// Profipravo.cz / Řízení o dědictví

Řízení o dědictví

30.08.2022 00:02

Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny

Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech nyní účinného občanského zákoníku jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.

Právě nastíněný závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. V případě zákonodárcem užitých obecných formulací „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takové právní normy, jejichž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu (soudnímu komisaři) poměrně široké diskreční oprávnění, aby podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, způsob, jakým byla pravost listiny popřena (zda se tak stalo jen paušálně či na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury citované odvolacím soudem), a tak podobně. Vždy pak bude třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 49/2022, ze dne 24. 5. 2022

15.08.2022 00:01

Určení obvyklé ceny pozůstalosti podle § 180 odst. 1 ZŘS

Pozůstalostní soud (soudní komisař) není při vydávání usnesení podle § 180 odst. 1 z. ř. s. (o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku, jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, popřípadě výši předlužení) vázán předchozím usnesením, jímž bylo rozhodnuto o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku.

Rozhodnutí o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, které navíc ani nemusí obsahovat ocenění majetku zůstavitele, nemůže představovat ve smyslu § 159a odst. 1, 3 a 4 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. překážku věci rozhodnuté vůči obsahově odlišnému navazujícímu usnesení o určení obvyklé ceny.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 691/2022, ze dne 31. 5. 2022

09.08.2022 00:02

Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny

Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1.1.2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se ve svůj prospěch dovolává závěti sepsané ve formě soukromé listiny, zpochybněné jiným účastníkem co do pravosti.

Právě nastíněný závěr však nelze vnímat jako bezvýhradný. Ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. ukládá soudu, aby k podání žaloby o určení dědického práva odkázal toho z účastníků, jehož dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší. Vzhledem k těmto zákonodárcem užitým obecným formulacím „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“, je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takovou právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný tak pro rozhodnutí v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla pravost listiny popřena, tj. zda se tak stalo jen paušálně nebo na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury, reprezentované zejména rozhodnutím býv. Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněným ve Vážného sbírce pod č. 17.557/39 (zde bylo vysloveno, že „k přesunu postavení pro budoucí spor o právo dědické v neprospěch dědice přihlášeného z posledního pořízení nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem přihlášeným ze zákona, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti posledního pořízení a zeslabit sílu tohoto delačního důvodu“).

Při rozhodování o tom, čí dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší, tak bude vždy třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3433/2021, ze dne 26. 5. 2022

12.07.2022 00:02

Účinky usnesení o odloučení pozůstalosti

Účinky usnesení o odloučení pozůstalosti mají přetrvávat jen do doby pravomocného ukončení pozůstalostního řízení, pak mají bez dalšího pominout. Ochrana věřitele, v jehož prospěch došlo k odloučení pozůstalosti a jež plyne z existence usnesení o odloučení pozůstalosti, po ukončení pozůstalostního řízení rovněž zaniká. Smyslem ochrany skrze odloučení pozůstalosti totiž je, aby po dobu trvání pozůstalostního řízení nebyl z odloučené pozůstalosti uspokojen jiný věřitel zůstavitele než ten, v jehož prospěch došlo k odloučení pozůstalosti. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že usnesení o odloučení pozůstalosti není poté, co pozůstalostní řízení bylo pravomocně skončeno, aniž by odloučená pozůstalost byla zkonzumována ve prospěch věřitele zůstavitele, pro exekuční soud závazné, je jeho závěr správný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 399/2022, ze dne 19. 4. 2022

05.04.2022 00:02

Vydání předmětu úschovy náležejícího do dědictví po zůstaviteli

Je-li vydání předmětu úschovy spojeno se sporem účastníků o tom, zda předmět úschovy náleží do dědictví po zůstaviteli, je žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (obdobně jako žaloba na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, resp. v takovém případě místo ní) též právním prostředkem k řešení tohoto sporu. Dědici zůstavitele, jehož vlastnické právo k předmětu úschovy ke dni jeho smrti je sporné, jsou tedy aktivně věcně legitimovaní k podání žaloby o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy podle ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s., i když předmět úschovy nebyl v řízení o pozůstalosti, skončeném pravomocným usnesením o dědictví, projednán; v případě svého úspěchu ve věci jsou též oprávněni k tomu, aby jim byl předmět úschovy na základě usnesení vydaného podle ustanovení § 298 z. ř. s. vydán.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 382/2020, ze dne 23. 12. 2021

25.08.2021 00:01

Uspokojování pohledávek v rámci likvidace dědictví

Je-li zákonem výslovně předjímaným důsledkem nařízení likvidace dědictví zpeněžení veškerého známého majetku zůstavitele a po pravomocném skončení řízení o likvidaci dědictví též zánik neuspokojených pohledávek věřitelů, jejich zajištění a zánik zástavních práv zajišťujících pohledávky, jejichž dlužníkem je osoba odlišná od zůstavitele (§ 175v odst. 4 o. s. ř. v rozhodném znění), pak k zákonnému zániku uvedených pohledávek za dědici zůstavitele dochází zcela bez zřetele k tomu, zda se takoví věřitelé se svou pohledávkou do likvidace dědictví přihlásili.

Z uvedeného plyne, že výzva soudu v usnesení o nařízení likvidace adresovaná věřitelům podle § 175t odst. 2, věty první o. s. ř., aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví, a současně upozornění, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou, se týká všech pohledávek za zůstavitelem, a to zcela bez ohledu na jejich splatnost. Upřednostnění splatných pohledávek by bez rozumného důvodu upřednostňovalo věřitele s dříve splatnými pohledávkami před těmi, jejichž pohledávky byly v okamžiku smrti zůstavitele (popř. v době nařízení likvidace dědictví) ještě nesplatné, přestože by šlo např. o pohledávky zajištěné. Právním důvodem uspokojování pohledávek jednotlivých přihlášených věřitelů (včetně věřitelů zástavních) totiž není prodlení dlužníka, nýbrž jedinou rozhodnou právní skutečností je samotné nařízení likvidace dědictví spojené s existencí pohledávky věřitele. Otázka splatnosti přihlašovaných pohledávek jednotlivých věřitelů je při provádění rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele zcela nerozhodná.

I nyní účinná právní úprava likvidace pozůstalosti, která dále zpřesnila poměrně kusou úpravu likvidace dědictví provedenou v rozhodné době v § 175t až 175v o. s. ř., vychází nadále z předpokladu, že se pohledávky věřitelů přihlašují bez ohledu na to, zda jsou splatné, a to včetně těch věřitelů, kteří uplatňují pohledávku proti třetí osobě, která je zajištěna majetkem patřícím do likvidační podstaty a věřitel přihlašuje právo na uspokojení této pohledávky ze zajištění (srov. § 243 odst. 1 z. ř. s.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 638/2021, ze dne 27. 5. 2021

25.11.2020 00:01

Zastavení řízení o pozůstalosti podle § 154 z. ř. s.

Další postup v řízení o pozůstalosti, pokud zůstavitel zanechal jen majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty a obstaravatel pohřbu s jeho převzetím nesouhlasí, zákon výslovně neupravuje. Proto by bylo v zásadě na místě pokračování v řízení (zahájeného na základě oznámení matričního úřadu o smrti fyzické osoby) „klasickým“ projednáním pozůstalosti. Lze však také uvážit, zda náklady státu (soudu, u kterého řízení probíhá), vzniklé v souvislosti se zjišťováním dědiců a s vlastním projednáním pozůstalosti, a také náklady účastníků řízení nejsou výrazně nepřiměřené hodnotě a charakteru zůstavitelem zanechaného majetku bez hodnoty nebo majetku nepatrné hodnoty. Takové posouzení nepochybně závisí na okolnostech konkrétního případu.

Případný závěr o výrazném nepoměru mezi majetkem, který by měl být projednán, a finanční i časovou náročností dalšího řízení o pozůstalosti (zejména je-li již na základě výsledků předběžného šetření zřejmé, že jde o pozůstalost značně předluženou a nelze tak předpokládat ani částečné uspokojení věřitelů), by pak mohl vést k aplikaci ustanovení § 154 z. ř. s. i v situaci, kdy tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele, nelze majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty pro jeho nesouhlas vydat, předpoklady pro zastavení řízení však jsou. Nelze-li majetek vydat vypraviteli pohřbu ani dědicům, může být nabývajícím subjektem i stát, a to proto, že tu není nikdo jiný, komu by bylo možné majetek vydat. Z toho pak logicky vyplývá, že je zcela bezpředmětné vyžadovat souhlas státu s takovým postupem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 785/2020, ze dne 27. 8. 2020

11.06.2020 00:01

Nepřiměřenost zákazu zcizení nebo zatížení zděděné či odkázané věci

Ustanovením § 1569 odst. 2 o.z. daná možnost, aby zákazem zcizení obtížená osoba namítala nepřiměřenost příkazu spojeného s pořízením zůstavitele v její prospěch, je na místě především již v řízení o pozůstalosti v rámci „posouzení příkazu jako rozvazovací podmínky“. Rozhodování o nepřihlížení k zákazu zcizení či zatížení dědictvím nabyté věci až po skončení řízení o pozůstalosti by mělo přicházet v úvahu jen při podstatné změně poměrů, oproti poměrům, jaké byly v průběhu řízení o pozůstalosti na straně obtížené osoby.

Bude-li tedy již v řízení o pozůstalosti namítáno, že se k zákazu nemá přihlížet právě proto, že byl zůstavitelem nařízen na nepřiměřenou dobu a není odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany, nezbude pozůstalostnímu soudu (soudnímu komisaři) než rozhodnout. Bude-li mít za to, že se k zákazu nemá přihlédnout, nebude zákaz obsažen ve výroku usnesení o potvrzení nabytí dědictví, pouze v jeho odůvodnění uvede soud vše, co jej vedlo k závěru o tom, že k zákazu nepřihlédl. Bude-li mít pozůstalostní soud za to, že zákaz platí, uvede jej do výroku usnesení o potvrzení nabytí dědictví. Proti usnesení lze podat odvolání.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 z.ř.s. pro řízení o pozůstalosti jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti přitom provádí jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil, není-li stanoveno jinak.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2864/2019, ze dne 5. 3. 2020

21.05.2020 00:02

Dohoda pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do SJM

Dohoda pozůstalé manželky s dědici zůstavitele o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky, podle níž má veškerý majetek (jeho aktiva), který ke dni úmrtí zůstavitele patřil do společného jmění manželů, připadnout po smrti zůstavitele pouze pozůstalé manželce, není v rozporu se zákonem ve smyslu § 162 odst. 1 z. ř. s.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1763/2019, ze dne 5. 2. 2020

27.03.2020 00:01

ÚS: Řádné odůvodnění rozhodnutí o odměně správce dědictví

Přijatelný závěr soudu musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž je nezbytné, aby soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil. Pokud se omezil v zásadě pouze na obecné a paušální odůvodnění, opřené zejména o prostou citaci příslušného ustanovení konkrétní vyhlášky, nepostupoval v souladu se zaručenými ústavními zásadami spravedlivého procesu a jeho závěr je v zásadě nepřezkoumatelný. Pokud navíc nebyla stěžovateli dána možnost seznámit se s podaným odvoláním a argumentovat v tomto směru, například také poukazem na předchozí rozhodnutí téhož soudu v obdobné věci, dochází k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2002/19, ze dne 18. 2. 2020

09.01.2020 00:03

„Nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele a zajištění neuspokojených pohledávek

Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že ten, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, se tím nestal zůstavitelovým dědicem, a stát, jemuž připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, tím nenabyl jeho věci, práva a jiné majetkové hodnoty jako tzv. odúmrť; neodpovídají proto nejen za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získali vlastnické právo.

Současně platí, že s ohledem na smysl a účel likvidace dědictví, ve které jde primárně o uspokojení věřitelů zůstavitele, na toho, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, nebo na stát, jemuž podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, společně s majetkem nepřešlo zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů, které na majetku vázlo, neboť majetek zůstavitele takto přešel na jiného (na stát), aniž by byl (mohl být) nadále (po zpeněžení nebo připadnutí státu) zatížen právními prostředky zajištění pohledávek věřitelů; v zákonné úpravě likvidace dědictví zde nelze nacházet oporu k tomu, aby se činil rozdíl mezi majetkem zůstavitele, který zpeněžením přešel na jiného, a „nezpeněžitelným“ majetkem zůstavitele, který připadl státu proto, že po skončení likvidace dědictví „nemůže zůstat bez vlastníka“. Zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů váznoucí na majetku, který patřil zůstaviteli, stejně jako samotné neuspokojené pohledávky, v souladu s ustanovením § 175v odst. 4 věta první OSŘ zaniká pravomocným skončením likvidace (právní mocí usnesení o rozvržení výtěžku likvidace).

Z uvedeného současně plyne, že na „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, který podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl státu, nelze vést exekuci prodejem zástavy k uspokojení pohledávek věřitelů zůstavitele, neboť zástavní právo zaniklo.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4543/2018, ze dne 30. 10. 2019

08.01.2020 00:02

Posuzování důvodů vydědění neuvedených v listině o vydědění

Oproti právní úpravě vydědění v obč. zák. je podle o.z. k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele. Z tohoto důvodu je možné, vyslovil-li zůstavitel jen některý z důvodů vydědění, v řízení o pozůstalosti, resp. ve sporném řízení vyvolaném postupem podle ustanovení § 170 z.ř.s. prokázat vůči takovému dědici i jiný zákonný důvod vydědění. Podle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (obč. zák.) takový postup možný nebyl, a pokud byl nepominutelný dědic úspěšný ve své obraně a podařilo se mu vyvrátit existenci toho zákonného důvodu vydědění, jež zůstavitel uvedl v prohlášení o vydědění, nebyl vyděděn, i když by vůči němu bylo možné prokázat existenci i jiného zákonného důvodu vydědění.

Soud je povinen zabývat se v řízení zahájeném žalobou podle ustanovení § 170 z.ř.s. i dalšími (účastníky tvrzenými) důvody vydědění, které zůstavitel v listině o vydědění neuvedl, i v případě, že zůstavitel pořídil listinu o vydědění podle obč. zák. (účinného do 31. 12. 2013), avšak zemřel po 31. 12. 2013. Platnost listiny o vydědění se přitom posoudí podle právní úpravy účinné ke dni jejího pořízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, ze dne 27. 9. 2019

31.01.2019 00:02

Prokazování skutečností rozhodných pro vyřešení sporu o dědické právo

Závisí-li řešení sporu o dědické právo na posouzení skutkových okolností, které jsou mezi účastníky sporné (nemůže-li tedy být spor o právo vyřešen přímo v řízení o pozůstalosti postupem podle § 169 odst. 1 z. ř. s.), a nedojde-li mezi dědici k dohodě, v důsledku které by spor zcela odpadl nebo by se dosud sporné skutečnosti staly nespornými, neprovádí se v řízení o pozůstalosti dokazování k prokázání rozhodných skutečností, které jsou mezi účastníky řízení (dědici) sporné. Takový spor nemůže být vyřešen v rámci řízení o pozůstalosti.

Za takových okolností tedy soud v řízení o pozůstalosti postupuje podle § 170 z. ř. s. a odkáže usnesením toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou, aniž by byl soud v pozůstalostním řízení povinen (a oprávněn) provádět ohledně sporných skutečností dokazování a činit z provedených důkazů skutková zjištění nebo právní závěry, neboť soudu (notáři jako soudnímu komisaři) nepřísluší, aby v řízení o pozůstalosti postupem podle ustanovení § 170 z. ř. s. zjišťoval a předběžně posuzoval skutkový stav, který má být předmětem sporu. Řešení takových sporů je třeba vyhradit řízení spornému.

Otázku, u kterého z účastníků se sporné dědické právo jeví jako nejslabší, je třeba v řízení o pozůstalosti posuzovat jen zcela obecně a vždy se zřetelem k okolnostem případu. Nejde-li o situace upravené v ustanovení § 1673 o. z., jež obsahuje zvláštní pravidla pro určování osoby, která má být k podání žaloby odkázána, je třeba zpravidla pokládat za slabší dědické právo toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, na nichž se zakládá jeho dědické právo a jež jiný účastník řízení popírá, nebo který zpochybňuje skutečnosti týkající se dědického titulu, jenž zakládá dědické právo jiného účastníka, jestliže v případě prokázání těchto skutečností mu dědické právo nemůže svědčit, nebo který tvrdí skutečnosti o dědické nezpůsobilosti, jež jiný (tím dotčený) účastník popírá, jestliže v případě jejich prokázání je z dědického práva vyloučen, anebo který tvrdí skutečnosti, jež vyvracejí jinak zřejmý dědický titul jiného (tím dotčeného) účastníka a tím jeho dědické právo.

Není přitom samo o sobě významné, jakou „právní sílu“ má (by měl mít) ten který dědický titul (není ani vyloučeno, že v některých případech bude „právní síla“ dědických titulů všech účastníků, jejichž dědické právo je sporné, stejná). Přestože v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 došlo oproti předchozí právní úpravě k terminologické změně, nelze dovodit, že by při řešení otázky, kterého z účastníků je třeba v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, odkázat, aby své právo uplatnil žalobou, byla nadále s účinností od 1. 1. 2014 rozhodující pouze tzv. „právní síla“ jednotlivých dědických titulů. Nejedná-li se o případy uvedené v ustanovení § 1673 o. z., v němž zákonodárce (i s ohledem na „sílu“ jednotlivých dědických titulů) výslovně stanovil, kterého z účastníků řízení (dědiců) má soud v případě, že jsou splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení, k podání žaloby odkázat, není pro vyřešení otázky, kterého z dědiců má soud ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s. odkázat, aby své právo uplatnil žalobou, samo o sobě významné, jakou „právní sílu“ má (by měl mít) ten který dědický titul. V takových případech soud k podání žaloby odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se mu jeví „se zřetelem k okolnostem případu“ jako „nejslabší“. Při výkladu tohoto ustanovení přitom lze (nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 1673 o. z.) vycházet z dosavadní judikatury týkající se právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, neboť není důvod, aby byl ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. a v něm použitému výrazu „nejslabší“ přikládán obsahově jiný význam, než jaký byl dovozován ve vztahu k ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 a v něm použitému výrazu „méně pravděpodobné“.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1572/2018, ze dne 7. 11. 2018

10.09.2018 00:01

Nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců

Společné prohlášení, které má nahradit soupis pozůstalosti, musí učinit shodně všichni dědici, jimž bude (má být) posléze potvrzeno nabytí dědictví, a z hlediska svého obsahu má stejné náležitosti jako seznam pozůstalostního majetku sestavený správcem pozůstalosti, včetně toho, že může (ale nemusí) obsahovat ocenění majetku provedené dědici a údaje o dluzích zůstavitele a dalších pasivech pozůstalosti.

Na rozdíl od seznamu pozůstalostního majetku může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku jen tehdy a až poté, co dědici soudu takové prohlášení již předložili a co soudu navrhli, aby bylo přijato jako náhrada za soupis pozůstalosti. Své souhlasné prohlášení mohou dědici soudu předložit nejpozději do zahájení soupisu pozůstalosti; byla-li již pozůstalost sepsána, soud ze soupisu vychází a souhlasné prohlášení dědiců již nemůže soupis nahradit. Soud předložené prohlášení přezkoumá a dospěje-li k závěru, že projednávaná pozůstalost je opravdu jednoduchou věcí a že je možné vyhovět požadavku na nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců, usnesením o tom rozhodne; jestliže v té době již byl nařízen (a dosud neproveden) soupis pozůstalosti, soud usnesení o tom zruší.

Společné prohlášení dědiců sice nemusí obsahovat ocenění majetku provedené dědici, nicméně dědicové by měli (na znamení společné vůle) jejich prohlášení soudu společně předložit a navrhnout, aby bylo přijato jako náhrada soupisu pozůstalosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3604/2017, ze dne 25. 6. 2018

10.09.2018 00:00

Nařízení soupisu pozůstalosti v domě, který není vlastnictvím zůstavitele

I. Soupis pozůstalosti se provede v domě zůstavitele, v jeho bytě nebo i v jiných prostorách, v nichž jsou nebo mohou být umístěny zůstavitelovy hmotné movité věci, přičemž je třeba v soupisu uvést nejen majetek, který patřil výlučně zůstaviteli, ale také věci, které patří do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela.

II. I když zákon výslovně nestanovuje povinnost osoby strpět vstup osob do svého obydlí a umožnit jim prohlídku a soupis věcí v jejím obydlí, vyplývá taková povinnost bez dalšího ze zákonných ustanovení upravujících soupis pozůstalosti a postup při provedení tohoto úkonu.

III. Vyrozumění osob, které nemají právo vznášet dotazy a připomínky, ale do jejichž práv provádění soupisu pozůstalosti zasáhne (i tehdy, pokud soupis má být proveden v nemovitosti, která nepatřila zůstaviteli), zůstává v praxi otázkou. I taková osoba by však zřejmě měla být o místu a termínu soupisu alespoň neformálně vyrozuměna a měla by být vyzvána k odpovídající součinnosti (zpřístupnění věcí, jež mají být sepsány).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3604/2017, ze dne 25. 6. 2018

22.06.2018 00:05

ÚS: Právo vypravitele pohřbu odmítnout majetek nepatrné hodnoty

Požadovat úhradu nákladů spojených s pohřbem představuje právo a nikoliv povinnost toho, kdo se postaral o pohřeb; záleží tedy na vypraviteli pohřbu, zda svou pohledávku uplatní či nikoliv. Posouzení, zda jsou dány podmínky pro použití ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř., je tedy sice věcí volné úvahy obecného soudu (srov. slovo „může“ v dotčeném ustanovení), nikoli však věcí jeho libovůle. Neexistuje proto žádný racionální důvod, pro který by vypraviteli pohřbu neměla být zachována možnost volby. Nutnost ponechat vypraviteli pohřbu možnost nabytí majetku odmítnout vystupuje do popředí tím spíše, že důsledkem postupu dle cit. ustanovení může být vydání movitých či nemovitých věcí, jejichž vlastnictví může pro vypravitele pohřbu znamenat významnou zátěž (čl. 11 odst. 3 věta první Listiny). Opačný výklad by vedl k tomu, že by se právo vypravitele požadovat náhradu nákladů pohřbu transformovalo v povinnost převzít majetek zůstavitele, jež nestíhá žádného věřitele zůstavitele (§ 471, § 472 odst. 2 občanského zákoníku), dokonce ani jeho dědice (§ 463 a násl. občanského zákoníku). Tak závažný hmotněprávní důsledek přitom nelze ospravedlnit ani procesní ekonomií dědického řízení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 550/18, ze dne 22. 5. 2018

14.03.2018 00:01

Odvolání závěti; originál kompletní závěti v dědickém řízení

I. Závěť je projev vůle, kterým zůstavitel činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku, jejími podstatnými náležitostmi je ustanovení dědice (dědiců) a také uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla závěť podepsána. Ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák. nezmiňuje o tom, jak musí být v závěti den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, uveden, z ustanovení upravujících způsob pořízení jednotlivých zákonných forem závěti je však zřejmé, že v případě závěti pořízené vlastní rukou zůstavitele i závěti pořízené v jiné písemné formě se svědky úkonu je lhostejné, kde se datum podepsání v textu nachází, ale musí být uvedeno tak, aby celý text závěti tvořil logický, tj. srozumitelný (vyložitelný) celek.

Tento závěr o umístění data podepsání závěti byl vysloven ve vztahu k pořízení závěti, není však žádného důvodu k tomu, aby pro případ zrušení závěti neplatilo stejné pravidlo, tedy aby den, měsíc a rok, kdy pořizovatel podepsal úkon zrušení dřívějších svých závětí, byly na listině umístěny tak, aby tvořily logický celek s tím, co je jinak na listině uvedeno.

Judikatura připouští, aby jedna listina obsahovala více právních úkonů (např. závěť a vydědění, nebo zrušení dřívější závěti a pořízení závěti nové). V těchto případech sice postačí, aby na listině bylo pouze jedno datum podepsání, ovšem pouze tehdy, je-li nepochybné, že právní úkony obsažené na listině byly učiněny, resp. podepisovány současně.

II. Jestliže je dědické právo založeno na závěti zůstavitele, nelze se v řízení o dědictví obejít bez originálu závěti, popř. jejího opisu ověřeného tím, kdo má podle příslušných právních předpisů originál v evidenci, a musí jít samozřejmě o kompletní text závěti. Jen z kontextu celé závěti lze vycházet při posuzování její určitosti, a tím i platnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4234/2016, ze dne 19. 12. 2017

21.07.2016 00:01

Přítomnost třetí osoby při notářském sepisu závěti

Jestliže třetí osoba přítomná při sepisu notářského zápisu nebyla žádnou z osob vyjmenovaných v ustanovení § 63 písm. c) not. ř., neboť účastníkem byl pouze zůstavitel, když obsahem notářského zápisu byla závěť zůstavitele, která je jeho jednostranným projevem vůle, a třetí osoba při sepisu závěti nevystupovala ani jako zástupce zůstavitele ani jako svědek, důvěrník či tlumočník, když ani ve smyslu ustanovení § 65, 67 a 69 not.ř. nebyly v projednávaném případě tvrzeny ani zjištěny skutečnosti odůvodňující přítomnost těchto osob při sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele jako základní náležitost notářského zápisu, nelze v projednávané věci zaznamenání přítomnosti třetí osoby při sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele považovat za náležitost notářského zápisu. Nelze proto souhlasit s názorem, že u předmětného notářského zápisu nejsou splněny náležitosti notářského zápisu, pro které jej nelze považovat za notářský zápis ani za veřejnou listinu, a tedy ani nelze z tohoto důvodu dovodit neplatnost v notářském zápisu obsaženého právního úkonu – závěti zůstavitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1557/2015, ze dne 6. 5. 2016

13.07.2016 00:02

Samostatné rozhodování o tom, zda určitá věc patří nebo nepatří do dědictví

Posouzení toho, co patřilo (nebo nepatřilo) do dědictví po zůstaviteli, se v dědickém řízení může řešit pouze v usnesení o dědictví podle ustanovení § 175q o.s.ř. Tato otázka je tudíž výhradně předmětem tohoto usnesení, příp. usnesení o vypořádání společného jmění manželů podle ustanovení § 175l o.s.ř., pokud nebylo součástí usnesení o dědictví. Z uvedeného je zřejmý závěr, že o tom, co tvoří (či netvoří) součást dědictví, nelze v dědickém řízení rozhodovat samostatně (tj. vydávat jiná usnesení než podle § 175q a § 175l o.s.ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1246/2015, ze dne 20. 4. 2016

17.02.2016 00:02

Pravomoc českého soudu projednat dědictví ohledně nemovitosti ležící v SR

V případech, kdy jsou předmětem dědictví po zůstaviteli nemovitosti ležící na území Slovenské republiky, je – bez ohledu na státní příslušnost zůstavitele - ve smyslu ustanovení § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 97/1963 Zb. účinného pro Slovenskou republiku dána výlučná pravomoc slovenského soudu k jejich projednání. Výlučná pravomoc slovenského soudu má za následek, že na základě čl. 23 písm. d) smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou by rozhodnutí českého soudu ohledně nemovitostí ležících na území Slovenské republiky nebylo ve Slovenské republice uznáno ani vykonáno.

Na základě uvedeného lze také uzavřít, že v těchto případech (tj. ohledně nemovitostí ležících na území Slovenské republiky) by právní následky rozhodnutí českého soudu nebyly Slovenskou republikou přiznány, a proto ani není splněn předpoklad zakládající pravomoc českého soudu k projednání dědictví nacházejícího se v cizině ve smyslu ustanovení § 44 věta druhá zákona č. 97/1963 Sb. V projednávané věci tak není dána pravomoc českého soudu k dodatečnému projednání dědictví po zůstavitelce, neboť slovenskými justičními orgány by jeho rozhodnutí ohledně nemovitostí ležících na území Slovenské republiky nebyly právní následky přiznány, a z tohoto důvodu bylo nezbytné dodatečné řízení o dědictví po zůstavitelce ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 OSŘ zastavit.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 282/2015, ze dne 23. 11. 2015