// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

10.08.2026 00:02

Postavení prodávajícího jako podnikatele při spotřebitelské koupi

I. Pro aplikaci úpravy § 2158 a násl. o. z. je třeba (případ od případu) zkoumat, zda fyzická nebo právnická osoba jednala v rámci své obchodní činnosti, podnikání, řemesla nebo povolání, nebo – jinak řečeno – je nutné zjistit, zda jednala za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání.

II. Jestliže odvolací soud v dané věci uzavřel, že není namístě aplikovat § 2158 a násl. o. z. z důvodů, že se žalovaná společnost nezabývá prodejem automobilů, nejde o její výdělečnou činnost se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, jejím předmětem podnikání není obchodování s ojetými vozidly, a že předmětný automobil neprodávala na svých vlastních stránkách, ale jeho prodej nabízela přes internetovou stránku Bazoš.cz, pak se jedná o závěr správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2954/2025, ze dne 30. 6. 2026

16.07.2026 00:02

Povinnost zákazníka uhradit dodávku elektřiny dodavateli poslední instance

Nastanou-li u stávajícího dodavatele elektřiny, kterého operátor trhu registruje jako dodavatele pro odběrné místo zákazníka, skutečnosti uvedené v § 12a odst. 2 větě první energetického zákona, vzniku povinnosti dodavatele poslední instance dodávat elektřinu zákazníkovi stávajícího dodavatele nebrání, že zákazník uzavřel smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny s novým dodavatelem, nebyla-li (též) podána žádost o změnu dodavatele u operátora trhu.

Je-li v souladu s § 12a odst. 2 energetického zákona zahájena dodávka elektřiny dodavatelem poslední instance, je zákazník podle § 28 odst. 2 písm. j) energetického zákona povinen dodávku elektřiny uhradit. Vznik povinnosti zákazníka je navázán výlučně na okamžik zahájení dodávek elektřiny dodavatelem poslední instance. Okolnost, že pro odběrné místo zákazníka nedošlo ke změně dodavatele v důsledku opomenutí nového dodavatele, může být relevantní pro vznik práv zákazníka vůči novému dodavateli, zejm. práva na náhradu škody. Z hlediska platební povinnosti zákazníka vůči dodavateli poslední instance ovšem významná není.

Povinnost zákazníka uhradit dodavateli poslední instance dodávku elektřiny tak není dotčena tím, že žádost o změnu dodavatele nebyla u operátora trhu podána opomenutím nového dodavatele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 230/2026, ze dne 27. 5. 2026

03.07.2026 00:06

ÚS: Vyživovací povinnost při soužití ve společné domácnosti

Soužití rodičů a potomků ve společné domácnosti žádného z nich samo o sobě plnění vyživovací povinnosti nezbavuje. V obvyklých případech bývá ve společné domácnosti vyživovací povinnost rodičů k dětem plněna, a to i naturálně. Pokud však jeden z rodičů tuto svou povinnost neplní, soud může výživné určit (§ 919 občanského zákoníku). Obecné soudy jsou proto povinny prověřit skutečnosti významné pro stanovení vyživovací povinnosti a zohlednit individuální, resp. specifické okolnosti daného případu (vztahy v rodině, možnosti čerpání výživného, životní úroveň jednoho z rodičů aj.). V opačném případě zatíží své rozhodnutí kvalifikovanou vadou spočívající ve zjevné svévoli a nepřezkoumatelnosti a poruší právo rodiče nebo dítěte na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2614/25, ze dne 11. 6. 2026

23.06.2026 00:02

Úhrada zdravotních služeb poskytnutých při nedobrovolné hospitalizaci

I. Rozhodnutím podle § 78 z. ř. s. soud nenahrazuje souhlas člověka s jeho převzetím do zdravotnického zařízení; pouze konstatuje, že byly dány zákonné důvody pro převzetí člověka bez jeho souhlasu, popřípadě i přes jeho nesouhlas, a že tyto důvody nadále trvají. Jde tedy spíše o následnou soudní kontrolu zákonnosti zdravotní detence. Totéž lze dovodit, pokračuje-li soud v řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu ve smyslu § 80 a násl. z. ř. s.

II. Byly-li zdravotní služby pacientovi bez zdravotního pojištění poskytnuty bez jeho souhlasu a proti jeho vůli, nezakládalo rozhodnutí o přípustnosti hospitalizace podle § 78 z. ř. s. podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2025 samo o sobě povinnost pacienta uhradit poskytovateli cenu těchto zdravotních služeb podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb. Tato povinnost byla v tehdejším znění zákona vázána na souhlas pacienta s poskytnutím zdravotních služeb, jakož i na jeho vědomí, že půjde o služby, jejichž cenu bude povinen uhradit.

III. Uvedený závěr platí pouze pro právní úpravu účinnou do 31. 12. 2025. Od 1. 1. 2026 ukládá § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., ve znění zákona č. 290/2025 Sb., pacientovi povinnost uhradit cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění nejen tehdy, byly-li mu poskytnuty s jeho souhlasem, ale též tehdy, byly-li mu bez jeho souhlasu poskytnuty na základě § 48 odst. 3 téhož zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2218/2025, ze dne 14. 5. 2026

16.06.2026 00:02

Vymezení osoby užívající dílo jeho živým provozováním

Uživatelem díla jeho živým provozováním ve smyslu § 19 odst. 1 autorského zákona je osoba, která vlastním jménem a na vlastní odpovědnost organizačně zajistí veřejné zpřístupnění živého provedení díla, zejména sjednáním výkonných umělců, zajištěním prostoru a organizačního zázemí představení, jeho propagací a distribucí vstupenek.

Provozovatelem díla naopak není ten, kdo ve smyslu § 18 odst. 3 autorského zákona pouze pronajal či jinak přenechal místnosti k veřejnému provozování díla; osobu provozovatele je rovněž nutno odlišovat od osoby dílo živě provádějící (výkonného umělce). Pro posouzení postavení provozovatele není relevantní, zda je tato osoba v praxi označena jako pořadatel či zprostředkovatel. Rozhodné je, zda skutečně naplnila znaky živého provozování díla podle § 19 odst. 1 autorského zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1993/2025, ze dne 29. 4. 2026

12.06.2026 00:04

ÚS: Nedobrovolná hospitalizace z preventivních důvodů

Podmínku bezprostřednosti závažného ohrožení sebe nebo svého okolí, která představuje ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách jednu z nezbytných podmínek pro nedobrovolnou hospitalizaci, je třeba v souladu s čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy vykládat restriktivně, a to zvlášť v případech nedobrovolné hospitalizace z preventivních důvodů.

Ani v sedmidenní lhůtě k vydání soudního rozhodnutí o přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotnickém zařízení (čl. 8 odst. 6 Listiny, § 77 zákona o zvláštních řízeních soudních) nesmí obecný soud rezignovat na ústavní standardy řádného dokazování, ačkoliv zpravidla musí postačit, když rozhodující skutečnosti osvědčí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 30/26, ze dne 27. 5. 2026

01.06.2026 00:02

Pasivní legitimace ve sporu o vrácení výživného na zletilé dítě

Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve vrácení výživného na zletilé dítě, které ochuzený rodič zaplatil v době, kdy jeho vyživovací povinnost k dítěti již netrvala, neboť nárok dítěte na výživné zanikl podle ustanovení § 911 o. z., je pasivně věcně legitimováno (zletilé) dítě.

To platí i tehdy, když podle dohody rodičů o platebním místě pro placení výživného, která byla uzavřena ještě v době nezletilosti dítěte a kterou dítě po dosažení zletilosti konkludentně (mlčky) akceptovalo, ochuzený rodič zaplatil výživné k rukám druhého rodiče, případně na jím označený bankovní účet.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2849/2025, ze dne 29. 4. 2026

29.05.2026 00:04

ÚS: Výklad zákonného ustanovení v neprospěch jednotlivce

I. Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny). Příspěvek na obnovitelně zdroje energií (příspěvek POZE) představuje veřejnoprávní platbu, která se svou povahou podobá dani či veřejnoprávnímu poplatku ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny.

II. Podle § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném od 2. 10. 2013, ERÚ nebyl oprávněn ukládat povinnost hradit příspěvek POZE ve vyšší částce, než která byla stanovena zákonem účinným v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013. Ze zákona plynula ERÚ povinnost vydat cenové rozhodnutí v souladu s ním a stanovit cenovým rozhodnutím příspěvek v POZE v nové, zákonem zastropované výši 495 Kč/MWh. Tím, že tak ERÚ neučinil, s aktualizací cenového rozhodnutí otálel de facto až do 1. 1. 2014, a ve svých správních rozhodnutích při posuzování povinnosti subjektu na energetickém trhu za období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 nadále postupoval podle cenového rozhodnutí rozporného se zákonem, překročil zákonné zmocnění a uložil povinnému subjektu povinnosti v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Legislativně-technická nešikovnost zákonodárce, jeho opomenutí či nedomyšlení zákona v takovém případě nelze klást k tíži jednotlivcům.

III. Důvodová zpráva nemůže popřít či relativizovat jasně znějící zákonné ustanovení. Je-li záměr zákonodárce zastropovat příspěvky POZE do budoucna s účinností od roku 2014 patrný pouze z důvodové zprávy, nikoliv ze zákona, pak výklad dostatečně určitého a jasně znějícího zákonného ustanovení v neprospěch jednotlivce opírající se výhradně o důvodovou zprávu neobstojí. Vycházet z textu důvodové zprávy, který není promítnutý do znění zákona, není v kontextu čl. 11 odst. 5 Listiny možné.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 643/24, ze dne 22. 4. 2026

23.04.2026 00:05

ÚS: Rozhodování o péči o dítě po novele č. 268/2025 Sb.

Primárním hlediskem při rozhodování soudu o rozložení péče o nezletilé dítě má být jeho nejlepší zájem. Byť má soud zvažovat všechny varianty rozložení péče, tedy i možnost rovnoměrného rozložení, nejde nutně o nějakou „startovací pozici“ (či „defaultní nastavení“). Tou je vždy posuzování a zjišťování nejlepšího zájmu dítěte. Tyto závěry judikatury Ústavního soudu, stejně jako vymezení a jednotlivá kritéria konceptu nejlepšího zájmu dítěte, jsou nadále použitelné i po změně právní úpravy účinné od 1. ledna 2026, jak byla provedena zákonem č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3718/25, ze dne 30. 3. 2026

09.04.2026 00:01

Působnost antidiskriminačního zákona ve vztahu k SVJ

I. Ustanovení § 1 odst. 1 písm. j) antidiskriminačního zákona nedopadá na výkon spoluvlastnických práv vlastníků bytových jednotek prostřednictvím činnosti společenství vlastníků jednotek. Toto ustanovení sice pokrývá i záležitosti bydlení, avšak cílí na případy, kdy je obydlí zbožím či předmětem služeb, nabízených veřejnosti, tedy okruhu zájemců stojících vně sféry vlastníka nemovitosti, případně též těchto osob v další fázi, kdy je obydlí zájemci již poskytnuto a jsou realizovány z toho plynoucí požitky či plněny tomu odpovídající povinnosti. Tato právní úprava se může týkat vlastníků nabízejících své byty veřejnosti k bydlení (zejména obcí či bytových družstev), nikoli však společenství vlastníků bytových jednotek bez oprávnění s byty takto disponovat. Společenství vlastníků není vlastníkem jednotek, není oprávněno nabízet jakékoliv bytové služby (či zboží) navenek, neboť by tím zasahovalo do práv jednotlivých vlastníků jednotek.

II. Domáhá-li se vlastník bytové jednotky, aby společenství vlastníků jednotek byla uložena povinnost strpět instalaci druhého otevíracího systému u vchodových dveří do domu, jde o záležitost spadající do správy domu a pozemku ve smyslu § 1189 odst. 1 o. z., o níž přísluší v rámci vnitřních vztahů právnické osoby rozhodnout příslušnému orgánu této osoby. Tuto právní úpravu určenou speciálně k řešení neshody mezi zájmy jednotlivého vlastníka a společenstvím vlastníků nelze nahradit prostřednictvím žaloby podle antidiskriminačního zákona, který má ve vztahu k ochraně individuálních práv vlastníka jednotky povahu obecného právního předpisu.

Vlastník jednotky tedy není oprávněn domáhat se proti společenství vlastníků uložení povinnosti týkající se správy domu a pozemku žalobou podle § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona, neboť by tím byl obcházen zákonem stanovený postup pro rozhodování shromáždění společenství vlastníků, který počítá s ochranou přehlasovaného vlastníka jednotky postupem podle § 1209 o. z., tedy rozhodnutím soudu o uspořádání poměrů vlastníků podle slušného uvážení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 16/2025, ze dne 25. 2. 2026

16.03.2026 00:01

Rozsah omezení způsobilosti samostatně právně jednat

Peněžní limit, jehož prostřednictvím soud vymezí rozsah omezení svéprávnosti člověka v majetkové oblasti, musí být stanoven individuálně se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům posuzovaného a současně tak, aby mu umožňoval uskutečňovat právní jednání v běžných záležitostech každodenního života (§ 64 o. z.). Je-li výrok o omezení svéprávnosti formulován prostřednictvím peněžního limitu, dopadá na veškerá majetkoprávní jednání posuzovaného, tedy i na ta, která by jinak spadala do rámce běžných záležitostí každodenního života. Při stanovení peněžního limitu je třeba vycházet zejména z množství disponibilních peněžních prostředků, nikoli z prostředků potřebných k úhradě nákladů na živobytí.

Samotný růst cen a pokles kupní síly dříve stanovené částky sám o sobě neodůvodňuje zvýšení peněžního limitu. Ačkoli je žádoucí, aby stanovená částka odpovídala reálné kupní síle a umožňovala posuzovanému uskutečňovat právní jednání v běžných záležitostech každodenního života, musí být výše peněžního limitu vždy určena se zřetelem k aktuálním majetkovým a příjmovým možnostem konkrétního posuzovaného.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3269/2025, ze dne 10. 2. 2026

13.03.2026 00:04

ÚS: Požadavky na posuzování svéprávnosti

I. Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením není součástí ústavního pořádku ani referenčního rámce pro přezkum ústavnosti. Jde o mezinárodní smlouvu ve smyslu čl. 10 Ústavy, kterou jsou v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy vázány i soudy při svém rozhodování. Z čl. 1 odst. 2 Ústavy plyne, že ustanovením Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, umožňuje-li to jejich povaha a obsah, je třeba přikládat interpretační význam, případně i při výkladu ustanovení ústavního pořádku.

II. Stanoviska Výboru OSN pro práva lidí se zdravotním postižením představují významné argumentační zdroje, s nimiž se soudy musí vypořádat při výkladu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. S ohledem na jejich právně nezávazný charakter je ovšem přípustné s názory výborů polemizovat, nesouhlasit s nimi, a tedy i přijmout odlišný právně závazný výklad.

III. Cílem Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, zejména čl. 12 odst. 2 a 4 ve spojení s čl. 5, je podporovat a chránit osoby s postižením a posilovat jejich autonomii. Autonomii však v kontextu této úmluvy jako celku nelze vnímat jako pouhou negativní svobodu být ponechán na pokoji, nýbrž jako hodnotu vyžadující vytváření a rozvoj podmínek a kompetencí pro dosažení plného a rovného užívání všech lidských práv jednotlivci s postižením, a to s ohledem na jejich jedinečnou individuální situaci.

IV. Ustanovení čl. 12 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením je třeba vykládat tak, že vyžaduje existenci podpůrných a v nezbytných případech i ochranných opatření, která berou v potaz specifickou individuální situaci každého jednotlivce a jsou jí konkrétně přizpůsobena, přičemž se jedná o opatření nejméně omezující jednotlivce podrobená účinným právním zárukám. Svéprávnost je přitom normou (nikoliv naopak), jsou však z ní přípustné výjimky, které musí být individuálně a nediskriminačně posouzeny. V souladu s tím je omezení svéprávnosti spojené s opatrovnictvím slučitelné s ústavním pořádkem, chápaným také ve světle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, zvláště čl. 12 ve spojení s čl. 5 této úmluvy, za podmínek, že jde o opatření sledující ochranu jednotlivce před závažnou újmou a jedná se o prostředek ultimae rationis podrobený účinným právním zárukám.

V. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje také právo jednotlivce činit v řízení o omezení svéprávnosti tvrzení a návrhy v obecné rovině způsobilé ovlivnit průběh řízení v jeho prospěch.

VI. Ani právo být volen (pasivní volební právo) není z dosahu institutu omezení svéprávnosti vyňato, obecné soudy se musí toliko vyvarovat mechanického přístupu a postupovat na základě racionálního a objektivního zdůvodnění a individuálního posouzení schopnosti stěžovatele porozumět smyslu, účelu a důsledkům kandidatury ve volbách včetně důsledků případného zvolení. Nutno v tomto ohledu zdůraznit ústavní požadavek (čl. 26 Ústavy) osobního výkonu mandátu člena Parlamentu a podmínku nesení plné odpovědnosti spojené s výkonem volené funkce, nejen politické, ale také hmotněprávní odpovědnosti za případnou škodu spojenou s odpovědností péče řádného hospodáře.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1935/24, ze dne 25. 2. 2026

12.03.2026 00:02

K vyloučení obce z výkonu opatrovnictví podle § 63 o. z.

Pouhá skutečnost, že obec (městská část) je jako samostatný subjekt práva současně zřizovatelem příspěvkové organizace jako jiné právnické osoby, která provozuje zařízení, kde opatrovanec pobývá, popřípadě mu poskytuje další služby, nemůže sama o sobě – bez sepjetí s konkrétními dalšími okolnostmi – založit střet zájmů ve smyslu § 63 o. z. a vést k vyloučení této obce (městské části) z výkonu veřejného opatrovnictví. Obec (městská část) jako zřizovatel totiž nemůže být pojmově „závislá" na jí zřizovaném provozovateli zařízení, přičemž § 63 o. z. předjímá vyloučení opatrovníka v důsledku jeho závislosti vůči provozovateli, nikoli naopak.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2516/2025, ze dne 26. 1. 2026

12.03.2026 00:01

Náhrada nákladů na odstranění vozidla vytvářejícího překážku provozu

Osobou primárně povinnou k náhradě nákladů na odstranění vozidla vytvářejícího překážku provozu na pozemní komunikaci podle § 17a odst. 6 zákona o obecní policii je osoba zapsaná jako vlastník nebo provozovatel v registru silničních vozidel. Skutečnost, že vozidlo vlastní a fakticky ovládá osoba v registru nezapsaná, neodůvodňuje závěr o absenci pasivní legitimace zapsaného vlastníka nebo provozovatele ve sporu o náhradu těchto nákladů. Z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2032/2021 a sp. zn. 25 Cdo 1064/2021 nevyplývá, že by zapsaný vlastník nebyl povinen hradit náklady na odstranění vozidla v případě, že vozidlo vlastní a fakticky ovládá osoba v registru nezapsaná. Vyplývá z nich jen tolik, že je-li žalován skutečný vlastník, není namístě žalobu zamítnout jen proto, že není zapsaný jako vlastník a provozovatel v registru vozidel.

Konkrétní skutkové okolnosti věci (například že zapsaný vlastník vozidlo dříve prodal, zajímal se o to, zda kupující splnila svou povinnost přihlásit se jako vlastník a provozovatel do registru, a po marném pokusu o zajištění její součinnosti docílil vyřazení vozidla z provozu) mohou mít význam při úvaze o tom, zda je žalobou požadovaná částka přiměřená. Nemohou však odůvodnit závěr o absenci pasivní legitimace zapsaného vlastníka nebo provozovatele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 597/2025, ze dne 20. 1. 2026

11.03.2026 00:01

Kompenzace pronajímatelů nemovitostí za pandemická opatření

Postup státu spočívající v tom, že v souvislosti s pandemií COVID-19 neposkytl kompenzaci pronajímateli nemovitostí, který současně nepodniká a nemá jiný zdroj příjmů, jeho činnost však nebyla mimořádnými opatřeními zakázána či omezena, nelze považovat za porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace; takový pronajímatel se nenachází ve srovnatelné situaci s osobami, jejichž činnost těmito opatřeními zakázána či omezena byla.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2955/2025, ze dne 27. 1. 2026

25.02.2026 00:00

Přezkum rozhodnutí odvolací komise spolku

Odvolací komise spolku, jež má podle stanov a disciplinárního řádu spolku „rozhodovat o porušení vnitřních předpisů schválených jejími příslušnými orgány, jakož i rozhodovat o druhu a výši trestu za takové porušení“, tj. rozhodovat sporné záležitosti náležející do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami (§ 265 o. z.), je po materiální stránce rozhodčí komisí ve smyslu § 265 o. z.

Vady rozhodnutí rozhodčí komise spolku se nepřezkoumávají v režimu § 258 a násl. o. z. (jako je tomu u rozhodnutí jiných orgánů spolku), nýbrž v řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem, popř. v řízení o návrhu na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí ve smyslu § 31 až 35 z. r. ř. V řízení o zrušení rozhodčího nálezu rozhodčí komise spolku proto nepřísluší soudu posuzovat soulad rozhodčího nálezu se zákonem či stanovami spolku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3099/2024, ze dne 28. 1. 2026

03.02.2026 00:01

Veřejné zdravotní pojištění rodinných příslušníků pracovníka ze třetí země

Právo na rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení upravené čl. 12 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU se vztahuje pouze na pracovníky ze třetích zemí ve smyslu této směrnice, nikoliv na jejich rodinné příslušníky, kteří spolu s nimi pobývají v členském státě Evropské unie. Z uvedených ustanovení tak rodinnému příslušníkovi pracovníka ze třetí země neplyne nárok na účast na systému veřejného zdravotního pojištění, a tím ani právo na bezplatnou zdravotní péči.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1050/2024, ze dne 12. 11. 2025

21.11.2025 00:06

ÚS: Postup soudů k naplnění práva styku rodiče a dítěte

V situaci, kdy dítě striktně odmítá rodiče, jsou obecné soudy povinny aktivně činit kroky, které by mohly vést k obnově a rozvoji vztahu rodiče a dítěte, především se musí zabývat příčinou rozvratu vazeb, možnostmi nápravy a perspektivou budoucího rozvoje vztahu.

Při rozhodování o úpravě styku dítěte s nerezidentním rodičem jsou soudy povinny nejen zohlednit jeho schopnost o dítě pečovat, ale též aktivně hledat a stanovit konkrétní a postupně rozšiřující se režim styku, nejsou-li závažné důvody k jeho omezení. Odsunutí úpravy styku na pozdější dobu nebo jeho nadměrné omezení, aniž by byl stanoven cílový režim, představuje zásah do základních práv jak rodiče, tak dítěte, které má právo na péči obou rodičů (shodně nález sp. zn. II. ÚS 212/25 ze dne 12. března 2025).

Perspektiva budoucího rozšíření styku je klíčová i v případech, kdy styk rodiče s dítětem je velmi výrazně omezen. Bez takové perspektivy úzký styk blížící se úplnému vyloučení rodiče ze života dítěte (zde 1 hodina týdně neprezenční komunikace formou videohovorů, nebo 30 minut týdně neprezenčně on-line písemná komunikace prostřednictvím elektronické komunikační sítě) nebude ústavně akceptovatelný již jen pro absenci takové perspektivy (shodně nález sp. zn. II. ÚS 894/25 ze dne 30. července 2025, bod 36), i pokud by byl krátkodobě akceptovatelný jako tzv. navykací režim. K tomu by však musel být současně schopen naplnit účel navykacího režimu.

Při hledání nejlepšího zájmu dítěte je nutné považovat jeho přání za zásadní vodítko. Předpokladem je, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a své rozhodnutí založily pouze na jeho přání, namísto na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. dubna 2013 (N 66/69 SbNU 213)].

Nepostupují-li soudy uvedeným způsobem, mohou tím porušit práva rodiče na rodinný život a péči o děti a jejich výchovu zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2271/25, ze dne 29. 10. 2025

19.11.2025 00:02

K odvolání opatrovníka podle ustanovení § 463 odst. 2 o. z.

Z ustanovení § 463 odst. 2 o. z. nelze dovodit, že by se jednalo o ustanovení taxativní, jež by nepřipouštělo žádný jiný důvod, pro který by bylo možné odvolat osobu opatrovníka; důvody k odvolání opatrovníka je však třeba vykládat restriktivně. Ačkoliv tedy k odvolání opatrovníka zpravidla dojde z důvodů v tomto ustanovení výslovně vymezených, tj. požádá-li o to opatrovník nebo neplní-li opatrovník své povinnosti (plynoucí především z ustanovení § 466 odst. 1 o. z.), nelze dospět k závěru, že by dané ustanovení vymezovalo tzv. numerus clausus případů, kdy opatrovníka odvolat lze. Není pochyb o tom, že k odvolání opatrovníka a jmenování opatrovníka nového dojde také v situaci, kdy opatrovník přestal splňovat podmínky na opatrovníka kladené zákonem, zejména stal-li se osobou nezpůsobilou právně jednat, či v případě střetu jeho zájmů se zájmy opatrovance, který je trvalého charakteru a který nelze překlenout ustanovením kolizního opatrovníka dle ustanovení § 460 o. z.

K odvolání opatrovníka však může dojít také na základě jiných skutečností, které (byť v souhrnu) vyústí v závěr soudu o nezbytnosti odvolání opatrovníka a jmenování opatrovníka nového. Může tak jít o případy, kdy dosavadní opatrovník svým jednáním (příp. opomenutím) přímo neporuší své povinnosti mu plynoucí z funkce opatrovníka, ale ve svém souhrnu tato jednání (opomenutí) budou představovat natolik závažné „závadové“ jednání, pro které již dosavadní opatrovník nebude osobou žádoucí v postavení opatrovníka opatrovance. V takových případech bude vždy na soudu, aby tuto otázku řešil, a to zejména s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a především v těchto případech bude víc než důvodné, aby závěr soudů o nezbytnosti odvolání dosavadního opatrovníka právě pro takové „závadové“ jednání byl řádně vyargumentován. Z odůvodnění rozhodnutí soudu proto musí být zcela zřejmé, z jakých podstatných důvodů soud shledává jako již nežádoucí, aby osoba opatrovníka tuto funkci vykonávala i nadále, aniž by porušila své povinnosti plynoucí ze zákonných ustanovení opatrovnictví.

K odvolání opatrovníka dle ustanovení § 463 odst. 2 o. z. nelze přistoupit pouze z důvodu, že je zde jiná osoba, která je osobou vhodnější.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2069/2025, ze dne 23. 10. 2025

14.11.2025 00:05

ÚS: Změna poměrů a rozložení péče o dítě

Má-li soud za to, že poměry nezletilého dítěte se změnily natolik zásadně, že je třeba změnit rozložení péče každého z rodičů, musí zároveň závěr o tom, v jakém poměru bude každý z rodičů pečovat (zda v časově souměrném či časově vychýleném ve prospěch jednoho z rodičů), podepřít konkrétními důvody, proč je takové rozložení péče za specifických okolností věci vhodné a v nejlepším zájmu dítěte. Neučiní-li takto individualizované posouzení konkrétní rodinné situace a vyjde toliko z mechanicky a nepřiléhavě použitých obecných postulátů plynoucích z vývojové psychologie dítěte, dopustí se libovůle a poruší tím právo rodiče na péči a výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2469/25, ze dne 30. 9. 2025