// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

22.07.2021 00:01

Prominutí zmeškání lhůty podle zákona č. 191/2020 Sb.

Prominutí zmeškání lhůty podle § 2 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, ve znění účinném do 12. 11. 2020, není automatickou reakcí soudů na existenci mimořádného opatření, nýbrž je zapotřebí v každém jednotlivém případě tvrdit a osvědčit, že žadateli (účastníkovi) bylo mimořádným opatřením provedení zmeškaného úkonu „znemožněno nebo podstatně ztíženo“. Žadatel (účastník) je tedy povinen tvrdit a osvědčit skutečnosti, které nasvědčují tomu, že omezení plynoucí z mimořádného opatření měla na jeho možnost provést zmeškaný úkon zásadní dopad.

I ve vztahu k právní úpravě podle zák. o opatřeních ke zmírnění dopadů tak platí, že při úvaze o omluvitelnosti důvodů ve smyslu § 58 odst. 1 věty první o. s. ř., jakož i pro posouzení toho, zda tyto důvody skutečně bránily účastníku učinit příslušný procesní úkon, je nutné přihlížet k okolnostem konkrétního případu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3798/2020, ze dne 30. 4. 2021


23.06.2021 00:02

Prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 2 odst. 1 lex covid

Ustanovení § 2 odst. 1 lex covid doplňuje okruh důvodů pro prominutí zmeškané lhůty účastníku řízení (jeho zástupci) k provedení procesního úkonu, jak jej obecně vymezuje § 58 odst. 1 o. s. ř., a to s ohledem na výjimečnou situaci založenou dopadem mimořádných protiepidemických opatření. K tomu ovšem musí být současně splněny tyto podmínky: účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu, tento omluvitelný důvod musí spočívat v mimořádném opatření při epidemii koronaviru SARS CoV-2, který účastníkovi (zástupci) znemožnil nebo podstatně ztížil úkon učinit, a který by – nebýt nouzového stavu – jinak jako omluvitelný důvod ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. neobstál. Tehdy lze prominout i lhůtu, u níž zákon takový postup vylučuje [např. lhůta k podání dovolání (§ 240 odst. 2 věty první o. s. ř.), lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (§ 247 odst. 1 o. s. ř.), lhůty ve vykonávacím řízení (§ 254 odst. 2 o. s. ř.)].

Z toho vyplývá, že k prominutí zmeškání lhůty nemají soudy automaticky přistupovat toliko pro existenci mimořádného opatření samotného, nýbrž je zapotřebí v každém jednotlivém případě tvrdit a prokázat, že účastníku řízení (jeho zástupci) bylo konkrétními dopady mimořádného opatření do jeho poměrů „znemožněno nebo podstatně ztíženo“ provedení zmeškaného úkonu; jinými slovy řečeno, že omezení plynoucí z mimořádných opatření (ve smyslu § 1 lex covid) mělo (podstatný) negativní vliv na schopnost účastníka úkon učinit.

Personálně a organizačně omezený chod advokátní kanceláře v době nouzového stavu z důvodu epidemie koronaviru SARS CoV-2 sám o sobě nelze považovat za omluvitelný důvod umožňující prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 2 odst. 1 lex covid.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 373/2021, ze dne 24. 3. 2021


07.05.2021 00:06

ÚS: K výkonu soudního rozhodnutí jiného členského státu EU

I. Do kompetence Ústavního soudu nespadá závazný výklad práva Evropské unie. To znamená, že zruší-li Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, nemůže předjímat jeho další postup ve věci založené na potřebě výkladu práva Evropské unie, a zasahovat tak do jeho nezávislé rozhodovací činnosti, neboť kdyby byl názor obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, při novém projednání věci odlišný od názoru Ústavního soudu, nebylo by možné věc považovat za acte clair, a tudíž by bylo povinností obecného soudu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie, aby nedošlo ke střetu mezi jím vydaným rozhodnutím s právem Evropské unie a tím k porušení závazků, které České republice plynou z jejího členství v Evropské unii.

II. Uplatní-li odvolací soud právní posouzení věci, které se odlišuje od právního posouzení věci soudem prvního stupně, jakož i od předestřené právní argumentace účastníků řízení, a nedá-li účastníkům řízení příležitost se k jeho právnímu názoru vyjádřit, porušuje právo na slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; to neplatí, je-li z odůvodnění jeho rozhodnutí dostatečně zřejmé, z jakého důvodu nemůže argumentace uplatněná v ústavní stížnosti obstát, tedy jde-li o pouhé vyjádření nesouhlasu s příslušnými závěry soudu, jež do posouzení případu nepřináší nic „nového“.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2042/19, ze dne 8. 4. 2021


26.03.2021 00:04

ÚS: Nerespektování právního názoru Nejvyššího soudu

Nachází-li se aplikace určitého ustanovení podústavního práva, k němuž neexistuje ustálená judikatura, prakticky mimo rozhodovací agendu Nejvyššího soudu, je jeho úloha sjednocovatele judikatury mimořádně obtížná. Publikuje-li v takové situaci v zájmu sjednocení rozhodovací praxe do budoucna Nejvyšší soud ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek dle § 24 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích rozhodnutí, s jehož právním názorem se ztotožňuje, porušuje jiný obecný soud bezdůvodným nerespektováním takového právního názoru právo na soudní ochranu a princip rovnosti před zákonem dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny té osoby, jíž je tento postup k tíži.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3360/20, ze dne 25. 2. 2021


30.12.2020 00:01

ÚS: K odůvodnění nepoložení předběžné otázky SDEU

Vrchní soud v Praze pochybil, když se v situaci, kdy stěžovatelka apelovala na eurokonfomní výklad nařízení vlády, nezabýval hlouběji tím, zda by v dané věci neměl položit předběžnou otázku. Současně se ani nezabýval tím, zda jsou naplněny důvody, pro které tuto otázku předložit nemusí (k tomu srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2504/10). Takový postup považuje Ústavní soud za svévolný a tudíž porušující pravidla spravedlivého procesu, jež je stěžovatelce garantován čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 865/20, ze dne 24. 11. 2020


16.04.2020 00:01

K rozsahu zjišťování obsahu cizího práva

Obecně platí, že použití cizího práva by zásadně mělo vést ke stejnému výsledku, jako kdyby je aplikoval orgán státu, o jehož právo jde. Zpravidla proto nepostačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale v rozsahu potřebném pro výklad zjištěné právní normy bude rovněž nezbytné získat přístup také k relevantní judikatuře či odborné literatuře, zabývající se řešenou problematikou. Pravidlo, podle kterého se právem rozhodným pro smlouvu řídí rovněž jeho výklad, ostatně pro poměry projednávané věci plyne přímo z textu nařízení Řím I.

Nabízel-li účastník v průběhu řízení soudu listiny, z nichž bylo (alespoň částečně) možné zjistit obsah cizího práva (včetně relevantní judikatury a odborné literatury vztahující se k řešeným otázkám), nemohl soud takový zdroj poznání obsahu cizího práva pominout a při výkladu sporného právního jednání k takto zjištěným skutečnostem nepřihlížet (nijak se s nimi nevypořádat).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 96/2016, ze dne 30. 12. 2019


20.12.2019 00:04

ÚS: Povinnost předložit předběžnou otázku SDEU

Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí není opravný prostředek přípustný, nemá o výkladu práva Evropské unie rozumné pochybnosti, není povinen podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, ani když daný výklad je rozdílný od soudu nižšího stupně ve stejné věci. Uvážení však není založeno na pouhých subjektivních hodnoceních příslušného soudu poslední instance. Stále platí závěr Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1608/19), podle něhož výklad práva Evropské unie nemůže být svévolný či neudržitelný. Ústavní soud sice nemá pravomoc hledat správné uplatnění unijního práva (to činí obecné soudy) nebo autoritativně vykládat jeho obsah (to činí Soudní dvůr Evropské unie), je však oprávněn přezkoumat zmíněný kvalifikovaný deficit výkladu i uplatnění práva Evropské unie.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2224/19, ze dne 19. 11. 2019


01.07.2019 00:01

Překážka uložení povinnosti složit jistotu dle § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS

Smyslem prvního setkání se zapsaným mediátorem je toliko seznámení účastníků s principy, účelem a výhodami mediace; nelze proto pouhé dostavení se na takové setkání, které bylo navíc účastníkům nařízeno usnesením soudu podle § 100 odst. 2 o. s. ř., proti němuž není odvolání přípustné, a na němž ani nedojde k uzavření smlouvy o provedení mediace (tedy k zahájení vlastní mediace), považovat za procesní úkon účastníků, s nímž právo spojuje účinky na vznik, změnu nebo zánik procesněprávního vztahu, tudíž ani za jednání ve věci ve smyslu § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS vylučující uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 594/2019, ze dne 23. 4. 2019


12.10.2018 00:04

ÚS: Aplikace zásady acte claire při odlišném výkladu

I. Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí není k dispozici opravný prostředek, nemá rozumné pochybnosti o výkladu ustanovení unijního práva, není povinen podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru ani tehdy, kdy se daný výklad unijního práva liší od výkladu soudů nižších stupňů ve stejné věci. Za těchto podmínek nedochází k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

II. Potřeba obecného soudu dotazovat se prostřednictvím předběžné otázky na výklad unijního práva Soudního dvora je výrazně oslabena, pokud je spor v řízení naprosto jedinečný a předmětný výkladový problém nemůže mít v budoucnu žádný dopad na jednotu, soudržnost či vývoj unijního práva. Tuto skutečnost musí obecný soud podrobně zdůvodnit, jinak postupuje svévolně a vystavuje se hrozbě zrušení svého rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

III. Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí je k dispozici opravný prostředek, změní v důsledku následování právního názoru vyšší instance svůj předchozí výklad unijního práva, postupuje i bez podání předběžné otázky v rámci svého uvážení a neporušuje právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a zásady legitimního očekávání a právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3432/17, ze dne 11. 9. 2018


05.10.2018 00:04

ÚS: Návrh na předložení předběžné otázky SDEU

Analytická právní věta

Nevypořádání se s návrhem stěžovatelky na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie ze strany Nejvyššího soudu je porušením práva stěžovatelky na spravedlivý proces, chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Z judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2673/14, II. ÚS 2504/10, II. ÚS 1009/08, II. ÚS 4255/16, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2435/07) jednoznačně vyplývá povinnost soudu vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s návrhem účastníka řízení na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie. Tuto povinnost nelze nahradit tvrzením, uvedeným až ve vyjádření k ústavní stížnosti, že se jednalo o případ, kdy je podle doktríny acte clair „správná interpretace ustanovení komunitárního práva tak zřejmá, že není prostoru pro rozumnou pochybnost o tom, jak má být otázka, která v řízení vyvstala, zodpovězena“ (283/81 CILFIT ), a položení předběžné otázky tudíž nebylo nezbytné.

Pochybením Nejvyššího soudu, který se argumentací stěžovatelky týkající se předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie vůbec nezabýval a v tomto směru své rozhodnutí nijak neodůvodnil, došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2607/17, ze dne 4. 9. 2018


03.10.2018 00:02

Odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí správního orgánu

Odkladný účinek přiznaný žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.) ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 a 3 s. ř. s. se vztahuje nejen na rozhodnutí odvolacího správního orgánu, ale i na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (nemělo-li odvolání podané proti němu odkladný účinek), aniž by to muselo být výslovně uvedeno ve výroku usnesení soudu, jímž se žalobě přiznává odkladný účinek.

Vztahovat odkladný účinek žaloby jen k rozhodnutí odvolacího správního orgánu neodpovídá účelu ustanovení § 73 odst. 2 a 3 s. ř. s. a zcela postrádá smysl zejména v případech, kdy rozhodnutí odvolacího orgánu neukládá žádnou povinnost, neboť se jím pouze zamítá odvolání podané proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nebo kdy se rozhodnutím odvolacího orgánu mění prvostupňové rozhodnutí jen částečně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1829/2018, ze dne 20. 6. 2018


13.08.2018 00:01

Intertemporální účinky rozhodnutí zvláštního senátu dle zák. č. 131/2002 Sb.

Při výkladu časových účinků vývoje judikatury se konstantně dovozuje, že coby východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu.

Byť jsou tyto teze někdy vyslovovány s tím, že platí v kontextu horizontálních právních vztahů, není důvodu, aby se neprosadily též v právu procesním, kde se zásada, dle níž neurčují-li přechodná ustanovení nového předpisu jinak, použije se nové procesní právo také v řízeních zahájených přede dnem nabytí jeho účinnosti, uplatňuje i v rámci posuzování časového střetu norem obsažených v právních předpisech.

V posuzované kauze se stala v důsledku judikatorního vývoje nejistou sama otázka, zda mají civilní soudy pravomoc k jejímu projednání. Jakkoli není pochyb o tom, že úsudek zvláštního senátu vyjádřený v jeho usnesení č. j. Konf 10/2015-11 musí být v souladu s § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. a principem incidentní retrospektivity judikatorních změn napříště zásadně respektován i ve sporech dosud pravomocně neskončených, nyní přezkoumávaný případ je značně specifický přinejmenším potud, že v něm již byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek, kterému se dostalo aprobace rozsudkem Nejvyššího soudu, čímž byla velmi silně utvrzena důvěra žalobce ve správnost jeho postupu spočívajícího v uplatnění požadavku na úhradu sporné částky žalobou před civilními soudy. Zmíněný mezitímní rozsudek přitom nelze v žádném případě pokládat za nicotný.

Bez ohledu na to, kudy má být do budoucna vedena hranice mezi pravomocí soudů a správních orgánů, bylo by projevem nepřiměřeného lpění na technických pravidlech (jdoucího na úkor snahy o efektivní řešení merita sporu), jakož i naprostým popřením procesní ekonomie, pokud by v řešené věci byl po více než 10 letech od podání žaloby a poté, co byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek o důvodnosti základu nároku (jenž obstál v dovolacím přezkumu a v současnosti již nemůže být procesně regulérním způsobem odpraven), konstatován nedostatek soudní pravomoci a byly-li by veškeré výstupy dosavadního řízení anulovány s poukazem na vývoj v náhledu zvláštního senátu na výklad pojmu „spory z veřejnoprávní smlouvy“, k němuž došlo v průběhu řízení o odvolání proti konečnému rozhodnutí prvostupňového soudu. To platí tím spíše, že dokončení projednávání řešeného sporu civilními soudy v souladu s dříve se prosazujícím názorem vrcholných soudů samo o sobě nepřivodí žádnou materiální újmu ve sféře žalované, nýbrž pouze stanoví procesní rámec pro autoritativní posouzení nároku vzneseného předmětnou žalobou, aniž by tím byl artikulován jakýkoli úsudek o jeho důvodnosti nebo byl předurčen způsob řešení dalších případných rozepří mezi účastníky, v nichž již bude pravomoc orgánů veřejné moci zkoumána v duchu usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 10/2015-11.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, ze dne 5. 6. 2018


30.05.2018 00:02

Uložení povinnosti cizinci složit jistotu na náklady řízení

I. Domáhá-li se žalobce – cizinec, který není ani občanem členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, rozhodnutí o majetkovém právu, soud návrhu žalovaného na uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení vyhoví, aniž by zkoumal, zda v konkrétním případě je vymahatelnost případné náhrady nákladů řízení skutečně ohrožena.

Není proto podstatné, má-li žalobce v místě svého obvyklého pobytu (sídla) majetek dostačující k úhradě nákladů řízení, rozhodující dokonce není ani to, má-li takový majetek na území České republiky. Výjimku zákon v tomto ohledu stanoví pouze pro případ, že žalobce má v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k úhradě nákladů, které žalovanému v řízení vzniknou [§ 11 odst. 2 písm. c) z. m. p. s.]. Skutková podstata § 11 odst. 2 písm. c) z. m. p. s. přitom není naplněna tím, že nemovitosti na území České republiky vlastní nikoliv žalobce, nýbrž obchodní společnosti, v nichž má žalobce podíly.

II. Nahlížení do spisu nelze považovat za procesní úkon ve smyslu výjimky podle § 11 odst. 2 písm. a) z. m. p. s.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 5912/2016, ze dne 28. 2. 2018


22.03.2018 00:01

NSS: Položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie

I. V řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu nemůže Nejvyšší správní soud krajskému soudu určit lhůtu k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve vztahu k takovému procesnímu úkonu, jehož učinění nebo neučinění je odvislé od posouzení krajského soudu a k jehož učinění není krajský soud bezpodmínečně povinen.

II. K položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie není bezpodmínečně povinen krajský soud ve správním soudnictví, proti jehož rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, jde-li o výklad smluv, které tvoří primární právo Evropské unie, a aktů Evropské unie. K položení předběžné otázky není takový krajský soud povinen ani tehdy, jde-li o otázku platnosti aktů Evropské unie a krajský soud neshledá opodstatněné důvody neplatnosti aktů Evropské unie uvedené účastníky řízení a ani sám důvody pro jejich neplatnost nespatřuje.

(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, čj. Aprk 24/2017-36)


30.10.2017 00:02

Chybný postup před sepisem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti

I. Případný chybný postup notáře předcházející sepisu notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti nebo při jeho sepisu (například nedostatečné prověření totožnosti účastníků), který nemá za následek absenci formálních náležitostí notářského zápisu, sám o sobě neodůvodňuje závěr, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) ex. řádu.

II. Ověřila-li notářka totožnost (a existenci) oprávněné jako zahraniční právnické osoby z důkazních prostředků, které přímo neprokazují její aktuální existenci, ale pouze tak, že zjistila, že je v českém obchodním rejstříku zapsána její organizační složka působící na území České republiky, nebylo zjištění totožnosti oprávněné (a prokázání její aktuální existence, které je s ověřením totožnosti nerozlučně spjato) provedeno řádně. Zápis organizační složky zahraniční právnické osoby totiž s jistotou nevypovídá o tom, že zahraniční právnická osoba stále existuje a může být ztotožněna.

Brojí-li však dovolatel proti tomu, že totožnost oprávněné jako zahraniční právnické osoby měla být notářkou zjišťována jiným způsobem a důsledněji, brojí nikoliv proto tomu, že chybí údaj o tom, jak byla zjištěna totožnost oprávněné, ale proti procedurálnímu pochybení notářky při zjišťování totožnosti oprávněné. Notář nepochybně má povinnost s náležitou obezřetností a zkušeností ověřovat totožnost osob, které jsou oprávněny nebo povinny z notářského zápisu. Nesprávný postup notáře při zjišťování totožnosti účastníka notářského zápisu však sám o sobě nevede k závěru, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není exekučním titulem ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) ex. řádu. Jediným následkem toho, že totožnost některého z účastníků nebyla ověřována důsledně a nebylo proto zjištěno, že některý z účastníků již neexistuje, případně že na jeho místě vystupuje někdo jiný, by pro účely vykonávacího řízení bylo zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s odůvodněním, že výkon rozhodnutí (exekuce) je nepřípustný, protože je zde jiný důvod (zde případná neexistence oprávněné v době sepisu předmětných notářských zápisů), pro který nelze rozhodnutí vykonat.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3231/2017, ze dne 15. 8. 2017


27.10.2017 00:02

ÚS: Standardy spravedlivého procesu ve vztahu k slabší straně

Pokud čl. 36 Listiny klade na obecné soudy povinnost vyčerpávajícím způsobem popsat důkazní postup a přesvědčivě odůvodnit skutkové závěry a pokud z ustálené judikatury k čl. 36 Listiny plyne poučovací povinnost a zákaz překvapivých rozhodnutí, o to spíše mají obecné soudy dbát na dodržování těchto standardů spravedlivého procesu ve vztahu k účastníkovi řízení, který vystupuje v pozici slabší strany.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 615/17, ze dne 10. 8. 2017


11.11.2016 00:01

ÚS: Pasivní legitimace ve sporu týkajícím se pozemní komunikace

Při posuzování otázky, zda je v řízení o vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimováno hlavní město Praha nebo jeho městská část, je nutno vycházet z toho, k jakému účelu je pozemek využíván. Slouží-li jako místní komunikace III. třídy, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1508/15) pasivně legitimovaným subjektem hlavní město Praha, které je vlastníkem komunikace podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a nikoliv městská část, na jejímž území komunikace sice leží, ale která nevykonává práva a povinnosti vlastníka a z užívání této komunikace nemá příjmy.

Pokud Obvodní soud pro Prahu 1 v napadeném rozhodnutí nesprávně aplikoval závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14, jehož předmětem nebyla otázka náhrady za omezení vlastnického práva, nýbrž řešení střetu mezi restitučním nárokem a konkrétním veřejným zájmem, jako obecně platné osvobození obcí od náhrady za omezení práv vlastníků pozemků užívaných jako veřejná prostranství a nezohlednil odlišnosti právního režimu mezi oběma případy, odchýlil se od ustálené judikatury Ústavního soudu a nedostál požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty. Z této judikatury mj. vyplývá (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 8/08), že ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je rozumné a spravedlivé, aby omezení vlastnického práva v zájmu veřejném bylo vlastníku vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k danému omezení došlo, tj. společností.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 251/16, ze dne 4. 10. 2016


21.07.2016 00:01

Přítomnost třetí osoby při notářském sepisu závěti

Jestliže třetí osoba přítomná při sepisu notářského zápisu nebyla žádnou z osob vyjmenovaných v ustanovení § 63 písm. c) not. ř., neboť účastníkem byl pouze zůstavitel, když obsahem notářského zápisu byla závěť zůstavitele, která je jeho jednostranným projevem vůle, a třetí osoba při sepisu závěti nevystupovala ani jako zástupce zůstavitele ani jako svědek, důvěrník či tlumočník, když ani ve smyslu ustanovení § 65, 67 a 69 not.ř. nebyly v projednávaném případě tvrzeny ani zjištěny skutečnosti odůvodňující přítomnost těchto osob při sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele jako základní náležitost notářského zápisu, nelze v projednávané věci zaznamenání přítomnosti třetí osoby při sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele považovat za náležitost notářského zápisu. Nelze proto souhlasit s názorem, že u předmětného notářského zápisu nejsou splněny náležitosti notářského zápisu, pro které jej nelze považovat za notářský zápis ani za veřejnou listinu, a tedy ani nelze z tohoto důvodu dovodit neplatnost v notářském zápisu obsaženého právního úkonu – závěti zůstavitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1557/2015, ze dne 6. 5. 2016


23.06.2016 00:00

Neplatnost veřejné nedobrovolné dražby pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí

Nebylo-li v době provedení veřejné nedobrovolné dražby rozhodnutí, kterým byla dražebnímu věřiteli přiznána vymáhaná pohledávka, vykonatelné, je nepochybné, že je to důvodem pro vyslovení neplatnosti dražby, i kdyby o tom dražebník (ani v době konaní dražby) nevěděl.

Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že za vykonatelný (z pohledu ustanovení § 36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách) nelze považovat rozhodčí nález, jehož vykonatelnost byla (ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů) odložena vykonatelným usnesením soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2524/2015, ze dne 15. 4. 2016


28.04.2016 18:16

Zhlédnutí posuzovaného v řízení o svéprávnosti

Zhlédnutí posuzovaného podle § 55 odst. 1 o. z., a podle § 38 odst. 2 z. ř. s. v řízení o jeho svéprávnosti, provede zásadně soudce.

stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 201/2015, ze dne 13. 4. 2016


< strana 1 / 7 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů