// Profipravo.cz / Společné jmění manželů 03.08.2021
Účinnost soudem schváleného smíru o vypořádání společného jmění manželů
Soudem schválený smír o vypořádání společného jmění manželů, uzavřený až po zániku společného jmění, nabývá účinnosti ke dni, kdy rozhodnutí o schválení smíru nabylo právní moci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 616/2021, ze dne 28. 4. 2021
Dotčené předpisy: § 736 o. z.
Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu částku 81 400 Kč s příslušenstvím. Manželství účastníků zaniklo 5. 4. 2017 rozvodem. Zaniklé společné jmění manželů (dále „SJM“) bylo vypořádáno smírem, který schválil Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 7. 2. 2019, č. j. 25 C 146/2016-27, které nabylo právní moci 13. 2. 2019.
Podle výroku I usnesení o schválení smíru platí: „Ze zaniklého společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví každého z účastníků přikazují peněžní prostředky vedené na bankovním účtu, který byl veden ke dni zániku manželství na jméno toho kterého účastníka (odst. 3). Ze zaniklého společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví každého z účastníků přikazují pohledávky, jež byly ke dni zániku manželství vedeny na jméno toho kterého z účastníků řízení (odst. 5). Tímto je zaniklé společné jmění manželů – účastníků řízení v plném rozsahu vypořádáno a žádný z účastníků řízení nemá právo na úhradu vypořádacího podílu ze zaniklého společného jmění manželů“ (odst. 8).
Podle zjištění soudu prvního stupně na účet žalované v době po zániku SJM, od 5. 4. 2017 do „dubna 2019 včetně“, zaplatili L. V., J. V. a L. K. částku 81 400 Kč (23 splátek po 3.700 Kč) podle smlouvy o zápůjčce uzavřené se žalobcem jako věřitelem 25. 6. 2014 (pohledávka z této smlouvy byla součástí vypořádání SJM). Účet, na který dlužníci plnili, patřil do SJM, byl však veden na jméno žalované (žalobce měl původně k účtu dispoziční právo, které žalovaná v srpnu 2014 zrušila). Žalobce se proto domáhal zaplacení uvedené částky, která mu podle jeho mínění na základě smíru celá připadla, neboť šlo o plnění pohledávky, která byla „ke dni zániku manželství vedena na jeho jméno“.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2020, č. j. 28 C 241/2019-56, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 7 400 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 4. 10. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 74 000 Kč s příslušenstvím za dobu od 18. 9. 2019 do 3. 10. 2019 (výrok II, a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Soud prvního stupně rozhodnutí s odkazem na § 736 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“ - odůvodnil takto: „Vypořádání společného jmění manželů je účinné až ode dne právní moci usnesení, kterým byl schválen smír mezi účastníky o tomto vypořádání, tedy jinak řečeno až od tohoto data je zaniklé jmění manželů vypořádáno, a to způsobem, na kterém se manželé dohodli. Nelze přistoupit na právní konstrukci žalobce, že se společné jmění manželů vypořádává ke dni zániku manželství. Dnem zániku manželství, tj. právní mocí rozhodnutí o rozvodu, dochází k zániku společného jmění manželů, avšak zánik společného jmění manželů je jiný institut než vypořádání společného jmění manželů. V případě vypořádání společného jmění manželů se použije ustanovení § 736 o. z. … Soudní smír tak má účinky pravomocného rozhodnutí a proto společné jmění účastníků bylo vypořádáno ke dni rozhodnutí soudu o schválení smíru mezi účastníky, resp. k datu, kdy toto usnesení nabylo právní moci, tj. k 13. 2. 2019 a vypořádání společného jmění bylo provedeno způsobem uvedeným v usnesení: podle výroku I. odst. 3 usnesení byly ke dni právní moci předmětného usnesení vypořádány účty toho kterého účastníka, tedy, ze zaniklého společného jmění manželů byly do výlučného vlastnictví každého z manželů (účastníků) přikázány peněžní prostředky vedené na bankovním účtu, který byl veden ke dni zániku manželství na jméno toho kterého účastníka. Tedy jinak řečeno podle tohoto odstavce byly do výlučného vlastnictví žalované přikázány peněžní prostředky, které byly na jejím účtu (v rozsudku uvedeném) do právní moci usnesení o schválení smíru, tedy do 13. 2. 2019. V tomto směru proto žalované náleží veškeré splátky, které byly na tento účet do data 13. 2. 2019 zasílány. Ve smyslu výroku I. odst. 5 usnesení pak do výlučného vlastnictví žalobce náleží pohledávky, jež byly vedeny ke dni zániku manželství, tj. k 13. 2. 2019 na jeho jméno, tzn. v souladu s tímto odstavcem náleží do výlučného vlastnictví žalobce splátky z předmětné smlouvy o zápůjčce ze dne 25. 6. 2014 za měsíc únor, březen a duben 2019 (á 3 700 Kč), tedy celkem ve výši 11 100 Kč. Jelikož žalovaná žalobci ještě před podáním žaloby uhradila částku ve výši 3 700 Kč, je povinna mu v souladu s vylíčeným uhradit ještě částku ve výši 7 400 Kč (dvě splátky) a k této povinnosti ji proto soud uznal výrokem I. Rozsudku“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 58 Co 2236/2019-267, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku ve věci samé a rozhodl o nákladech řízení a odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení věci. O vypořádání zaniklého společného jmění manželů uzavřeli účastníci soudní smír, schválený usnesením, které nabylo právní moci 13. 2. 2019. Soudní smír má účinky pravomocného rozsudku, a proto společné jmění účastníků bylo vypořádáno ke dni rozhodnutí soudu o schválení smíru mezi účastníky, resp. k datu, kdy toto usnesení nabylo právní moci, tj. k 13. 2. 2019. Protože od zániku SJM do jeho vypořádání může uplynout dlouhá doba, může majetková podstata doznat i změn a byť SJM tu již není, existuje nové majetkové společenství, které se řídí přiměřeně jeho úpravou (§ 736 o. z.). V mezidobí získané majetkové hodnoty tak lze zahrnout do majetkové podstaty a vypořádat je spolu s vypořádáním zaniklého SJM.
Soudy tedy zaujaly názor, že podle uzavřeného smíru, který vypořádal SJM účastníků, náleží žalované částky zasílané na její účet do 13. 2. 2019 a současně žalobci náleží pohledávky, které byly ke dni zániku manželství vedeny na jeho jméno. Z jejich rozhodnutí vyplývá, že vypořádání se týkalo společného jmění ve stavu a výši, jaký tu byl ke dni právní moci usnesení o schválení smíru, což se podává z § 736 o. z., věty druhé.
Všechny splátky, které byly na účet žalované zasílány do účinnosti smíru, byly smírem přikázány do jejího výlučného vlastnictví (podle smíru se „do výlučného vlastnictví každého z účastníků přikazují peněžní prostředky vedené na bankovním účtu, který byl veden ke dni zániku manželství na jméno toho kterého účastníka“). Smírem tak bylo vymezeno jmění, které připadá každému z účastníků („peněžní prostředky vedené na bankovním účtu, který byl veden ke dni zániku manželství na jméno toho kterého účastníka“, a „pohledávky, jež byly ke dni zániku manželství vedeny na jméno toho kterého z účastníků řízení“). Smír nabyl účinnosti právní mocí usnesení o jeho schválení, a okamžikem účinnosti nabývá uvedené jmění každý z účastníků v tom stavu, resp. v té výši, v jaké se v tom okamžiku nacházelo.
Protože do výlučného vlastnictví žalobce podle tohoto smíru náleží pohledávky, které byly vedeny ke dni zániku manželství na jeho jméno, žalobci náleží pohledávka ze smlouvy o zápůjčce, nicméně až od nabytí právní moci usnesení o schválení smíru; patří mu tedy splátky zaslané na účet žalované až za měsíce únor, březen a duben 2019 po 3 700 Kč měsíčně, tj. ve výši 11 100 Kč. Protože žalovaná již žalobci před podáním žaloby částku 3 700 Kč uhradila, je povinna mu zaplatit ještě dvě splátky, tj. 7 400 Kč. Částky zaslané na účet žalované do doby schválení smíru patří podle tohoto smíru jen jí.
Odvolací soud poukázal též na to, že účastníci se také smírem shodli, že jejich SJM bylo v plném rozsahu vypořádáno a že žalobce se v podstatě domáhá přezkumu soudem schváleného smíru. Na tom nemění nic jeho tvrzení, že při uzavření uzavírání smíru údajně nevěděl, že po zániku společného jmění manželů dlužníci plnili pohledávku na účet žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné; dovolací soud dosud neřešil otázky: „1) k jakému dni je vypořádáno společné jmění manželů v případě dohody bývalých v podobě smíru schváleného soudem, a 2) v čem spočívá přiměřené použití ustanovení o společném jmění v době, kdy zaniklé společné jmění manželů není dosud vypořádáno dle ust. 736 občanského zákoníku“. Podle obsahu dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Soudy obou stupňů učinily závěr, že podle schváleného smíru jsou ve výlučném vlastnictví žalované peněžní prostředky, uložené na účtu vedeném na její jméno ke dni právní moci o schválení smíru, zatímco ve výlučném vlastnictví žalobce jsou pohledávky vedené na jeho jméno ke dni zániku manželství. Přitom podle dovolatele nijak nevysvětlily závěr o účinnosti dohody o vypořádání společného jmění ohledně jednotlivých položek. Dovolatel uvádí: „Soud nijak nevysvětlil svůj závěr, proč má přednost odst. 3 soudního smíru před odst. 5 soudního smíru“. Má tím patrně na mysli, že soud zohlednil tu část smíru, podle které jsou ve vlastnictví žalované prostředky na jejím účtu, a pominul to, že část těchto prostředků byla plněna na pohledávku, kterou smírem nabyl žalobce.
Dovolatel poukazuje na § 738 o. z., který stanoví, že dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo bez ohledu na to, zda byla dohoda uzavřena před nebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. V dané věci bylo SJM vypořádáno dohodou účastníků, kterou schválil soud usnesením, které nabylo právní moci 13. 2. 2019. Z ustanovení § 738 o. z. žalobce dovozuje, že ve výlučném vlastnictví manžela, na jehož jméno je účet veden, jsou ty prostředky, které byly na účet připsány nejpozději ke dni právní moci rozsudku o rozvodu, nikoli později, neboť ty již netvoří součást společného jmění, a to bez ohledu na to, zda bylo společné jmění vypořádáno či nikoliv. Totéž platí i o pohledávkách, náležejících do společného jmění manželů. Jen takový výklad odpovídá § 738 o. z. Žalované tak vznikla povinnost zaplatit žalobci částky, uhrazené na účet žalované třetími osobami na jeho pohledávku po právní moci rozsudku o rozvodu manželství.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na to, soudní smír má účinky pravomocného rozsudku a rozhodnutí odvolacího soudu je proto správné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
„Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (§ 237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemůže založit řešení otázky „v čem spočívá přiměřené použití ustanovení o společném jmění v době, kdy zaniklé společné jmění manželů není dosud vypořádáno“; nejde o otázku v judikatuře neřešenou. V rozsudku ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, Nejvyšší soud vyložil: „Přiměřená aplikace znamená, že se pravidla o společném jmění použijí jen potud, pokud ještě odpovídají změněnému účelu majetkového společenství. Například je možné aplikovat pravidla o správě společného jmění (viz § 714 o. z., srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009). Z toho plyne, že zaniklé (zúžené) společné jmění je nadále nedílným majetkovým společenstvím, která trvá až do okamžiku jeho vypořádání (srov. rovněž Melzer F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655-975. Praha: Leges, 2016, str. 553.). Lze tedy dovodit, že spoluvlastníky věci jsou až do okamžiku vypořádání společného jmění oba manželé, kteří by tedy zásadně společně měli nést důsledky zhodnocení či znehodnocení věci (nastalého např. působením náhody či vlivem jednání třetí osoby). Až vypořádáním dochází k nabytí výlučného vlastnického práva k věci jedním z bývalých manželů, tedy až od tohoto okamžiku nabývá ten z manželů, komu je věc přikázána, plnou majetkovou hodnotu a může s věcí disponovat bez ohledu na druhého z bývalých manželů“.
Skutečnost, že majetkové společenství subjektů zaniklého SJM trvá až do jeho vypořádání, se ostatně projevuje i v tom, že podle současné judikatury k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je při vypořádání zaniklého SJM třeba zásadně vyjít z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019). Skutečnost, že majetkové společenství trvá i po zániku SJM až do doby jeho vypořádání, je významná i pro posouzení rozsahu tohoto vypořádání, tedy zda se účinky vypořádání v zásadě vztahují k době zániku SJM nebo k době vypořádání (k tomu viz níže).
Dovolání je však přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to určení okamžiku, ke kterému nabývá účinnosti soudem schválený smír o vypořádání společného jmění manželů, uzavřený až po zániku společného jmění.
Připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem (§ 99 odst. 1 o. s. ř., věta první). Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru (§ 99 odst. 3 o. s. ř.).
Je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně (§ 736 o. z.).
Dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla uzavřena před anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Je-li však předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, nabývá dohoda právních účinků v části týkající se této věci zápisem do veřejného seznamu (§ 738 odst. 1 o. z).
Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky, ke kterému okamžiku nabývá účinnosti dohoda o vypořádání SJM, učiněná po zániku SJM formou soudního smíru; pokud by v této věci nabyla účinnosti ke dni zániku SJM, jak tvrdí žalobce, pak částky, poukázané po tomto dni na účet žalované, avšak na základě plnění náležejícího na základě této dohody žalobci, by představovaly bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 odst. 2 o. z.), které by byla povinna vydat žalobci.
Jestliže by však účinnost smíru nastala až tehdy, kdy usnesení o jeho schválení soudem nabylo právní moci, pak by částky připsané do té doby na účet žalované náležely jí. Bylo by tomu tak proto, že podle smíru „se do výlučného vlastnictví každého z účastníků přikazují peněžní prostředky vedené na bankovním účtu, který byl veden ke dni zániku manželství na jméno toho kterého účastníka“, v tomto případě na jméno žalované.
Rozhodnutí soudu o vypořádání zaniklého SJM má konstitutivní povahu, a proto nemůže působit do minulosti (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2968/2011). Již proto, že soudem schválený smír má účinky pravomocného rozsudku, je třeba – nejen při restriktivním výkladu § 738 odst. 1 o. z. - učinit závěr, že se toto ustanovení nevztahuje na vypořádání soudním smírem; při takovém vypořádání se uplatní obecné pravidlo, že účinky vypořádání nastanou ke dni, kdy rozhodnutí o schválení smíru nabylo právní moci.
Ustanovení o zpětných účincích vypořádání (§ 738 odst. 1 o. z., věta první) je nesystémové (opomíjí pokračování majetkového společenství i po zániku SJM) a vyžaduje spíše restriktivní výklad; tím méně připouští analogickou aplikaci, tj. vztažení i na jinou formu vypořádání než v tomto ustanovení uvedenou (k tomu viz podrobněji Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Praha: Leges, 2016, svazek IV/1, s. 572 a násl.).
Odkaz dovolatele na to, co o účinnosti dohody uvádí § 738 odst. 1 o. z., tak neobstojí. Toto ustanovení se ostatně týká jen vypořádání SJM dohodou a tudíž jeho komplexní výklad není třeba podávat. Není však pochyb o tom, že schválený smír má účinky pravomocného rozsudku, zakládá překážku věci rozhodnuté, je přímo vykonatelný a zrušit jej lze jen zvláštním procesním prostředkem (§ 99 odst. 3 o. s. ř.). Protože k vypořádání zaniklého SJM v soudním řízení dochází dnem, kdy rozsudek o vypořádání nabyl právní moci, musí to nutně platit i pro usnesení o schválení soudního smíru.
K věci lze dále uvést: Je v zásadě věcí účastníků, jaký majetek učiní předmětem smíru a jak jej vymezí; v tomto řízení jde o posouzení toho, v jakém stavu nabývají účastníci pohledávky, které učinili předmětem smíru, jestliže tento stav nijak nevymezili.
Zánikem manželství, případně naplněním jiné právní skutečnosti předvídané zákonem, sice SJM zaniká, ovšem majetkové společenství (bývalých) manželů pokračuje až do jeho vypořádání. Do vypořádání se rozsah a stav tohoto společenství může měnit, a zpravidla také mění; může jít na jedné straně o přírůstky různého druhu, na straně druhé o změny v důsledku částečného či úplného zániku hmotné věci, případně o důsledky provedených právních jednání (prodej či směna společné věci, plnění na společný dluh apod.). Podobná je situace, kdy třetí osoby plní na pohledávky společné manželům, vzniklé v době trvání SJM, nebo naopak jsou plněny společné dluhy.
Společné jmění se vypořádává tak, že se provede se likvidace dosud společných povinností a práv manželů (§ 736 o. z., věta první). Jde o společná práva a povinnosti, která mají původ v zaniklém, avšak doposud nevypořádáním SJM, tedy o majetek, který je v bezpodílovém spoluvlastnictví v širším smyslu, jak vlastnictví vymezuje § 1011 o. z., který pod tento pojem zahrnuje věci hmotné i nehmotné. Ostatně, přísně vzato, předmětem vypořádání již nemůže být majetek ve společném jmění manželů (takový majetek již neexistuje, neboť SJM zaniklo), ale jen společný majetek v režimu zaniklého společného jmění.
Jestliže podle soudního smíru o vypořádání zaniklého společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví každého z účastníků přikazují peněžní prostředky vedené na bankovním účtu, který byl veden ke dni zániku manželství na jméno toho kterého účastníka, platí, že prostředky, které na takto označeném účtu byly ke dni právní moci usnesení o schválení smíru, připadají tomu, na „jehož jméno“ byl účet veden, jestliže smír nestanovil jinak.
Jestliže podle soudního smíru o vypořádání zaniklého společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví každého z účastníků přikazují pohledávky, jež byly ke dni zániku manželství vedeny na jméno toho kterého z účastníků řízení, pak platí, že se stávají jeho výlučným majetkem ke dni právní moci usnesení o schválení smíru, a to ve stavu a ve výši, v jaké v ten den byly, jestliže smír nestanovil jinak.
V dané věci zaslaly třetí osoby v souladu se smlouvou o zápůjčce na dosud nevypořádaný společný účet, vedený „na jméno žalované“, plnění na společnou pohledávku; účinky smíru, o kterých se účastníci nedohodli jinak, se nemohly vztahovat již ke dni zániku SJM, kdy byl stav účtu jiný, ale nastaly až ke dni vypořádání. Protože se účastníci dohodli, že peněžní prostředky uložené na účtu vedeném „na jméno žalované“ připadnou jí, patří ji tedy to, co bylo na účtu uloženo ke dni účinnosti dohody, tedy ke dni, kdy nabylo právní moci usnesení o schválení smíru.
Pokud žalobce opírá nárok též o tvrzení, že o uvedených platbách nevěděl, jde o tvrzení, že smír o vypořádání SJM uzavřel v omylu; právní předpisy pak upravují, zda je takový omyl právně významný a zda a za jakých podmínek má mýlící se osoba právo na odčinění omylu. V řízení nebylo zjištěno, že by žalobce právní prostředky způsobilé k eventuální nápravě důsledků omylu použil; šlo tedy o tvrzení v této věci právně nevýznamné.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Autor: -mha-