// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka

Půjčka a výpůjčka

26.06.2023 00:02

Poskytování spotřebitelského úvěru bez příslušného oprávnění

V definičním vymezení podnikatele v o. z. se odráží dřívější právní úprava obsažená v § 2 obch. zák. V novém pojetí podnikatele však byla opuštěna dřívější podmínka, podle níž je podnikatelem osoba nadaná podnikatelským oprávněním. Podnikatel je tudíž v rámci obecné definice vymezen podle reálné činnosti, nikoliv podle toho, zda má veřejnoprávní oprávnění k podnikání, či nikoliv. Pokud osoba vykonává výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem, tedy činnost, která vykazuje charakteristické znaky podnikatele, ač tuto činnost vykonává neoprávněně (tedy chybí jí příslušné živnostenské nebo jiné oprávnění), považuje se za podnikatele.

Na dřívější úpravu § 3a obch. zák., u níž se absence oprávnění či existence zákazu vztahovala pouze k podnikání, navazuje širší úprava § 5 odst. 2 o. z., která brání tomu, aby s absencí veřejnoprávního oprávnění byl spojován závěr o neplatnosti právního jednání bez toho, že by se ho dovolala dotčená strana, nikoliv ten, kdo veřejnoprávní povinnost porušil.

Právní závěr odvolacího soudu, že poskytne-li zápůjčku osoba bez příslušného oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů, nejde o spotřebitelský úvěr a úprava zákona o spotřebitelském úvěru „se na věc nevztahuje“, je tak v rozporu s § 5 odst. 2 o. z., který stanoví, že proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2919/2022, ze dne 28. 3. 2023

09.08.2022 00:01

K odstoupení při (ne)podstatném porušení smluvní povinnosti prodlením

Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 456/2021 shrnul, že občanský zákoník stanoví odstoupení od smlouvy jako sankci pro případ porušení smlouvy podstatným způsobem (§ 2002 odst. 1 o. z.), dále pro případ podstatného či nepodstatného porušení smluvní povinnosti prodlením (§ 1968 ve spojení s § 1977 o. z.), a pro případy vadného splnění (§ 1914 odst. 2 ve spojení s § 1923 o. z.); uvedené režimy se liší zákonnými předpoklady, za nichž může oprávněná strana od smlouvy odstoupit. Poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit (§ 2002 o. z.), zatímco poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla (§ 1977 o. z.). Zakládá-li pak prodlení nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit až poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky. Zatímco porušení smluvní povinnosti prodlením umožňuje odstoupení již při porušení nepodstatném (srov. § 1978 o. z.), obecná úprava připouští odstoupení toliko při podstatném porušení (viz § 2002 o. z.). Dovolací soud rovněž přijal a odůvodnil závěr, že účinky odstoupení mohou nastat i v případě nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu. Nedodržení uvedené lhůty má totiž význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že od smlouvy odstupuje. V případě trvajícího prodlení dlužníka je však skutečnost, zda věřitel od smlouvy odstoupil ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§ 1977 o. z.), bez právního významu, neboť i odstoupení od smlouvy po marném uplynutí uvedené lhůty – při trvajícím prodlení dlužníka – vyvolalo právní následky předvídané ustanovením § 2004 odst. 1 o. z. Jinak řečeno - prokáže-li věřitel, že od smlouvy z důvodu porušení povinnosti dlužníkem odstoupil, je na dlužníkovi, aby prokázal, že závazek splnil včas (neboť jedině tehdy může mít dodržení uvedené lhůty právní význam), nebo že důvod pro odstoupení neexistoval.

Ve světle výše uvedeného výkladu lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě prodlení (nedodržení sjednané lhůty k plnění) neznamenalo podstatné porušení smluvní povinnosti žalovaného předat žalobci listinu obsahující smlouvu o půjčce. Smlouva o půjčce je reálným kontraktem a sama písemnost obsahující text smlouvy o půjčce, ještě neprokazuje, že půjčka byla skutečně poskytnuta (že vznikl právní vztah ze smlouvy o půjčce). Pro posouzení, zda prodlení s předáním originálu listiny obsahující text smlouvy o půjčce bylo podstatným nebo nepodstatným porušením smluvní povinnosti, je rozhodující, jaké následky mělo prodlení žalovaného pro žalobce. V posuzovaném případě potřeboval žalobce listinu obsahující smlouvu o půjčce teprve v průběhu insolvenčního řízení, kdy měl prokázat existenci své pohledávky. Prodlení žalovaného, tj. nedodržení desetidenní lhůty od účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, nemělo pro žalobce žádné vážné (definitivní) následky při vymáhání pohledávky, jejímž titulem byla půjčka, neboť i při opožděném předání listiny (tj. i v případě prodlení) mohl touto listinou v insolvenčním řízení doložit (a prokázat) své tvrzení o existenci půjčky (mohl být úspěšný při uplatnění své pohledávky z titulu půjčky); není proto pochyb, že se jednalo o nepodstatné porušení smluvní povinnosti prodlením. Řečeno jinak, samo nedodržení lhůty sjednané pro předání smlouvy o půjčce (tj. samo prodlení se splněním této povinnosti) nebylo podstatné, neboť nemělo za následek nemožnost domoci se práva z postoupené pohledávky; byla-li by povinnost předat žalobci listinu obsahující smlouvu o půjčce žalovaným splněna v dodatečně určené lhůtě, mohl žalobce své tvrzení o existenci půjčky listinou podpořit, resp. mohl své právo z postoupené pohledávky úspěšně uplatnit.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3447/2021, ze dne 25. 5. 2022

22.09.2021 00:01

Zánik bezúplatného užívání pozemku v souvislosti s pozemkovými úpravami

Ustanovení § 11 odst. 8 věty páté zákona č. 139/2002 Sb. představuje jednu z výjimek ze zásady přechodu práv a povinností z nájmu na nového vlastníka, neboť pro případ výměny nebo přechodu vlastnických práv k pozemkům, uskutečněných v rámci pozemkových úprav, dává před ochranou nájemce naopak přednost ochraně nabyvatele pronajatého pozemku (tím, že normuje zánik dosavadních nájemních vztahů k takovým – z perspektivy ustanovení věty druhé § 2 zákona č. 139/2002 Sb. „novým“ – pozemkům). Svou povahou jde tedy v tomto směru nepochybně o lex specialis k obecné úpravě následků změny vlastnictví pronajaté věci zakotvené v ustanoveních § 2221 až § 2224 o. z.

Rozhodnutím o výměně nebo přechodu vlastnických práv, vydaným na podkladě schváleného návrhu pozemkových úprav (§ 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb.), zanikají rovněž obligace, jejichž předmětem je bezúplatné užívání pozemků, kterých se takové rozhodnutí týká.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 595/2021, ze dne 8. 6. 2021

02.03.2020 00:02

Promlčení práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky

Obecně platí, že právo může být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o. z.), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 o. z.

Právo vypovědět smlouvu o zápůjčce uzavřenou na dobu neurčitou promlčení nepodléhá. Toto oprávnění nemá majetkovou povahu (není majetkovým právem - § 611 o. z.), nýbrž je výrazem dispozičního oprávnění smluvní strany změnit obsah smluvního závazku.

Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu, pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Je chybné, v situaci, kdy nebyla splatnost zápůjčky výslovně sjednána, přesvědčení, že k promlčení takových pohledávek nemůže dojít, neboť běh promlčecí lhůty je spojen se splatností dluhu. V souladu s dosavadní rozhodovací praxí „nese možnost vyvolání splatnosti závazku s sebou současně i právo věřitele vymáhat splnění závazku (…) první objektivní možnost výkonu práva je dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat“. V takových případech proto není pro počátek běhu promlčecí doby určující den splatnosti dluhu.

Promítnuto do poměrů nyní souzené věci to znamená, že nebyla-li splatnost dluhu (vrácení zápůjčky) dohodnuta, může již den následující po vzniku takového právního poměru zapůjčitel smlouvu o zápůjčce vypovědět ve lhůtě šesti týdnů (§ 605 o. z.), a tím vyvolat její splatnost. Až uplynutím výpovědní lhůty se právo zapůjčitele na vrácení zápůjčky stává nárokem s účinky actio nata. Tento okamžik je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 o. z. Proto pro počátek běhu obecné promlčecí doby je tedy rozhodným den, který následuje po okamžiku, kdy nastalo actio nata, a nikoli den, kdy nastala splatnost dluhu v důsledku výpovědi. Přijetí opačného názoru by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu v situaci, kdy právo podat výpověď smlouvy o zápůjčce sjednané bez dohody o okamžiku splatnosti se nepromlčuje. Z tohoto pohledu pak není určující otázka promlčení práva podat výpověď smlouvy o zápůjčce, nýbrž promlčení práva požadovat vrácení zápůjčky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, ze dne 28. 11. 2019

08.01.2020 00:00

Úplatnost půjčky ve smyslu § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru

Nebylo-li smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky ve smyslu § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností. Zaplacení sankce nelze ztotožňovat s úplatností půjčky.

Zjištění, že věřitelka uzavřela smlouvu s úmyslem „profitovat“ na výnosech z půjčky v podobě smluvní pokuty, z něhož odvolací soud v posuzované věci vycházel, není podložen provedenými důkazy a lze ho označit za spekulativní. Neobstojí-li skutkový závěr, že věřitelka uzavřela smlouvu s úmyslem „profitovat“ na výnosech z půjčky v podobě smluvní pokuty a úmyslně tak obešla ustanovení § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru, nemůže obstát ani na něm založená právní úvaha odvolacího soudu, že „za daného skutkového stavu věci nelze půjčku, byť byla poskytnuta bez úroku a jakékoli úplaty, vyloučit z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, ze dne 30. 9. 2019

19.06.2019 00:01

Škoda na věci způsobená v době výpůjčky

Vypůjčitel je povinen vrátit půjčenou věc ve stanovené době a ve stavu odpovídajícím opotřebení vzniklému při řádném užívání. Povinností půjčitele je přitom předat věc vypůjčiteli ve stavu způsobilém k řádnému užívání.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu byly v minulosti řešeny případy vypůjčení věci, jež byla v době výpůjčky odcizena. Podle uvedených rozhodnutí je základní povinností vypůjčitele vrátit věc půjčiteli, jakmile ji nepotřebuje, nejpozději však do konce stanovené doby zapůjčení. Jestliže tuto povinnost vypůjčitel nesplnil, neboť v době, kdy měl věc vypůjčenou, mu byla odcizena, platí, že není odpovědný za odcizení, jehož se nedopustil, nýbrž je vůči půjčiteli odpovědný za újmu vzniklou tím, že mu jeho věc nevrátil.

Dosud nebyl v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešen případ, v němž by bylo vypůjčené vozidlo poškozeno a po opravě zaplacené z prostředků vlastníka mu bylo vráceno. Není však důvod, aby v uvedeném případě bylo rozhodnuto jinak než v případě odcizení věci, neboť obě situace jsou totožné v porušení povinnosti vypůjčitele vrátit půjčenou věc ve stanovené době a ve stavu odpovídajícím opotřebení vzniklému při řádném užívání. Povinnost tvrdit a dokázat, že věc případně nebyla vypůjčiteli předána ve stavu způsobilém k řádnému užívání, tíží vypůjčitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4326/2018, ze dne 19. 3. 2019

20.11.2018 00:01

K aplikaci zásady smluvní volnosti při prodlužování smlouvy o výpůjčce

Jestliže zde nájemkyně od počátku věděla, že smlouva o výpůjčce nemovitosti je uzavřena na dobu jednoho roku a ze smlouvy nevyplývá, že by měla nárok na její prodloužení, musela objektivně, při zachování obvyklé opatrnosti počítat s tím, že smlouva prodloužena nebude a ona bude muset budovu vyklidit.

Je nepochybné, že vůle vlastníka při nakládání věcí není neomezená, že s ní může nakládat jen v mezích právního řádu. Z této skutečnosti však nevyplývá soukromoprávní povinnost pronajímatelky prodloužit smluvní vztah s nájemkyní na další dobu. Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti). Věc je třeba poměřovat právě zásadou smluvní volnosti; jestliže strany dohodly výpůjčku na jeden rok, pak skutečnost, že jedna ze stran odmítla výpůjčku prodloužit, je jen realizací smluvní volnosti a není-li tu konkrétní právní povinnost smlouvu uzavřít, nelze jí vytýkat, že tak neučinila.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, ze dne 2. 10. 2018

06.09.2018 00:00

K (ne)platnosti smlouvy o výpůjčce dle obč. zák.

Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že požadavku na určení doby trvání výpůjčky dle obč. zák. bylo možné dostát nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců), popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž právní vztah z výpůjčky zanikne, ale i tak, že dobu trvání tohoto právního vztahu lze vázat na určitou objektivně zjistitelnou skutečnost, která sice není určitelná konkrétním datem, avšak lze z ní bez pochyb zjistit, kdy výpůjčka skončí; v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, avšak je jisté, že tato skutečnost nastane.

Závěr o neplatnosti smlouvy o výpůjčce dle obč. zák. se tedy uplatní pouze v případě, že doba zapůjčení je smluvně vázána na okolnost, o níž není jisté, zda vůbec nastane. Jde tak o případy, kdy konkrétní doba zapůjčení je stranami sice stanovena, ale není jisté, zda nastane skutečnost, se kterou je spojena povinnost vypůjčitele vrátit věc. Smyslem tohoto závěru je ochrana půjčitele, který s ohledem na znění § 662 obč. zák. jinak není oprávněn žádat po vypůjčiteli vrácení věci před skončením stanovené doby zapůjčení.

Úvaha o neplatnosti smlouvy však není namístě v případech, kdy je půjčitel oprávněn požadovat vrácení věci kdykoliv. Tak tomu bude obvykle v situacích, kdy stranami nebyla ujednána zvláštní doba zapůjčení, před jejímž uplynutím by nebyl půjčitel oprávněn požadovat vrácení věci.

Bez ohledu na to, zda lze považovat ujednání o výpůjčce na vyžádanou o zvláštní podtyp výpůjčky či nikoliv, je rozhodující závěr, že v těchto případech užívá osoba cizí věc na základě právního titulu, a to do doby, než je vlastníkem vyzvána k vrácení věci. Právě proto, že v těchto případech může vlastník věci (půjčitel) kdykoliv žádat vrácení věci, není namístě dovozovat neplatnost smlouvy s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu, která slouží k ochraně půjčitele v situaci, kdy není oprávněn žádat vrácení věci před uplynutím doby zapůjčení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4653/2017, ze dne 29. 5. 2018

29.01.2018 00:00

Úrok dle smlouvy o poskytnutí podpory Státním fondem životního prostředí

Je-li ujednáno ve smlouvě o poskytnutí podpory formou úročené půjčky, uzavřené mezi Státním fondem životního prostředí České republiky a žadatelem o podporu, že úrok se počítá ode dne připsání finančních prostředků na účet žadatele do dne odepsání vrácených finančních prostředků z jeho účtu, nemá splnění předpokladů, za nichž se na poskytnuté prostředky nahlíží jako na prostředky zadržené ve smyslu § 30 zákona o rozpočtových pravidlech, za následek zánik práva Fondu na sjednaný úrok za dobu od splnění uvedených předpokladů do dne odepsání vrácených finančních prostředků z účtu žadatele (tedy za období, kdy se tyto peněžní prostředky považují za zadržené).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 5223/2015, ze dne 15. 11. 2017

17.02.2017 00:05

ÚS: Lichevní smlouvy o půjčce

Ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího.

Pokud jde o lichvu, představující určité právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, jejím podstatným objektivním znakem je hrubý nepoměr vzájemných plnění, neboť takový nepoměr je v rozporu s ústavní zásadou přiměřenosti, tj. s jedním ze stěžejních principů ústavního soudnictví. Tento nepoměr může být relevantně posouzen pouze na základě rozdílu objektivních hodnot plnění poškozeného a protiplnění lichváře, což je v každém konkrétním případě nezbytné stanovit na základě rozsáhlého zhodnocení dané věci.

Subjektivním znakem lichvy je též tíseň. Při rozhodování, zda byla určitá smlouva uzavřena v tísni, není dle Ústavního soudu úkolem soudů hodnotit to, jak se dlužník dostal do špatné finanční situace a jaká byla jeho platební morálka, nýbrž zkoumat, jak dlužník sjednání předmětné smlouvy vnímal a zda věřitel nezneužil jeho obtíží k prosazení podmínek příčících se zásadám férovosti.

Při posuzování, zda v tom kterém případě došlo k nepřípustné lichvě, musí civilní soudy do svého rozhodování promítnout ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší smluvní strany.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3308/16, ze dne 19. 1. 2017

13.08.2014 00:00

Ke konkurenci smluvených úroků a úroků z prodlení

Smluvené úroky představují odměnu za půjčení peněz, kdežto úroky z prodlení jsou sankcí za porušení povinnosti - nedodržení dohodnuté doby splatnosti. Zatímco povinnost dlužníka zaplatit věřiteli smluvené úroky vzniká ze závazku ve smlouvě, povinnost platit úroky z prodlení vyplývá ze zákona jako důsledek prodlení se splněním dluhu. I když dlužník není v prodlení s plněním dluhu, může věřitel požadovat úroky smluvené a úroky z prodlení může požadovat při prodlení dlužníka i u bezúplatné půjčky. Obojí úroky mohou být věřitelem požadovány vedle sebe bez ohledu na skutečnost, zda se jedná nebo nejedná o občanskoprávní vztah.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, ze dne 24. 7. 2014

26.08.2013 00:00

K dohodě o ponechání doby splnění na vůli dlužníka

Doba splnění může být na vůli dlužníka ponechána pouze dohodou, tj. musí být výslovně dohodnuto, že splatnost dluhu závisí na vůli dlužníka. Takováto dohoda může být formulována různě, zpravidla tak, že dlužník zaplatí, „až bude chtít“ nebo „až bude moci“. Ustanovení § 564 obč. zák. se však nevztahuje pouze na případy, kdy splatnost závazku byla výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, ale i na případy kdy splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník.

Odvolací soud rozhodl v dané věci správně, jestliže dovodil, že splatnost půjčky byla ponechána ve smyslu ustanovení § 564 obč. zák. na vůli dlužníka, bylo-li ve smlouvě o půjčce účastníky sjednáno, že dluh bude věřiteli vrácen poté, kdy se dlužník stane ziskovým.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1869/2013, ze dne 24. 7. 2013

25.04.2013 00:00

K určitosti ujednání o úrocích při poskytnutí peněžité půjčky

I. Smlouva o půjčce uzavřená podle ustanovení § 657 občanského zákoníku zakládá občanskoprávní vztah mezi věřitelem a dlužníkem bez ohledu na postavení dlužníka a účel poskytnuté půjčky; samotná skutečnost, že dlužník je podnikatelem a že poskytnutou půjčku použil pro účely své podnikatelské činnosti, nemůže vést k závěru o vzniku obchodního závazkového vztahu mezi ním a věřitelem ve smyslu ustanovení § 261 obchodního zákoníku, v němž by bylo možné výši úroků z prodlení dohodnout podle ustanovení § 369 odst. 1 obchodního zákoníku.

II. Dispozitivní povaha ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku umožňuje úroky při poskytnutí peněžité půjčky dohodnout nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem, ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí půjčky do její splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí.

Není-li ujednání o úrocích při poskytnutí peněžité půjčky vyjádřené slovy samo o sobě jednoznačné, neboť není srozumitelné (z hlediska způsobu vyjádření tohoto projevu vůle nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určité (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle podle pravidel uvedených v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku.

V posuzovaném případě se dlužník ve smlouvě o půjčce zavázal poskytnutou půjčku vrátit věřitelům „včetně sjednané odměny ve výši 550.000,- Kč“. Vzhledem k tomu, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky jsou odměnou za užívání půjčené jistiny a že mohou být dohodnuty také pevnou částkou, nelze ze samotného ujednání o odměně ve výši 550.000,- Kč obsaženého ve smlouvě o půjčce, v níž není výslovně uvedeno, že tato odměna představuje dohodnutý úrok, dovozovat neurčitost tohoto ujednání, a tedy jeho neplatnost podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku, aniž by takovému závěru předcházela interpretace projevu vůle podle pravidel uvedených v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 869/2012, ze dne 19. 3. 2013

13.07.2012 00:00

K prokázání odevzdání předmětu půjčky smluvním prohlášením

I. Břemeno tvrzení nese v případě sporu o vrácení půjčky věřitel, na kterém je, aby prokázal, že k uzavření smlouvy o půjčce došlo, že dlužníkovi předmět půjčky odevzdal a že dlužník předmět půjčky řádně a včas nevrátil.

II. Jestliže smlouva o půjčce obsahuje prohlášení dlužníka, že převzetí půjčky od věřitele potvrzuje svým podpisem na smlouvě (o pravosti podpisů smluvních stran na smlouvě přitom není namístě pochybovat, neboť byly úředně ověřeny), odporuje pravidlům logického myšlení uvěřit bez dalšího obraně dlužníka, že předmět půjčky od věřitele nepřevzal, resp. dovozovat, že smlouva o půjčce opatřená ověřenými podpisy účastníků není dostačujícím důkazem pro prokázání opaku.

Účastníkům občanskoprávních smluvních vztahů by mělo být naopak umožněno spolehnout se na to, že zcela zřejmý obsah jejich smluvních ujednání nemůže být vyvrácen na základě jeho pouhého popření ze strany účastníka, který nechce nést následky porušení povinnosti ze smluvního vztahu (resp. nechce být nositelem povinností založených smluvním vztahem).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, ze dne 21. 6. 2012

05.06.2012 00:00

K neurčitému ujednání o splatnosti dluhů z půjček

Jestliže se účastníci smlouvy o půjčce ohledně vrácení půjčených finančních prostředků dohodli jen tak, že „peněžní půjčka bude splácena průběžně“, aniž sjednali konkrétní výši a termíny jednotlivých splátek, nelze posoudit jejich ujednání o splatnosti dluhů z půjček jinak než jako neurčité.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2782/2010, ze dne 25. 4. 2012

13.10.2011 00:00

K určitému vymezení doby trvání výpůjčky

Smlouva o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.), bránící půjčiteli kdykoliv požadovat vrácení zapůjčené věci (viz § 662 odst. 1 a 2 obč. zák. vymezující předpoklady vrácení věci), nemůže být sjednána bez určení doby trvání výpůjčky (alespoň patřičným /o skončení výpůjčky pochybnosti nevzbuzujícím/ vymezením účelu užívání zapůjčené věci). Byť tedy smlouva o výpůjčce nevyžaduje zvláštní formu, musí z ní vedle bezplatnosti vyplývat dočasnost užívání věci. Sjednání doby trvání výpůjčky je tak podstatnou náležitostí smlouvy o výpůjčce.

Požadavku na určení doby trvání výpůjčky lze dostát nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců), popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž právní vztah z výpůjčky zanikne, ale i tak, že dobu trvání tohoto právního vztahu lze vázat na určitou objektivně zjistitelnou skutečnost, která sice není určitelná konkrétním datem, avšak lze z ní bez pochyb zjistit, kdy výpůjčka skončí; v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, avšak je jisté, že tato skutečnost nastane. Dobu trvání výpůjčky lze případně sjednat i kombinací určitého časového období a objektivně zjistitelné skutečnosti, od níž dohodnuté časové období počíná běžet.

Naproti tomu dohodnutou dobu zapůjčení nelze – vzhledem k předpokladu určitosti právního úkonu – vázat na okolnost, o níž není jisté, zda vůbec nastane.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 35/2011, ze dne 8. 6. 2011

29.06.2011 00:02

K poskytnutí předmětu úvěru v okamžiku podpisu smlouvy o úvěru

Doba poskytnutí předmětu úvěru může být sjednána i k okamžiku podpisu smlouvy o úvěru. Jinak řečeno, ani to, že doba poskytnutí peněžních prostředků bude ve smlouvě sjednána k okamžiku podpisu smlouvy a tyto prostředky budou při podpisu smlouvy taktéž věřitelem dlužníkovi fakticky předány, bez dalšího neznamená, že jde o smlouvu o půjčce. Obsahuje-li smlouva podstatné části smlouvy o úvěru podle § 497 obch. zák., nebrání tato skutečnost kvalifikaci takové smlouvy jako smlouvy o úvěru.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 780/2010, ze dne 31. 5. 2011

10.06.2011 00:02

K přechodu práv a povinností ze smlouvy o výpůjčce na nástupce půjčitele

I. Práva a povinnosti ze smlouvy o výpůjčce nezanikají smrtí půjčitele, nýbrž přecházejí na jeho právní nástupce.

Bylo-li v posuzovaném případě účelem smlouvy a současně vůlí půjčitele vyjádřené ve smlouvě umožnit bezplatné užívání bytu vypůjčitelem v domě ve vlastnictví půjčitele, váže se takto uzavřená smlouva k bytu (podle vyjádřené vůle půjčitele jde o jeho bezplatné užívání konkrétním vypůjčitelem). Je proto vyloučeno uvažovat o omezení plnění na osobu věřitele a tudíž i o zániku práva smrtí věřitele ve smyslu § 579 odst. 2 obč. zák.

II. Bylo-li bezplatné užívání bytu vázáno na osobu konkrétního vypůjčitele, pak jeho předčasnou smrtí právo vyplývající ze smlouvy o výpůjčce zanikne a nepřechází na jeho právní nástupce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 18/2011, ze dne 11. 5. 2011

05.05.2011 00:01

ÚS: K interpretaci právních úkonů (smlouva o půjčce)

Při výkladu smluvních ustanovení je nutno dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Podle platného českého občanského zákoníku, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 ObčZ).

Porušení ústavně zaručených základních práv se tedy orgán veřejné moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2061/08 ze dne 07.04.2011

02.05.2011 00:01

K přenechání bytu k dočasnému bezúplatnému užívání

Žádný právní předpis účastníkům občanskoprávních vztahů nezakazuje uzavřít smlouvu, jejímž obsahem je přenechání bytu k dočasnému bezplatnému užívání; předmětem výpůjčky (§ 659 a násl. obč. zák.) může být i byt.

Pro úvahu o tom, jakému smluvnímu typu odpovídá konkrétní smlouva, je – obecně vzato – významné jen to, jaký právní následek její účastníci zamýšleli vyvolat. Naproti tomu otázka, zda smlouva vyhovuje náležitostem určitého smluvního typu, je významná jen pro účely posouzení její platnosti.

V projednávaném případě není žádných pochyb o tom, že účastníci smlouvy sledovali založit užívací právní vztah k bytu, který bude bezúplatný; ujednání smlouvy, podle něhož “nájem bytu“ byl dohodnut jako „nájem bezúplatný“, jiný výklad ani nepřipouští. Už proto nelze smlouvu kvalifikovat jako (úplatnou) smlouvu nájemní ve smyslu § 663 a násl. obč. zák. Za této situace je pak – logicky vzato – vyloučeno posuzovat její platnost z hlediska ustanovení hlavy sedmé občanského zákoníku, natož dovozovat, že svým obsahem odporuje zákonu právě proto, že jde o smlouvu bezúplatnou. Neobstojí tudíž právní názor, že posuzovaná smlouva je smlouvou nájemní, která svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2715/2010, ze dne 14. 4. 2011