// Profipravo.cz / Věcná břemena 08.06.2021
Důsledky promlčení věcného břemene pro řízení o určovací žalobě
Je-li služebnost promlčena, má dotčená osoba podle § 618 o. z. právní nárok na její výmaz z veřejného seznamu. Výmaz promlčené služebnosti jako práva váznoucího na zatížené věci má za následek její faktický zánik. Následkům negativní domněnky výmazu se již v takovém případě nelze bránit námitkou, že stav zapsaný ve veřejném seznamu není v souladu se skutečným právním stavem a domáhat se odstranění takového nesouladu postupem podle § 985 o. z. Nelze tedy již nadále bez dalšího vycházet z judikatury přijaté za účinnosti obč. zák., podle které promlčení služebnosti spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze žádat soud, aby služebnost zrušil nebo omezil. Jestliže již samo promlčení zapisované služebnosti představuje takové její oslabení, že ho lze přirovnat k faktickému zániku, nebude na místě, aby nadále soud ještě rozhodoval o zrušení služebnosti. Nedohodnou-li se oprávněný a povinný na návrhu na výmaz promlčené služebnosti z katastru nemovitostí, lze se u soudu domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu (srov. NS 22 Cdo 1491/2020).
To ovšem též znamená, že pokud není věcné břemeno (služebnost) zapsáno v katastru nemovitostí, pak se žalovaný, vlastník zatížené nemovitosti, ubrání žalobě na určení, že jeho nemovitost je zatížena věcným břemenem, úspěšně vznesenou námitkou jeho promlčení. Není tedy již správný postup předpokládající, že žalobce se domůže určení práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) bez ohledu na to, že toto právo je promlčeno, a žalovaný pak může z důvodu žádat o zrušení věcného břemene pro trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3614/2020, ze dne 25. 2. 2021
Dotčené předpisy: § 618 o. z.
Kategorie: věcná břemena; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení existence věcného břemene specifikovaného níže. Žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky pozemku par. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, v katastrálním území XY, obec XY. V souladu s § 28d zákona č. 42/1992 Sb., zákona o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „transformační zákon“), bylo na nemovitosti ve prospěch žalobce založeno věcné břemeno (služebnost) užívání bytu. Žalovaní namítali neexistenci věcného břemene a pro případ, že by existovalo, vznesli námitku jeho promlčení.
Obvodní soud pro Prahu 1 („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 8. 11. 2018, č. j. 28 C 18/2016-149, výrokem I určil, že věcné břemeno bytu – právo užívání jedné bytové jednotky ke stavbě v části obce XY, č. p. XY na pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, obec XY, vzniklé na základě § 28d zák. č. 42/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), ve prospěch žalobce „zde je“, a výrokem II rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně ohledně otázky promlčení věcného břemene odkázal na rozsudek tamního soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 25 C 151/2012-194, ze kterého vyplývá, že k promlčení nemohlo dojít, neboť oprávněný z věcného břemene (žalobce) nepochybně toto právo vykonával, související agendu však přesunul na jiný subjekt.
Městský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, č. j. 14 Co 114/2019-240, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění: „Určuje se, že zde je ve prospěch žalobce věcné břemeno práva užívání bytové jednotky v půdním prostoru domu č. p. XY v XY, na budově č. p. XY, která je nyní zapsána v katastru nemovitostí jako součást pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, vzniklé na základě § 28d zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů“. Výrokem II pak změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení a výrokem III rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Výrok rozsudku upravil jen tak, aby byl „ve znění respektujícím současný stav zapsaný v katastru nemovitostí, tj. že budova č. p. XY je nyní zapsána v katastru jako součást pozemku č. parc. XY v k. ú. XY, obec XY“.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ve věci byly splněny veškeré zákonem vyžadované podmínky pro vznik věcného břemene podle § 28d transformačního zákona. K námitkám žalovaných týkajících se toho, že žalobce je v likvidaci, uvedl, že – podle rozhodnutí která citoval - v době rozhodování soudu již v likvidaci nebyl.
K námitce promlčení konstatoval, že předmětem řízení je určení, že zde věcné břemeno je, nikoli plnění odpovídající věcnému břemenu. I v případě, že by právo odpovídající věcnému břemenu bylo promlčeno, zatěžovalo by budovu i nadále jako tzv. naturální právo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1564/2003, ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 129/2009). Otázka promlčení tak podle odvolacího soudu nemá na rozhodnutí o předmětu sporu žádný vliv a soud prvního stupně se jí zabýval nadbytečně.
Ke tvrzení žalovaných, že nelze určit existenci předmětného věcného břemene ke stavbě, která je součástí pozemku, odvolací soud uvedl: „Žalovaným je třeba přisvědčit, že dle stavu zapsaného v katastru nemovitostí ke dni 5. 6. 2017 je budova č. p. XY situovaná na pozemku č. parc. XY v k. ú. XY zapsána jako součást tohoto pozemku. Uvedený stav však reflektuje skutečnost, že k uvedenému dni zároveň nebylo v katastru nemovitostí zapsáno žádné věcné břemeno zatěžující stavbu samotnou, v důsledku čehož byla naplněna dikce ustanovení § 3060 občanského zákoníku č. 89/2012 („ o. z.“). Ze žaloby je patrné, čeho a proč se žalobce domáhá, přičemž jasně vymezuje budovu, ve vztahu k níž mu podle jeho přesvědčení mělo ve smyslu § 28d zákona č. 42/1992 Sb. věcné břemeno vzniknout… Podle ustálené judikatury soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje o formulaci výroku a případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4649/2008). Proto není překročením žaloby, zformuluje-li soud svůj výrok způsobem reflektujícím stav zapsaný ke dni jeho rozhodnutí v katastru nemovitostí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání; mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení 1) otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o promlčení věcného práva (konkrétně od právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009), 2) otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o zjevné zneužití práva (například od právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3654/2019), a 3) otázky hmotného práva, která v rozhodování dosud nebyla vyřešena. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci.
1) Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je-li věcné břemeno promlčeno a byla vznesena námitka promlčení, nejde o zánik práva, nýbrž pouze o zánik nároku, což znamená, že právo přestalo být soudem vynutitelné, ale jako právo naturální stále existuje a zatěžuje nemovitost (a z opačného názoru zřejmě podle dovolatelů vyplývá závěr, že nelze podle § 80 o. s. ř. určit, že nemovitost jím není zatížena). Ve věci 21 Cdo 2185/2009 (týkající se zástavního práva) Nejvyšší soud uvedl, že i když promlčené právo přetrvává – obecně vzato – jako tzv. naturální obligace, nelze takový závěr bez dalšího vztáhnout také na zástavní právo. Namítl-li zástavní dlužník důvodně promlčení zástavního práva, nelze tu úspěšně dovozovat tzv. naturální obligaci. I když to dovolatelé výslovně neuvádějí, mají patrně za to, že obdobné závěry by měly platit i pro věcná břemena, která jsou – stejně jako právo zástavní – právy věcnými.
Odvolací soud se tedy měl zabývat námitkou promlčení, neboť pak by žalobu zamítl.
2) Dále žalovaní uvádějí: „Odvolací soud konstatuje, že podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, tedy v průběhu odvolacího řízení, se žalobce nezrušuje a jeho likvidace se nenařizuje. Podle žalovaných zrušení likvidace žalobce je zjevným zneužitím práva“. Žalovaní nebyli účastníky řízení o „nezrušení žalobce“ a o nenařízení jeho likvidace a o probíhajícím řízení tedy přirozeně ani nevěděli a v průběhu celého řízení upozorňovali na účelové „obživnutí“ žalobce. Odkazují na řadu rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu týkajících se dobrých mravů a zneužití práva, a uzavírají: „Bylo tak na odvolacím soudu, (v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce ještě prodléval v likvidaci), aby s“e zabýval zrušením likvidace žalobce ve vztahu k předmětu řízení z pohledu zneužití práva“.
3) Konečně uvádějí: „Odvolací soud upravil žalobní znělku a rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve znění: ‚Určuje se, že zde je ve prospěch žalobce věcné břemeno práva užívání bytové jednotky v půdním prostoru domu č. p. XY v XY, na budově č. p. XY, která je nyní zapsána v katastru nemovitostí jako součást pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obecXY, vzniklé na základě § 28d zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.‘ K tomu odvolací soud uvedl, že budova je zapsaná v katastru nemovitostí jako součást pozemku; uvedený stav však reflektuje skutečnost, že k uvedenému dni zároveň nebylo v katastru nemovitostí zapsáno žádné věcné břemeno zatěžující stavbu samotnou, v důsledku čehož byla naplněna dikce ust. § 3060 o. z. Podle odkazovaného ust. § 3060 o. z. ovšem není rozhodné, zda věcné právo je zapsané v katastru nemovitostí, ale zatěžuje-li nemovitost. Podle žalovaných se odvolací soud pokusil vlastní úpravou o řešení situace, kdy v době rozhodnutí budova č. p. XY byla podle zápisu v katastru nemovitostí součástí pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, ačkoli podle zákona po přezkumu trvání věcného břemene a jeho povahy budova případně součástí pozemku není – rozhodnout o tom, zda součástí je, nebo není, ale nelze bez doplnění skutečností, jež v dosavadním řízení nebyly zjišťovány. Znění napadeného výroku v úpravě odvolacího soudu je podle žalovaných výsledkem snažení odvolacího soudu se vyřešení problému vyhnout. Jisté je, že odvolací soud nezjistil, zda budova čp. XY je nebo není součástí pozemku parc. č. XY. Výrok, že zde je věcné břemeno na budově, „která je nyní zapsána v katastru nemovitostí jako součást pozemku“, nevypovídá o tom, jestli budova součást pozemku je nebo není. Podle ust. § 28d zák. č. 42/1992 Sb. věcné břemeno zatěžuje vlastníka budovy. Z toho v žádném případě nelze dovodit, že omezuje také vlastníka pozemku. Podle žalovaných tedy napadené soudní rozhodnutí nemůže být způsobilým titulem pro zápis práva do katastru nemovitostí. Kromě toho také nesplňuje požadavek katastrálního zákona, pokud jde o spojení s geometrickým plánem, a i proto je podle žalovaných nezpůsobilým titulem pro zápis (§ 7 odst. 3)“.
V této souvislosti nevymezili důvod přípustnosti dovolání, nicméně na jeho začátku tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; podle obsahu dovolání jde o otázku, zda věcné břemeno – zde právo užívat byt, brání tomu, aby se stavba stala součástí pozemku (§ 3060 o. z.) a zda věcné břemeno podle § 28d transformačního zákona může zatěžovat pozemek, jehož součástí je budova.
Dovolatelé navrhují zrušit rozsudky obou nalézacích soudů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelé také podávají návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, neboť jsou závažně ohroženi na svých právech případným zápisem věcného břemena do katastru nemovitostí a s tím spojenou eventuální žádostí o úvěr.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o promlčení věcného břemene, a dovolací soud dosud neřešil právní otázku, zda věcné břemeno podle § 28d transformačního zákona brání tomu, aby se stavba stala součástí pozemku (§ 3060 o. z.) a zda toto věcné břemeno může zatěžovat pozemek, jehož součástí je budova.
K promlčení věcného břemene:
I když dovolání je v této části (jako ostatně i v dalších částech) na samé hraně projednatelnosti (např. dovolatelé nevysvětlují, proč a v jakém rozsahu by se podle jejich mínění mohly vztáhnout závěry rozhodnutí o zástavním právu na věcné břemeno), přece jen obsahuje (zčásti implicitně) údaje nutné k vymezení důvodů přípustnosti i dovolacího důvodu. Odvolací soud posoudil promlčení věcného břemene jinak než aktuální judikatura Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1491/2020 Nejvyšší soud (ohledně služebnosti, která se měla promlčet v roce 2007) uvedl:
„Judikatura Nejvyššího soudu k promlčení služebnosti (věcného břemene) za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dovodila, že promlčení věcného břemene spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze podle § 151p odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.) žádat soud, aby věcné břemeno zrušil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci o zrušení služebnosti (pro změnu poměrů v důsledku promlčení) rozhodovaly nalézací soudy až po 1. 1. 2014, je však nutné posoudit otázku zrušení služebnosti a přiznání přiměřené náhrady podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“(§ 3028 odst. 1, 2 o. z. – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017).
Podle § 618 o. z. promlčí-li se právo zapsané ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, vymaže z něj promlčené právo ten, kdo veřejný seznam nebo rejstřík zástav vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem.
Podle § 980 odst. 2 věta druhá o. z. bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.
U služebnosti jako majetkového práva zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, výslovně předpokládá možnost jejího promlčení (§ 611, § 633 o. z.). Obdobně jako podle úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je obecným následkem promlčení výrazné oslabení práva – dlužníkovi zaniká povinnost plnit (§ 609 o. z.). Promlčené právo samo o sobě sice nezaniká, ale existuje nadále jako tzv. naturální obligace. Soud totiž k námitce promlčení nemůže zásadně poskytnout oprávněnému ochranu (§ 610 odst. 1 o. z.). Naopak je-li právo odpovídající služebnosti promlčeno, může se povinný ze služebnosti žalobou úspěšně domoci toho, aby se oprávněný takového práva zdržel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 431/2006, publikovaný pod č. 60/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V úvahách o následcích promlčení služebnosti je však dále nutné promítnout i znění § 618 o. z., podle kterého se promlčená služebnost vymaže z veřejného seznamu, ve kterém je zapsána, k návrhu osoby, která má na výmazu právní zájem. Tímto veřejným seznamem je ve vztahu ke služebnostem, které povětšinou váznou na věcech nemovitých, nutno rozumět především katastr nemovitostí vedený podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon).
Zákon s výmazem práva k věci z veřejného seznamu váže vznik domněnky neexistence takového práva (§ 980 odst. 2 věta druhá o. z.), která je projevem materiální publicity veřejných seznamů, která je dále rozvedena v § 984 a 985. Princip materiální publicity znamená, že údaje zapsané ve veřejném seznamu jsou právně účinné navenek (vůči třetím osobám) i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007). Materiální publicita se tedy chápe jako ochrana důvěry třetích osob ve správnost údajů zapsaných ve veřejném seznamu a možnost odvozovat z ní určité právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015), tedy např. neexistenci zatížení nemovitosti věcným břemenem (služebností).
Výmaz promlčené služebnosti jako práva váznoucího na zatížené věci (§ 1257 odst. 1 o. z.) má tedy za následek její faktický zánik. Je-li totiž služebnost skutečně promlčena, má dotčená osoba podle § 618 o. z. právní nárok na její výmaz z veřejného seznamu. Následkům negativní domněnky výmazu se již v takovém případě nelze bránit námitkou, že stav zapsaný ve veřejném seznamu není v souladu se skutečným právním stavem a domáhat se odstranění takového nesouladu postupem podle § 985 o. z.
S ohledem na tyto závěry nelze již podle Nejvyššího soudu po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nadále bez dalšího vycházet z citované judikatury přijaté za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle které promlčení služebnosti spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze žádat soud, aby služebnost zrušil nebo omezil (§ 1299 odst. 2 o. z., § 151p odst. 2 obč. zák.). Jestliže již samo promlčení zapisované služebnosti představuje takové její oslabení, že ho lze přirovnat k faktickému zániku, nebude na místě, aby nadále soud ještě rozhodoval o zrušení služebnosti. Nedohodnou-li se oprávněný a povinný na návrhu na výmaz promlčené služebnosti z veřejného seznamu – katastru nemovitostí (§ 618 o. z.), lze se u soudu domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu“.
To ovšem znamená, že pokud není věcné břemeno (služebnost) zapsáno v katastru nemovitostí, pak se žalovaný, vlastník zatížené nemovitosti, ubrání žalobě na určení, že jeho nemovitost je zatížena věcným břemenem, úspěšně vznesenou námitkou jeho promlčení.
Není tedy již správný postup předpokládající, že žalobce se domůže určení práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) bez ohledu na to, že toto právo je promlčeno, a žalovaný pak může z důvodu žádat o zrušení věcného břemene pro trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci (§ 1299 odst. 2 o. z.).
V dané věci to znamená, že odvolací soudu se musí zabývat věcně námitkou promlčení; bude-li důvodná, nebude možné žalobě vyhovět.
I když odvolací soud nemohl uvedené a oproti rozhodnutí odvolacího soudu pozdější rozhodnutí dovolacího soudu znát a nelze mu tedy vytýkat, že postupoval podle dřívější judikatury k občanskému zákoníku č. 40/1964 b., je v době rozhodování dovolacího soudu jeho rozhodnutí objektivně s právním názorem uvedeným v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu v rozporu; dovolání je tak v této části přípustné a je i důvodné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Ke tvrzenému zneužití práva při řízení o likvidaci žalobce:
K likvidaci žalobce odvolací soud uvedl: „Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2019, č. j. 82 C 3/2018-22, které nabylo právní moci dne 2. 10. 2019, bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2016, č. j. 82 Cm 851/2016-7, tak, že obchodní korporace 2. Stavební bytové družstvo občanů v Praze 4, Bránická ul. 89 v likvidaci, IČO 00033839, se nezrušuje a její likvidace se nenařizuje a likvidátorem této obchodní korporace se nejmenuje JUDr. Patrik Graňák (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2019, č. j. 82 C 3/2018-22). V aktuálním výpisu z obchodního rejstříku stran žalobce již v souladu s tímto rozhodnutím není vyznačen údaj o vstupu žalobce do likvidace (výpis z obchodního rejstříku)“.
Dovolatel tvrdí, že „zrušení likvidace žalobce je zjevným zneužitím práva“, a odkazuje na judikaturu, která obecně vymezuje, co je to zneužití práva, resp. rozpor s dobrými mravy. Ze žádného z rozhodnutí, na která odkazuje, však nelze dovodit, že by rozhodnutí soudu o tom, že likvidace družstva se nenařizuje, mohlo být v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva; § 8 o. z., stejně jako § 3 odst. 1 obč. zák., se týká hmotněprávního jednání, nikoliv rozhodnutí soudu. Napadené rozhodnutí tak není s dovolateli označenou judikaturou v rozporu, a v této části není dovolání přípustné.
V usnesení ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, ostatně Nejvyšší soud vyslovil: „Námitka, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou v rozporu s dobrými mravy, nemůže být pro výsledek dovolacího řízení právně relevantní; v úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí jsou anebo nejsou v souladu s právními předpisy, není však možné (na rozdíl od právních úkonů účastníků) hodnotit je z hlediska mravnosti“. Zákon neumožňuje poměřovat rozhodnutí soudu korektivem dobrých mravů; ten by bylo možno použít jen v případě, že výkon práva účastníka by byl s dobrými mravy v rozporu. Stejně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 366/2010. To platí o pro námitku zneužití práva. Soud nemůže nepřiznat závaznost pravomocnému rozhodnutí vydanému v jiném sporu proto, že účastník tvrdí, že v tomto jiném zřízení mělo být rozhodnuto jinak kvůli tomu, že jiný účastník zneužil právo.
Závaznost rozhodnutí rejstříkového soudu o statusové věci právnické osoby pro toto řízení navíc plyne i z § 27 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (k tomu viz např. Lavický, P. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 87). Soud tedy nemohl vycházet z toho, že žalobce je v likvidaci nebo dokonce že ke dni jeho rozhodnutí neexistoval.
K otázce, zda mimoknihovní věcné břemeno brání tomu, aby se stavba stala součástí pozemku (§ 3060 o. z.) a zda věcné břemeno podle § 28d transformačního zákona může zatěžovat pozemek, jehož součástí je budova:
Stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba (§ 3054 o. z.).
Zatěžuje-li věcné právo stavbu nebo pozemek, nestane se stavba součástí pozemku, dokud toto věcné právo trvá a pokud to jeho povaha vylučuje (§ 3060 o. z.).
V usnesení ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1372/2016, k výkladu § 3060 o. z. Nejvyšší soud formou poznámky řečené nad rámec dovolacího přezkumu uvedl, že existence věcného břemene (služebnosti) užívání nebrání tomu, aby se uplatnila tzv. superficiální zásada, aby se tedy stavba stala součástí pozemku, neboť není vyloučeno, aby věcné břemeno zatěžovalo jen část pozemku či jeho součást [k tomu srovnej např. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 238, marg. č. 1].
Tento právní názor je podrobně rozveden a odůvodněn ve druhém vydání komentáře k § 3060 (Spáčil, J., Králík, M. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 21. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, v tisku), takto: „Při absenci i jen demonstrativního výčtu možných případů řešení musí praxe vycházet z jediného zákonného hlediska (vedle trvání věcného práva), že naplnění superficiální zásady brání povaha věcného práva zatěžujícího pozemek či stavbu. Bude-li soudní praxe zvažovat řešení jednotlivých případů, bude muset aplikovat obecné zásady a principy a na jejich základě provádět výklad § 3060. V této souvislosti bude třeba zohledňovat zejména následující hlediska: a) princip legitimního očekávání, b) vůle smluvních stran, která se často promítá právě do principu legitimního očekávání, c) zásadní zásah do práv subjektů příslušného právního vztahu, tj. nejenom oprávněného, ale i povinného, d) princip ochrany nabytých práv, e) účel přechodných ustanovení. Jako obecné východisko lze formulovat závěr, že pokud se naplněním superficiální zásady obsah právního postavení účastníků právního vztahu a obsah samotného věcného práva nijak zásadně nezmění a závěr o sjednocení bude respektovat výše uvedená hlediska, bude to hovořit pro závěr o tom, že se stavba součástí pozemku stala. V opačném případě to bude signalizovat zachování dosavadního odděleného vlastnického režimu k pozemku a stavbě“.
Konkrétně ke služebnostem se v citovaném komentáři uvádí: „U služebností lze vycházet z obecněji formulovaného pravidla, že jejich existence na stavbě či pozemku nebrání, aby se stavba stala součástí pozemku. Postavení oprávněného ze služebnosti u věcných či pozemkových služebností není nijak dotčeno. Jestliže např. ve prospěch oprávněné osoby A bylo zřízeno věcné břemeno doživotního užívání domu, jenž je ve vlastnictví osoby B, která je také vlastníkem pozemku, na kterém se dům nachází, pak samotnou skutečností, že se stane stavba součástí pozemku, nedochází k žádným změnám v právním postavení oprávněného ani povinného, které by byly natolik zásadní povahy, že by superficiální zásadu měly vyloučit… Rozsahu ani obsahu práva oprávněného se takový závěr nedotkne“.
Na tento výklad dovolací soud odkazuje a uzavírá: Zatěžovala-li k 1. 1. 2014 služebnost užívání či požívání bytu stavbu, povaha této služebnosti nevyloučila (§ 3060 o. z. in fine), aby se stavba stala součástí pozemku (§ 1054 o. z.). To platí i pro věcné břemeno uvedené v § 28d transformačního zákona. V těchto případech se tak plně uplatnila superficiální zásada, budova se stala součástí pozemku, který je nadále zatížen služebností (věcným břemenem) v dosavadním rozsahu.
Argument dovolatelů, že podle § 28d transformačního zákona věcné břemeno zatěžuje vlastníka budovy, a proto nelze dovodit, že omezuje také vlastníka pozemku, neobstojí. Ustanovení § 28d uvedeného zákona je formulováno podle obecné právní úpravy v době jeho zařazení do zákona, kdy budovy byly samostatnými předměty vlastnického práva. S přihlédnutím ke kritériím uvedeným výše není rozumný důvod vyloučit, aby se budova stala od 1. 1. 2014 součástí pozemku a věcné břemeno jej nadále zatěžovalo v dosavadním rozsahu; na právech a povinnostech účastníků se nic nemění a není dotčeno legitimní očekávání oprávněného ohledně trvalosti služebnosti jako věcného práva.
Ač je tedy v této části dovolání přípustné, není důvodné.
Odvolací soud výslovně neuvedl, jaké právní úvahy jej vedly k formulaci rozsudečného výroku; nicméně dovolací soud – oproti názoru dovolatelů - nepovažuje výrok tak, jak je formulován, za nezpůsobilý k zápisu do katastru nemovitostí. Vyplývá z něj, kterou budovu věcné břemeno tam uvedené zatěžuje a že tato budova je součástí tam uvedeného pozemku.
Dovolatelé v této souvislosti vytýkají soudům, že nepřipojily k rozhodnutí o určení věcného práva k části budovy – jednotce - geometrický plán, který je podle katastrálního zákona v případě, že podle něj má být zapsáno věcné právo k části pozemku, jeho povinnou součástí. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že dovolatelé s ní nespojují žádný důvod přípustnosti dovolání. Ostatně soudy i v tomto případě postupovaly přiměřeně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Týká-li se právo, které má být na základě listiny zapsáno do katastru, jen části pozemku evidovaného v katastru, musí být s listinou spojen geometrický plán, který část pozemku vymezuje. Geometrický plán se považuje za součást listiny (§ 7 odst. 3 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon).
Katastrální zákon však výslovně nerozlišuje případy, kdy jde o právo týkající se nezastavěného pozemku a kdy o právo vztahující se k budově nebo k její části, která je již součástí pozemku. Nicméně z textu § 7 odst. 3 katastrálního zákona se jasně podává, že se toto ustanovení netýká práv zatěžujících části budov, které jsou dosud samostatnými předměty vlastnického práva; je tomu tak proto, že vztahy ohledně těchto budov a jejich částí zpravidla nelze jen pomocí geometrického plánu označit. To však platí i o budovách, které se již součástí pozemků staly. Důvodem je skutečnost, že katastrální mapa je pouze dvourozměrná, a tudíž do ní lze promítnout pouze objekty, které lze smysluplně vyjádřit v ploše. Skutečnost, že předmětem věcného břemene je jednotka v půdním prostoru, v ploše vyjádřit nelze. Pokud by totiž rozsah věcného břemene byl geometrickým plánem vymezen jako plocha odpovídající průmětu plochy předmětné jednotky do zobrazovací roviny, a takto zakreslen do katastrální mapy, vyvolávalo by to dojem, že věcným břemenem je pozemek zatížen v celém prostoru nad i pod takto vymezenou plochou (tj. ve všech podlažích), nikoliv pouze v půdním prostoru. Takové vymezení rozsahu věcného břemene by tedy bylo zavádějící a neodpovídající skutečnosti. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že katastr nemovitostí není veden trojrozměrně („ve 3D“), a takové skutečnosti tudíž neumí zachytit jinak, než slovním popisem, k čemuž je obsah výroku v této věci zcela dostatečný.
Dovolací soud opakovaně uvedl: Věcné břemeno musí být ve výroku označeno natolik určitě, aby rozsudek mohl být vykonán v exekučním řízení. Jestliže se poskytuje ochrana výkonu věcného břemene k části nemovitosti, vyznačuje se tato část pozemku na geometrickém plánu, který je potom součástí výroku rozhodnutí; jestliže je však rozsah věcného břemene vztahujícího se k části nemovitosti vymezen ve výroku rozsudku slovně zcela určitě, nejde o rozhodnutí vadné (viz přiměřeně R 28/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 218/2020 a ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001).
Uvedené platí v o rozhodnutí o určení věcného břemene potud, pokud je pořízení geometrického plánu vyznačujícího dotčenou část pozemku objektivně nemožné; jde zejména o případy, kdy je třeba rozsah věcného břemene vymezit trojrozměrně.
Z uvedeného je nicméně zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Autor: -mha-