// Profipravo.cz / Jednání podnikatele 22.06.2021
Jednání za zaměstnavatele (podnikatele) osobou bez zástupčího oprávnění
I. Překročí-li zástupčí oprávnění osoba jednající za zaměstnavatele (podnikatele) podle ustanovení § 430 odst. 1 o. z., zavazuje právní jednání zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu, což platí i v případě, kdy za jiného právně jedná osoba, která k tomu není oprávněna. Naopak, překročí-li zmocněnec zástupčí oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel jednáním zmocněnce vázán, jen pokud svůj nesouhlas s tímto jednáním neoznámí osobě, se kterou zmocněnec právně jednal, bez zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání dozvěděl; to neplatí, pokud osoba, s níž zástupce právně jednal, měla a mohla z okolností bez pochybností poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje.
II. Občanský zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí „pověřením“ v § 430 odst. 1 o. z. Výslovně nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem formalizováno. V praxi takové pověření může mít například podobu vymezení pracovní náplně ve vnitřních organizačních předpisech podnikatele, avšak tato skutečnost není podmínkou pro vznik pověření. Pověření může být učiněno neformálně, nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani z pracovního zařazení.
III. Nelze považovat za obvyklé, že by s výkonem činností mzdové účetní byl spojen též výkon personální agendy podnikatele, tím méně v takovém rozsahu, že by s jejím výkonem bylo možno obvykle spojovat též jednatelské oprávnění k právnímu jednání směřujícímu k uzavření nebo rozvázání pracovního poměru se zaměstnanci podnikatele; takové jednatelské oprávnění lze obvykle spojovat s prací personalisty vykonávajícího personální agendu na vedoucím pracovním místě (například u vedoucího personálního oddělení, personálního ředitele apod.).
Odvolací soud tedy v posuzované věci správně uzavřel, že „nelze dojít k závěru, že by externí mzdová účetní zastupovala zaměstnavatele při uzavírání či ukončování pracovních poměrů“, neboť se nejedná „o činnost, ke které obvykle dochází při činnosti mzdové účetní“. Náležitě však nevzal v úvahu možnost dodatečného schválení (ratihabice) okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem ve smyslu ustanovení § 440 odst. 1 o. z. a z tohoto pohledu se věcí nezabýval. Kdyby totiž zaměstnavatel okamžité zrušení pracovního poměru bez zbytečného odkladu poté, kdy se o něm dozvěděl, dodatečně schválil, byl by tímto právním jednáním od počátku (ex tunc) vázán, a to i přesto, že zaměstnanec jako adresát právního jednání o nedostatku zástupčího oprávnění věděl.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2114/2019, ze dne 19. 3. 2021
Dotčené předpisy:
§ 55 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2017
§ 60 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2017
§ 430 odst. 1 o. z. ve znění do 31. 12. 2017
§ 440 o. z. ve znění do 31. 12. 2017
§ 441 o. z. ve znění do 31. 12. 2017
§ 561 odst. 1 o. z. ve znění do 31. 12. 2017
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Dopisem doručeným dne 2. 5. 2017 žalovaný sdělil žalobci, že s ním ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, které je spatřováno v tom, že žalobce se „ode dne 21. 4. 2017 do současnosti“ nedostavuje do zaměstnání, čímž se dopouští „série neomluvených absencí“. Listinu „na základě plné moci“ podepsala J. R..
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Klatovech dne 28. 6. 2017 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy u žalovaného od června 2016 pracoval jako řidič a automechanik. Náplní jeho práce bylo rozvážet zboží po České republice a po státech EU. O tom, zda, kdy a kam pojede, ho zaměstnavatel zpravidla informoval 1 až 2 dny předem. Pokud pro něj žalovaný neměl práci řidiče, vykonával žalobce práci automechanika, a to u sebe doma, kam mu žalovaný vozidla přivezl. Dne 22. 4. 2017 žalobce ukončil služební cestu a v neděli 23. 4. 2017 pracoval na opravě vozidla žalovaného, které si žalovaný ještě téhož dne odvezl a sdělil mu, že v pondělí pro něj „žádnou práci nemá“, aby „zůstal doma“ a že „se mu ozve“. V následujících dnech se však žalovaný „neozval“, žalobci se ho „nepodařilo kontaktovat telefonicky“ ani ho „nezastihl“ v jeho sídle. Dne 2. 5. 2017 „obdržel“ okamžité zrušení pracovního poměru, které považuje za neplatné, protože nesouhlasí s tím, že by se „bezdůvodně nedostavoval do zaměstnání“ a „písemné ukončení pracovního poměru nebylo doloženo plnou mocí, která by osvědčovala skutečnost, že paní J. R., která je zde podepsána, jednala jménem žalovaného“.
Žalovaný namítal, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo „platně podepsané“. Oprávnění účetní J. R. podepsat okamžité zrušení pracovního poměru, „aniž k tomu měla například plnou moc“, dovozuje z ustanovení § 430 odst. 1 občanského zákoníku, neboť „ji právě jako podnikatel při provozu obchodního závodu pověřil určitou činností“.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 23. 11. 2017 č. j. 6 C 145/2017-73 opraveným usnesením téhož soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 6 C 145/2017-109 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení celkem 25 775,72 Kč, z toho 23 775,72 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Sadílka. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že listina o okamžitém zrušení pracovního poměru „není opatřena ani datem, ani razítkem firmy žalovaného, ani jeho podpisem a ani opatřena plnou mocí“. Na jeho základě dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru „je zcela neplatné, neboť nemá náležitosti řádného právního úkonu“, když „žalovaný neprokázal, že by někoho zmocnil k tak závažnému úkonu“ (jestliže sám žalovaný uvedl, že „neviděl, co paní R. psala“ a neví „co je tam napsané“, nepovažoval za věrohodné tvrzení zástupce žalovaného o tom, že „to byl žalovaný, který zmocnil paní R., aby za žalovaného jednala, aby ho zastupovala jako podnikatele při provozu obchodního závodu“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 č. j. 61 Co 130/2018-127 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 121 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Sadílka. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Podal výklad, podle kterého jménem zaměstnavatele nemůže okamžité zrušení pracovního poměru učinit jakýkoliv zaměstnanec či jakákoliv další osoba. Je-li zaměstnavatel fyzickou osobou, je k takovému jednání oprávněna právě tato fyzická osoba. Zaměstnavatel však může ke konkrétnímu „právnímu úkonu“ jinou osobu zmocnit, popřípadě k tomu může být oprávněn jiný zaměstnanec či jiná osoba, je-li to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby (což však žalovaný není), nebo je-li to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé (obvyklost se posuzuje ve vztahu k určité činnosti, kterou byla osoba pověřena). V projednávané věci však „nelze dojít k závěru, že by externí mzdová účetní zastupovala žalovaného při uzavírání či ukončování pracovních poměrů“, neboť se nejedná „o činnost, ke které obvykle dochází při činnosti mzdové účetní, která ani nebyla zaměstnancem žalovaného“. Smluvní zmocnění podle ustanovení § 441 občanského zákoníku (vzhledem k tomu, že v případě jednání „v personálních otázkách“ se nejednalo o zastoupení při učinění „určitého právního jednání“ a pro okamžité zrušení pracovního poměru je ustanovením § 60 zákoníku práce předepsaná písemná forma) vyžadovalo, aby žalovaný J. R. udělil písemnou plnou moc, která však „v průběhu řízení předložena nebyla“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující „proti všem výrokům“. Nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, podle kterého „by externí mzdová účetní nemohla být osobou, která by jej mohla zastupovat ve všech jednání, k nimž při této činnosti obvykle dochází podle § 430 občanského zákoníku“, neboť „se u ukončování pracovněprávních vztahů jedná o činnost, ke které obvykle dochází při činnosti mzdové účetní“. Uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Odvolací soud nesprávně posoudil, jaký důvod neplatnosti nebo nicotnosti (zdánlivosti) právního jednání byl v projednávané věci dán; nevypořádal se s odvolací námitkou, podle které soud prvního stupně okamžité zrušení pracovního poměru označil za „neplatný právní úkon“, avšak současně podle něj o „právní úkon“ vůbec nejde, říká-li, že „nemá náležitosti právního úkonu“. Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako neplatné, čemuž se ani odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně nevěnoval a problematiku platnosti a nicotnosti „právních úkonů“ řádně neobjasnil. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce bez bližšího zdůvodnění uvedl, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného směřuje „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 11. 2017 č. j. 6 C 145/2017-73 opravený usnesením téhož soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 6 C 145/2017-109 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že na základě pracovní smlouvy žalobce pracoval u žalovaného jako řidič a automechanik. Dne 2. 5. 2017 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Listinu „na základě plné moci“ podepsala J. R., která pro žalovaného vykonávala práce mzdové účetní. Plná moc, která by J. R. k učinění tohoto právního jednání jménem žalovaného opravňovala, nebyla žalovaným udělena.
Za tohoto skutkového stavu napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, mimo jiné, na vyřešení právní otázky, jaké právní následky jsou spojeny se skutečností, že okamžité zrušení pracovního poměru jménem zaměstnavatele učiní osoba bez zástupčího oprávnění, a právní otázky, zda a za jakých podmínek může zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, při právním jednání směřujícím k okamžitému zrušení pracovního poměru zastoupit osoba, kterou zaměstnavatel jako podnikatel pověřil určitou činností při provozu obchodního závodu. Vzhledem k tomu, že uvedené právní otázky nebyly dosud ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, je dovolání žalovaného podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 2. 5. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“).
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 60 zák. práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.
Podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího.
Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že okamžité zrušení pracovního poměru musí být učiněno písemně, nedodržení písemné formy má za následek, že okamžité zrušení pracovního poměru je zdánlivým (nicotným) právním jednáním. Náležitosti písemného právního jednání zaměstnavatele nebo zaměstnance směřujícího k okamžitému zrušení pracovního poměru spočívají v tom, že se obsah tohoto právního jednání uvede v příslušné listině. Písemný projev vůle přitom nemusí být učiněn vlastnoručně; je proto běžné, že se tyto písemné jednostranné právní úkony zhotovují mechanickými prostředky. Další náležitostí písemné formy tohoto právního jednání je podpis účastníka (jednající osoby) umístěný na konci textu okamžitého zrušení pracovního poměru, jímž účastník jako subjekt právního vztahu potvrzuje, že se ztotožňuje s písemným projevem vůle obsaženým v jeho textu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 1996 sp. zn. 2 Cdon 833/96, uveřejněného pod č. 5 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 21 Cdo 682/2018, uveřejněného pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2020).
Tento obecně platný závěr o zdánlivosti (nicotnosti) právního jednání směřujícího k okamžitému zrušení pracovního poměru lze vztáhnout především na případy, kdy okamžité zrušení pracovního poměru učiněné zaměstnavatelem nebo zaměstnancem není opatřeno žádným podpisem jednající osoby. Jinak je tomu ovšem v případě, je-li listina opatřena podpisem osoby, která – ač toto právní jednání nebyla oprávněna jménem zaměstnavatele nebo zaměstnance učinit – tak přesto učinila, kdy nelze usuzovat na nedostatek písemné formy právního jednání, který by byl způsoben absencí vlastnoručního podpisu jednající osoby, a tedy ani na zdánlivost (nicotnost) postiženého právního jednání. Jedná se zde o případ překročení nebo nedostatku zástupčího oprávnění, jehož právní následky upravují ustanovení § 440 o. z. (obecná úprava excesu při zastoupení) a § 446 o. z. (zvláštní úprava překročení zástupčího oprávnění zmocněncem) a v případě okamžitého zrušení pracovního poměru mohou spočívat v tom, že na jeho základě nemůže být pracovní poměr platně rozvázán.
K obdobným závěrům v poměrech pracovního práva dospěl Nejvyšší soud již dříve (při komplexní úpravě právních jednání v zákoníku práce – zákoně č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinném do 31. 12. 2006), když dovodil, že žaloba zaměstnance (zaměstnavatele) na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru může být úspěšná jen tehdy, směřuje-li proti zaměstnavateli (zaměstnanci), který rozvázal pracovní poměr existující mezi účastníky, což „platí i v případě, kdy pracovní poměr rozvázala jménem zaměstnavatele osoba, která k tomu nebyla oprávněna ze své funkce ani tím nebyla pověřena (srov. § 9 odst. 1 a 2 zák. práce), popřípadě které k takovému právnímu úkonu nebyla udělena plná moc (srov. § 14 až § 16 zák. práce)“ – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999 sp. zn. 21 Cdo 487/99, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1057/2006 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, uveřejněného pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011.
Zaměstnavatel, který je fyzickou osobou, činí právní jednání především sám. Místo zaměstnavatele jeho jménem právně jedná zástupce (fyzická nebo právnická osoba), z jehož jednání (zastoupení) vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému zaměstnavateli (srov. § 436 odst. 1 větu první o. z.). Zastoupit zaměstnavatele nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu s jeho zájmy, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený zaměstnavatel o takovém rozporu věděl nebo musel vědět (srov. § 437 odst. 1 o. z.).
Zaměstnavatel se může dát zastoupit na základě dohody o plné moci zmocněncem (srov. § 441 odst. 1 o. z.); rozsah zástupčího oprávnění zmocnitel uvede v plné moci (srov. § 441 odst. 2 větu první o. z.). Plná moc – jako jednostranné právní jednání zmocnitele, kterým prohlašuje vůči třetí osobě (třetím osobám), že zmocnil jinou osobu jako oprávněnou, tj. jako zmocněnce, aby ho zastupoval – může být v závislosti na rozsahu zástupčího oprávnění obecná (generální), vztahuje-li se podle vymezeného zmocnění na veškerá právní jednání zastoupeného, nebo zvláštní (speciální), opravňuje-li zástupce pouze k vybranému (jednotlivě určenému) právnímu jednání nebo k právnímu jednání určitého druhu. K udělení plné moci může dojít ústně i písemně. Ústní plnou moc lze udělit jen jako zvláštní (speciální) plnou moc k zastoupení při určitém právním jednání, které nevyžaduje zvláštní formu. Písemná forma je zákonem vyžadována pro plnou moc, netýká-li se zastoupení jen určitého právního jednání, a pro plnou moc k právnímu jednání vyžadujícímu zvláštní formu (srov. § 441 odst. 2 větu první a druhou o. z.). Zvláštní forma právního jednání spočívá též v požadavku na jeho písemnou formu, kterou zákoník práce – mimo jiné – stanoví pro pracovněprávní jednání spočívající v okamžitém zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele a zaměstnance (srov. § 60 zák. práce). Vyžaduje-li se pro právní jednání forma veřejné listiny, postačí, bude-li plná moc k tomuto právnímu jednání udělena v písemné formě s úředně ověřeným podpisem (srov. § 441 odst. 2 větu třetí o. z.).
Občanský zákoník obsahuje též zvláštní právní úpravu zastoupení podnikatele (§ 430 a 431 o. z.), která se týká jak právnických, tak fyzických osob.
Podle ustanovení § 430 odst. 1 o. z. pověří-li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Citované ustanovení § 430 odst. 1 o. z. zakotvuje úpravu zákonného zastoupení podnikatele, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností; pověřená osoba nemusí být zaměstnancem, ani v jiném obdobném vztahu k podnikateli (není zde žádné omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli). Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou je tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních jednání, k nimž při činnosti, k níž je pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně (srov. – ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě obsažené v ustanovení § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2008 sp. zn. 32 Cdo 1161/2008). Občanský zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí „pověřením“. Výslovně nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem formalizováno. V praxi takové pověření může mít například podobu vymezení pracovní náplně ve vnitřních organizačních předpisech podnikatele, avšak tato skutečnost není podmínkou pro vznik pověření. Pověření může být učiněno neformálně, nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani z pracovního zařazení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011 sp. zn. 23 Cdo 41/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 23 Cdo 1515/2018).
Zákonné zastoupení podnikatele podle § 430 odst. 1 o. z. je tedy nutno odlišovat od shora uvedeného smluvního zastoupení, u kterého oprávnění zástupce vzniká na základě plné moci, nikoli v důsledku pověření určitou činností. Zákonné zastoupení podnikatele podle § 430 odst. 1 o. z. a zmocnění na základě plné moci se však neliší jen v právním důvodu svého vzniku. Občanský zákoník u nich předpokládá i odlišné následky v případě, kdy zástupce překročí zástupčí oprávnění. Překročí-li zástupčí oprávnění osoba jednající za podnikatele podle ustanovení § 430 odst. 1 o. z., zavazuje právní jednání zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu, což platí i v případě, kdy za jiného právně jedná osoba, která k tomu není oprávněna (srov. § 440 odst. 1 o. z.). Naopak, překročí-li zmocněnec zástupčí oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel jednáním zmocněnce vázán, jen pokud svůj nesouhlas s tímto jednáním neoznámí osobě, se kterou zmocněnec právně jednal, bez zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání dozvěděl; to neplatí, pokud osoba, s níž zástupce právně jednal, měla a mohla z okolností bez pochybností poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje (srov. § 446 o. z.).
V projednávané věci podle zjištění soudů žalovaný nevystavil plnou moc, kterou by J. R. zmocnil k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem. Vystavení takové plné moci žalovaný v řízení ani netvrdil. Jednatelské oprávnění J. R. k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem bylo podle něj založeno tím, že J. R. při provozu obchodního závodu pověřil výkonem činností mzdové účetní, neboť „se u ukončování pracovněprávních vztahů jedná o činnost, ke které obvykle dochází při činnosti mzdové účetní“. S tímto právním posouzením žalovaného dovolací soud nesouhlasí. Nelze pochybovat o tom, že typickou náplní činnosti mzdové účetní je zpracovávání a uzavírání mzdových podkladů jednotlivých zaměstnanců podnikatele, výpočet mzdy (jednotlivých složek mzdy) zaměstnanců, zakládání a vedení mzdových listů zaměstnanců, vedení evidence mezd, provádění povinných odvodů ze mzdy zaměstnanců, evidence účetních dokladů podnikatele, zpracování účetní závěrky, zpracování interních mzdových předpisů a další obdobné účetní činnosti. Na druhé straně ale nelze považovat za obvyklé, že by s výkonem těchto činností byl spojen též výkon personální agendy podnikatele, tím méně v takovém rozsahu, že by s jejím výkonem bylo možno obvykle spojovat též jednatelské oprávnění k právnímu jednání směřujícímu k uzavření nebo rozvázání pracovního poměru se zaměstnanci podnikatele; takové jednatelské oprávnění lze obvykle spojovat s prací personalisty vykonávajícího personální agendu na vedoucím pracovním místě (například u vedoucího personálního oddělení, personálního ředitele apod.).
Odvolací soud tedy správně uzavřel, že „nelze dojít k závěru, že by externí mzdová účetní zastupovala žalovaného při uzavírání či ukončování pracovních poměrů“, neboť se nejedná „o činnost, ke které obvykle dochází při činnosti mzdové účetní“. Náležitě však nevzal v úvahu možnost dodatečného schválení (ratihabice) okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným ve smyslu ustanovení § 440 odst. 1 o. z. a z tohoto pohledu se věcí nezabýval. Kdyby totiž žalovaný okamžité zrušení pracovního poměru učiněné J. R. bez zbytečného odkladu poté, kdy se o něm dozvěděl, dodatečně schválil, byl by tímto právním jednáním od počátku (ex tunc) vázán, a to i přesto, že žalobce jako adresát právního jednání o nedostatku zástupčího oprávnění věděl (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019 sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněného pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2020).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek a opravné usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž tato rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Klatovech) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-