// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

03.07.2020 00:04

ÚS: Překvapivé rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů

Ústavnímu soudu nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit obecnými soudy provedené důkazy. Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna. Pokud proto odvolací soud přistoupil ke změně právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí okresního soudu, a tedy odlišně vymezil úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, je jeho povinností své právní závěry důkladně odůvodnit.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3784/19, ze dne 1. 6. 2020


26.06.2020 00:05

ÚS: K posouzení změny poměrů ve smyslu § 923 odst. 1 o.z.

Podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod nutno rozlišovat situaci, v níž se rodiče nedohodnou na výši výživného, která je pak autoritativně stanovena soudem s přihlédnutím k okolnostem případu a nejlepšímu zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a dále situaci, v níž se na výši výživného rodiče dohodnou, přičemž tato dohoda je následně soudem schválena. V takovém případě není úkolem obecných soudů, aby zasahovaly do výchovy a rodičovské odpovědnosti tím, že by určovaly výši výživného, byť by byla nadstandardní, neboť je rodičovským právem rozhodnout, v jakých podmínkách mají jejich děti vyrůstat; stát, nemá-li se opět stát paternalistickým, do jejich dohody nemůže zasahovat, nedojde-li následně ke změně v majetkových poměrech některého nebo obou rodičů, přičemž nadstandardnost příjmů a výše výživného má vliv na hodnocení toho, co lze považovat za takovou změnu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 797/20, ze dne 2. 6. 2020


20.05.2020 00:00

Vyslovení neplatnosti rozhodnutí výboru společenství vlastníků jednotek

Ustanovení § 258 až 260 o. z. upravující postup při přezkumu platnosti rozhodnutí orgánu spolku jsou v souladu s § 1221 o. z. přiměřeně aplikovatelná i na posuzování platnosti rozhodnutí volených orgánů společenství vlastníků.

Platnost rozhodnutí výboru jakožto statutárního orgánu společenství vlastníků, popř. dalších (stanovami zřízených) orgánů společenství vlastníků lze tudíž posuzovat toliko v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti tohoto rozhodnutí, podaném vlastníkem jednotky, popř. (výjimečně) jinou osobou mající na požadovaném určení zájem hodný právní ochrany, v souladu s § 258 a násl. o. z.

Napadat lze toliko rozhodnutí, jejichž neplatnosti se není možné dovolat (v souladu se stanovami společenství vlastníků) u orgánu společenství vlastníků, a to v prekluzivní hmotněprávní lhůtě určené ustanovením § 259 o. z.

Jelikož ustanovení § 1221 o. z. určuje, že se ustanovení o spolcích použijí toliko přiměřeně, je nutné při aplikaci § 258 až 260 o. z. na rozhodnutí (volených) orgánů společenství vlastníků vzít v úvahu specifika této právnické osoby. Může-li se přehlasovaný vlastník domáhat soudního přezkumu rozhodnutí nejvyššího orgánu společenství vlastníků toliko tehdy, je-li pro to důležitý důvod, platí tím spíše, že i v případě rozhodnutí jiných orgánů společenství vlastníků je možné domáhat se vyslovení jejich neplatnosti (postupem podle § 1221 a § 258 až 260 o. z.) pouze v případech, kdy je pro to důležitý důvod (který musí navrhovatel tvrdit). Současně platí, že soud neplatnost rozhodnutí (voleného) orgánu společenství vlastníků nevysloví, jsou-li naplněny důvody upravené v § 260 o. z.

Není-li platnost rozhodnutí výboru (či jiného, stanovami zřízeného voleného orgánu společenství vlastníků) napadena postupem podle § 258 a 259 o. z., popř. nevyhoví-li soud podanému návrhu, je takové rozhodnutí platné, přestože je zatíženo vadou, jež by odůvodňovala vyslovení jeho neplatnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4639/2018, ze dne 10. 3. 2020


18.05.2020 00:02

Označení právní formy v názvu právnické osoby; název pobočného spolku

I. S ohledem na smysl a účel právní úpravy názvu právnické osoby, včetně požadavku na označení právní formy, se od ustanovení upravujících, jak má být právní forma té které právnické osoby označena v jejím názvu, nelze odchýlit; tato ustanovení jsou kogentní. Umožňuje-li zákon v konkrétním případě více podob takového označení, lze si vybrat toliko z označení, jež zákon výslovně připouští.

II. Pobočný spolek je spolkem, a proto i na jeho název dopadá požadavek § 216 o. z. I název pobočného spolku tedy musí obsahovat označení jeho právní formy, a to jednou z alternativ připuštěných ustanovením § 216 o. z. Nadto pak musí vyhovovat i požadavku ustanovení § 228 odst. 2 o. z.; z jeho názvu musí být zjevné, že jde o pobočný spolek (tedy právnickou osobu s odvozenou subjektivitou), a k jakému hlavnímu spolku „přináleží“.

Vlastnost pobočného spolku může být vyjádřena i s využitím jiných pojmů, než slovního spojení „pobočný spolek“; slovní spojení „místní skupina“ dostatečně vyjadřuje vlastnost pobočného spolku v souladu s požadavkem ustanovení § 228 odst. 2 o. z.

Nicméně požadavek, aby název pobočného spolku vyjadřoval jeho vlastnost pobočného spolku, nelze zaměňovat s obecným požadavkem, podle něhož název každé právnické osoby musí obsahovat i označení její právní formy. V případě spolku, včetně spolku pobočného, lze pak zvolit toliko mezi označeními vypočtenými v § 216 o. z.

Rozhodne-li se hlavní spolek učinit součástí názvu pobočného spolku slovní spojení „pobočný spolek“, vyhoví tím jak požadavku ustanovení § 132 odst. 2 věty první o. z. na označení právní formy, tak i povinnosti (uložené ustanovením § 228 odst. 2 o. z.) vyjádřit vlastnost pobočného spolku. Nicméně využije-li možnosti vyjádřit tuto vlastnost jinak, musí (vedle toho) učinit součástí názvu pobočného spolku některé z označení právní formy připuštěné ustanovením § 216 o. z.

III. Určí-li stanovy spolku jeho název v rozporu s pravidlem obsaženým v § 216 o. z., jsou v této části neplatné pro rozpor se zákonem. Vzhledem k tomu, že jde o právní normu chránící veřejný pořádek a že takové ujednání veřejný pořádek bezpochyby narušuje, soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

Změní-li nejvyšší orgán spolku stanovy v části upravující název spolku tak, že se jejich obsah dostane do rozporu s kogentním ustanovením § 216 o. z., hledí se na toto rozhodnutí, jako kdyby nebylo přijato. Stanovy tak de iure v tomto rozsahu změněny nejsou.

IV. Skutečnost, že v jiných případech byl porušen zákon (a zapsán název pobočného spolku v rozporu s kogentní zákonnou úpravou), nemůže být důvodem, aby byl zákon porušen i v posuzovaném případě.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3814/2018, ze dne 27. 2. 2020


18.05.2020 00:00

Výše náhrady nemajetkové újmy za narušení dovolené

Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 747/2015 formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož právo – ať už nazývané jako právo na náhradu za ztrátu radosti z dovolené, či právo na náhradu škody za pokaženou dovolenou, popř. právo z titulu narušené dovolené – nevzniká jako důsledek jakékoliv nepříjemnosti, která se stane v průběhu dovolené. Porušení povinnosti cestovní kanceláře musí dosáhnout takové intenzity, že je způsobilé objektivně znepříjemnit pobyt, přičemž při stanovení výše lze podpůrně využít tzv. frankfurtskou tabulku slev, kterou v roce 1985 vydala 24. komora Zemského soudu ve Frankfurtu, označující nejčastější nedostatky při plnění závazků vyplývajících z cestovní smlouvy a mající pouze orientační charakter při přiznávání slev ze zájezdu. Citovaným rozhodnutím navázal na svůj předchozí rozsudek ze dne sp. zn. 33 Cdo 3661/2013, podle něhož „ustanovení § 852i obč. zák. by mělo být vykládáno nejen v kontextu odpovědnosti za škodu, ale vzhledem k judikatuře Evropského soudního dvora i odpovědnosti za imateriální újmu, která byla způsobena osobnosti vzhledem k jejímu právu na klidnou dovolenou“.

Prezentovaný právní názor je plně využitelný i při interpretaci ustanovení § 2543 odst. 1 o. z., které výslovně právo na imateriální újmu způsobenou narušením dovolené spojuje zejména se zmařením nebo podstatným zkrácením zájezdu.

Funkcí náhrady nemajetkové újmy je primárně satisfakce, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu – a tím účinně – vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť imateriální újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá „odškodnit“ a rozsah vzniklé nemajetkové újmy není možné ani exaktně kvantifikovat a lze za ni jen poskytnout zadostiučinění - satisfakci.

Nelze souhlasit s tím, že výši zadostiučinění lze určit pouze s přihlédnutím k ceně zájezdu. Újma za narušení dovolené musí být finančně kvantifikována po zhodnocení všech specifických okolností každého případu a po zvážení konkrétních negativních dopadů zjištěných vad zájezdu způsobujících ztrátu radosti z dovolené.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2263/2019, ze dne 21. 1. 2020


15.05.2020 00:02

ÚS: Nejlepší zájem dítěte

I. Z hlediska čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je nutno rozlišovat mezi různými kategoriemi právních řízení podle typu dopadu na dítě:
– první kategorii tvoří řízení, jejichž účelem je upravit přímo práva či povinnosti dítěte právě jakožto dítěte (typicky řízení o péči o dítě a o styku s ním);
– druhou kategorii představují řízení, jejichž účelem je upravit práva a povinnosti dítěte, která se však bezprostředně nedotýkají jeho statusu dítěte (např. řízení o soukromoprávních závazcích, trestní řízení proti mladistvému pachateli atd.);
– do třetí kategorie spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale které mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte (např. řízení o vyhoštění jeho pečující osoby, na něž buď navazuje řízení o změně péče o dítě či vycestování dítěte za pečující osobou a změna jeho trvalého pobytu);
– konečně čtvrtá kategorie obsahuje řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte ani na ně nemají zprostředkovaný právní dopad, ale dopadají na něj pouze fakticky (např. shora zmíněné řízení o výpovědi z pracovního poměru rodiče pečujícího o dítě, v jehož důsledku se právní postavení dítěte nemění, ale fakticky se může měnit např. ekonomický status jeho rodiny).

II. U první kategorie řízení je nejlepší zájem dítěte prakticky vždy rozhodujícím kritériem, které musí rozhodovací orgán vzít v úvahu. U druhé kategorie a třetí kategorie je nejlepší zájem dítěte zcela zásadním kritériem, nicméně ten může být převážen konkurujícím zájmem, typicky oprávněným zájmem jiného jednotlivce požívajícího rovněž ochrany základních lidských práv a svobod, ale i dostatečně významným zájmem veřejným. U třetí kategorie se přitom otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé kategorie, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat. U čtvrté kategorie není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, kdy pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá.

III. Obecné soudy při ukládání trestu odnětí svobody rodiči pečujícímu o nezletilé dítě musí k nejlepšímu zájmu dítěte přihlížet a přiznat mu náležitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit. Nejlepší zájem dítěte jako faktor pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči (či jiné pečující osobě) zesilují a zeslabují zejména tato kritéria:
- míra péče obžalovaného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv);
- míra faktické závislosti dítěte na obžalovaném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.);
- hloubka emočního vztahu dítěte k obžalovanému;
- míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti;
- míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě atd.;

IV. Všechna tato kritéria je třeba následně vážit proti dalším konkurujícím zájmům jako je závažnost činu, jeho následky atd. Ačkoliv je trest odnětí svobody prostředkem ultima ratio v systému trestů, je-li jeho uložení nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy.

V. Okolnostmi, pro něž může účinná ochrana ústavně zaručených základních lidských práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny, práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny atd., vyžadovat, aby Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů o uloženém trestu, resp. jiného právního následku trestného činu, jsou zejména nepřezkoumatelnost v důsledku absence odůvodnění, vybočení zcela mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu a založení závěru o trestu na skutkovém stavu zatíženém stejnou vadou, která by umožňovala přezkum skutkových zjištění soudů.

VI. Proces individualizace trestu je v každé trestní věci jedinečný, vychází z konkrétních skutkových okolností a, jak uvedeno výše, do jisté míry je v něm připuštěn prostor pro odlišné posouzení různými soudy v mezích jejich kvalifikované diskrece. Fakt, že jinému pachateli byl v jiné trestní věci při stejné právní kvalifikaci uložen mírnější trest, nemůže představovat porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani práva na rovnost lidí dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod pachatele, jemuž byl uložen trest přísnější. Takové porušení nemůže zakládat per se ani poukaz na určité typově shodné či naopak typově odlišné rysy spáchané trestné činnosti, neboť každý případ má nad jejich rámec ještě okolnosti zcela individuální, které je rovněž soud povinen zohlednit.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19, ze dne 14. 4. 2020


12.05.2020 00:00

Nárok na paušální náhradu výdajů za dobu výkonu vazby

Poslanci Parlamentu České republiky přísluší paušální náhrada výdajů také za dobu, kdy je ve výkonu vazby ve smyslu zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3785/2019, ze dne 16. 3. 2020


30.04.2020 00:05

ÚS: Vhodnost střídavé péče při velké vzdálenosti

Kritérium velmi velké vzdálenosti bydliště rodičů nemůže být jediným důvodem vylučujícím vhodnost střídavé péče, aniž by byl blíže zkoumán dopad častého stěhování (cestování) na vývoj nezletilého a celkový kontext případu. Závěr, že cestování a stěhování (a tedy i střídavá péče) není v zájmu nezletilého, proto nemůže být založen na tvrzení zohledňujícím výhradně vzdálenost mezi bydlišti rodičů, ale musí být přesvědčivě odůvodněn, což ovšem znamená a předpokládá, že v soudním řízení je v odpovídajícím rozsahu provedeno dokazování, resp. jsou doplněna skutková zjištění ohledně dopadů cestování a stěhování na vývoj nezletilého.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 149/20, ze dne 31. 3. 2020


30.04.2020 00:03

ÚS: Odmítnutí jmenovat určitou osobu poručníkem kvůli zadlužení

1. Zásada nejlepšího zájmu dítěte prostupuje též zákonnou úpravou, jež je realizací a konkretizací úpravy ústavní. Potenciál této zásady totiž způsobuje, že je-li možné vyložit (a následně též s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem aplikovat) příslušný právní předpis – zde zejména ustanovení § 932 občanského zákoníku – vícero způsoby, mají obecné soudy (a případně též jiné orgány veřejné moci) zvolit ten, který nejefektivněji naplňuje nejlepší zájem dítěte.

2. Odmítnou-li obecné soudy jmenovat určitou osobu poručníkem toliko z důvodu jejího zadlužení, lze takový postup aprobovat jedině, byly-li řádně zohledněny všechny specifické okolnosti daného případu, zejména bylo přihlédnuto k původu těchto dluhů, následnému postoji dlužníka a jeho snaze dluhy splácet, dopadu případného negativního rozhodnutí na nezletilého, jakož i specifikům pozice samotného nezletilého a jeho vztahu k osobě usilující o poručenství. Jedině takto komplexně pojatý přístup k interpretaci a aplikaci ustanovení § 932 věta první občanského zákoníku je způsobilý efektivně naplnit ústavní požadavky nejlepšího zájmu dítěte a zvláštní ochrany dětí a mladistvých. Pouhý poukaz na existenci dluhů, nezohledňující celkový kontext každého konkrétního případu, není dostatečným podkladem pro závěr, že daná osoba způsobem svého života nezaručuje schopnost řádného výkonu funkce poručníka, a to již proto, že zadlužit se může rovněž člověk, o jehož postojích, hodnotách a morální, lidské či osobnostní integritě, a v konečném důsledku tedy i schopnosti řádně zastávat funkci poručníka, nemůže být zásadnějších pochyb.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 4054/19, ze dne 31. 3. 2020


03.04.2020 00:05

NSS: Povinnost advokáta řídit se pokyny klienta

I. Neobdrží-li advokát od klienta výslovný pokyn, aby část pro něj exekučně vymožených prostředků vyplatil někomu jinému, je povinen vymožené prostředky klientovi vyplatit bez zbytečného odkladu.

II. Podle § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, odporuje stavovským povinnostem advokáta, aby jednostranně zadržel částku připadající na jeho odměnu z prostředků, které pro klienta vymohl.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, čj. 10 Ad 27/2016-61)


09.03.2020 00:01

K výkladu pojmu „sídelní útvar“ užitého v zákoně na ochranu přírody

Při vymezení pojmu „sídelní útvar“ užitého v § 61 zákona o ochraně přírody, ve znění do 31. 5. 2017, je třeba vyjít ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 48/2006 – 75 (byť byly přijaty při výkladu § 26 zákona o ochraně přírody). Nelze totiž vykládat v zákoně užitý neurčitý právní pojem v jeho různých ustanoveních různým (odlišným) způsobem.

Nejvyšší soud sdílí názor, že pojem „sídelní útvar" odpovídá obsahově pojmu „souvisle zastavěné území obce s přilehlými rozvojovými plochami". Z pohledu historického výkladu právní normy tak lze za „sídelní útvar“ považovat soubor budov k trvalému i dočasnému obývání (včetně např. chatových osad, rekreačních budov). Nemusí být spjat s trvalým přebýváním osob ve smyslu (trvalého) bydliště osob, které zde přebývají. Jde o území, které je souvisle zastavěno nebo jinak technicky upraveno pro potřeby obce podle územně plánovací dokumentace nebo územně plánovacích podkladů. Zahrnuje území (zóny) obytné, výrobní a rekreační, v nichž musí být dopravní, energetické, telekomunikační, vodovodní a kanalizační sítě v rozsahu přiměřeném potřebám druhu území (zón). Do rozvojového území obce (tvořícího nedílnou část sídelního útvaru) patří i zastavitelné plochy určené v platném územním plánu nebo v zásadách územního rozvoje k zastavění a spolu se zastavěným územím obce se považují za zónu kulturní krajiny. Tvoří ucelený, od jiných jednotek osídlení prostorově oddělený útvar. Pojem „sídelní útvar“ tedy není totožný ani s pojmem „obec“ ani s pojmem „zastavěná území obcí“ užitým v § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody ve znění od 1. 6. 2017.

Nalézací soudy proto k výkladu uvedeného pojmu přistoupily v posuzované věci správně (§ 2 o. z.). Správně též s ohledem na skutečnost, že v platném územním plánu obce jsou pozemky zahrnuté do zastavitelného (rozvojového) územní obce, dovodily, že se nejedná o pozemky ležící „mimo sídelní útvar“, předkupní právo k nim proto orgánu ochrany přírody nesvědčí, a žalobu proto zamítly.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1691/2018, ze dne 28. 11. 2019


02.03.2020 00:01

Podpora využívání obnovitelných zdrojů formou zeleného bonusu

Předpoklad vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na podporu podle zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů ve výši stanovené pro rok 2010 spočívající v tom, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy, platí i pro výrobny, u nichž výrobce uplatnil podporu využívání obnovitelných zdrojů ve formě zeleného bonusu, jednalo-li se o výrobnu určenou k připojení do elektrizační soustavy (tedy nikoli jako součást tzv. ostrovního systému ve smyslu § 3 odst. 1 a § 4 odst. 16 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů ve znění účinném do 31. 12. 2010).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2545/2019, ze dne 27. 11. 2019


28.02.2020 00:03

ÚS: Náležité posouzení a odůvodnění vhodnosti střídavé péče

Analytická právní věta

Nezmění-li soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života.

PRÁVNÍ VĚTY

Za předpokladu dostatečné rozumové a emocionální vyspělosti dítěte je nutné jeho přání, pokud jde o uspořádání rodinných vztahů, považovat za zásadní vodítko při komplexním posuzování jeho zájmů. Pokud soud fakticky ignoroval a bagatelizoval dlouhodobě prokazatelně vyjadřované přání dětí, nezletilé znovu nevyslechl ani dostatečně neobjasnil, proč nebylo k jejich přání přihlédnuto, nerespektoval zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) jako prioritní hledisko, neboť nezohlednil všechny podstatné okolnosti daného případu.

Nezmění-li soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, zejména zhoršení nepříznivého psychického stavu nezletilého, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3970/18, ze dne 18. 4. 2019


21.02.2020 00:02

ÚS: K respektování nejlepšího zájmu dítěte

Postupem krajského soudu, který nezohlednil všechny okolnosti daného případu a své rozhodnutí řádně neodůvodnil, došlo k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces a k porušení čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, zajišťujícího dítěti právo na formulování a přiměřeně zohlednění názoru odpovídajícího věku a úrovni dítěte.

Rozhodnutím soudu provedená úprava styku nesmí vzbuzovat pochybnosti o tom, zda je respektován zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, tedy zda rozhodnutím byla nastavena vhodná úprava styku nezletilých dětí s otcem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3241/19, ze dne 14. 1. 2020


11.02.2020 00:02

Objektivní a vyvážené informace o územním samosprávném celku

I. Podle § 4a tiskového zákona, ve znění účinném od 1. 11. 2013, vydavatel periodického tisku územního samosprávného celku je povinen poskytovat objektivní a vyvážené informace o územním samosprávném celku a poskytnout přiměřený prostor pro uveřejnění sdělení, které vyjadřuje názory členů zastupitelstva územního samosprávného celku, týkající se tohoto územního samosprávného celku.

Toto ustanovení tiskového zákona upravuje povinnosti vydavatele periodického tisku územního samosprávného celku, stanovené s přihlédnutím ke specifikům a hlavnímu poslání daného média. Vzhledem k tomu, že jde o tiskoviny, určené primárně k informování obyvatel určité lokality, měly by přinášet především ucelené informace o daném území a dění v něm. Vydavatel je proto povinen zajistit, aby po obsahové stránce tiskovina jako celek v tomto směru poskytovala čtenářům (občanům daného území) vyvážené a objektivní informace. To ovšem neznamená, že by vydavatel byl oprávněn nebo snad povinen provádět jakousi cenzuru příspěvků po obsahové stránce ve snaze zajistit, aby vnitřně vyvážený byl každý jednotlivý příspěvek. Objektivita a vyváženost obsahu regionálního periodika by měla být dosažena uveřejňováním sdělení a příspěvků celého názorového i tematického spektra se vztahem k danému regionu. Ustanovení § 4a tiskového zákona kromě těchto požadavků na obsahové kvality celého periodika ukládá vydavateli povinnost poskytnout přiměřený prostor pro uveřejnění sdělení, které vyjadřuje názory členů zastupitelstva územního samosprávného celku, týkající se tohoto územního samosprávného celku. Z citované formulace nevyplývá, že by byl vydavatel oprávněn přezkoumávat a pro účely uveřejnění hodnotit obsah jednotlivých sdělení zastupitelů z pohledu objektivity a vnitřní vyváženosti, zejména proto, že sdělení mají sloužit k vyjádření názorů, tedy hodnotících soudů, které testu pravdivosti nepodléhají a pro svou subjektivitu ani podléhat nemohou. Názorová vyváženost obsahu regionálního periodika nemá být dosažena publikováním názorů, které pokládá vydavatel za žádoucí, ale publikováním rozdílných názorů ve vzájemně odpovídajícím rozsahu.

II. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaný odmítl v regionálním periodiku uveřejnit sdělení žalobce (tehdy opozičního zastupitele), vyjadřující jeho názor na způsob, jímž došlo ke změně vedení města. Z obsahu dovolání je patrno, že důvodem byl předpoklad, že by se členové nového vedení města mohli cítit dotčeni označením „pučisté“ a veřejnost by mohla vnímat žalobcem komentovanou událost ve vztahu k novému vedení nepříznivě. Dovolací soud je přesvědčen, že žalovanému jako vydavateli takové hodnocení nepříslušelo, neboť ustanovení § 4a tiskového zákona zakládá právo zastupitele na uveřejnění jeho názoru v regionálním periodiku, aniž by v něm současně bylo zakotveno právo vydavatele názor hodnotit a podle výsledku hodnocení případně odmítnout.

Navíc, jak správně uvedl odvolací soud, vnímání výrazu „puč“ by zajisté záviselo na tom, nakolik je čtenář se změnou vedení města srozuměn či nikoli. Výraz puč je synonymem pro státní převrat provedený zpravidla násilným svržením vlády či panovníka, povětšinou malou organizovanou skupinou. Již z toho plyne negativní význam tohoto pojmu, který se však někdy, ne zcela důsledně, používá i pro jiné způsoby převzetí moci. Přestože v politické soutěži označení nějaké události za puč a její aktéry za pučisty v sobě nese odsudek jejich počínání, nejde o výraz hrubý, neslušný ani natolik hanlivý, aby bez dalšího představoval neoprávněný zásah do cti a vážnosti osoby, která se aktivně zapojila do veřejné činnosti. V dané věci zmíněný výraz vyjadřoval především osobní názor žalobce na to, jak změna proběhla, a sděloval, jak on tuto změnu vnímá. Šlo nepochybně o negativní hodnocení událostí, týkajících se vedení města, zastupitelem tohoto města a požadavek na možnost seznámit občany s tímto negativním stanoviskem byl ze strany žalobce coby zastupitele zcela legitimní. Případní zastánci změn ve vedení žalovaného pak mohli ve stejném regionálním periodiku přiměřeným způsobem reagovat, čímž by byla zajištěna názorová vyváženost periodika.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 675/2019, ze dne 13. 11. 2019


30.01.2020 00:00

Zrušení osvojení nezletilého po uplynutí tříleté lhůty dle § 840 odst. 2 o. z.

Občanský zákoník v rámci přechodných ustanovení výslovně neupravuje, podle jakého předpisu se posoudí návrh na zrušení osvojení, o němž bylo rozhodnuto za účinnosti předchozí právní úpravy (zákona o rodině). V posuzovaném případě tedy bude nutné vycházet z „obecného“ ustanovení § 3028 odst. 2 o. z.

Nelze přitom odhlédnout od toho, že právní poměry (vztahy) vyplývající z práva rodinného se vyznačují jistou „specifičností“, a to i s ohledem na jednu ze základních zásad soukromého práva, že rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany. Více než u jiných právních poměrů je u nich dán na zájem na jejich stabilitě, a to zejména pak právě u vztahů mezi rodiči a (osvojenými) dětmi. Z ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. lze dovodit, že po nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 1.1.2014) se řídí právní poměry vyplývající mimo jiné z práva rodinného „novou“ právní úpravou (o. z.), ledaže se jedná o výjimku upravenou v následujících ustanoveních.

Namítají-li tedy rodiče, že jejich návrh na zrušení osvojení nezletilého má být posuzován podle zákona o rodině, který byl účinný v době rozhodnutí o jeho osvojení, nelze jejich názor považovat za správný. Vztah mezi rodiči a nezletilým se totiž od 1.1.2014 řídí již ustanoveními o. z., přičemž předmětem projednávané věci není ani vznik, práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti o. z. (§ 3028 odst. 2 věta první část za středníkem o. z.), ale právní skutečnost, která by mohla mít za následek zánik právního vztahu a která nastala až po 1.1.2014. Bylo by navíc jistě nežádoucí, pokud by se otázky týkající se právních vztahů mezi rodiči a dětmi, tj. i osvojení, rozlišovaly podle toho, kdy k osvojení došlo, a podle toho by se osobám „přiznávala“ jiná práva a možnosti, např. zrušit osvojení nezletilého kdykoli.

Z uvedených důvodů je tedy nutné posoudit návrh rodičů na zrušení osvojení nezletilého podle ustanovení § 840 a násl. o. z. Závěr soudů o zamítnutí návrhu z důvodu, že byl podán po uplynutí tříleté lhůty stanovené v ustanovení § 840 odst. 2 o. z., je proto správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2429/2019, ze dne 23. 10. 2019


17.01.2020 00:03

ÚS: Rozšíření styku dítěte s rodičem

Při rozhodování o styku dítěte s rodičem, který jej nemá v péči, je proto třeba vycházet z pravidla, že oba rodiče by se v zásadě měli podílet stejnou měrou na péči a výchově dítěte, přičemž styk dítěte s rodičem, který jej nemá v péči, i v průběhu pracovního týdne je zásadně v jeho nejlepším zájmu. Řešení starostí a radostí všedního dne totiž přispívá k prohloubení vztahu a posílení vazby rodiče a dítěte. Faktory, které je třeba zvážit, jsou zejména vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, vzdálenost jejich bydlišť od školského zařízení a míst volnočasových aktivit dítěte a podpora rodičů těchto aktivit. Ve vztahu k volnočasovým aktivitám je nicméně třeba zdůraznit, že takové aktivity by od začátku neměly být jednostranně určovány pouze rodičem, do jehož péče je dítě svěřeno, neboť je zde vedle svobody dítěte dotčena rodičovská odpovědnost obou rodičů, nejen toho, který jej má svěřeno do péče. Rozhodujícím naopak nemůže být nesouhlas rodiče, který má děti svěřeny do péče, a věk dítěte bez přihlédnutí k ostatním okolnostem. Ústavní soud si uvědomuje, že je třeba vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu a nejlepší zájem konkrétního dítěte; odchýlení se od uvedených pravidel musí nicméně obecné soudy řádně odůvodnit.

Takovéto odůvodnění obecných soudů nemůže z ústavněprávního hlediska obstát. Odůvodnění rozsahu styku v rozhodnutí nalézacího soudu zcela absentuje. Ve vztahu k odůvodnění odvolacího soudu je předně třeba odmítnout argument, že stěžovatelem požadovaný rozsah styku se blíží střídavé péči, a proto nelze stěžovateli vyhovět. Závěr odvolací soudu jednak není fakticky správný, neboť přespávání u otce jednou za čtrnáct dní i ve všední dny spolu s víkendovým pobytem jednou za čtrnáct dní není se střídavou péčí, kdy dítě má fakticky dva domovy, srovnatelné. Jednak, a to považuje Ústavní soud za závažnější, jde toto vyjádření odvolacího soudu přímo proti závazné judikatuře Ústavního soudu, která zdůrazňuje, že co největší naplnění rovné rodičovské péče má být cílem rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí, nikoli naopak. Nelze aprobovat ani argument zachováním faktického stavu, neboť dosavadní uspořádání lze zohlednit pouze při posuzování vlivu změny prostředí na psychický a fyzický komfort dítěte v konkrétním případě, nikoli jako důvod sám o sobě.

Nepřípustné je dále kusé a povrchní odmítnutí stěžovatelovy věcné argumentace, ve které stěžovatel zcela v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu zdůrazňoval význam přespávání nezletilých v jeho novém bydlišti i ve všední dny. Obecné soudy se vůbec nezabývaly vzdáleností bydliště stěžovatele vůči škole a volnočasovým aktivitám nezletilých, jeho snahou přizpůsobit se potřebám nezletilých, ani mírou podpory jednotlivých volnočasových aktivit. Nevypořádaly se ani s jasným závěrem znalce, že obě nezletilé mají ke stěžovateli velmi dobrý vztah, který je třeba dále rozvíjet pomocí postupné adaptace nezletilých na nové bydliště stěžovatele, ani s návrhem opatrovníka a s jeho výslovnou podporou možnosti přespávání nezletilých u stěžovatele i ve všední dny. Aniž by Ústavní soud jakkoli zpochybňoval potřebu rozdělení povinností týkajících se volnočasových aktivit dětí mezi oba rodiče, konstatování odvolacího soudu, že přemísťování nezletilých mezi školou a volnočasovými aktivitami je dostatečné proto, aby stěžovatel s nezletilými rozvíjel svůj vztah, výchovně na ně působil a odstraňoval psychologické bariéry, je ve vztahu k argumentaci stěžovatele a s přihlédnutím k reálné snaze stěžovatele přizpůsobit svůj život co nejvíce potřebám nezletilých zcela paušalizující, hraničící se svévolí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 4189/18, ze dne 2. 12. 2019


15.01.2020 00:00

Jednání správní rady obecně prospěšné společnosti ve vztahu k řediteli

I. Jednání uskutečněné vůči řediteli obecně prospěšné společnosti správní radou může být realizováno různými způsoby. Obecně však platí, že ve vztahu k řediteli jedná jménem společnosti předseda správní rady nebo jiný člen správní rady, který tím byl pověřen. Z toho vyplývá, že jednají-li tyto osoby vůči řediteli jménem společnosti, je jejich jednáním společnost zásadně vázána.

Správní rada sice má úkony týkající se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti projednat a rozhodnout o nich; to však neznamená, že by musela rozhodovat zvlášť o každém (jednotlivém) úkonu, který se vztahu ředitele ke společnosti týká.

Správní rada může rozhodnout obecně o „základním nastavení“ vztahu ředitele ke společnosti a jednáním jménem společnosti (v mezích tohoto „základního nastavení“) pověřit některého ze svých členů. Vyloučit nelze ani možnost, že správní rada pověří úkony týkajícími se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti některého ze svých členů, přičemž ponechá rozhodování o těchto úkonech plně v jeho diskreci (čímž zůstává nedotčena povinnost členů správní rady vykonávat svoji funkci s péčí řádného hospodáře, a tedy i povinnost průběžně kontrolovat činnost pověřeného člena správní rady).

II. K tomu, že volený kolektivní orgán právnické osoby zásadně může (nevylučuje-li to zákon či zakladatelské právní jednání) pověřit výkonem části své působnosti i jen jednoho ze svých členů (tzv. vnitřní delegace) srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1993/2019.

III. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že pověřila-li správní rada svého předsedu, aby jménem společnosti jednal ve vztahu k řediteli mezi jednotlivými schůzemi správní rady, byl k takovému jednání předseda správní rady oprávněn. To znamená, že uzavřel-li ředitel za těchto okolností se společností (jednající předsedou správní rady) dodatek, šlo o právní jednání, které společnost zavazuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1972/2018, ze dne 30. 9. 2019


02.01.2020 00:01

Krácení víceúčelové paušální náhrady výdajů soudce

Doba čerpání mateřské dovolené nebo rodičovské dovolené soudcem je důvodem, pro který se soudci krátí podle ustanovení § 35 odst. 3 věty první zákona o platu a dalších náležitostech představitelů víceúčelová paušální náhrada výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2887/2018, ze dne 18. 9. 2019


20.12.2019 00:06

ÚS: Úprava poměrů dětí rodičů žijících na různých kontinentech

Analytická právní věta

Nerozhodnutí o styku nezletilých s rodičem, kterému nebyly svěřeny do péče, a odsunutí řešení tohoto problému na pozdější dobu představuje porušení práv tohoto rodiče zaručených v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy, a ve výsledku i porušení práv nezletilých, kteří mají právo být v péči obou rodičů a nemůže tak být v jejich nejlepším zájmu, je-li jejich přímý styk s rodičem, kterému nebyly svěřeny do péče, dlouhodobě výrazně omezen, ne-li – vzhledem k velké vzdálenosti místa jejich pobytu – po dobu několika měsíců prakticky znemožněn.

PRÁVNÍ VĚTY

Nerozhodne-li soud o styku nezletilých dětí s matkou a odsune řešení tohoto problému na pozdější dobu (snad k budoucímu návrhu matky v situaci, kdy svěří tři děti do výlučné péče otce na Novém Zélandu) poruší práva stěžovatelky zaručená v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť jí nebyl zajištěn žádný podíl na péči a výchově nezletilých, natož podíl pokud možno rovnoměrný, či v okolnostech dané věci alespoň odpovídající stávajícím poměrům. Ve výsledku byla porušena i práva nezletilých, kteří mají právo být v péči obou rodičů a nemůže tak být v jejich nejlepším zájmu, je-li jejich přímý styk s matkou dlouhodobě výrazně omezen, ne-li – vzhledem ke vzdálenosti místa jejich současného pobytu (Česká republika – Nový Zéland) – po dobu několika měsíců prakticky znemožněn.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2630/19, ze dne 27. 11. 2019


< strana 1 / 32 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů