// Profipravo.cz / Držba, vydržení 18.09.2025
Splnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 o. z.
Mimořádné vydržení dle ustanovení § 1095 o. z. nevyžaduje dobrou víru držitele (tj. poctivou držbu ve smyslu ustanovení § 992 o. z., respektive oprávněnou držbu ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák.). Podmínkou mimořádného vydržení je držba nikoliv v nepoctivém úmyslu.
Nepoctivý úmysl držitele přitom brání vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby. Pokud držitel až později zjistí, že není vlastníkem držené věci (není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl (zpravidla) dotčen.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1820/2025, ze dne 13. 8. 2025
Dotčené předpisy:
§ 1095 o. z.
§ 3066 o. z.
Kategorie: vydržení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 7. 2024, č. j. 11 C 47/2022-135, zamítl žalobu na určení, že součástí společného jmění žalobců je spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné poloviny na pozemku parc. XY v katastrálním území XY– dále „předmětný pozemek“ (výrok I), a žalobcům uložil povinnost nahradit žalované společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 2 700 Kč (výrok II).
2. Žalobci se v řízení proti žalované domáhali určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, konkrétně ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ideální jedné poloviny, k němuž měli nabýt vlastnické právo (v režimu společného jmění manželů) vydržením. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci se chopili držby předmětného pozemku o výměře 559 m2 na základě kupní smlouvy ze dne 20. 12. 1984, na jejímž základě nabyli do společného jmění manželů pozemky parc. č. st. XY o výměře 679 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům), a parc. č. XY, zahrada, o výměře 330 m2, vše v katastrálním území XY. Následně dne 20. 7. 2001 žalobci darovali spoluvlastnický podíl na uvedených nemovitostech o velikosti ideálních ¾ svému synovi P. H. ml. Žalobce a) platil z předmětného pozemku daň z nemovitostí od roku 1993 do roku 2016, kdy byl správcem daně informován, že hradí daň z nemovitosti za pozemek, k němuž mu dle stavu zápisu v katastru nemovitostí nesvědčí vlastnické právo. Žalobci, respektive jejich právní předchůdci [matka žalobce a), jakož i její sestry a rodiče], užívají bez přerušení držby předmětný pozemek od roku 1947. Předmětný pozemek je na společné hranici oddělen od nemovitostí ve spoluvlastnictví žalobců a jejich syna rodinným domem č. p. XY. V katastru nemovitostí jsou jako rovnodílní podíloví spoluvlastníci předmětného pozemku v současnosti evidováni P. H. ml., syn žalobců, a žalovaná, jež spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku získala coby odúmrť v roce 2018.
3. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalobci nenabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě vydržení podle ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“), jelikož se nestali oprávněnými držiteli této nemovitosti ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. Zohlednil, že výměra předmětného pozemku dosahuje více než 50 % výměry sousedních nemovitostí, k nimž žalobci nabyli vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 20. 12. 1984. Žalobcům tak muselo být známo, že právním titulem k užívání předmětného pozemku nedisponují. Dovodil také, že žalobci nenabyli předmětný pozemek ani na základě mimořádného vydržení ve smyslu ustanovení § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), neboť již v roce 2016 se dozvěděli, že jako vlastník pozemku je v katastru nemovitostí zapsaná třetí osoba. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobci nebyli v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří.
4. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 22 Co 256/2024-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok první rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalobců nahradit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok druhý rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a odkázal i na jeho právní posouzení. Uvedl, že byť výměra předmětného pozemku jen nepatrně přesahovala 50 % výměry pozemků, jež žalobci nabyli kupní smlouvou ze dne 20. 12. 1984, a s nimiž předmětný pozemek tvořil jeden oplocený funkční celek, nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří, neboť je od ostatních nezastavěných pozemků ve vlastnictví žalobců zcela zřetelně oddělen stavbou rodinného domu žalobců, přičemž jeho plocha je ve skutečnosti podstatně větší v porovnání s plochou ostatních nezastavěných pozemků náležejících žalobcům. Konstatoval rovněž, že i pokud by se žalobci chopili držby předmětného pozemku oprávněně, nebyli oprávněnými držiteli po zákonem vyžadovanou dobu deseti let, jestliže nejpozději v roce 1993 zjistili, že kromě pozemků označených v kupní smlouvě ze dne 20. 12. 1984 drží předmětný pozemek, který má vlastní parcelní číslo.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále také „dovolatelé“) dovolání. Přípustnost dovolání opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyli oprávněnými držiteli předmětného pozemku, a proto k němu nenabyli vlastnické právo na základě vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že předmětný pozemek tvoří s pozemky, jež byly předmětem kupní smlouvy ze dne 20. 12. 1984, přibližně 70 let jeden funkční celek užívaný generacemi rodiny žalobce a). Zdůrazňují, že vydržet lze i více než 50 % výměry skutečně nabytých nemovitostí. Skutečnost, že v roce 1993 žalobci začali hradit daň z nemovitostí z předmětného pozemku, pak dle názoru dovolatelé potvrzuje jejich přesvědčení, že jim daný pozemek patří, a nemůže tudíž vyvrátit jejich dobrou víru, že tento pozemek vlastní. Za odporující judikatuře dovolacího soudu pokládají rovněž závěr odvolacího soudu, že nemohli nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, a ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (zmíněné rozsudky, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), upozorňují, že jen na základě pouhého zjištění žalobců, že jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí zapsaná třetí osoba, nelze jejich držbu považovat za držbu v nepoctivém úmyslu. Dále se domnívají, že by měl Nejvyšší soud přehodnotit svoji ustálenou rozhodovací praxi ohledně nemožnosti započtení doby držby předchůdce, který již sám vlastnické právo k pozemku vydržel. Vyjadřují též přesvědčení, že soudy nižších instancí krátily práva žalobců, neboť neprovedly jimi navržené důkazy. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně a určí, že žalobci jsou v režimu společného jmění manželů spoluvlastníky podílu o velikosti ideální jedné poloviny na předmětném pozemku.
7. Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců v části, v níž byly předestřeny otázky týkající se předpokladů vydržení předmětného pozemku žalobci dle ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák., jakož i nemožnosti započtení vydržecí doby právního předchůdce, jestliže již sám vlastnické právo vydržel, předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje. Řešením nastíněných právních otázek se již Nejvyšší soud ve své judikatuře zabýval a jejich posouzením se v poměrech projednávané věci odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, přičemž dovolací soud neshledává důvod pro jiné posouzení těchto v rozhodovací praxi již vyřešených otázek. Dovolání žalobců je ovšem ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky splnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. Při řešení této otázky, jak bude dále uvedeno, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil.
K dobré víře držitele jako předpokladu vydržení podle ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák.:
11. Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením (řádným) mělo podle do řízení vnesených skutkových tvrzení dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. – viz § 3028 odst. 1, 2 o. z.
12. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
13. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
14. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k (části) sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby (části) sousedního pozemku. Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zda sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zda nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu.
15. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry nabytého pozemku k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým [judikatura toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě (části) jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011).
16. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální, založené na komplexním posouzení jedinečných a konkrétních skutkových okolností v každé projednávané věci. Při posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je zpravidla na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019).
17. Odvolací soud založil v poměrech projednávané věci svou úvahu o nedostatku dobré víry žalobců na zjištění, že předmětný pozemek nenavazuje na další nezastavěné pozemky ve vlastnictví žalobců, neboť je od nich fakticky zcela zřetelně oddělen stavbou rodinného domu žalobců. Podotkl také, že rozloha předmětného pozemku (559 m2) podstatně převyšuje rozlohu pozemku parc. č. XY, zahrady žalobců (330 m2). Závěr odvolacího soudu, že s ohledem na situování předmětného pozemku (od pozemků, které žalobci nabyli kupní smlouvou ze dne 20. 12. 1984, je oddělen zdí rodinného domu žalobců) nebyli žalobci nikdy oprávněnými držiteli předmětného pozemku, neboť nemohli být v dobré víře, že jim tento pozemek patří, nepovažuje dovolací soud v daném konkrétním případě za zjevně nepřiměřený, a tedy ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Předmětný pozemek tvoří zahradu a je tedy užíván jinak než sousední pozemek zastavěný rodinným domem. Způsob využití předmětného pozemku s ohledem na jeho polohu (vůči dalším žalobci vlastněným pozemkům) pak objektivně vyvolává pochybnost o jeho skutečné hranici. V případě, že žalobci snad považovali předmětný pozemek za součást nemovitostí nabytých na základě kupní smlouvy ze dne 20. 12. 1984, nejednali s patřičnou mírou opatrnosti a bez ohledu na jejich subjektivní přesvědčení nemohli být nadále v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, že jsou jeho vlastníky.
18. Dospěl-li odvolací soud k jednoznačnému závěru, že jsou tu skutečnosti, které musely pochybnosti o vlastnictví předmětného pozemku objektivně vyvolat a pro které nelze omyl žalobců, že jim předmětný pozemek patří, označit za omluvitelný, bylo již nadbytečné zabývat se dalšími okolnostmi, které pochybnosti o vlastnictví předmětného pozemku nevyvolávaly. Také rozpor mezi takovými okolnostmi (dlouhodobá nerušená držba, příbuzenské vazby k prodávající, připlocení) a polohou předmětného pozemku ve vztahu k dalším nezastavěným pozemkům ve vlastnictví žalobců vyvolává pochybnosti o skutečném stavu věci, stejně jako okolnost, že daň z předmětného pozemku začali žalobci platit až v roce 1993, byť tvrdí, že se držby chopili v souvislosti s kupní smlouvou ze dne 20. 12. 1984.
19. Přiléhavost přitom postrádá polemika dovolatelů stran oprávněnosti držby v případě, že výměra drženého sousedního pozemku dosahuje přibližně 50 % výměry skutečně koupených nemovitostí. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že rozdíl mezi výměrou pozemku předmětného a pozemků nabytých kupní smlouvou ze dne 20. 12. 1984 nebyl natolik zásadní, aby mohl dobrou víru žalobců vyvrátit. V této úvaze dovolací soud nepřiměřenost neshledává. Poměr ploch pozemků je pouze jedním z kritérií při posuzování dobré víry (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3275/2019). I hledisko poměřování výměr pozemku nabytého a drženého je tak třeba zasadit do kontextu pravidla, že hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení a že je třeba vždy brát v potaz všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, jenž byl uveřejněn pod číslem 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, a ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012).
K započtení vydržecí doby právního předchůdce držitele:
20. Otázka, zda vydržení vlastnického práva právní předchůdkyní žalobců vylučuje možnost žalobců započíst si dobu, po kterou tato předchůdkyně věc držela, přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud se již v usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1158/2022, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1908/23 (uvedené usnesení je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), zabýval možným přehodnocením své rozhodovací praxe v této otázce. Nedospěl však k závěru, že je třeba otázku posoudit jinak, a setrval na konkluzích dosavadní ustálené rozhodovací praxe. Ani argumentace žalobců v přítomné věci tento náhled nezměnila.
21. Rozhodovací praxe dovolacího soudu byla jasně vyjádřena například v usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, jehož právní věta zní: „Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem.“ Z této právní věty a z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se možnosti držitele uplatňujícího vydržení věci započíst si dobu držby svého právního předchůdce podle ustanovení § 134 odst. 3 obč. zák. (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, či ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000) vyplývá, že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce, jen pokud ten sám věc či právo nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009). Jinými slovy řečeno: „Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010). Na tyto závěry navázal dovolací soud i v režimu zákona č. 89/2012 Sb. při výkladu ustanovení § 1096 o. z. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
22. V nyní projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že i pokud by vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyla vydržením právní předchůdkyně žalobců, nemohou si žalobci započítat její dobu držby. Tento závěr je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podstata závěrů vyslovených v uvedených rozhodnutích vychází z toho, že samotné nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka. Je tomu tak proto, že v opačném případě by bylo rezignováno na ochranu vlastnického práva právního předchůdce, který věc vydržením nabyl, avšak nepřevedl.
23. Nemůže tudíž obstát argumentace žalobců, že započtení doby držby jejich právní předchůdkyně je jediné logické řešení, které celou situaci zjednodušuje. Právě takové řešení by ústavně konformní nemohlo být. Založilo by totiž dvě kategorie vlastníků, a sice a) vlastníků, kteří nabyli vlastnické právo jinak než vydržením, jejichž dobu držby započítávat nelze, a b) vlastníků, kteří nabyli vlastnické právo vydržením, u nichž by bylo možné zápočet držby předchůdce akceptovat. Taková diferenciace by však byla v rozporu se zásadou rovnosti vlastnických práv (blíže k tomu i k dalším nežádoucím důsledkům řešení nastiňovaného žalobci viz Holas, J., Holubář, A., Petříková, P. Nemožnost započtení doby držby předchůdce, který splnil podmínky vydržení. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora, 2022, č. 11, s. 43–48).
24. Jestliže dovolatelé dále naznačují, že v případě vydržení vlastnického práva právním předchůdcem není dána žádná možnost, jak ovlivnit nápravu skutečných právních poměrů a dosáhnout případně nabytí vlastnictví k vydržené věci, pak dovolací soud dodává, že to není argument, který by jakkoliv měl vést dovolací soud ke změně jeho judikatury. Je totiž na právním předchůdci držitele, aby se v rámci ochrany svého vlastnického práva postaral o nápravu skutečných právních poměrů ve vztahu ke katastru nemovitostí a dosavadnímu katastrálnímu vlastníku, resp. i ve vztahu k dalšímu držiteli, aby vyloučil případné vydržení vlastnického práva právě tímto právním nástupcem. Je pak zcela na něm, zda tak učiní, či nikoliv. Právě proto, že poslední držitel nemá jakýkoliv právní nárok na to, aby mu jeho právní předchůdce věc do vlastnictví převedl, nemá logicky ani přímý právní nástroj, kterým by mohl řešit právní poměry svého právního předchůdce, pokud k tomu právní předchůdce z jakéhokoliv důvodu nepřistoupí. V tom dovolací soud neshledává jakoukoliv nepřiměřenost, naopak to zcela odpovídá zásadám soukromého práva a principu vigilantibus iura scripta sunt.
IV.
Důvodnost dovolání
25. V rozsahu, v němž Nejvyšší soud shledal dovolání žalobců přípustným (viz bod 10 odůvodnění tohoto rozsudku), nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
26. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
27. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
28. Podle ustanovení § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
29. Podle ustanovení § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
30. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva podle zákona č. 89/2012 Sb. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V ustanoveních § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení, na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Dovolací soud rovněž zdůraznil, že hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či by nebyly řádně odůvodněny. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, nebo usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023.
31. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“.
32. Dále se pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, zabýval otázkou, ke kterému okamžiku se posuzuje držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ pro mimořádné vydržení. Uvedl, že zákon v ustanovení § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky, jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v ustanovení § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu.“ Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení.
33. V témže rozhodnutí navíc Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží. V takovém případě se považuje držitel za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.
34. Z uvedeného výkladu, je-li dovolacím soudem projektován do poměrů posuzované věci, je zřejmé, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže ve shodě se soudem prvního stupně považoval nedostatek (objektivizované) dobré víry žalobců za skutečnost bránící vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku dle ustanovení § 1095 o. z. Jak již bylo totiž shora vysvětleno, mimořádné vydržení dle ustanovení § 1095 o. z. dobrou víru držitele (tj. poctivou držbu ve smyslu ustanovení § 992 o. z., respektive oprávněnou držbu ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák.) nevyžaduje. Soudy nižších stupňů nikterak nereflektovaly, že podmínkou mimořádného vydržení je držba nikoliv v nepoctivém úmyslu. Nepoctivý úmysl držitele přitom brání vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby. Pokud držitel až později zjistí, že není vlastníkem držené věci (není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl (zpravidla) dotčen. Samotná skutečnost, že žalobci v průběhu roku 2016 zjistili, že jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí uvedena třetí osoba, tudíž neměla za následek zánik jejich kvalifikované držby (tedy držby nikoliv v nepoctivém úmyslu).
K namítaným vadám řízení:
35. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (srovnej § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
36. K výtce dovolatelů, jíž brojí proti neprovedení některých označených důkazů, sluší se uvést, že soudy nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy; jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených důkazů provedou, a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedly (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1056/2019, nebo ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020). Soudy nižšího stupně přitom v projednávané věci své povinnosti dostály, když v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlily, z jakého důvodu některým důkazním návrhům nevyhověly. Skutečnost, že nakonec dospěly ke skutkovému závěru, jenž žalobcům nekonvenuje, žádné zkrácení jejich procesních práv pochopitelně nepředstavuje.
37. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
38. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
39. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-