// Profipravo.cz / Společnost s ručením omezeným 10.11.2020
Péče řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 obch. zák.
Odvolací soud se neřídil judikaturou Nejvyššího soudu, neboť svůj závěr, podle kterého žalovaný předseda představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, založil pouze na tom, že představenstvo postupovalo v souladu s dlouhodobými podnikatelskými záměry společnosti. Podnikatelské záměry na roky 2007 a 2008 sice byly schváleny dozorčí radou, nikdo však není podle § 194 odst. 4 obch. zák. oprávněn udělovat představenstvu společnosti závazné pokyny týkající se obchodního vedení (kterým je také rozhodnutí o změně způsobu vytápění). Nadto odvolací soud přehlédl, že na tvorbě dotčených podnikatelských záměrů se mj. podíleli právě žalovaný a další členové představenstva. Skutečnost, že žalovaný sledoval pokyny uvedené v podnikatelských záměrech společnosti, jej proto povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře nezbavovala.
Odvolací soud se v rozporu s judikatorními závěry nezabýval otázkou, zda žalovaný jednal s potřebnými znalostmi, tedy informovaně, zejména zda využil (v té době) dostupné informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážil možné výhody a nevýhody existujících variant změny způsobu vytápění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3994/2018, ze dne 21. 7. 2020
Dotčené předpisy: § 194 odst. 5 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou soudu dne 14. 6. 2012, ve znění změny žaloby připuštěné soudem, se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení 8.075.075,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou jí měl žalovaný způsobit porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.
[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, č. j. 15 Cm 3/2013-481, ve znění usnesení ze dne 1. 9. 2017, č. j. 15 Cm 3/2013-570, a usnesení ze dne 1. 9. 2017, č. j. 15 Cm 3/2013-571, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 2.394.914 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 5.680.161,20 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
[3] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že:
1) Žalovaný byl od 1. 2. 2005 do 27. 1. 2009 předsedou představenstva žalobkyně.
2) Podle článku XII/B bodu 1.3 písm. j) stanov žalobkyně (účinných v době působení žalovaného v představenstvu žalobkyně) je představenstvo povinno zajistit zpracování a předložit dozorčí radě k projednání „návrhy na pořízení a zcizení investičního majetku, pokud již není součástí ročního podnikatelského plánu schváleného dozorčí radou, pokud jeho hodnota přesahuje 500.000 Kč“.
3) Podle bodu 7.4.1. podnikatelského záměru žalobkyně na rok 2008, schváleného dne 19. 12. 2007 dozorčí radou žalobkyně, je „parní způsob vytápění většiny budov žalobkyně z hlediska schopnosti regulace a efektivního využití dodaného tepla již naprosto neekonomický a nevyhovující. V roce 2008 musí být přistoupeno ke změně dosavadního způsobu vytápění, a to přechodem na teplovodní vytápění, s cílem zahájit topnou sezónu 2008/2009 již v novém provedení… Výsledkem je návrh teplovodního vytápění pomocí sálavých zářičů. Předpokládaná výše investice je 5.000.000 Kč“.
4) V roce 2008 schválilo představenstvo žalobkyně změnu způsobu vytápění objektů v areálu žalobkyně z parovodního na teplovodní. Náklady na tuto investici činily celkem 9.035.942 Kč.
5) V roce 2010 přistoupila žalobkyně „pod vedením nového představenstva k další změně způsobu vytápění, která spočívala v přechodu na vytápění mobilními plynovými kotelnami, na jejichž pořízení vynaložila částku cca 5.000.000 Kč“.
6) Ze znaleckého posudku č. N 30680/10, vyhotoveného v srpnu až říjnu 2010 znaleckým ústavem EQUITA Consulting s. r. o., který se zabýval srovnáním investice do teplovodního vytápění s jinými alternativními způsoby vytápění, vyplývá, že při přechodu z parního na teplovodní vytápění činí vstupní investiční náklady 8.805.280 Kč. Roční úspora představuje 791.310 Kč s prostou dobou návratnosti 11,1 roku a reálnou dobou návratnosti 9,5 roku. Investice do zateplení objektu činí 25.800.000 Kč. Roční úspora představuje 1.582.640 Kč s prostou dobou návratnosti 16,3 roku a reálnou dobou návratnosti 13,5 roku. Investiční náklady kotelny na spalování biomasy činí 22.675.830 Kč. Roční úspora představuje 3.880.520 Kč s prostou dobou návratnosti 5,8 roku a reálnou dobou návratnosti 6,1 roku. Investice do plynofikace mobilními plynovými kotelnami činí celkově 19.838.230 Kč, přičemž tato investice zahrnuje částku 5.039.400 Kč za mobilní plynové kotelny, částku 8.123.000 Kč za plynovodní přípojku a redukční stanici a částku 6.675.827 Kč za rekonstrukci otopného systému. Roční úspora představuje 3.687.360 Kč s prostou dobou návratnosti 5,4 roku a reálnou dobou návratnosti 5,5 roku.
[4] Soud prvního stupně se nejprve zabýval efektivností investice do teplovodního vytápění, přičemž dospěl k závěru, podle něhož „rozhodnutí představenstva žalobkyně o přechodu z parovodního na teplovodní vytápění nebylo správné a vedlo ke zbytečně vynaloženým nákladům“. Přechodem na teplovodní vytápění sice došlo k úspoře nákladů za vytápění způsobené lepší regulací topného systému, avšak nebyla odstraněna hlavní příčina růstu nákladů na vytápění, kterým byla rostoucí cena topného média. K jejímu odstranění došlo až instalací mobilních plynových kotelen, která přinesla změnu topného média a snížila náklady na výrobu 1 GJ tepla ze 700 Kč na 350 Kč. Soud, vycházeje ze znaleckých posudků, uzavřel, že „přechod na teplovodní vytápění při zachování páry jako topného média přináší jednoznačně nejnižší úspory ve srovnání s alternativními investicemi a druhou nejdelší dobu návratnosti“.
[5] Vzhledem k tomu, že investice ve výši 8.123.000 Kč do plynové přípojky a redukční stanice nebyla při pozdější instalaci mobilních plynových kotelen vynaložena, byly vstupní náklady investice do vytápění mobilními plynovými kotelnami zredukovány a činily tak 11.715.000,23 Kč. Podle soudu se tato cena již „blíží vstupním nákladům na investici realizovanou představenstvem vedeným žalovaným. Takto redukovaná vstupní investice snižuje dobu návratnosti na 3,2 roku“. Zároveň soud z provedených důkazů dovodil, že „instalace mobilních plynových kotelen byla technicky proveditelná již v roce 2008. I v případě, že by instalace mobilních plynových kotelen nebyla v roce 2008 technicky možná, nelze označit přechod na vytápění teplovodní realizovaný v roce 2008, s ohledem na zanedbatelné úspory na nákladech za teplo, jako správný, a nemělo k němu být přistoupeno“.
[6] Dále se soud zabýval otázkou, zda rozhodnutím představenstva o změně vytápění byla porušena povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. O porušení této povinnosti by podle soudu nešlo v případě, že by představenstvo „vycházelo ze všech dostupných informací o dané problematice, které mělo nebo mohlo mít při svém rozhodování k dispozici“, jako jsou např. energetické audity, znalecké posudky či odborná vyjádření specialistů na vytápění. Žalovaný „však ve své účastnické výpovědi připustil, že žádný odborný podklad představenstvo pro své rozhodnutí nenechalo zpracovat“. Za této situace dospěl soud k závěru, podle něhož představenstvo při rozhodnutí o změně vytápění nejednalo s péčí řádného hospodáře.
[7] Jde-li o způsobenou škodu a její výši, soud vyšel z toho, že při přestavbě vytápění z parovodního na teplovodní byly instalovány nové tepelné rozvody a topná tělesa, která „byla použita i po přechodu na vytápění mobilními plynovými kotelnami, a minimálně o jejich cenu měla být celková škoda snížena“. Škoda způsobená žalobkyni tak podle soudu „odpovídá pouze ceně výměníků, které byly po přechodu na vytápění mobilními plynovými kotelnami odstaveny a nebylo pro ně další využití“.
[8] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně i žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení 2.394.914 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
[9] Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a doplnil dokazování v odvolacím řízení pouze sdělením podstatného obsahu podnikatelských záměrů žalobkyně na roky 2007 a 2008, schválených dozorčí radou dne 25. 1. 2007 a dne 19. 12. 2007. Z nich podle odvolacího soudu vyplývá, že „ve společnosti se dlouhodobě uvažovalo o změně vytápění, a to přechodem z parovodního na teplovodní, a to nejméně od roku 2006 … a v roce 2007 se přistoupilo již k částečné realizaci záměru tím, že bylo připravováno výběrové řízení na dodavatele a návrh teplovodního vytápění“. O realizaci přechodu z parovodního na teplovodní vytápění rozhodlo představenstvo žalobkyně dne 16. 7. 2008 a smlouva o dílo byla podepsána dne 1. 9. 2008.
[10] Podle odvolacího soudu „cena díla převyšovala cenu zvažovanou v podnikatelských záměrech, ale nebyla nadsazená a ve srovnání s jinými možnými způsoby vytápění byla nejnižší …, byť s delší dobou návratnosti. Pozdější přechod na plynové vytápění byl v roce 2008 za později vynaloženou částku nerealizovatelný a v roce 2008 značně cenou přesahující vynaloženou částku.“
[11] Odvolací soud proto uzavřel, že z uvedeného nelze dovodit, že by členové představenstva „při rozhodování o změně způsobu vytápění nejednali s péčí řádného hospodáře, když postupovali v souladu s dlouhodobými plánovanými záměry společnosti, opakovaně revidovanými“.
[12] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázek hmotného práva i procesního, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
[13] Konkrétně má dovolatelka za to, že odvolací soud nesprávně vyložil § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), v otázce „výkonu působnosti člena představenstva žalobkyně s péčí řádného hospodáře při realizaci investičního záměru, a to v situaci, kdy žalovaný při svém jednání za žalobkyni mimo jiné porušil stanovy žalobkyně“.
[14] Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že „činil jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, ačkoli nezopakoval v odpovídajícím rozsahu dokazování“, a že „odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je natolik nedostatečné, že je rozhodnutí nepřezkoumatelné“.
[15] Dovolatelka, citujíc závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015 (uveřejněného pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 131/2017“), a ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008, týkající se výkladu pojmu péče řádného hospodáře, uvádí, že, jde-li „o různé investiční možnosti a strategie, měl by člen statutárního orgánu provést co nejdůkladnější analýzu a vybrat kvalifikovaným rozhodnutím tu, která se jeví pro společnost nejvýhodnější. Toto pak má o to spíše učinit za situace, kdy má jít o mnohamilionovou investici, která má značně finančně společnost zatížit, nadto jde-li o případ, kdy mu stanovy společnosti ukládají projednat předmětnou investici v dozorčí radě.“
[16] Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se na rozdíl od soudu prvního stupně nezabýval otázkou hospodárnosti investice, k níž uvedl pouze to, že „cena díla převyšovala cenu zvažovanou v podnikatelských záměrech, ale nebyla nadsazená a ve srovnání s jinými možnými způsoby vytápění byla nejnižší“.
[17] Podle dovolatelky je závěr odvolacího soudu, podle něhož „přechod na plynové vytápění byl v roce 2008 za později vynaloženou částku nerealizovatelný“, nesprávný a překvapivý a nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka poukazuje na to, že soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že instalace mobilních plynových kotelen, která byla realizována v roce 2010, byla proveditelná již v roce 2008. Odvolací soud učinil neodůvodněný opačný závěr, aniž by k této skutkové otázce zopakoval nebo doplnil dokazování tak, jak mu ukládá § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.
[18] Také závěr odvolacího soudu, podle něhož členové představenstva jednali s péčí řádného hospodáře, neboť postupovali v souladu s plány vyjádřenými v podnikatelských záměrech, je podle dovolatelky nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zjistit, co z podnikatelských záměrů odvolací soud dovodil a proč se domnívá, že podnikatelské záměry zbavily žalovaného povinnosti postupovat s péčí řádného hospodáře.
[19] Podle dovolatelky nemůže dozorčí rada (která podnikatelské záměry schválila) představenstvu udělovat žádné závazné pokyny. Není sporu o tom, že společnost chtěla přistoupit ke změně způsobu vytápění, ale za to, jakým způsobem a za jakých podmínek to mělo být učiněno, odpovídalo zcela představenstvo. Dovolatelka uvádí, že pojem „teplovodní vytápění“ se v podnikatelském záměru ze dne 19. 12. 2007 objevil pouze proto, že v roce 2007 předložila společnost Synerga a. s. nabídku s odhadnutými náklady na přechod na teplovodní vytápění ve výši 4.500.000 Kč. Nedošlo však k žádnému odbornému posouzení možností úspor při vytápění, přičemž posouzení hospodárnosti a efektivnosti investice bylo primárně povinností statutárního orgánu.
[20] Dovolatelka, citujíc závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3191/2010, poukazuje dále na to, že k porušení péče řádného hospodáře došlo také z důvodu, že představenstvo žalobkyně v rozporu se stanovami nepředložilo investici spočívající v samotné ceně díla ve výši 6.000.593 Kč a v koupi výměníkové stanice za cenu 2.751.191 Kč dozorčí radě k projednání. Podle dovolatelky nelze považovat předchozí schválení podnikatelských záměrů dozorčí radou za schválení takové investice, neboť ta svým rozsahem značně přesahovala částku podnikatelskými záměry předpokládanou.
[21] Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[22] Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
[23] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení dovolatelkou otevřené otázky výkladu § 194 odst. 5 obch. zák., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[24] Podle § 194 odst. 5 věty první obch. zák. jsou členové představenstva povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu.
[25] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k povinnosti jednatele společnosti s ručením omezeným vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře se (mimo jiné) podává, že:
1) Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla.
2) Pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením omezeným přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání.
3) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno.
4) Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost jednatele dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce jednatele vahou svých hlasů prosadil.
5) Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s péčí řádného hospodáře.
6) Soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu (jednatel) jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné, či zda jí přivodilo újmu. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu (jednatele) posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“).
7) Riziko podnikatelského neúspěchu nese společnost (a v důsledku pak její společníci). Každé podnikatelské rozhodnutí přitom v sobě zahrnuje určitou míru rizika neúspěchu. Za podnikatelský neúspěch, tj. jen proto, že nevyšel určitý podnikatelský záměr, tudíž nelze postihovat členy statutárního orgánu (jednatele), byl-li tento záměr realizován s péčí řádného hospodáře.
8) Každý manažer, členy statutárních orgánů (jednatele) nevyjímaje, je při svém rozhodování vystaven nebezpečí chybných úsudků a odhadů, byť by jednal sebeodpovědněji. Jinak řečeno, ani člen statutárního orgánu není a nemůže být neomylný, což je nutné vzít v úvahu při posuzování, zda jednal s péčí řádného hospodáře.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, a rozhodnutí v něm citovaná, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019. S ohledem na skutečnost, že pojem „péče řádného hospodáře“ má u jednatele společnosti s ručením omezeným i u člena představenstva akciové společnosti stejný obsah (srov. § 135 odst. 2 obch. zák., který mj. odkazuje na § 194 odst. 5 obch. zák.), se shora citované závěry obdobně prosadí i v poměrech členů představenstva akciové společnosti.
[26] Odvolací soud se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu neřídil, neboť svůj závěr, podle kterého žalovaný jednal s péčí řádného hospodáře, založil pouze na tom, že představenstvo postupovalo v souladu s dlouhodobými podnikatelskými záměry společnosti. Podnikatelské záměry na roky 2007 a 2008 sice byly schváleny dozorčí radou, jak ale dovolatelka správně namítá, nikdo není podle § 194 odst. 4 obch. zák. oprávněn udělovat představenstvu společnosti závazné pokyny týkající se obchodního vedení (kterým je také rozhodnutí o změně způsobu vytápění – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odst. 27). Nadto odvolací soud přehlédl, že na tvorbě dotčených podnikatelských záměrů se mj. podíleli právě žalovaný a další členové představenstva. Skutečnost, že žalovaný sledoval pokyny uvedené v podnikatelských záměrech společnosti, jej proto povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře nezbavovala.
[27] Odvolací soud se v rozporu s výše uvedenými judikatorními závěry nezabýval otázkou, zda žalovaný jednal s potřebnými znalostmi, tedy informovaně, zejména zda využil (v té době) dostupné informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážil možné výhody a nevýhody existujících variant změny způsobu vytápění.
[28] Svůj závěr, podle něhož „pozdější přechod na plynové vytápění byl v roce 2008 za později vynaloženou částku nerealizovatelný a v roce 2008 značně cenou přesahující vynaloženou částku“, odvolací soud neopřel o konkrétní v řízení provedený důkaz (a z něj vyplývající skutková zjištění), v důsledku čehož je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné.
[29] Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami uvedenými v dovolání, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[30] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[31] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-