// Profipravo.cz / Společné jmění manželů 11.02.2019

Tzv. disparita (nerovnost) podílů při vypořádání SJM podle o. z.

I v poměrech o. z. může soud při vypořádání SJM rozhodnout s využitím tzv. disparity (nerovnosti) podílů.

K disparitě vypořádacích podílů se v poměrech obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, vytvořila rozsáhlá judikatura; ta je s ohledem na obdobný účel a obdobnou právní úpravu obecně nadále použitelná i v poměrech o. z.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2362/2018, ze dne 21. 11. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 742 o. z.

Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2017, č. j. 17 C 37/2015-1109, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 5. 2017, č. j. 17 C 37/2015-1160, z věcí, které měli účastníci řízení ve společném jmění manželů (dále jen „SJM“), přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně věci ve výroku blíže specifikované v celkové hodnotě 22 400 Kč (výrok I.), žalobkyni přikázal ze SJM účastníků finanční prostředky na ve výroku specifikovaných účtech v celkové výši 850 853 Kč (výrok II.), z věcí, které měli účastníci řízení v SJM, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného věci ve výroku blíže specifikované v celkovém hodnotě 4 429 000 Kč (výrok III.) a žalovanému přikázal ze SJM účastníků finanční prostředky na ve výroku specifikovaných účtech v celkové výši 953 151 Kč (výrok IV.). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu ze zaniklého SJM částku 3 025 306 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok V.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 274 525 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.) a rozhodl, že oba účastníci jsou povinni nahradit České republice na účet soudu prvního stupně náklady znalečného ve výši 1 432 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výroky VII. a VIII.).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2018, č. j. 24 Co 320/2017-1230, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 101 408 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. V první řadě vytýká, že odvolací soud se paušálně, nepřesvědčivě a bez jakéhokoliv odůvodnění odmítl zabývat argumentací žalovaného ve smyslu jeho odkazů na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále uvádí, že přes zjištěná skutková zjištění odvolací soud nedospěl k závěru o disparitě vypořádacích podílů 60:40 ve prospěch žalovaného u nemovitostí jemu přikázaných do výlučného vlastnictví. Zdůrazňuje, že při vynaložení zvýšeného úsilí dosahoval během zahraničního pobytu v Singapuru vysokých příjmů, kdežto žalobkyně po tuto dobu nepracovala, ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Poukazuje též na dlouhodobý mimomanželský poměr žalobkyně a další okolnosti; zdůrazňuje, že disparitu nemusí podle judikatury zakládat toliko jediný důvod. Dále namítá, že prokázal odklony žalobkyně minimálně ve výši 410 000 Kč, a nikoliv toliko ve výši 379 000 Kč. Poukazuje na nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i na skutečnost, že žalobkyně neprokázala původ 255 000 Kč, pročež tuto finanční částku je nezbytné považovat za odklon. Rovněž poukazuje na skutečnost, že vyjádřil nesouhlas s půjčkou K. J. Namítá, že soud nepostupoval při hodnocení důkazů odklonů v souladu s § 132 o. s. ř. Začtvrté žalovaný nesouhlasí s tím, že předmětem vypořádání SJM byla částka 255 615,33 Kč, nacházející se na účtu stavebního spoření M. R.; tyto peníze byly v dědickém řízení převedeny na matku žalovaného na základě dohody účastníků. I kdyby žalovaný neuzavřel dohodu, nebyly by tyto finanční prostředky součástí SJM; svou argumentaci podrobně rozvádí. Dále vytýká zjevnou nepřezkoumatelnost vkladů na účet matky ve výši 257 000 Kč, jakož i nesprávnost výpočtů. Žalovaný rovněž nesouhlasí s tím, že byla vypořádána částka týkající se bydlení u matky žalovaného, která byla použita na úhradu dluhu za užívání a jakožto náhrada účastníky způsobené škody. Žalovaný vyjadřuje nesouhlas také s půjčkou ve výši 19 000 Kč od své matky, když mu není zřejmé, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že půjčka nebyla realizována a ani s tím, že plynový sporák a úpravna vody byly žalovanému přikázány jako samostatné věci, ale byly považovány za součást domu. Nesouhlasí ani s tím, že mu bylo uloženo zahrnout do vypořádání celou částku 800 000 Kč, přičemž zdůrazňuje, že mu bylo stanoveno neobvykle vysoké výživné. Navrhuje, aby nebyla zohledněna částka 75 000 Kč coby půjčka synovi a částka 118 370 Kč coby výživné placené do rozvodu manželství. Žalovaný namítá rovněž nedostatky v rozsudcích ohledně závěrů týkající se finančních prostředků, konkrétně u životního pojištění u společnosti AXA životní pojišťovna a.s. V neposlední řadě rozsáhle brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně žádá, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle judikatury dovolacího soudu [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (dostupná na www.nsoud.cz)], má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů i nadále platí, že dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel ve svém velmi rozsáhlém dovolání uvedl řadu námitek a výhrad, jimiž brojil proti rozsudku odvolacího soudu, avšak zásadně nebyl schopen v jejich souvislosti řádně vymezit otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat.

Dovozuje-li dovolatel přípustnost dovolání z pouhé citace § 237 o. s. ř., pak je již v této části dovolání vnitřně rozporné. V dané věci totiž nemůže jít o právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, současně pak o otázku, která naopak ustáleně řešena dovolacím soudem je a odvolací soud se měl od této praxe odchýlit, současně o případ, kdy sám dovolací soud určitou otázku řeší v jednotlivých rozhodnutích odlišně, resp. o případ, kdy je rozhodovací praxe dovolacího soudu jednotná, ale podle názoru dovolatele by se měl dovolací soud od svého přijatého řešení odchýlit. Tuto rozpornou přípustnost pak dovolatel uvádí fakticky u každé dílčí položky vypořádání, se kterou v dovolání polemizuje, čímž přípustnost dovolání zjevně diskvalifikuje.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Jestliže tedy v poměrech dané věci kupř. dovolatel brojí proti nesprávnému posouzení disparity vypořádacích podílů, nemůže zůstat toliko u vyjádření nesouhlasu se závěry odvolacího soudu, nýbrž musí v dovolání zcela zřetelně vymezit právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a měl by ozřejmit, jak se její řešení promítne do poměrů dovolatele. Při vymezení právní otázky by měl dovolatel současně uvést, zdali se jedná o otázku v judikatuře dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu neřešenou, zdali se odvolací soud od závěrů vyslovených v judikatuře dovolacího soudu odchýlil, zdali je judikatura nejednotná či zdali má být dosavadní judikatura překonána.

Současně platí, že dovolací soud se může ve shodě s § 241a odst. 1 o. s. ř. zabývat jen právními námitkami (v případě přípustnosti dovolání též vadami řízení), pročež zcela logicky může být otázka přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. formulována toliko v souvislosti s nesprávným právním posouzením, a nikoliv v souvislosti s nesprávně zjištěným skutkovým stavem. Tomu však dovolatel i přes velmi rozsáhle formulované dovolání zásadně nedostál.

Předně dovolatel namítal, že se odvolací soud paušálně, nepřesvědčivě a bez jakéhokoliv odůvodnění odmítl zabývat argumentací žalovaného „ve smyslu jeho odkazů na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu“. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť je formulována natolik obecně, že není jasné, jak by se měla promítnout do poměrů konkrétní věci, de facto pak nutí dovolací soud k tomu, aby provedl komplexní přezkum napadeného rozhodnutí; k tomu však dovolací řízení sloužit nemá.

Nesouhlasí-li dovolatel s tím, že soudy dospěly k závěru, že žalobkyně „odklonila“ jen 379 000 Kč, a nikoliv 410 000 Kč; v této souvislosti řádně nevymezil právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, nadto ve skutečnosti nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav.

Obdobné závěry lze učinit v souvislosti s námitkami nesprávného vypořádání vkladů na účtu své matky ve výši 257 000 Kč, s nesouhlasem ohledně zahrnutí částky vyplacené matce žalovaného jakožto náhradě za užívání, ohledně nerealizování půjčky od matky žalovaného a ohledně toho, že část z žalobcem vybrané částky 800 000 Kč z účtu byla použita na potřeby rodiny.

Rovněž v souvislosti životním pojištěním u společnosti AXA životní pojišťovna a.s. nebyla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, nadto v tomto ohledu se dovolatel opětovně snaží postavit dovolací soud k tomu, aby přezkoumával zjištěný skutkový stav, který mu však přezkoumávat nepřísluší. Nesouhlasí-li žalovaný s tím, že neměla být půjčka ve výši 19 000 Kč realizována, tedy nemělo dojít k předání peněz, rozporuje dovolatel opětovně nepřípustně zjištěný skutkový stav, a nikoliv nesprávné právní posouzení věci.

Co se týče vypořádání movitých věcí, dovolatel vyjádřil nesouhlas s tím, že mu byl samostatně přikázán do vlastnictví plynový sporák, jakož i úpravna vody. Dovolatel uvádí, že odvolací soud se měl dopustit nesprávného právního posouzení věci, jakož i se jedná o „nevyřešenou otázku“, o jakou otázku se má jednat, však z dovolání nevyplývá, pročež tato námitka je z dovolacího přezkumu vyloučena.

Rovněž v souvislosti životním pojištěním u společnosti AXA nebyla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, nadto v tomto ohledu dovolatel se opětovně snaží postavit dovolací soud k tomu, aby přezkoumával zjištěný skutkový stav, který mu však přezkoumávat nepřísluší. Nesouhlasí-li žalobce s tím, že neměla být půjčka ve výši 19 000 Kč realizována, tedy nemělo dojít k předání peněz, rozporuje dovolatel opětovně nepřípustně zjištěný skutkový stav, a nikoliv nesprávné právní posouzení věci.

K přípustnosti dovolání v žádné z uvedených otázek pak nevede ani poukaz na údajné porušení práva na spravedlivý proces; žalovaný v souvislosti s tímto poukazem nijak nevymezuje otázku, která by se vskutku práva na spravedlivý proces týkala.

Ani v souvislosti s námitkou disparity nebyla otázka přípustnosti dovolání vymezena v souladu s judikaturou dovolacího soudu. S ohledem na podrobnější dovolací argumentaci s odkazy na řadu rozhodnutí dovolacího soudu považuje dovolací soud nad rámec uvedeného zdůraznit, že odvolací soud se při posouzení disparity vypořádacích podílů od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.

V rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud ozřejmil, že i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), může soud při vypořádání SJM rozhodnout s využitím tzv. disparity (nerovnosti) podílů.

K disparitě vypořádacích podílů se v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vytvořila rozsáhlá judikatura; ta je s ohledem na obdobný účel a obdobnou právní úpravu obecně nadále použitelná i v poměrech o. z.

Soudní odklon od (základního) pravidla o rovnosti vypořádacích podílů (tzv. disparita podílů) musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Disparita se může vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný pod č. C 803 v Souboru)]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu, zohledňující všechny okolnosti případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].

Při posouzení možné disparity podílů je vedle okolností samotných nutno přihlédnout také k jejich intenzitě, době trvání či časovému rozsahu jejich existence. Disparitu vypořádacích podílů nemusí nutně založit toliko jeden důvod o dostatečné intenzitě, nýbrž je možné uvažovat také o tom, že v určitém případě bude shledáno více okolností, které by samy o sobě nemusely disparitu založit, ale ve svém souhrnu či kombinaci uplatnění disparity opodstatňují [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013 (uveřejněný pod č. C 14 030 v Souboru)].

Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání SJM jen z toho pohledu, zdali nejsou relevantní úvahy soudu v nalézacím řízení zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100), či ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 (dostupného na www.nsoud.cz), mohou být důvodem vedoucím k disparitě vypořádacích podílů negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti.

Ve vztahu k negativním okolnostem v manželství z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že jednání, která jsou v rozporu s § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dnes § 687 o. z.), resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají v hospodaření se společným majetkem nebo v péči o rodinu. Odklon od principu rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214)]. Toliko výjimečně je možné přistoupit k disparitě vypořádacích podílů i v případě, kdy se negativní okolnost bezprostředně nepromítla do majetkových poměrů. Půjde zpravidla o momenty morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud při vypořádání přiměřeně nepřihlédl [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013 (uveřejněný pod č. C 13 611 v Souboru), či ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 (uveřejněný pod č. C 15 742 v Souboru)].

Z judikatury se dále podává, že vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém SJM nelze snížit jenom proto, že příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 15, str. 569), nebo ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (uveřejněný pod č. C 5060 v Souboru)], neboť právní úprava neumožňovala vyslovit „vinu“ manžela na rozvodu, i když ukládá soudu přihlédnout k příčinám rozvratu. Jde mnohdy o těžko postihnutelné příčiny, mající původ v intimní sféře, a i zdánlivě jasné příčiny rozvratu (v daném případě navázání mimomanželského vztahu) mají své příčiny. Není ovšem vyloučeno, aby nevěra jednoho z manželů ve spojení s dalšími skutečnostmi vedla soud k úvaze o disparitě podílů, a to např. tehdy, pokud by vedla k výrazně snížené péči o děti a rodinu, měla za následek negativní promítnutí do hospodaření se společným majetkem nebo by se jednalo o momenty morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud při vypořádání přiměřeně nepřihlédl [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013 (uveřejněný pod č. C 13 611 v Souboru)]. Samotné příčiny rozvratu manželství tak nejsou pro stanovení výše podílů manželů na jejich vypořádávaném SJM významné, pokud neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči rodinu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010 (uveřejněný pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Co se pak týče principu zásluhovosti, vychází judikatura z teze, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].

Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněný pod č. C 13 321–13 323 v Souboru), ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný pod č. C 12 230–12231 v Souboru), či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný pod č. C 12 237 v Souboru)].

Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný dosahoval nadprůměrných příjmů, kdy v roce 2010 byl jeho výdělek 944 000 Kč hrubého ročně cca 3krát vyšší než žalobkyně a v letech 2003 až 2008 (pracovní pobyt v zahraničí) ještě vyšší, od konce roku 2013 měl příjem více než 2krát vyšší než žalobkyně. Žalobkyně nebyla během zahraničního pobytu zaměstnána, při značném pracovním vytížení žalovaného spočívala převážně na ní péče o děti a domácnost v cizím prostředí. Manželství trvalo bezmála 27 let a nebylo přitom tvrzeno, že by žalobkyně za tuto dobu s výjimkou pětiletého zahraničního pobytu a období péče o společné děti nebyla výdělečně činná a nepřispívala k nabytí a udržení majetku manželů, byť v nižší míře než žalovaný. Žalobkyně péči o domácnost a děti nezanedbávala. Při zohlednění péče o společnou domácnost a děti nelze rozdíl v příjmech považovat za natolik zásadní, aby bylo možné uvažovat o disparitě podílů. Ohledně odnášení věcí ze společné domácnosti pak zdůraznil, že tím ještě věci režim SJM neopustily. Stran ztráty nebo poškození věcí se jednalo o věci nepatrné hodnoty, v řízení se nezjistilo, kdo ztrátu zavinil, nadto vyvádění hodnot ze SJM se výrazněji dopouštěl žalovaný než žalobkyně. Pro disparitu nehovoří ani opuštění společné domácnosti žalobkyní, i kdyby tomu předcházelo navázání mimomanželské známosti a porušení manželské věrnosti. Není rovněž pravdou, že by se vůči žalovanému dopouštěla žalobkyně domácího násilí, za to nelze považovat ojedinělé napadení žalovaného žalobkyní.

S uvedeným se ztotožnil odvolací soud, podle něhož nelze žalobkyni opodstatněně vytýkat jakýkoliv nedostatek v péči o rodinu a domácnost v době, kdy celá rodina žila v České republice či žila v cizině; nelze jí vyčítat ani nedostatek péče o společný majetek, jestliže s výjimkou období, kdy pečovala o dvě malé děti, vždy vyvíjela přiměřené pracovní úsilí, které rovněž přinášelo do rodiny příjem, ze kterého se nabýval společný majetek. Co se týká pětiletého období pobytu rodiny v Singapuru, je významné to, že oba účastníci shodně předem přijali tuto možnost práce žalovaného v zahraničí s přítomností rodiny s tím, že žalobkyně bude vytvářet pro žalovaného příznivé rodinné prostředí, jež mu umožní maximální možný pracovní výkon a úspěch; tímto žalobkyně kompenzovala svůj podíl na získání a udržení společného majetku. Jiná výjimečná okolnost nebyla dána. Co se týče příčin rozvratu manželství, nelze je klást výlučně jen k tíži žalobkyně, neboť manželství se rozpadlo pro vzájemné neshody obou účastníků, které se hromadily a vedly k postupnému vzájemnému odcizení; navázání mimomanželské známosti žalobkyní pak bylo již jen důsledkem těchto dlouhodobě existujících vzájemných neshod. Rovněž výhrada, že žalobkyně zanedbávala údržbu společného majetku, není namístě; správa majetku je solidární odpovědností obou manželů, jednalo se o období, kdy spolu již účastnici nežili ve společné domácnosti, žalobkyně ve větší míře zajišťovala potřeby nezletilých dcer účastníků, a užíval-li výlučně nemovitosti žalovaný, měl rovněž on zajišťovat jeho provoz a pojištění.

Soudy obou stupňů správně reflektovaly, že k disparitě vypořádacích podílu je nezbytné přistupovat zdrženlivě, neboť se jedná o institut, jehož použití musí být odůvodněno okolnostmi konkrétního případu. Soudy zcela přesvědčivě vysvětlily, proč v dané věci nejsou dány důvody pro disparitu vypořádacích podílů ohledně veškerého majetku ani ohledně jeho části. V souladu s dostupnou judikaturou soudy dovodily, že zásluha žalovaného na zisku majetku do SJM byla kompenzována péčí žalobkyně o rodinu; ta rovněž se na zisku hodnot podílela prací. Co se pak týče pětiletého období pobytu účastníků v Singapuru, dovolací soud považuje za přiměřené závěry, že žalobkyni nelze ničeho vytýkat, jestliže si zde nehledala pracovní místo a vytvářela toliko žalovanému příznivé rodinné zázemí. Rovněž natolik negativní okolnosti, které by měly vést k úvaze o disparitě vypořádacích podílů, nebyly dány. Samotná nevěra důvodem pro disparitu vypořádacích podílů zásadně být nemůže. V řízení se nezjistilo, kdo ztrátu společných věcí zavinil, domácí násilí podle soudů obou stupňů nebylo prokázáno. Dovolací soud tak závěry soudů obou stupňů nepovažuje za zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí.

Dovolání do rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. v části, v níž byly potvrzeny výroky VI. až VIII. rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II. je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů