// Profipravo.cz / Držba, vydržení 27.08.2024
Dobrá víra ve stav uvedený v evidenci nemovitostí
Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti (§ 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). Podobné ustanovení o presumpci dobré víry zákon č. 22/1964 Sb. neobsahoval. Ze skutečnosti, že zákon váže dobrou víru ve stav katastru až na zápisy učiněné po 1. 1. 1993, rezultuje, že dřívějším zápisům do evidence nemovitostí nelze pro často se vyskytující nesoulad mezi stavem právním a zapsaným, jenž koneckonců odpovídá toliko evidenčnímu charakteru tohoto veřejného seznamu stejný účinek přiznat. Smysl a účel evidování nemovitostí v období před 1. 1. 1993 se totiž neřídil požadavkem na zaznamenání vlastnických a jiných právních vztahů k nemovitým věcem v souladu se skutečným právním stavem, ale jako informační zdroj nezbytný zejména pro plánování a řízení zemědělské výroby, pro výkaznictví a statistiku o zemědělském půdním fondu a lesním fondu, pro přehledy nemovitostí vedené socialistickými organizacemi (viz § 1 a § 6 zákona č. 22/1964 Sb.).
Soulad držby se stavem evidence nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb. je tak skutečností, ke které lze při komplexním hodnocení dobré víry držitele přihlédnout; není však sama o sobě důvodem, aby držba byla kvalifikována jako oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1615/2024, ze dne 23. 7. 2024
Dotčené předpisy:
§ 129 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 130 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 134 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: držba, vydržení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Spor je v přítomné právní věci veden o vlastnictví části dvora mezi nemovitostmi ve vlastnictví účastníků; dovolacímu přezkumu je předloženo řešení právní otázky, zda mohl žalobce při započtení držby předchůdců, zejména města Český Krumlov (dále také jen „město“), a manželů F. nabýt vlastnické právo vydržením. Sporné pozemky byly původně ve vlastnictví státu a do vlastnictví města Český Krumlov přešly podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“) ke dni 24. 5. 1991. Část dvora spolu s domem a pozemkem dnes ve vlastnictví žalované 1), včetně sporných pozemků, byla městem Český Krumlov ke dni 30. 12. 1990 vložena do Českokrumlovského rozvojového fondu s. r. o., město však podle zjištění soudu i nadále užívalo spornou část dvora a ke dni 25. 7. 1994 převedlo vlastnické právo k ní na manžele F. a ti nemovitosti kupní smlouvou ze dne 27. 6. 1997 (s právními účinky od 3. 7. 1997) převedli žalobci. Ten se v souvislosti s řešením nepřesných zápisů v katastru nemovitostí, založených již v tzv. evidenci nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí (dále „zákon č. 22/1964 Sb.“), v roce 2003 dozvěděl, že sporné pozemky ve skutečnosti nenabyl, neboť město v době jejich převodu na manžele F. již nebylo jejich vlastníkem; podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného v této věci splněny nebyly. Žalobce tvrdil, že sporný pozemek vydržel se započtením doby držby předchůdců – manželů F. a města Český Krumlov, protože jej užíval v dobré víře sám do roku 2003, kdy zanikla jeho objektivní dobrá víra, že je vlastníkem, a tudíž i běh vydržecí doby (§ 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - dále také „zákon č. 40/1964 Sb.“ nebo „obč. zák.“).
2. Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 7 C 73/2019-684, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. stav. XY (zastavěná plocha nádvoří) o výměře 5 m2 v obci a katastrálním území XY, odděleného z pozemku parc. č. stav. XY zastavěná plocha a nádvoří o původní výměře 418 m2 v obci a katastrálním území XY geometrickým plánem č. 4404-121/2021, vyhotoveným E. P., ověřeným oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. M. H. dne 24. 8. 2021 pod č. 163/2021, který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku (výrok I), jakož i zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. stav. XY, zastavěná plocha a nádvoří, označeného na geometrickém plánu č. 4404-121/2021, vyhotoveného E. P., ověřeného oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. M. H. dne 24. 8. 2021 pod č. 163 jako část „A“ o výměře 30 m2 v obci a katastrálním území XY, který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku (výrok II); rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení (výroky III až V).
3. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval podruhé; předchozí rozsudek ze dne 23. 12. 2020, č. j. 7 C 75/2019-394, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2021, č. j. 8 Co 326/2021-472 (obsah tohoto zrušeného rozsudku včetně úvah o dobré víře předchůdců žalobce soud prvního stupně reprodukoval v novém rozsudku pod bodem 4 odůvodnění). V pořadí druhém rozsudku soud prvního stupně (prakticky doslovně) opakoval podstatnou část svého prvního rozsudku ve věci a také zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by výslovně uvedl, zda a v jakém rozsahu o tyto pasáže opírá své druhé rozhodnutí ve věci. Podle soudu prvního stupně žalobce kupní smlouvou od manželů F. nenabyl spornou část předmětného dvora a ani neprokázal, „že část tohoto dvora nevydržel“ (zde jde zjevně o překlep, správně: „vydržel“). Žalobce a jeho právní předchůdci manželé F. od 25. 7. 1994 za daných okolností (jim svědčící zápisy v katastru nemovitostí), mohli být v dobré víře, že jsou vlastníky části dvora, jehož další část, spolu s domem a pozemkem patřícím dnes žalované 1) byla městem Český Krumlov ke dni 30. 12. 1990 vložena do Českokrumlovského rozvojového fondu s. r. o. Vydržecí doba však podle soudu prvního stupně počala běžet až dnem nabytí vlastnictví domu č. p. XY a pozemku p. č. st. XY manžely F. kupní smlouvou ze dne 25. 7. 1994. Soud prvního stupně současně dovodil, že žalobce minimálně od roku 2000 již nekontroloval velkou část dvorku, který byl pronajímám právním předchůdcem žalované 1) vlastníkovi další sousední nemovitosti (společnosti Constantine s. r. o.), a z výše uvedeného tedy vyplývá, že vydržecí lhůta běžela pouze šest let (od 25. 7. 1994 do roku 2000). Nejpozději by však mohla skončit dne 5. 8. 2003, kdy se podle ručně psaného zápisu zaměstnance katastrálního úřadu dostavil žalobce k řešení otázky neplatného zákresu (hranic dvorku) ze dne 3. 8. 1988. Za daného stavu tak nebyla naplněna desetiletá vydržecí lhůta podle ustanovení § 134 obč. zák.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 8 Co 1327/2023-733, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a odvolacího řízení (výroky II a III).
5. Pokud jde o samotnou držbu sporného pozemku (byť odvolací soud se zabývá jen jeho „užíváním“, tím však patrně rozumí jeho držbu) se v rozhodnutí uvádí: „Mezi účastníky je skutkově zásadně sporné období od 10. 10. 2000 do srpna 2003, když teprve tehdy uznává žalobce ukončení nerušeného užívání prostoru celého dvora. Tento skutkový spor (jakkoliv se mu podrobně žalobce v odvolání věnuje) nemá většího význam řešit dříve, než bude ujasněna oprávněnost závěru soudu prvního stupně o nedostatku dobré víry města Český Krumlov předtím, než došlo k prodeji parcely č. st. XY a domu čp. XY v k. ú. XY manželům F. Pokud by totiž tak, jak uzavírá soud prvního stupně, nebylo lze dobrou víru města Český Krumlov dovodit, bylo by bezpředmětné řešit, zda následná dobrá víra trvala až do roku 2003, neboť by v celkovém součtu ani tak nepřesahovala dobu devíti let“. Odvolací soud pokračuje: „Pokud jde o závěr okresního soudu o nedoložení dobré víry města Český Krumlov při užívání celého prostoru dvora, považuje tento závěr přitom odvolací soud za správný“. K držbě sporného pozemku odvolací soud totiž uvedl: „Město Český Krumlov se objektivně chovalo jako ten, kdo si udržuje právní panství nad celým prostorem dvora jako kdyby celý dvůr přináležel ke stavební parcele č. XY, a to po celou dobu od převedení parcely č. st. XY do Českokrumlovského rozvojového fondu s.r.o. až do okamžiku převedení parcely č. st. XY do vlastnictví manželů F.“. Z toho se podává, že město bylo v průběhu vydržecí doby držitelem pozemku, to však podle odvolacího soudu nemění nic na tom, že nebyla prokázána jeho dobrá víra jako držitele.
6. Odvolací soud k posouzení možnosti započíst dobu oprávněné držby předchůdce žalobce – města - dále uvedl: „Dobrá víra (oprávněná držba) a běh vydržecí doby jsou pojmově vyloučeny u vlastníka věci, neboť jeho vnitřní přesvědčení o tom, jak užívá ty které části svého majetku a jak si je z hlediska své vnitřní struktury rozčleňuje, nevytváří obsah dobré víry zohlednitelné podle § 134 odst. 1 obč. zák. Proto také nemohlo být město Český Krumlov v dobré víře, dokud oba sporné pozemky (primárně parc. č. XY a XY) byly společně ve vlastnictví města. Pokud k převodu parcely č. XY došlo dne 30. 12. 1991, mohlo teprve následně být město v dobré víře. Je však nesprávná interpretace odvolatele, že tímto datem odvolací soud považoval dobrou víru za založenou, nýbrž jde o okamžik, kdy mohla být dovozena za předpokladu, že žalující strana podá skutková tvrzení doložená důkazními návrhy, ve kterých bude tvrdit, že od určitého okamžiku a proč bylo město Český Krumlov v dobré víře o tom, že prostor celého dvora přináleží k parcele č. XY užívané spolu s domem čp. XY a nikoliv tedy k pozemkům převedeným Českokrumlovskému rozvojovému fondu s.r.o., když … tuto úvahu mělo opřít o dobrou víru statutárních orgánů či danou problematikou pověřených osob (zaměstnanci města vyřizující danou agendu). Jeho skutková tvrzení, která v zásadě následně byla i prokázána, však stojí pouze na popisu realizace právního panství městem Český Krumlov nad sporným prostorem dvora… Nepostačí, aby žalobce vysvětlil a prokázal, jak se navenek projevovalo chování města, respektive fyzických osob za něj jednajících, ale aby také vysvětlil, co tyto osoby k takovému konkrétnímu jednání vedlo, např. s jakými listinami se při své úvaze o tom, že domu č.p. XY přináleží celý dvůr, seznámily, s jakými osobami o této skutečnosti mluvily, odkud čerpaly informace, jak je ověřovaly a vyhodnocovaly. To je zvlášť důležité v situaci, kdy (na rozdíl od ‚běžných fyzických osob‘) za samosprávu města jednají osoby, které by měly být z hlediska odborného způsobilejší, jsou-li pověřeni správou a dispozicí s majetkem města, než ‚běžné fyzické osoby‘. Pokud by taková skutková tvrzení o onom důvodu či okolnostech, které vedly ke zjevně mylnému závěru fyzických osob jednajících za město byla podána a prokázána, následovalo by v druhé fázi jejich posouzení z hlediska omluvitelnosti omylu, k čemuž ovšem soud prvního stupně nemohl přistoupit, neboť žádná skutková zjištění z žalobcem navrženého komplexního souboru důkazů nemohla být učiněna, ostatně takové skutečnosti nebyly ani tvrzeny“. Dále odvolací soud doplnil: „Je-li výsledkem dokazování, které bylo korektně provedeno na návrh žalující strany a po jejím řádném poučení (viz výše), skutkové zjištění soudu prvního stupně, že město se navenek chovalo jako vlastník celého dvora i po roce 1991, kdy parcelu č. XY (včetně dvora) převedlo na Českokrumlovský rozvojový fond, ale nejsou známy žádné důvody takového chování, pak je nutno považovat za věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu na určení vlastnického práva k parcelám č. XY, resp. XY, vytvořené následným oddělením z parc. č. XY, zamítl pro nedostatek tvrzení (a logicky neprokázání) běhu vydržecí doby před 25. 7. 1994 a tedy celé desetileté doby nutné pro vydržení vlastnického práva k nemovitostí, když je současně nutno zdůraznit, že poučení soudu prvního stupně o neunášení břemene důkazního a tvrzení v daném smyslu se žalobci dostalo i poté, co důkazy, které navrhl, byly provedeny“.
7. Odvolací soud uzavřel, že na žalobci ležela povinnost tvrzení i důkazní břemeno ohledně okolností, ze kterých by bylo možno dovodit dobrou víru jeho předchůdců v držbě a jejich držbu započíst do vydržecí doby.
II. Dovolání, vyjádření k dovolání
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
9. Dovolatel v rozsáhlém dovolání polemizuje s názory vyslovenými v odůvodnění všech rozhodnutí v této věci, bez ohledu na to, zda o tyto názory opřel odvolací soud napadené rozhodnutí, které je předmětem dovolacího přezkumu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Těmito otázkami se dovolací soud nemohl zabývat, ostatně pokud se nepromítly do rozhodnutí odvolacího soudu, neměly na konečné právní posouzení věci vliv. Přípustnost dovolání vymezuje žalobce takto: „Pokud se týká přípustnosti dovolání, domnívám se, že jsou splněny zákonné podmínky dle § 237 o. s. ř., když jsem názoru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. dosud řešena nebyla“. Judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit, žalobce nijak nekonkretizuje. Následně vymezuje právní otázky, jež formuluje takto: a) zda pro prokázání dobré víry nabyvatele v případě, že nabyvatelem byla obec a ta nabyla majetek dle zákona č. 172/1991 Sb., postačí poukaz na stav zápisů v tehdejší evidenci nemovitostí, či zda je dobrou víru obce jako nabyvatele nutno prokazovat konkrétním vyjádřením tehdejších statutárních zástupců obce či tehdejších pověřených pracovníků o konkrétní nemovitosti, b) zda dobrá víra obce může být prokázána též jejími konkrétními kroky a udržováním právního panství nad nemovitostí, c) zda z hlediska omluvitelnosti omylu postačí odkaz na stav zápisů v tehdejší evidenci nemovitostí, d) zda lze na osoby, jednající za město v majetkoprávních otázkách (zejména s ohledem na dobu, kdy tak v roce 1991 činily), klást vyšší nároky, než na běžné fyzické osoby; namítá, že tyto otázky vyřešil odvolací soud nesprávně.
10. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. K dovolání se vyjádřila žalovaná 1). Má za to, že dovolání není přípustné, neboť podstatná část jeho textu představuje polemiku se skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů a prezentaci vlastních žalobcem nijak neprokázaných skutkových zjištění, na nichž dovolatel zakládá odlišné právní posouzení věci týkající se dobré víry jednoho z právních předchůdců, jehož držbu sporných pozemků si žalobce hodlal do celkové délky vydržecí doby započíst. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
12. Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
16. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu § 237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013; obě usnesení jsou – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, popřípadě z judikatury Ústavního soudu usnesení 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, jež je - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srovnej stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb., nebo nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16).
17. Protože dovolatel relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu, nevymezil, zabýval se dovolací soud otázkou, zda dovolání může být přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
18. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3, věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení (dosud Nejvyšším soudem neřešené) otázky (dovolatelem obsahově vymezené), zda držbu lze kvalifikovat jako oprávněnou již jen proto, že byla vykonávána v souladu s tzv. evidencí nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb. Přípustnost dovolání pro řešení této otázky pak zakládá možnost zabývat se v režimu § 237 o. s. ř. i posouzením otázky oprávněné držby města jako předchůdce žalobce, jíž dovolatel obsahově vymezuje, aniž by její řešení konfrontoval s judikaturou dovolacího soudu (a v tomto ohledu je dovolání na samé hranici projednatelnosti); odvolací soud ji vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
20. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo podle do řízení vnesených skutkových tvrzení dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. - viz § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“.
22. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
K dobré víře ve stav uvedený v evidenci nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí:
23. Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti (§ 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). Podobné ustanovení o presumpci dobré víry zákon č. 22/1964 Sb. neobsahoval. Ze skutečnosti, že zákon váže dobrou víru ve stav katastru až na zápisy učiněné po 1. 1. 1993, rezultuje, že dřívějším zápisům do evidence nemovitostí nelze pro často se vyskytující nesoulad mezi stavem právním a zapsaným, jenž koneckonců odpovídá toliko evidenčnímu charakteru tohoto veřejného seznamu stejný účinek přiznat (k účinkům zápisů v evidenci nemovitostí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2637/2011). Smysl a účel evidování nemovitostí v období před 1. 1. 1993 se totiž neřídil požadavkem na zaznamenání vlastnických a jiných právních vztahů k nemovitým věcem v souladu se skutečným právním stavem, ale jako informační zdroj nezbytný zejména pro plánování a řízení zemědělské výroby, pro výkaznictví a statistiku o zemědělském půdním fondu a lesním fondu, pro přehledy nemovitostí vedené socialistickými organizacemi (viz § 1 a § 6 zákona č. 22/1964 Sb.). Soulad držby se stavem evidence nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb. je tak skutečností, ke které lze při komplexním hodnocení dobré víry držitele přihlédnout; není však sama o sobě důvodem, aby držba byla kvalifikována jako oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Pokud jde o řešení této otázky, není dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci uplatněný dovolatelem v souvislosti s řešením uvedené právní otázky dán.
K hodnocení dobré víry obce:
24. V usnesení ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2476/2020, Nejvyšší soud vyložil, že „posouzení dobré víry obce jako veřejnoprávní korporace musí být podrobeno stejným pravidlům jako v případě jakéhokoliv jiného držitele, tedy vyžaduje se objektivní zohlednění všech relevantních okolností, za nichž mohla obec při zachování obvyklé opatrnosti předpokládat, že jí věc po právu patří. Nelze ovšem zcela odhlédnout od toho, že požadavek na určitou úroveň právního vědomí a možnosti zjišťovat si relevantní skutečnosti v souvislosti s vykonávanou držbou může být uplatněn rozdílně (mírněji) u obce menší velikosti (k tomu srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5041/2017), a naopak za určitých okolností vyšším než obvyklým standardem u některých subjektů veřejného práva (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016). Za takové subjekty veřejného práva lze považovat i statutární města. U statutárního města se předpokládá za pomoci odborného administrativního aparátu možnost kvalifikovaného zjišťování rozhodných skutečností o pozemcích spadajících do katastrálních území tvořících území města, o jejich vlastnících, historii dané lokality a předání zjištěných poznatků voleným představitelům města“.
25. Při posuzování dobré víry obce lze tedy přihlédnout i k tomu, zda disponuje odborným aparátem, který je vzhledem k daným poměrům schopen zjišťovat držební poměry; přitom nelze zcela odhlédnout od reálných možností daných personálním vybavením a velikostí a významem pozemků. Jinak řečeno, je třeba zvážit, zda v konkrétních poměrech bylo možné po obci spravedlivě žádat, aby prostřednictvím kompetentních osob rozpoznala i menší odchylky držby od skutečného průběhu vlastnické hranice. Nelze tedy zcela vyloučit že okolnost, že držitelem je obec – město disponující odborným aparátem, způsobilým posuzovat vlastnictví a držbu nemovitostí, mu jako držiteli lze přičíst k tíži. Je však třeba přihlédnout k reálné možnosti obce sledovat menší odchylky držby od vlastnického práva a k dalším skutečnostem týkajícím se držby; jde jen o jednu okolnost významnou pro posouzení držby jako oprávněné. Touto okolností se však odvolací soud v dosavadním průběhu řízení nezabýval.
K povinnosti tvrzení a k důkaznímu břemenu k prokázání dobré víry:
26. Problematika dobré víry ve stav evidence nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb. Je podmnožinou otázky dobré víry jako předpokladu oprávněné držby a jejího prokazování; tuto otázku řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu i s výslovným zněním zákona.
27. Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře (§ 7 o. z. aplikovatelný i prostřednictvím § 3030 o. z. do poměrů projednávané věci posuzované podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013); citované ustanovení zakládá vyvratitelnou domněnku dobré víry držitele. I judikatura Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 obč. zák. vychází z presumpce dobré víry držitele (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, nebo ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008). Ten, kdo popírá dobrou víru držitele, je povinen tvrdit a prokázat skutečnosti ji vylučující. Podle okolností věci však může ohledně těchto skutečností nastoupit vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem (k tomu srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016).
28. I v poměrech projednávané věci bylo třeba vyjít z presumpce dobré víry držitele, tedy i jednoho z právních předchůdců žalobce, města Český Krumlov, jehož držbu sporného pozemku v dobré víře hodlal žalobce pro sebe započíst. Odvolací soud „obrátil“ břemeno tvrzení i důkazní břemeno tak, že po žalobci žádal, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, zakládající dobrou víru města při držbě sporného pozemku. Měla to však být žalovaná strana, kdo měl tvrdit a prokázat skutečnosti tuto presumovanou dobrou víru vyvracející.
K dalším skutečnostem týkajícím se držby pozemku:
29. Při posuzování oprávněnosti držby je třeba odlišit držbu od užívání; držitel může drženou věc užívat, stejně tak ji namísto něj může užívat i osoba jiná (detentor). Držba není totožná s užíváním věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004). Nestačí tedy zjištění, kdo spornou věc užíval, je třeba jasně uvést, kdo a kdy se chopil držby pozemku (fakticky ovládal věc s držební vůlí – měl „animus et corpus“). Pokud se tedy v souvislosti s během vydržecí doby odvolací soud zabýval užíváním pozemku, a nikoliv výslovně jeho držbou, není jeho právní posouzení správné.
30. Z odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu se též podává, že běh vydržecí doby vázal na „nerušenou držbu“. Podmínkou pro běh vydržecí doby je držba, nikoliv však držba nerušená. Zákon č. 40/1964 Sb. který neznal držební (possesorní) žaloby a nahradil je ochranou pokojného stavu (§ 5 obč. zák.), rušenou držbu nijak nevymezil, nicméně i v jeho poměrech byla rušená držba taková, která byla svémocně rušena tak, že rušitel věc držiteli věc odňal, nebo držbu rušil jinak (zejména imisemi). I při odnětí věci však bylo třeba držbu považovat za nepřerušenou, jestliže se držitel domohl jejího vydání podle § 5 obč. zák. Tedy skutečnost, že přes pozemek přecházejí jiné osoby nebo tam i pobývají či že držitele rušily imise ještě neznamená bez dalšího zánik dosavadní držby a tím ani běhu vydržecí doby. V této souvislosti je proto nesprávná i úvaha soudu prvního stupně vyplývající z odůvodnění jeho rozsudku, založená - zřejmě ve snaze vyjádřit stav možného zániku držby - na argumentu, že žalobce minimálně od roku 2000 již nekontroloval velkou část dvorku; pokud slovem „nekontroloval“ mělo být vyjádřeno, že žalobce držbu pozbyl, měl soud prvního stupně použít odpovídající právní terminologii a přihlédnout ke způsobům nabývání (zde nabývání držby protistranou) a zániku držby (tj. zániku držby žalobce). Jestliže však odvolací soud vyšel z toho, že držba žalobce trvala až do roku 2003, pak se do dovoláním dotčeného rozsudku nesprávná úvaha soudu prvního stupně o ztrátě držby pozemku žalobcem nijak nepromítla.
31. K úvahám odvolacího soudu o tzv. domnělém (putativním) právním důvodu se dodává, že v případě, že vlastník převede pozemek na jiného, omylem však pokračuje v držbě jeho části, je nabývací ten důvod, na jehož základě se (původně) chopil držby sporného pozemku. V této věci - jak se podává ze spisu - takovým důvodem bylo nabytí pozemku podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Město však omylem část takto nabytého pozemku drželo i nadále, byť jej převedlo na další osobu. Je tedy třeba zabývat se omluvitelností tohoto omylu jako podmínkou oprávněné držby (k těmto otázkám v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. Viz Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009; Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, sv. I; výklady k § 129 a násl., § 134 obč. zák.).
32. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první o. s. ř.).
33. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-