// Profipravo.cz / Bezpodílové spoluvlastnictví 26.03.2013
K přezkoumání usnesení valné hromady v řízení o vypořádání BSM (SJM)
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nelze přezkoumávat platnost usnesení valné hromady obchodní společnosti o tom, že společností vytvořený zisk nebude společníku vyplacen.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 648/2012, ze dne 26. 2. 2013
(kategorie: bezpodílové spoluvlastnictví manželů; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. S., bytem v P., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovanému Ing. V. S., bytem v P., zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 25, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 56/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2011, č. j. 21 Co 33/2010-875, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 109.759,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala vydání rozsudku, kterým by soud vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále jen ,,BSM“). Předmětem vypořádání učinila:
- částku ve výši 276.000,- Kč představující pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení za synem žalovaného, vyplacenou jako podíl žalovaného na zisku společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o. za rok 1993
- částku ve výši 243.360,- Kč představující kupní cenu pozemku, který patřil do BSM a byl prodán společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o.
- peněžní prostředky na účtu u Komerční banky, a.s, který byl založen za trvání manželství, ve výši 1,138.179,- Kč
- hodnotu vypořádacího podílu ve společnosti Invest Trade, s. r. o.
- rozdíl hodnot vypořádacího podílu ve společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o. ke dni uzavření a zániku manželství
- částku ve výši 5,466.920,- Kč představující pohledávku žalovaného za společností společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o. z titulu nevyplaceného podílu na zisku za roky 1994-1996 a část roku 1997
- investice na rekonstrukci rekreačního zařízení B., ke kterým došlo za trvání manželství
- částku ve výši 391.846,- Kč, kterou žalobkyně vyplatila obchodní společnosti Železárny D+T, s. r. o., jejímž byl žalovaný společníkem, z titulu životního pojištění.
Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 7 C 56/98-806, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně zůstatek na účtu u Komerční banky, a. s. ve výši 76.612,35 Kč (výrok I. rozsudku) a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pohledávky uvedené ve výroku II. rozsudku a zůstatek na účtu u Komerční banky, a. s. ve výši 726.629,- Kč. Žalovanému uložil ve výroku III. rozsudku povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze zaniklého BSM částku ve výši 636.508,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. - VII. rozsudku).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu dne 20. 3. 1997. Z částky 1,138.179,- Kč vážící se k účtu patří do BSM částka ve výši 568.629,- Kč, která vznikla odečtením oddělených peněžních prostředků žalovaného, které získal prodejem akcií nabytých v restituci a převodem jeho obchodního podílu. Soud prvního stupně navíc vyšel z tvrzení žalovaného, že veškeré výdaje z tohoto účtu nad 20.000,- Kč jsou jeho odděleným majetkem. Částku ve výši 158.000,- Kč vyplacenou žalovanému na vypořádacím podílu ve společnosti Invest Trade s. r. o. zařadil soud prvního stupně do BSM, neboť společnost Invest Trade s. r. o. vznikla za trvání manželství a vklad žalovaného byl splacen ze společných prostředků. Pokud žalobkyně namítala, že převod obchodního podílu žalovaného v této společnosti byl neplatným, není tato její námitka důvodnou, protože tento případně relativně neplatný právní úkon nebyl napaden u soudu. Ze zůstatku na účtu tak soud do masy BSM zahrnul částku ve výši 723.629,- Kč. Dále do BSM zahrnul dále částku ve výši 76.612,35 Kč, představující zůstatek na účtu u Komerční banky, a. s., která nebyla mezi účastníky sporná. Pokud jde o obchodní podíl žalovaného v obchodní společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o., tento byl za trvání manželství navýšen ze společných finančních prostředků manželů o částku ve výši 104.000,- Kč, na jejíž vypořádání má žalobkyně nárok, neboť žalovaný je povinen nahradit žalobkyni to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Soud prvního stupně naopak do BSM nezahrnul rozdíl hodnot vypořádacího podílu ve společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o. ke dni uzavření manželství a ke dni jeho zániku, neboť v řízení bylo prokázáno, že tato obchodní společnost vznikla před uzavřením manželství účastníků a žalovaný nabyl obchodní podíl v této společnosti ze svých výlučných finančních prostředků. Rozdíl v hodnotách obchodního podílu ke dni uzavření a zániku manželství nelze podle názoru soudu prvního stupně považovat za součást BSM, neboť se jedná o majetkové právo patřící výlučně do vlastnictví žalovaného. Dále do masy BSM nezahrnul hodnotu závazku společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o. vůči žalovanému z titulu jeho podílu na zisku s tím, že podíl na zisku obchodní společnosti se může stát součástí BSM jen tehdy, je-li jednomu z manželů vyplacen za trvání manželství. Pokud tedy nejvyšší orgán společnosti rozhodl o nevyplacení zisku žalovanému, nemůže osoba, která není společníkem (žalobkyně) ničeho namítat. S ohledem na výše uvedenou právní argumentaci soud prvního stupně nepovažoval za potřebné se ve svém rozhodnutí vypořádat se závěry znaleckých posudků, které byly v řízení provedeny, nicméně nevyloučil jejich použití v odvolacím či dovolacím řízení. Dále do BSM soud nezařadil ani investice do rekonstrukce rekreačního zařízení B., neboť bylo v řízení prokázáno, že nebyly hrazeny z BSM. Rovněž platba na životní pojištění žalovaného nepatří do BSM, protože ji žalobkyně zařadila do vypořádání až po uplynutí zákonné tříleté lhůty k jeho vypořádání.
Výši vypořádacího podílu, kterou byl povinen žalovaný zaplatit žalobkyni, soud určil tak, že vyšel z celkové hodnoty BSM ve výši 1,426.241,35 Kč. Každý z účastníků by měl získat polovinu této částky, tedy ve výši 713.120,675 Kč. Od této částky soud prvního stupně odečetl částku ve výši 76.612,35, která byla žalobkyni přikázána do výlučného vlastnictví a připočetl polovinu z navýšení vkladu žalovaného ve společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o. ve výši 52.000,-Kč. Žalobkyni tak na vypořádacím podílu přiznal částku ve výši 636.508,- Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 21 Co 33/2010-875, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému přikázal zůstatek na účtu u Komerční banky ve výši 1,138.179,- Kč a na vyrovnání podílu žalobkyni uložil žalovanému povinnost zaplatit částku ve výši 863.463,30 Kč; v ostatním rozsudek soudu prvního stupně obsahově potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích II. - IV. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud zařadil do vypořádání BSM celý zůstatek na účtu u Komerční banky, a. s., a to ve výši 1,138.179,- Kč, neboť nelze bezpečně zjistit, jaká část zůstatku na účtu je tvořena výlučnými prostředky žalovaného a jaká část tvoří společné prostředky. Nelze vycházet z tvrzení žalovaného, že všechny platby z účtu nad 20.000,- Kč byly jeho oddělenými výdaji. Odvolací soud se tak přiklonil k závěru, že smísením peněz jako věcí určených podle druhu na účtu došlo k situaci, že nelze rozlišit, které finanční prostředky jsou ze zůstatku ve výši 1,138.179,- Kč ve výlučném vlastnictví žalovaného a které ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Proto je třeba vyjít z toho, že při neprokázání opaku náležely veškeré finanční prostředky na účtu do BSM.
Pokud jde o obchodní podíl žalovaného v obchodní společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o., žalovaný ho nabyl před uzavřením manželství, což mezi účastníky nebylo sporné. Vklady do tohoto podílu za trvání manželství lze vypořádat jako vnos z BSM na majetek ve výlučném vlastnictví žalovaného. Odvolací soud vyšel z hodnoty vkladu do této společnosti za trvání manželství ve výši 146.000,- Kč a přičetl polovinu této částky (t. j. 73.000,- Kč) k vypořádacímu podílu, který měl žalovaný žalobkyni zaplatit.
Odvolací soud tak souhlasil s vypořádáním BSM, které provedl soud prvního stupně pouze s rozdílem týkajícím se zůstatku na účtu u Komerční banky, a. s., a to ve výši 1,138.179,- Kč a vnosu do obchodního podílu žalovaného ve výši 73.000,- Kč. Odpovídajícím způsobem proto upravil výši vypořádacího podílu žalobkyně na 863.463,30 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost považuje za založenou na základě § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“) a důvodnost na základě § 241a odst. 2 písm. a), b) a § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka v dovolání požaduje vypořádání 7,667 % dalšího obchodního podílu žalovaného ve společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o. v hodnotě 8,884.136,- Kč a částky 5,466.920,- Kč z titulu nároku na výplatu podílu na zisku žalovaného za roky 1994 - 1996 a část roku 1997.
Pokud jde o vypořádání dalšího obchodního podílu žalovaného ve společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o., dovolatelka uvádí, že „nemá v podstatné části oporu ve spise zjištění odvolacího soudu“, že další obchodní podíl v uvedené společnosti nepatřil do zaniklého BSM v rozsahu 7,667 %, když tato skutečnost nepochybně vyplývá ze znaleckého posudku doc. P. Za trvání manželství žalovaný nabyl další obchodní podíl o velikosti 7,667 %, který získal převzetím obchodního podílu vystupujícího společníka a zároveň navýšil z BSM základní vklad do společnosti ve výši 104.000,- Kč, která byla splacena z nerozděleného zisku společnosti z minulých let. Dovolatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu vyjádřenou v rozhodnutí ze dne 27. února 1996, sp. zn. II. ÚS 219/95 a judikaturu Nejvyššího soudu obsaženou v rozhodnutích ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 2875/2006, ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 641/2005, ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 924/2008, ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 22 Cdo 103/2005 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 1996. Dovolatelka nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu, že pokud je jeden z manželů již před uzavřením manželství majitelem jakéhokoli obchodního podílu v obchodní společnosti, vylučuje to bez dalšího nabytí dalšího obchodního podílu v téže společnosti na základě odlišného nabývacího titulu za trvání manželství z BSM. Poukázala dále na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 27. února 1996, sp. zn. II. ÚS 219/95, ze kterého dovozuje, že pokud není nabývací titul včetně bezúplatného uveden výslovně mezi výjimkami § 143 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“), nabývá se za trvání manželství věc či majetková hodnota do BSM.
Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud pochybil, když předmětem vypořádání BSM neučinil částku ve výši 5,466.920,-Kč, představující nevyplacený podíl na zisku žalovaného za obchodní společností DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o. z období let 1994 - 1996 a část roku 1997. Dovolatelka má za to, že zisk za toto období nebyl žalovanému jako majoritnímu společníkovi v uvedené společnosti vyplacen záměrně, a nebylo ho tak možné zahrnout do BSM a následně jej vypořádat. Usnesení valné hromady tak považuje dle § 39 obč. zák. za neplatné pro rozpor s dobrými mravy, případně pro obcházení zákona. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti. Ve vyjádření vyvracel jednotlivé dovolací argumenty žalobkyně, které považoval za nesprávné a uzavřel, že odvolací soud postupoval správně, jestliže provedl vypořádání BSM způsobem vyjádřeným v jeho rozhodnutí.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. června 2011, projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání, v němž žalobkyně napadá výhradně závěry odvolacího soudu o tom, jakým způsobem vypořádal účast žalovaného coby společníka obchodní společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o. (dále též jen „předmětná společnost“).
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Ve vztahu k účasti žalovaného na obchodní činnosti předmětné společnosti se nalézací soudy zabývaly požadavkem na vypořádání hodnoty obchodního podílu žalovaného v této obchodní společnosti a požadavkem na vypořádání zisku, který žalovanému jako společníkovi podle přesvědčení dovolatelky náležel.
Soud prvního stupně i odvolací soud vyřešily uplatněné požadavky žalobkyně shodně – z pohledu žalobkyně nepříznivě, neboť jí uplatněné hodnoty součástí vypořádání BSM neučinily – a potud je rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně potvrzující, neboť v daném směru soudy obou stupňů konstituovaly – z hlediska rozsahu dovolacího přezkumu – práva a povinnosti účastníků shodně; není proto dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Oproti přesvědčení dovolatelky není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Odvolací soud usnesením ze dne 14. září 2006, č. j. 21 Co 259/2006-447, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. října 2004, č. j. 7 C 56/98-373, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. dubna 2006, č. j. 7 C 56/98-442, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve vztahu k vypořádání nároků, jež jsou předmětem dovolacího přezkumu, však zaujal se soudem prvního stupně v tomto rozhodnutí shodný názor. Nejde tak o případ, kdy by bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Přípustnost dovolání je tak nutno posuzovat v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou; přezkoumal proto napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti není důvodné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Závěr, že napadené rozhodnutí zčásti nemá a zčásti má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolatelka především nalézacím soudům vytýká, jakým způsobem vypořádaly „další obchodní podíl“ žalovaného v předmětné společnosti. V této souvislosti považuje za otázky zásadního právního významu posouzení: 1) zda je součástí BSM další obchodní podíl společníka v téže společnosti s ručením omezeným nabytý jedním z manželů za trvání manželství ze společných prostředků na základě samostatného právního důvodu – úplatného převodu (převzetí) obchodního podílu vystupujícího společníka se zánikem jeho účasti – s navýšením vkladu žalovaného odlišného od nabývacího důvodu k obchodnímu podílu nabytého ještě před uzavřením manželství, 2) zda je nabytím „ze společných prostředků dalšího obchodního podílu jednoho z manželů splaceného ve formě zúčtováním pohledávky společníka vůči společnosti na výplatu disponibilního zisku vzniklého a zúčtovaného za trvání manželství“, 3) zda i v případě nabytí dalšího obchodního podílu jedním z manželů za trvání manželství platí domněnka nabytí ze společných prostředků do BSM, není-li v soudním řízení prokázán opak, 4) zda „má započtení vzájemných pohledávek charakter bezhotovostního zaplacení a takto je nutno jej vykládat pro účely zaplacení za trvání manželství ze společných prostředků“.
Pro řešení těchto otázek však rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významný není.
Praxe dovolacího soudu je jednotná v názoru, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů či společného jmění manželů může soud vypořádat jen ten majetek, nároky či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr učinil Nejvyšší soud za využití předchozí judikatury (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5061), když zdůraznil, že předchozí praxe, která umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů navrhnout nové položky k vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti „pátrá“ po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však neudržitelný vzhledem k novější hmotněprávní úpravě vycházející zejména z posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Závěr o nepřípustnosti dodatečného zahrnutí majetkových hodnot coby předmětu vypořádání zákonného majetkového společenství manželů – účastníků prostřednictvím soudu po uplynutí zákonné tříleté lhůty v rámci jeho vypořádání soudem, od něhož se Nejvyšší soud nehodlá odchýlit, je plně použitelný i v souzené věci (k tomu dále srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8310, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1068/2008 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 5232/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 2 Cdo 172/2012, uveřejněný tamtéž).
V předmětné věci se podává, že k zániku BSM došlo 20. března 1997, požadavek na vypořádání „dalšího obchodního podílu“ tak mohli účastníci učinit předmětem řízení pouze do 20. března 2000. V této lhůtě však takový požadavek uplatněn nebyl.
V žalobě o vypořádání BSM ze dne 11. března 1998 žalobkyně v souvislosti s předmětnou obchodní společností toliko poukazovala na to, že před uzavřením manželství účastníků „došlo ke vzniku firmy“, přičemž jedním ze zakladatelů této společnosti a společníkem s vkladem 164.000,- Kč byl žalovaný. Tato účast žalovaného coby společníka „má svůj majetkový aspekt“ vyjádřitelný „minimálně ve formě vypořádacího podílu“ a tvoří pohledávku žalovaného za společností, která má být předmětem vypořádání.
U jednání soudu prvního stupně dne 23. září 1998 pak žalobkyně ve vztahu k uvedené obchodní společnosti a obchodnímu podílu žalovaného neuvedla žádné bližší (či jiné) skutečnosti, jimiž by charakterizovala své požadavky na vypořádání; toliko – obdobně jako v žalobě – zdůraznila otázku podílu žalovaného na ziscích společnosti v částce cca 5,500.000,- Kč. Požadavek na vypořádání „dalšího obchodního podílu nabytého za trvání manželství“ pak podle obsahu spisu neuplatnila ani do 20. března.
Domáhá-li se proto jeho vypořádání v rámci dovolací argumentace, je zjevné, že její požadavek nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť ve lhůtě tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví odpovídající požadavek na vypořádání v soudním řízení uplatněn nebyl.
Ve vztahu k zisku vykázanému předmětnou společnou společností a jeho vztahu ke společnému jmění manželů považuje dovolatelka za otázku zásadního právního významu posouzení, zda „je v souladu se zákonem a zda je platné usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným podmiňující vyplacení podílu na zisku společníkovi jako kapitálovému investorovi jen povinnostmi jednatele a ředitele v jiném právním postavení než společníka“.
V obecném rozsahu se jedná o otázku podílu na zisku vykázaném společností s ručením omezeným, v níž je jeden z manželů společníkem, a bezpodílového spoluvlastnictví manželů, v případě rozhodnutí valné hromady o nevyplacení zisku takovému společníku. Protože na řešení této otázky je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a její posouzení ve vazbě na institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebylo v praxi dovolacího soudu v těchto souvislostech řešeno, je pro posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné a přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolací soud smí přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu jen z důvodu uvedeného v dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v § 241a odst. 2, 3 byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění.
Podle § 143 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Dovolací soud vychází ze skutkového zjištění, podávající se z rozhodnutí nalézacích soudů, jež u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhá přezkumu, že na základě rozhodnutí mimořádné valné hromady předmětné obchodní společnosti bylo rozhodnuto, že žalovanému řádné podíly na zisku za rok 1994 a řádné i mimořádné podíly na zisku společnosti za roky 1995, 1996 a část roku 1997 vyplaceny nebudou.
Je zjevné, že dovolatelka svou dovolací argumentací namítající neplatnost usnesení valné hromady se snaží dosáhnout závěru o neplatnosti usnesení valné hromady, jež by mělo mít podle jejího přesvědčení za následek, že podíly na zisku budou tvořit součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Předmětem dovolacího přezkumu je proto otázka možného posouzení usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným o nevyplacení podílů na zisku v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů pro tvrzený rozpor se zákonem.
Podle § 2 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoník, ve znění zákona č. 142/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podnikatelem podle tohoto zákona je osoba zapsaná v obchodním rejstříku.
Podle § 27 odst. 1 obch. zák. obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje týkající se podnikatelů, popřípadě jiných osob, o nichž to stanoví zvláštní zákon.
Podle § 56 odst. 1 obch. zák. obchodní společnost (dále jen "společnost") je právnickou osobou založenou za účelem podnikání. Společnostmi jsou veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným a akciová společnost.
Podle § 125 odst. 1 písm. b) obch. zák. valná hromada společníků je nejvyšším orgánem společnosti. Do její působnosti patří schvalování roční účetní závěrky, rozdělení zisku a úhrady ztrát.
Podle § 131 odst. 1, 4 obch. zák. každý společník, jednatel, likvidátor, správce konkursní podstaty, vyrovnací správce nebo člen dozorčí rady může požádat soud, aby vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou nebo stanovami. Není-li toto právo uplatněno do tří měsíců ode dne konání valné hromady nebo, pokud nebyla řádně svolána, ode dne, kdy se mohl dovědět o konání valné hromady, zaniká. Výrok pravomocného rozhodnutí soudu podle odstavce 1 je závazný pro každého.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. 1 Odon 101/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod 5/2000, vyložil, že po marném uplynutí lhůty podle § 131 odst. 1 obch. zák. nelze přezkoumávat platnost usnesení valné hromady jinak, než v řízení o povolení zápisu skutečnosti, která vyplynula z usnesení valné hromady, do obchodního rejstříku.
V rozsudku ze dne 26. června 2002, sp. zn. 29 Odo 635/2001, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1283, dovolací soud vysvětlil, že v řízení o vyklizení bytu nelze přezkoumávat platnost usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným o rozdělení obchodního podílu zemřelého společníka mezi ostatní společníky.
Obdobné závěry co do možného přezkumu platnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným se prosadí i v souzené věci potud, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nelze přezkoumávat platnost usnesení valné hromady o tom, že společností vytvořený zisk nebude společníku vyplacen.
Jestliže ke stejnému závěru dospěl i odvolací soud, je jeho rozhodnutí správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení nebyl uplatněn právem. Z obsahu spisu totiž nevyplývá, a dovolatelka to ani netvrdí, že by existovalo rozhodnutí soudu o neplatnosti usnesení valné hromady předmětné společnosti.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že nový občanský zákoník – zákon č. 89/2012 Sb., řeší výslovně otázku zisku jako součásti společného jmění manželů v ustanovení § 711 odst. 2 tak, že částky výdělku, platu, mzdy, zisku a jiných hodnot z pracovní a jiné výdělečné činnosti se stávají součástí společného jmění v okamžiku, kdy manžel, který se o jejich získání přičinil, nabyl možnost s nimi nakládat.
Jestliže v dovolání žalobkyni uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež dovolatelka označila jako „důkazní břemeno, nepřezkoumatelnost rozsudku soudu II. stupně, nevypořádání se s odvolacími námitkami žalobkyně a nevypořádání se s odvolatelnou citovanou judikaturou NS ČR“, pak tyto výhrady dovolatelka v dovolání žádným způsobem nekonkretizuje a není zřejmé, v čem spatřuje jejich naplnění. Nadto se zjevně nemohou dotýkat pro věc určujícího závěru, že platnost rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným nelze posuzovat v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Dovolatelka v dovolání dále překládá dovolacímu soudu posouzení otázky, zda „se příčí dobrým mravům úmyslné nevyplacení podílů na zisku největšímu společníkovi v době trvání jeho rozvodového řízení pod záminkou tvrzené odpovědnosti téže osoby v jiném právním postavení než společníka – jednatele a ředitele“.
Bez ohledu na to, že žalobkyní dovozované „úmyslné nevyplacení podílů na zisku“ žalovanému v době trvání jeho rozvodového řízení je nepřípustnou polemikou se skutkovými závěry nalézacích soudů, které takový závěr neučinily, je zřejmé, že i zde dovolatelka poukazem na rozpor s dobrými mravy dovozuje neplatnost usnesení valné hromady společnosti s ručením omezením. Jedná se pak o uplatnění stejného závěru, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví platnost usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným přezkoumávat nelze.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněné dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci a tvrzené vady řízení nebyly naplněny, rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu k zamítnutí dovolání žalobkyně vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 90.410,- Kč [odměna určená podle § 1 odst. 1 bodu 5, ve spojení s ustanovením § 4 odst. 1, 3, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 vyhlášky a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Za základ předmětu dovolacího řízení pro určení výše odměny za zastupování vzal dovolací soud částku 7,175.528,- Kč jakožto polovinu hodnot, které dovolatelka učinila předmětem dovolacího řízení (8,841.136,- Kč – hodnota „dalšího obchodního podílu“ + 5,466.920,- Kč – hodnota odpovídající podílu na zisku).
Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně) podle § 11 odst. 1 písm. a) k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Žalovanému dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 47 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. ledna 2013, tj. 19.049,10 Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalovaného tak činí 109.759,10 Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 109 759,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudek uložená, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Autor: -mha-