně určit veškeré okolnosti, k nimž by měl soud při posouzení souladu konkrétního ujednání o úrocích z prodlení s dobrými mravy přihlížet, lze však vymezit určitý okruh okolností, které by soud zpravidla neměl opomenout při posouzení, zda se konkrétní ujednání o výši úroku z prodlení příčí dobrým mravům.
Z povahy věci, vzhledem k tomu, že jde o posuzování souladnosti či rozporu ujednání s dobrými mravy, lze přihlédnout jen k těm okolnostem, které existovaly v době, kdy k tomuto ujednání došlo (tj. v době uzavření smlouvy). Primárně je přitom třeba hodnotit důvody, které vedly ke sjednání výše úroku z prodlení, a to ve vztahu k plnění jeho funkcí v konkrétní věci. Skutečnost, zda konkrétní výše úroku ještě plní sankčně-motivační či kompenzační funkci, je kritériem, které určuje, zda ji lze považovat za adekvátní či zda se již příčí dobrým mravům. Bude tedy namístě se zabývat například rizikovostí obchodu vzhledem k předchozímu chování dlužníka či k jeho tehdy aktuální situaci, neboť jinou výši úroku z prodlení lze akceptovat v případě bezproblémového prověřeného dlužníka, kterého není třeba příliš motivovat k řádnému plnění, oproti případu dlužníka, který byl v minulosti často v prodlení se svými závazky. Rozhodnou okolností může být též rámcový rozsah očekávatelných škod na straně věřitele v případě, že dlužník řádně a včas nesplní, neboť v případě vyšších hrozících škod lze akceptovat vyšší úrok z prodlení než v případě, kdy při prodlení dlužníka na straně věřitele žádné vyšší škody nebylo možné očekávat. Lze přitom přihlédnout i k tomu, jaký byl předpoklad vývoje škod během času (zda byla očekávatelná škoda jednorázová či postupně se navyšující), a též k tomu, jaký význam měl případný nesplacený dluh pro věřitele a jaká byla míra pravděpodobnosti vzniku takových předpokládaných škod (například vzhledem ke zkušenostem z dřívější obchodní praxe věřitele či vzhledem k jeho celkové ekonomické situaci). Relevantní může být též další obsah posuzované smlouvy a skutečnost, zda současně s úroky z prodlení byla sjednána i jiná sankce za prodlení plnící obdobné funkce (například smluvní pokuta) či zda byla pohledávka věřitele zajištěna a jakým způsobem. Nezanedbatelné mohou být i obchodní zvyklosti stran a samotné okolnosti sjednávání, tedy například skutečnost, zda již byla obdobná výše úroků z prodlení mezi stranami sjednávána v minulosti a zda takovou výši vzhledem ke své vlastní obchodní praxi považoval za adekvátní sám dlužník. Důležitou okolností mohou být též majetkové poměry účastníků v době uzavření smlouvy a případně též vědomost o jejich očekávaných budoucích poměrech. V případě drobných podnikatelů může plnit sankčně-motivační funkci jiná výše úroku z prodlení než v případě velkých finančně zajištěných společností, naopak v případě menších podnikatelů může i nižší hrozící škoda způsobit značné následky na jejich činnosti, kterým může hrozba úroku z prodlení zamezit. Při úvahách o tom, zda je sjednaná výše úroku z prodlení ještě souladná s dobrými mravy, lze také zohlednit skutečnost, že ve vztazích mezi podnikateli, kteří vystupují jako profesionálové, je obecně vnímání hranice jednání, které již není z pohledu dobrých mravů akceptovatelné, odlišné od vztahů nepodnikatelských, typicky od vztahů spotřebitelských.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, ze dne 22. 9. 2020
04.12.2020 00:03
ÚS: Dobré mravy při uplatnění práv ze smlouvy o úvěru
Uplatnění korektivu dobrých mravů jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu navenek. Proto jsou obecné soudy povinny zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka prověření úvěruschopnosti stěžovatelů provedla nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Nezabývaly-li se dále obecné soudy při posuzování podmínek uplatnění korektivu dobrých mravů, zda výkon práva věřitelky, který je jinak po právu, nevede pro majetkové a sociální poměry stěžovatelů a pro možnost uspokojení tohoto nároku jiným způsobem k nepřijatelným důsledkům v postavení stěžovatelů, byť mohou mít původ v poměrech mezi spoludlužníky navzájem, nepřiměřeně zúžily výklad korektivu dobrých mravů, dopustily se interpretační libovůle a rovněž nedostály povinnostem plynoucím z poskytování právní ochrany a vedení řádného řízení, jak jim to ukládají ústavní kautely hlavy páté Listiny. Tím obecné soudy porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 702/20, ze dne 3. 11. 2020
08.11.2019 00:05
ÚS: Námitka promlčení vznesená exekutorem
Na stát (a v nyní rozhodované věci obdobně i na soudního exekutora) coby účastníka řízení nutno klást vyšší požadavky, co se týká akceptovatelnosti jeho některých procesních postupů a obrany (zde: námitka promlčení), zvláště je-li pasivně legitimován v řízení o náhradě škody (újmy), již měl při výkonu své činnosti způsobit. Takový přístup považuje Ústavní soud za zcela souladný s jeho ustálenou judikaturou preferující ochranu jednotlivce a jeho základních práv (svobod) v situacích, kdy stát musí odčinit jím způsobenou křivdu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1782/19, ze dne 8. 10. 2019
25.09.2019 00:00
Soulad výkonu práv z pracovněprávní konkurenční doložky s dobrými mravy
Při posuzování, zda výkon práva zaměstnavatelky spočívající v požadavku na zaplacení smluvní pokuty ze strany bývalé zaměstnankyně je (není) v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák, je třeba – ve smyslu právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3101/18 – vzít v úvahu především smysl a účel konkurenční doložky, jenž spočívá v preventivní ochraně zaměstnavatele před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého pracovního poměru u zaměstnavatele seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výhodu. Pro vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty sjednané v konkurenční doložce je určující toliko porušení povinnosti bývalého zaměstnance zdržet se výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti bývalého zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. Okolnost, zda zaměstnanec chráněné informace skutečně použije (zneužije) ve prospěch nového zaměstnavatele, případně ve prospěch vlastního podnikání, ani doba, po kterou nové (konkurenční) zaměstnání trvalo, není v tomto směru podstatná (jak v této souvislosti připomíná Ústavní soud, „k případnému předání citlivých informací a know-how může dojít i v horizontu pár hodin či dokonce jen minut - např. zkopírováním dat na pevný disk“).
V daném případě nebylo pochyb o tom, že žalovaná nedodržela smluvní povinnost (závazek) vyplývající pro ni z konkurenční doložky, jestliže „téměř bezprostředně“ po skončení pracovního poměru u žalobkyně nastoupila ke konkurenčnímu zaměstnavateli. I když tento (konkurenční) pracovní poměr žalované u nového zaměstnavatele „trval jen několik málo dní“ (od 12.11.2012 do 15.11.2012, kdy skončil z iniciativy žalované zrušením ve zkušební době), žalovaná tak učinila „v době, kdy ještě její znalosti trhu nebyly nijak oslabeny plynutím času, měla aktuální informace o cenové politice svého zaměstnavatele, o jeho zákaznících“, a „její jednání tak mohlo mít pro bývalého zaměstnavatele daleko závažnější následky, než kdyby například svůj závazek z konkurenční doložky porušila s větším časovým odstupem“. Nelze přitom pominout ani to, že, kdyby žalovaná dodržela svůj závazek a ve sjednané době by se zdržela výkonu konkurenční výdělečné činnosti, „nedošlo by k uplatnění smluvní pokuty, a obdržela by dohodnuté peněžité vyrovnání, jehož výše by jí zcela kompenzovala příjem, jehož by u bývalého zaměstnavatele reálně dosahovala“. Za této situace je odůvodněn závěr, že po žalované lze spravedlivě požadovat zaplacení smluvní pokuty za porušení smluvní povinnosti vyplývající pro ni z konkurenční doložky, a proto výkon práva žalobkyní spočívající v tomto požadavku nelze hodnotit jako rozporný s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1664/2019, ze dne 26. 6. 2019
12.07.2019 00:02
ÚS: Dopady uplatnění neplatné rozhodčí doložky před a po 11.5.2011
1. Zásada pacta sunt servanda je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost, která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a též judikatury Ústavního soudu.
2. Rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález na základě ní vydaný není způsobilým exekučním titulem. Pokud přesto byla exekuce zahájena a je v ní pokračováno, je nutné exekuci v každé její fázi zastavit, a to i tehdy, jestliže povinný neplatnost rozhodčí doložky v průběhu rozhodčího řízení nenamítal.
3. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011 (tzn. před vydáním sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce), činili tak v období neustálené změny judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se na ně ustanovení o stavění promlčecí lhůty. Protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu a nemůže s ním být spjato stavění promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.
4. V případě promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy mezi nebankovní úvěrovou společností (podnikatelem profesionálem) a dlužníkem (spotřebitelem) může soud prohlásit vznesení námitky promlčení dlužníkem za rozporné s dobrými mravy pouze ve výjimečných situacích. Za rozporné s dobrými mravy proto nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky z důvodu vlastní předluženosti, stejně tak není v rozporu s dobrými mravy ani pasivita dlužníka při řešení závazku.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 996/18, ze dne 4. 6. 2019