// Profipravo.cz / Bezpodílové spoluvlastnictví 29.07.2013
K nabytí do SJM při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
Pokud podle dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, uzavřené mezi jedním z manželů a třetí osobou, nabyl celou věc manžel, stane se (bez zřetele na znění uvedené dohody) spoluvlastnický podíl, za který byla podle § 142 odst. 1 obč. zák. vyplacena náhrada, předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pokud tato náhrada byť i jen z části byla vzata z bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Tyto závěry jsou aplikovatelné i na režim společného jmění manželů.
Okolnost, že v souzené věci bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno rozhodnutím soudu (nikoliv dohodou účastníků), není podstatná. Stanovení odlišného právního režimu vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu od vypořádání dohodou uzavřenou mezi podílovými spoluvlastníky není opodstatněné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2879/2012, ze dne 18. 6. 2013
(kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně O. G., zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova č. 404, proti žalovaným 1) T. H., zastoupené Mgr. Karlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Zákupy, Veselí 30, a 2) J. H., zastoupenému JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října č. 1001/3, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 302/2004, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2011, č. j. 24 Co 556/2007-509, ve znění usnesení ze dne 22. března 2012, č. j. 24 Co 556/2007-536, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení se odmítá.
III. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 16.3.2004 (doplněnou podáním ze dne 7.4.2004, ze dne 8.12.2004 a ze dne 25.1.2005) domáhala určení, že „do dědictví po M. H., zemřelém dne 27.4.2003, náleží byt v domě čp., P. spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu čp. v P. a pozemků stp. ve výši a garáž se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku ve výši, a to domu čp. v P. a stp. zapsaných na LV č. pro k.ú. a obec P. vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk; jedna ideální osmina stp. o výměře 222 m2 – zastavěná plocha a nádvoří na LV č. pro k.ú. a obec P. vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk; jedna ideální čtyřicetina parc. o výměře 888 m2 – ostatní plocha a parc. o výměře 1.654 m2 – ostatní plocha zapsané na LV č. pro k.ú. a obec Poděbrady vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk; dům čp. na stp. – ubytovací zařízení, stp. o výměře 1.175 m2 – zastavěná plocha a nádvoří zapsaných na LV č. pro k.ú. a obec Poděbrady vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk; občanská vybavenost bez čp. č.e. na stp. a na stp., stp. o výměře 148 m2 zapsané na LV č. pro k.ú. a obec Poděbrady vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk“. Uvedla, že „je dcerou zůstavitele M. H., zemřelého dne 27.4.2003, posledně bytem v P., (dále také jen „zůstavitel“); že „zůstavitel zanechal závěť ze dne 3.10.2001, jíž odkázal veškerý svůj majetek jí a žalovanému 2)“; že v „dědickém spise není správně stanoven rozsah zůstavitelova majetku“; že „největším majetkem zůstavitele by měl být hotel Hubert v Pardubicích“; že však „tato nemovitost je evidována na manželku zůstavitele J. H. (procesní předchůdkyni žalované 1/)“; že „J. H. měla nemovitost nabýt na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 20.3.2003“; že „rovněž byt a garáž v domě čp. v P. je evidován pouze na J. H.“; že „zůstavitel byl členem družstva od roku 1985 a předmětný byt stále užíval a na výše uvedené adrese bydlel“; že „zůstavitel požádal dne 22.6.1993 o převedení členských práv k bytu čp., bytová jednotka č., ul. na J. H.“; že „předmětný byt, včetně příslušenství, tj. garáže, podílu na společných částech domu a podílu na stavební parcele, byl převeden smlouvou o převodu družstevního bytu a garáže ze dne 12.12.1995 na J. H.“; že „v době převodu byla nabyvatelka již provdána za zůstavitele, s nímž uzavřela manželství dne 23.9.1995“; že „ze smlouvy nevyplývá, kdo vůči družstvu uhradil veškeré povinnosti“; že „z čl. II. smlouvy vyplývá, že za podíl na parcelách měla být zaplacena kupní cena ve výši 26.585,- Kč do patnácti dnů od uzavření kupní smlouvy“; že „jde o majetek, který byl nabyt za trvání manželství“ a „který patří do společného jmění manželů a měl by být vypořádán v rámci dědického řízení“; dále že do dědictví by měl náležet „dům čp. na stp. a stp. o výměře 1.323 m2 v k.ú. a obci P. zapsané na LV č. pro k.ú. a obec P. vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk (hotel Hubert)“; že „jednu id. 1/2 předmětných nemovitostí zůstavitel nabyl od I. K. darovací smlouvou ze dne 18.2.1993“, tedy před uzavřením manželství s J. H., a „druhou id. 1/2 nemovitostí zůstavitel nabyl na základě rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30.3.2000, čj. 5 C 1069/1996-71, který nabyl právní moci dne 23.11.2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.10.2000, čj. 31 Co 113/2000-97“; že „tímto rozsudkem bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví zůstavitele k předmětným nemovitostem s R. P.“; že „zůstavitel uzavřel dne 6.6.2001 notářským zápisem smlouvu o rozšíření stanoveného rozsahu společného jmění manželů, kdy předmětné nemovitosti prohlásil spolu s J. H. za společné jmění manželů“, a že „notářským zápisem ze dne 20.3.2003 pak zúžil zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů, a to tak, že předmětné nemovitosti se staly výlučným vlastnictvím J. H.“; že „předmětné nemovitosti mají být předmětem dědictví“, neboť zůstavitel ji „ubezpečoval o tom, že majetek po něm bude dědit výlučně ona a žalovaný 2)“, a to zejména „poté, co J. H. v roce 2001 navázala známost s jiným mužem a také poté, co vážně onemocněl, byl hospitalizován a pomoc mu poskytovala v této době pouze ona“; že „zůstavitel se po celou dobu života choval jako výlučný vlastník hotelu Hubert“, když „hotel spravoval a řídil až do jeho smrti“; že proto „obě smlouvy, a to jak smlouva o rozšíření, tak smlouva o zúžení společného jmění manželů, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, a proto, že obcházejí zákon“; že „pokud soud nebude tyto smlouvy považovat za neplatné, pak, vzhledem k dědickému nároku žalobkyně, nemůže se J. H. vůči ní dovolávat těchto smluv, protože obsah smluv jí nebyl znám dle § 143a odst. 4 obč. zák.“, a že „naléhavý právní zájem je dán skutečností, že spolu s žalovaným 2) je dědičkou zůstavitele M. H. a je tedy nepochybně nutné, aby byl správně a v úplnosti určen rozsah aktiv a pasiv dědictví“; dále že „z nového vyhotovení LV č. zjistila, že na stp. a stp. se nachází nová stavba občanské vybavenosti bez čp. č.e.“; že „stavba byla zhotovena za trvání manželství a za života zůstavitele“; že „o stavbě jako takové není žádná zmínka ani v notářském zápisu o rozšíření společného jmění manželů, ani o zúžení společného jmění manželů“, a že proto „i tato stavba nově evidovaná v katastru nemovitostí náleží do dědictví po zůstaviteli“, když jde o „součást hotelu Hubert“.
Okresní soud v Nymburce - poté, co usnesením ze dne 5.5.2004, č.j. 8 C 302/2004-53, připustil změnu žaloby - rozsudkem ze dne 1.2.2005, č.j. 8 C 302/2004-132, určil, že „do dědictví po M. H., zemřelém dne 27.4.2003, náleží ideální jedna polovina domu čp. na st. p. – ubytovací zařízení, dále ideální jedna polovina st. p. 2011/1 o výměře 1175 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, jakož i ideální jedna polovina občanské vybavenosti bez č.p., č.e. na st. p. a st. p., a dále ideální jedna polovina st. p. o výměře 148 m2, vše zapsané na LV č. pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk“ (výrok I.); současně zamítl žalobu o určení, že do dědictví po zůstaviteli „náleží“ druhá ideální polovina nemovitostí specifikovaných ve výroku I. a „byt 1280/3 v domě č.p., P., spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu č.p. v P. a pozemků st.p. ve výši 171/1600, dále garáž 1280/11 se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku ve výši 29/1600, a to domu č.p. v P. a st. p., nemovitosti zapsané na LV pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk; dále jedna ideální osmina st. p. o výměře 222 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaná na LV č. pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk a jedna ideální čtyřicetina parcely č. o výměře 888 m2 – ostatní plocha a č. o výměře 1654 m2 – ostatní plocha, zapsané na LV č. pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk“ (výrok II.); rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit procesní předchůdkyni žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 10.375,- Kč k rukám jejího zástupce a že žalovanému 2) se náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že u Okresního soudu v Nymburce je pod sp. zn. D 566/2003 vedeno dědické řízení po zůstaviteli M. H., zemřelém dne 27.4.2003, jehož účastníky jsou J. H. (procesní předchůdkyně žalované 1/), žalobkyně a žalovaný 2), a že „majetek, který je předmětem tohoto řízení, není předmětem dědictví“, protože je mezi účastníky „sporný“; že „dne 3.10.2001 zůstavitel sepsal vlastnoruční závěť, kterou pro případ jeho smrti veškerý svůj majetek odkazuje svým dětem (žalobkyni a žalovanému 2/)“; že „neplatnost závěti nebyla namítnuta“; že „jako výlučná vlastnice nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku je v katastru nemovitostí zapsána J. H.“; že „J. H. a zůstavitel uzavřeli manželství dne 23.9.1995“; že „zůstavitel nabyl ideální polovinu „Hotelu Hubert“, tj. provozního domu čp. se stavební parcelou č. v k.ú. a obci P. se všemi součástmi a příslušenstvím, darovací smlouvou ze dne 18.2.1993 od dárkyně I. K.“; že „druhou ideální polovinu těchto nemovitostí nabyl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 30.3.2000, č.j. 5 C 1069/1996-71, který nabyl právní moci dne 23.11.2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.10.2000, č.j. 31 Co 113/2000-97“; že „tímto rozsudkem bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví zůstavitele a R. P.“; že „usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 30.9.1999, č.j. 10 C 841/95-582, bylo vydáno předběžné opatření, kterým bylo zůstaviteli přikázáno zdržet se právních úkonů směřujících k převodu a k zatížení jedné ideální poloviny domu čp. na stavební parcele č. a jedné ideální poloviny stavební parcely č. o výměře 1323 m2“; že zůstavitel a J. H. uzavřeli „dne 6.6.2001 smlouvu o rozšíření stanoveného rozsahu společného jmění manželů tak, že se objekt bydlení čp. a stavební parcela č. stanou společným jměním manželů“ a „dne 20.3.2003 smlouvu o zúžení společného jmění manželů“ s tím, že se dohodli, že shora uvedené nemovitosti se stanou „výlučným vlastnictvím J. H.“; že poté požádali o stavební povolení „k přestavbě č.p. s tím, že se má jednat o rekonstrukci letní restaurace na pivnici“, a že „kolaudačním rozhodnutím ze dne 4.12.2003 bylo povoleno užívání stavby – stavebních úprav letní restaurace na pivnici u hotelu Hubert“ a dospěl k závěru, že žalobkyně „prokázala naléhavý právní zájem na určení, že uvedené nemovitosti spadají do dědictví po zůstaviteli“, neboť „pokud by se tvrzené skutečnosti prokázaly, předmět dědictví by se o uvedené nemovitosti rozšířil“.
Dále soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „k rozdělení st. parc. č. o výměře 1323 m2 na pozem. st. a st. došlo až geometrickým plánem, který byl potvrzen Katastrálním úřadem v Nymburce pod č. 167/2003 dne 10.4.2003, tedy až poté, co došlo k uzavření obou smluv ohledně SJM“; že „pozemky č. a č. vznikly na základě uvedeného geometrického plánu právě z pozemku č. v k.ú. P.“; že „stavba začala být evidována na základě vydaného kolaudačního rozhodnutí v prosinci 2003“, když byla „v říjnu 2003 prodána J. H. do jejího výlučného vlastnictví oddělená parcela č. v k.ú. P.“, a dovodil z toho, že předběžné opatření ze dne 30.9.1999 „se netýká jen ubytovacího zařízení čp. na stavební parcele a stavební parcely, jakož i st. parcely (dříve vše st. p. č.) v k.ú. P., ale také uvedené stavby občanské vybavenosti bez č.p./č.e. na st. p.č. a st. p. v k.ú. P., resp. její ideální poloviny“ (dále také jen „hotel Hubert“). Protože předběžné opatření „nebylo zrušeno ani nezaniklo“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že zůstavitel (tím, že uzavřel předmětné smlouvy o rozšíření a zúžení společného jmění manželů) porušil „zákaz disponovat s id. 1/2 hotelu Hubert“ a uzavřel, že předmětné smlouvy nejsou sice neplatné „pro rozpor s dobrými mravy a pro obcházení zákona“ (jak namítala žalobkyně), ale jsou - ohledně ideální poloviny hotelu Hubert - „neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem“, a proto „ideální 1/2 hotelu Hubert spadá do dědictví po zůstaviteli“. Ohledně „bytu a garáže“ specifikovaných ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně vzal za prokázané, že „zůstavitel se stal členem družstva a nájemcem uvedeného bytu ještě před uzavřením manželství s J. H.“; že „SBD Bohemia Poděbrady na své schůzi dne 20.9.1993 usnesením č. 249/93/19 schválilo převod členských práv a povinností spojených s právem užívat družstevní byt ze zůstavitele na J. H.“ a zůstavitel přestal být od 22.9.1993 členem SBD Bohemia Poděbrady a nájemcem bytu. Protože zůstavitel a J. H. uzavřeli manželství (až) dne 23.9.1995, soud prvního stupně uzavřel, že „právo společného nájmu J. H. a zůstavitele nevzniklo“ a že bytová jednotka i garáž jsou „ve výlučném vlastnictví J. H.“, neboť na ni „byly platně převedeny“.
K odvolání žalobkyně a procesní předchůdkyně žalované 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.11.2005, č.j. 21 Co 300/2005-195, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ změnil tak, že zamítl „žalobu na určení, že do dědictví po M. H., zemřelém dne 27.4.2003, náleží ideální jedna polovina domu čp. na st. p. – ubytovací zařízení, dále ideální jedna polovina st. p. o výměře 1175 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, jakož i ideální jedna polovina občanské vybavenosti bez č.p., č.e. na st. p. a st. p., a dále ideální jedna polovina st. p. o výměře 148 m2, všechny nemovitosti zapsané na LV č. pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk“; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku II. o věci samé“; a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že sporné nemovitosti patří do dědictví“, neboť „podkladem pro záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí v dané věci může být jen listina osvědčující vlastnictví zemřelého zůstavitele doprovázená (z hlediska žalobkyně) rozhodnutím soudu v dědickém řízení“.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 3.10.2007, č.j. 21 Cdo 2138/2006-239, rozsudek odvolacího soudu ze dne 16.11.2005, č.j. 21 Co 300/2005-195, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně sice formulovala žalobní petit jako návrh na určení, že „do dědictví“ po zůstaviteli patří majetek v žalobě popsaný, že však z obsahu žaloby i z dalších podání učiněných žalobkyní v průběhu řízení před soudy obou stupňů bylo zřejmé, že se žalobkyně domáhá určení, že zůstavitel byl v okamžiku svého úmrtí vlastníkem sporného majetku, příp. že se jednalo o majetek náležející do společného jmění zůstavitele a jeho pozůstalé manželky.
Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 14.2.2008, č.j. 24 Co 556/2007-277, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. a v části výroku II.“ změnil tak, že určil, že „zůstavitel M. H. k datu své smrti 27.4.2003 vlastnil s žalovanou 1/ ve společném jmění manželů dům čp. na st. p., st. p., stavbu občanské vybavenosti bez č.p., č.e. na st. p. a st. p., a st. p. č., vše zapsané na LV č. pro k. ú. a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk“; současně žalobu „pokud se jí žalobkyně domáhala určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti výlučným vlastníkem těchto nemovitostí“ zamítl; „v části výroku II., jde-li o věci neuvedené ve výroku I.“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vzal za prokázané, že „k převodu členských práv a povinností k bytové jednotce č. v domě čp. v P. na J. H. došlo dne 20.9.1993, tj. před uzavřením manželství se zůstavitelem“; že „byt byl převeden J. H. jako výlučné člence družstva, a to spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu, nebytovém prostoru (garáže)“, a dovodil, že „i kdyby bylo prokázáno, že ze společného jmění byly vynaloženy náklady na výlučný majetek J. H., nepřísluší tuto otázku řešit v tomto řízení, nýbrž v řízení o vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky“. Dále odvolací soud vycházel z toho, že „J. H. nabyla pozemek st. p. č. kupní smlouvou po smrti zůstavitele“, a proto je tento pozemek „v jejím výlučném vlastnictví“. Ohledně smluv o rozšíření a zúžení společného jmění manželů odvolací soud nejprve dovodil, že „předběžným opatřením bylo zůstaviteli zakázáno převádět vlastnické právo k hotelu Hubert“ nikoliv však „jakékoliv nakládání“, že smlouva o rozšíření společného jmění manželů „není převodem vlastnického práva“, když zůstavitel jí „nepřeváděl své vlastnické právo na jinou osobu, ale nadále zůstal vlastníkem těchto nemovitostí se stejným rozsahem vlastnického práva“, a poté dospěl k závěru, že „nebylo porušeno omezení vydané předběžným opatřením“ a „smlouva o rozšíření společného jmění manželů je platná“. Protože smlouvou o zúžení společného jmění manželů se zůstavitel „zbavil svého vlastnictví k majetku“, odvolací soud uzavřel, že tato smlouva je „neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák.“ a že ke dni smrti zůstavitele měli zůstavitel a J. H. „nemovitosti hotelu Hubert ve společném jmění manželů“. Dále vzal za prokázané, že „pivnice“ (tj. stavba občanské vybavenosti bez č.p. a č.e. na st. p. a st. p., a st. p. č.) „není stavebně propojena s hotelem Hubert (není zde žádná společná stěna)“, a dovodil z toho, že „se nejedná o součást, nýbrž o příslušenství hlavní stavby, které sdílí osud stavby hlavní“, a že „i pivnice byla ke dni smrti zůstavitele součástí společného jmění zůstavitele a J. H.“.
K dovolání žalobkyně, procesní předchůdkyně žalované 1) a žalovaného 2) Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23.9.2010, č.j. 21 Cdo 4018/2008-340, rozsudek odvolacího soudu ze dne 14.2.2008, č.j. 24 Co 556/2007-277, zrušil „s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen“, a věc „v tomto rozsahu“ vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „smyslem a účelem smluv o rozšíření a následném zúžení společného jmění manželů M. H. a J. H. ze dne 6.6.2001 a 20.3.2003 bylo převedení nemovitostí tvořících předmět těchto smluv z výlučného vlastnictví M. H. do výlučného vlastnictví žalované 1)“ a zavázal odvolací soud právním názorem, že předmětné smlouvy nelze „od sebe významově oddělovat, ale naopak je nezbytné posuzovat kolizi těchto smluv s předběžným opatřením vydaným Okresním soudem v Nymburce dne 30.9.1999, č.j. 10 C 841/95-582, v jejich vzájemné souvislosti“.
Protože v průběhu řízení zemřela žalovaná 1), Krajský soud v Praze nejprve usnesením ze dne 6.6.2011, č.j. 8 C 302/2004-400, rozhodl, že v dalším řízení bude namísto žalované 1) J. H. pokračováno s T. H. Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 15.12.2011, č.j. 24 Co 556/2007-509, ve znění usnesení ze dne 22.3.2012, č.j. 24 Co 556/2007-536, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. a ve výroku II., pokud se týká nemovitostí uvedených také ve výroku I.“, potvrdil; „ve výrocích III. a IV.“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že náklady řízení žalované 1) jsou splatné k rukám advokáta Mgr. Karla Sedláčka“; rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 49.050,- Kč k rukám advokáta Mgr. Karla Sedláčka a žalovanému 2) náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. Odvolací soud nejprve předeslal, že předmětem „přezkumu“ odvolacího soudu zůstaly pouze „výroky soudu prvního stupně řešící důsledky smluv o rozšíření a zúžení společného jmění zůstavitele a J. H. ve vztahu k domu č.p. na st. p., st. p. k stavbě občanské vybavenosti bez č.p./ č.e. na st. p. a st. p., a st. p. č., vše zapsané na LV č. pro k. ú. a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk“ (dále také jen „hotel Hubert“). Ztotožnil se se skutkovými zjištěními a závěry soudu prvního stupně, že zůstavitel měl jednu polovinu hotelu Hubert „ve svém výlučném vlastnictví na základě darovací smlouvy“ a že druhou polovinu nabyl za trvání manželství s J. H. „na základě rozsudku soudu, kterým bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví zůstavitele a R. P.“, a dále vzal za prokázané, že „na výplatu spoluvlastnického podílu R. P.“ byly použity „také prostředky patřící do společného jmění zůstavitele a J. H.“ (výnosy z podnikání zůstavitele). Protože vypořádací podíl R. P. „byl uhrazen (byť jen zčásti) z prostředků ze společného jmění zůstavitele a J. H.“, „stává se“ – podle odvolacího soudu - tento podíl „předmětem společného jmění manželů“. Odvolací soud proto dovodil, že tato druhá polovina hotelu Hubert se stala součástí společného jmění manželů. Poté vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že smlouva o rozšíření společného jmění manželů je „v rozsahu jedné poloviny hotelu Hubert“ neplatná, neboť jedna „ideální polovina hotelu Hubert byla zatížena zákazem převodu“ na základě předběžného opatření ze dne 30.9.1999, a že „v rozsahu (druhé) poloviny“ tato smlouva není neplatná, neboť „byla nabyta až po vydání předběžného opatření“ a zákaz převodu se na ni nevztahuje, je však „neúčinná“, neboť ke dni uzavření smlouvy (o rozšíření společného jmění) byla tato (druhá) polovina již součástí společného jmění manželů. Ohledně smlouvy o zúžení společného jmění manželů odvolací soud uzavřel, že je „v rozsahu jedné poloviny neplatná“, neboť jí došlo v rozporu s předběžným opatřením k dispozici s vlastnictvím zůstavitele, v rozsahu druhé poloviny „je platná“, a proto „J. H. byla ke dni smrti zůstavitele (výlučnou) vlastnicí jedné ideální poloviny hotelu Hubert“. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalované 1), že na posuzovaný případ lze aplikovat závěry Nejvyššího soudu ČR uvedené v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, a to zejména proto, že „v projednávané věci nešlo o vypořádání majetku ze zaniklého SJM“. K námitce žalovaného 2) ohledně nemožnosti aplikace § 41 obč. zák. na daný případ, odvolací soud uvedl, že „nebylo prokázáno, že by vůlí zůstavitele nebylo disponovat alespoň s jednou ideální polovinou hotelu Hubert“ a protože „ideální jedna polovina je samostatným předmětem vlastnictví“, není „důvod, proč by převod ideální části věci nemohl být posuzován, z hlediska platnosti, odlišně“.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15.12.2011, č.j. 24 Co 556/2007-509, ve znění usnesení ze dne 22.3.2012, č.j. 24 Co 556/2007-536, podali všichni účastníci dovolání.
----------------------
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláními je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ze dne 15.12.2011, č.j. 24 Co 556/2007-509, ve znění usnesení ze dne 22.3.2012, č.j. 24 Co 556/2007-536, byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti všech dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá ve svém dovolání také výrok I. a II. rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§ 237 až § 239 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle hledisek uvedených v ustanoveních § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Protože dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003), bylo dovolání žalobkyně podané také proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítnuto.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. a ve výroku II., pokud se týká nemovitostí uvedených také ve výroku I.“, jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Účastníci svými dovoláními napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání nejsou přípustná, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání účastníků proti rozsudku odvolacího soudu tedy mohou být přípustná jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze přitom usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže - jak výslovně uvádí ustanovení § 237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř. - být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Dovolací soud se nejdříve zabýval přípustností dovolání žalované 1). Námitky žalované 1) – uplatňované opakovaně již v předchozích podáních - ohledně jí tvrzené nerozpornosti smluv o rozšíření a zúžení společného jmění zůstavitele a J. H. s usnesením Okresního soudu v Nymburce o nařízení předběžného opatření ze dne 30.9.1999, č.j. 10 C 841/95-582, nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to již proto, že odvolací soud v této otázce rozhodl v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 23.9.2010, č.j. 21 Cdo 4018/2008-340, vydaném v této věci. Účel vydání předběžného opatření (ochrana věřitele), na nějž žalovaná 1) poukazuje, zde není rozhodující, neboť v případě, že právní úkon je učiněn v rozporu s vydaným předběžným opatřením, je postižen neplatností absolutní, ke které musí soud přihlédnout z úřední povinnosti (srov. k tomu § 76f o.s.ř.).
Namítá-li žalovaná, že Nejvyšší soud ČR rozhodl v rozsudku ze dne 23.9.2010, č.j. 21 Cdo 4018/2008-340 rozdílně od rozhodnutí ze dne 25.11.2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, pak tato námitka není opodstatněná, neboť závěry vyslovené v rozhodnutí, na něž žalovaná 1) odkazuje, nelze aplikovat (jak správně zdůvodnil již odvolací soud) na posuzovaný – po skutkové stránce zcela odlišný - případ, a to již proto, že při vypořádání společného jmění žádný z manželů nenabývá práva a povinnosti, která by mu dosud nenáležela, zatímco při rozšíření společného jmění o výlučný majetek jednoho z manželů se druhý z manželů stává vlastníkem věci, práva nebo jiného majetku, který mu dosud nenáležel a původní výlučný vlastník je tím omezován stejným právem druhého manžela. Navíc nelze přehlížet, že v nyní souzené věci byl původně výlučný majetek zůstavitele převeden následnou smlouvou o zúžení společného jmění do výlučného vlastnictví J. H.
Protože dovolání žalované 1) není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř odmítl.
Žalobkyně a žalovaný 2) ve svých dovoláních mimo jiné namítají, že skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého na výplatu vypořádacího podílu R. P. byly použity „také prostředky patřící do společného jmění zůstavitele a J. H.“, nemá oporu v obsahu spisu, a že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto námitky nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je zřejmé, že nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelé nezpochybňují), že manželství zůstavitele M. H. a manželky J. H. bylo uzavřeno dne 23.9.1995. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 30.9.1999, č.j. 10 C 841/95-582, bylo zůstaviteli uloženo „zdržet se právních úkonů směřujících k převodu a k zatížení, zejména zřízením zástavního práva, k jedné ideální polovině domu č.p. na st.p.č. a jedné ideální polovině st.p.č. o výměře 1323 m2, tj. nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 3457, pro katastrální území Poděbrady, u Katastrálního úřadu v Nymburce“. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 30.3.2000, č.j. 5 C 1069/1996-71, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.10.2000, č.j. 31 Co 113/2000-97, bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví zůstavitele a R. P. k (druhé) ideální polovině hotelu Hubert tak, že předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví zůstavitele s tím, že mu byla uložena povinnost zaplatit R. P. vypořádací podíl ve výši 4.900.000,- Kč. Zůstavitel uzavřel s J. H. dne 6.6.2001, formou notářského zápisu sepsaného JUDr. Jitkou Krejčíkovou, notářkou v Lysé nad Labem (sp. zn. NZ 154/2001, N 165/2001), smlouvu „o rozšíření zákonem stanoveného rozsahu jejich společného jmění manželů“, přičemž předmětem této smlouvy byly „objekt bydlení č.p. 35 na stavební parcele č. 2011, stavební parcela č. 2011 v katastrálním území Poděbrady“ (dále také jen „smlouva o rozšíření společného jmění“). Dne 20.3.2003 pak zůstavitel uzavřel s J. H. formou notářského zápisu sepsaného JUDr. Jitkou Krejčíkovou, notářkou v Lysé nad Labem (sp. zn. NZ 66/2003, N 69/2003), smlouvu „o zúžení zákonem stanoveného rozsahu jejich společného jmění manželů“, jejímž předmětem byly výše popsané nemovitosti, s tím, že se tyto věci „stanou výlučným vlastnictvím“ J. H. (dále také jen „smlouva o zúžení společného jmění“).
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné mimo jiné vyřešení právních otázek, 1) zda při nabytí věci jedním z manželů zčásti uhrazené z prostředků ze společného jmění manželů tvoří takto nabytá věc předmět společného jmění manželů také tehdy, bylo-li o nabytí věci rozhodnuto soudem při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák., a 2) zda v daném případě lze na smlouvy o rozšíření a zúžení společného jmění aplikovat ustanovení § 41 obč. zák. Protože právní otázka ad 1) dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a protože otázku ad 2) odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně a žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože předmětem „přezkumu“ odvolacího soudu zůstaly pouze „výroky soudu prvního stupně řešící důsledky smluv o rozšíření a zúžení společného jmění zůstavitele a J. H. ve vztahu k domu č.p. 35 na st. p., k stavbě občanské vybavenosti bez č.p./ č.e. na st. p. a st. p. 4019/2, a st. p. č., vše zapsané na LV č. pro k. ú. a obec Poděbrady u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk“ (dále také jen „hotel Hubert“), dovolací soud se věcí mohl zabývat pouze v tomto rozsahu; navíc vymezeném dovolacími důvody.
Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka (srov. § 143 odst. 1 písm. a/ obč. zák.). Pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (srov. § 144 obč. zák.).
Judikatura soudů již dříve zaujala stanovisko, že pokud podle dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, uzavřené mezi jedním z manželů a třetí osobou, nabyl celou věc manžel, stane se (bez zřetele na znění uvedené dohody) spoluvlastnický podíl, za který byla podle § 142 odst. 1 obč. zák. vyplacena náhrada, předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pokud tato náhrada byť i jen z části byla vzata z bezpodílového spoluvlastnictví manželů (srov. k tomu stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3.2.1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 42, ročník 1972). Tyto závěry jsou aplikovatelné i na režim společného jmění manželů (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2007, sp. zn. 22 Cdo 342/2007, publikované v časopise Soudní rozhledy pod poř. č. 3, ročník 2008 a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR). Zatímco podle úpravy institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve znění účinném do 31.7.1998 neměl tento závěr výslovnou normativní oporu a byl dovozován judikaturou, současné znění § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. výslovně jako výluku z rozsahu společného jmění zakotvuje i majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Přestože v odborné literatuře byla naznačena i možná změna dosavadního přístupu (jak poukazují žalobkyně a žalovaný 2/), stávající právní úprava podpořená dřívější judikaturou činí podle dovolacího soudu tuto otázku aktuálně vyřešenou.
Tyto závěry lze aplikovat i na právě posuzovaný případ. Okolnost, že v souzené věci bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno rozhodnutím soudu (nikoliv dohodou účastníků), není podstatná. Argumentují-li žalobkyně a žalovaný 2) ve prospěch svého opačného závěru tím, že do okamžiku zaplacení vypořádacího podílu „by nebylo jasné, komu nabývané vlastnictví vznikne“, pak přehlíží, že stejná situace vzniká při vypořádání spoluvlastnictví dohodou, kdy také ke dni vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nemusí být zřejmé, z jakých prostředků (výlučných či společných) bude vypořádací podíl uhrazen. Z tohoto důvodu nejsou podstatné ani námitky, že rozhodnutí soudu o vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodnutím konstitutivním. Stanovení odlišného právního režimu vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu od vypořádání dohodou uzavřenou mezi podílovými spoluvlastníky není opodstatněné.
Z uvedeného vyplývá, že názor odvolacího soudu, že druhá ideální polovina hotelu Hubert (původně) spadala do společného jmění zůstavitele a J. H., protože vypořádací podíl R. P. byl uhrazen – byť zčásti - z prostředků společného jmění (když smlouva o rozšíření společného jmění je neplatná pouze ohledně ideální poloviny nemovitostí hotelu Hubert, ohledně druhé ideální poloviny nemovitostí hotelu Hubert je platná, ale neúčinná), je správný.
Žalobkyně a žalovaný 2) ve svých dovoláních dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouvy o rozšíření a zúžení společného jmění jsou neplatné pouze „v rozsahu jedné poloviny hotelu Hubert“.
Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu (§ 41 obč. zák.).
Právní úkon může být neplatný buď zcela, anebo zčásti. Z citovaného ustanovení vyplývá, že tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. K otázce částečné neplatnosti právního úkonu, resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu, se dovolací soud opakovaně vyjádřil. Vyslovil názor, že „oddělitelnost“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 44, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006).
Vzhledem k výše zmíněnému názoru dovolacího soudu ohledně společného jmění zůstavitele a J. H. se dovolací soud zabýval otázkou částečné neplatnosti pouze u smlouvy o zúžení společného jmění.
Odvolací soud k částečné neplatnosti smlouvy o zúžení společného jmění uvedl, že „z žádných důkazů provedených v tomto řízení nebylo prokázáno, že by vůlí zůstavitele nebylo disponovat alespoň s jednou ideální polovinou hotelu Hubert“ a protože „ideální jedna polovina je samostatným předmětem vlastnictví“, není „důvod, proč by převod ideální části věci nemohl být posuzován, z hlediska platnosti, odlišně“. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud zcela opomněl zabývat se právním posouzením povahy právního úkonu (smlouvy o zúžení společného jmění) a jejím obsahem, přitom svůj závěr o oddělitelnosti části právního úkonu odvolací soud opřel „pouze“ o neprokázanou vůli jednoho z účastníků předmětných právních úkonů (zůstavitele), aniž by vzal v úvahu také jiné okolnosti případu vyplývající ze spisu [např. že J. H. ve vyjádření k žalobě ze dne 29.6.2004 (na čl. 57) uvedla, že zůstavitel si přál, „aby společné dílo dokončila“, vyjadřoval se tak, že „spoluvlastnický režim vždy přináší velké problémy“ a chtěl, aby „byla výlučnou vlastnicí hotelu a aby byla zajištěna“ (na čl. 58); že žalobkyně již v žalobě uvedla, že zůstavitel „se po celou dobu svého života choval jako výlučný vlastník hotelu Hubert“ a „až do posledního dne svého života celý podnik řídil“; že z obsahu smlouvy o rozšíření společného jmění lze usuzovat, že účastníci se domnívali, že hotel Hubert je (celý) ve výlučném vlastnictví zůstavitele]. Vzhledem k tomu je závěr odvolacího soudu, že smlouva o zúžení společného jmění zůstavitele a J. H. je neplatná pouze v rozsahu jedné poloviny hotelu Hubert, (zatím) předčasný, a tudíž nesprávný.
Kromě výše zmíněného žalobkyně a žalovaný 2) vytýkají odvolacímu soudu, že potvrdil výrok I. rozsudku, jímž soud prvního stupně určil, že „do dědictví po zůstaviteli náleží“ sporný majetek (mimo jiné také ideální polovina hotelu Hubert), a že tím „nerespektoval závaznost rozhodnutí dovolacího soudu“. Vzhledem k tomu, že z obsahu odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud se zabýval otázkou, zda zůstavitel M. H. byl v den své smrti vlastníkem sporného majetku, příp. že se jednalo o majetek náležející do společného jmění zůstavitele a jeho pozůstalé manželky, nemohla sama skutečnost, že odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve znění, že „do dědictví po zůstaviteli náleží“ sporný majetek, mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navíc touto námitkou dovolatelé uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který nemůže – jak bylo zdůvodněno shora - založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá - z důvodu nesprávné aplikace ustanovení § 41 obč. zák. odvolacím soudem - na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek (ve znění usnesení ze dne 22. března 2012, č. j. 24 Co 556/2007-536) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-