// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

06.10.2021 00:01

Splnění podmínky „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“

I. Podmínku „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009 nebylo možné splnit dodávkou elektřiny do elektrizační sítě uskutečněnou před okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny.

II. Vztah upravený ustanovením § 20a odst. 4 písm. x) energetického zákona je vztahem dvou subjektů soukromého práva, přičemž jejich postavení je v tomto vztahu rovné, neboť ani jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Jedná se tedy o vztah soukromoprávní povahy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2670/2019, ze dne 29. 6. 2021


04.10.2021 00:01

Pasivní legitimace ve sporu o odstranění následků zásahu do autorského práva

Osobou pasivně věcně legitimovanou ve sporu o odstranění následků zásahu do autorského práva je zásadně původce takového zásahu, tj. rušitel autorského práva. Za rušitele autorského práva je nutné považovat osobu, která svým jednáním na vlastní odpovědnost naplní znaky skutkové podstaty reprobovaného jednání podle autorského zákona. Zpravidla jde o osobu neoprávněného uživatele díla, tj. osobu, která dílo sama užila, anebo se tak stalo prostřednictvím někoho jiného, jehož jednání se této osobě deliktně přičítá.

Jde-li o ochranu osobnostních práv autorských, je rušitelem osoba, která, ač jí může svědčit právo dílo užít, poruší některé z práv uvedených v § 11 odst. 1 až 3 autorského zákona. Tak tomu bude například tehdy, užívá-li sice dílo na základě smluvní či zákonné licence, avšak konkrétním jednáním (zejména úpravou či jinou změnou díla) zasáhne do autorova práva na nedotknutelnost díla, popř. takovým jednáním sníží hodnotu díla.

V poměrech projednávané věci žalobce netvrdil, jakého konkrétního zákonem reprobovaného jednání, v jehož důsledku mělo dojít k porušení jeho absolutního autorského práva, se měla žalovaná dopustit. Ze samotné skutečnosti, že je žalovaná vlastnicí domu, nelze bez dalšího dovodit její právo (natož povinnost) odstranit velkoplošnou reklamu na něm umístěnou.

Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, podle něhož „umístění“ velkoplošné reklamy představuje zásah do autorského práva žalobce k dílu, neboť tím byla snížena jeho hodnota, aniž se zabýval tím, zda velkoplošnou reklamu „umístila“ přímo žalovaná (odvolací soud se ostatně ani nezabýval tím, zda má žalovaná k velkoplošné reklamě vlastnické či jiné právo umožňující s velkoplošnou reklamou nakládat), je jeho právní posouzení pasivní věcné legitimace žalované neúplné, a tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1079/2020, ze dne 28. 6. 2021


01.10.2021 00:05

ÚS: Specifika rozhodování o rozsahu styku nezletilého s prarodiči

Při stanovení rozsahu styku dítěte s dalšími příbuznými podle § 927 občanského zákoníku je třeba pečlivě zvažovat nejlepší zájem dítěte, který může být oslaben mimo jiné i z důvodu existence napětí, konfliktů či vyhrocených vztahů mezi rodiči dítěte a příbuznými, o jejichž styku s dítětem je rozhodováno. Je také logické, že při stanovení rozsahu styku dítěte s dalšími příbuznými je nezbytné v rámci hodnocení nejlepšího zájmu dítěte brát v úvahu také jeho vztahy se všemi dalšími příbuznými, tedy nejen těmi, kteří mohou o soudní stanovení styku v konkrétním případě usilovat, tím spíše pokud jde o další nezletilé sourozence, u nichž je taková procesní možnost značně ztížena. Dále je třeba vzít v úvahu, že rozsah styku dalších příbuzných s dítětem nemůže být rozsáhlejší či postaven na roveň styku rodičů s dítětem, a to zejména pokud si to rodiče nepřejí, neboť jejich stanovisko za normálních okolností je třeba zohlednit. Jsou to totiž právě rodiče, kdo vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, odpovídají za vývoj a výchovu dítěte a právě právo rodiče (nikoli prarodiče či jiného příbuzného, pokud není takové osobě do péče svěřeno) pečovat o dítě a jeho vychovávat je ústavně chráněno (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Nedodrží-li obecné soudy při svém rozhodování uvedená kritéria, jde o porušení základních práv stěžovatelů na soudní ochranu a na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1081/20, ze dne 30. 8. 2021


30.09.2021 00:01

Zjišťování obvyklé ceny vyvlastňovaných pozemků

Při zjišťování obvyklé ceny vyvlastňovaných pozemků nelze domýšlet, jaké by bylo funkční využití těchto pozemků, pokud by nebyly určeny pro realizaci veřejného zájmu. Zjištění obvyklé ceny vyvlastňovaného pozemku nebo stavby je vázáno na jejich skutečný stav ke dni podání žádosti o vyvlastnění, přičemž se nepřihlíží k jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s navrženým účelem vyvlastnění. Ze zjišťování skutečného stavu vyvlastňovaných pozemků se však vymykají úvahy o tom, pro jaké účely by byly pozemky územně plánovací dokumentací určeny, pokud by nebyly určeny pro realizaci veřejného zájmu. V důsledku takové úvahy by docházelo k ocenění pozemků na základě jejich hypotetického stavu, a nikoli na základě jejich skutečného stavu, jak vyžaduje zákon. Takovéto hypotetické určování stavu pozemků by nepředstavovalo ani aplikaci pravidla o nepřihlížení ke znehodnocení pozemku v souvislosti s účelem vyvlastnění.

Skutečnost, zda u vyvlastňovaných pozemků existovala reálná možnost jejich budoucího zhodnocení změnou územně plánovací dokumentace (pokud by nebyly vyčleněny pro potřeby realizace veřejného zájmu), se promítne do zjišťování jejich obvyklé ceny tak, že i tento spekulativní aspekt (ohledně jejich možného budoucího zhodnocení) nesouvisející s účelem vyvlastnění je jedním z faktorů spoluvytvářejících jejich obvyklou cenu, který je zapotřebí reflektovat při výběru porovnávacího materiálu, na základě něhož znalec zjišťuje obvyklou cenu vyvlastňovaných pozemků. Od tohoto aspektu, ačkoli je ke dni žádosti o vyvlastnění z důvodu určení pozemku pro realizaci veřejného zájmu již zřejmé, že k budoucímu zhodnocení pozemků nedojde, nelze odhlédnout s ohledem na zákaz přihlížení ke znehodnocení v souvislosti s účelem vyvlastnění. Tímto způsobem bude zjištěna obvyklá cena pozemků ke dni podání žádosti o vyvlastnění založená na skutečném stavu pozemků, která zároveň bude odpovídat majetkové újmě vyvlastňovaných, jenž v zásadě umožní vyvlastňovaným podle místních podmínek obstarání obdobné věci v rozhodném čase, a rovněž bude respektovat zákaz přihlížení ke zhodnocení či znehodnocení vyvlastňované nemovitosti v souvislosti s účelem vyvlastnění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1291/2020, ze dne 28. 6. 2021


20.09.2021 00:01

K platnosti smlouvy o důchodu z hlediska sjednání doby trvání práva

I. Obecně platí, že smlouva je sjednána na dobu neurčitou, není-li předem stanovena doba, po kterou trvá její účinnost. Výplata důchodu (renty) je pojmově spjata s právem na doživotní plnění oprávněné fyzické osobě, popř. s takovým vymezením doby plnění, které se vyznačuje časovou neurčitostí (je omezena skutečností, o které se neví, zda a kdy nastane). Jak žádá definice smlouvy o důchodu dle obč. zák., má být doba, po kterou má věřitel právo na výplatu důchodu, stanovena neurčitě.

Tomu vyhovuje ujednání, podle něhož bude důchod vyplácen do smrti věřitele, tedy doživotně, ale i takové ujednání, které se vyznačuje neurčitostí například po dobu studia, po dobu invalidity, po dobu setrvání ve stavu svobodném atd. Naopak tedy nevyhovuje tomuto požadavku, je-li ve smlouvě uvedena doba trvání práva na výplatu důchodu výlučně přesně stanovenou dobou, například po dobu deseti let. Rovněž musí být uveden i počátek výplaty důchodu. Tento okamžik může být stanoven jak přesným datem (uvedení data, dovršení určitého věku apod.), tak může být ovšem vázán na určitou, třeba i nejistou, skutečnost (přijetí na školu a zahájení studia, promoce, smrt určité osoby atd.).

Sjednání doby trvání práva na vyplácení důchodu v projednávané věci [„období, po které bude syn v péči oprávněné, a to po dobu, po kterou syn nebude schopen sám se živit z důvodu přípravy na budoucí povolání …, případně objektivní nemožnosti soustavně se připravovat na budoucí povolání, nejdéle však do měsíce, ve kterém nabude 26 let“], nelze – i přes dovětek o dosažení určitého věku osoby – považovat za vymezení časově určité způsobující neplatnost smlouvy o důchodu podle § 39 obč. zák.

II. Povinný se zde zavázal k peněžitému plnění jen tehdy, bude-li o syna účastníků výlučně pečovat oprávněná. Takové ujednání není podmínkou, na jejímž splnění závisí účinnost právního úkonu ve smyslu § 36 obč. zák., ale podmínkou, kterou si účastníci právního úkonu sjednali jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku, tedy subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti. Požaduje-li oprávněná plnění za období, kdy syn nebyl v její výlučné péči, nemá na výplatu důchodu nárok, a to nikoliv proto, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy nebo že ujednání smlouvy jsou od počátku neplatná pro rozpor s dobrými mravy, nýbrž z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, resp. neexistence práva z platně uzavřené smlouvy pro nenaplnění sjednaného předpokladu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3027/2020, ze dne 17. 6. 2021


15.09.2021 00:01

Propagační zákonná licence dle § 32 autorského zákona

I. Způsoby užití díla v režimu propagační zákonné licence zákon neomezuje, vždy však musí jít o užití pouze v rozsahu nezbytném pro propagaci výstavy či prodeje. Typicky půjde o zařazení díla do výstavního (aukčního) katalogu, popř. o jeho zobrazení na plakátě propagujícím akci, zhotovení rozmnoženin takových katalogů či plakátů a jejich rozšiřování, popř. o sdělování díla veřejnosti v rámci informování o akci. Dílo nelze užít pro propagaci jiné akce, popř. za jiným (samostatným) účelem. Užití díla v režimu zákonné licence nesmí mít samostatný komerční účel. Samotná výstava či prodejní aukce však povahově k hospodářskému či obchodnímu prospěchu směřovat může.

Jelikož je propagační zákonná licence spojena s (hlavním) užitím díla vystavováním jeho originálu nebo rozmnoženiny nebo prodejem jeho originálu či rozmnoženiny, tj. jedná se pouze o doplňkové (vedlejší) užití díla odvozené od užití hlavního, je nezbytné, aby osoba dovolávající se její existence měla oprávnění originál nebo rozmnoženinu díla vystavit, popř. prodat. Oprávnění k hlavnímu užití díla spočívajícímu ve vystavování či prodeji jeho originálu nebo rozmnoženiny díla může být založeno buď na smluvním základě (poskytnutím licence), anebo na zákonném základě.

Při užití díla v rámci zákonné propagační licence nesmí uživatel porušovat ani ohrožovat autorova osobnostní autorská práva, zejména pak právo na nedotknutelnost díla a na užití díla způsobem nesnižujícím jeho hodnotu.

Propagační zákonnou licence upravenou v § 32 autorského zákona je nutné vykládat vždy restriktivně, za aplikace tzv. tříkrokového testu uvedeného v § 29 odst. 1 autorského zákona.

II. Odvolací soud v posuzované věci dostatečně neposoudil rozsah užití komiksu nezbytný pro propagaci výstavy a prodeje jeho originálu. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zejména absentuje úvaha o tom, z jakého důvodu nestačilo (jinak obvykle zcela postačující) vydání druhého katalogu, v němž byly zobrazeny zmenšené kresby komiksu, kolik katalogů bylo vydáno, zda (a z jakého důvodu) se počet vydaných kusů vešel pod rozsah nezbytný k propagaci akce, zda prodej katalogu (za 300 Kč kus) nelze kvalifikovat jako nepřípustné užití díla za samostatným komerčním účelem a zda sdělování komiksu na internetových stránkách bylo nezbytné pro propagaci akce.

Odvolací soud rovněž chybně aplikoval tzv. tříkrokový test uvedený v § 29 odst. 1 autorského zákona. V poměrech projednávané věci se totiž měl zaměřit zejména na posouzení toho, zda vydání katalogu (v jeho rozsahu a v měřítku dovolujícím bezproblémové prohlížení obrázků a čtení textu) fakticky nenahradilo (a dokonce nezmařilo) autorem zamýšlené vydání komiksu (i s poznámkami) v knižní podobě, za něž mohl autor oprávněně očekávat poskytnutí odměny, a zda tak nebylo v rozporu s běžným způsobem užití díla a neodůvodněně nepoškodilo oprávněné zájmy autora.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4200/2019, ze dne 27. 4. 2021


07.09.2021 00:02

Zásah soudu do vnitřních poměrů zájmového sdružení právnických osob

Každý člen zájmového sdružení právnických osob nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může (při analogické aplikaci § 258 až 260 o. z.) navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu sdružení pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů sdružení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3585/2019, ze dne 29. 6. 2021


06.09.2021 00:01

Způsobilost zahraniční právnické osoby k právům a povinnostem

Jakkoli ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. užívalo termínu „cizinec“, bylo třeba tuto subsidiární kolizní normu vztáhnout i na právnické osoby. Přiměřené použití pravidla vyplývajícího z ust. § 3 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. i na právnické osoby, tedy že postačí, jestliže by způsobilost k právnímu úkonu měla v obdobné situaci česká právnická osoba podle českého práva, dovozuje i odborná literatura.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 342/2020, ze dne 26. 5. 2021


03.09.2021 00:03

ÚS: Zajištění styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost

1. Jedním z požadavků naplňujících pojem nejlepšího zájmu dítěte je též to, aby dítě bylo vychováváno zásadně oběma rodiči a aby oba společně nesli náklady spojené s jeho výchovou a péčí o ně, a to včetně nákladů spojených s udržováním pravidelného osobního styku. Je právem dítěte být v péči obou rodičů (čl. 32 odst. 4 Listiny) a mít s nimi pravidelný osobní styk, přičemž na tomto styku by se rodiče měli přiměřeně podílet.

2. Vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů nemůže za standardních okolností být k tíži pouze jednomu z nich a nesmí být důvodem porušení práva dítěte na styk s oběma rodiči a současně porušením práva jednoho z rodičů na styk s dítětem. Proto Ústavní soud v zájmu rovnoměrného vyvážení překážek spojených se zajištěním styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost vyžaduje, aby tyto překážky byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, resp. aby oba rodiče museli při rozvržení povinností spjatých se stykem vynaložit nejen přibližně stejnou finanční částku, ale rovněž museli na překonání vzdálenosti rovnoměrně vynaložit svoji energii a čas.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1279/21, ze dne 16. 8. 2021


24.08.2021 00:01

Obsah licence ze smlouvy o vytvoření architektonického stavebního díla

I. Pro případ, že strany smlouvy o dílo neuzavřou samostatnou licenční smlouvu, stanoví § 61 odst. 1 autorského zákona zákonnou domněnku, podle níž autor poskytl objednateli licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo. Jinými slovy řečeno, strany smlouvy o dílo mezi sebou (kromě smlouvy o dílo) uzavírají též licenční smlouvu, kterou autor jako zhotovitel díla poskytuje objednateli jako nabyvateli za úplatu (zahrnutou již v ceně za dílo) nevýhradní licenci k takovým způsobům užití a v takovém rozsahu, jak to je nutné k dosažení účelu vyplývajícího ze smlouvy o dílo.

Není-li účel ve smlouvě o dílo výslovně ujednán, neznamená to, že by způsoby a rozsah užití díla objednatelem nebyly jakkoli limitovány, neboť konkrétní účel ze smlouvy vyplývá vždy (zpravidla hospodářský, ale i jiný). V takovém případě bude posouzení účelu věcí úvahy soudu v řízení o ochranu autorského práva, neboť závisí na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci. Soud přitom musí vycházet především z obsahu smlouvy. Břemeno tvrzení a důkazní přitom stíhá účastníka řízení, jemuž jde tvrzení o účelu ku prospěchu (zpravidla objednateli díla jako žalovanému).

Při určení obsahu licence poskytnuté autorem jako zhotovitelem je nutné vždy respektovat oprávněné zájmy objednatele. Účel vyplývající ze smlouvy o dílo například může vyžadovat, aby objednatel disponoval oprávněním poskytnout třetí osobě podlicenci, popřípadě též postoupit licenci na třetí osobu (například je-li autorem vytvořené dílo svou povahou předlohou k dalšímu zpracování). V takovém případě je nutné dovodit, že autor s podlicencí (s postoupením licence) vyslovil souhlas (z povahy věci se v tomto případě neprosadí zákonný požadavek na písemnou formu souhlasu uvedený v § 48 odst. 2 autorského zákona, resp. v § 2364 odst. 1 o. z.).

Stejně tak účel vyplývající ze smlouvy o dílo může vyžadovat úpravu či jinou změnu díla nebo jeho názvu (srov. § 51 autorského zákona). I v takovém případě je objednatel k potřebným úpravám nebo změnám oprávněn přistoupit, nevyhradil-li si autor ve smlouvě o dílo své svolení.

Naopak autor se musí zdržet veškerého jednání, kterým by mohl ohrozit či poškodit oprávněné zájmy objednatele podávající se z účelu vyplývajícího ze smlouvy o dílo. Osobnostní autorská práva a majetková autorská práva však zůstávají autorovi díla na objednávku zásadně zachována. Z toho vyplývá zejména povinnost objednatele užívat dílo (v rámci poskytnuté licence, zejména pak při jeho úpravě či jiné změně, je-li k nim oprávněn) způsobem nesnižujícím jeho hodnotu a povinnost umožnit autorovi výkon práva autorského dohledu.

II. Nejvyšší soud se proto plně ztotožňuje se závěry komentářové literatury, vztahujícími se na díla stavební architektury vytvořená na objednávku, použitelnými jak pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tak i pro poměry právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, z nichž se podává:

1) Obecně lze dovozovat, že hospodářským účelem závazku vytvoření (stavebního) architektonického díla je zásadně následné zhotovení stavby takového díla pro potřeby objednatele, jež je na objednávku objednatele autorem původně vyjádřeno a odevzdáno zpravidla v podobě architektonické studie. Pouze zcela výjimečně nastává situace, kdy architektonické dílo je objednáváno za účelem jiným než stavebním (např. za účelem výstavním, sbírkovým apod.).

2) Proto platí, že součástí licence poskytnuté objednateli architektonického stavebního díla podle zákonné dispozitivní úpravy komentovaného ustanovení je vzhledem k pravidelnému účelu sjednané smlouvy (není-li sjednáno jinak) zásadně i oprávnění k rozmnožení (popř. též i k jinému účelově souvisejícímu užití) díla nejen stavbou, nýbrž i všemi ostatními způsoby, jež jsou pro realizaci stavby vzhledem k její povaze obvyklé (nebo dokonce vzhledem k úpravě veřejného práva stavebního i nutné). Součástí takové licence je pak zásadně i právo podlicence v takovém rozsahu, aby pořízení těchto rozmnoženin mohlo být zhotoveno na podnět objednatele třetími osobami, jež jsou k tomu vzhledem k obvyklé hospodářské praxi (nebo dokonce právními předpisy zejména z oboru veřejného práva stavebního) povolány.

3) Lze tedy uzavřít, že při obvyklém účelu uzavření smlouvy o vytvoření architektonického stavebního díla není objednatel tohoto díla povinen vyžádat si od autora jako zhotovitele díla (další) svolení (licenci) ani k pořízení (či k objednání pořízení) rozmnoženin tohoto díla v podobě a rozsahu obvyklém před zahájením realizace stavby (tj. zejména k pořízení projektové, prováděcí apod. dokumentace nebo ke zhotovení modelu stavby apod.), stejně jako ani ke zhotovení stavby samotné, to i v podobě přiměřeně pozměněné či přetvořené, zařazené do souboru či ve spojení s dílem jiným, pokud by se nejednalo o užití díla způsobem snižujícím hodnotu díla ve smyslu § 11 odst. 3 autorského zákona. V tomto směru je pak v zásadě nerozhodné, zda autor při sjednání ceny za vytvoření autorského díla právně neopodstatněně předpokládal další zisk v důsledku uzavření (další) smlouvy o dílo na zhotovení obecného (neautorského) díla v podobě projektové dokumentace či jiné přípravné rozmnoženiny svého architektonického díla či snad dokonce na zhotovení stavby samotné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2857/2019, ze dne 6. 4. 2021


17.08.2021 00:01

Právo na přenositelnost telefonního čísla

Podstatou přenositelnosti telefonních čísel je povinnost podnikatele, který provozuje veřejnou komunikační síť nebo poskytuje veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, zajistit na žádost toho, kdo má s podnikatelem uzavřenu smlouvu o poskytování služeb, které (pro sebe) přijímá (odebírá), změnu poskytovatele těchto služeb při zachování jeho telefonního čísla. Za účastníka ve smyslu § 34 odst. 1 v kontextu s § 2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích je třeba pokládat osobu, která s podnikatelem uzavřela smlouvu na poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací; není podstatné, zda takovou smlouvu uzavřela jako fyzická osoba či právnická osoba, jako podnikatel či nepodnikatel, v rámci či mimo rámec podnikatelské činnosti, podstatné však je, aby byla stranou smlouvy, která veřejně dostupné služby elektronických komunikací pro sebe (nikoli proto, aby tyto služby poskytovala dále za úplatu) přijímá; jedině tak má smysl hovořit o „jejím telefonním číslu“ (§ 34 odst. 1 o elektronických komunikacích má totiž zajistit možnost bezplatného ponechání si „svého telefonního čísla“, popřípadě „svých telefonních čísel“).

Právo na přenositelnost telefonního čísla ve smyslu § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích má tudíž pouze osoba, která s podnikatelem uzavřela smlouvu na poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací, podle které tato osoba veřejně dostupné služby elektronických komunikací přijímá pro sebe, nikoli proto, aby tyto služby dále za úplatu poskytovala.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3734/2020, ze dne 19. 5. 2021


29.06.2021 00:01

Liberace leteckého dopravce z povinnosti nahradit škodu

SDEU při výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 („Nařízení“) používá pojem „zpoždění“ v souvislosti se dvěma různými instituty. Nárok na náhradu podle čl. 7 Nařízení vznikne cestujícímu, jehož let je na příletu do cílové destinace „významně zpožděn“, a to o více než tři hodiny. Povinnosti platit cestujícímu náhradu za takové významné zpoždění letu se dopravce může podle bodu 15 preambule Nařízení zprostit (mimo důvodů uvedených v bodě 14 preambule Nařízení) v případě, že rozhodnutí řízení letového provozu, které se vztahuje k jednotlivému letadlu v určitý den, vyvolá „velké zpoždění“, jímž je podle výkladu SDEU míněno zpoždění odletu o více než dvě hodiny. Uvedené dva pojmy a jejich význam pro posouzení práva cestujícího na náhradu nelze zaměňovat či směšovat.

Podle bodu 15 preambule Nařízení jde o mimořádnou událost tehdy, bylo-li vydáno rozhodnutí řízení letového provozu, které se vztahuje k jednotlivému letadlu, v jehož důsledku dojde k velkému zpoždění jednoho či více letů takového letadla. V daném případě rozhodnutí řízení letového provozu způsobilo zpoždění rotujícího letadla při letu AF 1082 z Paříže do Prahy a tím následně i téhož letadla při letu AF 1083 z Prahy do Paříže, avšak trvalo pouze 80 minut, tedy méně než dvě hodiny a nelze tak hovořit o velkém zpoždění, které by umožnilo hodnotit předmětné rozhodnutí řízení letového provozu jako mimořádnou okolnost ve smyslu bodu 15 preambule Nařízení. Odvolací soud správně uzavřel, že v projednávaném případě rozhodnutí řízení letového provozu nebylo mimořádnou okolností, která by žalovaného dle čl. 5 odst. 3 Nařízení liberovala z povinnosti nahradit žalobci škodu dle čl. 7 Nařízení za významné zpoždění jeho letu z Prahy do Montrealu v délce 21 hodin a 49 minut.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2932/2020, ze dne 25. 3. 2021


24.06.2021 00:01

Skutkový stav pro rozhodování v řízení o určení neplatnosti veřejné dražby

Pro určení, zda veřejná (nedobrovolná) dražba byla či nebyla platná, je významný jedině skutkový stav zjištěný ke dni rozhodnutí soudu (srov. ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.).

Je-li tedy ke dni rozhodnutí soudu v řízení o určení neplatnosti veřejné dražby zjištěn skutkový stav objektivního rozporu konání dražby (a tím i udělení příklepu) s ustanovením § 36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách a je-li bez významu, kdy je taková námitka v řízení uplatněna, resp. dokonce, zda je uplatněna (a je pouze významné, že žaloba na neplatnost dražby byla v prekluzivní lhůtě uvedené v ustanovení § 48 odst. 3 věty třetí zákona o veřejných dražbách u soudu podána), pak není důvod vázat ne/platnost veřejné nedobrovolné dražby na zjištění, kdy (v jaké fázi procesu dražby, resp. po dražbě) důvod neplatnosti vznikl, či byl zjištěn, ledaže by sám zákon stanovil zvláštní ochranu práv nabytých třetími osobami.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 898/2020, ze dne 16. 3. 2021


16.06.2021 00:01

K „zastropování“ odměn za hotelové pokoje dle § 23 autorského zákona

Uživatel je povinen uhradit kolektivnímu správci odměnu za provozování rozhlasového či televizního vysílání v hotelových pokojích podle § 23 autorského zákona, ve znění účinném do 19. 4. 2017, v plné výši, nepřevyšující však „zákonný strop“ tam stanovený. Každému dalšímu kolektivnímu správci je pak povinen na požadované odměně zaplatit toliko částku, jež v součtu s již uhrazenými odměnami předchozím kolektivním správcům nepřevyšuje „zákonný strop“, popřípadě je vůči takovému dalšímu kolektivnímu správci oprávněn uplatnit námitku, že na odměnách nositelům práv již uhradil částku, která dosáhla „zákonného stropu“. Je posléze na kolektivních správcích, aby mezi sebou provedli spravedlivé vypořádání odměn vybraných od uživatele. „Zákonný strop“ uvedený v rozhodném znění § 23 autorského zákona se vztahuje na všechny kolektivní správce, bez ohledu na to, zda spravují majetková práva autorů, výkonných umělců či výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů.

Stejný závěr se prosadí i při uplatňování nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. (§ 40 odst. 4 část věty první před středníkem a § 100a odst. 2 autorského zákona). Naopak, „zákonný strop“ stanovený v § 23 autorského zákona se neuplatní u nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem (§ 40 odst. 4 věta druhá autorského zákona).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1547/2019, ze dne 9. 3. 2021


16.06.2021 00:00

Žaloba kolektivního správce dle § 40 odst. 4 autorského zákona

Z § 100a autorského zákona, ve znění účinném do 19. 4. 2017, je zřejmé, že k tomu, aby kolektivní správce mohl úspěšně uplatnit žalobu podle § 40 odst. 4 autorského zákona, nesmí být splněny zákonem stanovené negativní podmínky. Jednou z takových podmínek je, že uživatel práv řádně a bez zbytečných průtahů vede s příslušným kolektivním správcem v souvislosti se zásahem či ohrožením práva osob, jež kolektivní správce zastupuje, jednání směřující k uzavření licenční smlouvy. Nestačí tedy pouhé zjištění soudu, že uživatel práv jedná o uzavření licenční smlouvy, ale je nutné také zkoumat, zda tak činí řádně a bez zbytečných průtahů.

V poměrech projednávané věci spolu účastníci jednali intenzivně o uzavření licenční smlouvy, žalovaná měla zájem tuto smlouvu se žalobcem uzavřít. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda se i v takovém případě může žalobce domáhat vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona a zda by místo toho neměl být žalobci ve smyslu § 100a odst. 2 autorského zákona přiznán toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1547/2019, ze dne 9. 3. 2021


03.06.2021 00:02

Stanovení peněžního limitu při omezení způsobilosti právně jednat

Vymezí-li soud v rozsudku, jímž omezuje svéprávnost člověka, rozsah omezení svéprávnosti negativním výčtem, tedy tak, že ve výroku uvede právní jednání, ke kterým posuzovaný není způsobilý (z čehož implicitně a contrario vyplývá, že k ostatním právním jednáním způsobilý je), a činí-li tak pro oblast občanskoprávních majetkových vztahů prostřednictvím stanovení peněžního limitu hodnoty nepřímého předmětu právního vztahu vztaženého k právnímu jednání anebo součtu právních jednání za určité období (den, týden, měsíc), činí tak pro všechna tato (takto vymezená) právní jednání. Tedy i pro ta předmětná právní jednání, která spadají do rámce neurčitého právního pojmu „běžných záležitostí každodenního života“. Proto pokud soud formuluje výrok o omezení svéprávnosti člověka tímto způsobem, musí při stanovení peněžního limitu vzít v potaz i předmětná právní jednání, aby svéprávnost posuzovaného nepřímo (fakticky) neomezil v rozporu s ustanovením § 64 o. z.

Peněžní limit, jehož prostřednictvím je vymezen rozsah omezení způsobilosti posuzovaného samostatně právně jednat pro oblast majetkoprávních vztahů, tedy musí umožňovat uskutečnění právních jednání v běžných záležitostech každodenního života, kterými jsou směňovány hodnoty, avšak je nezbytné stanovit jej se zřetelem k majetkovým poměrům posuzovaného, zejména k množství zbytných peněžních prostředků.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2837/2019, ze dne 25. 2. 2021


14.05.2021 00:05

ÚS: Mezinárodní únos dítěte

Těžiště právní úpravy relevantní pro nyní posuzovanou věc se nachází v čl. 11 nařízení Brusel II bis. Uvedené ustanovení se použije, požádá-li rodič (nositel práva péče o dítě) příslušné orgány v členském státě Evropské unie o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy, aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno (přemístěno) nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, v němž mělo obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním (přemístěním) nebo zadržením (čl. 11 odst. 1 nařízení). Stran možnosti rozhodnout o nenavrácení dítě do místa obvyklého bydliště z důvodu existence vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, nařízení stanoví, že „soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte na základě čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení“ (čl. 11 odst. 4 nařízení).

Ustanovení čl. 11 nařízení Brusel II bis je přitom nutno vykládat i ve světle čl. 2 odst. 11 tohoto nařízení, dle něhož se za neoprávněné považuje odebrání (přemístění) nebo zadržení dítěte v jiném členském státě, a) kterým je porušováno právo péče o dítě, a to b) za předpokladu, že v době odebrání (přemístění) nebo zadržení bylo právo péče o dítě skutečně vykonáváno, příp. by bylo vykonáváno, kdyby k odebrání (přemístění) nebo zadržení nedošlo. Péče o dítě se přitom „považuje za vykonávanou společně v případě, kdy podle rozhodnutí nebo ze zákona jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti nemůže rozhodnout o místě bydliště dítěte bez souhlasu jiného nositele rodičovské zodpovědnosti.“

Na základě shora řečeného lze stručně shrnout, že v duchu vzájemné důvěry a sdílených hodnot mezi členskými státy Evropské unie a v zájmu efektivního naplnění cílů vytyčených nařízením i Haagskou úmluvou stanovuje čl. 11 nařízení Brusel II bis poněkud přísnější pravidla pro tzv. návratové řízení než Haagská úmluva. Na členské státy Evropské unie jsou kladeny striktnější požadavky ohledně možnosti rozhodnout o nenavrácení dítěte zpět do místa obvyklého bydliště buď z důvodu nevykonávání péče o dítě před odebráním (přemístěním) nebo zadržením, nebo z důvodu vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Striktnější požadavky jsou kladeny i ohledně rychlosti rozhodování soudů (srov. nález sp. zn. I. ÚS 387/20 ze dne 26. 5. 2020, bod 55).

O zamítnutí žádosti o navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště podle nařízení Brusel II bis a Haagské úmluvy lze rozhodnout pouze v případech podložených objektivními důvody a v souladu s nejlepším zájmem dítěte (rozhodnutí ESLP ve věci Tobey Josef Hammond a Jana Hammond proti České republice ze dne 22. 9. 2015 č. 30741/15, část A právního posouzení). Žádost o navrácení dítěte lze zamítnout toliko na základě výjimek striktně vymezených v nařízení Brusel II bis a Haagské úmluvě, jejichž naplnění musí být podloženo závažnými, objektivními a prokazatelně existujícími důvody (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci X proti Lotyšsku, cit. výše, § 97). Důkazní břemeno při prokazováním existence výjimky z povinnosti navrátit dítě do místa jeho obvyklého bydliště nese strana, která s navrácením nesouhlasí (rozsudek ESLP ve věci K. J. proti Polsku, cit. výše, § 64).

Konkrétně stran možnosti nevyhovět žádosti o navrácení dítěte do státu obvyklého bydliště na základě výjimky zakotvené v čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy (vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace) je znovu nezbytné zmínit, že dle komunitárního práva se této výjimky nelze dovolávat, podmíní-li soud návrat dítěte vhodnými zárukami. Tuto výjimku rovněž nelze ve světle čl. 8 Úmluvy vykládat tak, že zahrnuje všechny nepříjemnosti inherentně spojené s návratem. Její aplikaci nemůže bez dalšího odůvodnit ani to, že rodič-únosce se svévolně, tedy bez kvalifikovaných důvodů, odmítá vrátit s dítětem do státu jeho obvyklého bydliště, a ani to, že v důsledku navrácení dítěte by mohlo dojít k jeho (dočasné) separaci od rodiče-únosce, jenž o něj po mezinárodním únosu pečoval (rozsudek ESLP ve věci G. S. proti Gruzii ze dne 21. 7. 2015 č. 2361/13, § 56; rozsudek ESLP ve věci K. J. proti Polsku, cit. výše, § 64 a 67). Předmětná výjimka se totiž vztahuje „toliko“ k vážné hrozbě újmy na straně dítěte, nikoli rodiče, a týká se jenom těch situací, u nichž nelze po dítěti spravedlivě a rozumně požadovat, aby snášelo nepříjemnosti spojené s navrácením do místa obvyklého bydliště (rozsudek ESLP ve věci K. J. proti Polsku, cit. výše, § 64; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci X proti Lotyšsku, cit. výše, § 116; rozsudek ESLP ve věci Maumousseau a Washington proti Francii, cit. výše, § 69 a 73).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3345/20, ze dne 8. 4. 2021


13.05.2021 00:02

Tvůrčí překlad jako samostatný předmět práva autorského

I. Zda jde o tvůrčí překlad, který je samostatným předmětem práva autorského, či o netvůrčí překlad, jemuž autorskoprávní ochrana nepřísluší, je třeba posuzovat samostatně podle povahy překladu, nikoliv podle povahy překládaného díla. Z toho vyplývají tyto důsledky:

– každý překlad díla či jeho části, které jsou předmětem autorského práva, nemusí být chráněn autorským právem, nesplňuje-li pojmové znaky autorského díla;

– autorské právo k překladu může vzniknout i tehdy, když překládané dílo není způsobilým předmětem autorského práva (v takovém případě bude překlad samostatným neodvozeným dílem), ať již proto, že není výsledkem tvůrčí činnosti, nebo proto, že náleží mezi díla výslovným předpisem zákona z autorskoprávní ochrany vyňatá.

Překlady chráněných jazykových děl obecně mohou být jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti překladatele. Je tomu tak z důvodu, že nová jazyková forma obecně vyžaduje zvláštní empatii a určitou jazykovou schopnost vyjadřovat se. Aby překlad podléhal ochraně autorského práva, nesmí být vytvořen pouze mechanickým přenosem jednotlivých výrazů. Naopak překladatel musí plně pochopit význam a také se pokusit reprodukovat nuance originálu.

Skutečnost, že se překladateli podařilo plně pochopit význam celého díla a také reprodukovat nuance originálu ještě neznamená, že pojmové znaky autorského díla budou naplněny také v každé jednotlivé větě překladu. Ochrana autorských práv překladatele získaná pro celé dílo se tedy nutně nemusí projevit v každé jednotlivé pasáži textu při jeho individuálním zvážení. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že příběh, myšlenková linie nebo konkrétní jazyková formulace původního díla nejsou okolnostmi, které poskytují překladu autorskou ochranu od samého počátku. Tato ochrana může vyplývat pouze z jazykového překladu daného originálu do cizího jazyka. I když existuje značná volnost pro vlastní tvůrčí práci překladatele s dílem jako celkem, při posuzování jednotlivých vět nebo částí vět již nemůže jít o uchopení celkového kontextu v původním jazyce, ale v konečném důsledku pouze o to, do jaké míry měl překladatel prostor pro svůj vlastní tvůrčí převod z jednoho jazyka do druhého pro konkrétní část textu a do jaké míry využil tento prostor způsobem relevantním z pohledu práva autorského.

II. To, zda překlad původního názvu splňuje legální pojmové znaky ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona, je třeba posuzovat zcela samostatně, nezávisle na autorskoprávní ochraně názvu v původní verzi.

Jelikož předmětem ochrany autorského práva není použitá metoda, respektive nápad, nýbrž tvůrčí, a proto chráněná činnost autora spočívající v tom, jak jím byl takový nápad (myšlenka, metoda) ve své vnější i vnitřní formě zpracován, lze v posuzované věci uzavřít, že název překladu divadelní hry nepožívá autorskoprávní ochranu, neboť překladatel neměl při realizaci metody funkční substituce dostatečný prostor pro tvůrčí svobodu ve smyslu autorskoprávním. U názvu překladu tudíž nejsou splněny legální pojmové znaky ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona.

Dovolateli proto nelze dát za pravdu, že by překladatel měl v překladu názvu divadelní hry možnost výběru. Prostor pro tvůrčí svobodu ve smyslu autorskoprávním totiž nelze poměřovat ve vztahu k samotné myšlence, metodě, nápadu aj. (svoboda zvolit si myšlenku či metodu bude splněna téměř vždy, nejedná-li se např. o situaci, kdy překladatel „přeloží“ název díla tak, jak mu to určí nakladatel), ale až k vyjádření (realizaci) takové myšlenky či metody, nápadu aj. Je pravdou, že překladatele mohlo napadnout přeložit divadelní hru jakkoliv a potud prostor pro tvůrčí svobodu měl, jakmile se ale rozhodl divadelní hru přeložit za pomoci metody funkční substituce, prostor pro tvůrčí svobodu (ve smyslu autorskoprávním) mu nezbyl žádný.

Je třeba zdůraznit, že z právního hlediska není podstatné, nakolik je překlad názvu divadelní hry povedený a objevný. Stejně jako vědec může vymyslet vzorec, který stovky let před ním nikdo jiný nevymyslel, může rovněž překladatele napadnout, jakým způsobem přeložit určitý výraz, na který před ním nikdo jiný nepřišel. To ovšem neznamená, že by v obou případech stejného výsledku (řešení) nemohl dosáhnout někdo jiný, použil-li by stejný postup.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2023/2019, ze dne 24. 3. 2021


13.05.2021 00:00

Autorskoprávní ochrana díla

1) Tvůrčí činnost, všechny její druhy, jako pojem autorskoprávní, lze charakterizovat jako činnost spočívající ve „vytvoření“ něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor (duševní plod tvůrčí povahy literární, jiné umělecké nebo vědecké) nebyl vůbec dosažen.

2) „Zvláštními osobními vlastnostmi“ autora díla je zejména schopnost tvořit, což je schopnost jeho ducha, a to in concreto tvořit literárně, jinak umělecky nebo vědecky. S touto schopností bývá spojeno i nadání (talent), fantazie aj. prvky patřící mezi osobní vlastnosti, které si lidský duch přináší do běžného života a které rovněž nabývá například životní praxí, vzděláním, životní zkušeností apod. K výkonu tvůrčí činnosti je zapotřebí i bohatost fantazie, inspirace a často i intuice, tvůrčí prostředí, tvůrčí klid nebo naopak tvůrčí vzruch apod., někdy i potřeba tvůrčí svobody aj. prvky, jevy nebo vlivy.

3) Právě z povahy „zvláštních osobních vlastností“ vyplývá, že duševní plod tvorby, k níž byly tyto zvláštní osobní vlastnosti člověka využity, je povahově (a pojmově) neoddělitelným tvůrčím projevem individualizovaného lidského ducha, formujícího samu osobnost. Proto je i samo „vytvoření“, resp. tvorba, díla tvůrčí činností nezaměnitelného osobitého rázu. Z toho pak nauka, alespoň ve větší části kontinentální Evropy, odvozuje teoretickou koncepci autorskoprávní individuality díla relativněji chápanou ve smyslu statistické pravděpodobnosti jedinečnosti díla. Nikoli tedy ve smyslu jedinečnosti díla naprosto absolutní ve smyslu filozofickém. Autorskoprávní doktrinální chápání jedinečnosti díla ve smyslu statistické pravděpodobnosti je jistým juristickým ústupkem z přirozených ontologických pozic, který si vyžádaly změny technických poměrů a v jejich důsledku vznik celé řady děl, tradičně označovaných jako „díla malé mince“ (Werke der Kleinem Münze, oeuvres de petit valeur), která postrádají individualizační rysy, popř. je mající jen v zanedbatelné míře, jež není dostatečná k rozlišení jednotlivých děl.

4) Takto (a podobně) chápaná jedinečnost díla bývá v nauce označována jako jeho „autorskoprávní individualita“, tzn. jako jedinečnost díla v načrtnutém juristickém (autorskoprávním), tj. specifickém, významu tohoto výrazu. Nejde o individualitu v obecném smyslu, nýbrž o nejosobitější ztvárnění výtvoru na základě autorova svobodného výběru z tvůrčích možností. Jedinečnost díla přitom odpovídá i pojmu neopakovatelnost díla. Při tomto pojetí díla jako předmětu práva autorského tedy nejde o individualitu díla stoprocentní, ale jen o jedinečnost, která se blíží jedinečnosti absolutní.

5) Zmíněná tvůrčí činnost, neboli tvorba díla, přitom nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod.

6) Předmětem ochrany autorského práva není vlastní látka, resp. myšlenka díla nebo jeho části, nýbrž tvůrčí a proto chráněná činnost autora spočívající v tom, jak jím byla tato látka ve své vnější i vnitřní formě zpracována.

7) Předmětem autorského práva nemůže být to, co existuje bez ohledu na tvůrčí činnost autora (např. fakta), nebo to, co je předem do té míry objektivně determinováno, že pro autorskou tvůrčí činnost nezbývá již dostatečný prostor, takže při splnění určitých podmínek by mohly nezávisle na sobě k témuž výsledku dospět různé osoby. Předmětem autorskoprávní ochrany není myšlenkový obsah sám o sobě (např. vyřešení určitého problému, jako tomu je u ochrany vynálezu nebo průmyslového vzoru), nýbrž výlučně jeho tvůrčí ztvárnění v autorskoprávním smyslu (viz KNAP, Karel. § 4. In: KNAP, Karel. Autorský zákon a předpisy souvisící. 4. podstatně přepracované vydání. Praha: Linde, 1993, s. 34).

8) Rovněž není možné přiznat samostatnou autorskoprávní ochranu volným prvkům, které spadají do „obecného fondu“ (též jako „domaine public“ či v systému angloamerického práva jako „public domain“). Mezi „obecný fond“ patří vše, co je obecně užíváno z hlediska obsahu, formy i vyjadřovacích prostředků, jakož i vše, co je již objektivně předurčeno (např. přírodními zákony). Není přitom významné, zda si autor plně uvědomuje, že čerpá z „obecného fondu“, anebo zde působí kolektivní nevědomí, různá informační pole apod. [viz TELEC, Ivo, TŮMA, Pavel. § 2 (Autorské dílo). In: TELEC, Ivo, TŮMA, Pavel. Autorský zákon. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 64].

9) Autorskoprávní ochrana se nevztahuje jen na dílo jako celek, ale stejně tak i na jeho jednotlivé části (mimo jiné i na název a jména postav). Podmínkou jejich právní ochrany je, aby samy o sobě splňovaly pojmové znaky díla podle § 2 odst. 1, respektive odst. 2, autorského zákona. Vnější ochrany tudíž požívá jen taková část autorského díla, která i sama o sobě, bez vztahu k dílu, vykazuje pojmové znaky autorského díla [viz ŠALOMOUN, Michal. 5.1.2.2 (Vnější ochrana názvů). In: ŠALOMOUN, Michal. Ochrana názvů, postav a příběhů uměleckých děl. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 150].

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2023/2019, ze dne 24. 3. 2021


12.05.2021 00:01

Neprovedení zhlédnutí soudcem v řízení o omezení svéprávnosti

V řízení o omezení svéprávnosti soud v souladu s ustanovením § 38 z. ř. s. vždy vyslechne a zhlédne posuzovanou osobu. Od zhlédnutí soud nemůže upustit. Právní úprava klade důraz na respekt k osobě posuzovaného, jehož projevem je i osobní kontakt soudu (soudce) s posuzovaným. Instrukce obsažená v ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s., že „soud posuzovaného vždy zhlédne“, proto zjevně obrací pozornost k soudci jako k té soudní osobě, jež je k tomuto úkonu povolána zásadně.

Ač zhlédnutí posuzovaného nelze podřadit pod procesní kategorii dokazování, přesto z ustanovení § 55 odst. 1 o. z. zřetelně vyplývá spojitost institutu zhlédnutí osoby s vlastním rozhodováním o osobním stavu. V konkrétní věci mohou být dány mimořádné důvody svědčící pro to, aby z tohoto pravidla bylo vybočeno a posuzovanou osobu nezhlédl soudce, nýbrž tak učinila jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce). Tak tomu může být podle Nejvyššího soudu například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno, která byla v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o přezkum svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem do svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je podle současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho zlepšení (např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy choroby, mentální retardace dané od narození či získané později, například jako následek úrazu, bez reálné možnosti zlepšení stavu apod.). Takový závěr o zdravotním stavu posuzované osoby ovšem musí vyplývat např. z předchozího či prezenčního znaleckého posudku, či má být alespoň jednoznačně potvrzován důkladným lékařským vyšetřením (aktuální lékařskou zprávou), a nesmí být jakkoliv zpochybněn ostatními provedenými důkazy a ani samostatnými poznatky ze zhlédnutí již provedenou jinou soudní osobou.

V posuzované věci nelze považovat za správné dožádání jiného soudu učiněné soudem prvního stupně ke zhlédnutí posuzované osoby, když důvod dožádání, resp. neprovedení zhlédnutí soudcem rozhodujícím ve věci samé, nebyl soudem prvního stupně náležitě vymezen.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 585/2019, ze dne 9. 2. 2021


< strana 1 / 35 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů