// Profipravo.cz / Obchodní závazkové vztahy
Obchodní závazkové vztahy
07.12.2023 00:02
Zákaz poskytnout oprávněnému plnění z bankovní záruky
Skutečnost, že výstavce finanční (bankovní) záruky ručí za splnění zajištěného dluhu do výše a za podmínek uvedených v záruční listině, přičemž výstavce může vůči věřiteli uplatnit pouze námitky, jejichž uplatnění záruční listina připouští, vyplývá přímo z textu zákona (§ 2034 odst. 1 o. z.). Neplyne-li ze záruční listiny něco jiného, nemůže výstavce uplatnit vůči věřiteli námitky, které by vůči němu byl oprávněn uplatnit dlužník.
V okamžiku, kdy se věřitel obrátí na banku s výzvou k plnění bankovní záruky, je banka povinna zkontrolovat, za jakých podmínek je oprávněna finanční prostředky uvolnit a pokud jsou podmínky splněny, musí je (na základě dřívější dohody s dlužníkem v souladu se záruční listinou) oprávněné osobě vyplatit. V tom okamžiku již nemůže dlužník požadovat, aby banka věřiteli v souladu se záruční listinou neplnila či uplatňovala námitky, o nichž záruční listina mlčí. Dlužník nemá žádný zákonný ani smluvní titul k tomu, aby výstavci znemožnil poskytnout věřiteli (beneficientovi) plnění z bankovní záruky. Opačný závěr by vedl k popření smyslu finanční (bankovní) záruky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1807/2021, ze dne 30. 8. 2023
14.09.2023 00:01
Námitka relativní neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností
I. Smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu měla podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013 v souladu s § 229, 230 a 261 odst. 3 písm. b) obch. zák. povahu smlouvy obchodní (jednalo se o tzv. absolutní obchod). Promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti této smlouvy bylo proto nutné posuzovat podle právní úpravy promlčení obsažené v obchodním zákoníku; úpravu promlčení práva uskutečnit právní úkon obsahovalo ustanovení § 390 obch. zák.
V případě uplatnění námitky promlčení práva uskutečnit právní úkon ve smyslu § 390 obch. zák. je nutné zabývat se otázkou, zda vůči osobě, která vznesla námitku promlčení práva uskutečnit právní úkon, může mít tento právní úkon účinky. Osoba, vůči které právní úkon nemůže mít žádné účinky, není osobou oprávněnou namítat promlčení práva uskutečnit tento právní úkon.
II. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že:
1) I když důsledkem (po právu učiněném) dovolání se relativní neplatnosti smlouvy je neplatnost smlouvy s účinky ex tunc, je – s ohledem na (dosah) princip(u) ochrany nabytých práv – zapotřebí mít na paměti, že zatímco v případě absolutní neplatnosti smlouvy nikdy nedošlo k založení, změně či zániku příslušného právního vztahu, v případě tzv. relativně neplatné smlouvy práva a povinnosti z ní vznikly, byť v důsledku následně učiněného jednostranného adresovaného hmotněprávního úkonu (s již připomenutými účinky ex tunc) zanikly.
2) Učinil-li nabyvatel majetku poté, kdy se převodce oprávněně dovolal relativní neplatnosti smlouvy, na jejímž základě nabyvatel majetek nabyl, další právní úkon, jehož předmětem bylo nakládání s nabytým majetkem, je třeba na takové jednání pohlížet jako na jednání učiněné nevlastníkem. Jestliže ovšem k dovolání se relativní neplatnosti smlouvy došlo až poté, kdy adresát již učinil se třetí osobou (třetími osobami) ohledně téhož majetku další majetkoprávní úkon, je třeba (analogicky) vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl․ ÚS 78/06, jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že v důsledku odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedl vlastnické právo k nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mezi A a B mít vliv na věcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému majetku od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem (obdobné důsledky jako u odstoupení od smlouvy je totiž třeba vyvozovat i v případě dovolání se relativní neplatnosti).
Výše citované závěry se uplatní rovněž na převody členských práv a povinností v bytovém družstvu, neboť jsou obecným vyjádřením principu právní jistoty a ochrany nabytých práv.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2812/2022, ze dne 26. 4. 2023
15.02.2023 00:02
Přechod licence k předmětu průmyslového vlastnictví při pachtu závodu
Uzavřením smlouvy o pachtu závodu, jehož součástí je licence k předmětu průmyslového vlastnictví poskytnutá propachtovateli licenční smlouvou uzavřenou podle § 508 a násl. obch. zák., vzniká právo pachtýře užívat předmět průmyslového vlastnictví v rozsahu poskytnuté licence pouze tehdy, pokud k tomu poskytovatel licence udělil souhlas. Na podmínkách postupitelnosti (přenechání) licence k předmětu průmyslového vlastnictví vzniklé do 31. 12. 2013 a tvořící součást podniku nabyvatele licence, nic nemůže změnit ani skutečnost, že k dispozici s původním podnikem jako věcí hromadnou došlo až později v podobě obchodního závodu podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jeho pachtem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2495/2022, ze dne 31. 10. 2022
08.02.2023 00:02
Aplikace § 22 odst. 2 o. z. v případě nájmu prostoru sloužícího podnikání
Ustanovení § 22 odst. 2 o. z. nelze aplikovat v případě nájmu prostoru sloužícího podnikání na nájemce, který je právnickou osobou. Primárním cílem § 22 odst. 2 o. z. je ochrana třetích osob. Takový cíl ale situace, kdy jedna právnická osoba přenechá k užívání pronajaté prostory sloužící podnikání druhé právnické osobě, nesleduje. Bylo-li by v takovém případě vyloučeno uplatnění práva výpovědi ze strany pronajímatele, nejednalo by se o ochranu práv těchto třetích osob, ba právě naopak – došlo by k omezení práva vlastníka nakládat se svým majetkem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 878/2022, ze dne 8. 11. 2022
06.02.2023 00:02
Nové pojetí moderace smluvní pokuty dle § 2051 o. z.
I. Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.
II. Postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ (ty za splnění předpokladů uvedených v bodě 56). Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
III. Aby tedy soud mohl posoudit (ne)přiměřenost nároku ze smluvní pokuty, musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a násl. o. z. ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty. Nepodaří-li se soudu cestou subjektivního výkladu objasnit, k jaké funkci smluvní pokuty vůle stran směřovala (co strany hodlaly ujednáním docílit), lze v rámci objektivního výkladu (§ 556 odst. 1 věta druhá o. z.) podpůrně využít dále popsaných vodítek.
Primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. Velký senát se neztotožňuje s názorem, že smluvní pokutě ve smyslu § 2048 a násl. o. z. má být vždy připisována sankční funkce, ani s tím, že smluvní pokuta má být striktně odlišována od ujednání o paušalizované náhradě škody.
IV. U paušalizační (alespoň zčásti) smluvní pokuty musí patřit mezi rozhodující okolnosti pro úvahu o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty výše vzniklé škody. Nelze proto přijmout názor zastávaný částí české literatury a vycházející z judikatorních závěrů formulovaných v režimu obchodního zákoníku, že škoda, která věřiteli skutečně vznikla v důsledku porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou, nehraje pro úvahy o moderaci žádnou roli. Rozsah škody, kterou věřitel utrpěl v důsledku porušení smluvní povinnosti a k jejíž kompenzaci pokuta cílí, tedy zásadně určuje míru, v jaké byl narušen jeho zájem. Svou roli však mohou hrát i okolnosti, které by činily případný nárok na náhradu škody byť zčásti neopodstatněným (např. spoluzavinění, porušení povinnosti věřitele zakročit k odvrácení škody). U ryze sankční smluvní pokuty naopak výše škody významnou okolností není.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu se výše vzniklé škody stává ve sporu o uhrazení smluvní pokuty relevantní teprve tehdy, je-li soudu z tvrzení stran a běžného chodu věcí zřejmé, že je ve zjevném nepoměru ke smluvní pokutě. Vzhledem k tomu, že moderace je možná jen tehdy, je-li tu výrazný nepoměr mezi vzniklou škodou a smluvní pokutou, která měla odpovídat jiné předpokládané výši škody, není třeba, aby výše škody byla přesně vyčíslena. Řízení, jehož předmětem je nárok ze smluvní pokuty, se nemůže stát složitým a dlouhým sporem o výši vzniklé škody.
V. Pro úplnost lze dodat, že i v poměrech nového občanského zákoníku mohou obstát dosavadní judikaturní závěry (přijaté při výkladu § 301 obch. zák.) o právotvorné povaze (konstitutivních účincích) rozhodnutí soudu o moderaci, neboť soud výkonem moderačního oprávnění podle § 2051 o. z. zasahuje do existujícího nároku věřitele a okamžikem vykonatelnosti jeho rozsudku nastupuje bezprostřední účinek i v hmotném právu. V pojetí moderace nároku se však již nemůže prosadit závěr, že účinky moderace nastávají zpětně k okamžiku ujednání. Účinky rozhodnutí soudu o moderaci nároku ze smluvní pokuty se logicky nemohou vztahovat k okamžiku ujednání o smluvní pokutě, neboť tehdy nárok ještě neexistoval. Nemohou se ani upínat k momentu, v němž se rozsudek o moderaci stane vykonatelným, neboť jednak by musel právní řád v období od vzniku nároku ze smluvní pokuty až do vykonatelnosti rozsudku o moderaci počítat s existencí nespravedlivého nároku, jednak by v souladu s § 1970 o. z. měl věřitel nárok na úrok z prodlení ze splatného nároku, jenž byl (následně) soudem shledán nespravedlivým. S přihlédnutím k tomu, že při moderaci je posuzována přiměřenost nároku též vzhledem k okolnostem, jaké zde byly při porušení smluvní povinnosti, případně k okolnostem, které mají v porušení povinnosti svůj původ, přičemž právě porušením smluvní povinnosti vzniká právo věřitele požadovat smluvní pokutu, jeví se jako odpovídající vztahovat účinky rozhodnutí soudu o moderaci k době vzniku nároku na smluvní pokutu, jehož nepřiměřenost byla posuzována.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, ze dne 11. 1. 2023
08.08.2022 00:02
Prevenční povinnost mandanta v obchodních závazkových vztazích
Obecný požadavek, aby mandant podroboval správnost výstupů z činnosti mandatáře při zařizování sjednané obchodní záležitosti kontrolní činnosti, se neslučuje se smyslem a účelem mandátní smlouvy. Mandant svěřuje zařízení své záležitosti profesionálovi za úplatu právě proto, aby se o ni nemusel starat, a může oprávněně spoléhat na to, že mandatář zařídí jeho záležitost s odbornou péčí. Takové „spoléhání“ má však svoje meze. Ani skutečnost, že mandant svěřil zařízení obchodní záležitosti vyžadující odborné znalosti mandatáři jako profesionálovi v příslušném oboru, nezbavuje mandanta prevenční povinnosti. Povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, totiž platí bez výjimky pro každého.
Existence smluvního závazku mandatáře postupovat při zařizování záležitosti mandanta s odbornou péčí nemohla vyloučit aplikaci ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák., zakotvujícího prevenční povinnost v obchodních závazkových vztazích, v takových případech, v nichž pochybení mandatáře bylo (muselo být) mandantovi zjevné v tom smyslu, že o tomto pochybení a jeho možných důsledcích věděl, respektive vzhledem k okolnostem a s ohledem na své (individuální) schopnosti musel vědět.
Pokud si tedy mandant musel být vědom pochybení mandatáře a jeho důsledků a mohl vzniku škody, která z daného pochybení vzešla, vlastním přičiněním zamezit, pak je následek (vznik škody) přičitatelný rovněž mandantovi. V závislosti na tom, jak podstatného porušení prevenční povinnosti se poškozený (mandant) dopustil, je pak třeba v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 515/2000 určit míru podílu mandanta na celkové škodě a v tomto rozsahu pak jeho požadavek na náhradu škodu shledat nedůvodným.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1061/2021, ze dne 12. 4. 2022
04.08.2022 00:02
Příčinná souvislost v případě neoprávněného vyloučení ze zadávacího řízení
V posuzované věci by žalobkyni nevznikla škoda v podobě ušlého zisku, nebýt jejího neoprávněného vyloučení ze zadávacího řízení a za předpokladu, že by její nabídka byla vybrána jako nejvhodnější a žalovaná by s ní uzavřela smlouvu o realizaci veřejné zakázky, ze které by žalobkyni vznikl zisk.
Při úvaze o předvídatelnosti vzniku škody jde vždy o posouzení skutečností, jež jsou v době protiprávního jednání či škodní události do jisté míry potenciální. V souvislostech daného případu je třeba z hlediska zjištěného skutkového stavu uzavřít, že bezprostřední příčinou tvrzené újmy není skutečnost, že žalovaná uzavřela smlouvu a veřejnou zakázku realizovala s jinou společností, ale to, že žalobkyně byla neoprávněně vyloučena ze zadávacího řízení, čímž jí bylo znemožněno, aby při rozhodování o výběru nejvhodnější nabídky konkurovala vítězné nabídce. Že v takových případech může vzniknout vyloučenému uchazeči škoda, lze v zásadě považovat za okolnost pro zadavatele veřejné soutěže předvídatelnou a pravděpodobnou.
Nesprávný je pak závěr odvolacího soudu, že jednáním, které by mělo za následek vznik tvrzené škody, by mohlo být pouze porušení povinnosti žalované uzavřít smlouvu s uchazečem o veřejnou zakázku, pokud by taková povinnost plynula ze zákona o veřejných zakázkách. Stejně tak je nesprávný jeho závěr, že vzhledem k neexistenci subjektivního práva uchazeče na přidělení veřejné zakázky, ani na uzavření smlouvy, nelze považovat protiprávní vyloučení žalobkyně ze zadávacího řízení za postup vedoucí k odpovědnosti žalované za škodu. Ohledně úvah o příčinné souvislosti v dané věci není bez dalšího relevantní to, zda má uchazeč o veřejnou zakázku zmíněné subjektivní právo nebo zadavatel zmíněnou povinnost. Rozhodné je, zda žalobkyní tvrzený ušlý zisk je podle obvyklého chodu zadávacího řízení i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem jejího neoprávněného vyloučení. Jinak řečeno je pro závěr o příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a tvrzenou škodou třeba odpovědět na otázku, zda existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že nebýt neoprávněného vyloučení žalobkyně, její nabídka by vzhledem k obvyklému chodu zadávacího řízení (s ohledem na obecnou zkušenost či další poznatky) byla vybrána jako vítězná a žalovaná by s ní uzavřela smlouvu a zakázku realizovala.
Nelze také přehlédnout, že i právo Evropské unie předpokládá přiznání náhrady škody osobám poškozeným protiprávním jednáním při zadávání veřejných zakázek. Právní závěry odvolacího soudu by náhradu škody ve zmíněných případech fakticky zcela znemožnily, což nelze akceptovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1417/2020, ze dne 21. 4. 2022
04.08.2022 00:01
Odpovědnost za škodu při porušení povinnosti ze zák. č. 137/2006 Sb.
Veřejné zakázky, upravené zákonem č. 137/2006 Sb. (dále též „ZVZ“), byly v období do 31. 12. 2013 tzv. obchodem, a tedy veškeré úkony mezi zadavatelem a uchazeči byly činěny v obchodněprávních vztazích. A jelikož se jedná o vzájemná práva a povinnosti stran, byť do značné míry svázané formalizovaným kogentním postupem dle ZVZ, jde o vztahy závazkové. Uchazeči o veřejné zakázky v nich vystupují jako podnikatelé a jednají v rámci své podnikatelské činnosti, přičemž závazkové vztahy mezi nimi a státem nebo samosprávnou územní jednotkou, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb, se řídily částí třetí obchodního zákoníku (srov. § 261 odst. 2 obch. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že pokud ZVZ možnost uplatnění nároku uchazeče na náhradu škody vůči zadavateli sám speciálně neupravuje a předmětem veřejné zakázky je zabezpečování veřejných potřeb, je třeba v takovém případě aplikovat ustanovení o náhradě škody obsažené v obchodním zákoníku, tedy jeho § 373 a násl. Jelikož se však kromě možného porušení závazkového vztahu bude v takových případech jednat zejména o porušení povinností zadavatele stanovených zákonem, je třeba přihlédnout k § 757 obch. zák., který stanoví, že pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených obchodním zákoníkem platí obdobně ustanovení jeho § 373 a následující. Pokud se tedy uchazeč o veřejnou zakázku domáhá náhrady škody, která mu vznikla porušením právní povinnosti zadavatele veřejné soutěže stanovené ZVZ, je takto uplatněný nárok třeba posuzovat podle obecných ustanovení o náhradě škody obsažených v občanském zákoníku (§ 420 obč. zák.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1417/2020, ze dne 21. 4. 2022
15.07.2022 00:02
ÚS: K výkladu lhůty stanovené v § 408 odst. 2 obch. zák.
I. Porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nespočívá pouze v odepření přístupu k soudu, nýbrž i v tom, že je fakticky znemožněno domoci se svého práva. Požadavky kladené na uplatnění práva před soudem musejí mít oporu v zákoně, stejně jako s ním nesmí být v rozporu jejich výklad.
II. Je-li podání exekučního návrhu spojeno s požadavkem na předložení exekučního titulu s vyznačenou doložkou právní moci a doložkou vykonatelnosti, je výklad lhůty stanovené v § 408 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozporu s právem na soudní ochranu, není-li v něm zohledněno, kdy mohl věřitel tuto podmínku splnit, došlo-li k vyznačení uvedené doložky k tomu příslušným soudem až po uplynutí této lhůty.
III. Stanoví-li zákonná úprava výslovně jako náležitost exekučního návrhu předložení kopie exekučního titulu s vyznačenou doložkou vykonatelnosti (srov. § 38 odst. 2 exekučního řádu), a požaduje-li soud, aby účastník řízení posuzoval, zda bylo, či je odvolání podáno včas (nebo je, či není přípustné), ač takovou povinnost podle ústavního pořádku ani podústavního práva nemá, jde o tzv. kvalifikovanou vadu a o postup v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3363/21, ze dne 16. 6. 2022
25.04.2022 00:02
K možnosti sjednat ve smlouvě právní domněnku či fikci
Ujednání stran v soukromoprávní smlouvě, jež pro vyjádření určitého jimi předvídaného právního následku užily určitá typová sousloví (např. „považuje se“, „má se za“, „platí, že“), která v právních normách zpravidla naznačují, že jde o tzv. právní domněnky či právní fikce, nejsou pouze z tohoto důvodu neplatná. Je třeba i u takových ujednání v každém jednotlivém případě zkoumat, k jakému právnímu následku vůle stran směřovala, a zda takové ujednání není vzhledem ke konkrétním okolnostem věci zákonem zakázáno nebo se příčí dobrým mravům.
Při posouzení, zdali takové ujednání je v rozporu se zákonným zákazem nebo se příčí dobrým mravům, je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, co je obsahem daného ujednání. Současně je třeba hodnotit i právní postavení stran, v jakém ujednání uzavřely, zdali jde o rovnovážný vztah stran, např. podnikatelů, případně zdali jde o vztah podnikatele na straně jedné a slabší strany na straně druhé, ať už spotřebitele nebo podnikatele slabší strany.
Dohoda dvou podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti o tom, že „dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla“, směřující ke smluvní úpravě podmínek předání díla jako jednoho z předpokladů vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny díla není právní úpravou občanského zákoníku sama o sobě zakázána, ani se bez dalšího nepříčí dobrým mravům.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, ze dne 23. 3. 2022
21.02.2022 00:00
Neplatnost ujednání o výši úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy
Sama skutečnost, že úrok z prodlení byl mezi podnikateli sjednán ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení (či v jakékoliv jiné výši), nezpůsobuje neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Teprve v případě, kdy smluvená sazba s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již nesměřuje k plnění (legitimních) funkcí úroku z prodlení, tj. funkce sankčně-motivační a reparační (kompenzační), nýbrž se stává neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, je na místě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy.
Jinak řečeno, jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy lze posoudit ujednání o úroku z prodlení tehdy, pokud jím věřitel nesleduje naplnění svých legitimních zájmů, nýbrž zneužívá smluvní svobody k újmě svého smluvního partnera. Vždy je tak potřeba vážit, zda příslušné smluvní ujednání představuje legitimní (nikoliv zjevně excesivní) nástroj věřitele pro případ prodlení dlužníka, anebo (legitimními zájmy neodůvodněnou) sankci sloužící jen k vykořisťování druhé smluvní strany. Přitom je třeba mít na zřeteli, že obecné vnímání hranice mravnosti je v podnikatelských vztazích (s přihlédnutím ke specifikům těchto vztahů a jejich subjektů) odlišné od vztahů nepodnikatelských.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 765/2020, ze dne 19. 10. 2021
10.02.2022 00:02
Započtení banky proti pohledávce věřitele z titulu bankovní záruky
Nevyplývá-li z obsahu bankovní záruky něco jiného, nemůže banka, která vystavila bankovní záruku, započíst proti pohledávce věřitele vůči bance z titulu bankovní záruky svou vzájemnou pohledávku, kterou má vůči věřiteli z jiného právního titulu. Možnost započtení vzájemných pohledávek banky a věřitele by musela vyplývat z obsahu záruční listiny.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3267/2019, ze dne 27. 10. 2021
19.01.2022 00:02
Stavení promlčecí lhůty v případě neplatné rozhodčí doložky
Po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno vydáním R 121/2011 (NS sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, ze dne 11. května 2011), lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně [nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem ke všem okolnostem věci měly vědět) dříve], nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. 20. října 2011); právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit.
Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů.
V projednávané věci pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností C, která byla pravidelným poskytovatelem úvěrů a která pohledávku uplatnila v rozhodčím řízení. Žalovaný (na nějž pohledávka přešla ke dni účinnosti přeshraniční fúze, tedy k 31. květnu 2015) je též společností poskytující úvěry, platební služby a záruky a provozující finanční leasing a peněžní makléřství; lze tak na oba tyto subjekty (společnost C i žalovaného) klást přísnější požadavky na seznámení se se zásadní (jelikož velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijatou) judikaturou ovlivňující jejich podnikání. S přihlédnutím k době, kdy se právní předchůdce žalovaného s touto judikaturou mohl poprvé seznámit (23. května 2011, kdy bylo rozhodnutí R 121/2011 zveřejněno na webových stránkách Nejvyššího soudu), nepokládá Nejvyšší soud v poměrech dané věci rozhodčí žalobu podanou (až) 5. září 2011, respektive exekuční návrh (podaný poté, co rozhodce vydal 10. října 2011 rozhodčí nález), za úkon, který stavěl běh promlčecí lhůty (ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a sp. zn. I. ÚS 1091/19 šlo již o zneužívající postup).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 127/2019, ze dne 24. 9. 2021
18.10.2021 00:01
Oznámení započitatelné pohledávky proti pochybné a sporné pohledávce
I. Pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení je podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla. Jestliže se vznik pohledávek způsobilých k započtení posuzuje podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2013, posuzuje se otázka, zda dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky, podle ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák.
II. Na délku lhůty „bez zbytečného dokladu“, stanovené dlužníku v § 529 odst. 2 obč. zák. ke splnění oznamovací povinnosti vůči postupníku, nemá sama o sobě žádný vliv skutečnost, že na majetek dlužníka je vedeno insolvenční řízení a že tuto povinnost má splnit insolvenční správce dlužníka.
III. Obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013, neobsahoval (oproti úpravě obsažené v o. z.) žádnou výslovnou úpravu (ne)možného započtení pohledávek sporných či pochybných (terminologií § 1987 odst. 2 o. z. jde o pohledávky nejisté nebo neurčité). Ve vztahu ke včasnému splnění oznamovací povinnosti dlužníka vůči postupníku dle § 529 odst. 2 obč. zák. není závěr, že lhůta „bez zbytečného odkladu“ začíná běžet až poté, kdy postupníkova pohledávka přestane být spornou nebo pochybnou, dovoditelný ani teleologickým výkladem zkoumaného ustanovení. Lhůta „bez zbytečného odkladu“ obsažená v § 529 odst. 2 obč. zák. i v tomto případě začíná běžet již poté, kdy dlužníku bylo postoupení pohledávky postupitelem oznámeno nebo postupníkem prokázáno.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 82/2019, ze dne 30. 6. 2021
26.08.2021 00:02
Nárok na vrácení plnění z bankovní záruky
Okolnost, že bankovní zárukou byla zajištěna povinnost osoby, která nebyla stranou smlouvy o poskytnutí bankovní záruky, a nikoli povinnost osoby, která uzavřela s bankou smlouvu o poskytnutí bankovní záruky, avšak nebyla ve smluvním vztahu k věřiteli, je pro řešení otázky aktivní věcné legitimace k uplatnění (případného) nároku na vrácení plnění podle ustanovení § 321 odst. 4 obch. zák. právně nevýznamná. Ze žádného ustanovení obchodního zákoníku totiž nelze dovodit, že by bankovní zárukou nemohlo být zajištěno splnění závazku osoby odlišné od osoby, která uzavřela s bankou smlouvu o poskytnutí bankovní záruky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1872/2019, ze dne 30. 3. 2021
14.04.2021 00:02
Korektiv dobrých mravů a ochrana slabší strany ve vztazích mezi podnikateli
I. Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.
II. Korektiv dobrých mravů však přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany).
Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z.
Ustanovení § 433 o. z. je samostatně aplikovatelné, tj. k jeho aplikaci zároveň není nutné dovodit porušení jiného (zvláštního) podrobnějšího ustanovení na ochranu slabší strany.
Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. ani o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení. Ve vztahu ke sjednanému úroku pro účely aplikace ustanovení § 433 o. z. tedy nepostačují pouhá skutková zjištění o jeho výši. Je třeba prokázat ostatní předpoklady důvodné aplikace takové úpravy. Nepostačuje prokázání toliko silnějšího hospodářské postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka silnější strany.
III. Spotřebitelem může být každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem. Nelze tak vyloučit, že taková smlouva o úvěru může mít povahu smlouvy spotřebitelské a bude třeba aplikovat právní úpravu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.
IV. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže.
V. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění ani zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 56/2019, ze dne 16. 3. 2021
14.04.2021 00:01
Vyloučení aplikace právní úpravy adhezních smluv mezi podnikateli
Ujednají-li si strany (ve vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti), že vylučují použití § 1799 a § 1800 o. z., je třeba obsah i tohoto ujednání poměřovat s ohledem na obchodní zvyklosti a dodržení zásad poctivého obchodního styku, je-li tato klauzule součástí adhezní smlouvy, nikoliv jen v návaznosti na to, zda je tato doložka pojata do vlastního textu smlouvy či mimo něj.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 56/2019, ze dne 16. 3. 2021
19.01.2021 00:01
Důsledky započtení v případě tzv. falešné (nepravé) dlužnické solidarity
V případě tzv. falešné (nepravé) dlužnické solidarity založené souběhem práva poškozeného na náhradu škody vůči škůdci a práva poškozeného (ochuzeného) na vydání bezdůvodného obohacení vůči obohacenému zanikne povinnost škůdce nahradit škodu v rozsahu, v jakém zanikla pohledávka poškozeného (ochuzeného) vůči obohacenému v důsledku započtení vzájemné peněžité pohledávky obohaceného vůči ochuzenému.
Pokud totiž poškozený obdrží od obohaceného plnění, zaniká v tomto rozsahu jeho nárok vůči škůdci. Stejný závěr je nutno učinit i v případě, že k (částečnému) zániku závazku na vydání bezdůvodného obohacení dojde v důsledku započtení pohledávky poškozeného vůči obohacenému, neboť započtení představuje z hlediska věřitele hospodářsky srovnatelný způsob zániku závazku se splněním, protože věřitelův nárok bývá uspokojen, jinými slovy započtení splnění nahrazuje. I na zánik pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku platného započtení je tak třeba obdobně aplikovat závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2307/2013 že poškozenému se celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3273/2019, ze dne 7. 10. 2020
14.01.2021 00:02
Cena za distribuci plynu dle smlouvy o sdružených službách dodávky plynu
Podle smlouvy o sdružených službách dodávky plynu ve smyslu § 72 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2015, je zákazník povinen platit obchodníkovi s plynem regulovanou cenu za distribuci plynu, včetně případné platby za překročení denní rezervované pevné distribuční kapacity.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4565/2018, ze dne 29. 7. 2020
07.01.2021 00:02
Ujednání o výši úroku z prodlení ve smlouvě uzavřené mezi podnikateli
I. Též podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by ujednání o výši úroků z prodlení bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka.
Postavení dlužníka jako podnikatele jej přitom takové ochrany nezbavuje. Ani v poměrech nové právní úpravy Nejvyšší soud neshledává důvod zbavovat podnikatele ochrany proti excesivním ujednáním o úrocích z prodlení, která se příčí obecným morálním zásadám demokratické společnosti, jen z důvodu, že je profesionálem v příslušné oblasti. V případě podnikatele, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, však zpravidla (s ohledem na jeho předpokládanou profesionalitu) nebude možné rozpor s dobrými mravy spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění vzniklého tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti.
II. Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V případě výše úroků z prodlení sjednané podle § 1970 o. z. je tedy třeba posuzovat soulad takového ujednání s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, které ke sjednání takového úroku z prodlení vedly a jež existovaly v době uzavření smlouvy. Nestačí tedy vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu, či ze srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou stanovenou nařízením vlády, neboť obecně (bez přihlédnutí k okolnostem projednávané věci) nelze stanovit paušální „hraniční sazbu nemravnosti“ úroků z prodlení.
Výrazná (mnohonásobná) odchylka sjednané výše smluvního úroku z prodlení od sazby stanovené nařízením vlády může být signálem rozporu takového ujednání s dobrými mravy, sama o sobě však (bez posouzení relevantních okolností jejího sjednání) takový rozpor ještě neznamená.
III. S ohledem na různorodost smluvních vztahů nelze předem obecně určit veškeré okolnosti, k nimž by měl soud při posouzení souladu konkrétního ujednání o úrocích z prodlení s dobrými mravy přihlížet, lze však vymezit určitý okruh okolností, které by soud zpravidla neměl opomenout při posouzení, zda se konkrétní ujednání o výši úroku z prodlení příčí dobrým mravům.
Z povahy věci, vzhledem k tomu, že jde o posuzování souladnosti či rozporu ujednání s dobrými mravy, lze přihlédnout jen k těm okolnostem, které existovaly v době, kdy k tomuto ujednání došlo (tj. v době uzavření smlouvy). Primárně je přitom třeba hodnotit důvody, které vedly ke sjednání výše úroku z prodlení, a to ve vztahu k plnění jeho funkcí v konkrétní věci. Skutečnost, zda konkrétní výše úroku ještě plní sankčně-motivační či kompenzační funkci, je kritériem, které určuje, zda ji lze považovat za adekvátní či zda se již příčí dobrým mravům. Bude tedy namístě se zabývat například rizikovostí obchodu vzhledem k předchozímu chování dlužníka či k jeho tehdy aktuální situaci, neboť jinou výši úroku z prodlení lze akceptovat v případě bezproblémového prověřeného dlužníka, kterého není třeba příliš motivovat k řádnému plnění, oproti případu dlužníka, který byl v minulosti často v prodlení se svými závazky. Rozhodnou okolností může být též rámcový rozsah očekávatelných škod na straně věřitele v případě, že dlužník řádně a včas nesplní, neboť v případě vyšších hrozících škod lze akceptovat vyšší úrok z prodlení než v případě, kdy při prodlení dlužníka na straně věřitele žádné vyšší škody nebylo možné očekávat. Lze přitom přihlédnout i k tomu, jaký byl předpoklad vývoje škod během času (zda byla očekávatelná škoda jednorázová či postupně se navyšující), a též k tomu, jaký význam měl případný nesplacený dluh pro věřitele a jaká byla míra pravděpodobnosti vzniku takových předpokládaných škod (například vzhledem ke zkušenostem z dřívější obchodní praxe věřitele či vzhledem k jeho celkové ekonomické situaci). Relevantní může být též další obsah posuzované smlouvy a skutečnost, zda současně s úroky z prodlení byla sjednána i jiná sankce za prodlení plnící obdobné funkce (například smluvní pokuta) či zda byla pohledávka věřitele zajištěna a jakým způsobem. Nezanedbatelné mohou být i obchodní zvyklosti stran a samotné okolnosti sjednávání, tedy například skutečnost, zda již byla obdobná výše úroků z prodlení mezi stranami sjednávána v minulosti a zda takovou výši vzhledem ke své vlastní obchodní praxi považoval za adekvátní sám dlužník. Důležitou okolností mohou být též majetkové poměry účastníků v době uzavření smlouvy a případně též vědomost o jejich očekávaných budoucích poměrech. V případě drobných podnikatelů může plnit sankčně-motivační funkci jiná výše úroku z prodlení než v případě velkých finančně zajištěných společností, naopak v případě menších podnikatelů může i nižší hrozící škoda způsobit značné následky na jejich činnosti, kterým může hrozba úroku z prodlení zamezit. Při úvahách o tom, zda je sjednaná výše úroku z prodlení ještě souladná s dobrými mravy, lze také zohlednit skutečnost, že ve vztazích mezi podnikateli, kteří vystupují jako profesionálové, je obecně vnímání hranice jednání, které již není z pohledu dobrých mravů akceptovatelné, odlišné od vztahů nepodnikatelských, typicky od vztahů spotřebitelských.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, ze dne 22. 9. 2020