// Profipravo.cz / Jednání podnikatele 07.03.2011

K založení závazkového vztahu mezi osobou ovládající a osobou ovládanou

Rozhodování podnikatele je proces vytváření jeho vůle v určité otázce, jež se odehrává uvnitř podnikatelského subjektu. Oproti tomu jednáním podnikatele ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obch. zák. se má na mysli projevení vytvořené vůle (přijatého rozhodnutí) navenek, s cílem přivodit vznik, změnu nebo zánik těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, jde tedy o provádění právních úkonů ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák.

Ovládající osoba může, na základě vlastního rozhodnutí (rozhodnutí jejího příslušného orgánu, jde-li o právnickou osobu), využít svého vlivu na ovládanou osobu při utváření její vůle (tedy působením „zevnitř“), jejímž projevem pak dojde k uskutečnění právního úkonu v intencích záměru ovládající osoby. Bez toho, že by ovládaná osoba takový právní úkon učinila, však účinky v právních vztazích nenastanou. Též k založení jakéhokoliv závazkového vztahu mezi osobou ovládající a osobou ovládanou je proto třeba právního úkonu, popřípadě jiné právní skutečnosti uvedené v ustanovení § 489 obč. zák.; samotné rozhodnutí ovládající osoby takovou skutečností není.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3552/2009, ze dne 23. 2. 2011

vytisknout článek


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Státní zemědělský intervenční fond, se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, identifikační číslo osoby 48133981, proti žalované AGROFERT HOLDING, a. s., se sídlem v Praze 4, Pyšelská 2327/2, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 26185610, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, o zaplacení částky 31,326.619,17 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 43/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2009, č. j. 6 Cmo 26/2009-279, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2009, č. j. 6 Cmo 26/2009-279, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2007, č. j. 8 Cm 43/2004-243, ve znění opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 8 Cm 43/2004-265, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po právním předchůdci shora označené žalované (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, č. j. 23 Cdo 3552/2009-315), společnosti Agropol, a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 113 76, IČ 00541788 (dále též jen „Agropol“), zaplacení částky 31,326.619,77 Kč, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobce a Agropol uzavřeli v letech 1994 a 1995 čtyři smlouvy označené jako kupní (dne 19. října 1994 pod č. 3611/0001, dne 4. ledna 1995 pod č. 3111/0001, dne 16. května 1995 pod č. 3211/0007 a dne 3. října 1995 pod č. 3211/0015) o prodeji potravinářské pšenice, kterou se Agropol zavázal od žalobce odebrat a vyvézt ji mimo území České republiky. Agropol, jenž nebyl schopen tento závazek splnit, se ve výběrovém řízení ucházel o příležitost uzavřít kupní smlouvu s tím, že realizací smlouvy pověří Agropol Trading, s. r. o. (dále též jen „Agropol Trading“). V případě první z uzavřených smluv Agropol dopisem ze dne 10. října 1994 žalobci oznámil, že realizací vývozu pšenice, k němuž byl vybrán rozhodnutím žalobce ze dne 7. října 1994, pověřuje svou specializovanou dceřinou společnost Agropol Trading, která bude žalobcovým smluvním partnerem. Poté, co byla dne 19. října 1994 uzavřena kupní smlouva č. 3611/0001, uzavřeli žalobce a Agropol dne 21. října 1994 dodatek č. 1 k této smlouvě, v němž bylo sjednáno, že Agropol jako kupující pověřuje realizací kupní smlouvy svou specializovanou dceřinou společnost Agropol Trading za smluvních podmínek sjednaných v kupní smlouvě a že kupující ručí za Agropol Trading, že splní závazky vyplývající z této kupní smlouvy. Dodatky téhož obsahu žalobce a Agropol uzavřeli též k ostatním kupním smlouvám.

Soud prvního stupně dovodil, že jak Agropolu, tak žalobci muselo být ještě před uzavřením první smlouvy známo, že Agropol nehodlá sám plnit závazky, které na sebe kupní smlouvou vzal, ale práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy bude vlastním jménem a na vlastní účet (jako „smluvní partner“) plnit Agropol Trading. Takovým způsobem také obchod skutečně probíhal; žalobce dodával sjednané zboží přímo společnosti Agropol Trading, přímo této společnosti cenu dodaného zboží fakturoval a Agropol Trading vyfakturované částky od počátku až do vzniku předmětného sporu platil, což potvrzuje i zjištění z přiznání k dani z příjmu obou společností.

Jsa v tomto ohledu vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 6. prosince 2005, č. j. 6 Cmo 40/2005-190, jímž byl zrušen jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 27. srpna 2004, č. j. 8 Cm 43/2004-168, soud prvního stupně kupní smlouvy posoudil jako platně uzavřené podle ustanovení § 409 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). V řízení nebylo podle jeho závěru zjištěno, že by mezi společnostmi Agropol a Agropol Trading byla uzavřena jakákoliv smlouva typu, jenž je upraven právními předpisy, kterou by Agropol platně postoupil práva a povinnosti z kupních smluv na Agropol Trading, popřípadě zmocnil tuto svou dceřinou společnost výkonem práv a povinností z těchto smluv; dodatky, které Agropol Trading nepodepsal, za postoupení práv a povinností považovat nelze. Vůle žalobce a Agropolu podle názoru soudu prvního stupně směřovala k tomu, aby „se fakticky realizoval prodej“ mezi žalobcem a společností Agropol Trading, a obchod se výhradně mezi těmito subjekty realizoval, aniž Agropol v těchto vztazích jakkoliv vystupoval. Pokud tedy žalobce plnil vůči společnosti Agropol Trading a ta od něj svým jménem plnění přijímala a faktury svým jménem a ze svého účtu proplácela, pak se jednalo o plnění závazků z právního vztahu založeného mezi žalobcem a touto společností. Domáhal-li se žalobce vůči společnosti Agropol doplacení kupní ceny za zboží, které bylo dodáno a vyfakturováno společnosti Agropol Trading, bylo třeba žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace; Agropol není se žalobcem v právním vztahu a ani mu nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na jeho úkor, neboť obilí bylo dodáno jinému subjektu.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2009, č. j. 6 Cmo 26/2009-279, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že právnímu nástupci původní žalované Agropol, a. s., společnosti Agropol Group, a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, identifikační číslo osoby 25100025, uložil povinnost zaplatit žalobci částku 31,326.619,77 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal po zopakování části důkazů provedených soudem prvního stupně za prokázané, že žalobce s Agropolem uzavřel dne 2. července 1993 smlouvu o koordinační činnosti na intervenční nákup potravinářské pšenice v roce 1993, její skladování a expedici, dne 4. listopadu 1993 s ním uzavřel smlouvu na dovoz, skladování a expedici potravinářské pšenice, a dne 15. března 1994 a dne 1. srpna 1994 s ním uzavřel komisionářské smlouvy pro zařízení činností spojených s nákupem potravinářské pšenice, s jejím skladováním a s její expedicí. Předmětnými kupními smlouvami se žalobce zavázal dodat Agropolu sjednané množství potravinářské pšenice a Agropol se zavázal toto množství odebrat, vyvézt je do zahraničí a zaplatit sjednanou kupní cenu. V dodatcích č. 1 k těmto smlouvám žalobce akceptoval, že Agropol vlastní realizací těchto smluv pověřil svou dceřinou společnost Agropol Trading, jež byla specializována na tento typ obchodování, s tím však, že Agropol ručí za to, že tato společnost splní závazky z uvedených smluv, a že tím není vyloučena jeho odpovědnost za splnění smluv. Agropol Trading žalobci dopisem ze dne 21. května 1996 vytkl, že jako prodávající z kupní smlouvy č. 3211/0015 uzavřené s kupujícím Agropol dodal pouze 26.610,12 tun potravinářské pšenice a nedodáním dohodnutých 12.189,88 tun způsobil společnosti Agropol Trading škodu ve výši 33,307.952,- Kč; pohledávku z tohoto titulu Agropol Trading započetl proti předmětné žalobcově pohledávce na zaplacení kupní ceny. Žalobce v dopise ze dne 28. května 1996 odmítl zápočet akceptovat.

Z dodatků č. 1 kupních smluv podle názoru odvolacího soudu nepochybně vyplývá, že Agropol Trading měl na základě jednostranného rozhodnutí Agropolu, který jej měl podle svých tvrzení jako dceřinou společnost ovládat, plnit v průběhu obchodního vztahu funkci pouze „prodloužené ruky“ kupujícího Agropolu. Odvolací soud usoudil, že k provádění jednotlivých právních úkonů Agropolu při nákupu obilí prostřednictvím společnosti Agropol Trading tak po uzavření dodatků č. 1 ke kupním smlouvám nebylo zapotřebí žádných dalších smluv, a to ani ve vztahu ovládané dceřiné společnosti Agropol Trading a její ovládající společnosti Agropol. Navíc, aby nebylo pochyb o tom, že Agropol Trading nevstupuje do smluvního vztahu s žalobcem namísto Agropolu, účastníci kupních smluv v dodatcích č. 1 sjednali, že tyto dodatky nevylučují odpovědnost kupujícího Agropolu za splnění veškerých povinností z kupních smluv. Práva a povinnosti z kupních smluv tak podle závěrů odvolacího soudu byly ku prospěchu, případně tížily pouze prodávajícího žalobce a kupujícího Agropol a nikoli třetí osobu. Pokud žalobce za této situace převedl na základě kupních smluv pšenici na kupujícího Agropol, když organizačně technické otázky (převzetí zboží, jeho vývoz, úhradu kupní ceny Agropolem), zajišťovala za Agropol jím označená dceřiná společnost Agropol Trading, pak nelze v tomto postupu spatřovat rozpor se zákonem, případně se smluvním ujednáním. Skutečnost, že si Agropol byl vědom existence svého závazku, je podle odvolacího soudu zřejmá i z toho, že vyvinul úsilí, aby zápočtem své tvrzené pohledávky z titulu náhrady škody docílil zánik tohoto závazku. Tímto zápočtem Agropol podle mínění odvolacího soudu svůj sporný závazek uznal.

Stran námitky započtení odvolací soud zjistil ze shodných tvrzení účastníků a z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. března 1999, č. j. 1 T 17/98-1357, že příčinou „neexistence“ obilí ve smluvních skladech byla trestná činnost Ing. Jiřího Čermáka, jenž si toto obilí jako osoba, jíž bylo svěřeno, přisvojil v rozsahu nejméně 18.467,357 tun. Vedle toho, že Ing. Čermák byl vybrán pro tuto činnost Agropolem, měl být pod jeho kontrolou jako koordinátora skladování a činnosti při intervenčních nákupech potravinářské pšenice v roce 1993, na základě smlouvy z 2. července 1993. Z této smlouvy a ze smluv uzavřených 4. listopadu 1993, 15. března 1994 a 1. srpna 1994 odvolací soud dovodil, že bylo smluvní povinností Agropolu zajistit kontrolu toho, aby intervenčně nakoupená pšenice byla osobami jím smluvně zajištěnými skladována odděleně, evidována a připravena k vyskladnění podle pokynů žalobce. Odvolací soud usoudil, že žalobce za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti neodpovídá, neboť tu byla na jeho straně překážka; odcizení obilí osobou, jež je měla v péči, které nastalo nezávisle na vůli žalobce a znemožnilo plnění jeho smluvní povinnosti, bylo v době vzniku závazku nepředvídatelné. V době sjednaného plnění byla tato překážka rozumnými prostředky neodvratitelná, neboť žalobce důvodně předpokládal existenci uskladněné pšenice. Obilí prodávané předmětnými kupními smlouvami mělo být plně pod kontrolou samotného Agropolu, jenž měl vykonávat koordinační a kontrolní činnost vůči skladovatelům.

Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy Agropol zboží převzal prostřednictvím společnosti Agropol Trading a za tyto dodávky nezaplatil a kdy námitka započtení nároku na náhradu škody není důvodná, je uplatněný nárok po právu.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že je dán „dovolací důvod“ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jež odůvodnila tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování [srov. dovolací důvody stanovené v § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a odst. 3 o. s. ř.].

Dovolatelka především vytkla odvolacímu soudu, že jeho závěry v otázce její věcné legitimace neodpovídají skutečné vůli stran; tou bylo, jak podle jejího mínění vyplývá z výpovědí svědků, z praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, a z následného chování stran, převést práva a povinností z Agropolu na Agropol Trading tak, aby se Agropol Trading stal smluvní stranou. Argumentovala, že Agropol Trading nikdy nejednal a také neměl jednat jako zástupce Agropolu, nýbrž měl jednat a jednal jako smluvní strana namísto Agropolu, svým jménem a na svůj účet. Tomu také odpovídalo následné plnění, uskutečňované výhradně mezi žalobcem a společností Agropol Trading; podle výsledků dokazování zboží na základě dodacích listů přebíral Agropol Trading, faktury byly vystavovány na tuto společnost a údaj o Agropolu se na těchto dokladech nikdy neobjevil. Též potvrzení o převzetí zboží, tzv. „Naložené množství pro avizo“, a nákladní list jako potvrzení o následném vývozu byly vystaveny touto společností, aniž z nich lze dovodit, že byly vystaveny za Agropol. Dovolatelka má tak za to, že mezi žalobcem a společností Agropol Trading byly uzavírány dílčí kupní smlouvy o dodávkách potravinářské pšenice, popřípadě se jednalo o bezesmluvní dodávky, a nejednalo o plnění původních smluv uzavřených mezi žalobcem a Agropolem. Aby Agropol Trading mohl jednat jako zástupce jménem Agropolu nebo alespoň na jeho účet, musely by existovat právní úkony mezi ním a Agropolem a muselo by se to projevit v účetnictví Agropolu, který by se musel stát vlastníkem dodaného zboží. Vlastníkem se však stal Agropol Trading, žádné úkony, na základě kterých by měl Agropol Trading jednat jménem Agropolu, nebyly tvrzeny a odvolací soud nesprávně dovodil, že takových úkonů není třeba. Dodatek č. 1 vyložil v rozporu s jeho zněním a vůlí smluvních stran jako oznámení o tom, že za Agropol bude vystupovat Agropol Trading; nelze odpovídat za splnění vlastního závazku anebo převzít za něj ručení.

Za nesprávné dovolatelka označila posouzení kupních smluv uzavřených mezi žalobcem a Agropolem a jejich dodatků jako platných; má za to, že smlouvy jsou neplatné pro nedostatek vážnosti vůle. Argumentovala též, že uplatnění námitky započtení jako jedné z procesních obran nelze vykládat jako uznání závazku, zejména ne v situaci, kdy se žalovaný brání více námitkami a kompenzační projev činí z procesní opatrnosti.

Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu, že se žalobce zprostil odpovědnosti za škodu. Zjištění, že měla zajišťovat skladování pšenice u Ing. Čermáka a že nesla odpovědnost za zboží u něho skladované, nemá podle jejího mínění oporu v provedeném dokazování; smlouva ze dne 2. července 1993 se týká intervenčního nákupu pšenice v roce 1993, nikoliv 1994, a smlouva ze dne 4. listopadu 1993 se týká dovozu pšenice a nikoliv intervenčního nákupu. Ani z komisionářských smluv takový závěr nevyplývá. Agropol byl pouze jedním z komisionářů zajišťujících koordinační činnost při nákupu potravinářské pšenice, dalším byl Ing. Čermák a z komisionářské smlouvy uzavřené dne 14. března 1994 mezi Ing. Čermákem a žalobcem vyplývá, že Ing. Čermáka vybral sám žalobce. Z trestního rozsudku pak je zřejmé, že Ing. Čermák odcizil potravinářskou pšenici, u které sám působil jako komisionář, Agropol tedy neměl povinnost jej kontrolovat, neboť on byl sám koordinátorem. Dovolatelka argumentovala, že odcizení tak velkého množství pšenice není překážkou, kterou by nebylo možno odvrátit nebo předvídat, a že žalobce měl při výběru koordinátora jednat s větší pečlivostí.

Tím, že posoudil námitku započtení sám, aniž by ji před tím posuzoval soud prvního stupně, odvolací soud podle názoru dovolatelky porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Jeho rozhodnutí bylo pro ni překvapivé, neboť byla přesvědčena, že se odvolací soud zabývá tím, čím se zabýval soud prvního stupně, tj. otázkou pasivní legitimace, a nemohla předpokládat, že řeší složitou skutkovou a právní otázku započtení nároku na náhradu škody.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.

Dovolání je důvodné.

Pro posouzení pasivní věcné legitimace dovolatelky je rozhodné, zda žalobcovo plnění (potravinářskou pšenici), jehož cena nebyla žalobci zaplacena a je jím požadována v tomto řízení, převzal Agropol Trading svým jménem či zda tak učinil jménem Agropolu a byl to tudíž Agropol, komu bylo plněno. Řešení otázky, v jakém hmotněprávním postavení a tedy s jakými právními důsledky Agropol Trading žalobcovo plnění přijímal, pak závisí především na zjištění, jaký byl v této obchodní záležitosti právní vztah mezi společnostmi Agropol a Agropol Trading (co bylo mezi nimi v tomto ohledu ujednáno).

Ustanovení § 157 odst. 2 ve spojení s § 211 o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu, aby v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné vyložil, jak věc posoudil po právní stránce. Právním posouzením věci je myšlenkový postup spočívající ve vyhledání normy hmotného práva odpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci, výklad této normy a její aplikace na skutkový stav. Odvolací soud v projednávané věci neuvedl ani to, podle jakých právních předpisů věc posoudil, a pojmenování právního režimu, v němž Agropol Trading podle jeho závěrů jednal, se vyhnul. Byť dovodil, že to byl Agropol, jenž - prostřednictvím společnosti Agropol Trading – převzal předmětné zboží, a že tedy žalobce převedl pšenici na Agropol, nevyjádřil ten právní závěr, s nímž dovolatelka polemizuje, totiž že Agropol Trading jednal toliko jako přímý zástupce Agropolu, jeho jménem a na jeho účet. V tomto ohledu je právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, neúplné a tudíž již z tohoto důvodu nesprávné.Dovolatelka důvodně zpochybňuje správnost právních závěrů odvolacího soudu, že Agropol Trading mohl „plnit v průběhu obchodního vztahu funkci pouze prodloužené ruky kupujícího Agropolu“ toliko na základě rozhodnutí Agropolu jako své mateřské společnosti a že k provádění jednotlivých právních úkonů Agropolu tak po uzavření dodatků č. 1 ke kupním smlouvám nebylo mezi těmito společnostmi třeba dalších smluv.

Právní závěry odvolacího soudu, že Agropol Trading měl plnit funkci prodloužené ruky Agropolu jako kupujícího a že Agropol plnil a vzájemná plnění přijímal prostřednictvím této společnosti, obsahují implicite posouzení, že mezi těmito společnostmi byl závazkový vztah ve smyslu ustanovení § 488 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák“.); o případ jednatelství bez příkazu podle ustanovení § 742 a násl. obč. zák. se vzhledem ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu nepochybně nejednalo.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 obch. zák., pod rubrikou „Jednání podnikatele“, je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.

Podle ustanovení § 66a odst. 2, věty první a druhé, obch. zák. ovládající osobou je osoba, která fakticky nebo právně vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na řízení nebo provozování podniku jiné osoby (dále jen "ovládaná osoba"). Je-li ovládající osobou společnost, jde o společnost mateřskou a společnost jí ovládaná je společností dceřinou.

Rozhodování podnikatele je proces vytváření jeho vůle v určité otázce, jež se odehrává uvnitř podnikatelského subjektu. Oproti tomu jednáním podnikatele ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obch. zák. se má na mysli projevení vytvořené vůle (přijatého rozhodnutí) navenek, s cílem přivodit vznik, změnu nebo zánik těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, jde tedy o provádění právních úkonů ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. (srov. shodně např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 33 s.). Ovládající osoba může, na základě vlastního rozhodnutí (rozhodnutí jejího příslušného orgánu, jde-li o právnickou osobu), využít svého vlivu na ovládanou osobu při utváření její vůle (tedy působením „zevnitř“), jejímž projevem pak dojde k uskutečnění právního úkonu v intencích záměru ovládající osoby. Bez toho, že by ovládaná osoba takový právní úkon učinila, však účinky v právních vztazích nenastanou. Též k založení jakéhokoliv závazkového vztahu mezi osobou ovládající a osobou ovládanou je proto třeba právního úkonu, popřípadě jiné právní skutečnosti uvedené v ustanovení § 489 obč. zák.; samotné rozhodnutí ovládající osoby takovou skutečností není.

Dodatky č. 1, které se odvolací soud rovněž nepokusil právně kvalifikovat, samy o sobě takový závazkový vztah rovněž založit nemohly, neboť Agropol Trading jich nebyl účasten jako smluvní strana. Dovolatelce je třeba přisvědčit též v tom, že ze samotného textu těchto dodatků (z jazykového vyjádření v nich obsaženého) nevyplývá spolehlivý závěr o tom, že podle vůle Agropolu měl být Agropol Trading pouhou jeho (slovy odvolacího soudu) „prodlouženou rukou“ jako kupujícího.

Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v § 266 obch. zák. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30).

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).

Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005).

Postup, který při výkladu dodatků č. 1 zvolil odvolací soud, zákonným výkladovým pravidlům a ustáleným judikatorním závěrům neodpovídá. Odvolací soud se omezil toliko na výklad jazykový a všechny ostatní výkladové prostředky pominul. Jazykové vyjádření těchto dodatků přitom zdaleka není tak jednoznačné, že by bylo možné se dobrat vůle stran v ní projevené bez využití ostatních interpretačních metod. Ani jazykový výklad odvolací soud neprovedl důsledně. Nevyložil užitý výraz „realizace kupní smlouvy… za smluvních podmínek sjednaných v kupní smlouvě“, nevypořádal se s prohlášením, že Agropol ručí za to, že Agropol Trading splní závazky vyplývající z kupní smlouvy, a zdůraznil pouze ujednání, ostatně též problematické, že tento dodatek nevylučuje odpovědnost kupujícího za splnění kupní smlouvy. Zejména však zcela rezignoval na zjištění úmyslu Agropolu (jeho vůle) a toho, zda tento úmysl byl či musel být žalobci znám, se zřetelem na okolnosti, za nichž byl dodatek uzavřen, a na následné chování stran, ačkoliv poznatky o těchto skutečnostech jsou ve výsledcích provedeného dokazování k dispozici. Například se tak na jedné straně vůbec nevypořádal s obsahem dopisu Agropolu žalobci ze dne 10. října 1994, se zjištěním, že Agropol Trading vystupoval při plnění závazků ze smluv vlastním jménem a že tak činil na svůj účet (srov. poznatky vyplývající z faktur, z dodacích listů a z přiznání k dani z příjmu), a s tvrzením obsaženým v kompenzačním úkonu společnosti Agropol Trading ze dne 21. května 1996, na druhé straně pak například pominul, že dodatek č. 2 ze dne 16. května 1995 ke kupní smlouvě č. 3611/0001 uzavřel s žalobcem jako kupující Agropol. Dovolací soud jako soud toliko přezkumný není povolán k tomu, aby suploval činnost soudů nižších stupňů; nemůže tedy sám, i kdyby k tomu měl podklad ve zjištěném skutkovém stavu, zjišťovat obsah právního úkonu za použití stanovených výkladových pravidel, jestliže soudy nižších stupňů provedení takového výkladu opomněly.

Dovolací námitkou zpochybňující posouzení platnosti kupních smluv a jejich dodatků se Nejvyšší soud nezabýval; není-li dosud postaveno najisto, jaká vůle byla v dodatcích č. 1 projevena, pak nelze posuzovat ani vážnost této vůle, ani vážnost vůle projevené v kupních smlouvách.

Ze skutečnosti, že dovolatelka, jež od počátku řízení popírá svou věcnou legitimaci (srov. již její první vyjádření ve věci ze dne 28. srpna 1998), v jeho průběhu uplatnila z procesní opatrnosti námitku započtení, rozhodně nelze činit závěry o existenci žalobou uplatněné pohledávky. Též v tomto ohledu shledává Nejvyšší soud dovolání důvodným. Z téhož důvodu neobstojí ani závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatelka tímto zápočtem uznala žalobcem uplatněnou pohledávku. Argument odvolacího soudu, že ustálená judikatura považuje započtení vzájemné pohledávky za uznání závazku, neodpovídá skutečnosti. Nepřesný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 32 Odo 901/2004, je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí řešilo otázku, zda lze aplikovat ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. i na případ částečného započtení pohledávky. Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z názoru, že nelze dovozovat, že právní úkon započtení implicite obsahuje uznání závazku (srov. usnesení ze dne 4. května 2005, sp. zn. 32 Odo 1206/2004, rozsudek ze dne 31. října 2006, sp. zn. 32 Odo 1400/2004, a usnesení ze dne 24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, vše in www.nsoud.cz).

Dovolatelce je třeba přisvědčit též v tom, že ze smluv uzavřených mezi žalobcem a Agropolem ve dnech 2. července 1993, 4. listopadu 1993, 15. března 1994 a 1. srpna 1994 nevyplývá (alespoň ne bez dalšího) zpráva o tom, že Ing. Čermák byl vybrán pro skladování obilí Agropolem a že měl být pod jeho kontrolou. Odvolací soud tak vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků ani jinak nevyšly v řízení najevo, jeho rozhodnutí proto v otázce odpovědnosti žalobce za škodu způsobenou porušením smluvního závazku vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a naplněn je tudíž též dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř.

Námitka, že odvolací soud porušil zásadu tzv. dvojinstančnosti řízení, jestliže zkoumal důvodnost námitky započtení a tedy též existenci nároku dovolatelky vůči žalobci z titulu náhrady škody, ačkoliv soud prvního stupně se touto otázkou (vzhledem k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace dovolatelky) vůbec nezabýval, důvodná není. Občanský soudní řád po novele provedené zákonem č. 59/2005 Sb. stanoví v § 219a taxativně důvody, z nichž odvolací soud může zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a uvedenou procesní situaci nelze podřadit pod žádný z nich. Jmenovitě není naplněn ani důvod stanovený v § 219a odst. 2 o. s. ř., totiž že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4). Podle ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř. k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Protože soud prvního stupně k existenci nároku dovolatelky na náhradu škody nečinil z provedených důkazů vůbec žádné poznatky o skutkovém stavu, nebyl odvolací soud povinen tyto důkazy zopakovat; rozhodnutí soudu prvního stupně mohl zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. To však neznamená, že je zopakovat a učinit z nich potřebná skutková zjištění nesměl. Volba příslušného postupu byla v takovém případě na jeho uvážení (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1715 s.). Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však odvolací soud zatížil řízení tím, že v situaci, kdy se rozhodl vlastním dokazováním zjistit skutečnosti potřebné pro posouzení důvodnosti námitky započtení, v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. neprovedl též další důkazy, jež byly v řízení před soudem prvního stupně v této otázce navrženy, zejména přílohou ke kupní smlouvě č. 3211/0015 (kterou byl založen žalobcem porušený závazek), podle níž byla „Farma Jemčina, Čermák“ nejen jednou ze „skladujících organizací“ pšenice určené pro vývoz Agropolem, ale též koordinátorem skladování, vedle Agropolu a dalších tam uvedených subjektů, a přípisem společnosti Agropol Trading žalobci ze dne 11. ledna 1996, z něhož se podává táž zpráva. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. § 120 odst. 1, větu druhou, o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Nemůže však jít o libovůli; navržený důkaz není třeba provést, jsou-li pro to věcné důvody, např. tehdy, jestliže byl navržen k prokázání skutečností, jež nejsou ve věci právně významné, jestliže jeho prostřednictvím rozhodné skutečnosti nepochybně nemohou být prokázány, jestliže má soud skutečnost, k níž je důkaz navržen, již za prokázanou jinými důkazy anebo je-li důkaz navržen ke skutečnosti, jež je předmětem shodných tvrzení účastníků. Důvod, proč odvolací soud neprovedl též další z navržených důkazů, z jeho rozhodnutí zjistit nelze a z obsahu spisu se takový důvod nepodává. Za těchto okolností bylo nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné zabývat se námitkou, zda bylo rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé či nikoliv.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů