// Profipravo.cz / Společné jmění manželů 16.06.2021
Vypořádání investice jednoho z manželů do družstevního bytu
Investici výlučného majetku jednoho z manželů do družstevního bytu (provedenou v době kdy manželé byli společnými členy bytového družstva) za situace, kdy před rozvodem manželství došlo k převodu bytu z vlastnictví bytového družstva do společného jmění manželů, nelze v řízení o vypořádání společného jmění manželů vypořádat jako vnos ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z., protože nesměřovala vůči majetku náležejícímu do společného jmění účastníků, nýbrž do majetku třetí osoby (družstva).
Takové vynaložení finančních prostředků jednoho z manželů vedoucí byť k nepřímému zhodnocení majetku náležejícího do společného jmění manželů je však v rámci soudního vypořádání zaniklého společného jmění možné zohlednit při úvahách o disparitě podílů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1794/2020, ze dne 10. 3. 2021
Dotčené předpisy:
§ 742 odst. 1 písm. c) o. z.
§ 742 odst. 1 písm. a) o. z.
Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 27 C 204/2018-221, výrokem I z věcí patřících do společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně tam blíže vymezenou bytovou jednotku č. XY, na adrese XY, včetně souvisejícího spoluvlastnického podílu o velikosti 538/23465 na společných částech budovy č. p. XY a spoluvlastnického podílu o velikosti 538/23465 na pozemku st. parc. č. XY (dále souhrnně jen jako „předmětný byt“), a tam blíže specifikovanou pohledávku vůči České spořitelně a. s. ve výši 59 931,11 Kč, představující zůstatek finančních prostředků na účtu č. XY vedeném u České spořitelny a. s. (dále jen „zůstatek na účtu“) ke dni zániku společného jmění manželů. Výrokem II uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 944 966 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně výrokem III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Soud prvního stupě rozhodoval o vypořádání společného jmění účastníků, které zaniklo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2017, č. j. 11 C 135/2017-16, který nabyl právní moci 7. 8. 2017. Žalobkyně učinila předmětem vypořádání předmětný byt, žalovaný zůstatek na účtu. V souvislosti s vypořádáním předmětného bytu žalovaný uplatnil vnos na společný majetek ve výši 350 205 Kč. Žalovaný uvedl, že v roce 2007 byla provedena rekonstrukce bytu, kdy náklady na ni vynaložené byly uhrazeny z jeho výlučného majetku.
Zjistil, že předmětný byt byl žalovanému přidělen po uzavření manželství jeho tehdejším zaměstnavatelem, a to jako byt družstevní; členský podíl byl splacen formou srážek ze mzdy žalovaného. V roce 2007 byla provedena rekonstrukce bytu, přičemž žalovaný na její provedení vynaložil ze svého výlučného majetku částku 350 205 Kč. V průběhu trvání manželství oba účastníci o byt pečovali, žalovaný zajišťoval rodinu převážně finančně, žalobkyně přispívala (mimo pravidelných příjmů a příspěvků od rodičů) především svou osobní péčí o domácnost a syna narozeného v manželství. Na základě smlouvy o převodu družstevní jednotky ze dne 10. 11. 2014, uzavřené se Stavebním bytovým družstvem Olomouc, se předmětný byt (do té doby družstevní) stal součástí společného jmění účastníků; tato hodnota spadala do společného jmění účastníků i ke dni právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství, tedy i ke dni zániku majetkového společenství.
Při právním posouzení věci soud prvního stupně vyšel z právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Ve vztahu k předmětnému bytu uzavřel, že podíl účastníků na jeho nabytí do vlastnictví a udržování je v zásadě shodný. Po posouzení solventnosti účastníků a zohlednění budoucího účelného využití věci, s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je vlastníkem jiné bytové jednotky, byt přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. K uplatněnému vnosu žalovaného měl za to, že byla-li rekonstrukce bytu provedena v roce 2007, jedná se o investici žalovaného do majetku bytového družstva (třetí osoby). V daném roce byl předmětný byt bytem družstevním, součástí masy společného jmění manželů se stal až následně v roce 2014. K podpoření správnosti tohoto závěru uvedl, že imanentním rysem investice z výlučného majetku jednoho z manželů do věci ve společném jmění manželů je existence této věci v době investice, jakož i to, že věc náleží do společného jmění manželů. V roce 2007 však účastníci vlastnili pouze členská práva a povinnosti v bytovém družstvu a byli nájemci bytu, který byl majetkem družstva. Ke dni zániku společného jmění účastníků pak členská práva a povinnosti k družstvu neexistovala, neboť tato se převodem bytu transformovala do jiné majetkové hodnoty, do níž vnos proveden nebyl, a není proto možné jej vypořádat. Měl za to, že uvedenou pohledávku by bylo možné považovat maximálně za pohledávku žalovaného vůči bytovému družstvu (tehdejšímu pronajímateli). Uzavřel však, že touto otázkou je nadbytečné se zabývat, neboť pro posouzení projednávané věci je významné to, že předmětná investice není vnosem žalovaného na společný majetek (bývalých) manželů.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 1. 2020, č. j. 69 Co 270/2019-278, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2020, č. j. 69 Co 270/2019-284, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 984 965,55 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výrok III až VI).
Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně považoval za správné a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkázal. Navíc vyšel pouze z doplnění znaleckého posudku, kterým byla určena cena předmětného bytu v době rozhodování odvolacího soudu. S ohledem na to změnil výši částky, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů. V souvislosti s vypořádáním předmětného bytu zejména uvedl, že při zohlednění všech rozhodných skutečností byl správně přikázán do výlučného vlastnictví žalobkyně. Ohledně žalobcem tvrzeného vnosu uzavřel, že soud prvního stupně správně dovodil, že se nejedná o prostředky vynaložené z výlučného majetku žalovaného do společného majetku, ale do nemovitosti ve vlastnictví bytového družstva (třetí osoby); nelze je proto v rámci řízení o vypořádání společného jmění účastníků vypořádat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem, že v projednávané věci nelze zohlednit investice ve výši 350 205 Kč (rekonstrukce v roce 2007) z jeho výlučného majetku do předmětného bytu. Namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena otázka, zda „investice (vnos) z výlučného majetku jednoho z manželů do oprav a rekonstrukce družstevního bytu, je možno považovat za vnos, který by měl být při vypořádání společného jmění manželů vypořádán.“ Současně formuluje otázku, zda družstevní podíl lze považovat za společný majetek, do kterého lze investovat (vynaložit hodnoty z výhradního majetku manžela na společný majetek), je-li nedílně spjat s nájmem družstevního bytu, případně zda a jakým způsobem tyto investice zohlednit v případě převodu daného bytu do vlastnictví členů bytového družstva při následném vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Má za to, že vlastnictví družstevního podílu v bytovém družstvu, se kterým je spojen nájem družstevního bytu, je možné s určitými specifiky považovat za „vlastnictví“ konkrétního bytu. Uvádí, že za situace, kdy měl člen družstva „zažádáno o převod bytu do vlastnictví, již bylo na něm, jak byt udržuje, opravuje, apod., pokud nešlo o zásah do společných částí domu, tak v podstatě bytové družstvo ani nezajímalo, nemuselo se mu to ani oznamovat, tedy pokud někdo chtěl po 30 letech bydlení v družstevním bytě si toto bydlení standardizovat na úroveň bydlení v 21. století, prováděl rekonstrukce vždy sám a na svůj náklad, neboť v té době věděl, že se to projeví v nejen kvalitě jeho bydlení, ale i v hodnotě jeho bytu, potažmo v hodnotě družstevního podílu, pokud by se rozhodl k jeho převodu.“ Za dané situace proto nezohlednění jím uplatněného vnosu při vypořádání společného jmění účastníků považuje za nespravedlivé a formalistické. Zdůrazňuje, že jeho majetkovou investicí došlo ke zhodnocení družstevního bytu a tím i družstevního podílu; byla-li majetková hodnota družstevního podílu následně „přetavena“ do podoby vlastnictví předmětného bytu, došlo v důsledku dané investice i k jeho zhodnocení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně vyjádření k dovolání nepodala.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení dovolatelem vznesené otázky, zda a jakým způsobem lze v řízení o vypořádání společného jmění manželů zohlednit investici jednoho z manželů do družstevního bytu (provedenou v době kdy manželé byli společnými členy bytového družstva) za situace, kdy před rozvodem manželství došlo k převodu bytu z vlastnictví bytového družstva do společného jmění manželů. Tato otázka nebyla dosud v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodování dovolacího soudu řešena.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle § 3028 odst. 1, 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Společná jmění manželů vzniklá za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), se do 31. 12. 2013 řídila úpravou obsaženou v tomto zákoně; po 1. 1. 2014 se však řídí již úpravou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (s korektivem obsaženým v § 3028 odst. 2 části věty za středníkem o. z.). Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci po 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z., každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný.
Protože § 742 odst. 1 o. z. obsahově odpovídá § 149 odst. 2 obč. zák., lze i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vycházet přiměřeně z dosavadní judikatury dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, publikovaný pod č. 63/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen R 63/2019).
Při posouzení, co lze považovat za započitatelné vynaložení odděleného majetku na majetek společný je podle právní úpravy možné vyjít z toho, že se jedná o hodnoty vynaložené z výlučného majetku na majetek společný; typicky se jedná o případy, kdy společná věc existuje a je do ní investováno z výlučných prostředků jednoho z manželů nebo se jedná o pořízení nové věci ve společném jmění, na kterou jsou použity prostředky tvořící výlučný majetek některého z manželů. V této souvislosti je v odborné literatuře zdůrazněno, že jde o to, o co se majetek společný obohatil (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 209/2012; shodně též Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 234).
Z uvedeného se podává, že předpokladem existence vnosu jednoho z manželů je obohacení společného majetku manželů. Jinými slovy, investice výlučných prostředků jednoho z manželů musí směřovat vůči věci, která již součástí společného jmění je, nebo která se (v přímé souvislosti s investicí) součástí společného jmění stává. Investice výlučného majetku jednoho z manželů do majetku třetí osoby proto vnosem ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. není a nelze ji ani v rámci řízení o vypořádání společného jmění jako vnos vypořádat. V řízení o vypořádání společného jmění manželů se vypořádává jen majetek, hodnoty a závazky tvořící společné jmění manželů, případně investice z výlučného majetku do společné věci a investice ze společného jmění do výlučného majetku některého z manželů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1915/2015).
V nyní projednávané věci vyšly nalézací soudy při posouzení otázky předmětného vnosu ze závěru, že v době provedení rekonstrukce byl byt ve vlastnictví bytového družstva. Tento závěr nebyl v rámci dovolacího řízení (a ostatně ani v rámci řízení před nalézacími soudy) zpochybněn. Investice z výlučného majetku žalovaného proto nesměřovala vůči majetku náležejícímu do společného jmění účastníků, nýbrž do majetku třetí osoby (družstva). S ohledem na výše uvedené je proto správný závěr odvolacího soudu, že tuto investici za vnos ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. považovat nelze. Je sice pravdou, že investicí mohlo dojít ke zhodnocení členského podílu (bývalých) manželů – tj. mohlo dojít ke zvýšení jeho obvyklé hodnoty (která je pro jeho vypořádání určující – srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000), nicméně družstevní podíl předmětem vypořádání v projednávané věci není. Převodem družstevního bytu do společného majetku účastníků v roce 2014 došlo k transformaci majetkové hodnoty (členského podílu) na majetkovou hodnotu jinou (vlastnictví bytu), vůči které však investice žalovaného přímo nesměřovala. Potud jsou proto úvahy nalézacích soudů správné.
Otázkou však zůstává, zda skutečnost, že jeden z manželů vynaložil za trvání manželství ze svého výlučného majetku finanční prostředky, které vedly k pozdějšímu (nepřímému) zhodnocení majetku nacházejícího se v době rozvodu manželství ve společném jmění, lze v rámci řízení o vypořádání společného jmění zohlednit jiným způsobem.
Rozhodovací praxe je ustálena v závěru, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný; odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) může být založen dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod C 12690 v Souboru)].
Odklon soudu od principu rovnosti podílů (disparita podílů) je postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Těmi mohou být jak negativní okolnosti v manželství, tak princip zásluhovosti, jakož i případně další okolnosti [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
Z uvedeného vyplývá, že vynaložení finančních prostředků jednoho z manželů vedoucí byť k nepřímému zhodnocení majetku náležejícího do společného jmění manželů, je v rámci soudního vypořádání zaniklého společného jmění možné zohlednit při úvahách o disparitě podílů, neboť určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu při zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Pro úplnost je nutné dodat, že disparita se může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů nebo jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2002, č. 2, str. 99)].
V novější judikatuře se k těmto závěrům souhrnně přihlásil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 (dostupném na www.nsoud.cz), jež obstálo i z hlediska ústavněprávního přezkumu [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2757/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
V R 63/2019 nebo v rozsudku ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, publikovaném pod č. 103/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud při vypořádání společného jmění manželů rozhodnout o tzv. disparitě (nerovnosti) podílů. Uvedl, že tomuto závěru jednoznačně nasvědčují kritéria uvedená v § 742 odst. 1 o. z., k nimž je soud povinen při vypořádání přihlédnout. Poznamenal, že disparita se může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018, dále vyložil, že judikatura vztahující se k disparitě podílů v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je s ohledem na obdobný účel i obdobnou právní úpravu obecně v zásadě použitelná i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
V poměrech souzené věci žalovaný v rámci řízení uplatnil právo na náhradu vnosu spočívajícího ve vynaložení jeho výlučných prostředků na rekonstrukci družstevního bytu, které (byť zprostředkovaně) vedlo ke zhodnocení společného jmění. Tuto skutečnost nelze – s ohledem na výše uvedené – posoudit jako vnos ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z.; nelze ji však nechat zcela bez povšimnutí, neboť by mohla být důvodem pro disparitu podílů na základě rozhodnutí soudu. Otázkou disparity se však odvolací soud nezabýval, jeho právní posouzení věci je proto neúplné a tudíž nesprávné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení bude úkolem nalézacích soudů posoudit, zda okolnosti dané věci nezakládají důvody pro založení disparity podílů (byť i jen ve vztahu k předmětnému bytu). Neopomene přitom zohlednit veškeré skutečnosti (jenž vyjdou v řízení najevo), včetně těch, které rekonstrukci bytu doprovázely.
Právním názorem dovolacího soudu jsou soudy obou stupňů v rámci dalšího řízení vázány (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-