// Profipravo.cz / Společné jmění manželů 22.08.2022
Oceňování družstevního podílu v bytovém družstvu při vypořádání SJM
I. Samotným zánikem, zrušením či zúžením SJM společné členství manželů v družstvu nezaniká. K zániku dojde až vypořádáním zaniklého, zrušeného nebo zúženého SJM, nebo uplynutím lhůty pro jeho vypořádání podle o. z. Předmětem vypořádání je vlastnické právo k družstevnímu podílu v bytovém družstvu, neboli při vypořádání je řešena otázka, komu bude nadále náležet družstevní podíl. Není proto namístě nejprve v samostatném řízení rozhodnout o tom, kdo bude výlučným členem družstva a teprve poté se zabývat vypořádáním družstevního podílu.
Z uvedeného plyne, že zánik společného členství manželů v bytovém družstvu přímo závisí na vypořádání samotného družstevního podílu. Proto již není nadále bez dalšího použitelná judikatura dovolacího soudu, která řešila tuto otázku při zániku SJM před 1. 1. 2014 podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Při oceňování družstevního podílu v bytovém družstvu je při vypořádání SJM zaniklého po 1. 1. 2014 třeba zásadně vyjít z obvyklé ceny družstevního podílu a jeho stavu v době rozhodování soudu o vypořádání SJM.
Nadále přitom platí, že hodnotu družstevního podílu v bytovém družstvu je třeba pro účely vypořádání stanovit cenou obvyklou, tedy cenou, kterou by bylo možno za převod družstevního podílu v rozhodné době a místě dosáhnout.
II. V poměrech projednávané věci je však nutno vzít do úvahy, že ještě před řízením o vypořádání zaniklého SJM účastníků rozhodl obvodní soud o zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu, a o tom, že členkou družstva a vlastníkem družstevního podílu spojeného s nájmem bytu je žalobkyně.
V tomto konkrétním případě je tak nutné zohlednit, že o zrušení společného členství manželů v bytovém družstvu, i o tom komu bude nadále náležet družstevní podíl, rozhodoval soud v jiném, již pravomocně skončeném řízení, a proto o něm nelze rozhodnout znovu v probíhajícím řízení o vypořádání zaniklého SJM účastníků. S přihlédnutím k individuálním okolnostem posuzované věci bude proto podle dovolacího soudu požadavku spravedlivého řešení nejvíce odpovídat postup, při kterém nalézací soudy ve svém dalším řízení o vypořádání zaniklého SJM účastníků rozhodnou již pouze o vypořádání hodnoty družstevního podílu v bytovém družstvu. Při stanovení hodnoty pro účely vypořádání SJM pak budou s ohledem na výše uvedené vycházet z obvyklé ceny podílu a jeho stavu ke dni právní moci rozsudku obvodního soudu, kterým bylo rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu, a o tom, že členkou družstva a vlastníkem družstevního podílu spojeného s nájmem bytu je žalobkyně. Již od tohoto data se totiž žalobkyně stala výlučnou faktickou uživatelkou bytu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 229/2021, ze dne 23. 5. 2022
Dotčené předpisy:
§ 740 o. z.
§ 739 odst. 2 zák. č. 90/2012 Sb.
Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 24 C 9/2017-464, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků tak, že z pasiv, která tvořila zaniklé společné jmění žalobkyně a žalovaného, přikázal „pohledávku za účastníky ve výši 1 930 000 Kč včetně jejího případného příslušenství vzniklou z titulu dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 7. 12. 2012 uzavřené mezi účastníky a manželi I. C. a O. C.“, do „výlučného vlastnictví žalobkyně a žalovaného, a to každému z nich v rozsahu jedné její poloviny“ (výrok I). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 2 023 178 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V).
Své rozhodnutí založil na níže uvedených skutkových zjištěních a právních závěrech významných z hlediska obsahu podaného dovolání a rozhodnutí dovolacího soudu.
Manželství účastníků uzavřené 25. 8. 2006 bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 5. 2015, č. j. 6 C 81/2012-52, který nabyl právní moci 12. 6. 2015.
Jako jedno z aktiv společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) vypořádal soud prvního stupně „družstevní byt, který byl již dříve přikázán do výlučného vlastnictví žalobkyně, když do aktiv společného jmění pojal jeho cenu zjištěnou znaleckým posudkem ve výši 3 900 000 Kč“.
Vyšel přitom z toho, že smlouvou o převodu členského podílu ze dne 29. 1. 2013 uzavřenou s manželi P., nabyli účastníci do SJM členský podíl v BD B., bytové družstvo, IČO XY (dále jen „bytové družstvo“), spojený s právem nájmu bytu č. XY v domě č. p. XY, XY ulice, XY.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 7. 2018, č. j. 24 C 32/2018-26, který nabyl právní moci 31. 7. 2018, byl „členský podíl určen do výlučného vlastnictví žalobkyně“.
Pro účely vypořádání SJM vyšel soud prvního stupně z „ceny bytu v době ocenění (31. 7. 2018) avšak z jeho stavu v době zániku společného jmění manželů (12. 6. 2015)“. Na základě znaleckého posudku stanovil obvyklou cenu „členského podílu“ v bytovém družstvu spojeného s nájmem družstevního bytu částkou 3 900 000 Kč.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 68 Co 211/2020-509, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil jak se zjištěním skutkového stavu, tak s jeho právním posouzením, tedy i se zjištěním, že hodnota „členského podílu“ v bytovém družstvu spojeného s nájmem družstevního bytu činila k 31. 7. 2018 3 900 000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019. Ve smyslu odkazovaného rozhodnutí má totiž soud při vypořádání věci patřící do zaniklého SJM vyjít z obvyklé ceny věci v době rozhodování soudu stanovené s ohledem na její stav k okamžiku vypořádání. Nalézací soudy podle tohoto oceňovacího pravidla nepostupovaly. S ohledem na závěry vyplývající z uvedeného rozhodnutí pak dovolatel vymezil i další předpoklad přípustnosti dovolání, a to že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky ocenění věci tvořící součást SJM pro účely jeho vypořádání soudem při aplikaci zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že do vypořádání SJM zahrnul i vklady učiněné během trvání manželství na účet jeho bratra. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil „příslušnému“ soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření plně ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a na jeho závěry odkazuje. Ocenění členského podílu bylo podle ní provedeno v souladu s platnou judikaturou. Časové rozmezí mezi vyhotovením znaleckého posudku, k jehož datu bylo provedeno ocenění, a vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, nebylo delší než dva roky, což je „relativně standardní doba, kterou lze s ohledem na meritum věci očekávat“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky stanovení rozhodného období pro oceňování hodnoty družstevního podílu v bytovém družstvu pro účely vypořádání SJM provedeného na základě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Podle § 3028 odst. 1, 2 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k zániku SJM došlo v posuzované věci po 1. 1. 2014, tj. po účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vzniklo účastníkům právo domáhat se vypořádání společného jmění rozhodnutím soudu (§ 736 věta první, § 740 a § 765 odst. 2 o. z.), podléhá režim jeho vypořádání soudem příslušným ustanovením zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (zejména § 736 a násl. o. z.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, publikovaný ve pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také „R 63/2019“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018].
Podle § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.
Podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 [zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“)] se v případě zániku manželství rozvodem stal členský podíl v bytovém družstvu výlučným majetkem toho z manželů, který byl na základě dohody nebo rozhodnutí soudu (§ 705 obč. zák.) určen výlučným členem družstva a nájemcem družstevního bytu. Druhý manžel měl nárok na vypořádání. Nejprve tedy soud rozhodoval o tom, který z rozvedených manželů bude nadále výlučným nájemcem družstevního bytu (a tedy i výlučným členem družstva) a až následně mohlo být rozhodnuto o vypořádání členského podílu.
Nově je úprava společného členství v bytovém družstvu přesunuta do zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) - dále jen „ZOK“.
Podle § 739 odst. 2 ZOK společné členství manželů zaniká vypořádáním společného jmění manželů nebo marným uplynutím lhůty pro jeho vypořádání podle občanského zákoníku.
Zánik společného členství je tedy spojen s vypořádáním SJM k družstevnímu podílu [k tomu srovnej např. Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 2. vydání Praha: C. H. Beck, 2022, s. 323 - 345: J. Psutka].
Samotným zánikem, zrušením či zúžením SJM společné členství manželů v družstvu nezaniká. K zániku dojde až vypořádáním zaniklého, zrušeného nebo zúženého SJM, nebo uplynutím lhůty pro jeho vypořádání podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Předmětem vypořádání je vlastnické právo k družstevnímu podílu v bytovém družstvu, neboli při vypořádání je řešena otázka, komu bude nadále náležet družstevní podíl (k tomu srovnej např. NOVOTNÝ, HORÁK, HOLEJŠOVSKÝ, OEHM: Bytové spoluvlastnictví a bytová družstva, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2016, s. 342-347: T. Horák, J. Oehm).
Není proto namístě nejprve v samostatném řízení rozhodnout o tom, kdo bude výlučným členem družstva a teprve poté se zabývat vypořádáním družstevního podílu.
Z uvedeného plyne, že zánik společného členství manželů v bytovém družstvu přímo závisí na vypořádání samotného družstevního podílu. Proto již není nadále bez dalšího použitelná judikatura dovolacího soudu, která řešila tuto otázku při zániku SJM před 1. 1. 2014 podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a byla ustálena v názoru, že „je třeba při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva – vyjít ze stavu (stavu družstevního bytu) i obvyklé ceny tohoto podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu“ [viz. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008 (uveřejněný pod č. 47/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3916/2014].
Pro účely vypořádání SJM zaniklého po 1. 1. 2014 Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, publikovaném pod č. 103/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, podrobně vyložil, že až vypořádáním SJM dochází k nabytí výlučného vlastnického práva k věci jedním z bývalých manželů, tedy až od tohoto okamžiku nabývá ten z manželů, komu je věc přikázána, plnou majetkovou hodnotu a může s věcí disponovat bez ohledu na druhého z bývalých manželů. Skutečnost, že majetkové společenství subjektů zaniklého SJM trvá až do jeho vypořádání, se ostatně projevuje i v tom, že je při vypořádání zaniklého SJM třeba zásadně vyjít z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu.
Při oceňování družstevního podílu v bytovém družstvu je proto při vypořádání SJM zaniklého po 1. 1. 2014 třeba zásadně vyjít z obvyklé ceny družstevního podílu a jeho stavu v době rozhodování soudu o vypořádání SJM.
Nadále přitom platí, že hodnotu družstevního podílu v bytovém družstvu je třeba pro účely vypořádání stanovit cenou obvyklou, tedy cenou, kterou by bylo možno za převod družstevního podílu v rozhodné době a místě dosáhnout (obdobně k otázce oceňování vypořádacího podílu v družstvu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2711/2019).
Napadené rozhodnutí proto spočívá v otázce vypořádání družstevního podílu na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., jestliže soudy převzaly pro účely vypořádání zaniklého SJM hodnotu bytu zjištěnou znaleckým posudkem, jejíž výši 3 900 000 Kč znalkyně stanovila ke dni ocenění (31. 7. 2018), avšak podle stavu bytu ke dni zániku SJM (12. 6. 2015).
V poměrech projednávané věci je však nutno vzít do úvahy, že ještě před řízením o vypořádání zaniklého SJM účastníků rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 7. 2018, č. j. 24 C 32/2018-26, o zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu, a o tom, že členkou družstva a vlastníkem družstevního podílu spojeného s nájmem bytu je žalobkyně. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 31. 7. 2018. Mimo rámec řízení o vypořádání SJM účastníků tak, bez ohledu na současnou právní úpravu bytových družstev zakotvenou v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), rozhodl soud o zrušení společného členství manželů v bytovém družstvu, i o tom, komu bude nadále náležet družstevní podíl. Vyvstává tedy otázka, jak najít spravedlivé řešení věci, neboť v tomto konkrétním případě již nebude shora naznačený postup pro vypořádání družstevního podílu možný. Daná věc tak vyžaduje individuální posouzení.
Ústavní soud opakovaně uvedl, že soud musí vždy „vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení“ (nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a řada dalších rozhodnutí).
V tomto konkrétním případě je nutné zohlednit, že o zrušení společného členství manželů v bytovém družstvu, i o tom komu bude nadále náležet družstevní podíl, rozhodoval soud v jiném, již pravomocně skončeném řízení, a proto o něm nelze rozhodnout znovu v probíhajícím řízení o vypořádání zaniklého SJM účastníků. S přihlédnutím k individuálním okolnostem posuzované věci bude proto podle dovolacího soudu požadavku spravedlivého řešení nejvíce odpovídat postup, při kterém nalézací soudy ve svém dalším řízení o vypořádání zaniklého SJM účastníků rozhodnou již pouze o vypořádání hodnoty družstevního podílu v bytovém družstvu. Při stanovení její hodnoty pro účely vypořádání SJM pak budou s ohledem na výše uvedené vycházet z obvyklé ceny podílu a jeho stavu ke dni právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 7. 2018, č. j. 24 C 32/2018-26, kterým bylo rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu, a o tom, že členkou družstva a vlastníkem družstevního podílu spojeného s nájmem bytu je žalobkyně. Již od tohoto data se totiž žalobkyně stala výlučnou faktickou uživatelkou bytu.
Přípustnost dovolání pak nezakládá námitka dovolatele, že odvolací soud do vypořádání SJM zahrnul i vklady učiněné během trvání manželství na účet jeho bratra, neboť ve vztahu k této námitce nevymezil žádnou právní otázku, kterou se měl dovolací soud zabývat. Žádná právní otázka nevyplývá ani z obsahu samotného dovolání, které je v tomto směru rozsáhlou polemikou se závěrem soudů obou stupňů o neunesení důkazního břemene žalovaným. Dovolatel však v této souvislosti pomíjí, že závěr o neunesení důkazního břemene je závěrem skutkovým a nikoliv právním [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013 (dostupná na www.nsoud.cz)], který dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pro úplnost lze dodat, že pokud dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem má být věc posouzena jinak ve smyslu odlišně oproti odvolacímu soudu, pak taková interpretace neodpovídá smyslu § 237 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3049/2016, a ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2925/2016 (dostupná na www.nsoud.cz)]. Dovolání je totiž založeno výlučně na výhradě vůči procesu hodnocení dokazování, neboť podle přesvědčení dovolatele měly soudy hodnotit provedené důkazy jinak a měly dospět k závěru o unesení důkazního břemene na straně žalovaného.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
V rámci dalšího řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-