// Profipravo.cz / Akciová společnost 18.11.2020
Ručení člena statutárního orgánu za dluh obchodní korporace
Pro aplikaci § 68 odst. 1 z. o. k. je – z časového hlediska – rozhodné, zda za účinnosti tohoto ustanovení došlo k jednání člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu korporace spočívajícího v tom, že neučinil v rozporu s péčí řádného hospodáře za účelem odvrácení úpadku obchodní korporace vše potřebné a rozumně předpokladatelné. Naopak to, zda za účinnosti tohoto ustanovení vznikl nebo se stal splatným zajišťovaný závazek, pro použitelnost citovaného ustanovení rozhodné není.
Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, že ručení podle § 68 odst. 1 z. o. k. žalované členky statutárního orgánu obchodní korporace nemůže zajišťovat pohledávku žalobkyně, neboť ta vznikla před 1. 1. 2014, není jeho právní posouzení věci správné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1916/2019, ze dne 24. 8. 2020
Dotčené předpisy:
§ 68 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb.
§ 775 zák. č. 90/2012 Sb.
Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Žalobkyně se svou žalobou ze dne 11. 4. 2017 domáhala, aby soud podle § 68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále také jen „z. o. k.“], rozhodl o založení ručení žalované za dluh společnosti E. T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále jen „dlužník“) vůči žalobkyni ve výši 612.560,51 Kč vzniklý na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem na dodání vlnitých lepenek a lepenek pětivrstvých H-H a dále, aby uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni z titulu ručení částku 612.560,51 Kč.
[2] Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 22. 3. 2018, č. j. 4 C 372/2017-162, žalobě vyhověl a založil ručení žalované za dluh dlužníka vůči žalobkyni ve výši 612.560,51 Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 612.560,51 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
[3] Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:
1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, č. j. 25 Cm 206/2010-72, uložil dlužníku uhradit žalobkyni 357.466,26 Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
2) Žalovaná byla zvolena členkou představenstva dlužníka.
3) Žalovaná byla k 11. 3. 2016 zapsána do obchodního rejstříku jako členka představenstva dlužníka.
4) Krajský soud v Plzni na návrh žalobkyně jako věřitelky usnesením ze dne 9. 3. 2017, č. j. KSPL 53 INS XY, zjistil úpadek dlužníka.
[4] Soud prvního stupně konstatoval, že bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka; žalovaná netvrdila, že dlužník nebyl (v době, kdy byla členkou představenstva dlužníka) ve stavu hrozícího úpadku ani, že byl schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků, a neprokázala, že učinila vše potřebné a rozumně předpokladatelné k odvrácení hrozícího úpadku dlužníka a že si počínala s péčí řádného hospodáře, přestože tak k vyvrácení žaloby učinit měla.
[5] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že „veškeré hmotně právní podmínky vyplývající z § 68 z. o. k. pro založení ručení statutárního nebo jiného orgánu obchodní korporace byly v dané věci kumulativně splněny.“
[6] Nadto soud doplnil, že ručení podle § 68 z. o. k. lze založit i k pohledávce žalobkyně vzniklé před 1. 1. 2014. Pro založení ručení člena statutárního orgánu obchodní společnosti podle § 68 z. o. k. není totiž významné, zda okamžik vzniku závazkového vztahu nebo splatnosti pohledávky, která má být ručením zajištěna, předcházely účinnosti tohoto ustanovení. Zákon o obchodních korporacích neobsahuje speciální přechodná ustanovení pro uvedený typ ručení a je třeba vycházet z obecného ustanovení § 775 z. o. k., podle něhož se zákonem o obchodních korporacích řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne jeho účinnosti. Dlužník byl v úpadku v období po 1. 1. 2014, z čehož soud dovodil, že povinnost žalované učinit k odvrácení úpadku vše potřebné a rozumně očekávatelné existovala rovněž za účinnosti zákona o obchodních korporacích.
[7] K odvolání žalované Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (první a druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení (třetí a čtvrtý výrok).
[8] Odvolací soud nejprve zdůraznil, že „z provedených důkazů vyplývá“, že se žalobkyně domáhá založení ručení za závazek vzniklý před 1. 1. 2014, tedy před účinností zákona o obchodních korporacích.
[9] Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně v tom, že není-li zvláštních přechodných ustanovení k § 68 odst. 1 z. o. k., je na místě posuzovat, „zda podmínky úpadku existovaly i v období po 1. 1. 2014“, a dovodil, že při zvažování možného užití uvedeného ustanovení je třeba vycházet nejen z přechodných ustanovení z. o. k., ale i z přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
[10] Odvolací soud vyšel z toho, že ručení jakožto institut zajištění pohledávky je tzv. akcesorickým závazkem, tedy závazkem závislým na závazku hlavním. V projednávané věci vznikla pohledávka žalobkyně v době, kdy právní úprava neobsahovala právo věřitele domáhat se u soudu vzniku ručení podle § 68 odst. 1 z. o. k.
[11] Vycházeje z nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92, a nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV ÚS 215/94, odvolací soud konstatoval, že z důvodu zákazu zpětné účinnosti zákona nelze založit ručení podle právní úpravy neúčinné v době vzniku pohledávky. Žalobkyně (jako věřitel z pohledávky vzniklé před 1. 1. 2014) nemohla mít v době vzniku pohledávky „žádné legitimní očekávání ohledně vzniku jejího zajištění jiným typem ručení než tím, který zákon upravoval“. Od žalované naopak dle soudu nelze očekávat, že by si mohla být vědoma toho, že právo domáhat se vzniku ručení podle § 68 odst. 1 z. o. k. má i věřitel, jehož pohledávka vznikla na základě zákona účinného „už mnoho let“ před účinností zákona o obchodních korporací.
[12] Odvolací soud uzavřel, že pro posouzení právního režimu závazkového vztahu mezi žalovanou a dlužníkem, je třeba aplikovat přechodná ustanovení občanského zákoníku. Z ustanovení § 3073 o. z. sice výslovně nevyplývá možnost založení ručení podle jiného zákona, nicméně „uvedené ustanovení nepřímo dává najevo“, že práva ze zajištění mají být posuzována podle dosavadních právních předpisů, což lze aplikovat v právě projednávané věci v tom smyslu, že zajištění závazku je možné pouze takovými zajištěními, která právní úprava účinná v době jeho vzniku upravovala. Z poslední věty § 3073 o. z. plyne, že závazek vzniklý před 1. 1. 2014 lze zajistit zajištěním, které právní úprava účinná do 31. 12. 2013 neupravovala, pouze ujednáním stran.
[13] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a sice:
1) zda lze zajistit závazek vzniklý podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013 pouze takovými typy zajištění, které předchozí právní úprava upravovala, respektive výslovně připouštěla,
2) zda lze založit ručení člena statutárního orgánu podle § 68 odst. 1 z. o. k. za dluh (povinnost) obchodní korporace vzniklý před účinností zákona o obchodních korporacích, tzn. za dluh obchodní korporace, který se řídí právními předpisy účinnými do 31. 12. 2013.
[14] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
[15] Dovolatelka má za to, že z přechodných ustanovení občanského zákoníku ani z přechodných ustanovení zákona o obchodních korporacích nevyplývá, že závazek vzniklý podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013 nelze zajistit podle „stávající“ právní úpravy zajištěními, která právní úprava do 31. 12. 2013 neupravovala.
[16] Podle dovolatelky se § 3073 o. z. v projednávané věci neuplatní, protože upravuje vztah hlavního závazku a zajišťovacího závazku pouze za situace, kdy oba závazky vznikly před 1. 1. 2014. Ustanovení má dle dovolatelky smysl zejména tehdy, když je zajišťovacím závazkem věcné právo (např. zástavní právo). Ani § 3073 věta druhá o. z. podle dovolatelky nedopadá na situaci, kdy hlavní závazek vznikl před 1. 1. 2014 a zajištění je zřizováno po 1. 1. 2014.
[17] K druhé předestřené otázce dovolatelka uvádí, že rozhodné pro založení ručení dle § 68 odst. 1 z. o. k. (kromě dalších zákonných podmínek) je, že člen statutárního orgánu po 1. 1. 2014 nejednal v souladu s péčí řádného hospodáře a naplnil tím podmínky, které stanoví § 68 odst. 1 z. o. k. Naopak nerozhodné pro splnění podmínek dle § 68 odst. 1 z. o. k. je, kdy vznikl závazek (dluh) obchodní korporace. I po 1. 1. 2014 má člen statutárního orgánu obchodní korporace povinnost přijímat v souladu s péčí řádného hospodáře racionální opatření k odvrácení hrozícího úpadku a v souladu s péčí řádného hospodáře se zasazovat o blaho společnosti a „přijímat opatření vedoucí ke zlepšení hospodářské krize či alespoň taková opatření, která povedou k neprohlubování hospodářské a ekonomické krize společnosti.“ Má tak činit nezávisle na tom, zda dluhy (povinnosti) obchodní korporace podléhají právní úpravě občanského zákoníku, či zda tyto dluhy podléhají „starší“ právní úpravě (případně i právní úpravě zahraniční). Na podporu svých tvrzení dovolatelka cituje názory literatury (Alexander, J. § 68 In Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. I. díl (§ 1 až 343). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 584)
[18] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v pořadí druhé dovoláním otevřené otázky hmotného práva, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a na které rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a sice otázky, zda lze založit ručení člena statutárního orgánu podle § 68 odst. 1 z. o. k. za dluh obchodní korporace vzniklý před účinností zákona o obchodních korporacích. Dovolání je i důvodné.
[19] Podle § 68 odst. 1 z. o. k. soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže:
a) bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a
b) člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné.
[20] Podle § 775 z. o. k. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne jeho účinnosti.
[21] Podle § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
[22] Podle § 3073 o. z. se posuzují práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
[23] K otázce zpětné účinnosti zákona Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, nemusí mít – obecně vzato – na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu. Obvykle však má nový právní předpis vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovémto případě nastává tzv. nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněný pod číslem 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, sen. zn. 29 NSČR 14/2015, uveřejněné pod číslem 25/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, sen. zn. 29 ICdo 149/2018).
[24] Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1319/2018 se k výkladu § 68 z. o. k. podává, že:
1) Ručení podle § 68 odst. 1 z. o. k. představuje specifickou sankci za porušení péče řádného hospodáře.
2) Ručení podle § 68 z. o. k. vzniká právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění určitých (konkrétních) povinností obchodní korporace; jde tudíž o rozhodnutí konstitutivní.
3) Smyslem „sankčního“ ručení podle § 68 z. o. k. je kompenzovat zhoršenou dobytnost pohledávek věřitelů obchodní korporace, která je způsobena tím, že obchodní korporace je v úpadku a člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu nejednal s péčí řádného hospodáře, neboť neučinil vše potřebné a rozumně předpokladatelné, aby úpadek obchodní korporace odvrátil (ačkoli věděl, že korporaci úpadek hrozí anebo o tom vědět mohl a měl).
[25] Obecně platí, že ručení je závazkovým vztahem mezi věřitelem a ručitelem, kterým se ručitel zavazuje, že věřitele uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní (§ 2018 o. z.).
[26] S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že ručení má – obdobně jako další právní prostředky zajištění závazků – akcesorickou povahu. Je tomu tak zejména proto, že vzniká tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka (§ 2026 odst. 1 o. z.) [srov. výjimky z pravidla § 2026 odst. 2 o. z. nebo závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1319/2018].
[27] Právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění určitých (konkrétních) povinností obchodní korporace, vznikne ručitelský závazkový vztah mezi věřitelem a ručitelem (členem nebo bývalým členem statutárního orgánu obchodní korporace). Přestože je ručení akcesorické k hlavnímu závazku, není jeho vznikem dotčen (měněn nebo rušen) jím zajišťovaný závazek.
[28] Z uvedeného se podává závěr, že výkladem § 68 odst. 1 z. o. k., podle kterého může soud založit ručení člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu obchodní korporace (za splnění dalších zákonných podmínek) pro závazky vzniklé či splatné před účinností zákona o obchodních korporacích, není založena zpětná účinnost tohoto ustanovení, neboť vznikem ručení není dotčen (změněn ani zrušen) právní závazek vzniklý před účinností vykládaného ustanovení. Obdobný názor – co do výsledku – zastává i dovolatelkou citovaná literatura (srov. Alexander, J. § 68 In Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. I. díl (§ 1 až 343). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 584).
[29] K tomu je namístě dodat, že předmětem úpravy § 3073 o. z. není právní režim práv ze zajištění vzniklých po 31. 12. 2013, ale právní režim práv ze zajištění vzniklých před 1. 1. 2014. Ani Nejvyšší soud přitom nemá pochybnost o tom, že práva ze zajištění vzniklá po 31. 12. 2013 se posuzují podle právní úpravy účinné v době jejich vzniku (srov. § 3028 o. z. a § 775 z. o. k.). Uvedené ustanovení se nadto vztahuje na právní režim práv ze zajištění závazků vzniklých před 1. 1. 2014; otázku, podle které právní úpravy mají být posuzovány podmínky vzniku těchto závazků, neřeší.
[30] Gramatickým ani logickým výkladem § 3073 o. z. věty druhé (ani jiného zákonného ustanovení) nelze dovodit, že by zákon zakazoval založení zajištění závazku vzniklého před 1. 1. 2014 jiným způsobem než ujednáním smluvních stran. Z kontextu vykládaného ustanovení je zřejmé, že jeho poslední věta nemá jiný význam než umožnit stranám upravit si právní režim pro práva ze zajištění vzniklá před 1. 1. 2014.
[31] Nejvyšší soud uzavírá, že pro aplikaci § 68 odst. 1 z. o. k. je – z časového hlediska – rozhodné, zda za účinnosti tohoto ustanovení došlo k jednání člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu korporace spočívajícího v tom, že neučinil v rozporu s péčí řádného hospodáře za účelem odvrácení úpadku obchodní korporace vše potřebné a rozumně předpokladatelné. Naopak to, zda za účinnosti tohoto ustanovení vznikl nebo se stal splatným zajišťovaný závazek, pro použitelnost citovaného ustanovení rozhodné není.
[32] Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, že ručení podle § 68 odst. 1 z. o. k. žalované, jakožto členky statutárního orgánu obchodní korporace, nemůže zajišťovat pohledávku žalobkyně, neboť ta vznikla před 1. 1. 2014, není jeho právní posouzení věci správné.
[33] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami dovolatelky a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[34] V další fázi řízení odvolací soud předně doplní skutková zjištění v otázkách existence (konkrétní) pohledávky, která má být dle žaloby ručením zajištěna, a objektivních znaků skutku kvalifikovaného žalobou jako porušení péče řádného hospodáře, kterého se měla dle žaloby žalovaná dopustit [tzn. v jakém jednání (nečinnosti) jednání žalované spočívalo (mělo spočívat) a v jakém období (datu) němu došlo (mělo dojít)].
[35] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).
[36] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Autor: -mha-