// Profipravo.cz / Obecná ustanovení 21.11.2011

K právnímu režimu vztahů mezi obchodní společností a jejími orgány

I. Obchodním zákoníkem se řídí ve smyslu ustanovení § 261 odst. 3 písm. f) obch. zák. pouze ty vztahy mezi obchodní společností a jejími orgány, které souvisejí alespoň v širším slova smyslu s výkonem funkce těchto orgánů, tj. vztahy, do kterých by společnost ve vztahu k jiné osobě než k osobě vykonávající funkci orgánu nevystoupila. Jiné vztahy mezi společností a jejím orgánem obchodnímu zákoníku nepodléhají – nejde-li o vztahy, které se řídí obchodním zákoníkem z jiného důvodu.

Takovými „jinými vztahy“, tj. vztahy nepodléhajícími obchodnímu zákoníku, budou především vztahy vznikající z běžného obchodní činnosti společnosti, tj. zejména ty, které se uskutečňují v rámci jejího předmětu podnikání. Mohou sem však patřit i vztahy, do kterých společnost vstupuje běžně při své činnosti. Např. odprodej nepotřebného majetku – nepůjde-li o benefit poskytovaný členům statutárního orgánu – apod.

II. Vztah ze smlouvy o půjčce akcií členu představenstva není ani vztahem vznikajícím při obchodní činnosti, ani jiným vztahem patřícím mezi vztahy, které jsou při provozu společnosti běžné, ale vztahem výjimečným, ohledně kterého lze v dané věci důvodně předpokládat, že jej společnost uzavřela se členem představenstva právě proto, že byl členem jejího představenstva, tedy v (širší) souvislosti s výkonem jeho funkce, a to v projednávané věci ještě za podmínek pro ni nevýhodných (bezúplatně a se sjednáním vypořádání při nevrácení půjčky, které neodpovídá hodnotě půjčených akcií). Proto zde jde o smlouvu související s výkonem funkce statutárního orgánu, a tedy o smlouvu podrobenou režimu obchodního zákoníku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1564/2010, ze dne 3. 11. 2011

vytisknout článek


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně ARKUS, akciová společnost v likvidaci, se sídlem v Plzni, Solní 278/4, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 44 44 41 33, zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Pražská 45, PSČ 301 12, proti žalovanému Ing. J. D., zastoupenému Mgr. Františkem Klímou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. č. 36, PSČ 370 01, o zaplacení 14,000.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 142/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 14 Cmo 234/2008 – 283, takto:

Dovolání se zamítá.


Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud mezitímní rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2008, č. j. 44 Cm 142/2004 – 265, kterým tento soud rozhodl, že uplatněný nárok „je co do základu oprávněný“, s tím, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném.

Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaný byl členem představenstva žalobkyně od 24. ledna 2002 do 4. září 2002. Dne 7. února 2002 se stal místopředsedou představenstva.
2) Kupní smlouvou ze dne 31. prosince 2000 nabyla žalobkyně od společnosti Stavební podnik Klatovy, a. s., identifikační číslo osoby 45 35 73 23 (dále jen „Stavební podnik Klatovy“), 18.500 akcií společnosti PSG-speciální stavební konstrukce, a. s., Zlín (dále jen „akcie“), identifikační číslo osoby 64 51 06 38 (nyní SSK CZ, a. s. – dále jen „SSK CZ“) za celkovou cenu 24,311.400,- Kč (1.314,13 Kč za 1 akcii).
3) Dne 2. května 2002 uzavřeli účastníci smlouvu o půjčce 18.500 akcií společnosti SSK CZ, v listinné podobě, o jmenovité hodnotě po 1.000,- Kč, vydaných jako 37 „hromadných listů“ (dále jen „smlouva o půjčce“). Žalobkyně půjčila akcie žalovanému do 30. června 2002 s tím, že v případě, že je nebude moci vrátit, je žalobkyně oprávněna po něm požadovat peněžitou náhradu ve výši 282,- Kč za jednu akcii. Tuto smlouvu neschválila valná hromada žalobkyně.
4) Žalovaný uzavřel se Stavebním podnikem Klatovy smlouvu o půjčce 12.000 kusů akcií společnosti SSK CZ o jmenovité hodnotě po 1.000,- Kč s tím, že akcie vrátí rovněž do 30. června 2002. Pro případ, že žalovaný nebude moci akcie vrátit, bylo sjednáno, že věřitel je oprávněn po něm požadovat náhradu ve výši 1.873,- Kč za jednu akcii.
5) Žalovaný půjčené akcie (tj. 30.500 akcií společnosti SSK CZ), smlouvou uzavřenou dne 27. června 2002 prodal za 30,000.000,- Kč.
6) Žalovaný zaplatil žalobkyni za nevrácené akcie SSK CZ dne 12. července 2002 5,217.000,- Kč.
7) Dle odborného posouzení hodnoty akcií společnosti SSK CZ, Ing. P. Š., znalcem pro cenné papíry a makléřem, hodnota 1 akcie společnosti SSK CZ činila 1.082,- Kč.

Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, že smlouva o půjčce je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu valné hromady žalobkyně s touto smlouvou dle § 196a odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Důsledkem neplatnosti smlouvy byla podle § 457 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) povinnost účastníků vrátit si vzájemná plnění. Povinnost vrátit půjčené akcie žalovaný po 27. červnu 2002, kdy je prodal dalšímu subjektu, splnit nemohl, a měl tedy dle § 458 odst. 1 věty druhé obč. zák. povinnost zaplatit jejich peněžitou náhradu.

Toto právo odvolací soud neshledal promlčeným, neboť podle jeho názoru mohla žalobkyně požadovat vrácení akcií po žalovaném prakticky kdykoliv po uzavření (neplatné) smlouvy a podat žalobu na vrácení u soudu tedy mohla již v květnu 2002. Čtyřletá promlčecí lhůta dle § 397 obch. zák. (když vztah mezi účastníky – akciová společnost vůči členu představenstva – je nepochybně obchodní) by vypršela v květnu 2006. Žaloba v souzené věci byla podána 25. srpna 2004 a v podání došlém soudu prvního stupně 7. června 2005 (č. l. 61 spisu) žalobkyně tvrdila, že smlouva o půjčce akcií je neplatná a že účastníci jsou povinni vrátit si vzájemná plnění ze smlouvy. Protože žalovaný tak již učinit nemůže, je po něm požadováno finanční plnění. Námitku žalovaného, že žalobkyně nebyla vlastníkem akcií, které žalovanému půjčila na základě smlouvy ze dne 2. května 2002, odvolací soud neshledal důvodnou, když z hlediska aplikace § 457 a § 458 obč. zák. měl za podstatné, že žalovaný akcie převzal od žalované, a ta měla právo na jejich vrácení, resp. na peněžitou náhradu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel podrobuje kritice závěr soudů obou stupňů, které na právní vztahy mezi účastníky neplatné smlouvy aplikovaly ustanovení obchodního zákoníku. Zastává názor, že právní vztahy mezi účastníky se naopak musí řídit občanským zákoníkem; smlouva o půjčce, která byla shledána neplatnou, se měla řídit občanským zákoníkem.

Při aplikaci občanského zákoníku měl podle dovolatele soud, který vyšel z toho, že promlčecí doba počala běžet již 2. května 2002, posoudit, zda byla žaloba podána před uplynutím subjektivní dvouleté promlčecí doby, resp. před uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby. Při aplikaci občanského zákoníku by k uplynutí subjektivní promlčecí doby došlo ještě před podáním žaloby samé, k uplynutí objektivní promlčecí doby by pak došlo ještě před podáním žalobkyně ze dne 7. června 2005 (v němž došlo poprvé k uplatnění nároku na vydání plnění z neplatné smlouvy, když původně byl žalován nárok na náhradu škody). Závěr, že žalobou uplatněný nárok není promlčen, tak dovolatel shledává nesprávným.

Dovolatel dále podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, dle něhož vyplacení hodnoty akcií žalovaným jejich skutečnému vlastníkovi nemá žádný vliv na posouzení důvodnosti nároku žalobkyně. Tvrdí, že v průběhu řízení namítal, že žalobkyně nemohla platně nabýt akcie od Stavebního podniku Klatovy, neboť při jejich nabytí nebyly splněny podmínky ustanovení § 196a odst. 1 a 3 obch. zák. Stavební podnik Klatovy byl akcionářem žalobkyně a žalobkyně byla naopak akcionářem Stavebního podniku Klatovy. K převodu akcií by muselo dojít se souhlasem valné hromady a na základě posudku soudem ustanoveného znalce. Žádná z těchto podmínek splněna nebyla. Fakticky tedy vlastníkem akcií v době uzavření smlouvy o půjčce cenných papírů byl Stavební podnik Klatovy. Dovolatel namítá rozpor s logikou a dobrými mravy, pokud se na něj žalobkyně obrací s nárokem na vydání plnění, když akcie resp. jejich peněžitý ekvivalent byl vydán jejich vlastníkovi.

Dovolatel napadá i správnost závěru odvolacího soudu, že smlouva o půjčce je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu valné hromady podle ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. Zákonodárce v ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. půjčky nijak nerozlišuje. Dovolatel zastává názor, že zákonodárce měl na mysli půjčky peněžité a nikoli půjčky jiných druhů zastupitelných věcí, proto by toto ustanovení, resp. tento důvod neplatnosti neměl být aplikován. Pokud soudy aplikovaly jiný výklad, jedná se o nesprávné právní posouzení věci, uzavírá dovolatel.

A konečně dovolatel poukazuje na to, že se odvolací soud nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o půjčce je neplatná i podle § 196a odst. 3 obch. zák. Pro absenci odůvodnění takového závěru považuje dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu v této části za nepřezkoumatelné.

Navrhuje, aby napadený rozsudek, případně i rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání argumentuje tím, že při uzavírání smlouvy o půjčce byli účastníci ve vztahu obchodní společnosti a člena statutárního orgánu. Jde tedy o vztah dle § 261 odst. 3 písm. a) obch. zák. – tzv. absolutní obchod. Námitku dovolatele, že částku odpovídající hodnotě akcií měl vyplatit jejich skutečnému vlastníkovi, nikoli žalobkyni, shledává nedůvodnou, když není podstatné, zda žalobkyně byla vlastníkem akcií, ale podstatné je, že dovolatel od ní akcie převzal, což v řízení ani nepopíral. Proto navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání v této věci činí přípustným především otázka, zda se § 196a odst. 1 obch. zák. vztahuje i na uzavření smlouvy o půjčce mezi obchodní společností a členem jejího představenstva, jestliže je předmětem půjčky nepeněžité plnění.

Podle § 196a odst. 1 obch. zák. může společnost uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.

Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

Jazykovým výkladem lze dovodit, že ani občanský zákoník ani obchodní zákoník nečiní rozdíl v právním režimu půjčky peněz a půjčky jiných druhově určených věcí (zde akcií). Odlišný právní režim nelze dovozovat ani z účelu § 196a obch. zák. (k němu viz například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 29 Odo 159/2002, jež je, stejně jako další rozhodnutí uvedená níže, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu nebo usnesení ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 8, ročník 2009, pod č. 118), když požadavek na to, aby aktiva společnosti byla spřízněné osobě dočasně přenechána jen se souhlasem společníků a při sjednání podmínek obvyklých v obchodním styku, je na místě nejen v případě peněžních prostředků společnosti ale i jiných věcí společnosti. Ostatně ani dovolatel nepředkládá argumenty, jež by svědčily závěru, že předmětné ustanovení nelze aplikovat na půjčky nepeněžité.

Lze tedy uzavřít, že § 196a odst. 1 dopadá i na poskytnutí půjčky akcií mezi subjekty v tomto ustanovení uvedenými s tím, že absence předchozího souhlasu valné hromady zakládá absolutní neplatnost smlouvy o půjčce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003).

Dále pak Nejvyšší soud zkoumal závěr odvolacího soudu, podle něhož se právní vztahy z neplatné smlouvy o půjčce řídí obchodním zákoníkem. Podle § 261 odst. 3 písm. f) obch. zák. se vztahy mezi obchodní společností a osobou, která je jejím statutárním nebo jiným orgánem nebo jeho členem řídí obchodním zákoníkem. Jak patrno z uvedeného, obchodní zákoník nepodmiňuje podřízení konkrétního právního vztahu mezi obchodní společností a členem jejího statutárního orgánu (zde akciové společnosti a místopředsedy jejího představenstva) režimu obchodního zákoníku souvislostí takové smlouvy s výkonem funkce člena statutárního orgánu. Za použití jen gramatického výkladu proto z ustanovení § 261 odst. 3 písm. f) obch. zák. plyne, že posuzovaný vztah je vztahem obchodním. K jinému výsledku však lze dospět výkladem teleologickým a logickým.

Účelem ustanovení § 261 odst. 3 písm. f) obch. zák. nepochybně je podřídit vztahy, které vznikají mezi obchodní společností a jejími orgány či členy jejích orgánů (dále jen „orgán“) při výkonu jejich funkce stejnému režimu, jako ostatní vtahy vznikající ve vnitřních poměrech akciové společnosti. Tento závěr je logickým důsledkem toho, že právní důsledky jednání orgánů obchodních společností a družstev při výkonu jejich funkce upravuje obchodní zákoník (srov. např. ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. upravující důsledky porušení povinnosti péče řádného hospodáře při výkonu funkce).

Není však logického důvodu, aby se obchodním zákoníkem řídily všechny vztahy vznikající mezi obchodní společností a jejím orgánem. Naprosto nelogické a odporující účelu citovaného ustanovení by např. bylo, kdyby se obchodním zákoníkem řídil vztah mezi obchodní společností provozující obchodní řetězec s potravinářským zbožím a členem jejího představenstva, který si v některém z obchodů řetězce koupil obloženou bagetu k svačině. Takový vztah nepochybně s výkonem jeho funkce nijak nesouvisí a jiné zacházení s členem představenstva v postavení zákazníka než s jinými zákazníky by bylo vybočením z běžných obchodních vztahů pro které není z pohledu zkoumaného ustanovení důvod.Lze tedy uzavřít, že obchodním zákoníkem se řídí pouze ty vztahy mezi obchodní společností a jejími orgány, které souvisejí alespoň v širším slova smyslu s výkonem funkce těchto orgánů, tj. vztahy, do kterých by společnost ve vztahu k jiné osobě, než k osobě vykonávající funkci orgánu nevystoupila. Jiné vztahy mezi společností a jejím orgánem obchodnímu zákoníku nepodléhají – nejde-li o vztahy, které se řídí obchodním zákoníkem z jiného důvodu [srov. např. § 261 odst. 3 písm. c) obch. zák.].

Takovými „jinými vztahy“, tj. vztahy nepodléhajícími obchodnímu zákoníku, budou především vztahy vznikající z běžného obchodní činnosti společnosti, tj. zejména ty, které se uskutečňují v rámci jejího předmětu podnikání. Mohou sem však patřit i vztahy, do kterých společnost vstupuje běžně při své činnosti. Např. odprodej nepotřebného majetku – nepůjde-li o benefit poskytovaný členům statutárního orgánu – apod.

Vztah ze smlouvy o půjčce akcií členu představenstva není ani vztahem vznikajícím při obchodní činnosti, ani jiným vztahem patřícím mezi vztahy, které jsou při provozu společnosti běžné, ale vztahem výjimečným, ohledně kterého lze důvodně předpokládat, že jej společnost uzavřela se žalovaným právě proto, že byl členem jejího představenstva, tedy v (širší) souvislosti s výkonem jeho funkce, a to v projednávané věci ještě za podmínek pro ni nevýhodných (bezúplatně a se sjednáním vypořádání při nevrácení půjčky které neodpovídá hodnotě půjčených akcií). Proto Nejvyšší soud uzavřel, že jde o smlouvu související s výkonem funkce statutárního orgánu, a tedy o smlouvu podrobenou režimu obchodního zákoníku.

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud považuje za irelevantní skutečnost, že část výtěžku z prodeje akcií obdržel kromě žalobkyně i Stavební podnik Klatovy, který byl v době uzavření smlouvy o půjčce i smlouvy o prodeji akcií žalovaným jejich vlastníkem.

Důvodnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zakládá jen námitka takového nesprávného právního posouzení, jež by v případě správného posouzení vedlo k jinému, pro dovolatele příznivějšímu rozhodnutí ve věci. I kdyby však Stavební podnik Klatovy byl vlastníkem akcií a kdyby žalovaný část výtěžku předal za žalobkyni Stavebnímu podniku Klatovy za účelem kompenzace újmy způsobené mu zánikem vlastnického práva k akciím, jsou tyto skutečnosti relevantní pro posouzení výše bezdůvodného obohacení, které žalovaný dosud nevydal. Nejsou však způsobilé zvrátit závěr odvolacího soudu vyjádřený v mezitímním rozsudku, podle kterého je žalovaný podle § 457 a 458 obč. zák. povinen bezdůvodné obohacení vzniklé na základě neplatné smlouvy o půjčce vydat a nejsou proto ani důvodem pro zrušení napadeného rozsudku.

Za nedůvodnou pak považuje dovolací soud námitku dovolatele, že se odvolací soud nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o půjčce je neplatná i podle ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. Shledal-li totiž odvolací soud neplatnost smlouvy o půjčce z důvodů podle ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. nebylo pro rozhodnutí ve věci potřebné, aby zkoumal, zda je neplatná i z jiného důvodu.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů