// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

11.02.2020 00:02

Objektivní a vyvážené informace o územním samosprávném celku

I. Podle § 4a tiskového zákona, ve znění účinném od 1. 11. 2013, vydavatel periodického tisku územního samosprávného celku je povinen poskytovat objektivní a vyvážené informace o územním samosprávném celku a poskytnout přiměřený prostor pro uveřejnění sdělení, které vyjadřuje názory členů zastupitelstva územního samosprávného celku, týkající se tohoto územního samosprávného celku.

Toto ustanovení tiskového zákona upravuje povinnosti vydavatele periodického tisku územního samosprávného celku, stanovené s přihlédnutím ke specifikům a hlavnímu poslání daného média. Vzhledem k tomu, že jde o tiskoviny, určené primárně k informování obyvatel určité lokality, měly by přinášet především ucelené informace o daném území a dění v něm. Vydavatel je proto povinen zajistit, aby po obsahové stránce tiskovina jako celek v tomto směru poskytovala čtenářům (občanům daného území) vyvážené a objektivní informace. To ovšem neznamená, že by vydavatel byl oprávněn nebo snad povinen provádět jakousi cenzuru příspěvků po obsahové stránce ve snaze zajistit, aby vnitřně vyvážený byl každý jednotlivý příspěvek. Objektivita a vyváženost obsahu regionálního periodika by měla být dosažena uveřejňováním sdělení a příspěvků celého názorového i tematického spektra se vztahem k danému regionu. Ustanovení § 4a tiskového zákona kromě těchto požadavků na obsahové kvality celého periodika ukládá vydavateli povinnost poskytnout přiměřený prostor pro uveřejnění sdělení, které vyjadřuje názory členů zastupitelstva územního samosprávného celku, týkající se tohoto územního samosprávného celku. Z citované formulace nevyplývá, že by byl vydavatel oprávněn přezkoumávat a pro účely uveřejnění hodnotit obsah jednotlivých sdělení zastupitelů z pohledu objektivity a vnitřní vyváženosti, zejména proto, že sdělení mají sloužit k vyjádření názorů, tedy hodnotících soudů, které testu pravdivosti nepodléhají a pro svou subjektivitu ani podléhat nemohou. Názorová vyváženost obsahu regionálního periodika nemá být dosažena publikováním názorů, které pokládá vydavatel za žádoucí, ale publikováním rozdílných názorů ve vzájemně odpovídajícím rozsahu.

II. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaný odmítl v regionálním periodiku uveřejnit sdělení žalobce (tehdy opozičního zastupitele), vyjadřující jeho názor na způsob, jímž došlo ke změně vedení města. Z obsahu dovolání je patrno, že důvodem byl předpoklad, že by se členové nového vedení města mohli cítit dotčeni označením „pučisté“ a veřejnost by mohla vnímat žalobcem komentovanou událost ve vztahu k novému vedení nepříznivě. Dovolací soud je přesvědčen, že žalovanému jako vydavateli takové hodnocení nepříslušelo, neboť ustanovení § 4a tiskového zákona zakládá právo zastupitele na uveřejnění jeho názoru v regionálním periodiku, aniž by v něm současně bylo zakotveno právo vydavatele názor hodnotit a podle výsledku hodnocení případně odmítnout.

Navíc, jak správně uvedl odvolací soud, vnímání výrazu „puč“ by zajisté záviselo na tom, nakolik je čtenář se změnou vedení města srozuměn či nikoli. Výraz puč je synonymem pro státní převrat provedený zpravidla násilným svržením vlády či panovníka, povětšinou malou organizovanou skupinou. Již z toho plyne negativní význam tohoto pojmu, který se však někdy, ne zcela důsledně, používá i pro jiné způsoby převzetí moci. Přestože v politické soutěži označení nějaké události za puč a její aktéry za pučisty v sobě nese odsudek jejich počínání, nejde o výraz hrubý, neslušný ani natolik hanlivý, aby bez dalšího představoval neoprávněný zásah do cti a vážnosti osoby, která se aktivně zapojila do veřejné činnosti. V dané věci zmíněný výraz vyjadřoval především osobní názor žalobce na to, jak změna proběhla, a sděloval, jak on tuto změnu vnímá. Šlo nepochybně o negativní hodnocení událostí, týkajících se vedení města, zastupitelem tohoto města a požadavek na možnost seznámit občany s tímto negativním stanoviskem byl ze strany žalobce coby zastupitele zcela legitimní. Případní zastánci změn ve vedení žalovaného pak mohli ve stejném regionálním periodiku přiměřeným způsobem reagovat, čímž by byla zajištěna názorová vyváženost periodika.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 675/2019, ze dne 13. 11. 2019


30.01.2020 00:00

Zrušení osvojení nezletilého po uplynutí tříleté lhůty dle § 840 odst. 2 o. z.

Občanský zákoník v rámci přechodných ustanovení výslovně neupravuje, podle jakého předpisu se posoudí návrh na zrušení osvojení, o němž bylo rozhodnuto za účinnosti předchozí právní úpravy (zákona o rodině). V posuzovaném případě tedy bude nutné vycházet z „obecného“ ustanovení § 3028 odst. 2 o. z.

Nelze přitom odhlédnout od toho, že právní poměry (vztahy) vyplývající z práva rodinného se vyznačují jistou „specifičností“, a to i s ohledem na jednu ze základních zásad soukromého práva, že rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany. Více než u jiných právních poměrů je u nich dán na zájem na jejich stabilitě, a to zejména pak právě u vztahů mezi rodiči a (osvojenými) dětmi. Z ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. lze dovodit, že po nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 1.1.2014) se řídí právní poměry vyplývající mimo jiné z práva rodinného „novou“ právní úpravou (o. z.), ledaže se jedná o výjimku upravenou v následujících ustanoveních.

Namítají-li tedy rodiče, že jejich návrh na zrušení osvojení nezletilého má být posuzován podle zákona o rodině, který byl účinný v době rozhodnutí o jeho osvojení, nelze jejich názor považovat za správný. Vztah mezi rodiči a nezletilým se totiž od 1.1.2014 řídí již ustanoveními o. z., přičemž předmětem projednávané věci není ani vznik, práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti o. z. (§ 3028 odst. 2 věta první část za středníkem o. z.), ale právní skutečnost, která by mohla mít za následek zánik právního vztahu a která nastala až po 1.1.2014. Bylo by navíc jistě nežádoucí, pokud by se otázky týkající se právních vztahů mezi rodiči a dětmi, tj. i osvojení, rozlišovaly podle toho, kdy k osvojení došlo, a podle toho by se osobám „přiznávala“ jiná práva a možnosti, např. zrušit osvojení nezletilého kdykoli.

Z uvedených důvodů je tedy nutné posoudit návrh rodičů na zrušení osvojení nezletilého podle ustanovení § 840 a násl. o. z. Závěr soudů o zamítnutí návrhu z důvodu, že byl podán po uplynutí tříleté lhůty stanovené v ustanovení § 840 odst. 2 o. z., je proto správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2429/2019, ze dne 23. 10. 2019


17.01.2020 00:03

ÚS: Rozšíření styku dítěte s rodičem

Při rozhodování o styku dítěte s rodičem, který jej nemá v péči, je proto třeba vycházet z pravidla, že oba rodiče by se v zásadě měli podílet stejnou měrou na péči a výchově dítěte, přičemž styk dítěte s rodičem, který jej nemá v péči, i v průběhu pracovního týdne je zásadně v jeho nejlepším zájmu. Řešení starostí a radostí všedního dne totiž přispívá k prohloubení vztahu a posílení vazby rodiče a dítěte. Faktory, které je třeba zvážit, jsou zejména vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, vzdálenost jejich bydlišť od školského zařízení a míst volnočasových aktivit dítěte a podpora rodičů těchto aktivit. Ve vztahu k volnočasovým aktivitám je nicméně třeba zdůraznit, že takové aktivity by od začátku neměly být jednostranně určovány pouze rodičem, do jehož péče je dítě svěřeno, neboť je zde vedle svobody dítěte dotčena rodičovská odpovědnost obou rodičů, nejen toho, který jej má svěřeno do péče. Rozhodujícím naopak nemůže být nesouhlas rodiče, který má děti svěřeny do péče, a věk dítěte bez přihlédnutí k ostatním okolnostem. Ústavní soud si uvědomuje, že je třeba vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu a nejlepší zájem konkrétního dítěte; odchýlení se od uvedených pravidel musí nicméně obecné soudy řádně odůvodnit.

Takovéto odůvodnění obecných soudů nemůže z ústavněprávního hlediska obstát. Odůvodnění rozsahu styku v rozhodnutí nalézacího soudu zcela absentuje. Ve vztahu k odůvodnění odvolacího soudu je předně třeba odmítnout argument, že stěžovatelem požadovaný rozsah styku se blíží střídavé péči, a proto nelze stěžovateli vyhovět. Závěr odvolací soudu jednak není fakticky správný, neboť přespávání u otce jednou za čtrnáct dní i ve všední dny spolu s víkendovým pobytem jednou za čtrnáct dní není se střídavou péčí, kdy dítě má fakticky dva domovy, srovnatelné. Jednak, a to považuje Ústavní soud za závažnější, jde toto vyjádření odvolacího soudu přímo proti závazné judikatuře Ústavního soudu, která zdůrazňuje, že co největší naplnění rovné rodičovské péče má být cílem rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí, nikoli naopak. Nelze aprobovat ani argument zachováním faktického stavu, neboť dosavadní uspořádání lze zohlednit pouze při posuzování vlivu změny prostředí na psychický a fyzický komfort dítěte v konkrétním případě, nikoli jako důvod sám o sobě.

Nepřípustné je dále kusé a povrchní odmítnutí stěžovatelovy věcné argumentace, ve které stěžovatel zcela v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu zdůrazňoval význam přespávání nezletilých v jeho novém bydlišti i ve všední dny. Obecné soudy se vůbec nezabývaly vzdáleností bydliště stěžovatele vůči škole a volnočasovým aktivitám nezletilých, jeho snahou přizpůsobit se potřebám nezletilých, ani mírou podpory jednotlivých volnočasových aktivit. Nevypořádaly se ani s jasným závěrem znalce, že obě nezletilé mají ke stěžovateli velmi dobrý vztah, který je třeba dále rozvíjet pomocí postupné adaptace nezletilých na nové bydliště stěžovatele, ani s návrhem opatrovníka a s jeho výslovnou podporou možnosti přespávání nezletilých u stěžovatele i ve všední dny. Aniž by Ústavní soud jakkoli zpochybňoval potřebu rozdělení povinností týkajících se volnočasových aktivit dětí mezi oba rodiče, konstatování odvolacího soudu, že přemísťování nezletilých mezi školou a volnočasovými aktivitami je dostatečné proto, aby stěžovatel s nezletilými rozvíjel svůj vztah, výchovně na ně působil a odstraňoval psychologické bariéry, je ve vztahu k argumentaci stěžovatele a s přihlédnutím k reálné snaze stěžovatele přizpůsobit svůj život co nejvíce potřebám nezletilých zcela paušalizující, hraničící se svévolí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 4189/18, ze dne 2. 12. 2019


15.01.2020 00:00

Jednání správní rady obecně prospěšné společnosti ve vztahu k řediteli

I. Jednání uskutečněné vůči řediteli obecně prospěšné společnosti správní radou může být realizováno různými způsoby. Obecně však platí, že ve vztahu k řediteli jedná jménem společnosti předseda správní rady nebo jiný člen správní rady, který tím byl pověřen. Z toho vyplývá, že jednají-li tyto osoby vůči řediteli jménem společnosti, je jejich jednáním společnost zásadně vázána.

Správní rada sice má úkony týkající se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti projednat a rozhodnout o nich; to však neznamená, že by musela rozhodovat zvlášť o každém (jednotlivém) úkonu, který se vztahu ředitele ke společnosti týká.

Správní rada může rozhodnout obecně o „základním nastavení“ vztahu ředitele ke společnosti a jednáním jménem společnosti (v mezích tohoto „základního nastavení“) pověřit některého ze svých členů. Vyloučit nelze ani možnost, že správní rada pověří úkony týkajícími se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti některého ze svých členů, přičemž ponechá rozhodování o těchto úkonech plně v jeho diskreci (čímž zůstává nedotčena povinnost členů správní rady vykonávat svoji funkci s péčí řádného hospodáře, a tedy i povinnost průběžně kontrolovat činnost pověřeného člena správní rady).

II. K tomu, že volený kolektivní orgán právnické osoby zásadně může (nevylučuje-li to zákon či zakladatelské právní jednání) pověřit výkonem části své působnosti i jen jednoho ze svých členů (tzv. vnitřní delegace) srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1993/2019.

III. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že pověřila-li správní rada svého předsedu, aby jménem společnosti jednal ve vztahu k řediteli mezi jednotlivými schůzemi správní rady, byl k takovému jednání předseda správní rady oprávněn. To znamená, že uzavřel-li ředitel za těchto okolností se společností (jednající předsedou správní rady) dodatek, šlo o právní jednání, které společnost zavazuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1972/2018, ze dne 30. 9. 2019


02.01.2020 00:01

Krácení víceúčelové paušální náhrady výdajů soudce

Doba čerpání mateřské dovolené nebo rodičovské dovolené soudcem je důvodem, pro který se soudci krátí podle ustanovení § 35 odst. 3 věty první zákona o platu a dalších náležitostech představitelů víceúčelová paušální náhrada výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2887/2018, ze dne 18. 9. 2019


20.12.2019 00:06

ÚS: Úprava poměrů dětí rodičů žijících na různých kontinentech

Analytická právní věta

Nerozhodnutí o styku nezletilých s rodičem, kterému nebyly svěřeny do péče, a odsunutí řešení tohoto problému na pozdější dobu představuje porušení práv tohoto rodiče zaručených v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy, a ve výsledku i porušení práv nezletilých, kteří mají právo být v péči obou rodičů a nemůže tak být v jejich nejlepším zájmu, je-li jejich přímý styk s rodičem, kterému nebyly svěřeny do péče, dlouhodobě výrazně omezen, ne-li – vzhledem k velké vzdálenosti místa jejich pobytu – po dobu několika měsíců prakticky znemožněn.

PRÁVNÍ VĚTY

Nerozhodne-li soud o styku nezletilých dětí s matkou a odsune řešení tohoto problému na pozdější dobu (snad k budoucímu návrhu matky v situaci, kdy svěří tři děti do výlučné péče otce na Novém Zélandu) poruší práva stěžovatelky zaručená v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť jí nebyl zajištěn žádný podíl na péči a výchově nezletilých, natož podíl pokud možno rovnoměrný, či v okolnostech dané věci alespoň odpovídající stávajícím poměrům. Ve výsledku byla porušena i práva nezletilých, kteří mají právo být v péči obou rodičů a nemůže tak být v jejich nejlepším zájmu, je-li jejich přímý styk s matkou dlouhodobě výrazně omezen, ne-li – vzhledem ke vzdálenosti místa jejich současného pobytu (Česká republika – Nový Zéland) – po dobu několika měsíců prakticky znemožněn.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2630/19, ze dne 27. 11. 2019


03.12.2019 00:00

Důsledky nabytí vlastnického práva k transformační stanici

Vlastnické právo k energetickému zařízení (transformační stanici) nezakládá bez dalšího vlastníkovi tohoto zařízení práva a povinnosti provozovatele distribuční soustavy podle energetického zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5651/2017, ze dne 29. 8. 2019


19.11.2019 00:02

Peněžní prostředky vedené na účtu advokátní úschovy

Peněžní prostředky složené klientem advokáta na účet, který je veden jako účet advokátní úchovy (resp. pohledávku vůči bance na vyplacení finančních prostředků z takového účtu), nelze bez dalšího považovat za majetek advokáta, jenž by (v případě zjištění jeho úpadku) náležel do majetkové podstaty dlužníka ve smyslu ustanovení § 206 insolvenčního zákona. V tomto ohledu jde o majetkovou hodnotu „náležející“ klientovi, kterou pro něj advokát pouze spravuje. Jestliže pak advokát na základě pokynu svého klienta převede peněžní prostředky uschované na takovém účtu ve prospěch třetí osoby (za účelem splnění klientova dluhu vůči této osobě), jde o činnost, kterou vykonal jako správce cizího majetku, nikoli o právní úkon, kterým by plnil vlastní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli. Takovému úkonu nelze podle ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona odporovat, neboť nejde o právní úkon, kterým by dlužník mohl zkrátit možnost uspokojení svých věřitelů nebo zvýhodnit některé věřitele na úkor jiných.

O odporovatelný právní úkon by mohlo jít jen tehdy, kdy by peněžní prostředky na předmětném účtu byly (v rozporu s pravidly advokátní úschovy) smíseny s prostředky jiných klientů advokáta a kdy by plnění ve prospěch jednoho z klientů bylo uskutečněno na úkor druhého klienta, jehož peněžní prostředky byly na advokátově účtu deponovány.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 87/2017, ze dne 27. 6. 2019


04.10.2019 00:05

NSS: Poskytování právních služeb advokátním koncipientem

Advokátní koncipient nemůže vlastním jménem a na vlastní účet poskytovat právní služby ve smyslu § 1 odst. 2 věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a to ani se souhlasem advokáta. Takovou činnost nelze považovat za jinou výdělečnou činnost podle čl. 15 odst. 4 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění účinném od 11. 9. 2010 do 29. 6. 2018.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, čj. 9 As 155/2018-48)


30.08.2019 00:02

ÚS: Obvyklé bydliště dítěte; čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy

Analytická právní věta

Soud je při rozhodování o tom, zda došlo k protiprávnímu přemístění nezletilého ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy, povinen zohlednit veškeré skutkové okolnosti a nejlepší zájem nezletilého a nejdříve rozhodnout, kde měl nezletilý v čase přemístění obvyklé bydliště, a až následně zvažovat, jaký dopad mělo přemístění na právo druhého rodiče pečovat o nezletilého. Při rozhodování o aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy je soud povinen přinejmenším zvažovat, zda skutkové okolnosti případu nenasvědčují, že návrat by nezletilého vystavil nebo mohl vystavit fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostat do nesnesitelné situace. Opačný postup zakládá porušení čl. 12 Haagské úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

1. Závěr krajského soudu o vyloučení možnosti, že nezletilá měla založeno obvyklé bydliště ve smyslu Haagské úmluvy na území České republiky již před jejím odjezdem z Ukrajiny, nebyl opřen o všechny skutkové okolnosti, které byly schopné výraznou mírou ovlivnit posouzení, zda vůle rodičů směřovala v tomto období k přemístění obvyklého bydliště z Ukrajiny do České republiky.

2. Míru a závažnost omezení práva otce pečovat o nezletilou dceru, dočasné přerušení jejich kontaktů musí soud poměřovat i důvody, které matku nezletilé přiměly k odjezdu z Ukrajiny a jí tvrzenými změnami v manželských a rodinných vztazích, a to s cílem nalézt rovnováhu při posouzení nejlepšího zájmu nezletilé.

3. Soud předtím, než vyloučil aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, měl přinejmenším zvažovat, zda skutkové okolnosti případu nenasvědčují, že návrat by nezletilou vystavil nebo mohl vystavit fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostat do nesnesitelné situace [srov. nález sp. zn. II. ÚS 378/17 ze dne 9. 5. 2017 (N 71/85 SbNU 257), bod 35-36]. Nelze nevidět, že míra integrace rodičů nezletilé v jejich sociálním a rodinném prostředí se podstatně změnila v důsledku rozpadu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka, a z důvodů, pro které stěžovatelka odmítá návrat na Ukrajinu. Při úvahách o aplikovatelnosti čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy je nerozhodné, kdo nastalou situaci přivodil, rozhodné je posouzení, zda tento stav ve vztahu k nezletilé naplňuje předpoklady tímto článkem stanovené.

4. Rozhoduje-li soud o aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, je třeba, aby uplatnění této výjimky posoudil nejen ve světle rozhodujících skutkových okolností projednávaného případu, ale především ve světle požadavků vyplývajících z čl. 8 Evropské úmluvy. Rozhodnutí krajského soudu musí být učiněno po důkladné úvaze o životní situaci nezletilé, ve které by se ocitla po nařízení jejího návratu na Ukrajinu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 428/19, ze dne 30. 7. 2019


20.08.2019 00:01

Žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy dle zákona o veřejných dražbách

Provedl-li dražebník dražbu zástavy přesto, že byla podána žaloba na nepřípustnost prodeje této zástavy, lze dovodit neplatnost takové dražby jen, byla-li žaloba podána v prekluzivní lhůtě uvedené v ustanovení § 46b odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, proti všem v zákoně uvedeným subjektům, tedy jak proti zástavnímu věřiteli, tak proti dražebníku; nedostatek spočívající v neuvedení jednoho z nich, nelze po uplynutí prekluzivní lhůty zhojit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 995/2019, ze dne 16. 5. 2019


01.08.2019 00:00

Okolnosti rozhodné pro zbavení rodičovské odpovědnosti

Zbavení výkonu rodičovské odpovědnosti může být vysloveno jen tehdy, jestliže podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření přestavujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah. Při posuzování zájmu dítěte je třeba vycházet rovněž z Úmluvy o právech dítěte. Uvedená dvě hlediska – zásadu nejlepšího zájmu dítěte, který musí být předním hlediskem při rozhodování, a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život je nezbytné vzít v úvahu při rozhodování o zbavení rodičovské odpovědnosti.

Má-li soud dospět k závěru, že určité opatření soudu, jímž se zasahuje do přirozených vazeb mezi rodiči a dětmi, je v zájmu dítěte, musí být tento právní závěr podložen provedenými důkazy a patřičně odůvodněn, včetně uvedení hledisek, která vzal soud do úvahy, jakož i zjištěním názoru dítěte (je-li možné jej – byť zprostředkovaně - zjistit). Nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže požadavek čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, objektivně vzato, nebude naplněn.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5036/2017, ze dne 25. 4. 2019


10.07.2019 00:00

Věcná legitimace k podání žaloby o neplatnost veřejné dobrovolné dražby

Není žádný rozumný důvod obecně dovozovat, že osobám, jimž svědčí předkupní právo sjednané „pouze“ jako obligace, nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách.

Nelze bez dalšího dovodit, že jenom proto, že zákon o veřejných dražbách nestanoví žádná omezení pro dražbu nemovitostí, jejichž vlastnictví není omezeno předkupním právem zapsaným v katastru nemovitostí, popř. zákonným předkupním právem osob, vyjmenovaných v § 17 odst. 5 a 6 zákona o veřejných dražbách, je vyloučen „podstatný zásah do práv“ ostatních osob oprávněných z předkupního práva. Je třeba proto uzavřít, že podstatné je, co tyto osoby tvrdí o tom, jakým konkrétním způsobem došlo provedením dražby, resp. způsobem jejího provedení, k zásahu do jejich práv a zda tedy jde o zásah podstatný, a nelze jejich aktivní legitimaci „en bloc“ odmítnout, protože „z podstaty věci“ nemohlo být do jejich práv provedením dražby zasaženo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3822/2018, ze dne 26. 3. 2019


03.07.2019 00:01

Soudní přezkum rozhodnutí orgánu politické strany o vyloučení člena

Dospěje-li soud v řízení podle § 16a zákona k závěru o důvodnosti návrhu na zahájení řízení, jímž se dotčený člen domáhá soudní ochrany proti rozhodnutí orgánu politické strany o jeho vyloučení (o zrušení jeho členství), vysloví neplatnost všech rozhodnutí, jimiž orgány politické strany rozhodly o jeho vyloučení (o zrušení jeho členství), popř. rozhodne za analogické aplikace § 242 o. z. tak, že vyloučení člena strany je neplatné. Vyslovit neplatnost pouze „konečného“ rozhodnutí orgánu strany o vyloučení člena ze strany (o zrušení jeho členství) lze pouze tehdy, plyne-li ze stanov politické strany, že v důsledku takového rozhodnutí pozbývají bez dalšího účinky i všechna předchozí rozhodnutí orgánů strany o vyloučení člena ze strany (o zrušení jeho členství).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2228/2017, ze dne 26. 3. 2019


26.06.2019 00:01

K závaznosti a vynutitelnosti usnesení zastupitelstva a rady obce

I. Rozhodnutí zastupitelstva nebo rady v majetkoprávních věcech je třeba považovat za pouhou hospodářskou dispozici a nikoliv za konstitutivní správní akt. Nemůže nabýt právní moci a může být měněno, kdykoliv je taková změna v zájmu obce. Jde o rozhodnutí, které má povahu interního aktu obce a ke své vnější závaznosti potřebuje akt dalšího orgánu obce – starosty.

II. Ani z ustanovení § 35 odst. 2 věta druhá a třetí zákona č. 128/2000 Sb. nelze dovodit povinnost obce zabezpečovat vlastníkům pozemků v území obce přístup na jejich pozemky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5765/2017, ze dne 31. 1. 2019


14.06.2019 00:04

ÚS: Využívání televizoru k provozování děl chráněných AutZ

Pakliže krajský soud v posuzované věci v potřebném rozsahu nepostavil najisto, zda předmět autorskoprávní ochrany, jejž stěžovatel veřejnosti zpřístupňoval, skutečně náleží do kategorie nehmotných předmětů, nad nimiž vykonává právě vedlejší účastník příslušnou kolektivní správu, porušil stěžovatelovo právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3102/16, ze dne 21. 5. 2019


13.06.2019 00:03

ÚS: K úpravě styku s dítětem s ohledem na nejlepší zájem dítěte

Nejen při rozhodování o péči o dítě, ale též při rozhodování o úpravě styku rodiče s dítětem je nutno vycházet z toho, že oba rodiče mají právo pečovat o dítě a podílet se na jeho výchově v zásadě stejnou měrou, čemuž odpovídá právo dítěte na péči obou rodičů. Je-li tedy dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby tato zásada, vycházející z ústavně zaručeného práva rodiče i dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny, byla co nejvíce naplněna (nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Důvodem pro nerozšíření styku s druhým rodičem nemůže být samotný nesouhlas rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, ani obecný poukaz na nevhodnost změny zažitého a fungujícího režimu styku. I při rozhodování o úpravě styku rodiče s dítětem je třeba komplexně zjišťovat a posuzovat nejlepší zájem konkrétního dítěte a nevyhovění návrhu dotčeného rodiče na rozšíření styku s dítětem lze odůvodnit zásadně jen rozporem s nejlepším zájmem dítěte, podloženým konkrétními okolnostmi a skutečnostmi v řízení prokázanými.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 4247/18, ze dne 17. 5. 2019


13.06.2019 00:01

ÚS: Prominutí zmeškání lhůty k návrhu na popření otcovství

Důvody k výjimečnému prominutí lhůty k popření otcovství existují zejména v případech otců již zletilých dětí, které nejsou závislé ani na výživném, ani na přítomnosti otcovské role a zabezpečení stabilního výchovného prostředí během dospívání. Naopak v případě nezletilých dětí Ústavní soud konstantně uvádí, že v případě, kdy není biologický otec jednoznačně znám a dítě by tak popřením otcovství přišlo o osobu, která doposud plnila otcovskou roli, a právní domněnka odpovídá dosavadní sociální realitě, „vyvázání se z rodinných vazeb by tak znamenalo nepřiměřený zásah do práv tehdy již jedenáctiletého dítěte, které by se muselo vypořádat s existencí „zdánlivého otce“, a uškodilo by zájmu na jeho řádné a morálně bezvadné výchově“ (již citované usnesení sp. zn. I. ÚS 475/17; obdobně též usnesení sp. zn. II. ÚS 179/15 ze dne 12. 4. 2016; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2756/18 ze dne 11. 9. 2018; usnesení sp. zn. II. ÚS 4210/18 ze dne 4. 1. 2019). Odvolací soud však přistoupil k otázce prominutí lhůty zcela opačně, když namísto odůvodnění výjimečnosti prominutí zákonné lhůty k popření otcovství pouze konstatoval, že zájem dítěte ani veřejný zájem jejímu prominutí nebrání.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1741/18, ze dne 21. 5. 2019


11.06.2019 00:02

Absence podpisu ověřujícího advokáta na uzávěře smlouvy

Podstatné náležitosti prohlášení o pravosti podpisu stanoví § 25a odst. 2 zákona o advokacii, přičemž podpis advokáta na uzávěře smlouvy mezi ně nepatří. Tento podpis je jedním z prostředků zajišťujících pevné spojení všech listů listiny, na níž je zachycen právní úkon; jeho smyslem a účelem je zamezení jejich záměny (nikoli ověření identity účastníků právního úkonu). Mělo-li prohlášení advokátky o pravosti podpisu v projednávané věci všechny náležitosti stanovené § 25a odst. 2 zákona o advokacii, byly podpisy na smlouvě řádně ověřeny.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4808/2017, ze dne 26. 3. 2019


31.05.2019 00:01

ÚS: Povinnost odůvodnění výše výživného a jeho výpočtu

Soudy jsou při stanovení výživného povinny dostatečně konkrétně odůvodnit, z čeho odvíjejí jeho konkrétní výši.

Pohlíží-li odvolací soud na věc po skutkové či právní stránce zásadně odlišně od rozhodnutí soudu nalézacího, musí účastníky se svým postojem zavčas seznámit tak, aby se k němu mohli účinně vyjádřit, a to zvláště v případě, kdy již účastníci proti rozhodnutí odvolacího soudu nemají žádný opravný prostředek.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 4057/18, ze dne 16. 4. 2019


< strana 1 / 32 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů