// Profipravo.cz / Zástavní právo, zadržovací právo 09.02.2021
Řádné pokračování v zahájeném řízení o soudní prodej zástavy
I. Při soudním prodeji zástavy je třeba vykládat ustanovení § 112 obč. zák. tak, že zástavní věřitel pokračuje řádně v zahájeném řízení, jestliže po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy (po pravomocném skončení první fáze soudního prodeje zástavy) pokračuje v přiměřené lhůtě v uplatňování svého zástavního práva podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o. s. ř., popřípadě podáním exekučního návrhu prodejem zástavy podle ustanovení § 37 a násl. ex. řádu.
Posouzení, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, je vždy závislé na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu. Pokračoval-li zástavní věřitel v soudním prodeji zástavy řádně (v okolnostem případu přiměřené lhůtě) podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekučního návrhu prodejem zástavy, znamená to, že promlčecí doba, jejíž běh byl zastaven podáním návrhu na nařízení prodeje zástavy, nezačne znovu běžet dnem právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy a že stavení běhu promlčecí doby bude pokračovat (trvat) až do pravomocného skončení řízení ve druhé fázi soudního prodeje zástavy. Kdyby však zástavní věřitel nepodal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, začne promlčecí doba (do té doby stavená) znovu běžet dnem následujícím po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy. V tomto případě se zástavní právo nepromlčí jen tehdy, jestliže promlčecí doba neuplyne do dne, v němž byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy; v době od podání návrhu na nařízení prodeje zástavy do právní moci usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy, promlčecí doba neběží.
Okolnostmi, které je možné zohlednit při posouzení, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, jsou z povahy věci pouze takové konkrétní okolnosti, k nimž došlo ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy do dne podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekučního návrhu a které vypovídají o tom, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy bez zbytečných průtahů.
II. Při posuzování toho, zda oprávněný v posuzované věci podal v projednávané věci exekuční návrh prodejem zástavy ve vlastnictví povinné (předmětných nemovitých věcí) k uspokojení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru bez zbytečných průtahů, odvolací soud ve prospěch svého závěru, že oprávněný tento návrh v přiměřené lhůtě nepodal, učinil-li tak až více než ¼ roku po právní moci usnesení okresního soudu, kterým byl nařízen prodej zástavy, nesprávně zohlednil skutečnost, že oprávněný zahájil řízení o nařízení soudního prodeje zástavy (podal návrh na zahájení tohoto řízení) pouhé dva dny před promlčením zajištěné pohledávky, přestože tato okolnost nastala již přede dnem nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy a nevypovídá proto nic o tom, jak (přiměřeně) rychle oprávněný v řízení pokračoval podáním exekučního návrhu prodejem zástavy po právní moci tohoto rozhodnutí.
Okolnostmi, které by bylo možné zohlednit při posouzení, zda oprávněný podal exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, by mohly být například okolnosti tvrzené oprávněným, že exekuční návrh podal ihned po doručení usnesení o nařízení prodeje zástavy s vyznačenou doložkou právní moci, o jehož zaslání opakovaně soud žádal, aniž by mu bylo hned vyhověno, popřípadě další konkrétní okolnosti, k nimž došlo od právní moci usnesení okresního soudu, kterým byl nařízen prodeje zástavy, do podání exekučního návrhu v této věci.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 38/2020, ze dne 27. 10. 2020
Dotčené předpisy:
§ 100 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1997
§ 112 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1997
§ 151f odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1997
§ 402 obch. zák. ve znění do 30. 6. 1997
§ 405 obch. zák. ve znění do 30. 6. 1997
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Návrhem doručeným soudnímu exekutorovi dne 29. 5. 2018 se povinná domáhala zastavení exekuce vedené na základě pověření Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 5. 2018 č. j. 11 EXE 9369/2018-19 (ve znění „opravného pověření soudního exekutora“ Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 6. 2018 č. j. 11 EXE 9369/2018-22) soudním exekutorem JUDr. J. F., Exekutorský úřad P., se sídlem v P., pod sp. zn. 132 EX 666/18, podle pravomocného a vykonatelného usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2016 č. j. 50 Nc 2854/2007-270 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2017 č. j. 17 Co 612/2016-359, jimiž byl k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1 973 717,96 Kč s příslušenstvím nařízen prodej zástavy ve vlastnictví povinné, a to pozemku parc. č. 2239, jehož součástí je budova s číslem popisným 1112, pozemku parc. č. 2238 a pozemku parc. č. 2240, všech zapsaných na listu vlastnictví č. 1609 pro katastrální území Chomutov I, obec Chomutov, u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Chomutov (dále jen „předmětné nemovité věci“). Návrh zdůvodnila zejména tím, že zástavní právo je promlčeno a že vznáší námitku promlčení. Uvedla, že mezi „SoDeP, s. r. o.“ a Investiční a Poštovní bankou, a. s. byla dne 30. 9. 1996 uzavřena „smlouva o revolvingovém úvěru č. XY“, na jejímž základě „tato banka poskytla svému tehdejšímu klientovi revolvingový úvěr do výše 1 000 000 Kč“, přičemž pohledávka byla zajištěna „smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem (cizím)“, kterou „za povinnou – jako zástavce – uzavíral tehdejší duchovní správce L. M. S.“, že „původní úvěrová smlouva byla dodatkem č. 1 ze dne 17. 1. 1997 změněna z hlediska povinné zejména tak, že revolvingový úvěr byl zvýšen na částku 1 500 000 Kč“, přičemž „pohledávka do výše dalších 500 000 Kč, spočívající v předmětném dodatku k úvěrové smlouvě, byla zajištěna další zástavní smlouvou“ uzavřenou mezi povinnou a Investiční a Poštovní bankou, a. s. dne 21. 1. 1997, že „dodatkem č. 2 předmětné úvěrové smlouvy došlo k navýšení revolvingového úvěru do částky 1 900 000 Kč (což nebylo z hlediska povinné právně relevantní, protože nedošlo k navýšení zajištěné pohledávky)“, že „dodatkem č. 3 ze dne 26. 9. 1997 došlo k prodloužení doby splatnosti úvěru do 30. 9. 1998“, a že se tudíž pohledávka promlčela při obecné čtyřleté promlčecí lhůtě dne 30. 9. 2002. Aby nedošlo k promlčení zástavního práva, musel by být návrh na soudní prodej zástavy podán nejpozději dne 30. 9. 2002, neboť zástavní právo se nepromlčí dříve než zajištěná pohledávka, k čemuž však nedošlo.
Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 3. 12. 2018 č. j. 11 EXE 9369/2018-72 (poté co soudní exekutor JUDr. J. F., Exekutorský úřad P., usnesením ze dne 8. 6. 2018 č. j. 132 EX 666/18-16 návrhu povinné na zastavení exekuce nevyhověl a postoupil věc k rozhodnutí „exekučnímu soudu“) exekuci „v celém rozsahu“ zastavil a rozhodl, že se ruší výroky rozhodnutí o nákladech exekuce a nákladech oprávněného obsahově navazující na pověření Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 5. 2018 č. j. 11 EXE 9369/2018-19, že oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů exekuce 20 352,20 Kč k rukám advokáta JUDr. G. B., že povinná je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů odvolacího řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 95 Co 186/2018 částku 10 176,10 Kč k rukám advokátky Mgr. L. P. a že oprávněný je povinen zaplatit JUDr. J. F., soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu P., na náhradě nákladů exekučního řízení 6 655 Kč. Soud prvního stupně uvedl, že promlčecí doba začala běžet dne 1. 10. 1998 (dnem následujícím po dni splatnosti úvěru podle dodatku č. 3 ke smlouvě o revolvingovém úvěru uzavřené mezi „SoDeP s. r. o.“ jako dlužníkem a Investiční a Poštovní bankou, a. s., jako věřitelem dne 30. 9. 1996) a uplynula dne 1. 10. 2001, že během této doby nebylo zahájeno „řízení o povolení soudního prodeje zástavy“ a že zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. Dovodil, že čtyřletá promlčecí doba pohledávky ze smlouvy o úvěru začala běžet rovněž dne 1. 10. 1998, že v případě konkursního řízení se promlčecí doba staví nikoli podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, ale až podáním řádné přihlášky pohledávky do konkursního řízení, že právní předchůdkyně oprávněného (Československá obchodní banka, a. s.) podala přihlášku do konkursního řízení na majetek „SoDeP s. r. o.“ dne 30. 10. 2002, tedy až po marném uplynutí promlčecí doby (dne 1. 10. 2002), nicméně „úpadce námitku promlčení této pohledávky nebo k ní se vztahujícího zástavního práva nevznesl“, a proto promlčecí doba nemohla s ohledem na § 405 odst. 2 obchodního zákoníku uplynout dříve než jeden rok ode dne skončení konkursního řízení (usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2006 č. j. 18 K 163/2000-151, kterým byl konkurs zrušen pro nedostatek majetku úpadce a které nabylo právní moci dne 13. 7. 2006), tudíž že „promlčecí doba tedy nově uplynula dnem 13. 7. 2007“, přičemž oprávněný podal žalobu na nařízení soudního prodeje zástavy ve věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 50 Nc 2854/2007 (dne 11. 7. 2007) před marným uplynutím této promlčecí doby. Soud prvního stupně dále dovodil, že „absolutní“ promlčecí doba „podle ustanovení obchodního zákoníku činí 10 let“ a uplynula dne 1. 10. 2008, přičemž pohledávka vůči „SoDeP s. r. o.“ se tímto dnem promlčela, neboť před skončením desetileté promlčecí doby nebylo proti této společnosti zahájeno řízení, a že „v této době sice bylo zahájeno řízení sp. zn. 50 Nc 2854/2007, nicméně zahájení tohoto řízení by mohlo mít vliv toliko na běh promlčecí doby zástavního práva a ve vztahu k povinnému, nikoli ve vztahu k původnímu dlužníku“. Uzavřel, že „došlo-li dnem 1. 10. 2001 k promlčení zástavního práva ve vztahu k povinnému, pak za situace, kdy došlo k promlčení pohledávky i ve vztahu k původnímu dlužníku společnosti SoDeP s. r. o., byť až dnem 1. 10. 2008“, je námitka promlčení vznesená povinnou důvodná, a exekuci proto podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu zastavil.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 6. 2019 č. j. 95 Co 44/2019-105 potvrdil usnesení soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněnému náhradu nákladů odvolacího řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 95 Co 186/2018, v němž bylo rozhodnuto, že exekuce se neodkládá) a rozhodl, že oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení 22 655,85 Kč k rukám advokáta JUDr. G. B. Dovodil, že „exekuční soud“ nepochybil, když „znovu posoudil promlčení práva věřitele na uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy, aniž by byl vázán předchozím posouzením Krajského soudu v Praze v řízení pod sp. zn. 30 Co 2220/2008“, vydaným v řízení o určení existence zástavního práva, neboť plynutí času představuje změnu poměrů, že uplatnil-li zástavní věřitel vůči obligačnímu dlužníku žalobu před uplynutím promlčecí doby pohledávky, je tato skutečnost právně bezvýznamná, neboť pravomocné zastavení řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 261/2002 z důvodu zpětvzetí žaloby mělo stejný důsledek, jako kdyby ke stavení běhu promlčecí doby podáním žaloby nikdy nedošlo, že „maximální promlčecí doba pohledávky dle § 408 odst. 1 obch. zák., která počala běžet 1. 10. 1998, uplynula dnem 30. 9. 2008, tj. po zahájení řízení o nařízení prodeje zástavy sp. zn. 50 Nc 2854/2007“, a že „zahájením řízení o nařízení soudního prodeje zástavy nedošlo ke stavení promlčecí doby zástavního práva ve smyslu § 112 obč. zák., když ‚vlastní‘ promlčecí doba zástavního práva (…) uplynula již před podáním návrhu a ve vztahu k promlčecí době zajištěné pohledávky zahájení řízení o nařízení prodeje zástavy žádné účinky nemělo“. Odvolací soud zdůraznil, že jestliže „v dané věci oprávněný zahájil řízení o nařízení soudního prodeje zástavy pouhé dva dny před promlčením zajištěné pohledávky“, pak jeho podání „návrhu na nařízení exekuce“ prodejem zástavy dne 26. 4. 2018, tj. více než ¼ roku po právní moci usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, nebylo učiněno, vzhledem ke všem konkrétním okolnostem, v přiměřené lhůtě. Uzavřel, že „došlo-li dne 2. 10. 2001 k promlčení vlastního zástavního práva (práva na uspokojení ze zástavy), pak za situace, kdy došlo k promlčení obligační pohledávky zajištěné zástavním právem, nejpozději uplynutím dne 30. 9. 2008“, je „námitka promlčení vznesená povinnou v exekuci důvodná a exekuce musí být k návrhu povinné zastavena“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Dovolatel má za to, že se odvolací soud při řešení otázky promlčení zástavního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která poukazuje. Vytýká mu, že při svém rozhodování nevyšel z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014 č. j. 30 Co 220/2008-439 a „v rozporu s principem právní jistoty dospěl k závěru, že pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, nevytváří překážku rei iudicatae“ ohledně prejudiciální otázky promlčení zástavního práva. Uvádí, že „z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá“, že uplatnil svá práva proti zástavnímu dlužníkovi „podáním žaloby o nařízení soudního prodeje zástavy“ ještě před promlčením pohledávky, tedy před promlčením zástavního práva, že „zahájil druhou fázi soudního prodeje zástavy“ v přiměřené lhůtě, když po „pravomocném skončení první fáze v trvání 11ti let soudního řízení jednal s povinnou o případném smíru, který však nebyl realizován“, přičemž exekuční návrh podal „ihned po doručení vyznačené právní moci na usnesení o nařízení prodeje zástavy“, když „usnesení s doložkou právní moci soud doručil po opakované žádosti o zaslání doložek usneseních soudů do datové schránky oprávněného dne 23. 4. 2018“ s následným vysvětlením soudu „ze dne 24. 4. 2018, že usnesení odvolacího soudu s doložkou nelze zaslat, jelikož spis se nachází u Nejvyššího soudu v Brně“. Oprávněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Povinná navrhla, aby dovolací soud dovolání oprávněného odmítl, neboť usnesení odvolacího soudu není v rozporu s právními názory Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozhodnutích, na něž oprávněný poukazuje, a námitky oprávněného představují „nepřípustné napadání rozhodnutí odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění“. Uvedla, že otázka promlčení zástavního práva nebyla v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Co 220/2008 pravomocně vyřešena, ale bylo o ní rozhodnuto jako o „každé jiné předběžné otázce“, že „k promlčení pohledávky došlo ke dni 30. září 2002 a k promlčení zástavního práva došlo v návaznosti na promlčení pohledávky také ke dni 30. září 2002“ a že zástavní věřitel neuplatnil své zástavní právo včas, protože podal návrh na soudní prodej zástavy dne 11. 7. 2007, „přičemž žádná předchozí řízení neměla na běh promlčecí lhůty žádný vliv“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci napadené usnesení odvolacího soudu závisí mimo jiné na vyřešení otázek hmotného práva, za jakých podmínek může dojít k promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy a jaké okolnosti jsou významné pro posouzení, zda zástavní věřitel podal exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, a zda proto řádně pokračoval v zahájeném řízení o soudní prodej zástavy ve smyslu ustanovení § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že při řešení první právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že druhá z těchto otázek dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání oprávněného proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. je přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání oprávněného je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k uzavření úvěrové i zástavní smlouvy došlo dne 30. 9. 1996 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále též „obč. zák.“) a dále podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 1997 (dále jen „obch. zák.“) [srov. § 3028 odst. 3 a § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Soud v exekučním řízení [srov. § 35 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“)] zastaví exekuci, je-li exekuce nepřípustná, protože tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat [srov. § 52 odst. 1 ex. řádu ve spojení s § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Dojde-li k promlčení v exekuci vymáhaného práva a vznese-li povinný námitku promlčení, jde podle ustálené judikatury soudů (srov. například Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 sp. zn. Cpj 159/79, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981) o důvod, pro který soud exekuci zastaví podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu a § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení § 101 obč. zák. není-li v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že promlčení podléhá rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení nebylo – na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) – vyloučeno. Podle ustálené rozhodovací praxe soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) se promlčení zástavního práva řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu. Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 občanského zákoníku); zástavní právo mohlo být poprvé vykonáno dnem, v němž zástavnímu věřiteli vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, tedy dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy, protože dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil. Protože se podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
Podle ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží; to platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (srov. § 112 obč. zák.).
Na rozdíl od zástavního práva se promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru (nebo z jiného obchodního závazkového vztahu) řídí obchodním zákoníkem, který obsahuje komplexní úpravu promlčení v § 387 a násl. (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 736/2006, který byl uveřejněn pod č. 81 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007). Není-li stanoveno jinak, činí promlčecí doba čtyři roky (srov. § 397 obch. zák.) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (srov. § 391 odst. 1 obch. zák.). Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení, nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (srov. § 402 a § 403 odst. 1 obch. zák.). Bylo-li právo uplatněno před promlčením podle § 402 až 404 obch. zák., avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet, nicméně jestliže v době skončení takového soudního nebo rozhodčího řízení promlčecí doba již uplynula nebo do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení (srov. § 405 odst. 1 a 2 obch. zák.). Bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet; námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (srov. § 408 odst. 1 obch. zák.) [k tomu srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006].
Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že podal-li dne 11. 7. 2007 oprávněný (zástavní věřitel) vůči povinné (zástavní dlužnici) u Okresního soudu v Chomutově návrh na nařízení soudního prodeje zástavy, kterým bylo zahájeno řízení vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 50 Nc 2854/2007, učinil tak před promlčením zástavního práva zřízeného k předmětným nemovitým věcem zástavní smlouvou uzavřenou mezi povinnou jako zástavní dlužnicí a právní předchůdkyní oprávněného Investiční a Poštovní bankou, a. s., jako zástavní věřitelkou dne 30. 9. 1996, neboť ke dni 11. 7. 2007 nedošlo (nemohlo dojít) k promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. XY uzavřené dne 30. 9. 1996 mezi Investiční a Poštovní bankou, a. s., jako věřitelkou a SoDeP spol. s r. o. v likvidaci jako dlužníkem, která byla na základě dodatku č. 3 uvedené úvěrové smlouvy ze dne 26. 9. 1997 splatná dne 30. 9. 1998 (srov. § 100 odst. 2 větu třetí obč. zák.). Dne 25. 9. 2002 – tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby pohledávky (srov. § 397 obch. zák.), k němuž by došlo dne 1. 10. 2002 – totiž podala právní předchůdkyně oprávněného (Československá obchodní banka, a. s.) u Okresního soudu v Chomutově žalobu o zaplacení zajištěné pohledávky proti obligačnímu dlužníku (SoDeP spol. s r. o. v likvidaci), kterou bylo zahájeno řízení vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 17 C 261/2002, čímž došlo ke stavení promlčecí doby pohledávky (§ 402 obch. zák.), a podáním návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy v době přerušeného běhu promlčecí doby pohledávky došlo ke stavení promlčecí doby rovněž u zástavního práva (srov. § 112 obč. zák.).
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 11. 2007 č. j. 17 C 261/2002-134, které nabylo právní moci dne 12. 1. 2008, bylo řízení o zaplacení zajištěné pohledávky pro zpětvzetí žaloby (z důvodu zrušení konkursu dlužníka SoDeP spol. s r. o. v likvidaci pro nedostatek majetku) zastaveno, a nebylo v něm tedy rozhodnuto ve věci samé (a podle § 405 odst. 1 obch. zák. proto platí, že promlčecí doba nepřestala běžet), neboť promlčecí doba pohledávky, která v důsledku podání žaloby o její zaplacení přestala běžet dne 25. 9. 2002 a do jejíhož skončení zbýval méně než rok, byla podle § 405 odst. 2 obch. zák. prodloužena o jeden rok od pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 261/2002, tj. do 12. 1. 2009. Vzhledem k obecnému omezení promlčecí doby v ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. délkou 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, však promlčecí doba pohledávky skončila – vzhledem k době její splatnosti – již dne 1. 10. 2008. Pohledávka zajištěná zástavním právem k předmětným nemovitým věcem proto nebyla v době uplatnění zástavního práva u soudu podáním návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy (dne 11. 7. 2007) promlčena, a tedy nemohlo být promlčeno ani zástavní právo, které se – jak vyplývá z výše uvedeného – nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka.
Závěr odvolacího soudu, že pravomocné zastavení řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 261/2002 z důvodu zpětvzetí žaloby mělo stejný důsledek, jako kdyby ke stavení běhu promlčecí doby podáním žaloby nikdy nedošlo, a že zahájením řízení o nařízení soudního prodeje zástavy nedošlo ke stavení promlčecí doby zástavního práva ve smyslu § 112 obč. zák., neboť „vlastní“ promlčecí doba zástavního práva uplynula již před podáním návrhu na zahájení tohoto řízení, proto není správný.
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, kterým se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze (prodeje zástavy soudem), která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o. s. ř., popřípadě podáním exekučního návrhu podle ustanovení § 37 a násl. ex. řádu, která smí být provedena jen prodejem zástavy; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na prodej zástavy soudem ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 338a odst. 1 o. s. ř., § 52 ex. řádu).
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle něhož soudy postupovaly v řízení o soudním prodeji zástavy vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 50 Nc 2854/2007 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – v tomto řízení významné. Namítá-li zástavní dlužník, že zástavní právo zaniklo nebo že se promlčelo, nejde o způsobilou obranu proti žalobě na nařízení prodeje zástavy (v první fázi soudního prodeje zástavy), ale o důvod pro zastavení exekuce prodejem zástavy podle ustanovení § 268 odst. 3 nebo podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (§ 52 odst. 1 ex. řádu) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005].
V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že ke stavení promlčecí doby podle ustanovení § 112 obč. zák. dochází ode dne, v němž bylo u soudu nebo jiného příslušného orgánu právo věřitelem uplatněno (zahájením řízení nebo připojením se k již zahájenému řízení), až do dne, kterým bylo řízení pravomocně skončeno, a to za předpokladu, že věřitel v řízení řádně pokračoval.
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje – jak již uvedeno výše – ve dvou fázích, přičemž jeho druhá fáze (prodej zástavy soudem) přepokládá pravomocné skončení první fáze (nařízení prodeje zástavy pravomocným usnesením soudu). Předmětem druhé fáze soudního prodeje zástavy je zpeněžení zástavy (označené ve vykonatelném usnesení o nařízení prodeje zástavy) za účelem dosažení výtěžku, který slouží (bude použit) k uspokojení zajištěné pohledávky a jejího příslušenství; v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) smí být nařízen jen prodej té zástavy, o níž to stanoví k výkonu navržené vykonatelné usnesení o nařízení prodeje zástavy, zajištěná pohledávka a její příslušenství mohou být v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) uspokojovány jen z výtěžku zpeněžení zástavy, označené ve vykonatelném usnesení o nařízení prodeje zástavy, a je nepřípustné, aby na základě vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy bylo k uspokojení zajištěné pohledávky v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) použito něco jiného než zástava, jejíž prodej soud nařídil v první fázi soudního prodeje zástavy. Při soudním prodeji zástavy tedy zástavní věřitel řádně – v zájmu uspokojení své zajištěné pohledávky – pokračuje v zahájeném řízení nejen tehdy, jestliže svým procesním postupem umožňuje náležitý (úspěšný) průběh řízení o soudním prodeji zástavy, ale pouze v případě, že bez zbytečných průtahů podá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy a že v této druhé fázi soudního prodeje zástavy svými procesními úkony nebrání vlastnímu prodeji (zpeněžení) zástavy a uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku prodeje (zpeněžení) zástavy. Do druhé fáze nemusí soudní prodej zástavy přejít jen tehdy, jestliže po usnesení soudu o nařízení soudního prodeje zástavy zástavní právo zaniklo, neboť zajištěná pohledávka s příslušenstvím byla splněna nebo z jiného zákonem stanoveného důvodu zanikla.
Při soudním prodeji zástavy je proto třeba vykládat ustanovení § 112 obč. zák. tak, že zástavní věřitel pokračuje řádně v zahájeném řízení, jestliže po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy (po pravomocném skončení první fáze soudního prodeje zástavy) pokračuje v přiměřené lhůtě v uplatňování svého zástavního práva podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o. s. ř., popřípadě podáním exekučního návrhu prodejem zástavy podle ustanovení § 37 a násl. ex. řádu. Posouzení, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, je vždy závislé na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu. Pokračoval-li zástavní věřitel v soudním prodeji zástavy řádně (v okolnostem případu přiměřené lhůtě) podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekučního návrhu prodejem zástavy, znamená to, že promlčecí doba, jejíž běh byl zastaven podáním návrhu na nařízení prodeje zástavy, nezačne znovu běžet dnem právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy a že stavení běhu promlčecí doby bude pokračovat (trvat) až do pravomocného skončení řízení ve druhé fázi soudního prodeje zástavy. Kdyby však zástavní věřitel nepodal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, začne promlčecí doba (do té doby stavená) znovu běžet dnem následujícím po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy. V tomto případě se zástavní právo nepromlčí jen tehdy, jestliže promlčecí doba neuplyne do dne, v němž byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy; v době od podání návrhu na nařízení prodeje zástavy do právní moci usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy, promlčecí doba neběží (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3892/2010).
Okolnostmi, které je možné zohlednit při posouzení, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, jsou z povahy věci pouze takové konkrétní okolnosti, k nimž došlo ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy do dne podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekučního návrhu a které vypovídají o tom, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy bez zbytečných průtahů.
Při posuzování toho, zda oprávněný podal v projednávané věci exekuční návrh prodejem zástavy ve vlastnictví povinné (předmětných nemovitých věcí) k uspokojení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru bez zbytečných průtahů, odvolací soud ve prospěch svého závěru, že oprávněný tento návrh v přiměřené lhůtě nepodal, učinil-li tak až dne 26. 4. 2018, tj. více než ¼ roku po právní moci usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2016 č. j. 50 Nc 2854/2007-270, kterým byl nařízen prodej zástavy, nesprávně zohlednil skutečnost, že oprávněný zahájil řízení o nařízení soudního prodeje zástavy (podal návrh na zahájení tohoto řízení) pouhé dva dny před promlčením zajištěné pohledávky (dne 11. 7. 2007), přestože tato okolnost nastala již přede dnem nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy a nevypovídá proto nic o tom, jak (přiměřeně) rychle oprávněný v řízení pokračoval podáním exekučního návrhu prodejem zástavy po právní moci tohoto rozhodnutí (nehledě k tomu, že promlčecí doba zajištěné pohledávky skončila – jak vyplývá z výše uvedeného – nikoliv 13. 7. 2007, ale až dne 1. 10. 2008).
Okolnostmi, které by bylo možné zohlednit při posouzení, zda oprávněný podal exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, by mohly být například okolnosti tvrzené dovolatelem, že exekuční návrh podal ihned po doručení usnesení o nařízení prodeje zástavy s vyznačenou doložkou právní moci, o jehož zaslání opakovaně soud žádal, aniž by mu bylo hned vyhověno, popřípadě další konkrétní okolnosti, k nimž došlo od právní moci usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2016 č. j. 50 Nc 2854/2007-270, kterým byl nařízen prodeje zástavy, do podání exekučního návrhu v této věci. Protože se odvolací soud takovými okolnostmi nezabýval, je jeho závěr o důvodnosti námitky promlčení zástavního práva vznesené povinnou v rámci exekučního řízení předčasný, a tudíž nesprávný.
Vytýká-li však oprávněný odvolacímu soudu, že při svém rozhodování nevyšel z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014 č. j. 30 Co 220/2008-439, kterým byla zamítnuta žaloba povinné na určení neexistence téhož zástavního práva z důvodu jeho promlčení, a „v rozporu s principem právní jistoty dospěl k závěru, že pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, nevytváří překážku rei iudicatae“ ohledně prejudiciální otázky promlčení zástavního práva, činí tak neopodstatněně, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, v němž byl přijat závěr o promlčení zástavního práva k předmětným nemovitým věcem, je založeno na jiných skutečnostech, než které tu byly v době řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Co 220/2008 a k nimž došlo až později. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž spočívá na závěru, že exekuční návrh prodejem zástavy nebyl podán v přiměřené lhůtě, přičemž v době nabytí právní moci uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze nebylo ještě pravomocně rozhodnuto ani o návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy. K předpokladům vzniku překážky věci pravomocně rozhodnuté srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987 sp. zn. 2 Cz 12/87, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1988, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 29 Odo 147/2002, které bylo uveřejněno pod č. 212 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, které bylo uveřejněno pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, a v nich vyslovený závěr, že předpokladem vzniku překážky věci pravomocně rozhodnuté je, že jde o totožnou pravomocně rozhodnutou věc, že o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže stejný nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku), že pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce, a že překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (včetně všech akcesorických výroků o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Chomutově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Autor: -mha-