// Profipravo.cz / Nájem bytu 13.09.2021
Neužívání bytu jako výpovědní důvod v poměrech o. z.
V poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 není neužívání bytu samo o sobě výpovědním důvodem, a to ani podle ustanovení § 2288 odst. 1 písm. d) o. z.
Jen v mimořádných případech, kdy by předmětem nájmu byl např. sociální či jiný obdobný byt pronajímaný za nestandardně zvýhodněných podmínek určených jen pro určité skupiny obyvatel a pronajímatel by nebyl schopen uspokojit všechny zájemce splňující podmínky pro nájem takovéhoto bytu a současně by nájemce byt neužíval, mohlo by být neužívání bytu ve spojení s těmito mimořádnými okolnostmi důvodem pro vypovězení nájmu podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 761/2021, ze dne 9. 6. 2021
Dotčené předpisy:
§ 6 odst. 2 o. z.
§ 2235 odst. 1 o. z.
§ 2255 odst. 1 o. z.
§ 2288 o. z.
§ 2288 odst. 1 písm. a) o. z.
§ 2288 odst. 1 písm. d) o. z.
§ 2291 o. z.
Kategorie: nájem bytu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 11. 2020, č. j. 55 Co 307/2020-86, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 16. 7. 2020, č. j. 40 C 269/2019-64, tak, že určil, že výpověď z nájmu bytu (č. 60 v 5. nadzemním podlaží domu čp. XY v XY – dále též jen „Byt“) daná žalovanou žalobkyni 15. 7. 2019 je neoprávněná, současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Měl za to, že soud prvního stupně správně zjistil, že žalobkyně je omezena ve svéprávnosti, není schopna samostatného právního jednání ani obstarávat si své záležitosti, rozhodovat o vlastní léčbě, právně jednat ohledně pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění. Její opatrovnicí je dcera, která ji řádně zastupuje a spolupracuje se zařízením, v němž byla umístěná od září 2013, pravidelně ji tam navštěvovala a v únoru 2020 ji z něj odvezla zpět domů (do Bytu). Žalobkyně Byt užívá od roku 1976, nejdříve s manželem a dětmi, nájem na ni přešel po smrti manžela (v roce 1980). Žalovaná vypověděla žalobkyni nájem dopisem ze dne 15. 7. 2019 (dále též jen „Výpověď“) s tím, že pojmovým znakem nájmu bytu je uspokojování bytových potřeb nájemce, žalobkyně se však trvale zdržuje jinde a byt již několik let vůbec neužívá, nikdy ho už užívat nebude a taková trvalá absence užívání Bytu nájemcem (existence trvalé překážky v užívání bytu) je „jiným obdobně závažným důvodem“ pro ukončení nájmu výpovědí podle § 2288 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“, případně „občanský zákoník“); současně ji poučila o výpovědní době a o právu navrhnout do dvou měsíců přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem. Výpověď byla doručena opatrovnici žalobkyně.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však měl za to, že Výpověď je neoprávněná, neboť neužívání bytu není porušením povinnosti nájemce ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. a) nebo d) o. z., nájemce má právo, nikoliv povinnost byt užívat, občanský zákoník již neužívání bytu ani jako výpovědní důvod neuvádí. Tento výpovědní důvod upravený v předcházející právní úpravě (tj. do 31. 12. 2013) odpovídal jinému společenskému kontextu, kdy užívací právo k bytu, kterých byl nedostatek, bylo na příděl a nedostatek bytů přetrvával i po pozdější transformaci práva užívání na nájem provedené bez náležitého cenového narovnání. Tyto historicko-ekonomické důvody však nyní netrvají, místně závisí jen na cenové dostupnosti pronájmu bytů. Měl za to, že ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4157/2017, uveřejněném pod číslem 111/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 111/2019“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost odůvodnila tím, že v rozhodnutích Nejvyššího soudu nebyla doposud řešena otázka, zda trvalé neužívání bytu nájemcem může být (za určitých okolností) důvodem pro výpověď nájmu bytu podle ustanovení § 2288 odst. 1 písm. d) o. z., a to bez ohledu na skutečnost, zda neužívání bytu je současně porušením povinností nájemce. Dosavadní závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3623/2019 (ve vztahu k podnájmu bytu), o neexistenci povinnosti nájemce byt užívat, nelze pokládat za bezvýjimečné a nelze je ani automaticky vztahovat k možným výpovědním důvodům podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. Možnost vypovědět nájem bytu podle tohoto ustanovení je třeba posuzovat s ohledem na konkrétní skutkový stav a s přihlédnutím ke smyslu a účelu nájmu v souladu se základními principy občanskoprávních vztahů. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně spojil neužívání bytu jako výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. s porušením povinností nájemce. Toto ustanovení se o porušení povinností nájemce vůbec nezmiňuje a nikdy ani netvrdila, že by neužívání bytu bylo nějakým porušením povinnosti nájemce, pouze, že na straně nájemce je „jiný obdobně závažný důvod pro vypovězení nájmu“. Z R 111/2019, ani z rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 3623/2019, závěr, že podle § 2288 o. z. není neužívání bytu výpovědním důvodem, nevyplývá. Namítala, že ustanovení § 711 odst. 2 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“, popř. „starý občanský zákoník“), podle něhož neužívání bytu, či jen jeho občasné užívání, bez vážných důvodů, bylo důvodem pro výpověď nájmu bytu, zůstalo v účinnosti až do konce roku 2013, bylo tedy účinné i v době, kdy již několik let existoval funkční trh s byty. Komentáře odůvodňovaly jeho existenci primárně zájmem pronajímatele na řádném užívání bytu a tento zájem, stejně jako rozhodování pronajímatele o tom, kdo bude byt užívat, lze dovodit i ze současné úpravy. Předchozí právní úpravu je proto možné podpůrně použít při posuzování existence výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. Podle judikatury k § 711 odst. 2 písm. d) obč. zák. přitom i ústavní léčení nebo nepříznivý zdravotní stav – nebyla-li tato překážka pouze dočasného charakteru – byl důvodem pro výpověď. Dále měla za to, že z ustanovení § 2275 odst. 1 o. z., které připouští možnost trvalého neužívání bytu nájemcem, nelze dovozovat nemožnost výpovědi nájmu bytu ve všech případech trvalého neužívání. Zdůraznila, že žalobkyně v Bytě nebydlí od roku 2007, od roku 2013 je umístěna ve zdravotnickém zařízení (Domově se zvláštním režimem Terezín), neboť vyžaduje trvalou péči. Zařízení opustila až v roce 2020, a to evidentně účelově v souvislosti s tímto soudním sporem, jednání opatrovnice, která ji z Domova vzala, naplňuje znaky nepoctivosti (§ 6 odst. 2 o. z.); navíc existenci výpovědního důvodu je třeba posuzovat k okamžiku doručení výpovědi. Na dceru žalobkyně (která je její opatrovnicí), jež v Bytě fakticky se svou rodinou bydlí, nemohl nájem přejít, neboť v době, kdy žalobkyně Byt opustila, v Bytě nebydlela a nesplňuje tak podmínky pro přechod nájmu a nelze ji ani považovat za člena domácnosti žalobkyně. Žalobkyně není schopna v Bytě s ohledem na svůj zdravotní stav uspokojovat své bytové potřeby, reálně Byt užívají jiné osoby, trvalá existence takového stavu není smyslem úpravy nájmu bytu v občanském zákoníku a měla by být dána přednost zájmu pronajímatele na řádném užívání bytu a rozhodování o tom, kdo bude byt užívat. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné pro řešení otázky, zda neužívání bytu jeho nájemcem lze považovat za jiný obdobně závažný důvod pro vypovězení nájmu ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. d) o. z., neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena; není však důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad dovolatelka nenamítala a nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Jedním z důsledků ochrany nájemce bytu vyplývající jak z právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§ 685 odst. 3 obč. zák.), tak i ze současné právní úpravy (§ 2235 odst. 1 o. z.), je omezení důvodů, pro které může pronajímatel nájem vypovědět - smí tak učinit jen ze zákonem stanovených důvodů.
V občanském zákoníku jsou výpovědní důvody, pro něž může pronajímatel vypovědět nájem bytu, upraveny v § 2288, 2291 o. z.
Podle § 2288 odst. 1 o. z. pronajímatel může vypovědět nájem na dobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční výpovědní době,
a) poruší-li nájemce hrubě svou povinnost vyplývající z nájmu,
b) je-li nájemce odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný na pronajímateli nebo členu jeho domácnosti nebo na osobě, která bydlí v domě, kde je nájemcův byt, nebo proti cizímu majetku, který se v tomto domě nachází,
c) má-li být byt vyklizen, protože je z důvodu veřejného zájmu potřebné s bytem nebo domem, ve kterém se byt nachází, naložit tak, že byt nebude možné vůbec užívat, nebo
d) je-li tu jiný obdobně závažný důvod pro vypovězení nájmu.
Podle § 2288 odst. 2 o. z. pronajímatel může vypovědět nájem na dobu neurčitou v tříměsíční výpovědní době i v případě, že
a) má být byt užíván pronajímatelem, nebo jeho manželem, který hodlá opustit rodinnou domácnost a byl podán návrh na rozvod manželství, nebo manželství bylo již rozvedeno,
b) potřebuje pronajímatel byt pro svého příbuzného nebo pro příbuzného svého manžela v přímé linii nebo ve vedlejší linii v druhém stupni.
Podle § 2291 odst. 1 o. z. poruší-li nájemce svou povinnost zvlášť závažným způsobem, má pronajímatel právo vypovědět nájem bez výpovědní doby a požadovat, aby mu nájemce bez zbytečného odkladu byt odevzdal, nejpozději však do jednoho měsíce od skončení nájmu. Podle odst. 2 nájemce porušuje svou povinnost zvlášť závažným způsobem, zejména nezaplatil-li nájemné a náklady na služby za dobu alespoň tří měsíců, poškozuje-li byt nebo dům závažným nebo nenapravitelným způsobem, způsobuje-li jinak závažné škody nebo obtíže pronajímateli nebo osobám, které v domě bydlí nebo užívá-li neoprávněně byt jiným způsobem nebo k jinému účelu, než bylo ujednáno.
Z citovaných ustanovení § 2288 a 2291 o. z. je zřejmé, že okolnost, že nájemce byt bez vážných důvodů neužívá (či ho užívá jen občas), není výslovně jako důvod pro výpověď z nájmu takového bytu upravena. Naproti tomu podle úpravy ve starém občanském zákoníku [§ 711 odst. 2 písm. d) obč. zák.] se jednalo o jeden z důvodů, pro který mohl pronajímatel nájem vypovědět.
Žalovaná Výpověď odůvodnila tím, že žalobkyně Byt dlouhodobě neužívá, a současně uvedla, že dlouhodobé neužívání bytu je důvodem pro výpověď z nájmu, neboť se jedná o jiný obdobně závažný důvod ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. d) o. z.
Předně je třeba připomenout, že pronajímatel je povinen ve výpovědi z nájmu bytu vymezit výpovědní důvod skutkově (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5114/2017), nemusí však specifikovat, podle kterého konkrétního ustanovení (§ 2288, 2291 o. z.) nájem vypovídá (a učiní-li tak, není jeho názorem soud vázán), je jen věcí soudu, aby posoudil, které ustanovení upravující výpovědní důvody na dané skutkové vylíčení dopadá, a zda jde vskutku o důvod, pro který může pronajímatel nájem bytu vypovědět.
Je evidentní (s ohledem na text zákona), že neužívání bytu nájemcem nemůže být výpovědním důvodem upraveným v § 2288 odst. 1 písm. b), c) a v odst. 2 o. z. Zbývá posoudit, zda neužívání bytu lze zahrnout pod výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a), nebo d) nebo podle § 2291 o. z., výpovědní důvody v těchto ustanoveních jsou upraveny velmi široce a mohou zahrnovat nejrůznější situace.
Podstatou výpovědního důvodu upraveného v § 2288 odst. 1 písm. a) a § 2291 o. z. je, že nájemce porušil své povinnosti (hrubě či zvlášť závažným způsobem). Aby tedy neužívání bytu mohlo být důvod pro výpověď z nájmu podle těchto ustanovení, musel by mít nájemce povinnost byt (osobně) užívat. Z úpravy práv a povinností nájemce a pronajímatele při nájmu bytu v občanském zákoníku však takovou povinnost dovodit nelze; nájemce má právo, nikoliv povinnost byt užívat.
Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudek sp. zn. 26 Cdo 3623/2019) v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 zdůraznil, že účelem nájmu bytu je zajištění bytových potřeb nájemce (§ 2235 odst. 1 o. z.), a že je to primárně nájemce, který by měl byt užívat. Občanský zákoník upravuje řadu povinností nájemce bytu, mezi hlavní patří povinnost platit nájemné a úhrady za plnění související s užíváním bytu, tzv. služby (§ 2251) a užívat byt řádně v souladu s nájemní smlouvou (§ 2255 odst. 1); s těmito základními povinnostmi pak souvisí i další povinnosti upravené v občanském, zákoníku – např. dodržovat pravidla obvyklá pro chování v domě a rozumné pokyny pronajímatele (§ 2256), provádět běžnou údržbu a drobné opravy (§ 2257), oznámit pronajímateli poškození a vady v bytě a zamezit dalším škodám (§ 2264), neprovádět změny bytu bez souhlasu pronajímatele (§ 2263), zachovávat v bytě vyhovující podmínky a oznámit změny v počtu osob (§ 2272). S nájemcem mohou v bytě bydlet i další osoby. Nájemce má právo přijímat do své domácnosti kohokoli (§ 2272 odst. 1 o. z.), jedná-li se o osobu blízkou (§ 22 odst. 1 o. z.) nebo případ zvláštního zřetele hodný, nepotřebuje k tomu ani souhlas pronajímatele; přijetí jiné osoby může pronajímatel podmínit svým písemným souhlasem (§ 2272 odst. 2 o. z.). Nájemce může dát byt i do podnájmu - v případě, že v bytě bydlí a podnajímá jen část bytu, k tomu nepotřebuje ani souhlas pronajímatele, jestliže si ho pronajímatel nevyhradil (§ 2274 ve spojení s § 2272 odst. 2 o. z.); nebydlí-li v něm (§ 2275 odst. 1 o. z.), může byt (celý či jeho část) podnajmout jen se souhlasem pronajímatele (viz R 111/2019) - z § 2275 odst. 1 o. z. je tedy zřejmé, že zákonná úprava počítá s tím, že nájemce nemusí byt užívat vůbec.
Povinnost užívat byt řádně v souladu s nájemní smlouvou vyplývající z § 2255 odst. 1 o. z. ve světle souhrnu všech práv a povinností upravených v občanském zákoníku, tak nelze vykládat jako povinnost nájemce uspokojovat svou bytovou potřebu jen v tomto bytě, tedy užívat jej „osobně“; povinnost užívat byt řádně, znamená zejména, že nájemce o byt řádně pečuje a plní si i své další povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy či zákonné úpravy - platí nájemné a úhradu za služby, nenarušuje soužití v domě, dodržuje domovní řád, provádí drobné opravy, předchází škodám, na případné vady v bytě upozorňuje pronajímatele, neužívá byt v rozporu se sjednaným účelem, bez souhlasu pronajímatele v něm neprovádí změny atd., přitom odpovídá za to, že povinnosti vyplývající z nájmu neporušují ani osoby, které v bytě bydlí s jeho souhlasem.
Lze uzavřít, že skutečnost, že nájemce byt neužívá, není sama o sobě porušením jeho povinností, a proto neužíváním bytu nemůže být naplněn výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) a § 2291 o. z. Jen pro úplnost lze podotknout, že - oproti mínění dovolatelky - z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že ke stejnému závěru dospěl také odvolací soud.
Zbývá tak posoudit, zda neužívání bytu nájemcem může být považováno za „jiný obdobně závažný důvod“ pro vypovězení nájmu podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z.
Ustanovení § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Výpovědním důvodem je podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. „jiný obdobně závažný důvod“. Z gramatického a systematického výkladu § 2288 odst. 1 o. z. je zřejmé, že má-li jít o „jiný“ důvod, nepůjde o skutečnosti, jež jsou důvodem pro vypovězení nájmu bytu podle § 2288 odst. 1 písm. a) – c) o. z.; výpovědní důvod podle písm. d) tedy není spojen s porušením povinností nájemce [s tím je spojen výpovědní důvod podle písm. a)]. Výraz „obdobně závažný“ je nutné opět vykládat ve spojení s předcházející části § 2288 odst. 1 o. z. Důvod pro vypovězení nájmu podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. tak musí být svým významem srovnatelný s výpovědními důvody upravenými pod písm. a) – c), musí být tedy i stejně významný (srovnej stejné závěry - Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 457 – 464). S ohledem na ochranu nájemce a relativně kogentní úpravu nájmu bytu v občanském zákoníku (§ 2235 odst. 1, § 2239 o. z.) je třeba posuzovat důvody, které by mohly vést k vypovězení nájmu podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z., restriktivně.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudky ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1802/2012, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 801/2015) upozornil, že zakotvení výpovědního důvodu neužívání (či jen občasného užívání) bytu bez vážných důvodů (stejně jako výpovědní důvod „dvou bytů“) ve starém občanském zákoníku vycházelo ze společenských poměrů, jež se významně lišily od těch současných; jednalo se o jeden z prostředků realizace státní bytové politiky při neexistujícím trhu s byty, tento výpovědní důvod sloužil k regulaci trhu s byty a zamezení zneužívání výhod regulovaného nájemného. S koncem regulace nájemného a obnovením trhu s byty se společenské poměry změnily a okolnost, že nájemce byt neužívá (či má dva byty), již nemusí být v rozporu se spravedlivým uspořádáním poměrů mezi pronajímatelem a nájemcem. Neužívá-li nájemce byt (má dva byty) v místě s fungujícím trhem s byty a platí v něm neregulované nájemné, není rozumný důvod omezovat jeho smluvní svobodu. A rozsahem (ne)užívání bytu nájemcem, který si jinak plní své povinnosti, není ve svých právech zpravidla nijak omezen ani pronajímatel. Zájem pronajímatele na řádném užívání bytu lze v současných společenských poměrech vykládat jen jako zájem na dodržování všech povinností nájemce [jejichž neplnění může vést k výpovědi podle § 2288 odst. 1 písm. a), § 2291 o. z.] a jeho rozhodování o tom, kdo bude byt užívat, se předně promítá do rozhodování o tom, s kým uzavře smlouvu o nájmu bytu, a dále souvisí s § 2292 – 2295 o. z., neboť jen v mezích této úpravy může ovlivnit, kdo bude s nájemcem byt užívat.
Nelze ani přitakat dovolatelce, že pro závěr, zda jde o „jiný obdobně závažný důvod“ ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. je významné, že žalobkyně s ohledem na svůj zdravotní stav vyžaduje trvalou péči. Není-li neužívání bytu „jiným obdobně závažným“ důvod pro výpověď z nájmu, není ani významné, z jakého důvodu nájemce byt neužívá. A jen pro úplnost – s ohledem na okolnosti této věci – lze dodat, že koneckonců, i kdyby jí byla tato trvalá péče poskytována ve zdravotnickém zařízení, není samozřejmě vyloučeno, aby se – byť za pomocí dalších osob – do bytu vrátila (na kratší či delší dobu). O tom ostatně svědčí i skutečnost, že v průběhu soudního řízení žalobkyně zdravotnické zařízení opustila, vrátila se do Bytu a za pomocí dcery (opatrovnice) ho opět užívala; přitom osobní péči o blízké příbuzné (ať již jakkoliv motivovanou) lze stěží považovat za jednání naplňující znaky nepoctivosti, jak uvádí dovolatelka.
Jen v mimořádných případech, kdy by předmětem nájmu byl např. sociální či jiný obdobný byt pronajímaný za nestandardně zvýhodněných podmínek určených jen pro určité skupiny obyvatel a pronajímatel by nebyl schopen uspokojit všechny zájemce splňující podmínky pro nájem takovéhoto bytu a současně by nájemce byt neužíval, mohlo by být neužívání bytu ve spojení s těmito mimořádnými okolnostmi důvodem pro vypovězení nájmu podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. O takovou výjimečnou situaci však v dané věci nešlo.
Lze tak uzavřít, že v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 není neužívání bytu samo o sobě výpovědním důvodem, a to ani podle ustanovení § 2288 odst. 1 písm. d) o. z.
Otázkami směřujícími k možnému přechodu nájmu Bytu na opatrovnici (dceru žalobkyně) předestřenými v dovolání se dovolací soud nezabýval, neboť na právní posouzení věci na nich nespočívá a ostatně nikdo ani v řízení netvrdil, že by již k přechodu nájmu mělo dojít a že je tedy nájemkyní Bytu dcera žalobkyně.
Závěr odvolacího soudu, že Výpověď je neoprávněná, je tedy správný. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a tou skutečností, že procesně úspěšné žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Autor: -mha-