// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

04.07.2022 00:04

ÚS: Snížení mimosmluvní odměny zmocněnce poškozeného

Ústavní soud již v minulosti připustil aplikaci § 12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, i v případě zvoleného (nikoliv ustanoveného) zmocněnce poškozeného, pokud by výpočet sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby postupem dle § 7 ve spojení s § 10 odst. 5 advokátního tarifu vedl k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů poškozenému. Je však nutné zdůraznit, že použití § 12a odst. 2 advokátního tarifu za takové situace předpokládá náležité zvážení okolností konkrétní věci a pečlivé odůvodnění. Nerespektování tohoto požadavku představuje porušení základního práva poškozeného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3152/21, ze dne 23. 5. 2022


01.07.2022 00:06

NSS: Prokázání splnění podmínky vzdělání v oboru právo

Splnění podmínky získání vysokoškolského vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice podle § 37 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, lze prokázat nejen vysokoškolským diplomem, ale i potvrzením o absolvování studia vystaveným vysokou školou podle § 57 odst. 5 písm. c) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2022, čj. 3 As 38/2020-37)


21.06.2022 00:02

Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď v televizním vysílání

I. Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď podle § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona se týká takových sdělení skutkové povahy, která nejsou vlastními sděleními provozovatele vysílání, nýbrž zprostředkováním sdělení či názorů adresovaných třetí osobou veřejnosti, takže je využíván publikační potenciál rozhlasového či televizního vysílání k rozšíření dopadu a účinku podávaných informací ve prospěch autora. Od této situace je třeba odlišit případy, kdy sám provozovatel vysílání (jeho redaktoři) k podpoře tvrzení, která sděluje veřejnosti svým vysíláním, využije sdělení či názor osoby zainteresované na řešeném problému či experta způsobilého vysvětlit odborné aspekty věci. Tento druhý okruh případů ovšem nelze podřadit pod výjimku z citovaného ustanovení, neboť tehdy je sdělení třetí osoby primárně určeno pro potřeby provozovatele vysílání, který je následně využívá v rámci svého vlastního veřejného vystupování. To se uplatní zejména u publicistických pořadů, které na rozdíl od zpravodajství (jeho účelem je poskytovat informace o aktuálních a významných událostech nestranně a objektivně) již zahrnují postoje či názory autora, jenž se vyjadřuje k důležitým aktuálním otázkám tak, že popisované záležitosti komentuje, glosuje, případně i podrobuje kritice či satiře, a doplňuje zpravodajský informativní obsah prvkem vlastního sdělení.

II. Jestliže televizní reportáž byla koncipována tak, že se v podávání informací o průběhu jednání ohledně nájmu vozidla střídaly obě zákaznice s reportérkou a výsledné sdělení tvořil souhrn údajů vyslovených jak tvůrci pořadu, tak zákaznicemi, je zřejmé, že v posuzovaných souvislostech neměla vystoupení zákaznic v pořadu povahu „citace sdělení třetí osoby“, jak má na mysli výjimka stanovená v § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. I když takto zaměřený publicistický pořad má svůj význam a může přinášet prospěch spotřebitelské veřejnosti, neznamená to, že by se výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení uvedená v § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona vztahovala na sdělení osob cíleně vystupujících v televizním pořadu tohoto charakteru a sdělujících zde svůj postoj k tématu, který je předmětem reportáže, na základě konkrétních zkušeností s podnikateli.

Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že požadavek na odpověď pokrývající sdělení těchto osob je vyloučen ustanovením § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. Publikovaná sdělení bývalých zákaznic žalobkyň nesměřovala k tomu, že by je žalovaná pouze zprostředkovávala divákům, nýbrž je použila v publicistickém pořadu k vysvětlení otázek, na nichž byl postaven jí zaujatý postoj k přístupu a obchodním praktikám žalobkyň ve vztahu k zákazníkům.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2547/2021, ze dne 23. 3. 2022


03.06.2022 00:03

ÚS: Prokazování a hodnocení překážek střídavé péče

1. Rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být podrobně a přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii střídavé péče obsaženými v judikatuře Ústavního soudu vypořádal a proč v konkrétním případu rodič neuspěl. Skutečnosti svědčící proti střídavé péči přitom musí být v řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány.

2. Soudy nemohou vyloučit střídavou péči pouze s obecným odkazem na nižší věk dítěte, ledaže se jedná o dítě závislé na matce z důvodu kojení. Soudy jsou povinny odůvodnit, z jakých konkrétních příčin je v daném případě kritérium nízkého věku jako překážka střídavé péče aplikováno (například ve smyslu možné nízké rozumové a volní vyspělosti nezletilého).

3. Stabilita výchovného prostředí je důležitým faktorem při posuzování rozhodování o péči, nemůže být však sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci (potažmo faktickým stavem před prvním rozhodnutím) a ve výsledku by ke změně nemuselo dojít nikdy. Se zvláštní pozorností by soudy měly možnost změny modelu péče posuzovat ve věku kolem tří let dítěte. Jelikož do té doby je obvykle dominantním pečujícím rodičem matka, odmítnutí zvážení střídavé péče pouze s odkazem na stabilitu výchovného prostředí nezletilého by v této situaci variantu střídavé péče v podstatě neoprávněně vyloučilo navždy.

4. Soudy nemohou podmiňovat střídavou péči požadavkem na harmonickou komunikaci rodičů. Kritérium vzájemné komunikace jsou soudy povinny posuzovat optikou rozsahu a účelnosti výměny informací vyžadovaných v různých modelech péče, přičemž by (nejen) s ohledem na existenci institutu rodičovské odpovědnosti měly vycházet z teze, že požadavky na obsah a kvalitu komunikace rodičů se mezi modely výlučné a střídavé péče teoreticky ani prakticky nijak neliší.

5. Pracovní vytížení rodiče může být zvažováno jako faktor při rozhodování o péči. Pokud již ale nezletilý chodí do předškolního či školního zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích. Předmětná neschopnost rodiče vykonávat střídavou péči musí být v řízení fakticky prokázána, nepostačí pouhý odkaz na charakter zaměstnání, byť by bylo i z různých hledisek náročné (např. vedoucí lékař/ka).

6. Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na možnost, že by se do péče o nezletilého mohly zapojovat rodiči blízké osoby. Je povinností soudů přesvědčivě odůvodnit, na základě jakých důkazů došly k závěru, že rodič není bez významného zapojení jemu blízkých osob střídavou péči o dítě zvládnout.

7. Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na celkovou náročnost tohoto modelu péče pro nezletilého či rodiče. Je jejich povinností přesvědčivě odůvodnit, v čem přesně má v konkrétním případě ona náročnost spočívat. Např. argument o nebezpečí častého stěhování dítěte nemůže jako argument proti střídavé péči obstát, neboť v naprosté většině případů je frekvence střídání výchovného prostředí u nezletilého v případě střídavé péče nižší, než u výlučné péče jednoho z rodičů.

8. Přestože se modely výlučné péče s „rozšířeným stykem“ a střídavé (zvláště pak nestejnoměrné) péče v řadě ohledů překrývají, volba mezi nimi není čistě na volné úvaze obecných soudů. Jelikož střídavá péče má své specifické přednosti (mj. zajišťuje skutečně rovnocenné postavení obou rodičů), obecné soudy by neměly při posuzování změny péče a při naplnění všech kritérií upřednostňovat ponechání výlučné péče s určitým rozšířením styku druhého rodiče, ale v souladu s judikaturou zvolit model střídavé (byť třeba nestejnoměrné) péče (obecně analogicky již nález ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 363/03). Tím samozřejmě není vyloučeno, aby obecný soud zvolil i při zohlednění východisek rovnocenné péče a naplnění zmíněných kritérií variantu výlučné péče jednoho z rodičů zkombinovanou se (skutečně) širokým stykem pro druhého rodiče. Obecný soud je povinen svůj postup vždy řádně odůvodnit a zároveň předestřít, za jakých podmínek by v budoucnu byla změna na střídavou péči v daném případě realizovatelná.

9. Odvolací soudy jsou povinny ve věcech péče o nezletilé naplňovat zákonem předvídanou zásadu úplné apelace a měly by se snažit rozhodovat konečným způsobem. K využívání kasačního principu by se odvolací soudy měly uchylovat pouze výjimečně, a to z přesvědčivě vysvětlených důvodů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3065/21, ze dne 3. 5. 2022


02.06.2022 00:01

Přechod mezi kolektivními systémy zpětného odběru solárních panelů

Právní úprava ukládající provozovateli solární elektrárny přenést na provozovatele kolektivního systému povinnosti stanovené pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění solárních panelů dodaných na trh před 1. 1. 2013 [§ 37p odst. 2 ve spojení s § 37h písm. c) zákona o odpadech] nebrání záměně kolektivního systému (přechodu mezi jednotlivými kolektivními systémy). Ujednání o možnosti výpovědi smlouvy, která byla uzavřena na dobu neurčitou mezi provozovatelem solární elektrárny a provozovatelem kolektivního systému za účelem splnění této zákonné povinnosti, tedy není neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 575/2021, ze dne 24. 2. 2022


17.05.2022 00:02

Rozložení důkazního břemene ve sporu mezi advokátem a jeho klientem

V řízení o náhradu škody způsobené nesprávným postupem advokáta, jenž spočíval v tom, že advokát v rozporu s dohodou o zastoupení včas (v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě) nepodal žalobu, kterou by klientův nárok uplatnil u soudu, má žalobce (klient) procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti, ohledně nichž by ho podle hmotného práva zatěžovalo břemeno tvrzení a břemeno důkazní v řízení, které se z důvodu tohoto nesprávného postupu žalovaného (advokáta) nekonalo; žalovaný (advokát) je naopak povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti, které by v tomto řízení byl na svoji obranu povinen tvrdit a prokazovat ten, proti němuž měla žaloba směřovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3269/2020, ze dne 25. 3. 2022


12.05.2022 00:02

Diskriminace žáka se speciálními vzdělávacími potřebami

I. Diskriminaci z důvodu zdravotního postižení výslovně upravuje § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona. Tato speciální forma nepřímé diskriminace se podle výslovného znění zákona uplatní v pracovněprávních oblastech a v přístupu ke službám určeným veřejnosti. Služby určené veřejnosti v sobě zahrnují nejen služby dostupné (nabízené) veřejnosti jako je přístup ke zboží a službám typu péče o tělo (např. kadeřnictví, pedikúra), o domácnost (např. úklid, prádelna, čistírna), bydlení nebo přepravy, ale i služby poskytované veřejnoprávními subjekty (např. zdravotní péče, vzdělávání apod).

II. Jestliže žák se speciálními vzdělávacími potřebami vynaložil finanční částky pouze na osobní asistenci a současně škola zajistila mimo jiné i pro tohoto žáka odbornou pomoc asistenta pedagoga při procesu jeho vzdělávání, neopomněla (neodmítla) přijmout přiměřená opatření ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona. K diskriminaci žáka podle § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona tak nedošlo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 244/2020, ze dne 13. 1. 2022


12.05.2022 00:01

K ochraně osobnostních práv člena církve

Zásada autonomie církví a náboženských společností nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu. Tak například rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá z jejích vnitřních předpisů.

I ochrana osobnostních práv člena církve může mít jen takovou podobu, která nebude v rozporu s kategorickým imperativem nezasahovat do vnitřních záležitostí církve. Soud nemůže zasahovat do církevních aktů, které mají interní povahu, a to ani jejich přímým přezkumem, ani nepřímo tím, že by hodnotil jejich obsah a dovozoval z něj právní důsledky.

Od toho je ale nutné odlišit situace, kdy církevní akty získají vnější dosah, to znamená situace, ve kterých sama církev své akty publikuje takovým způsobem, že jsou dostupné i jiným osobám než jen jejím členům. V takovém případě se již nejedná o čistě vnitřní záležitost církve, která tím vstupuje do veřejného prostoru, a není rozumný důvod, proč by pro její projev v tomto ohledu měla platit výrazně odlišná pravidla, než je tomu u jiných subjektů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1178/2021, ze dne 10. 2. 2022


27.04.2022 00:01

Ušlý zisk samostatného advokáta nezákonně vzatého do vazby

Z ustanovení zákona o advokacii vyplývá, že v okamžiku, kdy se stalo vykonatelným rozhodnutí soudu o vzetí advokáta do vazby, dochází u něj ex lege k pozastavení výkonu advokacie, tj. ztrácí oprávnění poskytovat právní služby, a to v celém rozsahu. Vykonává-li tento advokát advokacii samostatně, tj. poskytuje-li právní služby sám, tedy vlastním jménem a na vlastní účet, má pak tato skutečnost za následek nejen to, že dotčený advokát nemůže po dobu vazby advokacii vykonávat osobně (v čemž mu nepochybně brání i tato vazba), nýbrž pozastavení výkonu jeho advokacie dopadá i na jeho zaměstnance (zaměstnávané advokáty či advokátní koncipienty). Po dobu trvání pozastavení výkonu advokacie dotčeného advokáta totiž ani oni nemohou advokacii jménem dotčeného advokáta vykonávat, neboť výkon advokacie v pracovním poměru je vázán na aktivní výkon advokacie zaměstnavatele zaměstnaného advokáta (popř. advokátního koncipienta). Po dobu své vazby by tudíž tento advokát neměl z důvodu existence překážky bránící výkonu advokacie dosahovat z této činnosti ani zisk, a to ani prostřednictvím svých zaměstnanců.

Je-li advokátovi pro dobu pozastavení výkonu jeho advokacie ustanoven podle § 27 odst. 1 zákona o advokacii Českou advokátní komorou zástupce (tj. je využito opatření mající za cíl zachování a ochranu práv a zájmů klientů advokáta, který advokacii dočasně vykonávat nemůže), pak do poskytování právních služeb, jež byly do té doby zajišťovány vazebně stíhaným advokátem, vstupuje tento další advokát. Logickým důsledkem této skutečnosti je, že zisk dosažený z výkonu advokacie náleží zastupujícímu advokátovi, nikoli advokátovi zastupovanému.

Úvaha odvolacího soudu vycházející z pouhého předpokladu, že zisk, který advokátovi ušel za dobu, kdy pobýval ve vazbě, je třeba stanovit jen ve výši odpovídající příjmu, jehož by tento advokát dosáhl svou vlastní činností, neboť další část jeho zisku byla i v této době generována prací jeho zaměstnanců či ustanoveného zástupce, tudíž neobstojí, není-li současně podložena konkrétními skutkovými zjištěními svědčícími o tom, že tomu tak (navzdory zákonné úpravě) v posuzovaném případě skutečně bylo. O žádné takové konkrétní skutkové zjištění však odvolací soud svůj závěr neopírá. Pak ovšem platí, že při absenci takovýchto zjištění náleží advokátovi, který advokacii vykonává samostatně a u něhož byl výkon advokacie pozastaven z důvodu jeho vzetí do vazby nezákonným rozhodnutím soudu, náhrada ušlého zisku za dobu této vazby zásadně ve výši zisku, jehož by v tomto období prokazatelně dosáhl ať již vlastní činností nebo činností svých zaměstnanců, přičemž tato náhrada se nesnižuje ani o zisk, kterého v této době dosáhl advokát, jenž poškozeného advokáta zastupoval podle § 27 odst. 1 zákona o advokacii, a který z tohoto důvodu náleží tomuto zastupujícímu advokátovi.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2358/2021, ze dne 8. 3. 2022


25.04.2022 00:01

Vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady honebního společenstva

Subjektivní lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady honebního společenstva počíná členu honebního společenstva běžet od okamžiku, kdy se o obsahu rozhodnutí valné hromady dozvěděl nebo musel dozvědět, bez ohledu na to, zda byla valná hromada svolána v souladu se zákonem nebo stanovami.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1510/2021, ze dne 2. 2. 2022


22.03.2022 00:02

Stanovení odměny advokáta podílem na výsledku věci

I. Pravidla profesionální etiky jsou stavovským předpisem a zakládají vztah mezi advokátem a Českou advokátní komorou, zejména kárnou odpovědnost advokáta v případě jejich porušení. Jakožto stavovský předpis však nejsou Pravidla profesionální etiky závazná pro jiné osoby. Právní úkon v rozporu s Pravidly profesionální etiky proto nelze považovat za právní úkon v rozporu se zákonem.

II. Stanovení odměny advokáta podílem na výsledku věci samo o sobě smlouvu mezi advokátem a klientem neplatnou podle § 39 obč. zák. nečiní, a není ani důvodem pro odepření právní ochrany advokátu podle § 265 obch. zák. Z hlediska posouzení souladu výše sjednané odměny advokáta s dobrými mravy, popř. se zásadami poctivého obchodního styku je podstatná zejména přiměřenost sjednané odměny obsahu a rozsahu poskytovaných služeb, případně jejich výsledku pro klienta.

Způsob určení odměny advokáta podílem na výsledku ji činí závislou na výsledku činnosti advokáta a míře jejího přínosu (měřeno ekonomickými kritérii) pro klienta, čímž se zpravidla riziko neúspěchu (jenž lze z pohledu klienta spatřovat v tom, že služby poskytované advokátem nepovedou k očekávanému výsledku) částečně přenáší na advokáta. To, zejména v podnikatelských vztazích, lze považovat za odpovídající povaze vztahu mezi advokátem a klientem. Z uvedeného hlediska hodnocení odvolacího soudu neobstojí, neboť odvolací soud nehodnotil ani ekonomický přínos (výsledek) činnosti advokáta pro klienta (společnost s ručením omezeným), ani do svých úvah nezahrnul posouzení, že odměna stanovená podílem na výsledku věci byla dohodnuta mezi dvěma podnikatelskými subjekty. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je přitom zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se v poměrech projednávané věci vůbec nepodává, v čem přesně odvolací soud spatřoval důvod neplatnosti účastníky sjednané odměny advokáta, jež byla stanovena podílem na výsledku věci (zda se jednalo o úplnou či pouze částečnou neplatnost dohody o odměně advokáta a zda šlo o neplatnost relativní či absolutní). Odvolací soud v tomto směru neodkázal ani na žádné ustanovení právních předpisů, jež by mělo být důvodem (samotné) neplatnosti dohody o odměně advokáta (sjednané mezi podnikateli) pro rozpor s dobrými mravy. Z odůvodnění potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu se tak z pohledu právního posouzení jeví jako jednoznačné pouze to, že v něm není nijak korigován závěr soudu prvního stupně, podle kterého sjednaná odměna advokáta je v části, v níž přesahuje 25 % z vymožené částky, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Tento závěr je však nesprávný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 444/2020, ze dne 16. 12. 2021


25.02.2022 00:05

NSS: Povinnost advokáta podat kontrolní hlášení

Povinnost podat kontrolní hlášení podle § 101c zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 6. 2017, není v rozporu s povinností advokáta zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb (§ 21 odst. 1 a 5 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii).

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2021, čj. 1 Afs 423/2020-35)


23.02.2022 00:02

Vázání licence k výkonu sportovních aktivit na členství ve spolku

Stanovy spolku mohou činnost spolku, popř. účast na prospěchu z této činnosti plynoucího, omezit pouze na členy spolku, resp. určit, že na činnosti spolku se podílejí pouze jeho členové. Nemá-li činnost spolku charakter tzv. zákonného monopolu, tj. není-li spolek podle zákona jedinou osobou oprávněnou vykonávat určitou činnost, nebude zpravidla takové omezení možné považovat za porušení práva svobodně se sdružovat, konkrétně za nucení k účasti ve spolku ve smyslu § 215 odst. 1 o. z.

Osoba mající zájem účastnit se takové činnosti má totiž právo volby – buď může vstoupit do spolku, tj. stát se jeho členem, anebo může obdobnou činnost vykonávat sama, popř. ve spolupráci s jinými osobami, či za účasti v jiných spolcích, které za tím účelem založí, anebo do nichž vstoupí, popř. za účasti v jiných právnických osobách.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že Autoklubu České republiky („AKČR“) jako národní sportovní autoritě v rámci Mezinárodní automobilové federace („MAF“) a Mezinárodní federace motocyklistů („MFM“) v oblasti automobilových a motocyklových sportů na území České republiky nic nebránilo v tom, aby ve svých stanovách omezil účast na úkonech souvisejících s touto činností pouze na své členy, a to i jde-li o pravidla pro udílení licencí potřebných k organizaci sportovních soutěží pořádaných pod hlavičkami MAF a MFM na území České republiky, popř. k účasti na takových soutěžích. Chtějí-li osoby organizující automobilové nebo motocyklové soutěže, popř. účastnící se takových soutěží, využívat výhody spojené s mezinárodně uznávanými prestižními značkami MAF a MFM, je zcela legitimní požadavek, aby se staly členy spolku pověřeného těmito mezinárodními organizacemi výkonem národní sportovní autority. Nechtějí-li se navrhovatelé stát členy AKČR, nic jim nebrání v tom, aby na území České republiky sami, popř. ve spolupráci se třetími osobami, pořádali (anebo se jich účastnili) jiné automobilové nebo motocyklové soutěže, jež ovšem nebudou požívat výhod spojených se značkami MAF a MFM.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3842/2020, ze dne 8. 12. 2021


23.02.2022 00:01

Zbavení rodičovské odpovědnosti; názor rozumově vyspělého dítěte

I. Dosažení stavu, který je v souladu s nejlepším zájmem dítěte, je cílem veškerého rozhodování ve vztazích mezi rodiči a dětmi, přičemž participační právo (právo být slyšeno v řízení) dítěte poskytuje způsob, jakým lze tohoto cíle dosáhnout. V daném případě proto nelze přehlédnout zcela jednoznačný, celkově odmítavý postoj syna matce, který je dlouhodobě ustálený a neměnný a vychází z objektivně negativních zkušeností. Pro nerespektování takového, zcela vyhraněného názoru nezletilého dítěte, které se svým věkem již blíží dospělosti, proto musí být dány závažné důvody mající původ ve vyvažování zájmů dítěte a rodičů, případně ve svébytných podmínkách konkrétní situace.

II. Změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému – na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat – může převážit nad důsledky jeho chování v minulosti. Je však třeba pečlivě vážit, jak se negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské odpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy, v jaké míře minulost utváří přítomnost takového rodiče. Z uvedeného vyplývá, že musí jít o takovou změnu postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému dítěti, „na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat“, a zároveň tato změna musí být způsobilá napravit důsledky chování rodiče v minulosti.

Jako zásadní se v projednávané věci jeví skutečnost, že dlouhodobé závadné chování matky mělo na její vzájemný vztah s oběma nezletilými dětmi zcela destrukční vliv. Veškeré (citové a jiné) vazby byly zpřetrhány především její vinou (nebylo zjištěno, že by otec aktivně přispíval k odtržení matky od dětí), po mnoho let neudělala nic, čím by situaci zvrátila. U staršího syna byly tyto vazby zpřetrhány na vědomé úrovni, syn z vlastní vůle odmítá jakýkoliv (i písemný) kontakt s matkou, nepovažuje ji za součást své rodiny a trápí se tím, že mu ublížila a nesnažila se již dříve situaci napravit. Za svou matku považuje družku otce, kterou má rád a která „se o ně moc hezky stará“. Dcera matku vůbec nezná, za svou skutečnou matku taktéž považuje družku otce, k níž má citový vztah a která pro ni zůstane důležitější osobou, i kdyby byla v odpovídajícím věku seznámena s existencí matky. Za této situace změna postoje matky již jen stěží může napravit důsledky jejího chování v minulosti. Dovolací soud zde souhlasí s názorem odvolacího soudu, že s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci „je důsledek matčina chování a zanedbávání rodičovské odpovědnosti v současné době již nevratný, a to i v případě, že by matka začala projevovat skutečný zájem“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 4217/2019, ze dne 27. 10. 2021


15.11.2021 00:02

Právo na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého

Právo na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého podle § 24 odst. 1 autorského zákona vzniká autorovi z jakéhokoli prodeje originálu uměleckého díla za kupní cenu 1.500 EUR nebo vyšší, jehož se jako prodávající, kupující nebo zprostředkovatel účastní provozovatel galerie, dražebník nebo jiná osoba soustavně obchodující s uměleckými díly (s výjimkami uvedenými v odstavcích 3 a 4) a který následuje po prvním převodu originálu díla autorem bez ohledu na to, zda tento první převod byl úplatný či nikoliv.

Předpokladem vzniku práva na odměnu při opětném prodeji originálu uměleckého díla je skutečnost, že jej předtím jeho autor převedl do vlastnictví jiné osoby; tato skutečnost musí být v řízení postavena najisto.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 277/2020, ze dne 9. 8. 2021


15.11.2021 00:01

K určitosti vymezení rozsahu omezení svéprávnosti

Rozsudečný výrok o omezení svéprávnosti posuzovaného „právně jednat v nikoli běžných záležitostech týkajících se svého duševního zdraví“ je neurčitý.

Duševní porucha se podle moderních medicínských názorů vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a enviromentálních) faktorů. Duševní porucha představuje protiklad duševního zdraví, z čehož také (logicky) plyne, že pojem (i duševního) zdraví nelze chápat negativně, neboť zdraví je tam, kde není nemoc. Choroba (porucha) je naopak zvláštní případ abnormálního, který se již kvalitativně liší od zdraví; projevuje se příznaky v určitém seskupení a pořadí výskytu.

Proto již s přihlédnutím k vyloženému rozlišení pojmů „duševní zdraví“ – „duševní porucha“ jeví se značně problematické omezovat posuzovaného „právně jednat v nikoli běžných záležitostech týkajících se svého duševního zdraví“, neboť takové formulační vyjádření je ve své podstatě neurčité.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1013/2021, ze dne 30. 7. 2021


02.11.2021 00:01

Odpovědnost státu za škodu způsobenou činností dražebníka

Dražebníka nelze při provádění veřejné dražby na základě zákona o veřejných dražbách považovat za úřední osobu ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) OdpŠk; není tak dána odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. za škodu způsobenou činností dražebníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2945/2019, ze dne 22. 7. 2021


21.10.2021 00:01

Vadné plnění smlouvy o zájezdu („pokoj s výhledem na moře“)

I. Nebyl-li zákazníkovi v souladu se smlouvou přidělen pokoj s výhledem na moře, jedná se o vadné plnění smlouvy o zájezdu. V takovém případě má zákazník povinnost bez zbytečného odkladu vadu vytknout. Nejde přitom o vadu podstatnou, která bránila pokračování zájezdu, právní úprava tudíž počítá s tím, že zákazník má primárně nárok na její odstranění.

Odvolací soud se v posuzované věci nezabýval otázkou, zda pokoje (tedy jak pokoj přidělený, tak i následně, po vytknutí vady, nabízené náhradní pokoje s výhledem na moře) byly či nebyly velikostně v souladu se smlouvou. Nevyhodnotil tudíž řádně otázku, zda důvody pro odmítnutí nabízených náhradních pokojů byly ze strany zákaznice opodstatněné.

II. Pokud zákaznice velikost pokoje reklamovala s tvrzením, že „si zaplatila za dvoulůžkový pokoj s možností dvou přistýlek, ale do pokoje se vešla sotva dvě lůžka a přistýlka“, a odmítla-li náhradní pokoj proto, že „pokoj nebyl dostatečně velký pro umístění dvou přistýlek“, pak soud prvního stupně sice vcelku přiléhavě podotkl, že bylo-li ve smlouvě o zájezdu sjednáno ubytování: dvě pevná lůžka a jedna přistýlka, pak zákaznice nemohla při uzavření smlouvy důvodně očekávat, že pokoj bude mít velikost pro přistýlky dvě, nicméně za vadné plnění může být považován i nedostatek pokoje spočívající v nedodržení deklarované plochy pokoje daného typu (např. dvoulůžkový standard vs. dvoulůžkový deluxe apod.) či nedodržení typu pokoje (např. dvoulůžkový namísto rodinného), ale též i nedostatek ve vybavení pokoje (např. deklarovaný druh postelí double, twin či king size apod.). Je proto třeba blíže zkoumat a vyhodnotit konkrétní okolnosti toho, zda přidělený pokoj, případně pokoje nabízené na výměnu měly – z pohledu specifikace plnění podle uzavřené smlouvy (počítaje v to i podmínky ubytování deklarované například v katalogu) – vytýkané nedostatky a zda se jednalo o nedostatky zakládající rozpor se smlouvou. Podle toho bude možné učinit právně kvalifikační závěr o tom, zda pořadatelka plnila vadně a zda zákaznici přísluší (a jaká) práva. V tomto směru soudy doposud vycházely pouze ze zjištění, že dotyčný hotel na svých internetových stránkách nabízí pokoje s výhledem na moře o standardní velikosti 43 m2, přičemž pokoje s výhledem na moře jsou ve vyšších patrech „někdy“ o 2 až 3 metry menší než ostatní, aniž by zkoumaly a porovnaly, zda zákaznici nabízené náhradní pokoje odpovídaly (velikostně a vybavením) typu pokoje, jenž byl ve smlouvě označen jako „DBL s možností dvou přistýlek“ a zda tedy zákaznice mohla nabízené náhradní pokoje důvodně odmítnout.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1809/2020, ze dne 20. 7. 2021


06.10.2021 00:01

Splnění podmínky „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“

I. Podmínku „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009 nebylo možné splnit dodávkou elektřiny do elektrizační sítě uskutečněnou před okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny.

II. Vztah upravený ustanovením § 20a odst. 4 písm. x) energetického zákona je vztahem dvou subjektů soukromého práva, přičemž jejich postavení je v tomto vztahu rovné, neboť ani jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Jedná se tedy o vztah soukromoprávní povahy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2670/2019, ze dne 29. 6. 2021


04.10.2021 00:01

Pasivní legitimace ve sporu o odstranění následků zásahu do autorského práva

Osobou pasivně věcně legitimovanou ve sporu o odstranění následků zásahu do autorského práva je zásadně původce takového zásahu, tj. rušitel autorského práva. Za rušitele autorského práva je nutné považovat osobu, která svým jednáním na vlastní odpovědnost naplní znaky skutkové podstaty reprobovaného jednání podle autorského zákona. Zpravidla jde o osobu neoprávněného uživatele díla, tj. osobu, která dílo sama užila, anebo se tak stalo prostřednictvím někoho jiného, jehož jednání se této osobě deliktně přičítá.

Jde-li o ochranu osobnostních práv autorských, je rušitelem osoba, která, ač jí může svědčit právo dílo užít, poruší některé z práv uvedených v § 11 odst. 1 až 3 autorského zákona. Tak tomu bude například tehdy, užívá-li sice dílo na základě smluvní či zákonné licence, avšak konkrétním jednáním (zejména úpravou či jinou změnou díla) zasáhne do autorova práva na nedotknutelnost díla, popř. takovým jednáním sníží hodnotu díla.

V poměrech projednávané věci žalobce netvrdil, jakého konkrétního zákonem reprobovaného jednání, v jehož důsledku mělo dojít k porušení jeho absolutního autorského práva, se měla žalovaná dopustit. Ze samotné skutečnosti, že je žalovaná vlastnicí domu, nelze bez dalšího dovodit její právo (natož povinnost) odstranit velkoplošnou reklamu na něm umístěnou.

Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, podle něhož „umístění“ velkoplošné reklamy představuje zásah do autorského práva žalobce k dílu, neboť tím byla snížena jeho hodnota, aniž se zabýval tím, zda velkoplošnou reklamu „umístila“ přímo žalovaná (odvolací soud se ostatně ani nezabýval tím, zda má žalovaná k velkoplošné reklamě vlastnické či jiné právo umožňující s velkoplošnou reklamou nakládat), je jeho právní posouzení pasivní věcné legitimace žalované neúplné, a tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1079/2020, ze dne 28. 6. 2021


< strana 1 / 36 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů