// Profipravo.cz / Bezpodílové spoluvlastnictví 29.06.2010
K vypořádání společného podílu bývalých manželů v bytovém družstvu
Jestliže účastník v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) uplatní právo na vypořádání společné majetkové hodnoty (členského podílu v bytovém družstvu), přičemž by toto vypořádání mělo s ohledem na zákonnou domněnku uvedenou v § 149 odst. 4 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (v § 150 odst. 4 obč. zák. v nyní účinném znění) proběhnout již v režimu vypořádání podílového spoluvlastnictví, není to důvod pro zamítnutí žaloby.
V uvedeném případě je soud povinen o takovém nároku rozhodnout a nemůže žalobu zamítnout jen proto, že se účastník domáhal vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) a nikoli vypořádání podílového spoluvlastnictví, resp. společného majetkového práva v režimu podílového spoluvlastnictví. Sama skutečnost, že žalobce nárok uplatněný žalobou nesprávně právně kvalifikuje, k zamítnutí žaloby nestačí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 824/2008, ze dne 19. 1. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované M. Š, zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 94/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2007, č. j. 51 Co 390/2006-153, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2007, č. j. 51 Co 390/2006-153, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. května 2006, č. j. 7 C 94/2003-122, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2006, č. j. 7 C 94/2003-122, žalobu zamítl. Dále rozhodl o soudním poplatku a náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené dne 1. 4. 1988, zaniklo rozvodem dne 7. 3. 2000. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 24. 11. 1997, č. j. 15 C 234/97-6, který nabyl právní moci dne 12. 12. 1997, zrušil bezpodílové spoluvlastnictví účastníků. Rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 11. 2001, č. j. 13 C 171/2000-42, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č. j. 39 Co 105/2002-67, který nabyl právní moci dne 16. 12. 2002, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k bytu č. 5 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, ve 2. podlaží domu č. p. 1338 v Praze 10, Ruská 108, výlučným nájemcem a členem družstva byla určena žalovaná a žalobci soud uložil, aby předmětný byt vyklidil a vyklizený předal žalované do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Předmětný byt účastníci získali na základě dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 30. 5. 1995 a nájemní smlouvy ze dne 1. 6. 1995. Protože k zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků došlo před účinností zákona č. 91/1998 Sb., soud prvního stupně věc právně posuzoval s ohledem na Čl. VIII odst. 2 a 5 tohoto zákona podle dosavadních předpisů, tj. občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Žalobu zamítl z důvodu, že od zániku bezpodílového spoluvlastnictví dne 12. 12. 1997 uplynula tříletá lhůta, v průběhu které nedošlo mezi účastníky k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dohodou ani v této lhůtě nepodali u soudu návrh na jeho vypořádání, takže nastoupila nevyvratitelná právní domněnka vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 149 odst. 4 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žaloba v této věci byla podána u soudu dne 7. 3. 2003.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, č. j. 51 Co 390/2006-153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Dodal, že „skutečnost, že na základě rozhodnutí soudu o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a určením výlučným nájemcem a členem družstva žalované se členský podíl v družstvu stal ve vztahu k družstvu majetkovým právem jen jednoho z bývalých manželů, nemění nic na tom, že tento podíl je třeba vypořádat, avšak s ohledem na to, že nastoupila nevyvratitelná právní domněnka vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 149 odst. 4 obč. zák., nelze toto vypořádání provést za použití § 150 obč. zák., nýbrž je třeba vypořádání provést podle zásad vypořádání podílového spoluvlastnictví“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že podle konstantní judikatury „marným uplynutím lhůty pro vypořádání společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů) vzniká rozvedeným manželům, kteří jsou společnými nájemci družstevního bytu, ve vztahu k členskému podílu ve stavebním bytovém družstvu pohledávka z titulu podílového spoluvlastnictví“. Dojde-li za tohoto stavu ke zrušení práva společného nájmu a k zániku společného členství rozvedených manželů ve stavebním bytovém družstvu, vznikne tomu z manželů, který se nestal nájemcem družstevního bytu, proti druhému právo na přiměřenou náhradu. Z podání, jimiž byla žaloba upřesňována, vyplývá, že žalobce se domáhá právě „vypořádání majetkové hodnoty spočívající ve společném členství v předmětném družstvu“. Žaloba byla podána dne 7. 3. 2003, upřesněna byla nejpozději dne 26. 1. 2005, přičemž nárok na vypořádání vznikl až zrušením společného členství účastníků v družstvu, tj. 16. 12. 2002. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 2. 2007.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je proto přípustné.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud byl vázán jak rozsahem dovolacích námitek, tak rozsahem právní argumentace, kterou odvolací soud použil k odůvodnění neopodstatněnosti odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně.
Jestliže účastník v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) uplatní právo na vypořádání společné majetkové hodnoty (členského podílu v bytovém družstvu), přičemž by toto vypořádání mělo s ohledem na zákonnou domněnku uvedenou v § 149 odst. 4 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (v § 150 odst. 4 obč. zák. v nyní účinném znění) proběhnout již v režimu vypořádání podílového spoluvlastnictví, není to důvod pro zamítnutí žaloby. V uvedeném případě je soud povinen o takovém nároku rozhodnout a nemůže žalobu zamítnout jen proto, že se účastník domáhal vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) a nikoli vypořádání podílového spoluvlastnictví, resp. společného majetkového práva v režimu podílového spoluvlastnictví. Sama skutečnost, že žalobce nárok uplatněný žalobou nesprávně právně kvalifikuje k zamítnutí žaloby nestačí. Pokud se tedy odvolací soud domníval, že žalobcem uplatněný nárok na vlastní vypořádání společného členského podílu spojeného s bytem v domě č. 1338/108 v R. ul. v P. 10 nelze vypořádat v řízení zahájeném žalobou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, není jeho úvaha správná. Jestliže jen z uvedeného důvodu odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, nelze jeho rozhodnutí považovat za správné [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud nemohl přehlédnout vadu řízení, která činí rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávným a kterou neměl přehlédnout ani odvolací soud [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Z hlediska určitosti výroku rozsudku, zamítá-li soud žalobu, je nezbytné blíže konkretizovat, co je zamítáno. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1413.
Z uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-