// Profipravo.cz / Nájem bytu 06.10.2020
Nárok nájemce bytu na pokutu za nedoručení vyúčtování I.
I. Úpravu pokuty z prodlení obsaženou v § 13 zákona č. 67/2013 Sb. nelze vztáhnout na případ prodlení poskytovatele služeb s vyúčtováním nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo před 1. lednem 2014.
II. Pokutu (penále) z prodlení podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. lze moderovat (snížit rozhodnutím soudu) postupem podle § 2051 o. z. (ve spojení s § 2052 o. z.); na pokutu (penále) z prodlení se použijí i další ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048 a násl. o. z.
Na nepřiměřenost penále nelze usuzovat z jeho celkové výše, byla-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s ním spojeného navyšování penále o jinak přiměřenou „denní sazbu“; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše penále) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má penále plnit.
III. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb. povinnost k úhradě pokuty pronajímateli nevzniká ve dvou případech – za prvé, jestliže by splnění povinnosti ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat, nebo za druhé, jestliže k nesplnění lhůty došlo zaviněním nájemce. To ale v obecné rovině nevylučuje aplikaci korektivu dobrých mravů ve smyslu § 2 odst. 3 a § 8 o. z., neboť tato ustanovení jsou ustanoveními obecnými pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku.
Výjimka aplikovatelná v případě, že „by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat“, nepochybně řadí tuto část ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, mezi právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Současně není pochyb ani o tom, že výjimky normované citovaným ustanovením zahrnují – vzhledem k jejich převážně „spravedlnostní“ povaze – v zásadě shodná hlediska pro určení hypotézy aplikované právní normy, jaká obsahuje i skutková podstata zákazu zneužití práva podle § 8 o. z., příp. skutková podstata zákonem (§ 6 odst. 2 o. z.) výslovně vyjádřené zásady, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu (např. případ šikanózního výkonu práva). I pro uvedená hlediska přitom platí, že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že zákonem stanovené výjimky (některá z nich) z povinnosti platit pokutu z prodlení byly skutečně naplněny.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení pokuty z prodlení podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, je vzhledem k dvěma výjimkám zde upraveným zpravidla vyloučena úvaha o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. (příp. o nepoctivém jednání ve smyslu § 6 odst. 2 o. z.); hlediska rozhodná pro úsudek o zneužití práva zkoumá soud zásadně již při úvaze o vzniku předmětné platební povinnosti. Uplatněný nárok na zaplacení pokuty z prodlení podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, lze tak odepřít oprávněnému za použití § 8 o. z. jen zcela výjimečně v případech, kdy úsudek o zneužití práva odůvodňují okolnosti, které nelze podřadit pod některou z výjimek z povinnosti platit pokutu z prodlení, jak jsou vymezeny v § 13 odst. 1 (v části věty za spojkou ledaže) zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou.
IV. Postup podle § 8 o. z. nemůže sama o sobě ospravedlnit ani okolnost, že nájemci nevznikla v důsledku prodlení pronajímatele škoda. Věřitel je totiž přímo ze zákona (ex lege) oprávněn požadovat penále bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Z toho pak současně vyplývá, že penále – stejně jako smluvní pokuta – plní (mimo jiné) i funkci sankce. I kdyby tedy nájemce skutečně vedl k uplatnění práva na pokutu z prodlení toliko zájem „potrestat“ (jinak řečeno „sankcionovat“) pronajímatele, šlo by i přesto o výkon práva v souladu s účelem § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, a nikoli v rozporu s ním.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, ze dne 23. 6. 2020
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb.
§ 8 o. z.
Kategorie: nájem bytu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce (vlastník a bývalý pronajímatel „bytové jednotky v druhém nadzemním podlaží bytového domu na adrese XY“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) se změněnou (resp. rozšířenou) žalobou domáhal, aby mu žalovaná (bývalá nájemkyně bytu) zaplatila částku 124.974,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Šlo o součet částek 25.701,58 Kč představující nedoplatek na službách spojených s užíváním bytu za dobu trvání nájmu, tj. za období od 1. září 2013 do 31. srpna 2016 (dále jen „nedoplatek na službách“), 57.500,- Kč představující „náhradu škody a ušlého zisku za bezprávné užívání bytu“ (rozuměno za užívání bytu po skončení nájmu) v období od 1. září 2016 do 30. listopadu 2016 (dále jen „náhrada za užívání bytu po skončení nájmu“), 25.773,- Kč představující náhradu škody způsobené poškozením bytu a jeho vybavení za trvání nájmu (dále jen „náhrada skutečné škody“) a 50.000,- Kč představující náhradu za ušlý zisk za období dvou měsíců po skončení nájmu, po které nemohl byt pronajímat z důvodu jeho oprav a úklidu (dále jen „náhrada za ušlý zisk“), avšak zde po odečtení kauce poskytnuté žalovanou v částce 34.000,- Kč (dále jen „kauce“).
Jako obranu ve sporu žalovaná uplatnila k započtení na žalovanou pohledávku z nedoplatku na službách svou pohledávku za žalobcem ve výši 25.701,58 Kč. S odkazem na ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 104/2015 Sb. a ve znění po uvedené novele, se pak vzájemným návrhem domáhala zaplacení částky 92.048,42 Kč z titulu pokuty za prodlení žalovaného se splněním povinnosti předložit jí vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu; přitom v prodlení měl být za rok 2013 po dobu 870 dnů (od 1. května 2014 do 16. září 2016), za rok 2014 po dobu 505 dnů (od 1. května 2015 do 16. září 2016) a za rok 2015 po dobu 137 dnů (od 1. května 2016 do 16. září 2016).
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. prosince 2018, č. j. 9 C 139/2017-380, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částky 52.474,- Kč a 25.000,- Kč (šlo o dílčí částky 25.701,58 Kč z titulu nedoplatku na službách, 35.000,- z titulu náhrady za užívání bytu po skončení nájmu, 25.772,65 Kč z titulu náhrady skutečné škody a 25.000,- Kč z titulu náhrady za ušlý zisk, avšak v součtu ponížené o kauci v částce 34.000,- Kč) s tam uvedenými úroky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně (další) částky 47.500,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a současně i vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 92.048,42 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. září 2019, č. j. 21 Co 167/2019-415, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., v zamítavém výroku III. a v nákladovém výroku IV. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, na nichž založil soud prvního stupně vyhovující výrok I. svého rozsudku. Poté se zabýval správností právních názorů, které přijal soud prvního stupně ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalované. Zde převzal jeho následující skutková zjištění. Dne 3. července 2013 uzavřeli žalobce jako pronajímatel a žalovaná spolu s A. D. jako společní nájemci smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou od 1. září 2013 do 30. srpna 2014 (dále jen „Nájemní smlouva“). Nájemní smlouva obsahovala rovněž ujednání, že pronajímatel je povinen vyúčtovat cenu služeb (placených zálohově měsíčními platbami 5.000,- Kč) za kalendářní rok vždy „nejpozději do jednoho měsíce od doručení poslední faktury od posledního dodavatele služeb čerpaných v uplynulém roce“ (dále jen „ujednání o vyúčtování služeb“). Dne 30. srpna 2014 uzavřely smluvní strany dodatek č. 1 k Nájemní smlouvě, v němž se dohodly mimo jiné na prodloužení doby nájmu do 31. srpna 2015. Žalovaní bez výzvy k vyklizení ze strany žalobce pokračovali v užívání bytu i po tomto datu (čímž se nájem prodloužil do 31. srpna 2016) a výzvami ze 7. a 19. září 2016 je žalobce vyzval k vyklizení bytu. Žalobou doručenou dne 26. října 2016 Obvodnímu soudu pro Prahu 6 se pak domáhal po žalované a A. D. vyklizení předmětného bytu, přičemž řízení bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. ledna 2017, č. j. 33 C 123/2016-16, zastaveno pro zpětvzetí žaloby poté, co žalovaná a A. D. dne 30. listopadu 2016 byt vyklidili. Dne 16. září 2016 žalobce zaslal žalované jednotlivá vyúčtování služeb za kalendářní roky 2013, 2014 a 2015. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – zejména dovodil, že předložil-li žalobce vyúčtování služeb za kalendářní roky 2014 a 2015 (soud prvního stupně pokládal pokutu za prodlení s vyúčtováním za období do 31. prosince 2013 za nepřiznatelnou „vzhledem k časové působnosti zákona č. 67/2013 Sb.“ a odvolací soud – již jen ve vztahu k nároku za roky 2014 a 2015 – se zabýval pouze otázkou zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) až dne 16. září 2016, ocitl se v prodlení se splněním povinnosti každoročně předložit vyúčtování žalované; za této situace mu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., vznikla povinnost zaplatit jí za každý den prodlení pokutu v částce 100,- Kč, resp. od 1. ledna 2016 v částce 50,- Kč. Pokutu z prodlení (za roky 2014 a 2015) jí však nelze přiznat, neboť nárok na její zaplacení je ve skutečnosti výrazem zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. V této souvislosti oba soudy konstatovaly, že žalovaná závažněji porušovala své povinnosti nájemkyně bytu než žalobce své povinnosti pronajímatele, že prodlením žalobce jí nebyla způsobena žádná škoda (proto, že opožděně předloženými vyúčtováními jí byly na službách stanoveny nedoplatky, nikoli přeplatky) a že vzhledem k okolnostem podání vzájemného návrhu („žalovaná nejprve existenci pohledávky žalobce popírala a až posléze uplatnila vzájemným návrhem své právo na úhradu pokuty…, jejíž část započetla na svůj dluh na službách“) ji k uplatnění práva na pokutu z prodlení zjevně vedl toliko zájem „potrestat“ žalobce za to, že po ní důvodně žádá úhradu svých pohledávek. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, navíc přičinil, že obecně lze za zneužití práva považovat použití právní normy v rozporu s jejím účelem; jde pak o jednání zdánlivě dovolené, jímž má být dosaženo výsledku nedovoleného, resp. o tzv. obcházení zákona (jeho ducha a smyslu), aby se záměrně dosáhlo výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího. Vzájemný návrh žalované uvedené znaky zneužití práva vykazuje i proto, že byl „pouhou záminkou (reakcí) k dosažení skutečnosti, aby… nebyla povinna hradit zákonné nároky žalobce po ukončení… nájmu (což by byl výsledek nežádoucí a nechtěný)“, tedy – řečeno jinak – „sledoval poškození žalobce, a to i přesto, že došlo k porušení zákona oběma účastníky“. Z vyložených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výroku III., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Z příčin tam podrobně rozvedených nesouhlasila především s právními závěry, na nichž soud prvního stupně založil vyhovující výrok I. svého rozsudku a s nimiž se ztotožnil i odvolací soud. Nesouhlasila ani s právními názory vedoucími k zamítnutí jejího vzájemného návrhu. Zde zdůraznila, že nárok na pokutu z prodlení podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. i ve vztahu k vyúčtování služeb za rok 2013 jí náleží, neboť povinnost předložit vyúčtování za uvedený kalendářní rok měl žalobce splnit již „v době platnosti a účinnosti“ citovaného zákona (k tomu odkázala na § 14 zákona č. 67/2013 Sb.); neobstojí proto opačný závěr, jenž ve vztahu k otázce – dovolacím soudem dosud neřešené – časové působnosti zákona č. 67/2013 Sb., resp. jeho § 13, zmínil v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně, byť tak učinil patrně jen na okraj. Poté zastávala stanovisko, že soudy nižších stupňů se při úvaze o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti předně podotkla, že z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované např. jeho rozhodnutími z „21. 8. 2003“ /správně z 12. srpna 2003/, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, a z 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 a 22 Cdo 4884/2015) mimo jiné vyplývá, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do úvahy pouze výjimečně a za předpokladu, že odpovídající úsudek soudu je podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě přijmout závěr, že zde o zneužití práva skutečně jde. Podle ní ovšem okolnosti, jimiž bylo odůvodněno zamítnutí jejího vzájemného návrhu, zjevné zneužití práva nedokládají a navíc je oba soudy vyhodnotily v její neprospěch zcela jednostranně a účelově. Nesouhlasila zejména s úvahou, že její porušení povinností nájemkyně bytu bylo závažnější než pochybení žalobce jako pronajímatele bytu, a vyjádřila přesvědčení, že pokud by jí žalobce pravidelně (každoročně) předkládal vyúčtování nákladů na služby, jak k tomu byl povinen podle ujednání o vyúčtování služeb, pak by např. její nedoplatek na službách nedosahoval takové – i pro ni překvapivě vysoké – částky, jaké se po ní nyní domáhá. Dodala, že i kdyby však byla správná úvaha obou soudů o závažnějším porušení jejích povinností nájemkyně bytu, neodůvodňovalo by to zamítnutí jejího vzájemného návrhu postupem podle § 8 o. z.; dotčená úvaha mohla být nanejvýš důvodem pro moderaci výše uplatněné pokuty z prodlení. Současně podotkla, že vzájemným návrhem sledovala především ochranu svých práv a nic nevypovídá o tom, že by měla jen nepatrný či dokonce žádný zájem na uplatněném nároku, resp. že by jejím záměrem bylo toliko poškození žalobce. Podle jejího mínění se tak i v tomto směru odchýlil od právních názorů zastávaných Nejvyšším soudem, jež se podávají např. z jeho rozsudku z 15. června 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016. Konečně měla – opět z důvodů blíže rozvedených v dovolání – rovněž za to, že v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu postupoval odvolací soud i při rozhodování o nákladech řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalované (dovolatelky) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 o. s. ř., avšak podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy (o takové vztahy v souzené věci nejde); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jde-li o část výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., rozhodoval zde odvolací soud o několika svébytných nárocích se samostatným skutkovým základem, konkrétně o nárocích na zaplacení nedoplatku na službách v původní výši 25.701,58 Kč, na náhradu za užívání bytu po skončení nájmu v původní výši 35.000,- Kč, na náhradu skutečné škody v původní výši 25.772,65 Kč a na náhradu za ušlý zisk v původní výši 25.000,- Kč. Dovolací soud proto posuzoval u každého z těchto nároků přípustnost dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura, z 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 2492/2014, z 9. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 2896/2015, a z 28. června 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018). Protože žádný z uvedených nároků, a to – jak vyplývá z výše uvedeného – ani před odpočtem kauce v částce 34.000,- Kč, nepřevyšoval 50.000,- Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), nelze přípustnost dovolání proti zmíněné části potvrzujícího výroku I. opřít o ustanovení § 237 o. s. ř., neboť to výslovně vylučuje § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
K řečenému zbývá již jen dodat, že přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 140/2002 časopisu Soudní judikatura).
Proti části výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o zamítnutí vzájemného návrhu, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek hmotného práva (otázek časové působnosti zákona č. 67/2013 Sb., zejména pak jeho § 13, oprávnění soudu moderovat pokutu z prodlení podle citovaného ustanovení a vzniku, resp. zneužití uplatněného práva na pokutu z prodlení), jež v posléze nastíněných rovinách nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 a ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tvrzeny nebyly a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Podle § 3074 odst. 1 o. z. nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (tj. od 1. ledna 2014), i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht. Podle § 14 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se jeho ustanoveními i právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti. Vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 1). Rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se provede podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2).
Z citované zákonné úpravy vyplývá, že podle dosavadních právních předpisů bude řešen zásadně jen vznik právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 67/2013 Sb., tj. před 1. lednem 2014. Jinak se právní vztahy regulované uvedeným zákonem od jeho účinnosti řídí – bez ohledu na dobu jejich vzniku – tam obsaženou právní úpravou. Zvlášť je upraven pouze případ, kdy zúčtovací období započalo přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 67/2013 Sb. Rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby se v takovém případě provede podle dosavadních právních předpisů. To se týká i vyúčtování za období do 31. prosince 2013. Za této situace nemohlo jít o povinnost stanovenou zákonem č. 67/2013 Sb., a proto ani nemohl vzniknout nárok na pokutu za prodlení s vyúčtováním za toto období podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.
S přihlédnutím k uvedenému nelze tedy úpravu pokuty z prodlení obsaženou v § 13 zákona č. 67/2013 Sb. vztáhnout i na případ prodlení poskytovatele služeb s vyúčtováním nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo před 1. lednem 2014; proto v této části bylo dovolání zamítnuto.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 104/2015 Sb. a ve znění účinném do 31. prosince 2015 (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou“), jestliže poskytovatel nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost upravenou tímto zákonem ve stanovené lhůtě, je povinen zaplatit druhé straně pokutu ve výši 100 Kč za každý započatý den prodlení, ledaže by splnění povinností v této lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé smluvní strany. To neplatí pro případy uvedené v odstavci 2 (tj. pro případy prodlení s peněžitým plněním).
Podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 104/2015 Sb. a ve znění účinném od 1. ledna 2016, jestliže poskytovatel služeb nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost stanovenou tímto zákonem, zejména nesplní-li příjemce služeb povinnost oznámit změnu počtu osob, nebo nedoručí-li poskytovatel služeb včas vyúčtování nebo nesplní povinnosti spojené s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů k vyúčtování a povinnosti spojené s vypořádáním námitek, je povinen zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany (odstavec 1). Výši pokuty poskytovatel služeb ujedná alespoň s dvoutřetinovou většinou nájemců v domě, nebo o ní rozhodne družstvo, anebo společenství. Ujednaná výše pokuty nesmí přesáhnout 50 Kč za každý započatý den prodlení. Nedojde-li k ujednání s nájemci nebo rozhodnutí družstva anebo společenství, činí výše pokuty 50 Kč za každý započatý den prodlení (odstavec 2). Podle čl. II. bod 1. zákona č. 104/2015 Sb. rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se provede podle zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Předestřená ustanovení upravují právní následek v podobě pokuty za prodlení s nepeněžitým plněním stanoveným zákonem č. 67/2013 Sb. Pokuta stanovená pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem se označuje jako penále (§ 2052 o. z.). S přihlédnutím k uvedenému se v otázkách neupravených zákonem č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou (viz čl. II. bod 1. zákona č. 104/2015 Sb.) na pokutu (penále) z prodlení, v tomto případě za roky 2014 a 2015, použijí ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048 a násl. o. z. (viz § 2052 o. z.). To především znamená, že není-li ujednáno jinak, věřitel může penále požadovat bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda (§ 2048 o. z.), že zaplacení penále nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh (§ 2049 o. z.) a že věřitel nemá právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti, k němuž se penále vztahuje (§ 2050 o. z.). Podle přesvědčení dovolacího soudu lze za použití ustanovení § 2052 o. z. nepřiměřeně vysokou pokutu (na návrh dlužníka) rovněž snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti (§ 2051 o. z.). Na nepřiměřenost penále však nelze usuzovat z jeho celkové výše, byla-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s ním spojeného navyšování penále o jinak přiměřenou „denní sazbu“; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše penále) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má penále plnit (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, z 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 9. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 2523/07/, či z 30. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že pokutu (penále) z prodlení podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, lze moderovat (snížit rozhodnutím soudu) postupem podle § 2051 o. z. (ve spojení s § 2052 o. z.), jak se správně domnívala dovolatelka.
Jak bylo již naznačeno shora, pokutou podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, je penalizováno prodlení s povinnostmi s nepeněžitým plněním stanovenými tímto zákonem. Takto je přitom penalizováno prodlení obou smluvních stran. Pokuta z prodlení podle citovaného ustanovení tedy dopadá i na prodlení poskytovatele služeb s povinností provést vyúčtování a doručit je příjemci služeb v předepsané lhůtě. Jinými slovy řečeno, ocitne-li se poskytovatel služeb v prodlení se splněním povinnosti, kterou mu ukládá ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, zásadně jej stíhá povinnost zaplatit příjemci služeb za každý započatý den prodlení pokutu v částce 100,- Kč (od 1. ledna 2016 v částce 50,- Kč, příp. i v nižší ujednané částce). Povinnost platit pokutu z prodlení však poskytovateli služeb nevznikne „automaticky“ při každém prodlení s nepeněžitým plněním. Zákon totiž zároveň zakotvil výjimky z uvedené platební povinnosti. Poskytovatel služeb, který nedoručil včas vyúčtování služeb příjemci, se tak zprostí povinnosti platit mu pokutu z prodlení (povinnost platit pokutu z prodlení mu nevznikne), jestliže prokáže, že 1) by splnění příslušné povinnosti s nepeněžitým plněním ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo 2) k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany.
Výjimka aplikovatelná v případě, že „by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat“, nepochybně řadí tuto část ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, mezi právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Současně není pochyb ani o tom, že výjimky normované citovaným ustanovením zahrnují – vzhledem k jejich převážně „spravedlnostní“ povaze – v zásadě shodná hlediska pro určení hypotézy aplikované právní normy, jaká obsahuje i skutková podstata zákazu zneužití práva podle § 8 o. z., příp. skutková podstata zákonem (§ 6 odst. 2 o. z.) výslovně vyjádřené zásady, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu (např. případ šikanózního výkonu práva, který zmínil – s odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 79/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – Nejvyšší soud v rozsudku z 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, na nějž poukázal odvolací soud, typově odpovídá situaci, v níž „k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany“). I pro uvedená hlediska přitom platí, že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že zákonem stanovené výjimky (některá z nich) z povinnosti platit pokutu z prodlení byly skutečně naplněny (srov. mutatis mutandis rozsudky Nejvyššího soudu z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, z 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněné pod č. 5/2001 a 59/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24/1999 a 208/2002 časopisu Soudní judikatura, či z 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /na posledně uvedené rozhodnutí odkázala i dovolatelka v dovolání/).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení pokuty z prodlení (za roky 2014 a 2015) podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, je – vzhledem k dvěma výjimkám zde upraveným – zpravidla vyloučena úvaha o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. (příp. o nepoctivém jednání ve smyslu § 6 odst. 2 o. z.); hlediska rozhodná pro úsudek o zneužití práva zkoumá soud zásadně již při úvaze o vzniku předmětné platební povinnosti. Uplatněný nárok na zaplacení pokuty z prodlení podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, lze tak odepřít oprávněnému za použití § 8 o. z. jen zcela výjimečně v případech, kdy úsudek o zneužití práva odůvodňují okolnosti, které nelze podřadit pod některou z výjimek z povinnosti platit pokutu z prodlení, jak jsou vymezeny v § 13 odst. 1 (v části věty za spojkou ledaže) zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou.
Na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru (ostatně prospívajícího dovolatelce), že žalobce se ocitl v prodlení s povinností vyúčtovat dovolatelce včas náklady za služby poskytované s užíváním bytu i za léta 2014 a 2015. Dovolací soud z něj proto vychází. Za tohoto stavu je zapotřebí nejprve postavit najisto, zda v důsledku uvedeného prodlení vznikla žalobci povinnost zaplatit dovolatelce pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou. Otázka možného zneužití práva totiž může být zodpovězena až poté, co byl jednoznačně vyřešen vznik uvedené platební povinnosti (proto se také dovolací soud zabýval rovněž otázkou časové působnosti § 13 zákona č. 67/2013 Sb., byť odvolací soud – a patrně ani soud prvního stupně – na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil). V této souvislosti dovolací soud konstatuje, že okolnosti zdůrazňované soudy nižších stupňů, byť ve vztahu k úvaze o zneužití práva (§ 8 o. z.), nevypovídají nic o tom, že po žalobci nebylo možné spravedlivě požadovat, aby dovolatelce vyúčtoval náklady na služby za kalendářní roky 2014 a 2015 ve stanovených lhůtách, či o tom, že žalobce nesplnil uvedenou povinnost včas zaviněním dovolatelky. S tím nakonec koresponduje i skutečnost, že podle obsahu spisu žalobce okolnosti významné pro posouzení uvedených hledisek v řízení ani netvrdil, natož prokázal (k tomu lze jen dodat, že žalobcovo tvrzení, že v rámci diskuse o prodlužování doby nájmu se s dovolatelkou dohodl, že „vyúčtování bude stačit předat až při skončení nájmu“, může být významné pro úvahu, zda se /vůbec/ ocitl v prodlení s předložením příslušných vyúčtování služeb; nejde však o okolnost, která by dokládala spoluzavinění dovolatelky na pozdním předložení dotčených vyúčtování, jak se zřejmě mylně domníval /viz zejména podání žalobce na č. l. 219 až 225 spisu/). Za této situace je namístě vycházet z úvahy, že nebyly naplněny předpoklady (výjimky), za nichž se žalobce, jenž se ocitl v prodlení s povinností vyúčtovat dovolatelce náklady na služby za léta 2014 a 2015, mohl zprostit povinnosti zaplatit jí pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou.
Zbývá tedy posoudit, zda jsou v daném případě výjimečně dány důvody pro to, aby dovolatelce bylo odepřeno uplatněné právo na pokutu z prodlení ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, za použití korektivu upraveného v § 8 o. z. Zde je dovolací soud především toho názoru, že úsudek o zneužití práva nelze založit na poměřování závažnosti porušování vzájemných povinností účastníků řízení, jak to učinily soudy nižších stupňů. Hodnocení závažnosti porušení určité právní povinnosti je primárně vyjádřeno tím, jakou sankci (jiný negativní následek) za dané porušení ukládá zákon povinnému. Bylo by pak v rozporu s takto vyjádřeným hodnocením zákonodárce, aby byl povinný nad rámec stanovené sankce (jiného negativního následku) postižen jakoby navíc („podruhé“) ještě tím, že mu budou odepřeny jeho vlastní nároky vůči oprávněnému, nadto za situace, kdy také oprávněný porušoval (byť možná méně závažně) svoje povinnosti v závazkovém vztahu účastníků. Postup podle § 8 o. z. nemůže sama o sobě ospravedlnit ani okolnost, že dovolatelce (snad) nevznikla v důsledku prodlení žalobce škoda. Věřitel je totiž přímo ze zákona (ex lege) oprávněn požadovat penále bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda (§ 2048 věta první ve spojení s § 2052 o. z.). Z toho, že věřitel může požadovat penále, i když mu porušením utvrzené povinnosti nevznikla škoda, pak současně vyplývá, že penále – stejně jako smluvní pokuta – plní (mimo jiné) i funkci sankce (srov. mutatis mutandis např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013). I kdyby tedy dovolatelku skutečně vedl k uplatnění práva na pokutu z prodlení toliko zájem „potrestat“ (jinak řečeno „sankcionovat“) žalobce (jen na tom, že „žalovaná nejprve existenci pohledávky žalobce popírala a až posléze uplatnila vzájemným návrhem své právo na úhradu pokuty…, jejíž část započetla na svůj dluh na službách“, však takový úsudek vystavět nelze), šlo by i přesto o výkon práva v souladu s účelem § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, a nikoli v rozporu s ním. V daném případě je navíc evidentní, že požadavkem za zaplacení pokuty z prodlení sleduje dovolatelka především zájem na zachování, příp. i rozmnožení současného stavu svého majetku. Ostatně sledování především svého vlastního prospěchu je typické pro naprostou většinu účastníků majetkových sporů (takový zájem lze bezesporu spatřovat i na straně žalobce). V poměrech souzené věci tudíž nelze úspěšně dovozovat, že by zde šlo o atypický případ, kde má výkon uplatněného práva pro dovolatelku jen nepatrný či dokonce žádný užitek (ve zdejších socioekonomických poměrech zajisté nelze pokládat sumu přesahující 90 tisíc Kč za zanedbatelnou /bagatelní/ částku) a kde tak dovolatelka vykonává své právo výhradně proto, aby uškodila žalobci, tj. bez jakéhokoli jiného – rozumného a pochopitelného – účelu. Z vyložených důvodů nelze tedy pokládat za správný právní závěr, že nárok na zaplacení pokuty (penále) z prodlení, jejž uplatnila dovolatelka vzájemným návrhem, je ve skutečnosti výrazem zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Ve vztahu k uvedenému právnímu závěru byl tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. použit opodstatněně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný v části výroku I., jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení pokuty za prodlení za roky 2014 a 2015. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek v dotčené části potvrzujícího výroku I. a závislých nákladových výrocích bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto rozsudku odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jinak dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-