// Profipravo.cz / Společné jmění manželů 28.02.2018

Přírůstky a výnosy z majetku vzniklé od zániku SJM do jeho vypořádání

Přírůstky a výnosy z majetku, který byl ve společném jmění manželů v okamžiku jeho zániku, vzniklé v období od zániku společného jmění do jeho vypořádání, již striktně vzato součást společného jmění netvoří, protože po zániku společného jmění nelze nadále jeho masu rozšiřovat. Právní režim těchto přírůstků a výnosů se řídil (stejně jako majetek v doposud nevypořádaném společném jmění manželů) podle § 853 obč. zák. přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o společném jmění manželů a tyto přírůstky a výnosy lze vypořádat v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů. Tyto přírůstky a výnosy lze vypořádat v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů pouze za podmínky, byl-li nárok na jejich vypořádání uplatněn ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů.

Nárok na vypořádání určité položky společného jmění manželů či majetku, který má být vypořádán na základě analogické aplikace ustanovení o vypořádání společného jmění manželů, je uplatněn včas také za podmínky, podá-li účastník řízení žalobu na vypořádání společného jmění manželů a z další žaloby podané ve lhůtě tří let od zániku společného jmění je zřejmé, že žalobce žádá vypořádat další položku tvořící společné jmění manželů či majetek, jenž má být vypořádán na základě analogické aplikace ustanovení o vypořádání společného jmění manželů. S takovou další žalobou by měl soud nakládat jako s podáním v již zahájeném řízení o vypořádání společného jmění manželů; práva účastníků řízení by nepoškodil ani postup, kdy by obě tato „řízení“ spojil ke společnému projednávání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5703/2015, ze dne 29. 11. 2017

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 149 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 150 odst. 4 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 853 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 22 C 12/2013-40, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Účastníci jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 4 C 70/2010, který nabyl právní moci 7. 11. 2010. Tímto dnem zaniklo i společné jmění manželů (dále též „SJM“), které nebylo doposud vypořádáno. Podle tvrzení žalobkyně tvoří společné jmění účastníků řízení rovněž dům na pozemku v k. ú. T., v němž se nachází nebytové prostory. Nebytové prostory pronajímá žalovaný za měsíční nájemné 45 000 Kč, které je hrazeno na jeho účet. Žalobkyně požaduje zaplacení částky 180 000 Kč představující polovinu nájemného inkasovaného žalovaným za období leden až srpen roku 2011.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemné je přírůstkem SJM a žalobkyně měla nárok na jeho úhradu uplatnit v rámci řízení o jeho vypořádání. Pokud tak neučinila, nemůže se domáhat zaplacení žalované částky samostatnou žalobou z titulu bezdůvodného obohacení.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 8. 2015, č. j. 15 Co 220/2015-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Rovněž odvolací soud dovodil, že žalobkyně mohla nárok na poměrnou část nájemného uplatnit pouze v rámci řízení o vypořádání SJM.

K námitce žalobkyně, že pokud neuplatnila nárok na vypořádání nájemného v řízení o vypořádání společného jmění manželů, jsou tyto prostředky podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení, uvedl, že je nutné nárok žalobkyně posoudit jako požadavek na vypořádání toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na výlučný majetek jednoho z manželů (tzv. vnos), neboť žalovaný použil inkasované nájemné pro svoji potřebu. Vnos může být vypořádán pouze v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů. Protože prostředky vynaložené jako vnosy nejsou vypořádány na základě fikce podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku, nelze se domáhat jejich zaplacení v samostatném řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2594/2008, podle kterého výnosy z majetku, který byl ve společném jmění manželů v okamžiku jeho zániku, tvoří součást společného jmění manželů i tehdy, jestliže k jejich získání došlo po zániku společného jmění manželů. Takovým přírůstkem je i nájemné z domu tvořícího společné jmění manželů. Neuplatnila-li žalobkyně nárok na jeho vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění, je nezbytné aplikovat § 150 odst. 4 občanského zákoníku a přiznat žalobkyni právo na zaplacení poloviny inkasovaného nájemného. Pokud odvolací soud hodnotil tento výnos jako vnos, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a shledává rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (především s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2594/2008). Uvádí, že není podstatné, zda je výnos z pronájmu posouzen jako vnos či přírůstek společného jmění, neboť takový nárok je možné uplatnit pouze v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání je přípustné i důvodné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Protože k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, rozhodl dovolací soud o vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 149 odst. 1 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství.

Podle § 150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se občanský zákoník ani jiný zákon nezmiňují o tom, čím se v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění řídí právní vztahy mezi bývalými manžely, týkající se majetku a závazků, které tvořily jeho předmět; uplatní se tak § 853 obč. zák., který přikazuje užití těch ustanovení občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší, tj. předpisů o společném jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2434/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Přírůstky a výnosy z majetku, který byl ve společném jmění manželů v okamžiku jeho zániku, vzniklé v období od zániku společného jmění do jeho vypořádání, již striktně vzato součást společného jmění netvoří, protože po zániku společného jmění nelze nadále jeho masu rozšiřovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2434/2014). Právní režim těchto přírůstků a výnosů se řídí (stejně jako majetek v doposud nevypořádaném společném jmění manželů) podle § 853 obč. zák. přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o společném jmění manželů a tyto přírůstky a výnosy lze vypořádat v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů (platí tedy, že při užívání tohoto majetku jednotlivými účastníky či braní plodů a užitků z něho nevzniká mezi nimi závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4280/2015). Tyto přírůstky a výnosy lze vypořádat v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů pouze za podmínky, byl-li nárok na jejich vypořádání uplatněn ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3379/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012).

V poměrech posuzované věci získal žalovaný jako jeden z bývalých manželů výnos z věci, která měla být podle tvrzení žalobkyně v zaniklém, avšak doposud nevypořádaném společném jmění manželů. Žalobkyně podala nejprve žalobu na vypořádání společného jmění manželů a posléze i žalobu na zaplacení částky 180 000 Kč představující polovinu nájemného inkasovaného žalovaným za období leden až srpen 2011.

Na základě shora uvedeného měly soudy její požadavek na zaplacení částky 180 000 Kč posoudit ve smyslu § 853 obč. zák. přiměřeně podle ustanovení o společném jmění manželů jako nárok na vypořádání výnosu z majetku tvořícího společné jmění manželů uplatněný ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů (společné jmění manželů zaniklo 7. 11. 2010, výnosy měl nabýt žalovaný od ledna 2011 do srpna 2011 a žalobkyně podala žalobu na zaplacení poloviny této částky v lednu 2013). Jelikož již bylo vedeno u soudu prvního stupně řízení o vypořádání společného jmění účastníků pod sp. zn. 4 C 57/2011, bylo nezbytné hodnotit návrh žalobkyně na zaplacení 180 000 Kč jako návrh uplatněný v rámci probíhajícího řízení o vypořádání společného jmění manželů. Jinými slovy s žalobou o zaplacení 180 000 Kč měl soud prvního stupně nakládat jako s podáním v již zahájeném řízení o vypořádání společného jmění manželů (práva účastníků řízení by nepoškodil ani postup, kdy by obě tato „řízení“ spojil ke společnému projednávání). Neboť platí, že nárok na vypořádání určité položky společného jmění manželů či majetku, který má být vypořádán na základě analogické aplikace ustanovení o vypořádání společného jmění manželů, je uplatněn včas také za podmínky, podá-li účastník řízení žalobu na vypořádání společného jmění manželů a z další žaloby podané ve lhůtě tří let od zániku společného jmění je (na základě právního posouzení skutkových okolností nároku provedeného soudem, který není vázán právní kvalifikací ze strany žalobce, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000) zřejmé, že žalobce žádá vypořádat další položku tvořící společné jmění manželů či majetek, jenž má být vypořádán na základě analogické aplikace ustanovení o vypořádání společného jmění manželů (srov. přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012).

Neobstojí námitka žalobkyně, že nájemné (jako přírůstek společného jmění) by mělo být vypořádáno na základě zákonné domněnky ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák., a žalobkyně by tak měla mít právo na zaplacení poloviny nájemného inkasovaného žalovaným. Žalobkyně s ohledem na shora uvedené uplatnila u soudu nárok na vypořádání této majetkové hodnoty, která je vypořádávána v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů, ve lhůtě tří let od zániku zákonného majetkového společenství manželů. V takovém případě nemůže být tato majetková hodnota podle § 150 odst. 4 obč. zák. vypořádána na základě zákonné domněnky ve smyslu tohoto ustanovení.

Pro posuzovanou věc není přiléhavý ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, na který poukazuje žalobkyně v dovolání. Podle tohoto rozsudku po uplynutí tří let od zániku společného jmění „může uplatnit společnou pohledávku vůči třetí osobě kterýkoliv z (bývalých) manželů, a to v režimu aktivní solidarity. Poté, co obdrží z této pohledávky plnění, bude povinen zaplatit druhému část na něj připadající.“ To ovšem platí za podmínky, že tato pohledávka nebyla uplatněna v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů. Jelikož v poměrech projednávané věci byla majetková hodnota u soudu uplatněna ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, je nutné tuto majetkovou hodnotu vypořádat v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů a zákonná domněnka se neaplikuje (srov. § 150 odst. 4 obč. zák.).

Z výše uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů