// Profipravo.cz / Bezpodílové spoluvlastnictví 30.05.2011
K nemravné dohodě o vypořádání BSM před novelou č. 91/1998 Sb.
Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 149 odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. nebylo vyloučeno, aby se rozvedení manželé platně dohodli tak, že jeden z nich nabude menší podíl, případně že se mu nedostane ničeho.
Není-li však zjištěn důvod ospravedlňující uzavření takové dohody, podle níž jeden z účastníků získává všechna aktiva, zatímco druhý jen pasiva, zvláště je-li zřejmé, že nemá, z čeho by společné či jen své dluhy uhradil, jde o dohodu příčící se dobrým mravům a podle § 39 obč. zák. absolutně neplatnou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 141/2009, ze dne 3. 5. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. M., bytem v Opavě, Hauerova 3, zastoupeného Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem v Opavě, Rolnická 1626/21a, proti žalovaným: 1) Ing. J. K., a 2) Ing. S. K., zastoupeným JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Dukelská 456, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 89/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. května 2008, č. j. 12 Co 1059/2007-63, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. května 2008, č. j. 12 Co 1059/2007-63, a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 11. května 2007, č. j. 3 C 89/2006-42, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Jeseníku k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Jeseníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2007, č. j. 3 C 89/2006-42, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaný 1) je výlučným vlastníkem ideální poloviny pozemků parc. č. 470 v kat. území J. – ves, parc. č. 551/2 a 552 v kat. území H., parc. č. 404, 405, 513 a 514 v kat. území J. – město, budovy č. p. 473 na pozemku parc. č. 513, v obci Javorník a kat. území J. – město, ideální poloviny pozemku parc. č. 1910/7 v kat. území Č., ideální poloviny budovy bez č. p./č. e. – jiná stavba na pozemku parc. č. 1910/7 v kat. území Č. a ideální poloviny budovy bez č. p./č. e. – zemědělská stavba na pozemku parc. č. 1911 v kat. území Česká Ves.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní uzavřeli dne 7. 12. 1974 manželství. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 19. 2. 1998, č. j. 3 C 4/98-4, který nabyl právní moci dne 16. 4. 1998, bylo zrušeno jejich bezpodílové spoluvlastnictví. Dne 29. 4. 1998 žalovaní uzavřeli dohodu o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, podle níž žalovaná 2) převzala veškerá aktiva tohoto spoluvlastnictví a žalovaný 1) jeho veškerá pasiva. Na podkladě této dohody je žalovaná zapsána jako výlučná vlastnice pozemků parc. č. 551/2 a 552 v kat. území H., pozemků parc. č. 404, 405, 513 a 514 a budovy č. p. 473 v kat. území J. – město, pozemku parc. č. 470 v kat. území J. – ves a podílová spoluvlastnice v rozsahu ½ jiné stavby bez č.p./č. e. na pozemku parc. č. 1919/7, pozemku parc. č. 1919/7 a zemědělské stavby bez č. p./č. e. na pozemku jiného vlastníka parc. č. 1911. Podle rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 5. 10. 2005, č. j. 3 C 139/97-178, který nabyl právní moci dne 25. 1. 2006, žalobce má proti žalovanému 1) pohledávku ve výši 1.200.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % p. a. z této částky od 27. 2. 1997 do zaplacení a dále ve výši 64.650,- Kč z titulu náhrady nákladů řízení. Jde o pohledávku z doby před uzavřením předmětné dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Protože žalovaný tyto částky ve stanovené lhůtě žalobci nezaplatil, podal žalobce návrh na nařízení exekuce, kterému Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 6. 4. 2006, č. j. 3 Nc 551/2006-6, vyhověl. Předmětné nemovitosti exekutor nemůže v exekučním řízení postihnout, neboť jako jejich výlučná vlastnice je vedena žalovaná. Soud prvního stupně shledal, že předpoklad naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je v daném případě naplněn, a dospěl k závěru, že zde není žádný důvod absolutní neplatnosti dohody žalovaných o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 29. 4. 1998. Uvedl, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, podle níž jeden z účastníků dohody získá podstatně menší podíl, případně se mu nedostane ničeho, není neplatná pro rozpor s § 150 obč. zák. Označená dohoda nemůže obcházet ani § 262a občanského soudního řádu, neboť ten v době uzavření dohody ještě neplatil. Žalovaný tedy není podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 5. 2008, č. j. 12 Co 1059/2007-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalobce setrval na svém tvrzení, že dohoda žalovaných o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 29. 4. 1998 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, který dovozuje z toho, že jeden z manželů obdržel veškerá aktiva bezpodílového spoluvlastnictví manželů a druhý výlučně jeho dluhy. Tímto právním úkonem žalovaní překročili meze dobrých mravů. Podle názoru žalobce rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí. Namítli, že žalobce v dovolání neuvedl, z jakých konkrétních důvodů považuje jejich dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 29. 4. 1998 za absolutně neplatnou pro její údajný rozpor se zákonem a dobrými mravy, příp. obcházení zákona. Uvedli, že při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dohodou se uplatňuje dispozitivní volnost obou manželů jako účastníků občanskoprávních vztahů. Nic nebránilo tomu, aby uzavřeli dohodu, podle které nabyl převážnou část nebo veškerý majetek jen jeden z nich, jestliže toto řešení odpovídalo jejich vůli a splňovala-li taková dohoda současně všechny náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony. Pokud měl žalobce za to, že právní úkony žalovaného 1) zkrátily uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a byly žalovaným 1) jako dlužníkem učiněny v úmyslu zkrátit své věřitele, měl možnost se za splnění dalších podmínek domáhat relativní neúčinnosti těchto úkonů podle § 42a obč. zák. Žalobce však této možnosti v zákonem stanovené lhůtě nevyužil a jeho odpůrčí právo jejím uplynutím zaniklo. Dále vznesli námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného 1), neboť žalobce zpochybňuje vlastnické právo žalované 2) k předmětným pozemkům. Proto v tomto řízení je pasivně legitimovaným subjektem výlučně žalovaná 2).
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože pro rozhodnutí ve věci určující právní otázka dosud nebyla v judikatuře vyšších soudů řešena a protože právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem. Podle obsahu dovolání jde o otázku, zda je z hlediska souladu s dobrými mravy platná dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů po jeho zrušení, podle které všechen majetek (aktiva) získává jeden z manželů, zatímco druhému se nejenže nedostává žádného jmění ani žádné částky na vyrovnání podílů, ale nadto přejímá všechny závazky, které manželům za trvání jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů vznikly.
Dovolání je i důvodné, přičemž již z toho, jak dovolatel uplatnil přípustnost dovolání, je zřejmé, že dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; dovolatel není povinen při vymezení dovolacího důvodu uvádět tomu odpovídající ustanovení zákona [v tomto případě § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolací soud se zabýval posuzovanou věcí jen v intencích uplatněné dovolací námitky a neřešil jiné právní otázky nastolované žalovanými již v průběhu nalézacího řízení, týkající se odporovatelnosti či relativní neúčinnosti právních úkonů ve smyslu § 42a obč. zák., nebo pasivní legitimaci žalovaného 1), neboť těmito otázkami se žádný z obou soudů s ohledem na přijatý právní názor nezabýval. Věc byla posuzována podle práva platného v době uzavření sporné dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných, tj. podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí podle této dohody vznikly dnem 29. 4. 1998.
Podle § 149 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v § 150. Podle odst. 2 téhož paragrafu dojde-li k vypořádání dohodou, jsou manželé povinni vydat si na požádání písemné potvrzení o tom, jak se vypořádali.
Podle ustálené právní praxe platilo a nadále platí, že při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví podle § 149 odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. nebylo vyloučeno, aby se rozvedení manželé platně dohodli tak, že jeden z nich nabude menší podíl, případně že se mu nedostane ničeho. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2098. V dané věci jde ovšem o případ odlišný od dříve posuzovaných. Podle obsahu sporné dohody nelze říci, že se žalovanému ničeho nedostalo, neboť zatímco žalovaná 2) podle dohody získala všechna společná aktiva, žalovaný 1) převzal všechna společná pasiva. Další odlišností od jiných dovolacím soudem dříve posuzovaných případů pak je, že takovou dohodu účastníci uzavřeli za situace, kdy žalovaná 2) získala značný majetek oproti tomu, že žalovanému nezůstalo vůbec nic, co by mohl použít na úhradu svého vysokého dluhu. Podle názoru dovolacího soudu se takováto dohoda žalovaných již dobrým mravům příčí a ani s ohledem na zásadu smluvní volnosti ji nelze vzhledem k zadluženosti žalovaného akceptovat. Není-li zjištěn důvod ospravedlňující uzavření takové dohody, podle níž jeden z účastníků získává všechna aktiva, zatímco druhý jen pasiva, zvláště je-li zřejmé, že nemá, z čeho by společné či jen své dluhy uhradil, jde o dohodu podle § 39 obč. zák. absolutně neplatnou.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-