// Profipravo.cz / Družstvo 17.05.2021
Naléhavý právní zájem člena bytového družstva na určení vlastnického práva
V posuzované věci má člen bytového družstva, s jehož členstvím je spojen nájem družstevního bytu, naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k bytovému domu, ve kterém je tento byt.
Závěr o tom, že bytový dům není ve vlastnictví bytového družstva, by zde měl přímý vliv na právní postavení člena družstva i jeho finanční poměry, neboť hodnota družstevního podílu člena družstva se bezprostředně odvíjí od toho, je-li bytové družstvo vlastníkem domu, ve kterém je byt, jehož užívání je spjato s družstevním podílem člena družstva. Nejde však jen o hodnotu družstevního podílu; není-li najisto postaveno vlastnictví bytového domu, člen družstva je v nejistém právním postavení ohledně budoucího uplatňování práva člena bytového družstva ohledně družstevního bytu v tomto domě.
Ostatně dovolací soud již dříve za jiných skutkových okolností připustil možnost existence naléhavého právního zájmu nájemce na určení vlastníka bytového domu; naléhavý právní zájem spočíval v ochraně právního postavení nájemce bytu, do jehož vlastnictví měla být převedena pronajímaná bytová jednotka. Obdobně je třeba spatřovat naléhavý právní zájem na určení vlastníka bytového domu v případě, že nájemce sice nemá být výlučným vlastníkem bytové jednotky, ale je členem bytového družstva, do jehož vlastnictví byl bytový dům převeden. Také v tomto případě jde totiž v konečném důsledku o ochranu majetkové investice, resp. vlastnického práva člena družstva, byť člen bytového družstva zajisté není vlastníkem konkrétního bytu, nýbrž členem družstva, v jehož majetku se byt nachází.
Pokud tedy člen družstva tvrdí skutečnosti obecně zakládající možnost, že družstvo není vlastníkem domu, právní poměry takového člena družstva s právem užívat byt v tomto domě jsou ve vztahu mezi účastníky nejisté. Není přitom rozhodné, že v důsledku vyhovění žalobě by se právní či finanční poměry člena družstva mohly i zhoršit, neboť to nemá vliv na existenci naléhavého právního zájmu na určení existence vlastnického práva; není-li taková žaloba zneužitím práva, pak jde čistě o procesní strategii, která nemůže vést soud k zamítnutí žaloby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3050/2020, ze dne 28. 1. 2021
Dotčené předpisy: § 80 o. s. ř.
Kategorie: žaloba o určení, naléhavý právní zájem; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 19 C 257/2019-101, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil, že druhý žalovaný je vlastníkem budovy č. p. XY na pozemku parcelní číslo stavební XY v katastrálním území XY, v obci XY, v rozsahu podílu ideálních 977/1000, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Okresní soud zjistil, že první žalovaný vznikl za účelem převedení domů č. p. XY a XY z majetku obce do soukromého vlastnictví jeho členů. Dne 14. 5. 2010 uzavřeli žalovaní kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemku par. č. st. XY a na něm stojících domů č. p. XY a XY na prvního žalovaného. Později vyšlo najevo, že některé části domu (střechu, podlahu a pravou zeď z pohledu od ulice XY) postavila společnost L.. Z důvodu předejití možným majetkovým sporům uzavřel první žalovaný s touto společností smír, na jehož základě část budovy č. p. XY v rozsahu ideálních 3/1000 připadla společnosti L.; smír chválil Okresní soud v Olomouci rozhodnutím ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 C 402/2011, a spoluvlastnické právo společnosti L. bylo v uvedeném rozsahu zapsáno do katastru nemovitostí. Žalobce dne 30. 8. 2011 uzavřel s prvním žalovaným nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl byt č. XY v domě č. p. XY. Má však za to, že kupní smlouva ze dne 14. 5. 2010 je absolutně neplatná, neboť druhý žalovaný nemohl platně převést na prvního žalovaného více práv, než sám měl (spoluvlastníkem budovy č. p. XY byla ještě společnost L.). Tím se dostal do nejistého právního postavení, vůči komu je zavázán buďto z nájemní smlouvy nebo (v případě její neplatnosti) z užívání bytu, a protože je členem žalovaného bytového družstva a právní nejistota ohledně vlastnictví domu má vliv také na hodnotu jeho podílu, má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitým věcem uvedeným ve výroku rozhodnutí.
Okresní soud uzavřel, že žalovaný nemá na určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu(dále „o. s. ř.“). Platnost nájemní smlouvy nikdo nerozporuje, navíc nový vlastník vstupuje do právního postavení původního pronajímatele; jen skutečnost, že o její platnost není přesvědčen žalobce, nezakládá naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Naléhavý právní zájem není dán ani možnou změnou hodnoty podílu žalovaného.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 69 Co 60/2020-130, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil ve správném znění, že výše spoluvlastnického podílu je 997/1000 (výrok I). Výroky II až IV rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Neztotožnil se sice s důvody rozhodnutí, dospěl však ke stejnému právnímu hodnocení věci. Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že naléhavý právní zájem v zásadě není dán, může-li žalobce své nejisté právní postavení řešit žalobou na plnění. Protože otázka vlastnictví bytu, popřípadě celého bytového domu, je otázkou předběžnou v souběžně vedeném řízení žalobce proti prvnímu žalovanému, naléhavý právní zájem na určovací žalobě není dán.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena; jde o otázku naléhavého právního zájmu nájemce bytu a člena družstva na určení vlastníka bytového domu. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Namítá, že jako uživatel bytu č. XY v domě č. p. XY má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo postaveno najisto, kdo je vlastníkem domu, a vůči komu má tedy práva a povinnosti uživatele bytu. Vše nasvědčuje tomu, že převod vlastnického práva k bytovému domu mezi žalovanými byl absolutně neplatný, a první žalovaný se tak nestal vlastníkem domu, a tedy ani pronajímatelem bytových jednotek. Tuto jistotu není schopen nabýt jinak než požadovaným určením vlastnického práva. Nemůže ji přivodit ani výsledek soudního sporu vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 265/2018, jehož předmětem jsou peněžité nároky z nájemní smlouvy, neboť tím nebude postaveno najisto, kdo je vlastníkem domu podle hmotného práva; jistotu proto nepřinese ani žádná jiná žaloba na plnění. Co se týká tvrzení odvolacího soudu, že právě podaná určovací žaloba je schopna ohrozit právní postavení dovolatele (zjistí-li se, že bytový dům není ve vlastnictví družstva, jehož je dovolatel členem), pak odvolací soud směšuje právní jistotu a ekonomickou výhodnost, přičemž ani ta by nemusela být případným určovacím výrokem ohrožena.
První žalovaný se k dovolání nevyjádřil, druhý žalovaný se plně ztotožnil s napadeným rozhodnutím.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Otázka naléhavého právního zájmu člena bytového družstva, s jehož členstvím je spojen nájem družstevního bytu, na určení vlastnického práva k bytovému domu, ve kterém je tento byt, dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
Při posuzování naléhavého právního zájmu soud neposuzuje žalobu po stránce věcné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, nebo třeba rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000; obdobně Dvořák, B. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Praha: Wolters Kluwer, 2016, chybí uvedení stránky. Je totiž třeba rozlišovat naléhavý právní zájem na určení práva a aktivní věcnou legitimaci (důvodnost žaloby); žaloba zjevně nedůvodná nemusí postrádat naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. a naopak naléhavý právní zájem není zárukou důvodnosti žaloby. V nyní projednávané věci tak jde výhradně o existenci naléhavého právního zájmu na určení, že vlastníkem bytového domu je druhý žalovaný; důvodností žaloby se nalézací soudy prozatím nezabývaly a nezabýval se jí ani dovolací soud.
Dlouhodobě ustálená judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právu žalobce dříve, než dojde k jeho porušení, a naopak, není namístě tam, kde právo již bylo porušeno a kde je žalobci obvykle již k dispozici žaloba o splnění povinnosti. Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. dán, jestliže je rozhodnutí o určovací žalobě způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, a naopak určovací žaloba je k tomu způsobilejší než jiné procesní prostředky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný pod číslem 6/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, 2 Cz 8/71, nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995, sp. zn. III ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, s. 261, a další).
V projednávané věci dovolatel spatřuje naléhavý právní zájem ve dvou skutečnostech: Není-li postaveno najisto, kdo je vlastníkem bytového domu, pak neví, komu je zavázán z nájemní smlouvy, případně z mimosmluvního závazku, a také je ohroženo jeho právní postavení člena bytového družstva a hodnota jeho družstevního podílu (dříve „členského podílu“ – viz § 783 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech – zákon o obchodních korporacích). Tedy je tu jednak otázka nájemního vztahu, jednak otázka hodnoty družstevního podílu dovolatele.
Pokud jde o nájemní vztah, v rozsudku ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 918/2003, Nejvyšší soud uvedl: „Tvrdí-li nájemce skutečnosti, které by za předpokladu jejich pravdivosti mohly vést k závěru, že pronajímatel není vlastníkem pronajaté nemovitosti, ač nájemní smlouvu uzavřel jako její vlastník, a tudíž je nájemní smlouva neplatná, může mít nájemce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětu nájmu. Nemá-li však žalobce v takovém případě přímý zájem na změně zápisu v katastru nemovitostí ohledně sporné nemovitosti (např., aby byl sám zapsán jako její vlastník), ale jde mu o řešení neshod z právních vztahů založených smlouvou o nájmu, pak za předpokladu, že se svých eventuálních nároků již může domáhat žalobou na plnění u soudu, uplatní se zásada, že naléhavý právní zájem žalobce není dán tehdy, může-li žalovat na plnění. K tomu srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972, podle kterého žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Stejně tomu bude v případě, že se mezi týmiž účastníky již vede spor o plnění z nájemní smlouvy, v němž se soud musí vypořádat s otázkou platnosti nájemní smlouvy jako s otázkou předběžnou.“
Tento právní názor však nebyl vysloven v řízení, ve kterém by šlo o nájem družstevního bytu; postavení nájemce takového bytu je totiž jiné než postavení jiných nájemců bytu (viz § 2275 odst. 5 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., § 736 a násl. zákona o obchodních korporacích) a v řadě aspektů se blíží postavení vlastníka (zejména převoditelnost a dědění družstevního podílu, jiná úprava zániku práva nájmu bytu – s jistou výhradou lze hovořit o „vlastnictví družstevního podílu“). Proto otázku naléhavého právního zájmu člena bytového družstva, s jehož členstvím je spojen nájem družstevního bytu, na určení vlastníka domu, ve kterém je tento byt, nelze bez dalšího řešit podle pravidel v tomto rozhodnutí uvedených.
Závěr o tom, že bytový dům není ve vlastnictví prvního žalovaného (bytového družstva), by měl přímý vliv na právní postavení žalobce i jeho finanční poměry, neboť hodnota družstevního podílu dovolatele se bezprostředně odvíjí od toho, je-li bytové družstvo vlastníkem domu, ve kterém je byt, jehož užívání je spjato s družstevním podílem žalobce. Nejde však jen o hodnotu družstevního podílu; není-li najisto postaveno vlastnictví bytového domu, dovolatel je v nejistém právním postavení ohledně budoucího uplatňování práva člena bytového družstva ohledně družstevního bytu v tomto domě.
Ostatně dovolací soud již dříve za jiných skutkových okolností připustil možnost existence naléhavého právního zájmu nájemce na určení vlastníka bytového domu; naléhavý právní zájem spočíval v ochraně právního postavení žalobce – nájemce bytu – do jehož vlastnictví měla být převedena pronajímaná bytová jednotka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1196/2002). Obdobně je třeba spatřovat naléhavý právní zájem na určení vlastníka bytového domu v případě, že nájemce sice nemá být výlučným vlastníkem bytové jednotky, ale je členem bytového družstva, do jehož vlastnictví byl bytový dům převeden. Také v tomto případě jde totiž v konečném důsledku o ochranu majetkové investice, resp. vlastnického práva žalobce, byť člen bytového družstva zajisté není vlastníkem konkrétního bytu, nýbrž členem družstva, v jehož majetku se byt nachází.
Pokud tedy dovolatel tvrdí skutečnosti obecně zakládající možnost, že družstvo není vlastníkem domu, právní poměry žalobce jako člena družstva s právem užívat byt v tomto domě jsou ve vztahu mezi účastníky nejisté. Není přitom rozhodné, že v důsledku vyhovění žalobě by se právní či finanční poměry žalobce mohly i zhoršit, neboť to nemá vliv na existenci naléhavého právního zájmu na určení existence vlastnického práva; není-li taková žaloba zneužitím práva (to v nyní projednávané věci nikdo netvrdí), pak jde čistě o procesní strategii dovolatele, která nemůže vést soud k zamítnutí žaloby.
Dovolání je proto důvodné; rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k bytovému domu je v projednávané věci dán, nalézací soudy v dalším řízení posoudí žalobu po stránce věcné.
Protože dovolání je důvodné, nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-