// Profipravo.cz / Obecná ustanovení 09.10.2013
Péče řádného hospodáře při úhradě smluvní pokuty
I. Člen statutárního orgánu, a tedy i likvidátor, odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla.
II. V projednávané věci žalovaná jakožto likvidátorka po opakovaných výzvách k zaplacení smluvní pokuty požádala o zpracování odborného stanoviska k otázce oprávněnosti nároku na zaplacení smluvní pokuty advokáta, tedy osobu odborně způsobilou posoudit právní aspekty uplatněného nároku. Uzavřel-li advokát ve stanovisku, že nárok je po právu, nelze žalované vytýkat, že nárok na zaplacení smluvní pokuty vyhodnotila jako oprávněný.
Při zvažování, zda dobrovolně uhradí pohledávku uplatněnou vůči společnosti, o níž má důvodně (viz výše) za to, že je pohledávkou oprávněnou, musí likvidátor vzít do úvahy všechny relevantní okolnosti, a to včetně rizika neúspěchu v soudním sporu a s tím spojených nákladů řízení, jakož i (s ohledem na obvyklou dobu řízení) riziko růstu výše závazku o úroky z prodlení. Přitom odmítne-li likvidátor uznat – s přihlédnutím ke všem okolnostem – zjevně důvodnou pohledávku věřitele a vystaví tím společnost případnému soudnímu sporu o její vymožení, poruší zákonem stanovenou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.
III. Má-li likvidátor pohledávku na zaplacení smluvní pokuty důvodně (s ohledem na všechny okolnosti) za oprávněnou, nejedná zpravidla v rozporu s požadavkem péče řádného hospodáře, rozhodne-li se ji dobrovolně zaplatit a nepodstupuje-li riziko, že soud k moderaci v případném soudním sporu nepřistoupí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, ze dne 29. 8. 2013
(kategorie: obecná ustanovení; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně TAU Brno spol. s r.o. - v likvidaci, se sídlem v Brně, Stará 8/55, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 60712031, zastoupené JUDr. Milanem Staňkem, advokátem, se sídlem v Brně – Žebětíně, Dlážděná 12, PSČ 641 00, proti žalované D. M. V., zastoupené Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem, se sídlem v Brně, Ponávka 2, PSČ 602 00, o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35/16 Cm 90/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2011, č. j. 8 Cmo 309/2010-145, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2011, č. j. 8 Cmo 309/2010-145, v prvním výroku, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2010, č. j. 35/16 Cm 90/2009-107, v části prvního výroku, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 500.000,- Kč, se ruší, a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. června 2010, č. j. 35/16 Cm 90/2009-107, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 500.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. ledna 2011, č. j. 8 Cmo 309/2010-145 k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci částku 500.000,- Kč (první výrok) a ve zbývajícím rozsahu, tj. v části výroku I., jíž soud prvního stupně rozhodl o úroku z prodlení, a ve výroku II., rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).
Soudy vyšly z toho, že:
1) Žalobkyně (jakožto dlužnice) a Československá obchodní banka, a. s. (jakožto věřitelka, dále jen „banka“) uzavřely dne 6. listopadu 1998 smlouvu o účelovém úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě banka poskytla žalobkyni úvěr ve výši 1,956.520,- Kč a žalobkyně se zavázala úvěr splatit, včetně úroku ve výši 13,5 % ročně.
2) V článku XII. smlouvy o úvěru smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč za porušení jakéhokoliv ustanovení smlouvy s výjimkou splácení úvěru. Podle článku X. odst. 1 písm. f) téže smlouvy byla banka „oprávněna činit sankční opatření v případě, že dojde bez předchozího písemného souhlasu banky ke sloučení, splynutí, rozdělení, přeměně, převzetí nebo jiné vážné okolnosti týkající se právního uspořádání vlastnických vztahů nebo ekonomického postavení a podnikatelských aktivit klienta nebo je vyvoláno jednání orgánu klienta, navrženo či přijato opatření anebo vznikne událost směřující zejména, nikoli však limitovaně, k provedení jiných právních, organizačních, ekonomických či jiných změn klienta, např. ve formě snížení základního jmění, prodeje podniku anebo obdobné události“.
3) Smlouvou ze dne 30. dubna 2002 banka postoupila pohledávku z úvěrové smlouvy na zaplacení dosud nesplatného zůstatku jistiny úvěru ve výši 260.865,- Kč a úroků za období od 31. března 2002 do 29. dubna 2002 ve výši 1,782,58 Kč Ing. S. K., a to se všemi právy s pohledávkou spojenými. Postoupení pohledávky oznámila banka žalobkyni dopisem ze dne 7. května 2002.
4) Valná hromada žalobkyně, která se konala dne 30. dubna 2002 od 16 hodin, rozhodla o zrušení žalobkyně a jejím vstupu do likvidace ke dni 30. dubna 2002. Současně jmenovala žalovanou likvidátorkou společnosti.
5) Ing. S. K. vyzval dopisem ze dne 20. září 2002 žalovanou jakožto likvidátorku žalobkyně k úhradě splátky úvěru ve výši 130.435,- Kč a dále smluvní pokuty ve výši 500.000,- Kč podle článku X. odst. 1 písm. f) a článku XII smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně vstoupila do likvidace bez předchozího souhlasu věřitele. Výzvu k zaplacení smluvní pokuty zopakoval dopisy ze dne 24. září 2002 a 25. listopadu 2002.
6) Dopisem ze dne 21. května 2004 Ing. S. K. sdělil žalobkyni, že pohledávku ze smlouvy o úvěru (blíže nespecifikovanou) postoupil D. M..
7) Dne 20. ledna 2005 zpracoval JUDr. Z. N.l, advokát, pro žalobkyni „právní rozbor oprávněnosti nároku na zaplacení smluvní pokuty“ dle smlouvy o úvěru, v němž dovodil, že vstupem do likvidace bez předchozího souhlasu banky porušila žalobkyně smlouvu o úvěru a nárok na smluvní pokutu je co do důvodu oprávněný. Současně upozornil na možnost moderace podle § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) i na to, že nelze vyloučit dohodu stran.
8) Smlouvou ze dne 29. srpna 2005 postoupil D. M. pohledávku za žalobkyní ve výši 500.000,- Kč (specifikovanou dopisem ze dne 24. září 2002) společnosti Dama DM s. r. o.
9) Dne 29. srpna 2005 byla z účtu žalobkyně odepsána ve prospěch účtu společnosti Dama DM s. r. o. částka 250.000,- Kč.
10) Dne 6. září 2005 přijala společnost Dama DM s. r. o. od žalobkyně platbu 250.000,- Kč v hotovosti jako částečnou platbu na „pohledávku ČSOB“.
11) Dne 11. srpna 2008 zamítl soud insolvenční návrh dlužníka Dama DM s. r. o. pro nedostatek majetku. Společnost Dama DM s. r. o. byla následně vymazána z obchodního rejstříku.
12) Podanou žalobou se žalobkyně domáhá náhrady škody, jíž měla žalovaná jakožto likvidátorka způsobit tím, že z peněžních prostředků žalobkyně zaplatila společnosti Dama DM s. r. o. dne 29. srpna 2005 250.000,-Kč a dne 6. září 2005 250.000,- Kč, aniž k těmto platbám existoval jakýkoliv právní důvod.
Na takto ustaveném základě odvolací soud dovodil, že žalobkyně sice vstupem do likvidace bez předchozího písemného souhlasu banky porušila článek X. odst. 1 písm. f) smlouvy o úvěru, nicméně na postupníka Ing. S. K. pohledávka z titulu smluvní pokuty za porušení této povinnosti nebyla postoupena, neboť v den uzavření (první) postupní smlouvy neexistovala. Vyplatila-li žalovaná poslednímu postupníku (společnosti Dama DM s. r. o.) částku 500.000,- Kč, porušila povinnost péče řádného hospodáře (§ 71 odst. 5 a § 194 odst. 5 obch. zák.), neboť uvedené společnosti nárok na zaplacení smluvní pokuty nesvědčil. Žalovaná tak přitom učinila pouze na základě oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. května 2002, z něhož neplynulo, že by na prvního postupníka banka postoupila i pohledávku z titulu smluvní pokuty.
Odpovědnosti žalovanou nezbavuje ani vypracování odborného stanoviska, které se zabývá pouze obecně vznikem práva na zaplacení smluvní pokuty, nikoliv už tím, kdo byl oprávněným věřitelem pohledávky z titulu smluvní pokuty. Z tohoto stanoviska naopak plyne možnost moderace smluvní pokuty, jíž žalovaná do svého dalšího rozhodování nikterak nepromítla. Přitom šlo-li by o závazek samotné žalované, jistě by takto nepostupovala a využila by veškerých možností jak smluvní pokutu nebo její část neuhradit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v zodpovězení otázek, zda s pohledávkou postupovanou s příslušenstvím přechází na postupníka rovněž právo, které v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky postupiteli nevzniklo, a zda „lze za péči řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 obch. zák. v případě likvidátora považovat takový postup, kdy nevyužije veškerých možností jak nárok nebo jeho část neuhradit, a to bez ohledu na možnou nejistotu lepšího výsledku v případě sporu“.
Dovolatelka argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož s postoupenou pohledávkou přešlo i právo na zaplacení smluvní pokuty za porušení článku X. odst. 1 písm. f) smlouvy o úvěru, jakožto právo s postupovanou pohledávkou spojené (§ 524 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“).
Současně odvolacímu soudu vytýká, že v jeho pojetí bylo jediným možným postupem využít všech v úvahu přicházejících možností, jak pohledávku nezaplatit, což ve svém důsledku vždy znamená sporné řízení s obtížně odhadnutelnou mírou úspěchu a rizikem náhrady nákladů takového řízení. Dovolatelka je přesvědčena, že vzala v úvahu všechny aspekty a jednala s péčí řádného hospodáře. V této souvislosti zdůrazňuje, že dokonce vyhledala i odbornou konzultaci a neměla důvod pochybovat o odborné způsobilosti advokáta. Možnost případné moderace pak závisela na uvážení konkrétního soudu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Posuzováno podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), brojí dovolatelka toliko proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (ostatně proti druhému výroku dovolání není objektivně přípustné); Nejvyšší soud proto napadený rozsudek přezkoumal pouze v tomto (napadeném) rozsahu.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je (v posouzení obou dovoláním otevřených otázek) v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle § 71 odst. 5 obch. zák. likvidátor je orgánem společnosti (§ 66) a za výkon své působnosti odpovídá týmž způsobem jako členové statutárních orgánů.
Podle § 135 odst. 2 obch. zák. se pro společnost s ručením omezeným použijí obdobně ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a obch. zák.
Ustanovení § 194 odst. 5 téhož zákona pak určuje, že členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.
Předně Nejvyšší soud podotýká, že člen statutárního orgánu, a tedy i likvidátor, odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu, přijatá po 1. červnu 2000 – na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí vysvětlil, že člen statutárního orgánu (a tudíž ani likvidátor) nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, potřebnými pro výkon veškerých činností, spadajících do působnosti statutárního orgánu (likvidátora). Nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou, která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře je přitom schopnost rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které potřebné znalosti a dovednosti nemá (srov. např. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 10. listopadu 1999, sp. zn. 29 Cdo 1162/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2000, pod číslem 103, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2009, pod číslem 83, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008).
V projednávané věci žalovaná jakožto likvidátorka po opakovaných výzvách k zaplacení smluvní pokuty požádala o zpracování odborného stanoviska k otázce oprávněnosti nároku na zaplacení smluvní pokuty advokáta, tedy osobu odborně způsobilou posoudit právní aspekty uplatněného nároku. Uzavřel-li advokát ve stanovisku, že nárok je po právu (neboť žalobkyně vstupem do likvidace porušila smlouvu o úvěru), nelze žalované vytýkat, že nárok na zaplacení smluvní pokuty vyhodnotila jako oprávněný. Nejvyšší soud považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, že stanovisko se nevyjadřuje k osobě věřitele. Stanovisko výslovně vychází z toho, že nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatnil až Ing. K. jakožto (první) postupník (a nikoliv banka jakožto původní věřitelka). Současně uvádí, že Ing. K. postoupil nárok na zaplacení smluvní pokuty D. M. a uzavírá, že nárok je (co do důvodu) oprávněný. Jinými slovy ze stanoviska plyne, že věřitelem pohledávky z titulu smluvní pokuty byl Ing. K., resp. (v důsledku jejího postoupení) D. M..
Při zvažování, zda dobrovolně uhradí pohledávku uplatněnou vůči společnosti, o níž má důvodně (viz výše) za to, že je pohledávkou oprávněnou, musí likvidátor vzít do úvahy všechny relevantní okolnosti, a to včetně rizika neúspěchu v soudním sporu a s tím spojených nákladů řízení, jakož i (s ohledem na obvyklou dobu řízení) riziko růstu výše závazku o úroky z prodlení (srov. v této souvislosti obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009). Přitom, jak Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3028/2009, odmítne-li likvidátor uznat – s přihlédnutím ke všem okolnostem – zjevně důvodnou pohledávku věřitele a vystaví tím společnost případnému soudnímu sporu o její vymožení, poruší zákonem stanovenou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.
Jakkoliv se úvahy odvolacího soudu ve vztahu k aplikaci § 301 obch. zák. v případném soudním řízení jeví (z pohledu ex post) přiléhavé, nelze přehlížet, že ustanovení § 301 obch. zák. co do způsobu vymezení kriterií pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010), přičemž posouzení toho, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, a tedy zda soud využije svého moderačního práva, je věcí volného uvážení soudu a závisí na okolnostech konkrétního případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Má-li proto likvidátor pohledávku na zaplacení smluvní pokuty důvodně (s ohledem na všechny okolnosti) za oprávněnou, nejedná zpravidla v rozporu s požadavkem péče řádného hospodáře, rozhodne-li se ji dobrovolně zaplatit a nepodstupuje-li riziko, že soud k moderaci v případném soudním sporu nepřistoupí.
Napadené rozhodnutí výše uvedené judikatorní závěry nerespektuje.
Správným pak Nejvyšší soud neshledává ani názor odvolacího soudu, podle kterého s postoupenou pohledávkou z úvěrové smlouvy nepřešlo právo na zaplacení případné smluvní pokuty za porušení povinnosti dle článku X. odst. 1 písm. f) úvěrové smlouvy.
Jak plyne z ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák., s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Takovým právem (s ohledem na jeho účel) zásadně je, neplyne-li z postupní smlouvy něco jiného, i úvěrovou smlouvou založené právo udílet souhlas k provedení právních, organizačních, ekonomických či jiných změn dlužníka, včetně práva na zaplacení smluvní pokuty sjednaného pro případ jeho porušení, a to i tehdy, jedná-li se teprve o budoucí nárok.
V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na závěry, jež formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, uveřejněném pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné. S pohledávkou přechází na postupníka i právo na smluvní pokutu, nebylo-li sjednáno něco jiného.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně (v rozsahu části prvního výroku); Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil (v tomto rozsahu) soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-