// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

23.04.2026 00:05

ÚS: Rozhodování o péči o dítě po novele č. 268/2025 Sb.

Primárním hlediskem při rozhodování soudu o rozložení péče o nezletilé dítě má být jeho nejlepší zájem. Byť má soud zvažovat všechny varianty rozložení péče, tedy i možnost rovnoměrného rozložení, nejde nutně o nějakou „startovací pozici“ (či „defaultní nastavení“). Tou je vždy posuzování a zjišťování nejlepšího zájmu dítěte. Tyto závěry judikatury Ústavního soudu, stejně jako vymezení a jednotlivá kritéria konceptu nejlepšího zájmu dítěte, jsou nadále použitelné i po změně právní úpravy účinné od 1. ledna 2026, jak byla provedena zákonem č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3718/25, ze dne 30. 3. 2026

09.04.2026 00:01

Působnost antidiskriminačního zákona ve vztahu k SVJ

I. Ustanovení § 1 odst. 1 písm. j) antidiskriminačního zákona nedopadá na výkon spoluvlastnických práv vlastníků bytových jednotek prostřednictvím činnosti společenství vlastníků jednotek. Toto ustanovení sice pokrývá i záležitosti bydlení, avšak cílí na případy, kdy je obydlí zbožím či předmětem služeb, nabízených veřejnosti, tedy okruhu zájemců stojících vně sféry vlastníka nemovitosti, případně též těchto osob v další fázi, kdy je obydlí zájemci již poskytnuto a jsou realizovány z toho plynoucí požitky či plněny tomu odpovídající povinnosti. Tato právní úprava se může týkat vlastníků nabízejících své byty veřejnosti k bydlení (zejména obcí či bytových družstev), nikoli však společenství vlastníků bytových jednotek bez oprávnění s byty takto disponovat. Společenství vlastníků není vlastníkem jednotek, není oprávněno nabízet jakékoliv bytové služby (či zboží) navenek, neboť by tím zasahovalo do práv jednotlivých vlastníků jednotek.

II. Domáhá-li se vlastník bytové jednotky, aby společenství vlastníků jednotek byla uložena povinnost strpět instalaci druhého otevíracího systému u vchodových dveří do domu, jde o záležitost spadající do správy domu a pozemku ve smyslu § 1189 odst. 1 o. z., o níž přísluší v rámci vnitřních vztahů právnické osoby rozhodnout příslušnému orgánu této osoby. Tuto právní úpravu určenou speciálně k řešení neshody mezi zájmy jednotlivého vlastníka a společenstvím vlastníků nelze nahradit prostřednictvím žaloby podle antidiskriminačního zákona, který má ve vztahu k ochraně individuálních práv vlastníka jednotky povahu obecného právního předpisu.

Vlastník jednotky tedy není oprávněn domáhat se proti společenství vlastníků uložení povinnosti týkající se správy domu a pozemku žalobou podle § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona, neboť by tím byl obcházen zákonem stanovený postup pro rozhodování shromáždění společenství vlastníků, který počítá s ochranou přehlasovaného vlastníka jednotky postupem podle § 1209 o. z., tedy rozhodnutím soudu o uspořádání poměrů vlastníků podle slušného uvážení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 16/2025, ze dne 25. 2. 2026

16.03.2026 00:01

Rozsah omezení způsobilosti samostatně právně jednat

Peněžní limit, jehož prostřednictvím soud vymezí rozsah omezení svéprávnosti člověka v majetkové oblasti, musí být stanoven individuálně se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům posuzovaného a současně tak, aby mu umožňoval uskutečňovat právní jednání v běžných záležitostech každodenního života (§ 64 o. z.). Je-li výrok o omezení svéprávnosti formulován prostřednictvím peněžního limitu, dopadá na veškerá majetkoprávní jednání posuzovaného, tedy i na ta, která by jinak spadala do rámce běžných záležitostí každodenního života. Při stanovení peněžního limitu je třeba vycházet zejména z množství disponibilních peněžních prostředků, nikoli z prostředků potřebných k úhradě nákladů na živobytí.

Samotný růst cen a pokles kupní síly dříve stanovené částky sám o sobě neodůvodňuje zvýšení peněžního limitu. Ačkoli je žádoucí, aby stanovená částka odpovídala reálné kupní síle a umožňovala posuzovanému uskutečňovat právní jednání v běžných záležitostech každodenního života, musí být výše peněžního limitu vždy určena se zřetelem k aktuálním majetkovým a příjmovým možnostem konkrétního posuzovaného.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3269/2025, ze dne 10. 2. 2026

13.03.2026 00:04

ÚS: Požadavky na posuzování svéprávnosti

I. Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením není součástí ústavního pořádku ani referenčního rámce pro přezkum ústavnosti. Jde o mezinárodní smlouvu ve smyslu čl. 10 Ústavy, kterou jsou v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy vázány i soudy při svém rozhodování. Z čl. 1 odst. 2 Ústavy plyne, že ustanovením Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, umožňuje-li to jejich povaha a obsah, je třeba přikládat interpretační význam, případně i při výkladu ustanovení ústavního pořádku.

II. Stanoviska Výboru OSN pro práva lidí se zdravotním postižením představují významné argumentační zdroje, s nimiž se soudy musí vypořádat při výkladu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. S ohledem na jejich právně nezávazný charakter je ovšem přípustné s názory výborů polemizovat, nesouhlasit s nimi, a tedy i přijmout odlišný právně závazný výklad.

III. Cílem Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, zejména čl. 12 odst. 2 a 4 ve spojení s čl. 5, je podporovat a chránit osoby s postižením a posilovat jejich autonomii. Autonomii však v kontextu této úmluvy jako celku nelze vnímat jako pouhou negativní svobodu být ponechán na pokoji, nýbrž jako hodnotu vyžadující vytváření a rozvoj podmínek a kompetencí pro dosažení plného a rovného užívání všech lidských práv jednotlivci s postižením, a to s ohledem na jejich jedinečnou individuální situaci.

IV. Ustanovení čl. 12 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením je třeba vykládat tak, že vyžaduje existenci podpůrných a v nezbytných případech i ochranných opatření, která berou v potaz specifickou individuální situaci každého jednotlivce a jsou jí konkrétně přizpůsobena, přičemž se jedná o opatření nejméně omezující jednotlivce podrobená účinným právním zárukám. Svéprávnost je přitom normou (nikoliv naopak), jsou však z ní přípustné výjimky, které musí být individuálně a nediskriminačně posouzeny. V souladu s tím je omezení svéprávnosti spojené s opatrovnictvím slučitelné s ústavním pořádkem, chápaným také ve světle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, zvláště čl. 12 ve spojení s čl. 5 této úmluvy, za podmínek, že jde o opatření sledující ochranu jednotlivce před závažnou újmou a jedná se o prostředek ultimae rationis podrobený účinným právním zárukám.

V. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje také právo jednotlivce činit v řízení o omezení svéprávnosti tvrzení a návrhy v obecné rovině způsobilé ovlivnit průběh řízení v jeho prospěch.

VI. Ani právo být volen (pasivní volební právo) není z dosahu institutu omezení svéprávnosti vyňato, obecné soudy se musí toliko vyvarovat mechanického přístupu a postupovat na základě racionálního a objektivního zdůvodnění a individuálního posouzení schopnosti stěžovatele porozumět smyslu, účelu a důsledkům kandidatury ve volbách včetně důsledků případného zvolení. Nutno v tomto ohledu zdůraznit ústavní požadavek (čl. 26 Ústavy) osobního výkonu mandátu člena Parlamentu a podmínku nesení plné odpovědnosti spojené s výkonem volené funkce, nejen politické, ale také hmotněprávní odpovědnosti za případnou škodu spojenou s odpovědností péče řádného hospodáře.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1935/24, ze dne 25. 2. 2026

12.03.2026 00:02

K vyloučení obce z výkonu opatrovnictví podle § 63 o. z.

Pouhá skutečnost, že obec (městská část) je jako samostatný subjekt práva současně zřizovatelem příspěvkové organizace jako jiné právnické osoby, která provozuje zařízení, kde opatrovanec pobývá, popřípadě mu poskytuje další služby, nemůže sama o sobě – bez sepjetí s konkrétními dalšími okolnostmi – založit střet zájmů ve smyslu § 63 o. z. a vést k vyloučení této obce (městské části) z výkonu veřejného opatrovnictví. Obec (městská část) jako zřizovatel totiž nemůže být pojmově „závislá" na jí zřizovaném provozovateli zařízení, přičemž § 63 o. z. předjímá vyloučení opatrovníka v důsledku jeho závislosti vůči provozovateli, nikoli naopak.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2516/2025, ze dne 26. 1. 2026

12.03.2026 00:01

Náhrada nákladů na odstranění vozidla vytvářejícího překážku provozu

Osobou primárně povinnou k náhradě nákladů na odstranění vozidla vytvářejícího překážku provozu na pozemní komunikaci podle § 17a odst. 6 zákona o obecní policii je osoba zapsaná jako vlastník nebo provozovatel v registru silničních vozidel. Skutečnost, že vozidlo vlastní a fakticky ovládá osoba v registru nezapsaná, neodůvodňuje závěr o absenci pasivní legitimace zapsaného vlastníka nebo provozovatele ve sporu o náhradu těchto nákladů. Z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2032/2021 a sp. zn. 25 Cdo 1064/2021 nevyplývá, že by zapsaný vlastník nebyl povinen hradit náklady na odstranění vozidla v případě, že vozidlo vlastní a fakticky ovládá osoba v registru nezapsaná. Vyplývá z nich jen tolik, že je-li žalován skutečný vlastník, není namístě žalobu zamítnout jen proto, že není zapsaný jako vlastník a provozovatel v registru vozidel.

Konkrétní skutkové okolnosti věci (například že zapsaný vlastník vozidlo dříve prodal, zajímal se o to, zda kupující splnila svou povinnost přihlásit se jako vlastník a provozovatel do registru, a po marném pokusu o zajištění její součinnosti docílil vyřazení vozidla z provozu) mohou mít význam při úvaze o tom, zda je žalobou požadovaná částka přiměřená. Nemohou však odůvodnit závěr o absenci pasivní legitimace zapsaného vlastníka nebo provozovatele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 597/2025, ze dne 20. 1. 2026

11.03.2026 00:01

Kompenzace pronajímatelů nemovitostí za pandemická opatření

Postup státu spočívající v tom, že v souvislosti s pandemií COVID-19 neposkytl kompenzaci pronajímateli nemovitostí, který současně nepodniká a nemá jiný zdroj příjmů, jeho činnost však nebyla mimořádnými opatřeními zakázána či omezena, nelze považovat za porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace; takový pronajímatel se nenachází ve srovnatelné situaci s osobami, jejichž činnost těmito opatřeními zakázána či omezena byla.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2955/2025, ze dne 27. 1. 2026

25.02.2026 00:00

Přezkum rozhodnutí odvolací komise spolku

Odvolací komise spolku, jež má podle stanov a disciplinárního řádu spolku „rozhodovat o porušení vnitřních předpisů schválených jejími příslušnými orgány, jakož i rozhodovat o druhu a výši trestu za takové porušení“, tj. rozhodovat sporné záležitosti náležející do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami (§ 265 o. z.), je po materiální stránce rozhodčí komisí ve smyslu § 265 o. z.

Vady rozhodnutí rozhodčí komise spolku se nepřezkoumávají v režimu § 258 a násl. o. z. (jako je tomu u rozhodnutí jiných orgánů spolku), nýbrž v řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem, popř. v řízení o návrhu na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí ve smyslu § 31 až 35 z. r. ř. V řízení o zrušení rozhodčího nálezu rozhodčí komise spolku proto nepřísluší soudu posuzovat soulad rozhodčího nálezu se zákonem či stanovami spolku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3099/2024, ze dne 28. 1. 2026

03.02.2026 00:01

Veřejné zdravotní pojištění rodinných příslušníků pracovníka ze třetí země

Právo na rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení upravené čl. 12 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU se vztahuje pouze na pracovníky ze třetích zemí ve smyslu této směrnice, nikoliv na jejich rodinné příslušníky, kteří spolu s nimi pobývají v členském státě Evropské unie. Z uvedených ustanovení tak rodinnému příslušníkovi pracovníka ze třetí země neplyne nárok na účast na systému veřejného zdravotního pojištění, a tím ani právo na bezplatnou zdravotní péči.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1050/2024, ze dne 12. 11. 2025

21.11.2025 00:06

ÚS: Postup soudů k naplnění práva styku rodiče a dítěte

V situaci, kdy dítě striktně odmítá rodiče, jsou obecné soudy povinny aktivně činit kroky, které by mohly vést k obnově a rozvoji vztahu rodiče a dítěte, především se musí zabývat příčinou rozvratu vazeb, možnostmi nápravy a perspektivou budoucího rozvoje vztahu.

Při rozhodování o úpravě styku dítěte s nerezidentním rodičem jsou soudy povinny nejen zohlednit jeho schopnost o dítě pečovat, ale též aktivně hledat a stanovit konkrétní a postupně rozšiřující se režim styku, nejsou-li závažné důvody k jeho omezení. Odsunutí úpravy styku na pozdější dobu nebo jeho nadměrné omezení, aniž by byl stanoven cílový režim, představuje zásah do základních práv jak rodiče, tak dítěte, které má právo na péči obou rodičů (shodně nález sp. zn. II. ÚS 212/25 ze dne 12. března 2025).

Perspektiva budoucího rozšíření styku je klíčová i v případech, kdy styk rodiče s dítětem je velmi výrazně omezen. Bez takové perspektivy úzký styk blížící se úplnému vyloučení rodiče ze života dítěte (zde 1 hodina týdně neprezenční komunikace formou videohovorů, nebo 30 minut týdně neprezenčně on-line písemná komunikace prostřednictvím elektronické komunikační sítě) nebude ústavně akceptovatelný již jen pro absenci takové perspektivy (shodně nález sp. zn. II. ÚS 894/25 ze dne 30. července 2025, bod 36), i pokud by byl krátkodobě akceptovatelný jako tzv. navykací režim. K tomu by však musel být současně schopen naplnit účel navykacího režimu.

Při hledání nejlepšího zájmu dítěte je nutné považovat jeho přání za zásadní vodítko. Předpokladem je, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a své rozhodnutí založily pouze na jeho přání, namísto na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. dubna 2013 (N 66/69 SbNU 213)].

Nepostupují-li soudy uvedeným způsobem, mohou tím porušit práva rodiče na rodinný život a péči o děti a jejich výchovu zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2271/25, ze dne 29. 10. 2025

19.11.2025 00:02

K odvolání opatrovníka podle ustanovení § 463 odst. 2 o. z.

Z ustanovení § 463 odst. 2 o. z. nelze dovodit, že by se jednalo o ustanovení taxativní, jež by nepřipouštělo žádný jiný důvod, pro který by bylo možné odvolat osobu opatrovníka; důvody k odvolání opatrovníka je však třeba vykládat restriktivně. Ačkoliv tedy k odvolání opatrovníka zpravidla dojde z důvodů v tomto ustanovení výslovně vymezených, tj. požádá-li o to opatrovník nebo neplní-li opatrovník své povinnosti (plynoucí především z ustanovení § 466 odst. 1 o. z.), nelze dospět k závěru, že by dané ustanovení vymezovalo tzv. numerus clausus případů, kdy opatrovníka odvolat lze. Není pochyb o tom, že k odvolání opatrovníka a jmenování opatrovníka nového dojde také v situaci, kdy opatrovník přestal splňovat podmínky na opatrovníka kladené zákonem, zejména stal-li se osobou nezpůsobilou právně jednat, či v případě střetu jeho zájmů se zájmy opatrovance, který je trvalého charakteru a který nelze překlenout ustanovením kolizního opatrovníka dle ustanovení § 460 o. z.

K odvolání opatrovníka však může dojít také na základě jiných skutečností, které (byť v souhrnu) vyústí v závěr soudu o nezbytnosti odvolání opatrovníka a jmenování opatrovníka nového. Může tak jít o případy, kdy dosavadní opatrovník svým jednáním (příp. opomenutím) přímo neporuší své povinnosti mu plynoucí z funkce opatrovníka, ale ve svém souhrnu tato jednání (opomenutí) budou představovat natolik závažné „závadové“ jednání, pro které již dosavadní opatrovník nebude osobou žádoucí v postavení opatrovníka opatrovance. V takových případech bude vždy na soudu, aby tuto otázku řešil, a to zejména s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a především v těchto případech bude víc než důvodné, aby závěr soudů o nezbytnosti odvolání dosavadního opatrovníka právě pro takové „závadové“ jednání byl řádně vyargumentován. Z odůvodnění rozhodnutí soudu proto musí být zcela zřejmé, z jakých podstatných důvodů soud shledává jako již nežádoucí, aby osoba opatrovníka tuto funkci vykonávala i nadále, aniž by porušila své povinnosti plynoucí ze zákonných ustanovení opatrovnictví.

K odvolání opatrovníka dle ustanovení § 463 odst. 2 o. z. nelze přistoupit pouze z důvodu, že je zde jiná osoba, která je osobou vhodnější.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2069/2025, ze dne 23. 10. 2025

14.11.2025 00:05

ÚS: Změna poměrů a rozložení péče o dítě

Má-li soud za to, že poměry nezletilého dítěte se změnily natolik zásadně, že je třeba změnit rozložení péče každého z rodičů, musí zároveň závěr o tom, v jakém poměru bude každý z rodičů pečovat (zda v časově souměrném či časově vychýleném ve prospěch jednoho z rodičů), podepřít konkrétními důvody, proč je takové rozložení péče za specifických okolností věci vhodné a v nejlepším zájmu dítěte. Neučiní-li takto individualizované posouzení konkrétní rodinné situace a vyjde toliko z mechanicky a nepřiléhavě použitých obecných postulátů plynoucích z vývojové psychologie dítěte, dopustí se libovůle a poruší tím právo rodiče na péči a výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2469/25, ze dne 30. 9. 2025

10.11.2025 00:01

Objektivní nesplnitelnost požadavků uvedených v zadávací dokumentaci

Zjistí-li zadavatel objektivní nemožnost splnění byť jen části požadavků uvedených v zadávací dokumentaci poté, co již vybral dodavatele a vyzval jej k doložení kvalifikace podle § 122 odst. 3 ZZVZ, a nemůže již proto (s ohledem na § 99 ZZVZ) učinit jiné nezbytné a přiměřené opatření k nápravě, aby v zadávacím řízení mohl pokračovat zákonným způsobem, je namístě zrušení zadávacího řízení [podle § 127 odst. 2 písm. d) ZZVZ]. Z uvedeného důvodu již v této fázi nelze vyloučit vybraného dodavatele ze zadávacího řízení pro nedoložení (též) dalších dokladů prokazujících splnění kvalifikace. I kdyby vybraný dodavatel doložil veškeré ostatní doklady, nemohl by nikdy zcela naplnit požadavky stanovené v zadávací dokumentaci a vyhovět výzvě zadavatele pro objektivní nesplnitelnost části jeho požadavků a v takové situaci nelze nedoložení jiných dokladů posuzovat k tíži vybraného dodavatele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2102/2024, ze dne 30. 9. 2025

24.10.2025 00:06

ÚS: Změna poměrů a zpětné zvýšení výživného

Shledá-li soud změnu poměrů dítěte odůvodňující jinak zpětné zvýšení běžného výživného, nelze odmítnout toto zvýšení s ohledem na v minulosti vytvořené úspory dítěte. Opačným postupem dochází k zásahu do práv podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 864/25, ze dne 11. 9. 2025

24.10.2025 00:04

ÚS: Manipulace dětí proti druhému rodiči

Obecné soudy poruší práva rodiče na rodinný život a na péči o děti a jejich výchovu zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, pokud vyloučí zcela jeho kontakt s dětmi z důvodu, že rodič děti ovlivňuje proti druhému rodiči, aniž by se zabývaly možností asistovaného styku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2068/25, ze dne 11. 9. 2025

24.10.2025 00:03

ÚS: Určení výživného na nezletilé dítě

Obecné soudy poruší ústavně zaručené právo účastníků na soudní ochranu, pokud při určování výživného na nezletilé dítě vychází z nepřezkoumatelně zjištěných příjmů povinné osoby, popřípadě pokud na zjišťování příjmů povinné osoby v rozporu se zásadou vyšetřovací rezignují.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2015/25, ze dne 25. 9. 2025

29.09.2025 00:02

Popření otcovství po souhlasu s umělým oplodněním

I. Otcovství k dítěti vzešlému z umělého oplodnění, které se narodilo v rozhodné době, v zásadě nelze popřít, pokud bylo umělé oplodnění provedeno se souhlasem dotčeného muže. Pravidlo zákazu (nemožnosti) popření otcovství dopadá jak na případy, kdy je otcovství založeno první domněnkou podle ustanovení § 776 o. z. (tj. umělé oplodnění provedené u provdané ženy se souhlasem jejího manžela), tak na situace, kdy je otcovství založeno podle ustanovení § 778 o. z. (tj. umělé oplodnění provedené u neprovdané ženy se souhlasem jejího partnera). Toto pravidlo „neplatí“ jen tehdy, „otěhotněla-li matka dítěte jinak“. Skutečnost, že otec dítěte vzešlého z umělého oplodnění není jeho biologickým otcem, je zde zcela nerozhodná (není relevantním důvodem pro popření otcovství).

Ustanovení § 787 o. z. nerozlišuje, zda byly použity spermie získané od muže, který se ženou podstupuje léčbu neplodnosti společně, nebo zda byly použity spermie anonymního dárce. V obou případech (slovy zákona „bez ohledu na to, jaké genetické látky bylo použito“) zákon chrání (a podporuje) úmyslné rodičovství, tedy situaci, kdy muž dobrovolně a vědomě souhlasil s umělým oplodněním, byť v případě anonymního dárce věděl, že nebude (zároveň) biologickým otcem dítěte. Souhlas muže s umělým oplodněním (bez ohledu na to, co bylo jeho motivem či pohnutkou k udělení tohoto souhlasu) zákon pokládá, a to plně v souladu s principy autonomie vůle a odpovědného rodičovství, za právní akt, kterým muž přijímá roli otce.

II. Jako výjimku ze zásady zákazu (nemožnosti) popření otcovství k dítěti počatému pomocí umělého oplodnění provedeného v tzv. kritické době se souhlasem muže z neplodného páru zákon vymezuje toliko situaci, že „matka otěhotněla jinak“. Protože jde o zákonnou výjimku z pravidla, je třeba ji vykládat restriktivně a současně v souladu s nejlepším zájmem dotčeného dítěte. Zákonnou formulaci, že „to (pravidlo zákazu popření otcovství) neplatí, otěhotněla-li matka jinak“, je proto třeba nepochybně chápat tak, že úspěšné popření otcovství je možné jen tehdy, že zde vymezená situace opravdu nastala, tj. je-li prokázáno, že matka vskutku „otěhotněla jinak“.

Pro vyvrácení zákonné domněnky otcovství k dítěti počatému za pomoci umělého oplodnění tedy nestačí pouhé tvrzení matky (nebo otce), že matka otěhotněla jinak než pomocí umělého oplodnění, případně že „postačuje zpochybnění faktu (existence důvodných pochybností), že k početí došlo prostřednictvím asistované reprodukce, k níž byl souhlas manžela dán“, nýbrž tato skutečnost musí být v řízení o popření otcovství postavena najisto. Musí být označeny důkazy, které spolehlivě vyvrátí presumovaný kauzální vztah mezi umělým oplodněním a otěhotněním.

Způsob, jakým lze tuto skutečnost prokázat, se bude lišit podle toho, zda šlo o homologní nebo heterologní asistovanou reprodukci, kdy je použito genetické látky anonymního dárce. Pokud mělo být provedeno homologní umělé oplodnění, znaleckým dokazováním (testem DNA) lze poměrně jednoduše stanovit, že otcem dítěte není muž, který dal k umělému oplodnění souhlas, a nepřímo tak dokázat, že matka otěhotněla jinak než v důsledku umělého oplodnění genetickou látkou manžela (příp. partnera, není-li matka vdaná). Bylo-li však provedeno heterologní umělé oplodnění genetickou látkou anonymního dárce, je situace pro popírajícího účastníka složitější. Musí prokázat, že matka dítěte otěhotněla jinak než při umělém oplodnění pomocí anonymního dárce, tedy že otěhotněla přirozenou cestou, zpravidla v důsledku soulože s jiným mužem. Možnost spolehlivého prokázání této (tvrzené) skutečnosti se ovšem zpravidla neobejde bez odběru vzorku DNA konkrétního muže, s nímž matka (podle tvrzení popírajícího účastníka) měla přirozeně otěhotnět, za účelem zjištění, zda jde skutečně o biologického otce dítěte.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1621/2025, ze dne 27. 8. 2025

24.09.2025 00:01

K nepřevoditelnosti postavení zakladatele nadace

Právní úprava nadací obsažená v občanském zákoníku nedovoluje zakladateli nadace převést své (vysoce osobní) postavení zakladatele na jinou osobu (změnit osobu zakladatele v zakládací listině).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2648/2024, ze dne 12. 9. 2025

19.09.2025 00:02

ÚS: Odmítnutí opatrovníka pro správu jmění dítěte

Při aplikaci § 931 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku jsou obecné soudy povinny posuzovat, zda rodič negativní volby osoby poručníka, resp. opatrovníka, nezneužívá a zda jedná rozumně a v souladu s nejlepším zájmem dítěte, přičemž jak zneužití práva, tak jeho výkon v rozporu se zájmem dítěte, vylučují poskytnutí ochrany tomuto právu samy o sobě.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1499/25, ze dne 18. 8. 2025

16.09.2025 00:02

Posouzení doby přiměřené možnostem spotřebitele k vrácení jistiny úvěru

Domáhá-li se poskytovatel úvěru vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (za situace, kdy v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla úvěrová smlouva shledána neplatnou), je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl.

Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože mají vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení uvedeného procesního břemene odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech spotřebitele, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou známy právě jemu, nikoliv jeho věřiteli.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, ze dne 13. 8. 2025