// Profipravo.cz / Společné jmění manželů 03.10.2019
Překážka věci zahájené v řízení o vypořádání společného jmění manželů
Podá-li jeden z manželů návrh na vypořádání společného jmění, je tím konzumováno i žalobní právo druhého manžela, který již žalobu nemůže podat. Žalobní právo je však konzumováno pouze ve vztahu k té části společného jmění, která je předmětem již probíhajícího řízení. Je-li předmětem dalšího řízení jiná věc náležející do SJM, která se nestala předmětem předchozího řízení, podání žaloby nic nebrání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1447/2019, ze dne 26. 6. 2019
Dotčené předpisy: § 83 o. s. ř.
Kategorie: překážky postupu řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 6 C 282/2015-116, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vypořádání části společného jmění manželů (SJM), sestávající z dluhu u paní M. M. ve výši 276 309 Kč, dluhu u společnosti BYTEX s. r. o. ve výši 156 250 Kč a dluhu u MONETA Money Bank, a. s. – vzniklého na základě smlouvy č. 1636933071 –, který ke dni 20. 9. 2012 činil 26 000 Kč (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 18. 7. 2017, č. j. 28 Co 218/2017-142, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.). Výrokem pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Důvod pro zastavení řízení spatřoval odvolací soud v tom, že položky, navržené k vypořádání v nyní projednávané věci, byly již předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 302/2013; pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 11. 2014, č. j. 6 C 302/2013-93, tak tvoří ve vztahu k nyní uplatněnému nároku žalobkyně překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae).
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně usnesením ze dne 27. 3. 2018, č. j. 22 Cdo 5121/2017-164, rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Položky navržené k vypořádání v tomto řízení byly již skutečně uplatněny v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 302/2013, nicméně soud prvního stupně je odmítl učinit předmětem řízení z procesních důvodů a předmětem řízení se proto nestaly; rozhodnutí o vypořádání SJM tak nemůže představovat vzhledem k těmto věcem překážku věci rozhodnuté.
Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 28 Co 218/2017-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Důvodem byla skutečnost, že právo žalobkyně k podání návrhu na vypořádání SJM bylo konzumováno podáním žaloby manžela (žalovaného) ve věci sp. zn. 6 C 302/2013. Žalobkyně tak sice mohla sama podat žalobu v zákonné tříleté lhůtě ve smyslu § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), a uplatnit navržené položky k vypořádání, avšak nejdříve po skončení řízení o žalobě žalovaného, neboť v době podání návrhu existovala překážka věci zahájené (litispendence).
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 9. 2018 podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.) – napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož právo žalobkyně k podání návrhu na vypořádání SJM bylo konzumováno podáním žaloby manžela (žalovaného) ve věci sp. zn. 6 C 302/2013, a žalobkyně tak sice mohla navrhnout nyní uplatněné položky k vypořádání v zákonné tříleté lhůtě podle § 150 odst. 4 obč. zák., avšak nejdříve po skončení řízení o žalobě žalovaného. Argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, z něhož dovozuje, že ačkoli její žalobní právo bylo konzumováno podáním návrhu žalovaného, soud má povinnost navržené položky vypořádat. Tvrdí, že postup soudů obou stupňů, který ji fakticky znemožnil domáhat se vypořádání věcí náležejících do SJM, představuje porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení práva na vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. Nesouhlasí rovněž s tím, že navržení položek k vypořádání ve věci sp. zn. 6 C 302/2013 bránila koncentrace řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že rozhodnutí, na něž dovolatelka odkazuje, na projednávanou věc nedopadá, neboť žalobkyně navrhla věci k vypořádání až po koncentraci řízení ve věci sp. zn. 6 C 302/2013.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Odvolací soud se při posuzování otázky, byla-li tu překážka věci zahájené (litispendence), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; tím je založena přípustnost dovolání.
Protože k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, řídí se vypořádání zákonem č. 40/1964 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. zakazuje, aby probíhala o stejné věci současně dvě nebo více řízení; nastane-li taková situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později. Zjistí-li soud, že o téže věci již probíhá jiné řízení, je povinen později zahájené řízení zastavit (srovnej např. usnesení ze dne 30. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3145/2006, nebo usnesení ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 789/2011).
Dovolacímu soudu nezbývá než zopakovat závěry předchozího rozhodnutí, neboť stejně jako v případě překážky věci pravomocně rozsouzené (rei iudicatae – § 159a odst. 4 o. s. ř.), také v případě překážky věci zahájené se o stejnou věc jedná tehdy, jde-li v jiném řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů jsou však v souladu s ustálenou judikaturou (připomínající dispozitivnost příslušných hmotněprávních norem i význam zásad projednací a dispoziční, jež ovládají civilní sporné řízení) pouze majetek či hodnoty, které účastníci navrhli k vypořádání v zákonné lhůtě (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, rozsudek ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4314/2010, obdobně též rozsudek ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1785/2014, nebo usnesení ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1978/2015). Jestliže tedy pravomocné rozhodnutí o vypořádání SJM ve věci sp. zn. 6 C 302/2013 nemohlo představovat vzhledem k nyní projednávané věci překážku věci pravomocně rozsouzené, neboť společné věci účastníků se nestaly předmětem řízení (jak vyplývá z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu), nemohlo ani samotné vedení řízení ve věci sp. zn. 6 C 302/2013 představovat k nyní projednávané věci překážku věci zahájené.
Odvolací soud zjevně vychází z judikatury Nejvyššího soudu, podle které podá-li jeden z manželů návrh na vypořádání společného jmění, je tím konzumováno i žalobní právo druhého manžela, který již žalobu nemůže podat (srovnej např. rozsudek ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, nebo také usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4338/2015). Tomu je však třeba rozumět ve světle výše uvedeného; žalobní právo je konzumováno pouze ve vztahu k té části společného jmění, která je předmětem již probíhajícího řízení. Je-li předmětem dalšího řízení jiná věc náležející do SJM, která se nestala předmětem předchozího řízení, podání žaloby nic nebrání.
Na otázce koncentrace řízení pak napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, neboť důvodem rozhodnutí odvolacího soudu byla výhradně překážka věci zahájené; tato otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně s ohledem na výše uvedené není zřejmé, jaký význam by měla mít koncentrace řízení ve věci sp. zn. 6 C 302/2013 pro nyní projednávanou věc.
Dovolání je proto důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (je třeba žalobu věcně projednat). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud bezodkladně rozhodl o dovolání, nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-