// Profipravo.cz / Držba, vydržení 09.12.2024
Poctivost držby vlastnického práva podle § 992 odst. 1 o. z.
I. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti (poctivosti) držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.
II. Úvahy odvolacího soudu v projednávané věci považuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu neobstojí.
Dovolací soud dospěl na rozdíl od odvolacího soudu k závěru, že žalobce nemohl mít z omluvitelných důvodů za to, že se na základě darovací smlouvy stal vlastníkem pozemku parc. č. XY a předmětných pozemků. Co se týče pozemku parc. č. XY ve vlastnictví státu, sám žalobce deklaroval pochybnosti o svém vlastnickém právu k němu při rozhovoru s matkou žalované, která ho v těchto pochybnostech mohla jen utvrdit, jestliže mu sdělila, že jde o její pozemek. Bez ohledu na skutečnost, že matka žalované sama vlastníkem tohoto pozemku nebyla či že šlo o „rozhovor náhlý, ojedinělý či vyvolaný okamžitými okolnostmi“, šlo o událost, která byla způsobilá založit u žalobce objektivně důvodné pochybnosti, zda mu vlastnické právo k tomuto pozemku náleží. Lze přihlédnout taktéž ke skutečnosti, že žalobce se v tomto řízení ani nedomáhá vydržení vlastnického práva k tomuto pozemku, nýbrž jej plánuje od státu odkoupit. To samo o sobě svědčí o jeho pochybnostech o možnosti vydržení tohoto pozemku.
Měl-li mít žalobce objektivně důvodné pochybnosti o svém vlastnickém právu k pozemku parc. č. XY, tím spíše je musel mít i ve vztahu k předmětným pozemkům, jejichž vydržení se v tomto řízení domáhá, neboť tyto pozemky navazují na pozemek parc. č. XY, nikoliv na pozemky nabyté na základě darovací smlouvy. Lze si jen stěží představit, že by omyl žalobce mohl být za této situace při zachování běžné opatrnosti posuzované z objektivního hlediska omluvitelný, byť k sobě byly všechny pozemky připloceny.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2163/2024, ze dne 30. 10. 2024
Dotčené předpisy: § 992 o. z.
Kategorie: držba, vydržení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2023, č. j. 6 C 197/2022-71, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. XY oddělených z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY geometrickým plánem č. 474-116/2020 vypracovaným P. Č. a ověřeným Ing. J. H. dne 28. 11. 2020 pod č. P-132/2020 (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutečností. Žalobce se na základě darovací smlouvy ze dne 11. 5. 2005 uzavřené se svým otcem stal vlastníkem pozemku parc. č. st. XY s domem č. p. XY a přilehlé zahrady – pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Oba pozemky tvoří protáhlý obdélník s poměrem stran cca 1:6, jenž je co do šířky vymezen kratší stranou rodinného domu žalobce. K delší straně tohoto obdélníku přiléhá úzký pruh pozemku parc. č. XY o výměře 96 m2, který je ve vlastnictví státu. Vydržení tohoto pozemku žalobce netvrdil, naopak uvedl, že je s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových předběžně dohodnut na jeho odkoupení. Teprve k tomuto pozemku státu přiléhá opět relativně úzký pruh pozemku parc. č. XY o výměře 107 m2, jehož větší část o výměře 86 m2 tvoří předmětné pozemky, tj. pozemky, jejichž vydržení se žalobce domáhá. Soud prvního stupně také zjistil, že v roce 2010 či 2011 se žalobce dotazoval matky žalované na pozemek se strouhou (tj. pozemek parc. č. XY) a ta mu odpověděla, že „ho to nemusí zajímat, že je to její pozemek“. V řízení bylo dále nesporné, že žalobce kromě pozemků nabytých na základě darovací smlouvy užíval i oba přilehlé pozemky až po hranici původního oplocení vedoucího po pozemku parc. č. XY, a to až do přelomu října a listopadu 2022, kdy žalovaná plot posunula podle katastrální mapy.
3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle právní úpravy účinné ke dni, kdy se žalobce chopil držby předmětných pozemků, tj. podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně shledal, že žalobce při zachování běžné míry opatrnosti mohl nabýt důvodné pochybnosti o vlastnictví předmětných pozemků. Pokud se žalobce domníval, že je vlastníkem předmětných pozemků s odkazem na směnu pozemků, která měla proběhnout mezi právními předchůdci účastníků řízení v sedmdesátých letech minulého století, a zároveň v darovací smlouvě byl kromě stavební parcely s domem už jen jeden další pozemek (přilehlá zahrada), pak žalobce nemohl být od počátku v dobré víře o tom, že mu patří pozemek až po tehdejší oplocení, neboť by v darovací smlouvě absentoval alespoň jeden další pozemek, který by byl získán onou směnou. Nadto poukázal také na skutečnost, že užíval-li žalobce pozemky v původním oplocení, pak užíval pozemky o výměře celkem o 2/3 vyšší (182 m2), než činí výměra darované zahrady (278 m2). Takový omyl pak není omylem omluvitelným. Dobrou víru žalobce ve vlastnictví k předmětným pozemkům pak podle soudu prvního stupně byla způsobilá nalomit i tvrzení právní předchůdkyně žalované o tom, že pozemek parc. č. XY je její.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2024, č. j. 21 Co 24/2024-91, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
5. Odvolací soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), neboť žalobce měl nabýt vlastnické právo vydržením ke dni 11. 5. 2015. Uvedl, že v řízení byly prokázány a nestaly se ani spornými skutečnosti zakládající právní závěr, že žalobce minimálně od 11. 5. 2005 po dobu 10 let předmětné pozemky držel a „šlo o držbu pravou (§ 987, 993 o. z.). Držba žalobce se přitom zakládala na darovací smlouvě, tedy na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (srovnej § 628 obč. zák.) a vlastnické právo převodci (otci žalované) k darovaným nemovitostem náleželo, tak jak to vyžaduje § 1090 odst. 1 o. z. Odvolací soud považuje s ohledem na nespornost těchto okolností případu za nadbytečný další výklad právního posouzení existence těchto zákonných podmínek vydržení v projednávané věci.“
6. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda žalobce byl po celou vydržecí dobu držitelem poctivým ve smyslu § 992 o. z. Dospěl k závěru, že žalobce měl z omluvitelných důvodů za to, že se na základě darovací smlouvy stal vlastníkem pozemku parc. č. XY a předmětných pozemků. Odkázal přitom zejména na skutečnosti, že žalobce se chopil držby pozemků na základě darovací smlouvy uzavřené s osobou blízkou – se svým otcem, jejímž předmětem byl pozemek v zástavbě domů, k němuž již v době darování byly předmětné pozemky připloceny. Plot vybudoval právní předchůdce žalované, pročež lze o to méně pochybovat o nesprávném oplocení jeho vlastních pozemků. Takto pozemky držel a užíval v době darování i otec žalobce, a začal je tak užívat i žalobce sám. Držené pozemky tvořily určitý logický funkční celek. Tyto okolnosti podle odvolacího soudu působí natolik výrazně, že omyl žalobce je třeba posuzovat jako omluvitelný i přes zjištěný poměr ploch pozemku skutečně darovaného a pozemků cizích, jejichž držby se žalobce chopil. K rozhovoru žalobce a matky žalované uvedl, že šlo o „rozhovor náhlý, ojedinělý a vyvolaný okamžitými okolnostmi, a žalobce projev matky žalované objektivně nemohl vnímat jinak než tak, že jde o výsledek momentální rozepře,“ a uzavřel, že na základě této skutečnost žalobce dobrou víru o svém vlastnickém právu k předmětným pozemkům neztratil.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolaní považovala za přípustné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s tím, že zároveň má být i dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tvrdila, že žalobce, který nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem po právním předchůdci darovací smlouvou, si byl celou dobu vědom skutečnosti, že části pozemkových parcel, které užívá, nejsou v jeho vlastnictví. Dále polemizovala s tím, zda žalobce mohl být v dobré víře ohledně svého vlastnického práva k předmětným pozemkům a odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se držby v dobré víře (např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 243/2007). Namítla, že k vydržení vlastnického práva nedošlo, neboť nebyla splněna podmínka dobré víry držitele. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Přípustnost dovolání žalované a zároveň i jeho důvodnost je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce poctivosti držby vlastnického práva podle § 992 odst. 1 o. z., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Podle § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.
13. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k (řádnému – pozn. dovolacího soudu) vydržení se vyžaduje pravost držby, a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.
14. Nejvyšší soud se podmínkami řádného vydržení v režimu zákona č. 89/2012 Sb., zabýval zejména v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod č. 2/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Vyložil, že držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o. z.) a pravá (§ 993 o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu § 991 o. z.; to výslovně uvádí i důvodová zpráva: „Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu § 991, nýbrž že se má na mysli jiný případ“. Držba se tak musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Např. je uzavřena ohledně věci platná kupní smlouva, avšak vlastnické právo na kupujícího nepřejde, neboť prodávající nebyl vlastníkem věci (a také nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného).
15. Dobrá víra poctivého držitele je založena na omluvitelném omylu o existenci či neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Poctivým držitelem podle § 992 odst. 1 o. z. je ten, kdo je, stejně jako podle předchozí úpravy, v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“, i když zákon nyní užívá jinou formulaci; jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí opírat o omluvitelný omyl [srovnej Spáčil, J. § 992 (Poctivá držba). In: Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96]. Otázka dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena ve vztahu k oprávněné držbě podle § 130 obč. zák. Tato judikatura je vzhledem k obsahově shodné zákonné definici oprávněné držby podle § 130 obč. zák. a poctivé držby podle § 992 o. z. v zásadě i nadále použitelná i pro posouzení poctivé držby podle § 992 odst. 1 o. z. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3815/2023, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1992/2023 (dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)].
16. V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným.“ Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006).
17. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti (poctivosti) držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022).
18. Úvahy odvolacího soudu považuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu neobstojí.
19. Dovolací soud dospěl na rozdíl od odvolacího soudu k závěru, že žalobce nemohl mít z omluvitelných důvodů za to, že se na základě darovací smlouvy stal vlastníkem pozemku parc. č. XY a předmětných pozemků. Co se týče pozemku parc. č. XY ve vlastnictví státu, sám žalobce deklaroval pochybnosti o svém vlastnickém právu k němu při rozhovoru s matkou žalované, která ho v těchto pochybnostech mohla jen utvrdit, jestliže mu sdělila, že jde o její pozemek. Bez ohledu na skutečnost, že matka žalované sama vlastníkem tohoto pozemku nebyla či že šlo o „rozhovor náhlý, ojedinělý či vyvolaný okamžitými okolnostmi“, šlo o událost, která byla způsobilá založit u žalobce objektivně důvodné pochybnosti, zda mu vlastnické právo k tomuto pozemku náleží. Lze přihlédnout taktéž ke skutečnosti, že žalobce se v tomto řízení ani nedomáhá vydržení vlastnického práva k tomuto pozemku, nýbrž jej plánuje od státu odkoupit. To samo o sobě svědčí o jeho pochybnostech o možnosti vydržení tohoto pozemku.
20. Měl-li mít žalobce objektivně důvodné pochybnosti o svém vlastnickém právu k pozemku parc. č. XY, tím spíše je musel mít i ve vztahu k předmětným pozemkům, jejichž vydržení se v tomto řízení domáhá, neboť tyto pozemky navazují na pozemek parc. č. XY, nikoliv na pozemky nabyté na základě darovací smlouvy. Lze si jen stěží představit, že by omyl žalobce mohl být za této situace při zachování běžné opatrnosti posuzované z objektivního hlediska omluvitelný, byť k sobě byly všechny pozemky připloceny.
21. Je tak zřejmé, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
22. Zároveň dovolací soud doplňuje, že v projednávané věci je řádné vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům ze strany žalobce vyloučeno již z důvodu absence držby opírající se o existující a platný titul v souladu s § 1090 o. z. Existenci takového titulu v řízení netvrdil ani sám žalobce. Darovací smlouva ze dne 11. 5. 2005 se týkala toliko pozemku parc. č. st. XY s domem č. p. XY a přilehlé zahrady – pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Tato darovací smlouva by sice mohla být ve vztahu k předmětným pozemkům domnělým (putativním) titulem, avšak takový titul k řádnému vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., nepostačuje (viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2119/2015). Vyřešení otázky poctivosti držby žalobce tak bylo v projednávané věci nadbytečné, neboť ani dobrá víra žalobce, že předmětné pozemky darovací smlouvou nabyl, by k vydržení vlastnického práva (§ 1091 odst. 2 o. z.) k nim nevedla.
23. Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a zároveň dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud napadený rozsudek podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil, jak je uvedeno výše.
24. O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
25. Žalovaná byla v řízení zcela procesně úspěšná a podle obsahu spisu jí vznikly náklady odvolacího řízení ve výši 3 400 Kč a dovolacího řízení ve výši 3 400 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (účast na jednání) ve výši 3 100 Kč [§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč [§ 13 odst. 4 advokátního tarifu]. Rovněž náhrada nákladů dovolacího řízení v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 3 100 Kč [§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu] a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč.
26. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.
Autor: -mha-